Modlím se, medituji¹

Modlím se k Bohu a medituji na Boha.

Modlím se k Bohu, protože Bůh je můj Pán, můj Svrchovaný Pán, můj Pán Nejvyšší.

Medituji na Boha, protože Bůh je můj Přítel, můj věčný Přítel, můj jediný Přítel.

Modlím se k Bohu, protože je mocný a pozorný.

Medituji na Boha, protože je krásný a plodný.

Modlím se k Bohu, abych spatřil Jeho Tvář Výšky.

Medituji na Boha, abych ucítil Jeho Srdce Blaženosti.

Modlím se k Bohu, aby mi dal to, čím Sám je.

Medituji na Boha, abych znovu získal to, co jsem ztratil.

Modlím se k Bohu, aby mi ukázal cestu.

Medituji na Boha, aby proměnil můj život noci nevědomosti v život světla moudrosti.

Modlím se k Bohu, aby se stal zvučným nebem v mém lidském životě.

Medituji na Boha, aby se stal tichým sluncem v mém božském životě.

Ve svém životě touhy se modlím k Bohu, protože jsem otrokem svých potřeb.

Ve svém životě aspirace medituji na Boha, protože Bůh a já jsme se stali vzájemným uspokojením svých potřeb.

Má modlitba bez dechu miluje Sílu Božího Soucitu.

Má meditace bez podmínek miluje Světlo Boží Spravedlnosti.

Dar Spasení jsem získal ze své modlitby.

Dar Dokonalosti jsem získal ze své meditace.

Modlím se k Bohu a medituji na Boha.

Vděčnost²

Vděčnost, vděčnost, vděčnost.

Vděčnost je zázračným vlivem uvnitř nás. Toto zázračné působení posiluje naše fyzické tělo, pročišťuje naši vitální energii, rozšiřuje naše mentální zření a zintenzivňuje naši duševní blaženost. Hledající v nás se snaží být prostý, upřímný, čistý a pokorný. Každý duchovní hledající se snaží pěstovat si tyto kvality v hojné míře. Nejjednodušší a nejúčinnější cestou, jak pěstovat tyto kvality, je otevřít květinu vděčnosti a nechat ji rozkvétat uvnitř našeho srdce lístek po lístku. Jak to dokážeme? Musíme považovat za důležitější nejenom to, co máme, ale plnou měrou i to, co nemáme.

Co máme, je myšlení plné touhy, hledání plné touhy a toužebnou snahu stát se něčím. Myšlení plné touhy: myslíme si, že budeme nějakým způsobem velcí nebo úspěšní. Hledání plné touhy: hledáme pravdu a světlo svým vlastním způsobem tam, kde podle nás pravda a světlo musí přebývat. Toužebná snaha stát se něčím: chceme se stát čímsi, co nám dá potěšení. Toto je ta nejžalostnější chyba, kterou děláme. Pokud se chceme těšit svým vlastním způsobem, pak vědomě nebo nevědomě přivádíme do popředí vlka vitálna.

Co nemáme, je bezdechý vnitřní pláč a bezmezný vnější úsměv. Jestliže si dokážeme vyvinout bezdechý vnitřní pláč, pak si automaticky vyvineme i bezmezný vnější úsměv.

Buď vycházíme zevnitř ven, anebo se zvenku noříme hluboko dovnitř. Na svou cestu se můžeme vydat buď se schopností duše, anebo se schopností těla. Schopnosti obou musí být nakonec sjednoceny. Není třeba říkat, že schopnost duše je nekonečně větší než schopnost těla. Malá schopnost, kterou tělo má, však musí být sjednocena se schopností duše. Nejvyšší schopností těla je přijmout vedení duše. Pokud je duše uznána za nejvyššího vůdce, pokud duše dostane příležitost řídit, tvořit a tvarovat náš osud, pak získáme něco, co právě nyní nemáme: sladký, čistý, intenzivní vnitřní pláč a zářivý, jistý, bezmezný vnější úsměv.

Nevím³

„Nevím.“ Toto je vskutku odpověď. Tato odpověď uspokojuje upřímného hledajícího v nás, protože upřímný hledající se nesníží k neupřímnosti. Musíme však vědět, jak daleko nás tato odpověď může dovést. Může nás dovést k našemu předurčenému Cíli? Ne, nikdy! Musíme dokázat říci: „Já vím.“

Abychom našli odpověď, rozhlížíme se nejdříve kolem sebe. Vnější svět se nám však směje, zesměšňuje nás a někdy se na nás dívá spatra. Považuje nás za ty nejhorší možné blázny. Potom se pro odpověď ponoříme hluboko dovnitř. V tu chvíli nám něco hluboko uvnitř říká, že to, co si o sobě myslíme, je to, čím opravdu jsme. To, co cítíme, že jsme, je to, čím opravdu jsme. To, čím se nakonec vědomě staneme, je to, čím opravdu jsme.

Co si myslíme, že jsme? Myslíme si, že jsme oddanými nástroji a přemýšlivými hledajícími. Co cítíme, že jsme? Cítíme, že jsme oduševnělými milovníky. A čím se nakonec staneme? Staneme se plodnými služebníky. Oddané nástroje, přemýšliví hledající, oduševnělí milovníci a plodní služebníci Nejvyššího: když na sebe dokážeme myslet tímto způsobem, když dokážeme cítit, že tím vším jsme, pak pro nás nebude žádné jiné odpovědi ani zde na zemi, ani tam v Nebi.

Toto je odpověď: jsme oddanými nástroji, přemýšlivými hledajícími, oduševnělými milovníky a plodnými služebníky Nejvyššího. „Já nevím“ je nyní přeměněno na „já vím“. Co vím? Vím, že jsem vždy hledal nezrozenou Vizi a vždy se překonávající Skutečnost realizace svého prožitku, odhalení své realizace a projevení svého odhalení.

Sen⁴

Co je sen? Sen je tvoření. Tvoření je buď rozdělení, anebo sjednocení. „Rozdělení“ je složitý pojem. Když používáme rozdělení k tomu, abychom rozdělovali realitu života, vstupujeme do světa ega a „jáství“. Na druhou stranu, pokud ho používáme k tomu, abychom rozdělovali práci, úkoly, schopnosti, v tu chvíli je to skutečné požehnání. Pokud rozdělujeme a díky rozdělování získáváme spolehlivý, konkrétní způsob, jak utvořit jednu pravdu a jednu skutečnost, pak je takové rozdělování dobré. Jestliže však skutečnost rozdělujeme na části a považujeme jednu část za nadřazenou, zatímco ostatních si neceníme nebo nevážíme, pak zpíváme píseň oddělenosti. Tento druh rozdělování končí ve zničení, zničení onoho malého světa, který považujeme za svůj vlastní.

„Sjednocení“ je také složitý pojem. Když společně pracujeme, je to velké požehnání. Když se spolu stýkáme, je to velké požehnání. Jde-li však o spojení temnoty a světla, jde-li o spojení touhy a aspirace, pak je to žalostný omyl. Život aspirace se nesmí spojovat se životem touhy. Pokud se musí spojovat, musí se vždy spojovat se životem odříkání — odříkání se zbytečného vlastnictví, zříkání se věcí, které nejsou božské, osvěcující a dokonalé.

Svou cestu musíme zahájit životem aspirace. Pak ale přijde doba, kdy ucítíme, že náš život aspirace značně rozkvetl a je připraven vstoupit do života touhy, aby jej proměnil. Život aspirace musí hrát roli mostu mezi životem touhy a životem realizace. Život aspirace hledajícího vstoupí do života touhy pro jeho okamžitou a úplnou proměnu. Život realizace hledajícího vstoupí do života aspirace pro jeho zdokonalení a pro projevení Absolutního Nejvyššího.

Každý sen je tvořením. Každé tvoření je buď vědomou aspirací, nebo nevědomou aspirací. Naše aspirace vstupuje do života touhy, mladšího bratříčka, a pomáhá mu umýt jeho tělo, pročistit jeho mysl a osvítit jeho pozemské bytí. Každá troška aspirace také urychluje příchod realizace. Naše aspirace vstupuje do života realizace anebo vnáší život realizace do života aspirace, aby se život aspirace zcela zdokonalil pro probuzení naší fyzické skutečnosti a pro rozkvět skutečnosti duše, která je v nás a pro nás.

Božským snem je Boží tvoření ve vnitřním světě. Z vnitřního světa aspirace vstupujeme do světa realizace. Tvoření a sen, aspirace a realizace — ti všichni jsou členové jedné rodiny. Když si dokážeme uvědomit jedno, pak můžeme vědomě mít ostatní tři, protože sen je nakonec skrytou skutečností a skrytá skutečnost nezůstane ve skrytu navždy. Pročišťuje naši mysl, poskytuje dynamičnost našemu vitálnu a vnitřní probuzení naší fyzické skutečnosti.

Život není nic než Boží Sen a tento Sen je bez zrození a bez smrti. Bůh naplňuje tento nezrozený a nesmrtelný Sen skrze svou všeobjímající a všenaplňující skutečnost: člověka.

Klaním se snu, protože je sladký a čistý. Klaním se skutečnosti, protože má v sobě nejen možnost a schopnost, ale v nezměrné míře také nevyhnutelnost. Klaním se aspiraci, protože uvnitř svého nezměrného bytí nás miluje. Miluji však realizaci, protože realizace je tou jedinou věcí, kterou potřebuji, abych svého Vnitřního kormidelníka učinil trvale šťastným, nanejvýš šťastným.

Jistota⁵

Jistota je život. Nejistota je smrt. Když si je člověk ve svém životě jistý, vidí hodinu uvnitř sekundy. Když si je člověk ve svém životě nejistý, nevidí ani vteřinu uvnitř hodiny.

Jistí lidé se usmívají ne proto, že něco mají, ale proto, že něčím jsou. Jistí lidé patří ke stále se překonávající tvůrčí síle. Nejistí lidé se nevědomě a žalostně spřátelili se sebepochybností, což je nejhorší možný jed. Poté, co se spřátelili se sebepochybností, jsou nuceni spřátelit se s někým dalším, a tím není nikdo jiný než sebezničení.

Když si je člověk jistý, střeží si, co má a čím je. To, co má, je jednoduchost, upřímnost, klid, čistota a mnoho dalších božských kvalit. Tyto božské vlastnosti musí být chráněny. Jen když má člověk v sobě jistotu, má schopnost tyto kvality uhlídat. Když jsou dobře chráněny, mohou uvnitř fyzického vědomí, vitálního vědomí a mentálního vědomí hrát své úlohy nanejvýš uspokojivě.

Jistota je ctí, kterou někdo dává a někdo dostává. Když se člověk stane strážcem, slouží nadřízenému.

Nadřízený je poctěn, protože jej jiní střeží. Strážce projevuje maximální respekt, lásku a obdiv k nadřízenému, a proto si svět může myslet, že je poctěn pouze nadřízený. Ale chtěl bych říct, že je to vzájemná pocta.

Toto je veřejný park, a všude kolem jsou nebožští lidé. Sedím tady a vy jste kolem mne se sepjatýma rukama. S vaší aspirací a oddaností mne chráníte od špatných sil. Vy mě chráníte, a proto mi prokazujete čest. Pravda, vy prokazujete čest mně, ale já prokazuji čest také vám. Ze 140 lidí jsem požádal vás, abyste přišli.

Je to stejné, jako když se modlíme k Bohu. Myslíme si, že Ho tím uctíváme. Uctíváme Ho, to je pravda, ale Bůh nás již poctil tím, že si nás vybral jako Své Nástroje. Uctíváme Ho svou aspirací a oddaností. Ale Svým přijetím Bůh uctil také nás. Když Mu sloužíme, milujeme Jej a pláčeme po Něm, v té chvíli Ho uctíváme. Ale je to On, kdo nám dal příležitost, abychom Mu sloužili a aspirovali k Němu. Takže když strážce pomáhá a chrání nadřízeného, není v žádném případě vůbec horší. On ho pouze uctívá a je jím poctěn.

Bůh nám dal schopnost, aspiraci, abychom se k Němu modlili a meditovali na Něj. Modlitbou a meditací Ho uctíváme. Stejně tak platí, že použitím nás jako svých vybraných nástrojů, On uctívá nás. Když Mu dáváme svou jistotu, dostaneme zpět Jeho Jistotu. Uctíváním Boha prostřednictvím modlitby a meditace také uctíváme sami sebe.

Bůh si je námi jistý, protože sní v nás a skrze nás. On je věčný Strom Života; my jsme Jeho vyčnívající větve. Nejsme si vědomi své vlastní skutečnosti, nejsme si vědomi, že jsme nedílnou součástí Stromu Života, kterým je Bůh, a proto jsme nejistí. Ale tím, že se modlíme a meditujeme, si uvědomujeme, že větve, listy a květy jsou nedílnou součástí Stromu samotného. Když si toto uvědomujeme, získáváme jistotu ve Zdroj a jistotu v proud. Když si proud uvědomí svůj absolutní Zdroj, získá jistotu. Zdroj si je vždy jistý svým proudem, protože ví, že jeho vlastní kapacita je vždy bez hranic.

Teoretická odevzdanost a praktická odevzdanost⁶

Aspirace, má aspirace, před dávnými, dávnými časy jsi mi řekla, že zvířecí život není dobrý, že je stálým ničením. Uvěřil jsem ti, a proto jsem se vzdal zvířecího života. Potom jsi mi řekla, že lidský život není dobrý, že je samým spoutáním. Uvěřil jsem ti, a proto jsem se vzdal lidského života. Potom jsi mi řekla, že je něco nekonečně vyššího než božský život, a tento život je životem dokonalé jednoty s mým Milovaným Nejvyšším. Uvěřil jsem ti, a proto jsem se stal jedním se svým Milovaným Nejvyšším.

Nyní jsem jedním se svým Milovaným Nejvyšším a navždy zůstanu jedním, neoddělitelně jedním, bezpodmínečně jedním s mým Milovaným Nejvyšším. A teď mi, má aspirace, říkáš, že prosté setrvávání uvnitř mého Milovaného Nejvyššího a neoddělitelná jednota s Ním nestačí. Musím být praktickou mocninou Nejvyššího, musím odhalit a projevit to, co můj Milovaný Nejvyšší má a čím je. Teoretická jednota je marná. Je to praktická jednota s Ním, která se počítá. Tato praktická jednota je stálým a radostným vykonáváním Jeho Vůle.

Má teoretická odevzdanost jednoty říká: „Pane, staň se vůle Tvá.“ Ale jakmile jsem zmítán údery pozemského života, stáhnu svou takzvanou odevzdanou jednotu se svým Milovaným Nejvyšším. Proklínám sám sebe za to, že jsem byl horlivý, abych se s Ním stal jedním. Toto je teoretická odevzdanost jednoty.

Moje praktická odevzdanost jednoty je zcela odlišná. Ve své praktické jednotě zažívám to, co On prožívá ve mně a skrze mne: životní selhání a životní úspěch, životní smutek a životní radost, život v procesu couvání a ústupu a život v procesu stávání se a překonávání se. Všechno přijímám s veselou, oddanou, nepodmíněnou a odevzdanou jednotou. Jestliže mohu vytvořit svou odevzdanou jednotu se svým Milovaným Nejvyšším na fyzické úrovni, praktické úrovni, pak jen tehdy se mohu stát nejen tím, co On má, ale také tím, čím On je. Tím, čím On je, já věčně a opravdu jsem: Věčnou Duší Jednoty a Nekonečným Cílem Jednoty.

Mé sladké děti, někteří z vás jste se odevzdali teoreticky. Ale na praktické úrovni se neodevzdal nikdo, nikdo, nikdo. A mnoho z vás tady se neodevzdalo ani na teoretické úrovni. Takže jak vám mohu pomoci? Ti, kteří jste si nevytvořili teoretickou odevzdanost, laskavě ji ode dneška začněte provádět. A ti, kteří máte teoretickou odevzdanost, se zkuste ode dneška stát prakticky odevzdaným žákem Nejvyššího. Jste-li nyní na teoretické úrovni, pokuste se dostat na praktickou úroveň, a ty, kteří nemají ani teoretickou odevzdanost, prosím, aby přešli na úroveň teoretické jednoty s Nejvyšším.

Uspokojení⁷

Každý lidský život je písní. Hledající zpívá každý den novou píseň. Zpívá a objevuje. Co objevuje? Objevuje tělo plné nadšení, vitálno plné odhodlání, mysl plnou míru, srdce plné blaženosti, a nakonec život plný uspokojení.

Uspokojení potřebujeme ve zvířecím životě, v lidském životě i v božském životě. Uspokojení, kterého dosahujeme ve zvířecím životě, však není pravým uspokojením. Ani v lidském životě nedosahujeme pravého uspokojení. Pouze v božském životě získáváme pravé uspokojení.

Ve zvířecím životě se snažíme dosáhnout uspokojení prostřednictvím ničení. V lidském životě se jej snažíme dosáhnout prostřednictvím vlastnění. V božském životě se uspokojení snažíme dosáhnout prostřednictvím osvícení. Uspokojení, kterého dosáhneme prostřednictvím ničení, není a nemůže být pravým uspokojením. Uspokojení, kterého dosáhneme prostřednictvím vlastnění, není a nemůže být pravým uspokojením. Uspokojení, kterého dosáhneme prostřednictvím osvícení, je nepochybně tím pravým uspokojením.

Všichni zde jsme hledající; modlíme se a meditujeme. Ve svých modlitbách a ve svých meditacích se vždy snažíme spatřit tvář uspokojení. Když se modlíme, snažíme se stoupat a dosáhnout uspokojení. Když meditujeme, snažíme se ze svého nitra vynést na povrch Světlo a Blaženost a těšit se z uspokojení uvnitř našeho těla, vitálna, mysli a srdce. Když se modlíme, tehdy se snažíme plakat po tom, abychom shůry dostali něco, co by uhasilo naši žízeň. Když meditujeme, vzýváme svou vlastní nejvyšší skutečnost, aby se projevila v nás a skrze nás.

Meditaci předchází koncentrace a po ní následuje kontemplace. Koncentrace, meditace a kontemplace patří k sobě. Koncentrace je rychlost. Meditace je jistota. Kontemplace je vítězství. Koncentrace má rychlost jelena a je rychlostí jelena. Meditace má jistotu slona a je jistotou slona. Kontemplace má vítězství lva a je vítězstvím lva.
Vždy je dobré mít rychlost, pokud nám na cíli opravdu záleží. Cíl není statický. Jsme na cestě ke všepřesahujícímu, všeosvěcujícímu a všenaplňujícímu cíli. Jestliže chceme dělat uspokojivý pokrok, musíme věnovat veškerou pozornost své rychlosti. Cíl dneška bude startovním bodem zítřka na naší věčné vnitřní cestě k nejvyššímu uspokojení.

Důvěra má také nesmírnou důležitost. Pokud máme důvěru v sebe a důvěru v Boha, pak určitě můžeme udělat rychlý pokrok. Pokud máme důvěru pouze v Boha, a ne v sebe, nebudeme schopni jít velmi rychle. Pokud budeme mít důvěru jen sami v sebe, a ne v Boha, pak nebudeme schopni dosáhnout žádného pokroku. Musíme cítit svou důvěru v Boha a Boží důvěru v nás. Svou důvěru v Boha budeme cítit sílou své oddanosti, a Boží důvěru v nás se můžeme cítit skrze Jeho Světlo Soucitu, které nám neustále a nepodmíněně poskytuje.

Stejně jako my, duše se také zabývá životem. V případě duše existuje univerzální život a transcendentální Život. Když ptáček duše přijde do světové arény, rozprostře svá křídla a stává se neoddělitelně jedním s univerzálním životem. Na konci svého pozemského pobytu, když se duše vrátí do své vlastní oblasti, vstoupí do transcendentálního Života. Život není nic jiného než Boží Sen, a tento Sen je nezrozený a nesmrtelný. Tento nezrozený a nesmrtelný Sen Bůh naplňuje v a skrze Svoji všeobjímající a všenaplňující skutečnost: člověka.

Výše soucitu a světlo spravedlnosti⁸

„Můj Pane Nejvyšší, jsi zároveň Výší Soucitu a Světlem Spravedlnosti. Pověz mi, co z těch dvou považuješ za lepší.“

„Můj synu, jsi-li statečný, Světlo Spravedlnosti je nekonečně lepší. Jsi-li slabý, je nekonečně lepší Výše Soucitu. Rád bych ti však řekl, že jak Výše Soucitu, tak Světlo Spravedlnosti nakonec dosáhnou stejného cíle. Obojí slouží stejnému účelu.

V Kosmické Hře je pro mne někdy nezbytné použít Světlo Spravedlnosti. Jinak, kdybych stále používal jen Výši Soucitu, pokrok hledajícího v tobě by se nekonečně opozdil. Dokáže-li hledající v tobě čelit Světlu Spravedlnosti, pak budeš nevyhnutelně dělat ten nejrychlejší pokrok. Toto Světlo Spravedlnosti však musí být přijímáno radostně, oddaně a oduševněle; pouze tehdy bude sloužit svému účelu. Je-li Světlo Spravedlnosti přijímáno s nechutí, se strachem nebo jako nezbytná nutnost nebo pokud máme vnitřní odpor či vzdorovitý postoj, Světlo Spravedlnosti svůj účel nesplní.

Když použiji Světlo Spravedlnosti, musíš cítit, Můj synu, že je to Můj Zájem v přestrojení. Můj Zájem o tvé zdokonalení vychází do popředí. Když ukazuji Výši Soucitu, je to nepochybně pomalejší proces. Na druhou stranu, jestliže ti hledající v tobě neodpustil, přestože Já jsem ti odpustil, jestliže cítíš lítost a neoblomně se rozhodneš, že už se nikdy nedopustíš stejné chyby, pak můžeš s Výší Mého Soucitu běžet nejrychleji. Můžeš běžet nejrychleji, staneš-li se nekonečně více bdělejším a vědomějším, staneš-li se krutě upřímným k sobě samému a budeš-li zcela naplněn božským odhodláním.

Výši Soucitu používám více než Světlo Spravedlnosti, Můj synu, protože vím, že všechny lidské bytosti na zemi jsou slabé. Používám tedy pomalý proces. Kdybych mohl stále používat Světlo Spravedlnosti, byl by pokrok nejrychlejší, ale hrozilo by, že by se nádoba mohla rozbít. Proto se zdráhám používat Světlo své Spravedlnosti stejně často jako Výši svého Soucitu. Pokud tedy používám Výši Soucitu, musíš si dát záležet na tom, abys byl na sebe neobyčejně přísný, nemilosrdně přísný. Jsi to ty, kdo musí být ve svém životě přísný, aby ses mohl stát Mým lepším, více osvěcujícím, více naplňujícím nástrojem.

Když použiji Světlo Spravedlnosti, přijmi je radostně, oddaně a oduševněle. Když použiji Výši Soucitu, přijmi ji se svým mořem a nebem vděčnosti a zároveň se ponoř hluboko dovnitř a buď na sebe přísnější, než jsi byl doposud. Pak se nemůžeš dopustit žádné chyby. Světlo Spravedlnosti a Výše Soucitu jsou jedním, neoddělitelně jedním. Podle potřeby však používám buď Světlo Spravedlnosti, nebo Výši Soucitu.

Ty jako hledající, opravdový hledající, bezpodmínečný hledající, musíš zůstat vždy šťastný, ať u tebe použiji Světlo Spravedlnosti, nebo Výši Soucitu. Když to bude Světlo Spravedlnosti, použij své štěstí velmi konstruktivním způsobem; když to bude Výše Soucitu, ponoř se hluboko dovnitř a vynes na povrch své srdce vděčnosti. Pak naplň své tělo, své vitálno, svou mysl a své srdce nezdolnou vůlí, abys stejně žalostnou chybu už neopakoval.

Výše Soucitu je déšť, sprška požehnání shůry. Světlo Spravedlnosti je zářivé sluneční světlo, planoucí žár. Obojí potřebujeme stejně, abychom ze semínka aspirace, které zraje pomalu, soustavně a neomylně v souladu s Vůlí Mé vnitřní Vize a vnější Skutečnosti, sklidili bohatou úrodu realizace.“

Má touho⁹

Touho, má touho, má celoživotní přítelkyně, jsem stále s tebou. Protože tě nazývám svou přítelkyní, svou celoživotní přítelkyní, mohu tě požádat o laskavost? Je to jednoduchá prosba. Jsem si jist, že jí dokážeš vyhovět, budeš-li chtít. Toto je má oduševnělá a bezdechá prosba: dovolíš mi zůstat třikrát za den o samotě? Pokaždé budu potřebovat jen tři vteřiny. To znamená, že pouhých devět vteřin z celého dne si přeji být sám, bez tebe.

Brzy ráno, v pět hodin, si přeji nabízet tři vteřiny oduševnělé poselství svému Milovanému Nejvyššímu. Toto poselství zní: „Ó můj Milovaný Nejvyšší, miluji Tebe a nikoho jiného. Miluji Tebe a nikoho jiného. Miluji Tebe a nikoho jiného.“

Ve dvanáct hodin, v poledne, si přeji nabídnout třikrát svému Milovanému Nejvyššímu další oduševnělé poselství: „Ó můj Milovaný Nejvyšší, potřebuji Tebe a nikoho jiného. Potřebuji Tebe a nikoho jiného. Potřebuji Tebe a nikoho jiného.“

V sedm hodin, když se snáší večer, si přeji nabídnout svému Milovanému Nejvyššímu své třetí oduševnělé poselství: „Ó můj Milovaný Nejvyšší, patřím Tobě a nikomu jinému. Patřím Tobě a nikomu jinému. Patřím Tobě a nikomu jinému.“

Jen devět vteřin za den si od tebe přeji mít, ó má celoživotní přítelkyně, ó má touho. Když mi prokážeš tuto laskavost, přijde čas, kdy ti na oplátku dám něco, co sis nikdy nepředstavovala a nikdy nezasloužila. Dám ti to, co získám: nezměrnou radost svého srdce pro tvé nasycení, nezměrné světlo své duše pro tvé probuzení a věčnou, nekonečnou a nesmrtelnou Krásu svého Boha pro tvé osvícení.

Ó má přítelkyně touho, má celoživotní přítelkyně, pouhých devět vteřin za den si přeji být zcela sám. Když vyplníš mou prosbu, dám ti věci, které bys jinak nikdy nebyla schopna získat ani v této inkarnaci, ani v žádné jiné inkarnaci. Proto, má přítelkyně touho, jen vyhov mé prosbě: tři vteřiny, tři vteřiny, tři vteřiny — devět vteřin za den mi dovol být sám se sebou, v sobě a pro sebe. S tím Skutečným v sobě, v tom Skutečném v sobě a pro to Skutečné v sobě si přeji strávit devět vteřin denně.

Zkratka, kratší zkratka, nejkratší zkratka¹⁰

„Můj sladký Pane Nejvyšší, jsem vážně unaven touto dlouhou cestou. Cesta, která nás odděluje, je velmi dlouhá. Prosím, prosím, ukaž mi zkratku. Budu ti navěky vděčný, když mi ukážeš zkratku, jak Tě dosáhnout.“

„Můj synu, překvapuje Mne, když slyším, že toužíš po zkratce, protože jsem si myslel, že Mne jednoho dne požádáš o tu nejkratší zkratku. Jsi připraven být spokojen s pouhou zkratkou, ale já ti dám zkratku, a navíc ti řeknu o kratší zkratce a o nejkratší zkratce pro případ, že bys je v blízké budoucnosti potřeboval.

Zkratkou je víra; musíš ve Mne věřit. Musíš ve Mne věřit neustále. Jenom si opakuj: ,Věřím v Boha, věřím v Boha.' To je nepochybně výborná zkratka.

Kratší zkratkou je opakovat si: ,Můj Pán Nejvyšší mě miluje nekonečně více, než já miluji sám sebe. Můj Pán Nejvyšší mě miluje nekonečně více, než já miluji sám sebe.' Jak je to možné? Je to možné proto, že ty — když vidíš své hojné nedostatky — začneš být zklamaný a chceš zničit sám sebe. Já tě však vidím jako část své vlastní Skutečnosti; proto nejsem zklamaný. Jsem připraven pokračovat s nekonečnou Trpělivostí a tato Trpělivost je nepochybně tvou spásou. Můžeš tedy vidět, že tě miluji nekonečně více, než ty miluješ sám sebe.

Tou nejkratší zkratkou je toto: musíš si říkat, že Mě bez dechu potřebuješ. Pokud jde o Mě, řeknu ti, že Já neomylně potřebuji tebe. Ty bez dechu potřebuješ Mě a Já potřebuji neomylně tebe. To musí být tvou neustálou, upřímnou modlitbou.

Jestliže si dokážeš opakovat, že ve Mne věříš, je to zkratka. Jestliže můžeš říci, že tě miluji nekonečně více, než ty miluješ sám sebe, je to kratší zkratka. A tou nejkratší zkratkou je cítit, že ty bez dechu potřebuješ Mě a že Já neomylně potřebuji tebe. Když to všechno dokážeš, pak ti zkratka, kratší zkratka i nejkratší zkratka budou všechny otevřeny.

Také pro Mne existuje zkratka, kratší zkratka a nejkratší zkratka, abych tě dosáhl. Zkratkou je to, když si řeknu, že v tobě objevím svůj nejdokonalejší nástroj. Kratší zkratkou je to, když si řeknu, že tě vždy nepodmíněně miluji bez ohledu na to, co děláš, bez ohledu na to, co si o Mně myslíš, bez ohledu na to, co Mi říkáš, bez ohledu na to, co se ti děje, bez ohledu na to, co chceš udělat se svou životní vizí a se svou životní skutečností. A nejkratší zkratkou je to, když v tobě vidím svou Duši Věčnosti a uchovávám pro tebe svůj Cíl Nekonečnosti.“

Štěstí a neštěstí¹¹

Štěstí a neštěstí. Všichni víme, že štěstí a neštěstí jsou dvě protichůdné skutečnosti. Jsou to diametrálně odlišné skutečnosti. Ale jsou někteří lidé, kteří bohužel mají pocit, že neštěstí je to pravé štěstí. To, co nazýváme štěstí, je podle nich právě neštěstí, a to, čemu říkáme neštěstí, oni říkají štěstí. Nejsou nikdy, nikdy spokojeni, dokud nejsou nešťastní, frustrovaní a zbědovaní. Když jsou v melancholickém stavu, mají pocit, že toto je opravdové uspokojení.

Pro nás to je největší nesmysl. Díváme se kolem sebe a vidíme, že neštěstí všude zpívá, tančí a létá. Neštěstí je v jistém smyslu probíhající nepokoj. Ale jako by tohoto neštěstí nebylo pro některé dost; oni chtějí přidat do svého systému další neštěstí. Nechtějí se zbavit neštěstí, které mají. Aby získali spokojenost, chtějí si přidat navíc další neštěstí.

Občas máme v životě drobné pohromy, nehody a krize, ze kterých jsme nešťastní. Ale neměli bychom si myslet, že nám Bůh tyto pohromy posílá v zájmu našeho pročištění, nebo pro náš rychlý pokrok. Ne. Ve velmi vzácných případech vidíme, že svatí lidé, dobří lidé, duchovní lidé, trpí. Když se to tak stane, trpí z různých důvodů. Pokud jsou to duchovní Mistři velmi vysokého kalibru, trpí silou své jednoty se svými žáky, se svými následovníky, se svými blízkými. Stejně tak někdy Bůh chce ukázat celému světu, že i velcí hledající a Mistři procházejí utrpením, aby lidé viděli, že utrpení není ničím neobvyklým. Chce ukázat světu, že utrpení je vlastní lidské přirozenosti. Ale v žádném případě nás Bůh nechce trestat, aby nás pak mohl udělat Jemu blízkými.

Někteří lidé jdou ještě o krok dál. Myslí si, že pokud budou hrozně trpět a pak se budou modlit k Bohu, že tehdy Bůh vyslyší jejich modlitby;, a proto záměrně dělají něco špatně. Vědí, že přijde trest a oni jsou připraveni zaplatit pokutu, protože mají pocit, že když trpí, Bůh bude naslouchat jejich modlitbám. Ale to je absurdní. Je to jako useknout si nohy a pak chtít chodit. To je nemožné. Je to jako oslepit si oči a pak chtít vidět. To je nemožné. Aby potěšil Boha, žádný hledající by neměl záměrně vítat utrpení, které je příčinou neštěstí nebo totéž co neštěstí.

Když jste frustrovaní nebo zklamaní, nemyslete si v té chvíli, že když se modlíte, Nejvyšší ve mně nebo Nejvyšší ve vás bude mít větší radost. To zdaleka ne. Když jste frustrovaní, pouze si blokujete cestu mezi sebou a Bohem. V té chvíli jste mezi sebou a mnou postavili pevnou zeď, nerozbitnou zeď.

Buďte prostě šťastní a udržujte své srdce otevřené světlu a blaženosti. Jste-li šťastní a veselí, pak můžete běžet nejrychleji. I když nejste šťastní, když ke mně přicházíte, musíte se přinutit být šťastní. Tím, že se donutíte být šťastní, můžete na několik vteřin vytvořit nějakou vnímavost. Pak budu v pozici, kdy do vás budu moci vlévat svůj soucit, světlo a požehnání. Pokud však ke mně přijdete se smutnou tváří, čímž ve mně vyvoláte pocit, že jste mrtví nebo že právě teď zemřete, pak vám mohu jen vnitřně říci: "Tak tedy zemři. Budu se na tebe dívat."

Nepřicházejte ke mně se smutnou a zklamanou tváří. Přijdete-li za mnou s nešťastnou tváří, kopete si jen vlastní hrob. I kdybyste byli celý den nešťastní, když ke mně přijdete, zachovejte si veselou tvář. Přinuťte se k úsměvu. Když dítě nechce jíst a matka ho donutí jíst, bude nasyceno, získá sílu. Když se zlobivý chlapec nechce mýt, když ho matka donutí se umýt, stane se čistým navzdory sobě samému. Mysl a vitál jsou jako nezbední chlapci. Proto je umyjte, očistěte je světlem své duše, vnitřním pláčem svého srdce.

Proto, mé děti, vždycky ke mně přicházejte s veselou tváří. Pak budete moci přijmout vše, co vám chci dát. Máte-li pocit, že když budete nešťastné, tak se mi stanete bližší, nebo máte-li pocit, že vaše neštěstí je samo o sobě štěstím, pak nebudete moci nic přijmout. Štěstí je štěstí. Neštěstí je neštěstí. Noc je noc.

Nedělejme ze sebe hlupáky. Vždy musíme vidět pravdu správným způsobem. Pokud je to neštěstí, je to neštěstí. Je-li to štěstí, je to štěstí. Neštěstí musíme porazit skrze štěstí. To je jediný způsob, jak běžet nejrychleji a jak vytvořit bezprostřední a bezmeznou vnímavost. To je jediný způsob, jak potěšit Nejvyššího Jeho vlastním Způsobem.

Lidská skutečnost a božská skutečnost¹²

„Můj sladký Milovaný Nejvyšší, vím, že ztělesňuješ dvě skutečnosti, dva aspekty — lidskou skutečnost, nebo lidský aspekt, a božskou skutečnost, nebo božský aspekt. Prosím, řekni mi, který Tvůj aspekt je lepší, nebo který aspekt si musím vybrat, abych dělal nejrychlejší pokrok, nebo zda je z mé strany nutné zvolit si jeden z aspektů, abych dosáhl nejvyššího Cíle hluboko uvnitř Tebe.“

Ó hledající synu, chtěl bych ti říct, že je nanejvýš nutné, abys navázal kontakt s oběma Mými aspekty, lidským i božským. Je lepší začít s lidským aspektem, protože v lidském aspektu dostaneš povzbuzení a inspiraci dříve než v božském aspektu. V božském aspektu ve Mně můžeš někdy vidět určitou strohost, některá velmi tvrdá a pevná pravidla, nějakou přísnou disciplínu. Ale v lidském aspektu zjistíš, že existuje nemálo věcí, které můžeš dělat stejným způsobem jako Já, a tak dostaneš obrovské povzbuzení. Můžeš zpívat, můžeš mluvit, můžeš si hrát, můžeš sportovat stejně jako Já. Jen pokud je to otázka meditace, nemůžeš ji v této chvíli provádět stejně tak, jako Já. To je jediné místo, kde silně zaostáváš. Já medituji nekonečně lépe než ty. Ale existuje poměrně dost věcí, které můžeš udělat stejně jako Já, a někdy dokonce daleko lépe než Já. Vzhledem k tomu, že máš v mnoha věcech stejnou kapacitu, musíš cítit, že můžeš dosáhnout stejnou duchovní úroveň, jako Já. Toto tě povzbudí.

Musíš myslet na lidský aspekt a božský aspekt jako na květy a ovoce stromu. Já jsem Strom Života a nesu květy a plody. Květy jsou překrásné. To tě inspiruje, a když jsi naplněn inspirací, běháš, potápíš se a létáš. Ale existuje zde něco víc než inspirace; nazývá se to hlad. Jsi inspirován něco udělat, ale musíš mít vnitřní hlad, který ti dá sílu. Tento vnitřní hlad je aspirace. Když máš hlad, teprve pak dostaneš ovoce a sníš je. Můj Strom Života obsahuje božský aspekt ve formě ovoce. Když jíš ovoce, dostáváš potravu.

Opět platí, že občas budeš muset vzít lidský aspekt i božský aspekt dohromady. Musíš myslet na Mne jako na oceán a sám na sebe jako na malou kapku nebo vlnu. Pokud Mě chceš vidět nebo si se Mnou hrát, musíš cítit, že jsem oceán a ty jsi uvnitř oceánu jako kapka nebo vlna. Jsi-li moudrý, pak uvidíš, že bez ohledu na to, co jsi, musíš zůstat v oceánu, uvnitř jeho rozlehlosti. Vlna nemůže obsahovat oceán, kapka nemůže obsahovat oceán, zatímco oceán může obsahovat kapku i vlnu. Ve skutečnosti jsou neoddělitelní. Lidský aspekt ztělesňuješ ty a božský aspekt ztělesňuji Já, ale oba jsou neoddělitelně jedním. Nyní sis vzal podobu malé kapky a já jsem na Sebe vzal podobu oceánu. Ale až duchovně vyrosteš, tehdy uvidíš, že někdy se Já stávám malou kapkou nebo vlnou, a ty se stáváš oceánem. Takto si spolu hrajeme na schovávanou.

Chceš-li jít od lidského k božskému aspektu, je to velmi dobré. Můžeš také jít od božského k lidskému aspektu. Stejně tak platí, že můžeš přijmout lidské a božské dohromady. Lidský aspekt je sladký, sladší, nejsladší. Božský aspekt je intimní, intimnější, nejintimnější. Takto hledající přistupuje k lidskému a božskému aspektu. Já jsem tvůj Milovaný Pán Nejvyšší, a ty jsi hledající ve Mně a pro Mne.

Jsem vděčný¹³

Jsem vděčný svému Milovanému Nejvyššímu za to, že mi ze své nekonečné Štědrosti dal schopnost milovat Jej více, než miluji sám sebe.

Jsem vděčný svému Milovanému Nejvyššímu za to, že mi ze své nekonečné Štědrosti dal schopnost cítit Jeho Potřebu více než mou vlastní.

Jsem vděčný svému Milovanému Nejvyššímu za to, že mi ze své nekonečné Štědrosti dal schopnost nezatahovat Jej do mého světa touhy, ale úpěnlivě prosit o Jeho přítomnost v mém světě aspirace a také Mu nabídnout moji pozemsky spoutanou vůli a život touhy a oduševněle prohlásit: „Staň se Vůle Tvá.“

V den, kdy mne učiní svým vybraným nástrojem, budu svému Milovanému Nejvyššímu nesmírně vděčný.

V den, kdy budu schopen cítit, že pták mé duše žije uvnitř klece mého těla tady na zemi i tam v Nebi pouze pro Něj, budu svému Milovanému Nejvyššímu nesmírně, nesmírně vděčný.

V den, kdy budu moci rozhlásit do světa vnitřního i do světa vnějšího, že jsem tím, co On má, a že mám to, čím On je, budu svému Milovanému Nejvyššímu nesmírně, nesmírně a nesmírně vděčný.

Strohé odříkání¹⁴

„Můj Pane Nejvyšší, slyšel jsem tolik od mnoha lidí o strohém odříkání. Pouč mě. Chtěl bych slyšet od Tebe, z Tvých Rtů, co takové odříkání ve skutečnosti znamená. Je strohé odříkání druh sebetrýznění, nebo je to druh přísné sebekázně?“

Ó hledající, disciplína a strohé odříkání jsou dvě různé věci. Jsou jako severní pól a jižní pól. Tím, že dodržuješ disciplínu, na tebe nebude útočit pokušení. Tím, že dodržuješ disciplínu, přijde k tobě svět blízké budoucnosti se svými dary: se štěstím a s mírem mysli. Tyto dva dary mají zásadní význam. Dokonce i při tom, když dodržuješ disciplínu, dostaneš obrovskou radost a pozdějším efektem disciplíny je také radost a dosažení, opravdové dosažení.

Ale strohé odříkání je sebetrýznění. Mučíš sám sebe a myslíš si, že tebou budu velmi potěšen. Ale tato představa je absurdní. Jsem veškerou Láskou. To, co potřebuješ k tomu, abys Mě dosáhl, je také Láska.

Proč chceš jít přes strohé odříkání? Máš tělo, vitálno, mysl a srdce. To jsou členové tvé nejbližší rodiny a ty jsi s nimi. Tím, že se smíříš s letargií tvého těla, tím, že se smíříš s tvým agresivním vitálnem, tím, že se smíříš s tvou pochybovačnou myslí, tím, že se smíříš s tvým nečistým srdcem — není to forma sebetrýznění? Máš-li tak rád strohé odříkání, pak musíš vědět, že už nyní používáš nejtěžší druh strohého odříkání tím, že máš trpělivost s tvým nemožným tělem, vitálnem, myslí a srdcem. Nepotřebuješ žádné další odříkání.

Prostě se věnuj disciplíně. Z disciplíny dostaneš mír mysli a v míru mysli mám pro tebe vše: mír, lásku, světlo a blaženost v nezměrné míře. Pokud máš rád strohé odříkání, pak bych chtěl říci, aby ses zřekl potravy nevědomosti. Strohé odříkání není a nemůže být dosažením žádného hledajícího. Disciplína je a musí být vždy, vždy dosažením hledajícího v tobě a v každém. Disciplína je tvým stálým otevřením, stálou vnímavostí k vyššímu světlu. Prostřednictvím disciplíny musíš cítit, že se dovoláváš vyššího světla. Když sportuješ, když zpíváš, když děláš cokoliv, vždycky ciť, že vedeš ke kázni fyzické vědomí, vitální vědomí, mentální vědomí a psychické vědomí. Prostřednictvím této disciplíny nejen nakonec dorazíš do Cíle Dokonalosti, ale staneš se Cílem samotným.

Správně regulované myšlenky, správně regulované jednání je disciplína. Uvnitř disciplíny je pro tebe, pro tebe, ó hledající, všechno, co mám. Láska, Mír, Světlo a Blaženost v nezměrné míře - to všechno pro tebe udržuji uvnitř disciplíny. Pro tebe je cesta disciplíny, nikdy ne cesta strohého odříkání nebo sebetrýznění.

Usmívejme se, milujme a přijměme¹⁵

Usmívejme se, moji přátelé, moji oduševnělí přátelé, usmívejme se. Usmívejme se. Pravda, tento náš svět je plný utrpení a nesnesitelných bolestí, ale to není důvod, proč bychom se neměli usmívat. Musíme se usmívat, abychom zmenšili břemeno utrpení světa. Musíme se usmívat, abychom zmenšili jeho nevýslovné bolesti.

Milujme, moji přátelé, moji oduševnělí přátelé, milujme. Milujme. Pravda, tento náš svět je plný nenávisti a nedůvěry, ale to není důvod, proč bychom neměli milovat a proč bychom neměli věřit. Musíme milovat a věřit, abychom vyprázdnili moře nenávisti. Musíme milovat a věřit, abychom rozbili útesy a vrcholky hory pochybností.

Přijměme, moji přátelé, moji oduševnělí přátelé, přijměme. Přijměme. Pravda, tento náš svět nás podvedl a zradil. Přesto však musíme svět přijmout, protože je naší svatou povinností změnit jeho tvář. Dokud svět nepřijmeme, nikdy jej nemůžeme přeměnit; proto musíme tento svět přijmout za svůj vlastní, zcela vlastní, s vyhlídkou na jeho přeměnu.

Nakonec se nesmíme zapomínat usmívat na svého Milovaného Nejvyššího, milovat svého Milovaného Nejvyššího a přijmout svého Milovaného Nejvyššího, protože On patří naší Věčnosti a my patříme Jeho Věčnosti.

Budeme se na svého Milovaného Nejvyššího usmívat právě proto, že je božsky velký. Budeme svého Milovaného Nejvyššího milovat právě proto, že je nanejvýš dobrý. Přijmeme svého Milovaného Nejvyššího právě proto, že jsme vybranými nástroji Jeho Věčnosti. Potěšit Jej Jeho vlastním Způsobem, naplnit Jej Jeho vlastním Způsobem — proto jsme my všichni spatřili světlo dne. On je naším Zdrojem. V Něm vidíme, v Něm cítíme, v Něm naplníme běh své cesty.

Usmívejme se, milujme a přijměme. Přestože má daleko k dokonalosti, tento náš svět je nepochybně odrazem našeho Milovaného Nejvyššího. Přijde však chvíle, kdy dokážeme zcela změnit tvář světa a proměnit jej ve Skutečnost Dokonalosti.

Usmívejme se na Boha, milujme Jej a přijměme Jej, protože On je všude pouze pro nás, nepodmíněně pro nás.

Představivost¹⁶

Představivost, ó představivost! Jak používám svou představivost?

Svou představivost používám k tomu, abych zapomněl na svá minulá selhání.

Svou představivost používám k tomu, abych čelil svým nynějším zkouškám.

Svou představivost používám k tomu, abych uvítal svůj budoucí úsvit.

Svou představivost používám k tomu, abych se dotkl Soucitných Nohou svého Pána.

Svou představivost používám k tomu, abych se zhluboka napil Nektaru Srdce svého Pána.

Svou představivost používám k tomu, abych spatřil Oko Vize svého Pána.

Svou představivost používám k tomu, abych uchopil Ruce Jistoty svého Pána.

Svou představivost používám k tomu, abych se stal přesným prototypem Nebeské Krásy svého Pána.

Svou představivost používám k tomu, abych se spolupodílel na pozemské odpovědnosti svého Pána.

Co je má představivost? Má představivost je předchůdcem stromu mé aspirace.

Co je má aspirace? Má aspirace je stavitelem paláce mé realizace.

Co je má realizace? Má realizace je písní jednoty mne a mého Pána.

Moji celoživotní přátelé¹⁷

Prostota je mou celoživotní přítelkyní. Má přítelkyně prostota porazila můj strom touhy.

Upřímnost je mou celoživotní přítelkyní. Má přítelkyně upřímnost přeťala řetězec mého provinilého svědomí.

Čistota je mou celoživotní přítelkyní. Má přítelkyně čistota mi potají řekla, že láska je jedinou silou, osvětlující silou, naplňující silou, nejvyšší silou.

Božskost je mou celoživotní přítelkyní. Má přítelkyně Božskost mě učí, jak žít stále uvnitř Zdroje a jak žít pouze pro Zdroj, trvalý Zdroj.

Nesmrtelnost je mou celoživotní přítelkyní. Má přítelkyně Nesmrtelnost mi říká, že zde na zemi je nesmrtelný jedině vnitřní pláč mého srdce a že tam v Nebi je nesmrtelný jedině úsměv mé duše.

Můj Milovaný Nejvyšší je mým celoživotním Přítelem. Můj Přítel, můj Milovaný Nejvyšší, mi říká, že zde na zemi je mou jedinou záchranou Jeho Milost a že tam v Nebi je mým jediným uspokojením Jeho Tvář.

Ó mí přátelé — prostoto, upřímnosti, čistoto, Božskosti, Nesmrtelnosti a Milovaný Nejvyšší — každému z vás nabízím své vlastní Věčné srdce vděčnosti, svůj vlastní Nekonečný zdroj jednoty, svou vlastní Nesmrtelnou blaženost dokonalosti.

Aspirace¹⁸

Jak používám svou aspiraci?

Svou aspiraci používám k tomu, abych sjednotil svůj stoupající pláč země se svým sestupujícím úsměvem Nebe.

Svou aspiraci používám k tomu, abych proměnil noc touhy svého světa ve výšku osvícení svého světa. Svou aspiraci používám k tomu, abych nasytil svého hladovějícího Milovaného Nejvyššího; sytím Jej plameny vděčnosti své aspirace.

Svou aspiraci používám k tomu, abych se odnaučil všechno, co mě naučila má pozemsky spoutaná mysl, a abych se všechno naučil úplně od začátku od své Nebesky svobodné duše.

Svou aspiraci používám k tomu, abych byl nejbližším přítelem svého sladkého, laskavého a krásného srdce jednoty.

Svou aspiraci používám k úspěchu ve vnějším světě a k pokroku ve vnitřním světě. Když skvěle uspěji, vnější svět se na mě usmívá, oceňuje mě, uctívá mě a vynáší mě do nebes. Když oduševněle, zasvěceně a nepodmíněně udělám pokrok, můj Milovaný Nejvyšší se na mě usmívá, žehná mi a objímá mě.

Co je aspirace? Aspirace je mé sebedávání.

Co je sebedávání? Sebedávání je nejvyšší umění. Díky tomuto umění si uvědomuji, že musím změřit hloubku svých nepoznaných skutečností a že musím poznat své vyšší já, které přebývá v nejniternějších zákoutích mého srdce. Musím se vědomě a neoddělitelně stát jedním se svým vyšším já, které je stále v dokonalém souznění s mým Milovaným Nejvyšším, a musím projevit své dosud neprojevené skutečnosti.

Má aspirace ztělesňuje koncentraci, meditaci a kontemplaci.

Koncentrace je má rychlost. S touto rychlostí běžím rychle, rychleji, nejrychleji ke svému Milovanému Nejvyššímu.

Meditace je má hloubka, tichá hloubka. S touto tichou hloubkou vzývám svého Milovaného Nejvyššího a vkládám Jej hluboko do svého vděčného srdce.

Kontemplace je má extáze. S touto extází zpívám píseň jednoty se svým Věčným Otcem Nejvyšším a tančím svůj tanec uspokojení se svým Věčným Přítelem a Druhem.

Realizace¹⁹

Jak používám svou realizaci?

Svou realizaci používám k tomu, abych zakusil chudobu lidského.

Svou realizaci používám k tomu, abych zakusil blahobyt božského.

Svou realizaci používám k tomu, abych miloval slzy lidského.

Svou realizaci používám k tomu, abych miloval úsměvy božského.

Svou realizaci používám k tomu, abych dal lidskému to, co mám: naději, naději, naději.

Svou realizaci používám k tomu, abych dal božskému to, čím jsem: slib, slib, slib.

Svou realizaci používám k tomu, abych dal volnost a také spoutal. Svou realizaci používám k tomu, abych dal volnost konečnému, osvobodil to konečné uvnitř vize srdce Nekonečného. Svou realizaci používám k tomu, abych spoutal to Nekonečné uvnitř mise projevení těla konečného.

Co je realizace? Realizace je sladké rozvzpomenutí se na svou zapomenutou minulost.

Co je realizace? Realizace je mé uzdravení z nemoci nevědomosti, která mě trápila po tisíciletí.

Co je realizace? Realizace je má vědomá a neustálá plavba s mým Vnitřním kormidelníkem v jeho Zlaté Lodi k nezmapované zemi, kde semínka krásy, Božskosti a Nesmrtelnosti v mžiku vyrostou v nejbohatší sklizeň.

Pomíjivý život²⁰

Pomíjivý život je všechno, co máme. Proč se tedy vychloubáme, proč nepřiměřeně zveličujeme své pozemské, smrtelné a křehké úspěchy? Když se objeví smrt, tělo nás opustí bez ohledu na to, jak je silné, vitálno nás opustí bez ohledu na to, jak je dychtivé, mysl nás opustí bez ohledu na to, jak je bystrá, srdce nás opustí bez ohledu na to, jak je laskavé a čisté.

Pomíjivý život je všechno, co máme. Proč tedy nasloucháme příkazům fyzického světa, světa pokušení? Proč? Proč? Proč nenasloucháme příkazům všeosvěcující a všenaplňující duše? Proč? Proč? Proč stolujeme každou noc, celou noc, s mořem nevědomosti? Proč? Proč? Proč se bavíme každý den, celý den, s drakem temnoty? Proč? Proč? Proč nemilujeme Boha alespoň podmíněně, jestliže je pro nás nemožné milovat Jej nepodmíněně? Proč? Proč?

Pomíjivý život je všechno, co máme. Proč netěšíme Boha částečně, jestliže není v našich silách těšit Jej úplně a bezvýhradně? Proč? Proč? Copak nemůžeme říci Bohu jednou provždy, že přestože jsme dali všechny své předchozí životy, a dokonce i předchozí vteřinu noci nevědomosti, od této chvíle dáme tento pomíjivý život Jemu jedinému? Copak nemůžeme dát Bohu úplnou pravomoc k tomu, aby nás vedl, tvaroval a formoval svým vlastním Způsobem? Protože jsme selhali v rukou nevědomosti, nemůžeme dát příležitost Bohu, aby řídil náš život? Když i Bůh selže, pak uvidíme, co my sami zmůžeme se svým životem. Není však od nás správné dát Bohu alespoň příležitost, stejně jako jsme nespočetněkrát dali příležitost noci nevědomosti? Copak nemůžeme tuto svou krátkou inkarnaci nabídnout Bohu a jedině Bohu? Když nabídneme svůj život Bohu, pak náš pozemský život může být krátký na roky, ale naše Nebeská dosažení přetrvají navěky.

Bůh nám říká: „Mé děti, slíbil jsem vám, že vás nezneužiji, že vás nesvedu na scestí. Dokážu vám, že z vás mohu vytvořit nové osobnosti, nové skutečnosti a nové Božskosti. Jenom Mi dejte příležitost, tak jako jste zas a znovu dávaly příležitosti nevědomosti. Jen pro tento krátký, pomíjivý život Mi dejte příležitost a poznejte, co pro vás mohu udělat, protože to, co jsem pro vás už udělal, poznat nedokážete.

Mé děti, dejte Mi příležitost a poznejte, co pro vás mohu v tomto vašem pomíjivém životě udělat. Jestliže chcete poznat Mou Božskost svým srdcem odevzdání a svou duší jednoty, pak tento pomíjivý život může být rozvinut a rozšířen. Pomíjivý život nemusí a nemůže být posledním slovem v pozemské aréně. Jedině život bez konce, život bez zrození a bez smrti může naplnit člověka, budoucího Boha.“

Chci se osvobodit²¹

Chci se osvobodit od neklidu, strachu a pochybnosti. Neklid snižuje mou rychlost, mou vnitřní rychlost. Strach mě znervózňuje. Pochybnost mě otravuje. Potřebuji klid, aby nahradil můj neklid. Potřebuji odvahu, aby nahradila můj strach. Potřebuji víru, aby nahradila mou pochybnost. Můj klid je mou jistotou a ujištěním mého Pána. Má odvaha bude sloužit Bohu-člověku v celém širém světě. Má odvaha bude milovat člověka-Boha ve vnitřním světě i ve vnějším světě. Má víra urychlí nejen moji cestu, ale také cestu všech upřímných hledajících; jsme totiž jedním, neoddělitelně jedním. Síla mé víry posílí je a síla jejich víry posílí mne.

Chci se osvobodit od neupřímnosti, nejistoty a nečistoty. Neupřímnost mě odděluje od velikosti mého Pána. Nejistota mě odděluje od rozlehlosti mého Pána. Nečistota mě odděluje od blízkosti mého Pána. Upřímnost nahradí mou neupřímnost. Jistota nahradí mou nejistotu. Čistota nahradí mou nečistotu. Má upřímnost bude mou ochranou; vždy mě zachrání před vnitřním i vnějším zničením. Má jistota mi dá pocítit, že můj Zdroj, můj Milovaný Nejvyšší, je vždy pro mne, pro mne, pro mne. Bez ohledu na to, co dělám nebo co říkám, On je věčně pro mne. Má čistota mi umožní mluvit s Ním, zpívat s Ním a těšit se s Ním neustále tady, tam i kdekoliv.

Chci se osvobodit od sebenařizování, sebepředvádění a sebezneužívání. Nebudu už nařizovat svému životu přísné sebeodříkání, protože to není ta pravá cesta. Nebudu už před celým světem předvádět svůj sen nevědomosti. Nebudu už zneužívat sám sebe. Už jsem zneužil nekonečný Soucit svého Nejvyššího. Už jsem zneužil hojnou trpělivost světa. Už jsem zneužil svou slabou bezmocnost. Nebudu však už zneužívat Boha, nebudu zneužívat svět a nebudu zneužívat sám sebe.

Chci se osvobodit od toho, čím jsem ve vnějším světě, i od toho, čím jsem ve vnitřním světě. Ve vnějším světě jsem nyní beznadějnou nadějí a ve vnitřním světě jsem neplodným slibem. Chci proměnit svůj svět naděje ve svět skutečnosti, skutečnosti, která je naplněním samým. Chci proměnit svůj neplodný slib v plodný čin. To mohu dokázat jedině silou svého vnitřního pláče. Svůj vnitřní pláč mohu rozvíjet jedině tehdy, když nabídnu svému Milovanému Nejvyššímu tu nejvzácnější věc, kterou mi ze své nekonečné Štědrosti dal, a touto nejvzácnější věcí je malý plamínek mého srdce vděčnosti.

Zážitek a realizace²²

Zážitek připravuje, realizace sdílí. Zážitek připravuje hledajícího na Bohem zvolenou Hodinu. Realizace sdílí Boha s hledajícím. Zážitek se neúnavně snaží a pláče, aby našel cíl. Realizace snadno žije v cíli, a nakonec do samotného cíle vrůstá. Zážitek hledajícímu potají říká, čím se nakonec stane: stane se nejdokonalejším nástrojem Boha. Realizace hledajícímu s úsměvem říká, čím tady na zemi i tam v Nebi věčně je. Na zemi je Bohem — aspirujícím a vyvíjejícím se člověkem. V Nebi je člověkem — osvěcujícím a naplňujícím Bohem.

Zážitek je přesvědčen o tom, že tento náš svět je bitevním polem. Zlo a dobro, božské a nebožské síly zde neustále bojují. Realizace ví, že tento náš svět není bitevním polem. Spontánně ví, že tento náš svět je Božím Stromem všepřesahující Vize a Božím Plodem všesytící Skutečnosti.

Zážitek spěje od konečného k Nekonečnému. Nejprve cítí svou přítomnost v konečném a potom v Nekonečném. Cítí svou jedinečnou totožnost s konečnou kapkou a potom s nekonečným mořem. Realizace plave v nekonečném moři spolu s Bohem, věčným Plavcem, od samého počátku.

Každý zážitek je v průběhu našeho vyvíjejícího se života přidanou silou. Když kráčíme po Cestě Věčnosti, každý zážitek je přidanou silou. Každá realizace je přesahujícím vítězstvím. Když běžíme rychle, rychleji, nejrychleji po Cestě Věčnosti, každá realizace je přesahujícím vítězstvím.

Zážitek nesmírně miluje Boha — Otce Soucitu. Realizace nesmírně miluje Boha — Milovníka Jednoty.

Zážitek je zrozením naší cesty. Realizace je naší vždy přesahující, vždy osvěcující a vždy naplňující cestou samotnou.

Jsem zrozená modlitba²³

Jsem zrozená modlitba. Jsem nesmírně vděčný svému Milovanému Nejvyššímu, protože On mi dal schopnost se modlit, abych se stal jedním s vědomím Krista.

Jsem zrozená koncentrace. Jsem nesmírně vděčný svému Milovanému Nejvyššímu, protože On mi dal schopnost se koncentrovat, abych se stal jedním s vědomím Brahmy.

Jsem zrozená meditace. Jsem nesmírně vděčný svému Milovanému Nejvyššímu, protože On mi dal schopnost meditovat, abych se stal jedním s vědomím Višnua.

Jsem zrozená kontemplace. Jsem nesmírně vděčný svému Milovanému Nejvyššímu, protože On mi dal schopnost kontemplovat, abych se stal jedním s vědomím Šivy.

Jsem zrozená aspirace. Jsem nesmírně vděčný svému Milovanému Nejvyššímu, protože On mi dal schopnost aspirovat, abych se stal jedním s vědomím Rámakrišny.

Jsem zrozené zasvěcení. Jsem nesmírně vděčný svému Milovanému Nejvyššímu, protože On mi dal schopnost zasvěcení, abych se stal jedním s vědomím Buddhy.

Jsem zrozená realizace. Jsem nesmírně vděčný svému Milovanému Nejvyššímu, protože On mi dal schopnost realizovat, abych se stal jedním s vědomím Chinmoye.

Jsem zrozená manifestace. Jsem nesmírně vděčný svému Milovanému Nejvyššímu, protože On mi dal schopnost manifestovat, abych se stal jedním s vědomím Šankary a Vivékánandy.

Jsem zrozená dokonalost. Jsem nesmírně vděčný svému Milovanému Nejvyššímu, protože On mi dal schopnost dokonalosti, abych se stal jedním s vědomím Krišny.

Jsem zrozené uspokojení. Jsem nesmírně vděčný svému Milovanému Nejvyššímu, protože On mi dal schopnost uspokojení, abych se stal jedním s Ním, s Jeho Vědomím, které se již manifestuje, a s Jeho Vědomím, které se teprve bude manifestovat.

Jsi duchovní²⁴

Jsi duchovní. To znamená, že máš jen málo tužeb, velmi, velmi málo tužeb. Jednoho dne se dostaneš do bodu, kdy budeš mít jen jedinou touhu: Boha. Realizace Boha bude tvou jedinou touhou. Zůstane ti jen jediná touha, a ta bude naplněna Bohem samotným s nejhlubší Láskou, Radostí a Pýchou.

Jsi duchovní. To znamená, že jsi upřímný. Existují dva druhy upřímnosti. Jedním je lidská upřímnost, upřímnost mysli. Druhým je božská upřímnost, upřímnost srdce. Lidská upřímnost, o které mluvíš, pochází z nejrozvinutějšího člena tvé lidské rodiny, z mysli. Mysl ti říká, co je upřímnost, co je neupřímnost. Mysl tě inspiruje nebo ti nařizuje, abys říkal správnou věc, upřímnou věc. Existuje ale něco, čemu se říká upřímnost srdce. Upřímnost srdce je jiná. Upřímnost srdce je sjednocením s Vůlí Nejvyššího. Mysl je někdy upřímná, ale pouze tehdy, když může mít z upřímnosti nějaký užitek nebo prospěch. Někdy je upřímná, protože cítí vnitřní nutkání, cítí vnitřní povinnost. V upřímnosti srdce, která je sjednocením s Vůlí Nejvyššího, je však zvláštní vnitřní účel, který lidská mysl nemůže pochopit. Pokud jsi duchovní, budeš nakonec připraven sjednotit svou vůli s Vůlí Nejvyššího. To je druh upřímnosti, o který usiluješ.

Jsi duchovní. To znamená, že jsi pokorný. Pokora zde znamená přijmout břemeno světa podle svých vlastních schopností. Bůh je Pokorou samou. Přijal celou tíhu světa za svůj vlastní osud. I ty tedy přijmi to tíživé kolem sebe podle svých omezených schopností. Jsi jako strom. Strom nese listy, květy, plody, a tak dále. I ty můžeš nést na svých bedrech to tíživé ve světě kolem. To je tvá pokora.

Jsi duchovní. To znamená, že jsi jistý. Jistota znamená, že v sobě cítíš živoucí Přítomnost Boha a že cítíš svou živoucí přítomnost v Bohu. Říkáš si také, že ty jsi pro Boha a že Bůh je pro tebe. Když si říkáš, že Bůh je pro tebe a ty jsi pro Boha, a když cítíš svou přítomnost v Bohu a Boží Přítomnost v sobě, to je tvá jistota.

Jsi duchovní. To znamená, že jsi čistý. O jaký druh čistoty usiluješ? Usiluješ o čistotu, která uspokojí Boha a udrží Jej ve tvém srdci, tvé mysli, tvém vitálnu a tvém těle. Když se Bůh nastěhuje do komnaty tvého těla, vitálna, mysli a srdce, veškerá nečistota tě opustí. Jedině pokud dokážeš cítit, že v tobě žije Bůh, můžeš si vyvinout skutečnou čistotu.

Jsi duchovní. To znamená, že jsi božský. Tvá Božskost ti nejprve řekne, že mezi tebou a Bohem není žádná neprostupná zeď. Jsi přímo před Bohem a Bůh je přímo před tebou. Tvá Božskost tě nechá pocítit, že na sebe hledí dva Bohové a povídají si. Nakonec ale s Bohem, který je nyní před tebou, splyneš. Budeš vědět, že je jen jediný Bůh a že celý svět je Jeho obrazem. Pak přijde čas, kdy tě Bůh požádá, abys hrál Jeho roli. Nechá tě pocítit, že ty jsi Bohem a On je tvým obrazem. Pak se schová a bude hrát roli vesmíru, zatímco ty budeš hrát roli Boha. On se stane stvořením a ty se staneš Stvořitelem. Ty jsi stvořením Boha v souladu s Jeho Vizí, Posláním a Potřebou. Jestliže ale Bůh bude s tvou duchovností zcela spokojen, pak řekne: „Můj synu, obracím hru. Já se stanu stvořením a ty se staneš Stvořitelem.“ Takto se neoddělitelně sjednotíš se Zdrojem, který tě počal a stvořil.

Duchovnost²⁵

Duchovnost je vědomá touha člověka po Bohu. Duchovnost nás učí, že Bůh, který je dnes nepoznatelný, se zítra stane poznatelným a pozítří zcela známým.

Musíme Boha potřebovat pro Boha samého. Bůh nás může naplnit naším vlastním způsobem, ale jsme to my, kdo nebude opravdu naplněný, když nás Bůh uspokojí naším vlastním způsobem. Naše plačící srdce, naše aspirující srdce, naše osvěcující srdce nebude nikdy spokojeno, dokud Boha nepotěší Jeho vlastním Způsobem.

Počátek bez počátku nám říká, že duchovnost je rostlinou aspirace. Tato rostlina roste a roste, věčně roste. Konec bez konce nám říká, že duchovnost je stromem odevzdání. Tento strom nese božské plody a tyto plody získáváme díky své neustálé, vědomé a odevzdané jednotě s naším Milovaným Nejvyšším.

Pravá duchovnost je naším vědomým přijetím života, ne jeho zrušením, ne jeho popřením, ne jeho zničením. Život musíme nutně přijmout a zásadně změnit jeho tvář k obrazu našeho Milovaného Nejvyššího.

Duchovnost říká srdci: „Ó srdce, proč jsi stále nejisté? Copak necítíš, že v tobě přebývá Všemohoucí, Pán Nejvyšší? Nesmíš se cítit nejisté, protože právě ty můžeš rozhlásit do širého světa, že je v tobě živoucí Přítomnost Milovaného Nejvyššího. Ze všech částí bytosti jsi bylo vybráno jako první a nejpřednější nástroj, abys vedlo mysl, vitálno i tělo k duši. Duše je nakonec přivede ke mně.“

Duchovnost říká mysli: „Ó mysli, už nepřemýšlej. Síla tvých myšlenek není nic než zmatek. Když se oddáváš světu myšlenek, mateš ostatní členy své rodiny — tělo, vitálno a srdce — a zároveň mateš sebe sama. Buď moudrá a zůstaň tichá.“

Duchovnost říká vitálnu: „Ó vitálno, nevyžaduj. I když budeš vlastnit to, co vyžaduješ, toto vlastnictví tě neuspokojí. Uvnitř tohoto vlastnictví bude pláč po ještě větším vlastnictví. Když budeš vyžadovat, budeš vždy jako žebrák. Bez ohledu na to, co získáš, budeš stále nespokojené a nenaplněné. Nevydávej se tedy touto cestou. Tvá žádostivost musí skončit.“

Nakonec říká duchovnost tělu: „Ó tělo, jak dlouho budeš spát? Copak nevíš, že jsi spalo odnepaměti? To pro tvůj spánek nevědomosti nejsou ostatní členové tvé rodiny schopni dosáhnout Zlatého Břehu, předurčeného Cíle. Ó tělo, nespi! Cíl je jen pro ty, kteří jsou probuzeni. Probuď se, vstaň! Ve chvíli, kdy začneš být aktivní a dynamické a odhodíš pouta spánku nevědomosti, ostatní členové rodiny poběží rychleji než nejrychleji.“

Duchovnost říká hledajícímu, aby nežil v dávné minulosti ani ve vzdálené budoucnosti, ale aby žil v přítomnosti dneška, ve věčném Nyní. Toto věčné Nyní ztělesňuje člověka-aspirující semínko a Boha-všesytící Plod.

Předmluva editora k prvnímu vydání

Během prvních dvaceti dnů měsíce července 1977 Sri Chinmoy předal sto krátkých rozprav. Tyto rozpravy byly součástí jeho veřejných představení, jako přídavky hry na esrádž nebo byly dány i po ranním sportovním tréninku na hřišti místní střední školy. Z mnoha pohledů mohou být tyto rozpravy nazvány skutečnými přednáškami. Obsahují rytmické, téměř hudební kvality stejně jak volné verše nebo prózu. Nejdůležitější na nich však je, že vyjadřují jemný a melodický tok myšlenek, jenž se snaží, aby byl procítěn a vstřebán na intuitivní rovině. Předtím, než začne mluvit, vstupuje Sri Chinmoy do vysokého meditativního stavu, ve kterém pak spontánně předává tuto rozmluvy, které jsou vyjádřením stavu vědomí daleko mimo dosah mysli: jsou to krátké, osvěcující záblesky světla z Mistrova bezmezného Slunce Realizace. Tento konkrétní výběr je prvním ze čtyřdílné série rozprav.