Kapitola první: Říše smrti

Proč je smrt nezbytná? Proč nemůže duše pokračovat v pokroku a vývoji v jednom těle?

Sri Chinmoy: V této chvíli je smrt zapotřebí; je pro nás nezbytná. Nic nemůžeme dělat příliš dlouho. Hrajeme čtyřicet pět minut nebo hodinu a pak se unavíme a musíme si odpočinout. S naší aspirací, s naším vnitřním, duchovním pláčem, je to stejné. Dejme tomu, že na zemi žijeme šedesát nebo sedmdesát let. Z těchto šedesáti nebo sedmdesáti let meditujeme možná dvacet nebo třicet dní, a dokonce i tehdy jen pár hodin. Běžná lidská bytost si při meditaci nedokáže udržet nepřetržitou aspiraci ani čtyři nebo dvě hodiny, dokonce ani jedinou hodinu. Jak by potom z ničeho nic mohla získat aspiraci, skutečnost nebo vědomí, jež by ji přeneslo do věčné Pravdy nebo nesmrtelného Vědomí?

V jistém smyslu nám nyní smrt pomáhá, dovoluje nám, abychom si odpočinuli. Když se potom vracíme zpátky, vracíme se s novou nadějí, s novým světlem, s novou aspirací. Kdybychom však měli neustále vědomou aspiraci, onen stále rostoucí plamen, pak bychom viděli, že fyzická smrt může být snadno překonána. Jednou zasvitne den, kdy bude smrt zbytečná. Teď je to však nad naše schopnosti; jsme slabí. Dokonce i duchovní Mistři, osvobozené duše, přestože mají nad smrtí moc, opustí tělo, když si to Božské přeje.

Obyčejný člověk, jenž na svých bedrech nesl dvacet, třicet nebo čtyřicet let tíhu celé rodiny, řekne: „Jsem unaven. Potřebuji si odpočinout.“ Pro něj má smrt skutečně smysl; duše odejde do světa duší a těší se z krátkého odpočinku. Pro božského bojovníka, pro hledajícího Nejvyšší Pravdy, však smrt nemá žádný význam. Chce dělat pokrok neustále, bez přestávky. Pokusí se tedy žít ve stálé aspiraci, ve věčném duchovním úsilí. A s tímto věčným úsilím se pokusí porazit smrt, tak aby mohl být věčným vnějším projevením Božského v sobě.

Může žijící člověk poznat smrt tím, že do ní vstoupí?

Sri Chinmoy: Člověk může snadno poznat, co smrt ve skutečnosti je, když je ve zcela nejvyšším stavu meditace. Stokrát jsem zažil, co je to smrt. Mnohokrát jsem také ve své meditaci smrt překročil, když jsem musel pomáhat svým žákům. V transu může jít člověk do mnoha světů, na mnoho úrovní, do mnoha oblastí, jež jsou za doménou a hranicí smrti.

Někdy dokonce můžeme následovat duši, když opouští tělo, a tehdy můžeme získat úplnou zkušenost smrti, přestože zůstáváme ve svém těle. Takový zážitek jsem měl poprvé s jednou ze svých sester, která zemřela, když mi bylo osmnáct. Měl jsem tu schopnost, a tak jsem sestřinu duši doprovázel asi tři hodiny ve světě smrti. V tu chvíli cítíte, že jste vlastně mrtví. Tělo pro vás neexistuje, jen se vznášíte svým vědomím, létáte jako drak. Máte-li tuto schopnost, můžete získat na tomto světě opravdový zážitek smrti. Dokážete do ní snadno vejít během své meditace. Své tělo můžete nechat ve světě života a světlo svého vědomí můžete mít ve světě smrti.

Mohl byste nám vysvětlit duchovní význam takové techniky nebo její potřebu?

Sri Chinmoy: Není potřebná vůbec, chce-li se ji však někdo na tomto světě naučit, může to snadno dokázat. Tyto věci nám pro realizaci Boha ani trochu nepomohou, pokud však máme dost času, jsme-li trpěliví, jsme-li dychtiví, pak nám neuškodí. Je to jako jít po cestě. Můžeme jít k cíli přímo, anebo chceme-li, můžeme se procházet, dívat se do kraje nebo trhat ovoce ze stromů a při jídle pokračovat směrem k cíli. Každý člověk žijící duchovním životem bude mít před seberealizací alespoň jeden takový zážitek.

Je smrt bolestivá?

Sri Chinmoy: To záleží na každém člověku. Pokud se člověk nemodlil a nemeditoval, nevedl duchovní život, rozloučení se životem je pro něj skutečně bolestivé, protože se nechce odevzdat Boží Vůli. Především v sobě nemá poznání, není schopen cítit, co je to Boží Vůle. Necítí také vědomou Boží Ochranu, Vedení a Zájem, takže se cítí naprosto ztracen. V tomto světě už nemůže udělat nic; na onom světě je všechno nejisté. Chybí-li aspirace, dostaví se ohromný strach, protože pro obyčejné lidi je smrt něco naprosto neznámého. Nevědí, kam jdou. Hledající však vědí, že jdou k Nejvyššímu, do příbytku Pána. Je to pro ně zatím neznámé, ale toto vědomí, tato oblast, je říší míru a odpočinku. Patří Nejvyššímu, jejich Věčnému Otci. Proto se nebojí.

Potom je zde samozřejmě fyzická bolest. Když někdo v okamžiku smrti až do poslední chvíle trpí nějakou nemocí a nemá schopnost ji vhodit do něčeho vyššího nebo hlubšího, potom přirozeně budou jeho poslední dny nesmírně bolestivé. I sama poslední chvíle bude velmi bolestivá, protože bytost smrti k němu přijde ve velmi ničivé podobě. Síla smrti, bytost smrti, se před každým člověkem objeví v odlišné podobě podle dosažení a uvědomění jeho duše na zemi.

Obyčejní lidé, kteří nemají aspiraci, lidé, kteří se zcela oddávají požitkům nevědomosti, pocítí smrt jako hroznou, nemilosrdnou bytost, jako temnou a strašnou postavu. Smrtelná síla má někdy mnoho služebníků, kteří se zjeví před umírajícím, a lidé často vidí tygry nebo nepředstavitelně obrovské bytosti a vyděsí je to. Upřímní hledající však spatří svého duchovního Mistra nebo zářivou bytost podobnou andělu, která je vezme do svého kočáru. Tito hledající na zemi po léta těžce pracovali a Matka Země jim chce nyní vědomě nabídnout svou požehnanou a božskou vděčnost. Odvádí je jejich Vnitřní kormidelník nebo Guru, oni však před sebou vidí dobrotivou Boží Ruku, jak je převáží ve své Zlaté Lodi ke druhému Břehu. Někteří lidé vidí v okamžiku smrti své dávno zesnulé blízké. Jejich drazí přicházejí a v roli průvodců je vedou do nového světa.

Pokud jsme spoutáni pouty nevědomosti, budeme mít v okamžiku fyzické smrti bolest uvnitř i vně. Tato bolest je důsledkem nevědomosti v lidské mysli a v lidském těle, jež nám brání vstoupit do říše smrti a poté smrt dobrovolně a vědomě překročit. Je-li však závoj nevědomosti odstraněn, potom nemůže být žádná bolest ani ve smrti, ani v pozemské atmosféře. Dokážeme-li vstoupit do kořene svého utrpení a bolesti, jímž je nevědomost, a dokážeme‑li tuto nevědomost přeměnit světlem své duše, potom bude smrt jen jako most, vedoucí nás na druhý břeh. Tímto druhým břehem je Věčné Světlo, které nás vede, ochraňuje, utváří a formuje po celou Věčnost.

Proč musí tolik lidí před smrtí setrvávat ve velkých bolestech?

Sri Chinmoy: Mnoho nemocných lidí si přeje zemřít, protože jejich bolest je nesnesitelná. Chtějí se osvobodit od svého utrpení. Proč ale trpí? Je to proto, že ještě neskončilo očištění jejich přirozenosti. Díky očištění vstupujeme do vyššího života a více naplňující Božskosti. Takto pracuje zákon karmy. V našich předchozích životech jsme udělali mnoho špatných věcí. Prostřednictvím této fyzické bolesti jsme očištěni. Tato zkušenost je nezbytná, protože díky ní svítá ve vědomí člověka nová moudrost. Když však někdo hořce trpí, neměli bychom myslet na jeho minulé skutky, na to, že vedl špatný život a že měl špatný charakter, a proto trpí. Ne, ztotožněme se se zkušeností, kterou právě prochází. Když se sjednotíme s touto zkušeností, získáme v našem lidském bytí pravé uspokojení.

Na druhou stranu musím říci, že zákon karmy není jednoduchý; je velmi, velmi složitý. Některé duše jsou velmi čisté a duchovní, přesto však při umírání trpí. Je to kvůli jejich špatné karmě? Ne, je to proto, že se ztotožnili s lidstvem a chtějí zažít velmi hořké utrpení. Většina duchovních Mistrů měla velmi bolestivou smrt. Proč? Mohli podle své libovůle opustit tělo, ale neudělali to. Místo toho dobrovolně onemocněli rakovinou nebo jinou vážnou nemocí a zemřeli teprve po velkém utrpení. Tehdy vstoupili do utrpení lidstva a snažili se je prožít. Dokud nevstoupíme do utrpení lidstva, všechno je jen teoretické; nic není skutečné. Když však trpí obyčejní lidé, vidíme, že zasahuje zákon karmy.

Zemře-li naproti tomu někdo na náhlé selhání srdce, nemusí to nezbytně znamenat, že byl velmi duchovní nebo zbožný. Ne, Bůh chtěl mít v té chvíli jeho prostřednictvím nebo prostřednictvím jeho blízkých právě takovouto zkušenost. Zde to není otázka toho, zda byl dobrý nebo špatný, božský nebo nebožský, ale toho, jakou zkušenost chtěl mít Bůh skrze tohoto člověka. Z nejvyššího pohledu je vše, co vidíme a prožíváme, zkušeností Boha.

Je možné, aby duchovní člověk, který umírá bolestivou smrtí, přeměnil meditací bolest na radost?

Sri Chinmoy: Je-li člověk upřímným hledajícím, zažije velkou radost, i když umírá. Přestože fyzické tělo může trpět, blaženost duše vystoupí na povrch a umožní mu vědomě meditovat. Někdy se stane, že když někdo vědomě vstoupí do bolesti, jeho vnitřní statečnost uvnitř bolesti samé se přemění na radost.

Člověk může vědomě vstoupit do bolesti i tehdy, když se právě podrobuje těžké operaci. Když jsem byl mladý, bylo mi osmnáct nebo devatenáct let, udělal jsem to při jedné vážné operaci. Zatímco mě lékař operoval, vědomě jsem vstoupil do bolesti a cítil skutečnou radost. Usmíval jsem se na lékaře a on to prostě nemohl pochopit. Tohle může zakusit každý.

V jedné knize meditací na každý den jste zmínil, že smrt je překážka. Vždy jsem si myslel, že považujete smrt za pouhý přechod, který nám umožní nové zrození a další pokrok.

Sri Chinmoy: Řekl jsem, že smrt je přechod. Řekl jsem, že život a smrt jsou jako dvě místnosti: život je obývacím pokojem a smrt je ložnicí. Když řeknu, že smrt je překážka, mluvím o ní z jiného pohledu. Co je to překážka? Překážka je něco, co nám brání jít dále. Je to omezení, přes které se nemůžeme dostat.

Tento život je zlatá příležitost, kterou nám dal Nejvyšší. Příležitost je ovšem jedna věc, dosažení je věc druhá. Náš duchovní vývoj, náš vnitřní pokrok je velmi stálý, velmi pomalý a zároveň nanejvýš významný. Jsou samozřejmě lidé, kteří žijí stovky nebo tisíce inkarnací v přirozeném cyklu zrození a smrti. Jednoho dne v Boží Věčnosti potom realizují Boha. Někteří skuteční, upřímní a ryzí aspiranti však složí oduševnělý slib, že Boha realizují v této inkarnaci, teď a tady. Udělají to, přestože vědí, že toto není ani jejich první, ani jejich poslední život. Vědí však, že existují lidé, kteří Boha realizovali, a nechtějí čekat na nějakou vzdálenou budoucí inkarnaci. Cítí, že žít bez realizace Boha je zbytečné, a chtějí jí dosáhnout co nejdříve. Když v takovém případě přijde smrt a oni ještě nedosáhli realizace, tehdy je pro ně smrt překážkou. Pokud člověk, jemuž je souzeno zemřít v padesáti letech, oduševněle aspiruje a může s laskavým svolením Nejvyššího odsunout smrt o dvacet nebo třicet let, co potom udělá za tu dobu? Bude pokračovat ve své upřímné aspiraci, ve své nejhlubší meditaci, ve své nejvyšší kontemplaci. Bude jako závodník, který běží bez překážek ke svému Cíli. Během těchto dvaceti nebo třiceti dalších let může dosáhnout toho nejvzdálenějšího konce, kde se nachází jeho Cíl.

Zasáhne-li však smrt, pak v tomto životě Boha nerealizuje. Jen málokterá duše může v následující inkarnaci ihned navázat na nit své předchozí aspirace. Jakmile duše vstoupí do světa, přijdou nebožské kosmické síly a napadnou ji a nevědomost, omezení a nedokonalosti světa se ji snaží zahalit. V tvárných dětských letech si člověk na nic nevzpomene. Dítě je nevinné, nevědomé a bezmocné. Po několika letech potom začne pracovat mysl. Mezi osmým a dvanáctým rokem mysl všechno zkomplikuje. A tak během prvních jedenácti, dvanácti nebo třinácti let další inkarnace většina duší, i když jsou velmi velké a duchovní, zapomene na svá předchozí dosažení a nejhlubší vnitřní pláč. Existují duchovní Mistři a velcí hledající, kteří dostanou několik vysokých zážitků již v dětství a kteří začnou myslet na Boha a zpívat o Bohu ve velmi útlém věku, obvykle však neexistuje žádné silné spojení mezi dosažením duše z předchozí inkarnace a dětstvím současné inkarnace. Existuje takové spojení, velmi jemné spojení, to se však v prvních dvanácti či třinácti letech výrazněji neprojevuje.

Některé duše neobnoví svou aspiraci z minulé inkarnace až do věku padesáti nebo šedesáti let. Z duchovního pohledu je těchto padesát či šedesát let naprosto ztraceno. Když tedy v této inkarnaci někdo ztratí padesát let a v předchozí ztratil dvacet nebo třicet let, celkem promarní osmdesát let. V takovém případě říkám, že smrt je opravdovou překážkou. Tuto překážku musíme odstranit pomocí naší aspirace, pomocí našeho nezlomného duchovního úsilí. Naše aspirace by měla být jako kulka. Měla by prorazit stěnu smrti.

Přestože to může nějaký čas trvat, vnitřní bytost nakonec vědomě vystoupí na povrch a člověk se začne ve své nové inkarnaci velmi mocně a upřímně modlit k Bohu a meditovat na Boha. Tehdy uvidí, že z jeho minulosti nebylo ve skutečnosti nic ztraceno. Všechno bylo uloženo ve vědomí Matky Země, jež je společnou bankou pro všechny. Duše se dozví, kolik toho na zemi dosáhla; všechno bylo velmi bezpečně ukryto ve vědomí Země, v bance Země. Do banky si ukládáte své peníze. Potom můžete odjet do Anglie a po šesti nebo více letech se vrátit a vyzvednout si je. Duše dělá totéž, když na deset nebo dvacet let opustí zem. Všechna dosažení duše jsou uschována neporušená v Matce Zemi. Matka Země je potom znovu odevzdá, až se duše vrátí na zem pracovat pro Boha.

S výjimkou dětských let většinou není nic ztraceno. Je však lepší realizovat Boha v jedné inkarnaci, abychom v tomto přechodném období znovu neztráceli svou vědomou aspiraci. Dokážeme-li setrvat na zemi padesát až sto let s ohromnou, upřímnou aspirací, můžeme toho dosáhnout mnoho. Získáme-li skutečnou pomoc od duchovního Mistra, je možné realizovat Boha v jedné nebo dvou či třech inkarnacích. Bez opravdového Mistra a bez aspirace to trvá stovky a stovky inkarnací.

Co bychom měli dělat, když umíráme?

Sri Chinmoy: Pro duchovního člověka je nejlepší vybavit si přítomnost svého Mistra. Blízcí a přátelé hledajícího by před něj měli umístit obrázek jeho duchovního učitele, aby mohl být duchovně u něj, až vydechne naposledy. Nechť je Mistr v samotném jeho dechu, v úplně posledním dechu hledajícího. Potom je povinností a odpovědností vnitřního průvodce, aby udělal, co je potřeba. Dlouho předtím, než opustíš tělo ty, opustí tělo tvůj Mistr. Můžeš tedy meditovat na mě a já ti pomohu.

Minulý rok zemřel tvůj otec. Kdybys byl býval v tu chvíli v jeho blízkosti, bylo by nejlepší, kdybys nanejvýš oduševněle meditoval. Třebaže tvůj otec nebyl mým žákem a nepřijal vědomě naši cestu, kdo ví, co bude dělat ve své příští inkarnaci? Věděl jsi, že je tu kdosi, kdo může tvému umírajícímu otci pomoci, takže jsi měl meditovat na mě. Člověk vždy ví, kdo mu v určité situaci může pomoci. Když je někdo nemocný, zavolá doktora. Je-li v právních potížích, vyhledá pomoc právníka. Pokud jsi chtěl pomoci svému otci, ihned jsi měl myslet a meditovat na mě. Kdybys měl mocnou aspiraci nebo duchovní sílu, mohl bys mu ji předat. Tvoje duchovní síla však nyní spočívá v aspiraci a její zdroj je uvnitř tvého Mistra, uvnitř tvého Gurua. Chceš-li tedy pomoci svým blízkým, musíš to udělat právě takto.

Pokud však mluvíš o ostatních lidech, pak jestliže chceš vědět, co je pro ně při umírání nejlepší, musíš nejprve zjistit, kdo jim tady na zemi dal největší radost nebo v koho měli největší víru. Pokud měl někdo naprostou víru v Krista, pak přestože ty sám jsi možná nešel jeho cestou, měl bys ihned vědomě a co nejoddaněji vzývat přítomnost Krista. Musíš v tu chvíli svému příteli pomoci posílit jeho víru v Krista. Můžeš nahlas opakovat Kristovo jméno, donést mu Kristův obrázek a číst z Bible. Tak budeš schopen pomoci jeho aspiraci. Pokud umírá nějaký duchovní člověk, který zná mě, měl bys mu v tu chvíli číst mé knihy a mluvit o mně. Je-li to však jenom nějaký tvůj známý, měl bys posílit jeho víru jeho vlastním způsobem.

Je nějaký zvláštní způsob, jak bychom měli meditovat na umírajícího člověka?

Sri Chinmoy: Řekněme, že jsi přišel navštívit svého známého do nemocnice. Tehdy by ses měl koncentrovat na jeho srdce. Nemusíš se na toho člověka dívat, ale vlož celou svou koncentraci do jeho srdce.

Nejprve si zkus představit v jeho srdci kruh a potom se pokus cítit, že ten kruh rotuje jako disk. To znamená, že životní energie nyní vědomě krouží v aspiraci nebo v tělesné schránce tohoto nemocného člověka. Pomocí své koncentrace a meditace vstupuješ do jeho tepu. Jakmile vstoupíš do jeho tepu, začne tvoje vědomí a aspirující či umírající vědomí toho člověka rotovat společně. Zatímco rotují, modli se celou svou bytostí k Nejvyššímu, jenž je tvým Guruem a Guruem každého: „Nechť je dosaženo Tvého Vítězství. Nechť se skrze tohoto člověka projeví Tvá Vůle. Chci pouze Tvé Vítězství.“ Vítězství nemusí vždy znamenat, že se ten člověk vyléčí. Ne, Bůh se možná rozhodl, že jeho duše musí z nějakého velice dobrého důvodu opustit tělo. Pokud se odevzdaně modlíš k Bohu a ten člověk opustí tělo, naplnil jsi Boha a bojoval pro Jeho Vítězství. Přeje-li si ho Bůh vzít do Nebe, aby tam pro Něj něco udělal, potom je to přirozeně Boží Vítězství, když ten člověk opustí tělo. Když se modlíš pro Vítězství Nejvyššího, pak Mu pomocí své aspirace předáváš veškerou zodpovědnost. A pokud dokážeš vědomě předat zodpovědnost Nejvyššímu, uděláš zcela správnou věc.

Když někdo umírá, jaký by měl být postoj jeho nejbližších?

Sri Chinmoy: Všichni jsme jako cestující, kteří jedou ve stejném vlaku. Jeden z cestujících dojel do své cílové stanice. On zde musí vystoupit, my však musíme pokračovat a jet dál. Musíme pochopit, že hodina smrti byla schválena Nejvyšším. Žádná lidská bytost nemůže zemřít bez souhlasu nebo bez povolení Nejvyššího. Máme-li tedy víru v Nejvyššího, cítíme-li lásku k Nejvyššímu a jsme Mu oddáni, potom ucítíme, že Nejvyšší je nekonečně soucitnější než kterákoliv lidská bytost, že je nekonečně soucitnější než my, kteří chceme mít své nejdražší u sebe. I když je tím, kdo umírá, náš syn, matka nebo otec, musíme pochopit, že je nekonečně dražší Nejvyššímu než nám. Nejvyšší je náš Otec i naše Matka. Odejde-li jeden člen rodiny za otcem a matkou, ostatní členové z toho nikdy nebudou smutní.

Pokud jsme přijali duchovní život a chceme mít opravdovou radost, musíme vědět, že ji získáme pouze odevzdáním svého života Vůli Nejvyššího. V této chvíli možná nevíme, jaká je Vůle Nejvyššího, ale víme, co je to odevzdání. Chce-li Nejvyšší někoho odebrat z našeho života, musíme to přijmout. „Nechť se stane Vůle Tvá.“ Máme-li takový přístup, potom budeme mít největší radost. A právě tato radost bude největší službou tomu, kdo se chystá odejít. Když se naprosto odevzdáme Nejvyššímu, stane se takové odevzdání doplňující silou pro odcházející duši, která zde trpí spoutáním. A tak odevzdáme-li svou vůli Vůli Nejvyššího, toto odevzdání skutečně přinese mír, nepomíjející mír duši, která se chystá opustit pozemskou scénu.

Lidé, kteří začali s meditací a koncentrací, získávají letmé vzpomínky na své předchozí inkarnace. Jestliže věříme, že jsme měli minulost, a víme, že máme přítomnost, potom můžeme cítit, že také budeme mít nějakou budoucnost. Pokud víme toto, musíme si být stále vědomi významné pravdy: žádná smrt neexistuje. V Bhagavadgítě se praví: „Tak jako člověk odkládá staré šaty a obléká si nové, tak i duše opouští fyzické tělo a vstupuje do nového.“ Když víme, že umírající člověk jenom odkládá staré tělo do doby, než přijme nové, a když to ví i on sám, jak potom můžeme mít strach?

Nevíme, co smrt doopravdy je — proto chceme zůstat na zemi tak dlouho, jak je to jen možné. Skutečnou smrtí však není zánik fyzického těla. Opravdová smrt, duchovní smrt, je cosi jiného.

Měl jsem jednoho mladého přítele, který před šesti týdny zemřel. Den před svou smrtí řekl svému otci, že příštího dne zemře a potom skutečně zemřel. Jak to mohl vědět?

Sri Chinmoy: Proč ne? Není snad Božím dítětem? Když někdo v čase smrti stále myslí na Boha, může mu o tom podat zprávu jeho vlastní vnitřní bytost. Když umírala moje matka, byl jsem zrovna v domě svého strýce šest mil od ní. Moje matka trpěla onemocněním štítné žlázy. Jednou brzy ráno řekla: „Dnes ráno opustím tělo. Kam šel Madal? Pošlete pro něho.“ Tuto zprávu mi donesl můj bratranec a já jsem přišel. Vzala mě za ruku a usmála se na mě; byl to její poslední úsměv. Odešla minutu poté, co jsem přišel, jako by na mě čekala. Musím však říci celou pravdu. Moje matka byla velmi, velmi duchovní a žila vnitřním životem v nejhlubším smyslu toho slova. Ale zpátky k tvému příteli, musím říci, že stovky a tisíce lidí vědělo dopředu, kdy zemřou. A pro duchovní lidi je to velmi snadné. Často to vědí několik měsíců předem.

Když je někdo nemocen a z lékařského hlediska pro něj již není naděje, je dobré mu říci, že umírá, a pomoci mu připravit se na odchod?

Sri Chinmoy: To je velmi složitá otázka; každý případ se musí zvažovat samostatně. Většina lidí chce žít; nechtějí zemřít, protože nevědí, co je to smrt. Myslí si, že smrt je tyran, který je bude mučit všemi možnými způsoby, a nakonec je zničí. Má-li člověk, jehož karma je uzavřena a u nějž si Nejvyšší přeje, aby opustil tělo, nějaký vitální hlad a nějaké nesplněné touhy — přestože jeho duše tyto touhy nemá — tehdy chce zůstat na zemi. Nechce poslechnout Vůli Nejvyššího. Co dělat s člověkem, který je na takové úrovni? Když mu řeknete, že si Bůh již nepřeje, aby byl dále na zemi, že už v tomto těle dosáhl všech nezbytných zkušeností, nepochopí vás. Řekne: „Bůh nechce, abych opustil tělo, to ty chceš, abych zemřel.“ Bude si myslet, že jste krutí a nemilosrdní. Takže pokud víte, že je to Vůle Nejvyššího, aby opustil svět, je nejlepší tiše promluvit k duši toho člověka a pokusit se jej inspirovat, aby se řídil Boží Vůlí.

Je-li to však velmi duchovní člověk a upřímný hledající, potom on sám řekne svým příbuzným a blízkým: „Modlete se k Bohu, aby si mě odvedl. Moje hra na zemi skončila. Čtěte mi duchovní knihy — Písma, Bibli, Gítu. Chci slyšet pouze božské věci, duchovní věci, které mi pomohou vydat se na mou cestu.“ V Indii je mnoho, mnoho lidí, kteří jakmile cítí, že jejich dny jsou sečteny, říkají: „Čím dříve si mě Nejvyšší vezme, tím lépe.“ Když umírala moje matka, četla během svých posledních dní neustále Gítu s jedinou myšlenkou: „Nyní odcházím k Věčnému Otci. Musím se na to připravit.“ Takový pacient získává poznáním a uposlechnutím Vůle Nejvyššího největší radost.

Je možné silou vůle odložit okamžik smrti?

Sri Chinmoy: Zajisté.

A je možné ho odkládat neomezeně?

Sri Chinmoy: Pokud je to Vůle Boha, duchovní Mistři mohou odkládat okamžik smrti neomezeně. Duchovní člověk tuto sílu dostane, když dospěje k duchovní Dokonalosti, neboť tehdy se naprosto odevzdá Bohu. Žák přichází ke Guruovi a zcela se mu odevzdá. Stejně tak Guru se musí naprosto odevzdat Bohu Nekonečnému. Tímto odevzdáním se s Bohem ztotožní. Neporuší Boží Zákon, snaží se jej naplnit. Když Bůh řekne: „Chci, abys teď opustil tělo,“ opustí tělo. Pokud ovšem vidí, že na něj útočí nějaké nepřátelské síly, které chtějí, aby předčasně zemřel, potom použije svou sílu, protože Bůh si přeje, aby byl na zemi a pomáhal lidstvu.

Vlastnit tuto sílu nemá žádný smysl, pokud chcete být na zemi dvě stě nebo tři sta let a žít obyčejným, zvířecím životem. Želva žije stovky let, ale to neznamená, že je lepší než lidská bytost. To, co potřebujeme, je přímé osvícení, poznání Pravdy, poznání Světla a poznání Boha. Důležité nejsou roky, ale dosažení.

Musel jsi někdy opravdu bojovat se silami smrti, abys zachránil něčí život?

Právě minulou neděli jsem přišel velmi pozdě ranní meditaci. Tehdy si většina z vás myslela, že jsem spal a chrápal, tak co mám dělat? Ale já jsem bojoval se třemi silami smrti, které chtěly unést tři z mých blízkých žáků. Se dvěma jsem byl opravdu úspěšný, ale při třetí jsem si nebyl vůbec jistý, co se bude dít. To trvalo až do následujícího dne, kdy jsem dostal ujištění, že třetí také přežije. V opačném případě byste té noci uviděli, že někdo z Centra v New Yorku náhle odešel. Měl by infarkt. A nejzábavnější část příběhu je, že tato osoba byla tam na ranní meditaci a meditovala, když jsem se silami smrti bojoval.

Pracuji v nemocnici v oddělení rakoviny, kde se lidé často umírají. Někdy, když lidé umírají, vidím kvalitu nebo výraz v jejich tváři, který je velmi podobný něčemu, co vidím ve tvé tváři. Můžeš mi říct proč?

Sri Chinmoy: Když jsem spojen s Univerzálním Vědomím, jsem v každém. Existuje na světě mnoho lidí, kteří nejsou moji žáci, ale jsou upřímní hledající. A realizované duše první třídy uvidí, když se upřímní hledající ve chvíli své smrti, nebo když jsou jejich dny sečteny, modlí k Bohu. Říkám vám, že pokud se modlí k Bohu nebo Kristu nebo komukoliv, pokud skutečně upřímně klepou na Boží dveře, mohou vyzařovat moji tvář, Buddhovu tvář, Krišnovu tvář — kvůli našemu Univerzálnímu Vědomí.

Kdo tito lidé jsou, nemohu říct. Jsou stovky a tisíce lidí, kteří nejsou moji přímí žáci. Ale klepou na Univerzální Vědomí a tam obdrží mé Světlo, můj Soucit. To je důvod, proč vidíte mou tvář na jejich tváři. Oni mě vidí a získávají pomoc od mé soucitné vnitřní bytosti. V té chvíli osvícená část mé bytosti, mé vnitřní existence, tam jde dát jim nějakou útěchu, nějaké malé osvícení, aby mohli mít ve světě duší lepší existenci a mohli přijít znovu aspirovat. Podíváte-li se na umírajícího a uvidíte-li moji tvář, pak budete vědět, že tato osoba je hledající. Není třeba, aby byl mým žákem. Ale pokud má mimořádně upřímnou aspiraci, tak tam kvůli svému Univerzálnímu Vědomí můžu být.

Jsou chvíle, kdy na mne moji žáci meditují nejvíce oduševněle a identifikují se se mnou do té míry, že ostatní žáci na nich uvidí mou tvář. Jejich síla koncentrace na mě je tak upřímná, tak oddaná, tak jednobodová a oduševnělá, že na jejich tváři žáci uvidí mou tvář, a to i v případě, že osoba je žena. Toto se stalo několikrát.

Někdy se lidé upalují na protest proti válce. Čeho dosáhnou z duchovního hlediska?

Sri Chinmoy: V rodině se mezi sebou bratři často hádají. Matka potom řekne: „Jestli toho nenecháte, spáchám sebevraždu.“ Znám mnoho případů, kdy rodiče spáchali sebevraždu, protože zjistili, že v rodině nedokáží udržet soulad. Děti se poté ihned změnily. Když viděly, že jejich rodiče zemřeli kvůli jejich hádkám, ihned začaly nový život. To však nevydrželo dlouho a brzy se začaly hádat znovu.

Z duchovního pohledu sebevražda ničemu neposlouží. Matka se obětovala kvůli dětem. Myslela si, že když obětuje své fyzické bytí, obnoví harmonii, ale ve vitálním světě pro ni není žádného úniku, žádného odpuštění. Za svou hloupost se dostane do vitálního světa a už tam zůstane. Proč neměla tolik moudrosti, aby viděla, že její děti nepatří jí, ale Bohu? Děti jí dal Bůh, proč tedy nešla k Bohu, aby osvítil jejich vědomí? Proč se nemodlila k Bohu za jejich usmíření a harmonii?

Svět zůstane nevědomý, dokud a pokud Nejvyšší neosvítí pozemské vědomí. Tím, že obětujeme svůj život, abychom přinesli mír, nebudou problémy světa nikdy vyřešeny. Mnoho mučedníků, hledajících a duchovních postav si již vzalo život, ale problémy světa to nevyřešilo. Tyto problémy budou vyřešeny jen tehdy, budeme-li aspirovat, budeme-li se modlit k Bohu pro osvícení světa, zatímco jsme na zemi. Naše individuální smrt nikdy nedokáže změnit tvář světa. Pokud však vzýváme Boží Požehnání, Boží Milost a Boží Zájem, tehdy mohou být problémy vyřešeny.

Může někdo, kdo spáchal sebevraždu, realizovat v příští inkarnaci Boha?

Sri Chinmoy: Po spáchání sebevraždy nebo po násilné smrti je možné realizovat Boha. Ale Bůh ví, kolik inkarnací to bude trvat. Pouze v případě duchovních mistrů je to přípustné. Duchovní mistři někdy spáchají sebevraždu; jsou tak znechuceni zemí, že vědomě a úmyslně opustí tělo před tím, než by se tak stalo v běžném sledu života. Ale v jejich případě to Nejvyšší dovoluje, protože Ho již realizovali a pracovali pro Něj velmi tvrdě.

Vaše filozofie říká, že duše dělá neustále pokrok, jak se ale vyrovnáváte s faktem, že když někdo spáchá sebevraždu, jeho duše upadne?

Sri Chinmoy: Když někdo spáchá sebevraždu, jeho duše ve skutečnosti neupadne. Zůstane ale na určitém místě a je zakryta nekonečně větším množstvím závojů nevědomosti. Je nevědomostí zcela zahalena, vrstvu po vrstvě. To, co upadne, je vědomí člověka. Vrátí se zpátky k výchozímu bodu, téměř až k minerálnímu vědomí, kde se neodehrává žádná evoluce. Duše je zatemněna ohromnou nevědomostí, bezpočtem vrstev nevědomosti. Předtím měla duše na sobě možná jen deset vrstev, ale teď je na ní bezpočet vrstev nevědomosti. Duše je musí znovu jednu po druhé odstraňovat. Je pro ni samozřejmě nekonečně těžší přivést člověka k dokonalé dokonalosti, osvobození či spasení.

Chce-li však Nejvyšší působit prostřednictvím lidské bytosti, která spáchala sebevraždu, požádá ve velmi, velmi vzácných případech duchovní Mistry, kteří mají potřebnou schopnost, aby se o ni postarali a nedovolili jí zahalit se obrovskou nevědomostí. V takových případech stačí pro sestup Milosti a Soucitu Nejvyššího cokoli, co již duše má, a On potom nedovolí, aby se zahalila více, než je obvyklé. To se však stává jen ve velmi vzácných případech.

V opačném případě se pro sebevraha evoluce na neurčitou dobu zastavuje — na sto, dvě stě, pět set, šest set i více let. Nemůže jít kupředu a na jeho ramenou leží nejtěžší možná zátěž. Jeho vývoj se zastavil. Protože porušil zákony Kosmické hry, musí podstoupit kosmický trest. Takový trest si žádná lidská bytost na zemi nedokáže představit. Ta nejhorší možná pozemská muka jsou ve srovnání s kosmickým trestem pro sebevrahy prostě ničím.

Nemůžete říci kosmickým silám: „Udělal jsem něco špatného, ale to není vaše věc. Když se mi bude chtít, dosáhnu svého cíle.“ Záměrně, bez Božího dovolení a proti Jeho Vůli jste vyskočili z Kosmické Hry. On vám nedal svolení, ale vy jste se mu aktivně a otevřeně vzepřeli a pokusili jste se Hru zkazit. Pro tento špatný čin je ten nejtěžší trest. Tento trest je tak těžký, že ho svým lidským srdcem nemůžeme pocítit ani si ho představit svou lidskou myslí.

Jaký je rozdíl mezi kremací a běžným pohřbem?

Sri Chinmoy: Vnější rozdíl znáte: při kremaci je tělo spáleno, při pohřbu je uloženo do rakve a zakopáno. Zejména Indové jsou uctívateli ohně. Cítí, že oheň nejenom všechno stráví, ale také očistí. Pro oheň máme boha, jenž se jmenuje Agni. K Agnimu se modlíme pro očištění a sebepoznání a odevzdáváme mu také své mrtvé.

Víme, že z duchovního pohledu vzniklo tělo z pěti elementů: země, vody, vzduchu, éteru a energie. Z těchto pěti elementů vznikl fyzický obal a s pomocí ohně se znovu na tyto elementy rozloží. Při kremaci se fyzické tělo rozloží s největším očištěním, které zde znamená transformaci.

Lidé, kteří tady na Západě dávají přednost pohřbu, mají také svůj duchovní výklad. Souvisí s určitým duchovním soucitem vůči tělu, které nám věrně sloužilo. Říkáme: „Používal jsem toto tělo tolik let, a nikdy jsem mu nedopřál žádný odpočinek. Duše už v něm není; pták již odletěl. Tělo však zůstalo. Nechť je mu tedy dopřán odpočinek v rakvi.“ Ti, kteří chtějí kremaci, mají pocit, že tělo udělalo během života mnoho hloupých a zlých skutků a potřebuje očištění. A ti, kteří jsou pro pohřeb, chtějí dopřát svému tělu pohodlný odpočinek.

Mluvil jste o fyzické smrti. Mohl byste také říci něco o smrti a znovuzrození, ke kterému dochází v duchovním životě?

Sri Chinmoy: Když přijmeme duchovní život celým srdcem, upřímně a bezvýhradně, tehdy ucítíme, že je to skutečná smrt nevědomosti, touhy a omezení. Je to smrt našeho omezeného, škrtícího, nenaplněného a temného vědomí vitálna. Je to vitálno, které je chtivé po naplnění všech možných tužeb, a ne fyzická úroveň, takže tato smrt se odehrává na vitální úrovni. Když skutečně začneme žít duchovní život, zažijeme vnitřní smrt. Je to smrt naší minulosti, smrt způsobu, jakým jsme utvářeli svou minulost.

Dům Pravdy postavíme na aspiraci, ne na touhách a obavách nebo úzkostech a pochybnostech. Minulost nám chtěla ukázat Pravdu jedním způsobem. Nedokázala to však; proto jsme tím, čím nyní v přítomnosti jsme. Zdali nám přítomnost Pravdu ukáže, nebo ne, nevíme. Myslíme si však, že Skutečnost uvidíme buď v bezprostřední přítomnosti, nebo v rychle svítající budoucnosti, v budoucnosti, která vyrůstá z bezprostřednosti dneška.

Jedno z tajemství duchovního života je, že v každém okamžiku umíráme a znovu se rodíme. V každém okamžiku vidíme, že v nás svítá nové vědomí, nová myšlenka, nová naděje a nové světlo. Když svítá něco nového, vidíme, že to staré je přeměněno na cosi vyššího, hlubšího a lepšího. Ve vyšším duchovním životě tedy můžeme v každém okamžiku vidět takzvanou smrt našeho omezeného vědomí a jeho přeměnu v nové, jasnější vědomí.

Ve skutečnosti jsem myslel spíše na znovuzrození. Jak se mohu stát znovu dítětem a dosáhnout tohoto duchovního znovuzrození?

Sri Chinmoy: Takové znovuzrození se musí odehrát v mysli, v těle a ve vitálnu. Musí se odehrát v naší nejvnitřnější, nevědomé části, která byla obklopena nevědomostí, nedokonalostí a omezením. Když se takové duchovní znovuzrození odehraje a vy v sobě ucítíte úsvit nového vědomí, zkuste se prosím stát tímto vědomím a dát je jako květinu svému Mistrovi a Nejvyššímu. Ve chvíli, kdy tuto květinu dáváte, ciťte, že to není cosi, co jste utrhli ze stromu, ale že je to celá vaše bytost, kterou pokládáte k Nohám Nejvyššího. Tehdy uvidíte, jak tato květina lístek po lístku rozkvétá, a vy budete uvnitř rozkvétat s vnitřní vůní jako dítě. Hluboko uvnitř vás poroste dítě a váš vnější věk se rozplyne. To se ale stane jen tehdy, když bude mít vaše aspirující vědomí plnou kontrolu nad vaším tělem, vitálnem, myslí a srdcem a udělá z celého vašeho bytí květinu, kterou jste položili k Nohám Nejvyššího.

Každý, kdo vstoupil do duchovního života, musí nevyhnutelně ještě v tomto životě prožít duchovní znovuzrození. Každý musí cítit, že je vědomým a dynamickým nástrojem, že je Božím dítětem. Každý musí tuto pravdu cítit a splynout s ní. Když se to stane, dítě už není dítětem, stane se Božskostí samou. A tehdy je realizace Boha nejen možná, ale i nevyhnutelná. Pouze dítě má právo sedět na klíně Otce a Otec dychtí po tom, aby na svém klíně dítě měl. Je hrdý, že má dítě, a dítě je hrdé, že má Otce.

Můžete říci něco o Věčnosti a Věčném životě?

Sri Chinmoy: Protože jsem duchovní člověk, mohu na základě svého vlastního vnitřního poznání říci, že duše neumírá. Víme, že jsme věční. Přišli jsme od Boha, jsme v Bohu, vrůstáme do Boha a chystáme se naplnit Boha. Život a smrt jsou jako dva pokoje; přejít od života ke smrti je jako vejít z jednoho pokoje do druhého. Teď jsem v obývacím pokoji. Tady s vámi mluvím, medituji s vámi, dívám se na vás. Zde se musím objevovat ve fyzickém těle; musím pracovat, být činný a dávat najevo svůj život. Potom je ještě jeden pokoj, moje ložnice. Tam odpočívám; spím. Tam nemusím nikomu prokazovat svoje bytí; jsem tam jenom sám pro sebe.

Přicházíme z Nekonečného života, z Božského života. Tento Nekonečný život tráví na zemi jen krátký čas, řekněme padesát nebo šedesát let. Po tuto dobu máme v sobě pozemsky spoutaný život. Uvnitř tohoto pozemsky spoutaného života je však Život neomezený. Po nějaké době tento Život znovu prochází pět, deset, patnáct nebo dvacet let chodbou smrti. Když vcházíme do této chodby, duše opouští tělo ke krátkému nebo delšímu odpočinku a vrací se do krajiny duše. Pokud byl ten člověk duchovní, jeho duše zde znovu získá Věčný život, Božský život, který existoval před zrozením, který existuje mezi zrozením a smrtí, který existuje ve smrti a který zároveň smrt přesahuje.

Během svého pozemského života se můžeme přenést do říše Věčného života pomocí své aspirace a meditace. Avšak jenom tím, že do nekonečného Života vstoupíme, jej nebudeme vlastnit; musíme do něj vědomě vrůst. Vstoupíme-li do života meditace, musíme se nakonec stát její nedílnou součástí. A když jsme schopni meditovat dvacet čtyři hodin denně, tehdy neustále vdechujeme nekončící Život. Ve svém vnitřním vědomí jsme se ztotožnili s duší. Žijeme-li v duši, neexistuje nic takového jako smrt. Existuje jen neustálý vývoj našeho vědomí, našeho aspirujícího života. Žijeme-li však v těle, je tu smrt neustále. Jakmile do naší mysli vstoupí strach, ihned umíráme. Jen co přijdou nějaké negativní síly, umíráme. Kolikrát za den takto umíráme! Strach, pochybnost a úzkost neustále zabíjejí naše vnitřní bytí.

Kapitola druhá: Je smrt konec?

Je smrt konec?¹

Smrt není konec. Smrt nikdy nemůže být konec.

Smrt je cesta. Život je cestovatel. Duše je průvodce.

Když je cestovatel unaven a vyčerpán, průvodce dá pokyn ke kratšímu či delšímu odpočinku, a potom cesta putujícího opět začíná.

Když se v běžném životě neaspirující člověk oddává požitkům nevědomosti, je to skutečné vítězství smrti. Když v duchovním životě aspirující člověk nepláče po vyšším světle, blaženosti a síle, je to zrození jeho smrti.

Co se můžeme naučit od vnitřního života, od života, který touží po zániku smrti? Vnitřní život nám říká, že život je oduševněle vzácný, že čas je plodně drahocenný. Život bez aspirace času je bezvýznamný. Čas bez aspirace života je zbytečný.

Náš rozum myslí na smrt. Naše srdce myslí na život. Naše duše myslí na Nesmrtelnost. Rozum a smrt mohou být překonány. Srdce a život mohou být rozšířeny. Duše a Nesmrtelnost mohou být naplněny.

Až bude překonán rozum a smrt, člověk získá nový domov: Světlo, Světlo světa, který je Za. Až bude naplněna duše a Nesmrtelnost, člověk bude mít nový cíl: Blaženost, transcendentální Blaženost.

Člověk dneška pociťuje smrt jako nevyhnutelnou nutnost. Člověk zítřka bude pociťovat Nesmrtelnost jako neomylnou skutečnost.

Mnoho z nás však naneštěstí smrt špatně chápe. Myslíme si, že smrt je cosi neobvyklého, cosi ničivého. Musíme však vědět, že v současnosti je smrt něco přirozeného, normálního a do jisté míry nevyhnutelného. Pán Krišna říká Ardžunovi: „Ó Ardžuno, jistá je smrt pro zrozeného a jisté je zrození pro mrtvého. Nechť tedy to, co je nevyhnutelné, nezadá příčinu pro tvé smutky.“

Čhándógja Upanišada nám říká cosi velmi významného: „Co bychom měli dělat, přiblíží-li se hodina smrti? Měli bychom se uchýlit ke třem vznešeným myšlenkám: jsme nezničitelní; nikdy nemůžeme být otřeseni; jsme samou podstatou života.“ Když se k nám přiblíží hodina smrti a my cítíme, že nemůžeme být nikdy zničeni, že námi nemůže nic otřást a že jsme samotnou podstatou života, kde je potom smutek, strach, kde je smrt? Neexistuje smrt.

Manželka Sri Rámakrišny, Sarada Déví, řekla něco velmi důležitého: „Rozdíl mezi duchovním člověkem a obyčejným člověkem je velmi prostý. Snadno jej poznáte. Když se k obyčejnému člověku přiblíží smrt, pláče a roní hořké slzy, kdežto duchovní člověk, je-li skutečně duchovní, se bude jen smát a smát, neboť pro něj je smrt jenom žert, nic jiného.“

Zde je zapotřebí dodat, že duchovní člověk vstupuje do Kosmické hry a stává se jejím vědomým nástrojem. Proto ví, že smrt není zánik. Je to jen kratší nebo delší odpočinek.

Znovu a znovu se budeme muset vracet na svět. Zde na zemi musíme pracovat pro Boha. Není žádného vyhnutí. Zde na zemi musíme uskutečnit to Nejvyšší. Zde na zemi musíme naplnit to Nejvyšší. Bůh nám nedovolí utrácet a mařit možnosti a schopnosti duše. To je nemožné.

Kiplingovy nesmrtelné verše říkají:

Každá další inkarnace nás vede k vyššímu životu, lepšímu životu. Jsme v procesu evoluce. Každá inkarnace je jako příčka na žebříku evoluce. Člověk dělá pokrok vědomě i nevědomě. Pokud však dělá v každé inkarnaci vědomý pokrok, tehdy urychluje svůj duchovní vývoj. Realizace dosáhne mnohem dříve než ti, kteří dělají pokrok nevědomě.

Víme, že jsme svou cestu začali minerálním životem a poté jsme vstoupili do rostlinného života. Nato jsme vešli do zvířecího království a odtud do lidského světa. To ale není konec. Musíme vyrůst v božské bytosti. Bůh s námi nebude spokojen, dokud nebudeme přeměněni a nestaneme se božskými. On se v nás a prostřednictvím nás může projevit pouze tehdy, jsme-li naprosto přeměněni a úplně osvíceni. Když tedy myslíme na svůj vývoj — vnitřní i vnější — měli bychom mít nesmírnou radost. V takzvané smrti neztrácíme nic, nic.

O vývoji nám nanejvýš krásně a oduševněle vypráví Jalalu’d-din Rumi:

Co je to nakonec smrt? Smrt je spící dítě. A co je to život? Život je dítě, které si neustále hraje, zpívá a tančí před svým Otcem. Smrt je dítě spící v Srdci Vnitřního kormidelníka. Život je inspirace. Život je aspirace. Život je realizace. Život není uvažující mysl. Život není intelektuální mysl. Život není hra zklamání. Ne, život je poselství božskosti na zemi. Život je vědomý Boží proud k naplnění božskosti v lidstvu na zemi.

Je mnoho pravdy na tom, co řekl Konfucius: „Neznáme život. Jak bychom mohli znát smrt?“ Přeji si však říci, že život můžeme poznat. Budeme-li chápat život jako Boží ztělesnění pravdy, světla, míru a blaženosti, potom si uvědomíme, co život doopravdy je, a budeme brát smrt jen jako odpočinek — jako nezbytnou věc na současném stupni vývoje.

Přijde doba, kdy již odpočinek nebude nutný. Kralovat bude jenom Život — Život světa, který je Za, Život všepřesahujícího Za. Takový Život není a nemůže být výsadou nějakého jednotlivce. Každá lidská bytost musí být zaplavena tímto Životem všepřesahujícího Za, protože jen v tomto Božském Životě se Bůh bezvýhradně projeví — zde, zde na zemi.

Kapitola třetí: Příběh ze světa Za

Příběh ze světa Za

Poznámka editora:

Na podzim 1968 zemřel jeden z žáků Sri Chinmoye. Následuje záznam promluvy Sri Chinmoye, kterou dal v New York Centru krátce po smrti tohoto žáka.

Rád bych řekl pár věcí o odchodu Buddyho. V den, kdy opustil fyzické tělo, se mě jeho malý synovec zeptal: „Kde je náš strýc Buddy?“ Řekl jsem: „On je teď v nebi s Bohem.“ Pak se zeptal: „Můžeme tam jít?“ Řekl jsem: „Jistě, můžeš tam jít, ale pouze tehdy, když tě pozve tvůj Otec, tvůj věčný Otec. Když tě tvůj fyzický otec požádá, abys k němu přišel, přiběhneš; ale když je v jiné místnosti a nevolá tě, nepůjdeš k němu. Podobně když Bůh, věčný Otec, zavolá některého svého syna, syn přijde.“ Pak se zeptal: „Proč tam nemůžeme jít?“ Řekl jsem: „Ty tam nemůžeš jít, protože to místo je velmi, velmi, velmi daleko, a potřebuješ tam zvláštní jízdenku. Pokud se tady chceš dostat z jednoho místa na druhé, koupíš si letenku a jsi tam. Na tamto místo je třeba speciální jízdenka a speciální peníze, takže když je máš, můžeš na toto místo jet.“ Pak se zeptal: „Myslí na nás?“ Řekl jsem: „On na tebe myslí neustále. Myslí na tebe a dává ti požehnání, a jeho duše ti bude pomáhat a vést tě.“

Když dostal Buddy smrtelný útok poprvé, jeho matka Karuna mi brzo ráno telefonovala. Soustředil jsem se na něj a ve chvíli, kdy jsem to udělal, tak jsem zjistil, že jeho smrt byla od něj jen pár minut. Tak jsem okamžitě vstoupil do svého nejvyššího transcendentálního vědomí a vzýval Nejvyššího a Jeho sestupující Milost. Později ten večer, asi v šest hodin, bylo kritické období za námi a on byl zachráněn. V tuto hodinu jsem pak viděl jeho duši vstoupit do mého pokoje, když jsem meditoval. Řekl: „Zachraň mě, zachraň mě.“ Řekl jsem: „Ty jsi již zachráněn. Nejvyšší tě zachránil.“

Můžete říci: „Tehdy byl zachráněn, tak jak to, že nyní, o měsíc později opustil tělo?“ Moje odpověď je tato: existuje kosmický Plán a Bůh má právo tento kosmický Plán měnit podle Své vlastní Vůle. Poprvé duše Buddyho s neústupnou vůlí bojovala, aby zůstali na zemi, a my jsme se ztotožnili s jeho duší. S naší modlitbou, s naší koncentrací, se silou, kterou jsme dali do fyzického, s naším pláčem duše zůstal na zemi. Ale jeho duše viděla, že poté, co byl vyléčen, nebude toto fyzické tělo schopno splnit vysoké poslání, které si před sebe postavila. Když mu jeho duše předložila tuto vysokou, vyšší, nejvyšší vizi přímo před nos, zpočátku se jeho tělo bálo tuto vizi a realitu přijmout. Ale duše přesvědčila tělo, že ne s tímto tělem, ale s jinou formou, s jiným tělem může naplnit sebe, může naplnit Boha a může naplnit lidstvo. V 10:15 ráno se Supreme a jeho duše rozhodli, že může opustit tělo. Bezprostředně poté jsem vstoupil do okultního světa a ověnčil ho garlandou se svým zájmem duše, požehnáním a s celou svou láskou a sladkostí. O hodinu později jeho duše skutečně odletěla z klece.

Nyní o dva nebo o tři dny před tím jeho matka cítila, že jí Buddy říká sbohem. Cítila to, protože její tělo, mysl, srdce a duše byly zcela zajedno s jejím dítětem. Rozhodnutí se provedlo přesně v 10:15 ráno, ale matčino srdce vidělo pravdu dříve, než pravda vůbec vstoupila do existence. Kvůli své psychické jednotě s Buddym jí dal její intuitivní pocit vědět ještě předtím, než Bůh udělal rozhodnutí.

Budu-li se chovat jako každý obyčejný člověk, který se neztotožňuje s Nejvyšší Vůlí, pak ze samé hloubky svého srdce jsem připraven říci, že Buddyho smrt byla hrozná porážka. Prohráli jsme na bojišti života, kde každou vteřinu existuje pro duši příležitost k dosažení, zhmotnění, projevení se zde na zemi. Protože jsem se s ním ztotožnil, plakal jsem a plakal ze samé hloubky svého srdce. Věřte mi, já osobně mohu být ve svém nejvyšším a stejně tak mohu být ve svém nejnižším. Když jsem ve fyzickém, trpím. První věc, kterou jsem řekl, bylo: „Je to moje porážka, moje porážka, protože jsem na něj vložil tolik koncentrace, tolik síly.“ Ale z duchovního hlediska tato ztráta, tato porážka není porážkou. Když se ztotožníme s Vůlí Nejvyššího, cítíme, že Jeho Vůle je veškerým Soucitem a veškerým Naplněním. V okamžiku, kdy jsme všechno odevzdali Vůli Nejvyššího, Buddy opustil fyzické. Jeho matka, sestra, on a já jsme všichni vstoupili do vůle Nejvyššího a řekli: „Staň se Vůle Tvá.“

A teď, proč je to, že se zpočátku neodevzdáme Vůli Nejvyššího? Za prvé, v tomto světě jsme se ztotožnili s fyzickým. Snažíme se mít své nejdražší tak dlouho, jak to jde. A za druhé, máme pocit, že může být Boží Vůlí, aby žil a jeho duše mohla získat další vnitřní zkušenosti na poli manifestace. Ale naše nejvyšší Já je vždy zajedno s Nejvyšším, a odtud vidíme věčnou Vizi a věčnou Skutečnost. Když jsme zajedno s Nejvyšším, cítíme věčnost jako svou zcela vlastní. Buddy byl na zemi čtyřicet dva let, ale jeho duchovní jméno, Asim, znamená věčný, nespoutaný, nekonečný život. Je to nekonečný život, který duše vlastní a opatruje.

Když jsem viděl Buddyho v nemocnici předtím, než zemřel, řekl: „Pomoz mi dostat se ven z nemocnice živý.“ Řekl jsem mu, že bude určitě v pořádku. To nebyl můj falešný soucit, ale můj skutečný pocit, a tím pocitem byla má vize. Bůh je veškerou láskou; Bůh je veškerou moudrostí. A i když je Boží rozhodnutí konečné, Bůh může změnit Svou Vůli a učinit jiné rozhodnutí. Později, asi tři hodiny poté, co opustil tělo, mi řekl: „Já jsem živější než kdy jindy.“

Jaký je tady význam výrazu „živý“? Pro obyčejné lidi, pro ty, kteří nevěří v Boha, to je absurdní. Oni se mi budou vysmívat. Ale ti, kteří vstoupili do vnitřního života, budou cítit, že Buddy nyní žije ve věčném životě. Dříve žil v pozemském životě čtyřicet dva let. V těchto čtyřiceti dvou letech získal mnoho, mnoho zkušeností. Ale ve srovnání se zkušenostmi, které má teď v jedné letmé sekundě, jsou tyto pozemské zkušenosti ničím. V jediné letmé sekundě má tisíce a miliony zkušeností ve vnitřním světě, a tyto zkušenosti jsou takové, že nás naplňují uvnitř i vně. Když Buddy zemřel, duše mé fyzické matky sestoupila ze světa duší a vzala jeho duši do vitálního světa. Pak můj nejbližší přítel, můj největší obdivovatel, můj duchovní bratr Jyotish, který zemřel před třemi lety, přišel a vzal Buddyho do velmi vysokého světa k odpočinku. Šel jsem se tam za ním podívat. Je velmi šťastný. Sedl jsem si vedle něj, a co říkal? Řekl, že jeho fyzické tělo bylo džank [zbytečné, nezdravé]. „Chtěl jsi po mně, abych zůstal s tím tělem?“ Co jsem mu na to měl říct? „Džank,“ řekl. To byla jeho slova. Chtěl, abych s ním chvíli zůstal a posadil mě. Pak jsme si vykládali všechny druhy božských vtipů a on mi řekl několik tajemství, které jsem řekl členům jeho rodiny. Mohu říci pár věcí o jeho zájmu o své blízké, ale nejhlubší tajemství říct nemohu. Řekl, že děti musí následující tři měsíce více jíst. Pak za mnou ještě přišel minulou noc a řekl: „Ach, řekni matce a sestře, že od této chvíle nebudu jen v nich, ale také pro ně, pro ně, pro ně.“

Včera se mě jeho neteř Holly zeptala: „Jedí v nebi jídlo?“ Řekl jsem jí: „Jistě že ano.“ Teď je jasné, že všichni víte, že tady na zemi jíme jídlo. Také v nebi ve vitálním světě jíme. Toto jídlo je ale odlišné od toho našeho. Je to jako malé kousky cukru, které mají zcela šedou barvu. Asi před sedmnácti lety jedna z mých sester, která mě měla velmi ráda, zemřela. Když jsem poprvé vstoupil do tohoto vitálního světa, dala mi toto jídlo. Řekl jsem: „Nemůžu to jíst. Jsou to všechno kosti; nechci jíst kosti.“ Smála se a smála a nechala mě to sníst. Právě včera jsem dostal toto jídlo od Buddyho, a vedle něj byla moje matka a můj přítel a několik jeho přátel. Všichni jsme seděli a jedli. Takže ti, kteří věří ve vnitřní život, duchovní život, budou okamžitě věřit, že tento vnitřní svět je také skutečný svět. Tam si povídáme, jíme, děláme všechno.

Později se děti zeptaly: „Jak s ním můžeme mluvit?“ Odpověděl jsem: „Tady na zemi bez ohledu na to, jak daleko od někoho jsme, můžeme s ním mluvit po telefonu. Podobně existuje jiný druh telefonu k mluvení s lidmi v nebi. Tento jiný telefon je vlastnost jednoty duší.“ Všichni z nás — a to nejen v zemi snů a světě duchů, ale i v tomto světě skutečnosti — můžeme vstoupit do našich zesnulých při meditaci. Ale bohužel to neděláme. Žijeme ve fyzickém a nejdeme za hranice fyzického. To je důvod, proč necítíme naše nejdražší potom, co odejdou. Ale když jdeme hluboko do své meditace, budeme je schopni konkrétně vidět, přímo před našima očima.

Právě teď je duše Buddyho v měsíčním světě, který je považován za jednu z nejvyšších sfér v duchovním světě. Existuje mnoho, mnoho světů, ale tento měsíční svět je naplněn nejčistší radostí, blažeností a klidem. Brzy s námi Buddy bude zase. Během několika let ho uvidíme v jiném těle a budu vám moct říct, že se duše Buddyho reinkarnovala do jiné podoby. Řekl jsem mu, že jeho matka, sestra, bratr, otec a všichni jeho drazí ho chtějí vidět. On řekl: „Vidět mě? Budou mě mít.“ Tak ho dostanou v jiné podobě, v jiném těle.

Kapitola čtvrtá: Smrt a život: Dva nerozluční bratři [fn: DR 26-27. Následující dvě pasáže aforismů napsal Sri Chinmoy v Indii v roce 1962 a jsou převzaty z jeho knihy "Dech Věčnosti"]

Smrt

Smrt je přirozená. Nic přirozeného nemůže být škodlivé. Smrt je odpočinek. Odpočinek je přestrojená síla pro další dobrodružství.

Překonat smrt na současném stupni lidského vývoje může být nemožné. Ale překonat strach ze smrti je nejenom proveditelné, ale i nevyhnutelné.

Smrt je běžným znamením, že duše v daném těle a v daných podmínkách vyčerpala možnosti svého pokroku.

Když síla možného prohrává se silou nemožného, nazývá se to smrt.

Neužitečný život je srdečnou pozvánkou pro smrt.

Smrt je spojovníkem mezi rostoucím strachem člověka a jeho ubývající životní energií.

Ten, kdo dává přednost smrti před životem, musí jenom vyšplhat na strom. Ale ten, kdo dává přednost životu před smrtí, musí nejenom vyšplhat nahoru, ale také slézt zpět dolů, aby dělal Boží práci.

Když se k člověku přiblíží smrt, jeho psychická bytost řekne: „Smrti, počkej chvíli, ať se rozmyslím, co budu chtít vykonat v další inkarnaci.“ Smrt řekne: „Promiň, ale žádáš o laskavost nesprávnou osobu. Jediná sekunda prodlení z mé strany může přidat něco cenného k tvým zkušenostem tohoto života.“

Smrt říká, že je nesmrtelná. Lidské dosažení říká: „Máš pravdu, smrti. Je však také pravda, že my neustále záříme nad samotnou tvou hrudí. A nejenom to, my navždy záříme uvnitř tebe, skrze tebe a nad tebou.“

Život

Život je láska.
Láska je život.
Život naplňuje Boha prostřednictvím lásky.
Láska naplňuje Boha prostřednictvím života.

Život má vnitřní dveře. Aspirace je otevírá. Touha je zavírá. Aspirace otevírá dveře zevnitř. Touha je zavírá zvenku.

Život má vnitřní lampu. Této lampě se říká aspirace. Budeme-li plamen své aspirace živit, bez selhání bude vysílat svůj zářivý jas do celého Božího stvoření.

Život má vnitřní hlas. Tímto hlasem je Světlo Nejvyššího. Život je ochranou, život je dokonalostí, život je naplněním, otevřeme-li se Světlu Nejvyššího.

Bůh je v životě. Život se však musí probudit do Světla Jeho Přítomnosti, Jeho Transcendentálních Nohou.

Každý den je novým začátkem života. Každý den je znovuzrozením našeho vnitřního přesvědčení, že každý člověk je vybraným nástrojem Nejvyššího k odhalení a naplnění nekonečné Božskosti na zemi.

Život směřující ven nevidí nic než starosti, trápení, bídu a zklamání. Život proudící dovnitř odhaluje moře míru a blaženosti.

K osvícení svého života potřebujeme čisté myšlenky. Každá čistá myšlenka je cennější než všechny diamanty světa, protože Boží Dech přebývá pouze v čistých myšlenkách člověka.

Jak začít vnitřní pouť života? S jednoduchou, spontánní myšlenkou, že realizace Boha je vaším rodným právem. Kde začít? Tady, zevnitř. Kdy začít? Teď, před zrozením další vteřiny.

Život je neustále činorodý. Je vždy aktivní, dynamický. Pokouší se pomoci duši splnit její dosud nedokončený úkol, její božské Poslání. Duše potřebuje pomoc života, aby se plně rozvinula. Život potřebuje pomoc duše, aby naplnil sám sebe jak fyzicky, tak i duchovně.

Zádumčivost a malomyslnost jsou nejhorší nepřátelé, kteří zabíjejí život v celé jeho božské inspiraci. Již žádnou zádumčivost, již žádnou malomyslnost. Tvůj život se stane krásou růže, písní úsvitu, tancem soumraku.

Zrození a smrt si hrají. Hrají si společně. Jejich hra je hrou harmonie. A hrají ji vždy na nekonečné hrudi života.

Kapitola pátá: Život po smrti: vyšší a nižší světy

Určují okolnosti smrti člověka to, kam odejde, až opustí tělo?

Sri Chinmoy: Záleží to hlavně na vědomí daného jednotlivce, které je dáno nastřádanými dosaženími během celého jeho života. Moji dobří žáci se ihned dostanou na velmi vysokou úroveň, pokud na mě ve chvíli smrti budou myslet. Je-li zabita matka při obraně svého dítěte, její duše odejde do vysokého světa. Zahyne-li nějaký voják při obraně své země před nepřátelským útokem, také odejde do vysokého světa.

V Indii byla doba, kdy se vdovy vrhaly na pohřební hranice svých manželů. Lidé mohou říci, že je to sebevražda, a jistě to tak je. V takových případech se však tyto vdovy nedostaly do nižších nevědomých světů, kam se obvykle dostanou lidé, kteří spáchali sebevraždu. Tyto vdovy měly ke svým manželům ohromnou lásku a oddanost, měly s nimi jednotu, a tak Bůh požehnal jejich božským vlastnostem a udělil jim Milost vejít do světů, kam by se jinak dostaly podle úrovně vývoje své duše.

Naproti tomu byly jiné vdovy, které byly k tomuto činu přinuceny zákonem. Udělaly to ze strachu, protože jim nic jiného nezbývalo, nikoli však z lásky a jednoty. S nimi se také ve vnitřním světě nezachází jako s těmi, kteří spáchali sebevraždu úmyslně. Také ty se dostanou na místo, které odpovídá vývoji jejich duše. Avšak ty, které odevzdaly svůj život s radostí a díky jednotě se svým manželem, si s ním přirozeně vytvoří silné spojení, které přetrvá i do budoucích životů.

Slyšel jsem, že duše, která opouští tento život, má velkou radost, když vidí v očích příbuzných a přátel slzy. Je to pravda?

Sri Chinmoy: Obecně existují tři druhy lidských duší: za prvé duše zcela obyčejné, neosvícené, potom dobré, ale běžné duše, a nakonec velké, mimořádné duše. Když zemře obyčejný člověk, pozoruje, zda pro něj jeho drazí a blízcí pláčí. Vidí‑li, že pro něj nikdo nepláče, je velmi sklíčený a říká si: „Celý život jsem jim všemožně pomáhal. Teď se podívejte na ten nevděk!“ Tyto obyčejné duše jsou natolik připoutány ke svým blízkým a k zemi, že je sužuje, když vidí, že jejich blízcí v tento poslední okamžik neocení jejich dřívější lásku a oběť. Jsou dokonce i některé neosvícené duše, které když vidí, že pro ně příbuzní netruchlí, ze zlomyslnosti se poté, co opustily tělo, vracejí v nehmotné podobě a straší je. Pokud jsou v rodině děti, mohou si na sebe vzít tu nejošklivější podobu a chodit je strašit.

Další druh jsou lidé milí a příjemní, lidé, kteří velmi ochotně pomáhají všem členům rodiny a kteří při odchodu ze světa cítí, že by jejich svazek lásky a připoutání měl trvat navždy. Takoví lidé nechtějí opustit pozemskou sféru. Cítí, že jenom připoutání může udržet spojení mezi tímto a oním světem, a tak se snaží získat od svých blízkých a drahých tu největší náklonnost, soucit a účast. Když vidí, že jejich drazí a blízcí neprojevují žádný soucit a lítost nad jejich ztrátou, že hořce nepláčí, mají obrovské bolesti ve svém vnitřním bytí. Říkají si: „Chci tady založit něco trvalého a členové mé rodiny nespolupracují a vůbec mi nepomáhají.“ Není to však takzvaná lidská láska, není to lidské připoutání, co by mohlo vytvořit věčné božské pouto mezi duší zemřelého a dušemi žijících lidí. Láska, která spoutává lidské bytosti, nikdy nemůže vydržet; je jako provaz vyrobený z písku. Je to pouze božská láska, která dokáže překonat všechny překážky.

Pak se dostáváme k velkým duším, to jest k duchovním Mistrům. Když opustí tělo nějaký Mistr a vidí, že jeho žáci hořce pláčí nad jeho ztrátou, cítí lítost, protože v něm úplně nerozpoznali duchovního Mistra. Duchovní člověk, který realizoval Boha, žije na všech úrovních; jeho vědomí prostupuje všemi světy. Pokud tedy pro něj jeho žáci hořce pláčí, pokud cítí, že už ho nikdy neuvidí, dávají ho do stejné kategorie jako obyčejného člověka. Je to jako urážka. Mistr ví, že se objeví před těmi žáky, kteří se k němu upřímně modlí nebo kteří upřímně meditují a aspirují. Ví, že je bude neustále vést, formovat a utvářet. Ví, že bude schopen do nich vstoupit a že oni budou schopni vstoupit do něho. Bude tedy přirozeně smutný, když si budou žáci myslet: „Mistr odešel a my ho už nikdy neuslyšíme. Naše modlitby k němu budou marné, je tedy zbytečné, abychom se modlili. Pojďme k jinému Mistrovi, nebo se pokusme najít jiný způsob duchovního pokroku.“ Duchovní Mistři cítí lítost, když pro ně jejich drazí pláčí a roní hořké slzy, kdežto obyčejní lidé z toho mají radost.

Jistě, žáci mohou být na chvíli smutní, protože ztratili svého Mistra, protože už ho ve fyzické podobě neuvidí. Tento smutek však nesmí trvat dlouho, protože do žáků, kteří upřímně přijali Mistra jako jediného Kormidelníka svého života, musí vstoupit radost duše, její intenzivní láska a vše zahrnující zájem.

Proč lidé několik hodin nebo i několik dní uchovávají tělo, když už duše odešla?

Sri Chinmoy: Můžete říci, že příbuzní ještě chtějí vidět tělesné ostatky. Cítí smutek, protože toto tělo, tento člověk jim za života pomáhal nebo je miloval. Otec za života matky nevidí její duši, ale její tělo, takže je připoután k fyzickému. To je důvod, proč chce její fyzické tělo uchovat tak dlouho, jak je to jen možné. Když duše odejde, je tělo zbytečné. Podobá se starým špinavým šatům, které zahodíte do odpadkového koše. Obyčejná duše se po opuštění těla vznáší v domě nebo na dvoře či někde poblíž. Bůh dává duši příležitost přesvědčit se, zda ji rodina měla skutečně ráda, a duše dává příležitost rodině, aby dokázala, že jí na ní opravdu záleželo. Za několik hodin, většinou je to jedenáct hodin, ale může to trvat i déle, duše odejde a už se znovu nevrací.

Pokud hledající nerealizoval Boha, dokud byl na zemi, uvidí nebo realizuje jeho duše Boha poté, co opustí tělo?

Sri Chinmoy: Každá duše dozajista spatří Boha, protože každá duše musí přijít přímo od Něj. Jakmile duše opustí tělo, odchází postupně do vitálního, mentálního a psychického světa, a nakonec do světa duší. Tady nějaký čas odpočívá. Než potom opět sestoupí dolů do další inkarnace, má rozhovor s Bohem. Duše musí předstoupit před Nejvyššího a říci, kolik toho dosáhla v minulé inkarnaci. Spatří možnosti své nadcházející inkarnace a složí slib Nejvyššímu. Cíle a ideály, které duše předloží pro svou roli ve světě odhalení a projevení, musí schválit Nejvyšší. Někdy Sám Nejvyšší řekne: „Očekávám od tebe to a to. Pokus se to pro Mne na zemi vykonat.“

Duše, která vidí Boha a mluví s Ním, nám připadá jako cosi zvláštního, protože většina z nás na zemi duši dosud nespatřila. Dokud k duši nemáme volný přístup, dokud neslyšíme její hlas a nepokoušíme se naslouchat jejímu vnitřnímu naléhání, je pro nás prostě nemožné realizovat Boha. Každá duše po opuštění těla spatří Boha úplně stejně, jako já vidím vás díky tomu, že stojím před vámi. Je to něco naprosto jiného, než když někdo realizuje Boha tady na zemi ve fyzickém těle. Tehdy celé vědomí — fyzické vědomí, individuální vědomí — splyne s nekonečným Světlem a Blažeností. Když čteme duchovní knihy nebo někomu nasloucháme, můžeme cítit, že Bůh je náš. Vědomá jednota je však něco jiného. Když vědomě cítíme Boha jako svého zcela vlastního, cítíme nezměrný mír v každém okamžiku svého vnitřního života, svého vnitřního bytí. Navenek můžeme být vzrušení nebo můžeme mluvit, ale v našem vnitřním životě je moře míru, světla a blaženosti. Když toto moře míru, světla a blaženosti vstoupí do naší fyzické bytosti, do našeho fyzického vědomí, může se tady na zemi projevit naše vnitřní Božskost. V Nebi nemůžeme nic projevit ani realizovat. Pokud duše nerealizovala Boha tady na zemi, v poutech konečného, ve svém vlastním světě Jej nerealizuje. Realizace se dá dosáhnout jen prostřednictvím fyzického.

Guru, spatříme tě, až budeme opouštět tělo?

Sri Chinmoy: Pokud jste mými opravdovými žáky, pak mě ve chvíli, kdy budete opouštět tělo, určitě uvidíte. To vám mohu zaručit. Jste-li mými skutečnými žáky, nebudete moci zemřít bez mého vědomí a souhlasu. V tu chvíli budu stát přímo před vámi a odvezu vás ve svém kočáře. Odvezu vás ve zlatém, stříbrném nebo bronzovém kočáře. Uvidíte. Toto je slib, jenž dávají velcí duchovní Mistři: že přijdou a odvedou duše svých žáků.

Uvidíme tě, až ty opustíš tělo?

Sri Chinmoy: Můžete mě spatřit na minutu nebo dvě ve snu. Když duchovní Mistři opustí tělo, často otevřou svým žákům na pár minut třetí oko.

Uvidí tě po smrti ve vnitřním světě každý člověk?

Sri Chinmoy: Svět duší je velké, rozsáhlé místo. Země je také velká. Kdybyste nepřišli do mého Centra, nespatřil bych vás. Ve vnitřním světě se pohybuji z místa na místo. A pokud bude nějaký člověk na stejné úrovni, jako je moje hlavní sídlo, potom mě jistě uvidí. Na tom místě bude skupina lidí, kteří mě mají opravdu rádi a kteří mi jsou upřímně oddáni. Budeme spolu na stejné úrovni. Ale ti, kteří se o mě nezajímají, ti, kteří o mě nic nevědí a nemají se mnou žádné spojení, mě neuvidí, pokud to nebude výslovné přání Nejvyššího. Tito lidé uvidí ostatní na své vlastní úrovni vývoje. Budou s těmi, které milovali.

Nedávno zemřela jedna moje přítelkyně, velmi duchovní paní. Přijdou ji v krásném Nebi přivítat její přátelé?

Sri Chinmoy: Pokud jsou její přátelé také duchovní a velmi rozvinutí a jsou ještě v Nebi, přirozeně ji přijdou přivítat. Jestli ale opustili tělo dlouho před ní, kdo ví, kde jsou teď? Mohou být v Nebi, ale mohou také stále otálet ve vitálním světě, nebo už mohou mít další inkarnaci. Jestliže ale prošli vitálním, mentálním a několika dalšími světy a nyní se radují z blaženého odpočinku Nebes a pokud si uchovali k vaší přítelkyni laskavý vztah, potom ji přirozeně přijdou přivítat a pomohou jí těšit se z blaženého života v Nebi.

Chtěl bych vám vyprávět o své vlastní matce, která byla shodou okolností velmi, velmi duchovní žena. Když moje matka opouštěla tělo, můj velmi blízký příbuzný ve snu viděl, že přátelé mé matky ji přichází přivítat ve zlatém voze. Když můj otec zemřel, jeden z mých strýců, který byl pryč ve městě, viděl dalšího mého strýce a několik dalších lidí, kteří přicházejí vzít mého otce do zlaté lodi. Bylo tam mnoho lidí, kteří přišli přivítat mého otce a matku, protože i oni, a mnoho jejich přátel a příbuzných, byli velmi duchovní.

V případě téměř všech věřících a duchovních lidí přicházejí příbuzní. Pro duchovní lidi je jednodušší přijít, protože do tohoto světa mají téměř volný přístup. Když opouští tělo obyčejní lidé, kteří nejsou duchovní a aspirující, nejdou okamžitě k Bohu. Zůstávají ve vitálním světě a hodně trpí. Když zemřel otec jednoho žáka, odešel do vitálního světa, kde se s ním nezacházelo dobře. Měl tam docela dost problémů, dokud se ho jedna z vitálních bytostí nezeptala, jestli ve svém životě znal nějaké náboženské nebo duchovní osoby. On řekl: „Ano, znám přítele mé dcery“ — náhodou jsem to byl já. Když řekl mé jméno, vitální bytosti okamžitě věděly s kým je spojen, a tak byl okamžitě propuštěn. Mohl pak opustit vitální svět, svět mučení, a jít do velmi dobrého vyššího světa.

Když otec jiné žákyně zemřel, šel na velmi vysoké místo, ale nebyl tam spokojen. Její otec mě viděl jen jednou v Kanadě, ale když mě viděl, celé jeho tělo bylo zaplavené od hlavy až k patě nevýslovnou radostí. Takže když opustil tělo a nebyl spokojen s úrovní, na které se nacházel, jeho duše ke mně přišla a řekla: „Chci jít do vyššího světa.“ Tak jsem zavolal jednoho z mých přátel, Jyotishe, aby ho vzal na úroveň, kde žil. Teď je v tomto velmi vysokém světě velmi šťastný. Občas ke mně přijde a vyjadřuje svou nejhlubší radost. Když si bude brát svou příští inkarnaci, budu o tom vědět. S největší pravděpodobností bude tato inkarnace v italské rodině, ale záleží to zcela na vůli Nejvyššího. A samozřejmě tam bude trochu mého zásahu, pokud bude chtít jít někam, kde to nebudu schvalovat. Někdy duše dělají chyby, když se rozhodují o své další inkarnaci. Jsou-li to duše velmi blízké mému srdci, nenechám je to udělat. Právě teď, jak k vám mluvím, věřte mi, dostávám vnitřní vibrace od jejího otce, který chce vstoupit do rodiny jednoho z našich žáků. Poprvé nyní vidí vnitřní spojení. Před tímto chtěl vstoupit do italské rodiny, ale teď, když mluvím, mi ve vnitřním světě posílá zprávu, že chce vstoupit do jedné z rodin našich žáků. Nic nám nedá větší radost, než mít ho mezi sebou. A podívejme se, co udělá tento otec poté, co si trochu odpočinul.

Může duše získat nějaký druh zkušeností ve světech, kam se dostane po odchodu z těla?

Sri Chinmoy: Fyzické tělo se na hmotné úrovni po odchodu duše rozloží. Tělo vstupuje do fyzického obalu, vitálno vstupuje do vitálního obalu a mysl odchází na vlastní mentální úroveň. Duše projde jemnou fyzickou, vitální, mentální a psychickou oblastí a skončí v oblasti duší. Jak prochází každou z těchto úrovní, přijímá podstatu všech zkušeností, které měla na zemi.

Duše sice v těchto obalech získává různé jemné zkušenosti, ale ty se v těchto světech neprojeví. Získá-li duše nějaké zkušenosti zde na zemi, pak se musí dříve nebo později projevit. Ve světě duší však není žádné projevení. Je tady pokrok, ne však ve smyslu evoluce.

Do světa duší odcházíme pro odpočinek. Pokud však bude naše duše ve spojení s nějakou vyšší duší, osvícenější duší, získá od ní přirozeně inspiraci. Jsme-li ve světě duší v blízkosti duchovního Mistra nebo nějaké jiné velmi velké, významné, duchovní osobnosti, přirozeně nás to ovlivní. Duše může aspirovat v jakémkoliv světě. Ve vyšších světech bude mít jenom aspiraci a ta na sebe nakonec vezme podobu zkušenosti. Aspirace je zkušenost sama o sobě. Avšak zkušenosti, které duše získává na zemi, když pozoruje utrpení nebo radost nebo nějaké pozemské činnosti, neustále vedou k plnějšímu projevení Božskosti.

Řekl jste, že duše po odchodu z těla vstupuje do vitální oblasti. Co je to vitální oblast?

Sri Chinmoy: Vitální oblast nebo sféra je prostě svět, a tento svět je i uvnitř nás. Tak jako máme fyzický svět, tak máme také vitální svět, mentální svět, psychický svět, svět duší a další světy. Vstoupíme-li do svého nitra, ihned po fyzickém světě následuje svět vitální. Toto vitálno v nás pracuje každý den. Občas se naše fyzické vědomí dostane do vitálna; jindy se vitálno dostane na fyzickou úroveň. Do vitálního světa vstupujeme velmi často ve snech. Když duše během snu prochází z jedné úrovně vědomí na jinou, první úroveň, na kterou se dostane po opuštění fyzické úrovně, je vitálno. A když duše opustí tělo a člověk zemře, její první krok na cestě k odpočinku, na cestě k cíli, vede do vitálního světa. Některé duše zde trpí, zatímco jiné nikoli. Je to jako s návštěvou cizí země. Někteří mají štěstí a splynou s lidmi nové země a téměř ihned porozumí její kultuře, zatímco jiní to štěstí nemají.

Vitálno, které jsme přijali v tomto fyzickém těle, je cosi pevného. Svýma fyzickýma očima ho vidět nemůžeme, ale můžeme ho cítit ve svých pocitech, svým vnitřním vnímáním. Fyzickýma očima však můžeme vidět pozemské projevy a činnost vitálna. Vitálno si na sebe může vzít — a také si bere — skutečnou podobu jemného těla. Když duše opustí tělo a tělo přestane pracovat, tato podoba se stává beztvarou; vitální podoba, kterou jsme měli během života, vstupuje do vitálního obalu. Vitálno, které mělo svou podobu, vstupuje do vitálna bez podoby. Tam odpočívá nebo se rozloží, zatímco duše cestuje zpět do svého světa.

Jak to vypadá ve vitálním světě?

Sri Chinmoy: Ve vitálním světě, jenž následuje ihned za fyzickým světem, panuje ohromný zmatek a neklid, nejistota, nejasnost, nespokojenost a pocit neúplnosti. Přesto však prostřednictvím těchto sil působí velká moc. Tento svět je částí průchodu, kterým duše před zrozením prochází do fyzického světa a jímž se po smrti vrací zpět do vyšších světů. Vitální svět je velmi zmatený. Když tam vstoupíte, uvidíte mnoho rozbitých a zničených věcí, jako by se tudy prohnala vichřice. Právě ve vitálním světě jsou bytosti, které zde putují, zpravidla nešťastné. Naleznou uspokojení teprve tehdy, až tímto světem projdou a dostanou se do vyššího vitálního světa, kde je zjevný a vědomý cíl a potřeba směřovat kamsi výš.

Je peklo opravdu nějaké místo ve vitálních světech, nebo je to jenom stav vědomí?

Sri Chinmoy: Na fyzicko-mentální úrovni je peklo určité místo. Existuje pro zkušenost duše. Pokud vedete špatný život, budete se tam muset odebrat. Jsou tam opravdová muka, nepředstavitelná muka. Zejména pro ty, kteří spáchali sebevraždu, je utrpení nekonečně horší než smažení zaživa v oleji. Utrpení, kterým procházejí sebevrazi v jemném fyzickém a jemném vitálnu, je nepředstavitelné a nesnesitelné. Velmi dlouho nedostanou další inkarnaci. Až po mnoha letech utrpení ve vitálním světě dostanou inkarnaci, ve které budou postižení: slepí, chromí, mongoloidní, a tak dále. A to nejen na jednu inkarnaci. Pokud jim neodpustí nějaký duchovní Mistr nebo Boží Milost, pokračuje to řadu dalších inkarnací. Kromě toho vytvoří od samého začátku velké problémy pro celou rodinu, ve které se narodili. Když se například inkarnuje sebevrah a zešílí, způsobí celé rodině velké potíže. Tyto duše také dost často zhoršují svou špatnou karmu, protože znovu pokračují stejným způsobem a nemění se. Pokud ale zapůsobí Boží Milost nebo zasáhne duchovní Mistr, duše dostane pomoc.

Pokud tedy žijeme v hrubém fyzickém vědomí nebo ve vědomí těla, je peklo skutečně určité místo. Musíme si však uvědomit, že na nejvyšší duchovní úrovni je peklo stejně jako Nebe jen stavem vědomí. Nebe i peklo začíná v mysli. Ve chvíli, kdy myslíme na něco dobrého, kdy se modlíme a meditujeme, kdy se pokoušíme nabízet vnitřní světlo, které jsme získali z naší meditace a modliteb, začínáme žít v Nebi. V okamžiku, kdy o někom špatně smýšlíme, kdy někoho kritizujeme a máme o něm špatné myšlenky, vstupujeme do pekla. Nebe vytváříme my; peklo vytváříme my. Svými božskými myšlenkami vytváříme Nebe. Hloupými, nedobrými a nebožskými myšlenkami si v sobě vytváříme peklo. Nebe i peklo jsou stavy vědomí hluboko uvnitř nás. Když jdeme hluboko dovnitř, spatříme v sobě celý vesmír. Uvnitř tohoto fyzického těla je jemné tělo a uvnitř jemného těla, v srdci, najdeme příbytek duše. Když odtud jdeme hluboko dovnitř, spatříme celý vesmír.

Kapitola šestá: Znovuzrození: velká pouť

Co je účelem znovuzrození?

Sri Chinmoy: Během jednoho života na zemi nemůžeme zvládnout vše. Zůstaneme-li ve světě touhy, nebudeme moci dosáhnout naplnění. Už jako děti máme milióny tužeb, a dokonce i v sedmdesáti uvidíme, že se nám nějaká touha nenaplnila, a budeme nešťastní. Čím více tužeb naplníme, tím více jich budeme mít. Chceme jeden dům, potom dva; jedno auto, potom dvě, a tak podobně. Není tomu konce. Když jsou naše touhy vyplněny, zjistíme, že jsme stále nespokojení. Nato se staneme obětí jiných, a ještě větších tužeb.

Nyní je naším nejdražším Bůh. Myslíte si, že připustí, abychom zůstali nenaplněni? Ne! Právě to je Boží záměr, naplnit každého jednotlivce a Sebe samého naším prostřednictvím. Přiměje nás, abychom se znovu a znovu vraceli, abychom naplnili své touhy. Chce-li se někdo v této inkarnaci stát milionářem a na konci své cesty zjistí, že se mu to nepodařilo, pokud je to jeho opravdové přání, bude se muset znovu vracet, dokud se jím opravdu nestane. Jako milionář ale zjistí, že v jistém smyslu zůstal žebrákem, protože nemá mír mysli. Vstoupí-li do života aspirace, nebude mít možná peníze, získá však mír mysli, a to je opravdové bohatství.

Žijeme-li ve světě touhy, uvidíme nekonečné procesí žádostí. Pokud ale žijeme ve světě aspirace, spatříme úplnost, poté do ní vstoupíme, a nakonec se sami úplností staneme. Víme, že pokud dokážeme realizovat Boha, najdeme v Něm vše, protože vše existuje uvnitř Boha. A tak nakonec opustíme svět tužeb a vstoupíme do světa aspirace. V něm zmenšujeme své touhy a myslíme více na mír, blaženost a božskou lásku. Může to trvat léta a léta, než získáme trošku míru, kapku nektaru. Duchovní člověk je však připraven čekat na naplnění své aspirace v Boží Hodině libovolně dlouho. A jeho aspirace na získání míru, světla, blaženosti nevyjde naprázdno.

Je-li tedy naším cílem vstoupit do Nejvyššího, Nekonečného, Věčného, Nesmrtelného, pak přirozeně krátké údobí jednoho života nebude stačit. Bůh ale nepřipustí, abychom zůstali nenaplněni. V další inkarnaci budeme ve své cestě pokračovat. Jsme věčnými poutníky. Musíme pokračovat a pokračovat, dokud nedosáhneme svého Cíle. Cílem každého aspirujícího je dokonalost. Pokoušíme se v nedokonalém světě zdokonalit sami sebe. A této dokonalé dokonalosti nemůžeme nikdy dosáhnout v jednom životě.

Prostřednictvím aspirace a inspirace si duše vytváří možnost realizovat Nejvyšší a naplnit Božské. Nejprve fyzické, lidské v nás, musí aspirovat, aby se stalo jedním s Božským v nás — s duší. V současnosti tělo nenaslouchá příkazům duše, jinými slovy, fyzická mysl se bouří. Činnost fyzické mysli překrývá božské poslání duše a ta nemůže vystoupit na povrch. Na současné úrovni evoluce je většina lidí nevědomých, neznají přání a potřeby duše. Mají své touhy, obavy o svůj úspěch, jsou v napětí a rozčilení. To všechno má kořeny ve vitálnu nebo v egu, zatímco vše, co se dělá ve vědomí duše, přináší vždy radost. Občas možná slyšíme pokyny duše nebo poselství našeho svědomí, ale přesto se jimi neřídíme a neříkáme ty správné věci. Ne, fyzická mysl je slabá; my jsme slabí. Avšak pokud začneme v mysli aspirovat a poté přejdeme od mysli k duši, dokážeme snadno slyšet a také poslouchat její příkazy.

Přijde den, kdy bude duše moci použít své božské vlastnosti a dát mysli, tělu a srdci pocítit, že potřebují své sebeobjevení. Fyzické a vitálno budou vědomě chtít, aby jim duše radila a vedla je. Potom budeme mít zde na fyzické úrovni nesmrtelnou přirozenost, nesmrtelný život, protože naše duše bude naprosto a neoddělitelně sjednocena s Božským na zemi. V tu chvíli budeme muset nabídnout své vnitřní bohatství širému světu a projevit schopnosti své duše. Velmi často se stává, že realizace může přijít v jedné inkarnaci, ale k projevení se musí duše znovu a znovu vracet na zem. Hra neskončí, dokud a pokud neodhalíme a neprojevíme nejvyšší Božskost uvnitř nás. Ještě jsme neskončili svou úlohu v Kosmickém Dramatu, musíme se tedy znovu a znovu vracet na svět. Duše však v průběhu evoluce v jedné ze svých inkarnací ve fyzickém těle plně pochopí a projeví Božské na fyzické úrovni.

Zlepší se nakonec celý svět díky evoluci, jež probíhá prostřednictvím reinkarnace?

Sri Chinmoy: Ať už vědomě, nebo nevědomě, svět se neustále vyvíjí a postupuje. Je to jako s drobným semínkem, ze kterého vyraší rostlina a z ní pak vyroste strom. Byla doba, kdy jsme byli v minerálním světě, potom v rostlinném světě a poté v království zvířat. Teď jsme lidé; jsme-li ovšem dostatečně upřímní, zjistíme, že i když máme vědomou, rozvinutou mysl, stále jsme se ještě nezbavili zvířecích sklonů a vlastností. Stále jsme ještě poloviční zvířata, která se mezi sebou hádají, rvou a bojují. Přijde však den, kdy na zemi budou božští lidé. Uvidíme je stejně, jako teď před sebou vidíme lidské bytosti.

Jak může duchovní Mistr jako vy přesvědčit lidi, kteří nevěří v reinkarnaci, že je skutečná?

Sri Chinmoy: Pokud by mě někdo požádal, abych jej přesvědčil, že už měl nějaké minulé životy, byl bych mu to schopen dokázat, i kdyby v reinkarnaci nevěřil. Požádal bych ho, aby se mnou několik minut meditoval, vstoupil bych do něj a vyvolal jeho minulou inkarnaci. Oživil bych obraz jedné nebo dvou věcí, které dělal, tak zřetelně, že by ihned viděl, čím v minulé inkarnaci byl. V New Yorku jsem to několikrát udělal. Někdy ale není pro určitého člověka vhodné, aby znal své minulé inkarnace, a tehdy mu o nich neříkám.

Jeden z mých nejoddanějších žáků se mě jednou zeptal na svou minulou inkarnaci. Řekl jsem mu, že byl převozníkem v Japonsku. Řekl jsem mu také, že by to viděl, kdyby se ponořil hluboko do svého nitra. Ještě než jsem to dořekl, už sám viděl, že jím opravdu byl. Musíme však vidět, zda má smysl přesvědčovat o minulosti domýšlivé lidi nebo ty, kteří v reinkarnaci nevěří — a jsou lidé, kteří nevěří v reinkarnaci, když o ní mluvíte. Jsou-li spokojeni se svým názorem, že reinkarnace neexistuje, nechme je, ať jsou spokojeni. Kdo tím nakonec ztrácí?

Jednou se mě zeptal jeden mladý chlapec, který nebyl mým žákem, na svou minulou inkarnaci. Řekl jsem mu, že ve své minulé inkarnaci žil v Německu a zahynul při leteckém neštěstí. Okamžitě mi na to řekl, že je od tří let velkým obdivovatelem Hitlera. Už od tří let dokázal číst německé knihy a německou poezii. Tato informace mu však duchovně vůbec nepomohla. Byl zvědavý a já jsem nasytil jeho zvědavost, ne však jeho duchovnost. Ve většině případů tedy lidem o jejich minulých inkarnacích nic neříkám.

Žije-li někdo dobrý život a dosáhne Nirvány, znamená to, že se už znovu nezrodí?

Sri Chinmoy: Reinkarnace neznamená, že když někdo dělá dobré, božské věci, už se nevrátí, a když někdo dělá špatné, zlé věci, vrátí se. Ne, každý se na svět vrátí, ale ten, kdo koná dobré skutky, bude mít přirozeně ve své následující inkarnaci lepší život než ten, kdo dělá špatné věci.

Nirvána je cestou negace. Ti, kteří jdou cestou Nirvány, chtějí zůstat v nejvyšší Blaženosti, nebo to můžete nazvat vyhasnutím. Neměli bychom však používat slovo „vyhasnutí“, jde o nejvyšší Blaženost. Tito lidé se nechtějí reinkarnovat. Když vstoupí do Nirvány, cesta pro ně končí. Duše cítí, že už dál nepůjde nebo nepoběží. Nechce se zapojovat do pozemských dějů. S výjimkou Nejvyššího nemůže nikdo duši donutit, aby se znovu zrodila. Přestože však Nejvyšší má tu moc, aby duši přinutil, nedělá to. Nejvyšší nikoho k ničemu nenutí.

Jsou však takové duše, které se chtějí Boží Lily, božské Hry, vědomě účastnit. Vědí, že pro ty, kteří chtějí tady na zemi sloužit Bohu, je reinkarnace naprosto nezbytná. Člověk musí Boha realizovat na Zemi; nelze toho dosáhnout na nějaké jiné planetě nebo úrovni. Někteří po realizaci skládají slib, že se vrátí, tak jako Svámí Vivékánanda a Šrí Rámakrišna, kteří řekli, že jsou připraveni vracet se, dokud bude na zemi jediný nerealizovaný člověk.

Může se duše po smrti reinkarnovat v jiných světech?

Sri Chinmoy: Duše, která vstoupila do lidského těla, se nemůže a také nebude reinkarnovat v jiných světech. Duše může projít různými úrovněmi: fyzickým, vitálním, mentálním a psychickým obalem. Jakmile opustí tělo, prochází těmito úrovněmi do svého vlastního světa. V nich se ale duše neinkarnuje. Tato místa jsou součástí objevitelské pouti duše a duše jimi pouze prochází. Navštíví je, ale neinkarnuje se v nich. Duše se reinkarnuje pouze ve fyzickém světě na zemi. Jenom tady může projevit svou Božskost.

Existuje sedm vyšších a sedm nižších světů a duše každého člověka do nich cestuje během spánku nebo v meditaci. Může procházet jedním světem za druhým až do nejvyššího světa; může jít také do nižších světů. Obyčejný člověk není schopen spatřit duši nebo pocítit její pohyby, ale velký aspirant nebo duchovní Mistr může zjistit, co duše dělá a na které úrovni se nachází. Reinkarnace se však odehrává jenom tady na zemi, v tomto světě.

Potřebuje duše ke znovuzrození pokaždé fyzické rodiče?

Sri Chinmoy: V současné době musí fyzické tělo vzejít z fyzických rodičů. Většina duchovních osobností však říká, že přijde den, kdy už fyzičtí rodiče nebudou zapotřebí, aby přivedli na zem duši ve fyzickém těle. Odehraje se to na okultní úrovni. A duše se zrodí ve světelném těle. Svět se postupně vyvíjí k tomuto bodu.

Četl jsem, že když si duše bere inkarnaci, je to jako vstup na bitevní pole. Je to pravda?

Sri Chinmoy: Pokaždé, když se vracíme na pole projevení a přicházíme na svět, je to, jako bychom šli do bitvy. Tady musí duchovní hledající, božský voják, bojovat proti strachu, pochybnosti, úzkosti, obavám, omezení, otroctví a proti svému nejhoršímu nepříteli, smrti. Neustále bojuje proti nevědomosti, a smrt je dítětem nevědomosti. Bojuje a buď prohraje a zemře, nebo všechny tyto nedokonalosti a negativní síly porazí a vrátí se vítězně k Bohu.

Co se stane s duchovním srdcem, když se duše reinkarnuje do nového těla? Prochází také jedním životem za druhým jako duše?

Sri Chinmoy: Poté, co duše opustí tělo, bere si s sebou podstatu zážitků, které během života tělo, mysl, vitálno a srdce získaly. Nebere si však vitálno, mysl nebo srdce s sebou do krajiny duše. Po reinkarnaci do nového těla je duše — nebo můžete říci psychická bytost či Puruša — nezměněna. I nadále v sobě nese realizace a zkušenosti minulých životů. Přijme ale nové srdce, novou mysl, nové vitálno a nové tělo.

Je možné, aby mělo dítě, které se inkarnuje do nějaké rodiny, méně vyvinutou duši než jeho rodiče?

Sri Chinmoy: Občas jsou rodiče mnohem, mnohem níže než jejich děti, a jindy jsou vyvinutější zase rodiče. Ale tak jako se rodiče pokoušejí své děti vychovávat a vzdělávat ve vnějším světě, tak i ve vnitřním světě jejich modlitba a meditace zlepší pokrok a růst dětí.

Má duše možnost nějakého výběru prostředí a těla, do kterého se reinkarnuje?

Sri Chinmoy: Duši nikdo nic nevnucuje. Duše si vybírá sama, musí to však schválit Nejvyšší. Dokud duše sedí na vrcholku stromu, má pocit, že sestoupí-li na zem, bude schopna naplnit sama sebe. Ale jak víte, svět je plný nedokonalostí a omezení. A tak když se duše dotkne paty stromu, pocítí, že jsou zde všechny možné temné a zlé síly, které se ji snaží chytit a pozřít. Občas tedy duše po své volbě pozná, že prostředí, které si zvolila, je nezdravé, a může tělo opustit.

Můžeš mi pomoci opustit tělo co nejdříve, a pomoct mi reinkarnovat se v místě, které je vysoko a velmi chladné, s dostatkem mlhy a sněhu?

Sri Chinmoy: Mám sílu udělat to, o co mě žádáš. Ale když půjdu k Nejvyššímu s tvým návrhem, okamžitě se mi bude smát a řekne: „Co to máš za žáka, který sotva právě začíná otevírat oči, chce je znovu zavřít?“ Klima nemá nic co do činění s realizací Boha. Šrí Ramana Maharshi a Sri Aurobindo byli z jižní Indie, která má velmi horké klima, ale to jim nebránilo v realizaci Boha. Existuje mnoho aspirantů, kteří žijí v jeskyních vysoko v Himalájích, ve věčném sněhu, kteří nebyli schopni realizovat Boha. Klima s tím nemá nic do činění. Je to vnitřní teplo z aspirace, které může přinést realizaci Boha, ne vnější klimatické podmínky.

Tagore, náš největší básník, obvykle psal šest nebo osm básní denně. Jednou si myslel, že kdyby odešel do ústraní, mohl by napsat mnohem lepší básně. Takže opustil svůj dům a odebral se na pusté místo v horách. Zatímco tam byl, nebyl schopen napsat jedinou báseň. Zjistil, že nejdůležitější není prostředí, ale vnitřní inspirace.

Bůh vybral podmínky, ve kterých žijete svůj současný život. Je to jako hra. Jeviště je připraveno a opona je zvedlá, abyste hráli svou hru a pokročili na duchovní cestě. Vaše současné podmínky jsou ty nejlepší možné pro váš rozvoj. Nyní chcete opustit tělo a vstoupit do nového těla v budoucí inkarnaci, takže můžete mít prostředí, o kterém si myslíte, že vám bude nejlépe vyhovovat. Ale tento druh života by mohl být horší než váš současný z důvodu, že je vybrán vámi, zatímco váš současný život byl vybrán Bohem.

Pokud vás trápí vaše předchozí jednání v této inkarnaci, chci vám říct, že moje filozofie je „Minulost je prach.“ Cokoli jste udělali před pár lety, nebo dokonce včera, by vás nemělo zajímat. Minulost není důležitá. Je to to, co budete dělat od této chvíle, co může urychlit váš postup. Nyní máte duchovního Mistra ve fyzickém těle, aby vám pomohl. A je to současnost, a budoucnost vtékající do současnosti, která vám může poskytnout osvobození.

Je veškeré utrpení důsledkem špatné karmy, ať už z tohoto života, nebo z minulého?

Sri Chinmoy: Nemusí to tak být. Občas se stane, že si naše duše přeje prožít zkušenost utrpení, přestože jsme nic špatného neudělali. Naše duše chce vstoupit do hloubky bolesti, aby věděla, co je to bolest. Řekněme, že nějaký duchovní člověk zjistí, že je nezbytné někoho uhodit. Co tedy udělá? Okamžitě vstoupí do člověka, kterého bije, a ztotožní se s ním. A prožívá tuto zkušenost mnohem intenzivněji než člověk, kterého právě bije.

Mnohokrát děláme špatné věci a dříve nebo později uvidíme výsledky. Naproti tomu jsou chvíle, kdy trpíme kvůli kosmickým silám. Někdy mají upřímní a velmi oddaní rodiče naprosto neduchovní, nebožské a nehodné děti. Můžete namítnout, že ti rodiče mohli být ve své minulé inkarnaci neduchovní a mohli udělat mnoho špatných věcí. V některých případech byli ve svých předešlých životech zlí, ale v jiných to tak nebylo. Někdy jsou upřímní hledající ovlivněni nepřátelskými, jakoby zvířecími silami, které ve světě působí. Když se tyto nebožské a nepřátelské síly, které se vznášejí kolem, chovají jako šílení sloni nebo do někoho vstoupí, ten člověk potom trpí. To se má tak: kolem nás jsou zvířata, která mezi sebou bojují, hádají se a navzájem se ničí. Šílený slon vás prostě rozdrtí bez ohledu na to, jak jste milí a upřímní. Nikdy nevíte, kdy se tato zvířata kolem vás pohybují. Trpí-li tedy nějaký upřímný hledající, nemůžeme z toho hned dělat závěry, že udělal ve svém minulém životě něco špatného.

Pokud neustále vedeme duchovní život, stojíme v poli božské Síly, která se podobá pevnosti. Jsme uvnitř této pevnosti a jsme Bohem chráněni. Když se nás pokoušejí napadnout zlé, nebožské síly, božská Milost se jim postaví do cesty. Duchovní lidé se neustále pokoušejí uvědomovat si Boží Soucit, Boží Požehnání a Boží Světlo, protože vědí, že mohou být napadeni nebožskými silami, i když neudělali nic špatného. A pokud něco špatného udělají, ihned vědí, že je někdo, kdo jim může odpustit, kdo je může ochránit, kdo může pozvednout jejich vědomí, a ten někdo je jejich Vnitřní kormidelník, Bůh.

Mohl byste nám prosím vysvětlit, jak na nás v tomto životě působí zákon karmy a jak nás bude ovlivňovat v příštím životě?

Sri Chinmoy: Svou minulost si neseme uvnitř sebe. Je to souvislý proud. „Jak zaseješ, tak sklidíš.“ Musíme vědět, že když uděláme něco špatného, pak se dnes nebo zítra dostaví důsledky, ve fyzickém nebo ve vnitřním světě. Jestliže neustále kradu, budu jednoho dne chycen a uvržen do vězení. Možná, že nebudu chycen dnes, ale jednoho dne chycen budu. A když dělám něco dobrého, když se modlím, když medituji a dělám božské věci, také se z toho dostaví důsledky. Občas vidíme někoho, jak se těší z požitků světa, a přitom udělal něco špatného. Možná ale udělal ve své minulé inkarnaci něco výjimečného, něco skvělého, a teď sklízí plody svých dobrých činů, kdežto důsledky jeho špatných činů ještě nezačaly nést ovoce. Na sklonku života nebo v budoucím životě však bude určitě potrestán.

Zákon karmy je pro obyčejného, neaspirujícího člověka nevyhnutelný a nezbytný. Zákon karmy vždy svazuje; obtáčí se kolem něj jako had. Musí zaplatit daň, musí zaplatit pokutu; zákon karmy je nemilosrdný. Na druhou stranu existuje cosi, co se nazývá božská Milost. Byl jsem nevědomý a udělal jsem pár špatných věcí. Pokud však roním hořké slzy a pláču pro odpuštění, potom nade mnou přirozeně zasvitne Boží Soucit. Když člověk vstoupí do duchovního života, jeho karma může být snadno vymazána, je-li to Boží Vůle, působící prostřednictvím nějakého duchovního Mistra. Boží nekonečná Milost může pomalu smazat jeho špatnou karmu a urychlit důsledky jeho dobré karmy. Když nějaký hledající nejenom chce duchovní život, ale také jej upřímně každý den vede, potom může stát nad zákonem karmy, protože Bůh vždy sesílá svou neomezenou Milost na hlavu a srdce oddaného aspiranta. Nemohu samozřejmě pokračovat v nějakých nebožských věcech a předpokládat, že mi Bůh vždy odpustí. Ne. Jakmile však Bůh vidí počínající vnitřní pláč z nitra a to, že jsem upřímný, že aspiruji a že se chci vysvobodit ze sítí nevědomosti, nejen že mi odpustí, ale také mi dá potřebnou sílu, abych už stejnou chybu neopakoval.

Když se v příští inkarnaci vrátíme, přirozeně musíme začít svou cestu podle výsledků své minulé karmy. Jestliže jsme udělali mnoho špatných věcí, nemůžeme očekávat, že v další inkarnaci realizujeme nejvyšší Pravdu. Avšak s Boží Milostí můžeme snadno zrušit špatné činy, kterých jsme se během tohoto života dopustili.

Jestliže žák nerealizuje Boha, zatímco je jeho Guru je v těle, jak bude Guru schopen pomoci žákovi v jeho příští inkarnaci, pokud by tam nebyl žádný jiný žijící Guru, jehož prostřednictvím by mohl pracovat?

Sri Chinmoy: Guru nepotřebuje dalšího Gurua, přes kterého by mohl pracovat. Když byl na zemi před čtyřmi tisíci lety Pán Krišna, měl tehdejší žáky, a dokonce i nyní stále existuje mnoho jeho žáků, kteří nepřijali jiného Mistra. Oni se například reinkarnovali do rodiny, která jde cestou Krišny, takže jim Krišna bude moci dát osvobození jeho vlastním způsobem. Je to podobné jako u jiných velkých Mistrů. Existuje mnoho žáků Rámakrišny, kteří přišli zpátky na zem. Oni nešli k jinému Guruovi, a přesto jsou naplněni. Ale pokud chtějí jiného Mistra, Rámakrišna by jim samozřejmě řekl, ať jdou k jinému. Někteří žáci velkých Mistrů přijali jiného Gurua. Někteří z mých vlastních žáků byli ve skutečnosti s Pánem Krišnou.

Jak může duchovní Mistr pomoci svým žákům, pokud nejdou k jinému Guruovi? Může to dělat svou vědomou vůlí, vůlí své duše. Jsem zde na zemi, a ačkoliv nejsem v Anglii a Puerto Rico, skrze svou vědomou vůli se brzy ráno po 2 hod. koncentruji na všechny své žáky, kteří tam jsou. Koncentrovat se letmou sekundu je dostatečné, ale já dělám více než toto, abych věděl, co dělá a jak daleko se duše dostala. Takže i když zůstává ve fyzickém, což je skutečným otroctvím, může duchovní Mistr pomáhat svým žákům v různých částech světa. Pak, když opustí tělo, je zcela volný. Z druhého břehu pracuje duchovní Mistr skrze Světlo duše nebo sílu Vůle. Světlo duše může být nabídnuto z jakékoli roviny vědomí, z nejvyšší úrovně přímo dolů na pozemskou úroveň. Takže Mistr se může z vyšších světů snadno spojit s aspirující duší žáka a žák může reagovat na Světlo Mistra. Je to tak, že Mistr může, pomáhá a musí pomáhat žákovi.

Když Mistr přijímá někoho jako skutečného žáka, opravdového žáka, dává slib Bohu, Nejvyššímu, a duši daného hledajícího, že bude věčně odpovědný za tuto duši. Ale existuje mnoho, mnoho lidí, kteří přijdou na naši cestu — stovky tisíc. Mohou s námi zůstat deset, dvacet, třicet, nebo dokonce čtyřicet let, ale nikdy nás opravdu nepřijmou. Když Mistr opustí tělo, není zodpovědný za tyto takzvané žáky. Mistr je nechá jejich osudu.

Nyní někteří mohou říci: „Jak to, že jsme chodili do Centra a vy jste nás nepřijal jako pravé žáky?“ Jednoduchý důvod je to, že jste mne nepřijali bezvýhradně. Jen někoho, kdo opravdu přijal naši cestu, lze považovat za skutečného žáka. Přijetí musí být vzájemné; nikdo ho nemůže vynutit. Lidské rodiče se mohou nutit, ale duchovní rodiče nemohou.

Na vnější úrovni jsem všem osobně neřekl, kdo jsou mí skuteční žáci, ale vnitřně jsem jim to řekl, a oni si mohou být jisti, že když jsem opustil tělo, nebudou ztraceni. Oni nikdy nebudou ztraceni, ani v této inkarnaci, ani ve svých budoucích inkarnacích. Skuteční žáci — ti, kteří mě přijali jako svého vlastního, a které jsem přijal jako své vlastní — budou naplněni a realizují v této inkarnaci, nebo v jejich další inkarnaci, nebo v několika málo inkarnacích. Některým žákům to může trvat dvacet inkarnací nebo více, protože mají velmi špatný začátek. Někteří, kteří ke mně přišli v první nebo druhé lidské inkarnaci, to může trvat stovky inkarnací. První nebo druhá lidská inkarnace je napůl zvířecí inkarnace. Zvíře je tam stále jako převládající faktor, tak jak mohou dosáhnout realizaci Boha? I v New York Centre existuje mnoho žáků, kteří měli jen šest nebo sedm lidských inkarnací.

Když se velcí Mistři přicházejí na zem, výrazně urychlují pokrok svých žáků. Ale jak daleko jej mohou urychlit, když samotní žáci učinili tak malý pokrok? Přesto se Mistři snaží a velmi statečně bojují; napadají nevědomost. Říkají: „Uvidíme, jak daleko můžeme zajít.“ Opět platí, že někteří žáci, kteří byli na zemi jen několik inkarnací, mohou v důsledku své upřímnosti, pokory a dychtivosti stále běžet nejrychleji. Oni nepoužívají své předchozí skryté vlastnosti a jejich mysl nebyla pokryta miliony myšlenek a nápadů. Od samého počátku svého duchovního života začínají pochodovat. Přicházejí do duchovní rodiny, nebo mají-li dost štěstí, něco je tlačí zevnitř dopředu, aby se vydali ke Světlu. Existuje něco, čemu se říká Božská Štěstěna. Někteří lidé tuto štěstěnu mají, a pokud ji používají správným způsobem, pak je pro ně v jedné inkarnaci možné všechno. Jinak to trvá stovky let.

Jak si s námi budeš udržovat kontakt poté, co opustíš tělo?

Sri Chinmoy: Budu mít speciální telefon s telefonními operátory. Jeden existuje. Dovolte mi, abych vám pověděl velmi okouzlující příhodu. V Indii kolem roku 1951 jsem seděl vedle mého přítele Jyotishe před domem. Jyotish mi byl velmi drahý, takže to, co jsem udělal, bylo jen pro něj. Chtěl získat nějaké zprávy od své matky, která zemřela před sedmi nebo osmi lety.

Řekl jsem: „Podívej se, já použiji svůj telefon. Teď od tebe předám zprávu tvé matce. Potom až od ní dostanu zprávu, tak ta k tobě přijde přímo jako odpověď. Zeptám se tvé matky tvým jménem, ale odpověď dostaneš ty.“ Zeptal jsem se tři otázky. Odpovědi přišly a on je přijal a byl hluboce dojat. Nejprve jsem poslal jeho duši a pak svou duši k duši jeho matky. Pak měli rozhovor a odtamtud dostal zprávy.

Když Jyotishovi bylo asi dvacet pět let, pět žen se do něj zamilovalo, ale on se s žádnou z nich nikdy neoženil. Vzhledem k jejich předchozí karmě všechny zahynuly při lodním neštěstí. On byl v době nehody v Barmě. A tak těchto pět žen bylo také ve světě duší s jeho matkou.

Když jsem mu řekl, že bych mohl přinést také zprávy od jeho přítelkyň, řekl: „Jak víš, kdo jsou, když jsem ti neřekl jejich jména?“ Řekl jsem mu: „Vstoupím do tvé duše a jejich jména ti přinesu. Nyní v tichosti uvnitř zopakuj jména těch dívek. Každé dám otázku a ty dostaneš odpověď.“ Byl tak chytrý; myslel si, že by mě mohl oklamat. U tří myslel na skutečná jména, ale u dalších dvou myslel na naprosto falešná jména. Už jsem se chystal říct tato falešná jména, když v té chvíli se přede mě postavila jeho duše a řekla mi pravdu. Jeho duše mě zachránila. Řekl jsem: „Ach, ty se mě snažíš u posledních dvou jmen oklamat!“ A on padl na zem k mým nohám.

Pak začaly v ášramu klepy. Odkud kam jsme ten den sestoupili! Druhý den Jyotish tuto příhodu pověděl svému blízkému příteli a zeptal se ho: „Věříš tomu?“ Přítel řekl: „Možná, že jste byli opilí. On je vždy opilý. Pouze opilci můžou dělat takové věci! To, že zná vše o svých přátelích, jaký to má přínos?“ Vnitřně tomu jeho přítel věřil, ale navenek předstíral, že ne.

Když zemřel jeden z mých žáků, řekl jsem jeho malému synovci, že bychom si mohli promluvit s jeho strýcem ve světě duší stejně jako na telefonu. Myslel jsem, že pro ně něco málo udělám, ale má vnitřní bytost mě varovala, že bych ho mohl vyděsit, hrozně vyděsit, a to by mohlo způsobit problémy, takže jsem to neudělal.

Bude příští inkarnace duchovního člověka odlišná od té, kterou bude mít normální člověk?

Sri Chinmoy: Jistě. Je-li duše velmi duchovně pokročilá, nebude si brát obyčejný život, protože obyčejným životem již prošla. Každá inkarnace je odrazovým můstkem ke konečné realizaci Boha. Pokud někdo ve své poslední inkarnaci vědomě aspiroval, bude mít ve svém následujícím zrození více příležitostí pro duchovní pokrok. Jestliže ve své poslední inkarnaci skutečně zahájil duchovní život, jestliže byl ve svých duchovních cvičeních opravdu upřímný, potom ve svém následujícím životě začne přirozeně aspirovat ve velmi raném věku. Narodí se v duchovní rodině, kde ho budou už od samého narození povzbuzovat k duchovnímu životu, a začne aspirovat už v deseti nebo dvanácti, čtrnácti či šestnácti letech. Může se však stát, že jeho okolí nebude dobré. A tak třebaže již v minulé inkarnaci zahájil duchovní život, bude postupovat pomalu, protože mu jeho rodiče nebo okolí nebude pomáhat. Nejde však o nějaké riziko; taková je cesta. Duše v průběhu evoluce ujde tisíce vnitřních mil a získá různé zkušenosti, a právě tyto zkušenosti jí nakonec dají plnou realizaci.

Pokud však jde o opravdu velkého aspiranta, který se blíží k realizaci Boha, pak se téměř určitě dostane do vysoce rozvinuté duchovní rodiny a bude schopen od samého začátku vstoupit do skutečného duchovního života. Většina skutečných duchovních Mistrů přišla do vysoce rozvinutých duchovních rodin. Bůh může seslat duchovního Mistra i do neaspirující rodiny, protože není svázán žádným plánem, ale zpravidla se duchovní Mistři dostanou do duchovních rodin.

Řekl jste, že každá inkarnace je odrazovým můstkem k realizaci Boha. Znamená to, že nemůžeme dosáhnout Boha v tomto životě?

Sri Chinmoy: Ne, vůbec ne. Je to záležitost aspirace a předchozího prostředí, v němž člověk žil. Pokud někdo ve svých dřívějších životech aspiroval a meditoval, potom není žádný důvod, proč by pomocí své aspirace nemohl v tomto životě dosáhnout realizace. Protože stále postupujeme směrem k realizaci, v jedné nebo další inkarnaci realizace musí přijít. A jak už jsem řekl, je to záležitost duchovního vývoje aspiranta.

Ustane veškerá zodpovědnost a práce hledajícího v době mezi jeho smrtí a dalším zrozením? Anebo bude schopen do chvíle svého návratu na zem vědomě pracovat či nějak jinak pokračovat v práci, kterou začal?

Sri Chinmoy: To záleží na dosažení daného hledajícího. Dejme tomu, že nějaký pokročilý hledající opustil tělo a že chtěl na zemi dokončit ještě mnoho věcí, ale nemohl. Co bude dělat? Po opuštění těla musí projít fyzickým obalem, vitálním obalem, mentálním obalem a dalšími obaly a poté vstoupí do světa duší. Jestliže ale nemá v úmyslu vrátit se během pěti nebo deseti let na zem a jestliže je to i Boží Vůle, může mezitím dělat svou práci prostřednictvím člověka, který je stále ještě na zemi a který je mu nejdražší. Protože jde o pokročilou duši, může využít vůle své duše a působit na svého nejdražšího z místa, kde se právě nachází. Obyčejné lidské bytosti to však po opuštění těla nedokáží.

Řekněme například, že si někdo přál, aby jeho děti získaly vysokoškolský diplom. Po odchodu z těla, v době, kdy se jeho duše nachází ve vitálním světě, v jemném obalu, může tyto touhy a obyčejná přání předat svým dětem. Duše může pomocí vitálna udržovat se zemí určitý fyzický kontakt. Obyčejné pozemské touhy tak mohou být vyplněny nebo posíleny prostřednictvím vůle člověka, který opustil tělo před jedním nebo dvěma roky.

Až se však duše vrátí zpět do vyšších světů, už nebude mít žádné touhy a nebude takto působit na své syny nebo dcery, kteří jsou ještě na zemi. Duše se už nebude starat o pozemské uspokojení svých dětí, o naplnění jejich nespočetných pozemských tužeb. Má-li ovšem pro své drahé nebeskou aspiraci, pokusí se z vyšších světů zvětšit jejich aspiraci a pomoci jim všemi možnými způsoby. Půjde k mocným duším, které jsou ještě na zemi, a bude je prosit, aby v duchovním světě pomohly jejich drahým. Pokud to však bude velmi vyvinutá duše a uvidí, že je někdo opravdu upřímný a že aspiruje, pomůže tomu člověku sama.

Je doba, kterou stráví duše mezi dvěma inkarnacemi ve světě duší, určena aspirací z její předchozí inkarnace? Inkarnuje se dříve, jde-li o pokročilou duši?

Sri Chinmoy: To záleží na aspiraci a potřebě. Můžete mít aspiraci, abyste něco udělali, ale Bůh zároveň nemusí cítit, že je to pro vás nezbytné. Z vaší strany je aspirace nezbytná. Aspirujete na to, abyste se vrátili a ihned začali hru. Jako byste hráli hodinu a půl a teď měli krátkou přestávku. Když už nechcete odpočívat, řeknete: „Dej mi příležitost, abych dokončil hru a vrátil se zpět.“ Bůh však může říci: „Ne, chci, aby sis odpočinul delší dobu.“ V tu chvíli se nemůžete vrátit. Jakmile se však vaše aspirace a Boží potřeba shodnou, jistě se budete moci vrátit zpět.

Některé duše se reinkarnují téměř okamžitě, aniž by šly do světa duší. Dejme tomu, že někdo předčasně zahynul při nějaké nehodě. Tehdy může duše odejít jen do vitálního obalu, a pokud zasáhne duchovní postava nebo božská Milost, může se odtud po sedmi nebo osmi měsících inkarnovat do nové rodiny.

Většina obyčejných duší se vrací po šesti, sedmi nebo nanejvýš dvaceti letech pobytu ve světě duší. Duše využívá času ve svém světě k tomu, aby vstřebala své zkušenosti na zemi. Velcí lidé, jako třeba významní vědci nebo duchovní postavy, si neberou nové zrození tak rychle jako obyčejní lidé. Velmi zřídka uvidíte, že by se brzy reinkarnovala nějaká velká postava z jakéhokoli oboru. Někteří zůstanou ve světě duší sedmdesát nebo i více let. V určitých případech čekají duchovní Mistři na další inkarnaci sto nebo dvě stě let. Není v tom však žádné pevné a neměnné pravidlo. Přeje-li si Nejvyšší, aby se vrátili na zem, musí se vrátit, i kdyby nechtěli. Délku odpočinku před další inkarnací určuje rozhodnutí duše a svolení Nejvyššího.

Je-li někdo v něčem nadaný, znamená to, že byla jeho duši dána taková schopnost, nebo se o to pokoušel v mnoha životech a teprve teď toho dosáhl?

Sri Chinmoy: Potenciál má každý, stejně jako hrouda jílu. Jeden hrnčíř z ní vytvaruje překrásnou nádobu, kdežto jiný hrnčíř z ní vytvaruje něco méně krásného. Základ obou nádob byl stejný — jíl. Podobným způsobem jsme i my v duchu stejní. Když ale něco modeluje tento hrnčíř, můžete se zeptat: „Jak to, že tuto nádobu vymodeloval tak krásně?“ V tomto hrnčíři je něco, čemu se říká vědomá aspirace. V každém jiném ohledu je má podstata, vaše podstata, podstata kohokoli jiného stejná. Když však tento hrnčíř něco tvaruje, je v něm něco, co mu dává příležitost vytvořit cosi jedinečného.

Není to tedy tak, že by byl někomu od samého začátku dán určitý předpoklad. Ne, každému člověku byla přisouzena jen malá svoboda, která počala přímo na začátku stvoření. Tato svoboda znamená určitou možnost. Někteří ji použijí pro duchovní život, někteří pro hudbu, někteří pro poezii, a tak dále. Někteří ji nepoužijí vůbec. Možnost se však nevyvine ve skutečnost, dokud a pokud ji její majitel nevynese na povrch a nerozvine.

Občas se svým bratrancem meditujeme tak, že se díváme navzájem do očí, a někdy se přitom stává, že na tváři toho druhého vidíme změny, někdy se změní i barva vlasů. Rád bych věděl, co to znamená.

Sri Chinmoy: Vidíš jeho minulé inkarnace a on vidí tvoje. Vůbec to však nedoporučuji. Možná že uvidíš, že jsi byl před třemi nebo čtyřmi inkarnacemi zvířetem, přestože si myslíš, že jsi měl lidské tělo. Je mnoho takových lidí. Pokud se nemodlíme a nemeditujeme, jsme zde na zemi jen o málo lepší než zvířata. Když jdu po ulici tady na Jamaice nebo v Portoriku, Kanadě nebo New Yorku, vídávám lidi, kteří se jako lidské bytosti inkarnovali poprvé. Co od nich můžete očekávat? Právě přišli z království zvířat.

Je velmi riskantní, aby se dva žáci vzájemně koncentrovali na své oči a vynášeli na povrch minulé inkarnace, protože mohou nevědomě vynést na povrch své zvířecí vědomí. V Indii jsem znal lidi, kteří to dělali se svými bratry a sestrami a potom z jednoho do druhého vstoupily nebožské síly z minulých inkarnací. Dokud nerealizujeme Boha, je i v této inkarnaci v naší povaze mnoho nebožských prvků, se kterými musíme bojovat. Nevynášejme proto minulost na povrch. Vždycky říkám, že minulost je prach. Dala vám minulost realizaci? Ne! Kdyby dala, nepřišli byste za mnou. Je tedy zbytečné a nevhodné vstupovat do minulosti.

Pomáhá nám, když víme, jakým jsme byli zvířetem nebo co jsme byli za člověka ve svých minulých inkarnacích?

Sri Chinmoy: Jakmile vstoupíme do vnitřního života a rozvineme své vnitřní vědomí, své vnitřní schopnosti, získáváme vzpomínky z minulých inkarnací. Hluboko v meditaci můžeme snadno pocítit, že jsme měli minulé životy. A když víme, že jsme měli minulost, a víme, že naše přítomnost není úplná a že my sami nemůžeme zůstat nenaplnění, potom nás pobídka přítomnosti přenese do budoucnosti, ve které své úplnosti dosáhneme. Svůj pokrok můžeme zároveň urychlit, pokud máme Mistra. Jestliže jsme zcela oddáni vnitřnímu životu a máme nějakého Gurua, můžeme během jediného života učinit pokrok dvaceti inkarnací.

Dejme tomu, že víme, že jsme byli ve své poslední zvířecí inkarnaci jelenem. Jedinou výhodou, kterou tím získáme, je, že můžeme pomyslet na svou rychlost a říci: „Ve zvířecí inkarnaci jsem běžel tak rychle, a to jsem ještě neměl tak vyvinutou duši, jako mám teď. V této inkarnaci poběžím ještě rychleji!“ Jakmile si vzpomeneme, že jsme v minulé inkarnaci běželi rychle, pocítíme inspiraci k rychlému běhu i v této inkarnaci. Pokud známe svou předchozí inkarnaci, můžeme toho pozitivně využít; v tu chvíli se velmi rychle objeví inspirace. Když někdo ví, že byl hledajícím, získá trochu radosti a jistoty. „Svou cestu jsem začal v minulé inkarnaci, ale byla to velmi dlouhá a svízelná pouť. V této inkarnaci jdu po stejné cestě, ale tentokrát už nemusím jít tak dlouho. Je to také snazší, protože se mi dostalo jisté pomoci. Mám schopnosti. Mám ochotu. Mám zkušenosti. S duchovním Mistrem, který mě povede, snadno dosáhnu cíle.“

Svou znalost minulých inkarnací však můžeme vhodně využít jen ve velmi vzácných případech. Většinou nám nedá vůbec žádné povzbuzení. Získáme nějakou inspiraci nebo aspiraci, když budeme vědět, že jsme byli v minulé inkarnaci zlodějem nebo někým nebožským? Ne! Ihned si pomyslíme: „Ach, tak já jsem byl zlodějem a teď se pokouším být světcem. To je nemožné! Pokoušet se o duchovnost je v tomto životě beznadějné.“ Dokonce i když v této inkarnaci uděláme několik špatných věcí, trvá velmi dlouho, než se utiší naše zoufalství. Myslíme si: „Jsem tak špatný. Udělal jsem tohle. Udělal jsem tamto. Jak bych se teď mohl očistit? Jak teď budu moci realizovat Boha?“ Dokáže nás trápit i to, co jsme udělali před čtyřmi roky.

Řekněme však, že víme, že jsme v minulé inkarnaci byli někým velmi významným, a teď jsme bezvýznamní. Budeme se cítit uboze. Budeme proklínat Boha i sami sebe. Řekneme si: „Když jsem byl tak velký, jak to, že teď jsem tak zbytečný? Jakou nepředstavitelnou věc jsem provedl, že jsem si zasloužil takový osud? Bůh je tvrdý; nezajímá se o mě.“ To však Boha špatně chápeme. Bůh chce mít prostřednictvím naší inkarnace jinou zkušenost, a my si myslíme, že Bůh je prostě bezcitný.

Aspirant chce vnitřní radost, radost, která naplní jeho samého a která naplní Boha. Tu nikdy nezíská z minulých inkarnací. I kdyby vstoupil do minulé inkarnace a zjistil, že byl prezidentem Spojených států, nepřinese mu to žádné uspokojení. Uvidí, že jeho život prezidenta byl plný strádání, zklamání a všeho možného utrpení. Aby aspirant získal opravdovou radost, musí pomocí své vlastní aspirace, vnitřního pláče, a pomocí své vlastní meditace a koncentrace postupovat kupředu ve svém duchovním životě.

Pro nás je nejlépe na minulost nemyslet. Náš cíl není za námi; je před námi. Směřujeme kupředu, ne dozadu. Duchovnímu člověku vždy říkám: „Minulost je prach.“ Říkám to, protože minulost nám nedala to, co chceme. Chceme realizaci Boha. Znalost našich minulých inkarnací nám k realizaci Boha nepomůže. Realizace Boha zcela závisí na našem vnitřním pláči. Není důležitá minulost, ale přítomnost. Musíme říci: „Nemám minulost. Z Boží Milosti a díky své aspiraci začínám zde a nyní. Nyní začnu běžet. Není podstatné, jak daleko jsem doběhl v minulosti. Budu myslet jenom na to, kolik uběhnu v tomto životě.“

V současnosti vnímáme minulost jako něco naprosto odlišného od současnosti a současnost jako něco naprosto odlišného od budoucnosti. Jakmile realizujeme Boha, bude minulost, současnost a budoucnost totéž. Utvoří kruh, což je naše vnitřní bytost, celý náš život. V takové chvíli se můžeme snadno podívat na své minulé inkarnace a zjistit, čím jsme byli.

Pokud se chcete něco dozvědět o svých minulých inkarnacích, Bůh vám k tomu jistě dá potřebnou schopnost. To nejdůležitější však nejsou minulé nebo budoucí inkarnace, ale to, co chceme zde a nyní. Vy chcete Boha, a pokud budete oduševněle meditovat, Bůh vám určitě tuto výsadu dá. Budete Jej vlastnit a považovat Ho za svého zcela vlastního.

Rád bych řekl ještě jednu věc mým žákům. Nyní mi dovolte trochu se pochlubit a vy se také můžete pochlubit. Ve svých minulých inkarnacích jste vedli duchovní život. Pokud byste neměli žádnou přípravu, myslíte si, že by vás Bůh ke mně přivedl? Ne! On by vás vzal k jinému Mistrovi, který je o kousek menší než já. Duchovní mistři mého kalibru dostanou žáky, kteří se snažili nebo něco v minulosti udělali. Některé z nich udělali víc, někteří udělali méně. Ale každý něco udělal; jinak byste šli k nějakému jinému duchovnímu Mistrovi, a ne ke mně. Bůh je laskavý ke mně a je laskavý k vám. Na střední školu nedá učitel Bůh žáky mateřské školy. Ti, kteří ještě nemohou postoupit do vyšších tříd, mohou být žáky mateřských škol. Ve vzácných případech ke mně přišli jeden nebo dva žáci po několika lidských inkarnacích, ale těchto pár duší má silnou touhu překonávat jejich současné vědomí.

Pokud je nějaký člověk pokročilým hledajícím a rozvine si schopnost poznat své minulé inkarnace, nezabrání to potom jeho dalšímu pokroku? Jinak řečeno, není škodlivé odhalit, že jsem byl v minulosti zlodějem nebo něčím podobným?

Sri Chinmoy: Jestliže v tomto životě velmi upřímně meditujete, automaticky si vyvinete vnitřní sílu a dostanete se do bodu, kdy vás nerozruší ani poznání, že jste byli ve své předchozí inkarnaci tím nejhorším možným zločincem. Víte, že jste sem přišli, abyste přeměnili sami sebe, abyste došli k Božskému. Pán Buddha své minulé inkarnace odhalil: byl kozou a vším možným. Pro něj bylo snadné říci, čím byl ve svých minulých zrozeních, protože realizoval Boha a vstoupil do nejvyšší Pravdy. Bylo pro něj nepodstatné, jestli byl ve svých předchozích inkarnacích zcela obyčejný.

Zemře-li člověk, který měl velmi rád psa nebo nějaké jiné zvíře a měl s tímto zvířetem soucit, nezpůsobí to, že se stane v další inkarnaci zvířetem? Dozvěděl jsem se, že v Indii jeden velký mudrc, který meditoval v lese, našel zraněné jehně. Začal o něj pečovat a měl je velmi rád, a kvůli tomu se potom inkarnoval jako jehně.

Sri Chinmoy: Nejvýznamnější indický duchovní spis, který je zároveň nejrozsáhlejším spisem na světě, se jmenuje Mahábhárata. V Mahábháratě je řada příběhů, ve kterých se člověk později inkarnuje jako zvíře. Existuje jeden slavný příběh o králi Bharatovi, jenž měl velmi rád jelena a v další inkarnaci se narodil jako jelen. Velký duchovní Mistr Rámakrišna měl velmi rád svého nejdražšího žáka, Svámího Vivékánandu. Často ho vyhledával a mluvil s ním a lidé si mysleli, že se zbláznil. Jednoho dne mu proto Vivékánanda řekl: „Co to děláš? Neznáš příběh o králi Bharatovi, který měl tak rád jelena, že se jím stal ve své další inkarnaci? Tvůj osud bude podobný, když budeš neustále myslet na takovou obyčejnou lidskou bytost, jako jsem já.“ Rámakrišna vzal Vivékánandu vážně a zeptal se Matky Kálí: „Je to pravda, že můj osud bude podobný, jako byl osud krále Bharaty?“ Řekla mu: „To je hloupost! Máš Narena (Vivékánandu) rád, protože v něm vidíš Boha. Není to proto, že je krásný, nebo pro něco podobného. Ne! Máš ho rád, protože je v něm vyjádřeno projevení Boha. To je důvod, proč máš takovou radost, když ho vidíš.“

Dáme-li tedy najevo soucit k někomu, neznamená to, že se staneme tímto člověkem. Přijde-li za vámi žebrák pro almužnu a vy mu ze svého nejvyššího soucitu dáte nějaké peníze nebo jídlo, neznamená to, že se sami stanete žebrákem. Máte-li psa, můžete mu dávat najevo svou lásku, protože je nesmírně věrný. To však neznamená, že se stanete psem, protože obdivujete vlastnosti svého milovaného psa. Dobré vlastnosti, které váš pes má, věrnost, kterou má, můžete mít v lidské podobě, aniž byste si museli brát zvířecí inkarnaci. Nestanete se zvířetem jen tím, že dáte najevo připoutání k nějakému zvířeti. Vy už jste tímto stadiem prošli. Už jste získali dobré vlastnosti onoho zvířete.

Může si duše člověka vzít zvířecí podobu ve své další inkarnaci poté, co byla člověkem v této inkarnaci?

Sri Chinmoy: Svět se vyvíjí, zlepšuje; jdeme vpřed k našemu cíli. Na pochodu evoluce, jakmile jsme přijali lidský život, se nevracíme do říše zvířat. Každé pravidlo má však výjimky, ale tyto výjimky jsou velmi, velmi vzácné. Pokud chce jedinec znovu vstoupit do zvířecího života, musíme vědět, že tento jedinec není vůbec progresivní.

Jestliže osoba právě vstoupila do lidského života, je-li to její první nebo druhá inkarnace jako lidské bytosti, a je-li její sklon k životu zvířat stále velmi silný, to znamená, jestliže její nečisté touhy nebyly v její minulé inkarnaci v životě zvířete naplněny, pak se člověk může vrátit k životu zvířat. Co se stává je, že se v určité době část jeho zvířecího života stane plně probuzená a chce vstoupit do lidského života. Ale je tu ještě jeho jiná část, která není plně připravena pro lidský život. Přesto duše přichází do lidského života navzdory tomu, že je nedokonalá, přesto, že na to není plně připravena a pak je později nucena vrátit se do života zvířat, protože její neosvícená část nebyla přeměněna a má mocné zvířecí tendence a touhy.

Jiným důvodem je, že nižší vitálno — nespokojené, nenaplněné vitálno — způsobuje obyčejnému člověku nesnesitelné utrpení a bolest, když cítí, že v živočišné říši existuje více příležitostí potěšit nejnižší vitálno hrubým fyzickým požitkem. Potom tato duše vstoupí do říše zvířat na několik měsíců, aby si zcela volně užila nejhrubšího požitku. Není to na rok nebo dva, ale jen na velmi krátkou dobu. Když požitek skončí, když skončí nezbytné zkušenosti, duše znovu vstoupí do lidského světa.

Člověk překonal zvíře, ale ne zcela. Uvnitř nás je zvíře. S naší vědomou modlitbou a meditací se snažíme zvíře plně překonat. Z těch, kteří se zde shromáždili, nebude v dalších životech nikdo zvířetem, protože jsme mnohem vyvinutější. Ve chvíli, kdy začíná aspirace, je duše příliš vysoce vyvinutá, než aby se vrátila do říše zvířat. Ani jedna z přítomných duší, které jsou tady dnes večer, nebude mít žádné další zvířecí inkarnace.