Everest aspirace, část 3

Návrat na obsah

Zkoušení1

„Můj Milovaný Pane Nejvyšší, řekni mi jen jednu věc, abys uspokojil mou zvědavost. Říkáš, že se mě nesnažíš zkoušet, ale mně se zdá, že někdy se o to snažíš. Je můj pocit správný? Snažíš se mě zkoušet?“

„Mé dítě, upřímně řečeno, nezkouším tě. Zkoušení není způsobem, jak někoho učit. Zkoušení jenom vyvolává ve studentovi strach, nepatřičný strach, bez ohledu na to, jak vynikající student je. Student se bojí, že propadne, bude zahanben a svět se na něj pak bude dívat svrchu.

To, co ty považuješ za Mé zkoušení, Já nazývám svou hrou osvícení. Nezkouším tě, abych tě nechal uspět, nebo propadnout. Jen s tebou chci hrát hru osvícení, abys nepodceňoval ani nepřeceňoval své schopnosti. Když své schopnosti podceňuješ, nevědomě opatruješ falešnou skromnost, a když své schopnosti přeceňuješ, přátelíš se s nevědomostí přehnaného zklamání. Podceňovat i přeceňovat své schopnosti je stejně špatné.

Když ve svém životě aspirace a zasvěcení hraješ hru osvícení, musíš cítit, že je nezbytné vynést do popředí tvůj vnitřní pláč a stejně tak i tvou letargii nevědomosti. Musíš odevzdat nejenom božskou část své existence, ale také tu nebožskou.

To, co tedy vnímáš jako Mé zkoušení, není zkoušením v pravém slova smyslu. Je to nabídka pro tvé sebezdokonalení. Ve tvém současném stavu vědomí tvá mysl chytře nahromadila ve vědomí tvého těla a vitálna nevědomost i světlo, faleš i pravdu. Přeji si, abys Mi nabídl všechno, co máš, a všechno, čím jsi. Musíš se cele nabídnout. Skrze proces očišťování a sebenabízení všeho, co máš, ode Mne získáš osvícení. To, co musíš nabídnout, je tvé srdce krásy. Je to krása tvé vlastní vnitřní i vnější existence, co nabízíš. Musíš Mi nabídnout jak nižší krásu, kterou nazýváš nevědomostí, tak i vyšší krásu a Já ti na oplátku nabídnu sebeosvícení.

To je hra, kterou s tebou hraji. Je to naše hra osvícení a nikdy, nikdy, nikdy to není zkoušení — zdaleka ne! Je to společné osvícení.“


EA 51. 17. července 1977, 8:40 — Jamaica High School Track, Jamaica (New York)

Dárky2

„Můj Milovaný Nejvyšší, mám pro Tebe několik dárků. Mým prvním dárkem je můj oduševnělý pláč. Mým druhým dárkem je můj plodný úsměv. Mým třetím, zvláštním dárkem je mé srdce jednoty. Mým čtvrtým, velmi zvláštním dárkem je můj plamen vděčnosti.“

„Mé dítě, jsem ti nanejvýš vděčný a mám pro tebe také jeden dárek. Toto je Můj dárek: potřebuji tě nekonečně více, než si kdy dokážeš představit. S tebou jsem začal cestu své Vize; s tebou dosáhnu svého Cíle Uspokojení Skutečnosti.“

15:00
17. července 1977
Na cestě z Jamajky, New York
do Washingtonu, D.C.


EA 52. 17. července 1977, 15:00 — na cestě z Jamajky, z New Yorku do Washingtonu D.C.

Kdo je vítěz?3

Kdo je vítěz? Ne ten, kdo vyhraje, ale ten, kdo si vytvořil svou radostnou jednotu s výsledkem, který je zkušeností v podobě porážky nebo úspěchu, který je cestou vpřed anebo cestou zpět.

Kdo je vítěz? Ne ten, kdo vyhraje závod, ale ten, kdo miluje bezesný a bezdechý běh s Bohem — Nejvyšším Běžcem.

Kdo je vítěz? Ne ten, jehož slávu opěvujeme, ale ten, kdo v hojné míře ztělesňuje Světlo Božího Soucitu.

Kdo je vítěz? Ne ten, kdo získal ohromné jméno a slávu a nashromáždil velké jmění, ale ten, kdo touží pouze po jediné věci: Uspokojení Boha Jeho vlastním Způsobem.


EA 53. 17. července 1977, 15:05 — na cestě z Jamajky, z New Yorku do Washingtonu D.C.

Dva vlaky4

Dva vlaky: vlak touhy a vlak aspirace. Vlak touhy začíná ve stanici hladu nicoty a končí ve stanici hladomoru zklamání. Vlak aspirace začíná ve stanici žízně oduševnělosti a končí ve stanici hostiny osvícení.

Jsi-li cestujícím ve vlaku touhy, možná v tuto chvíli nevíš, co je pro tebe dobré a co je pro tebe špatné. Nastoupíš do vlaku touhy, jen abys trpěl. Jsi-li cestujícím ve vlaku aspirace, nemusíš vědět, co je pro tebe dobré a co špatné, protože Bůh Sám vybírá za tebe. Jakmile tedy nastoupíš do vlaku aspirace, ve vnitřním i ve vnějším světě budeš jen bohatnout a bohatnout. Vnitřním bohatstvím je bezdechý pláč tvého srdce. Vnějším bohatstvím je bezesný úsměv tvého života.


EA 54. 17. července 1977, 15:10 — na cestě z Jamajky, z New Yorku do Washingtonu D.C.

Kdo klepe?5

„Kdo to klepe? Satan? Neobtěžuj mne. Dnes musím udělat spoustu důležitých věcí.

Kdo to klepe? Člověk? Prosím, přijď někdy jindy. Mám teď bohužel hodně práce.

Kdo to klepe? Bůh? Proč mě uvádíš do rozpaků, Pane? Copak potřebuješ mé svolení k tomu, abys vstoupil do komnaty mého srdce?“

„Můj synu, možná nejsi zcela připraven, abys Mě přijal. Klepu jen proto, abych ti dal vědět, že znovu přijdu navštívit komnatu tvé vděčnosti, svatyni tvého odevzdání a dokonalost tvého sebenabízení. Můj synu, dopřej si svůj čas. Já vůbec nespěchám. Určitě však přijdu, abych tě poctil svou požehnanou Návštěvou.“

15:15
17. července 1977
Na cestě z Jamajky, New York do Washingtonu, D.C.


EA 55. 17. července 1977, 15:15 — na cestě z Jamajky, z New Yorku do Washingtonu D.C.

Neposlušnost a trest6

Neposlušnost a trest: jsou to nerozluční kamarádi? Ano, jsou. Naše matka Eva neuposlechla, a náš otec Adam neposlechl. Oni jednou neposlechli, jen jednou, ale byli nuceni zaplatit těžkou pokutu, a oni pokutu zaplatili. Bohužel, co je horší, že my, kteří jsme jejich potomci, stále pokutu platíme, platíme za jejich neposlušnost. Je to fér? Možná je; možná není. V očích lidstva toto potrestání bylo, je a zůstane neúnosné. V Božím Oku je tento trest víc než zanedbatelný ve srovnání s nezměrnou Láskou, Radostí, Zájmem a Požehnáním, které naši rodiče, Eva a Adam, obdrželi od Boha před tím, než klesli, spíše řekněme před tím, než bezmocně a beznadějně upadli v Zahradě Eden.

Starý přítel naší dávné rodiny byl hřích; ale konečně jsme sebrali odvahu, vnitřní a vnější, přijmout dva nové přátele: sebedávající pláč a úsměv stávání se Bohem.


EA 56. 17. července 1977, 15:20 — na cestě z Jamajky, z New Yorku do Washingtonu D.C.

Tajemství7

Tajemstvím Boha je Ticho bez počátku. Tajemstvím člověka je zvuk bez konce.

Tajemstvím Boha je dávat to, co má: Soucit. Tajemstvím člověka je přivlastňovat si od druhých to, co nemá: hmotné bohatství, pozemskou moc a další obyčejné věci.

Tajemstvím Boha je tvořit nové Světlo Vize a božsky se z něj těšit. Tajemstvím člověka je ničit všechno, co vidí, ničit každého, koho zná.

Tajemstvím Boha je neustále odpouštět a zapomínat. Tajemstvím člověka je nikdy neodpouštět, nikdy nezapomínat.

Tajemstvím Boha je oduševněle plakat, než se s uspokojením usměje. Tajemstvím člověka je plakat, než zemře, a plakat, zatímco umírá, aby dosáhl Božích Nebes a byl uvítán Bohem samotným.

Bůh neví, zda se tomu smát, nebo nad tím plakat. Proto je mu to k smíchu.


EA 57. 17. července 1977, 15:25 — na cestě z Jamajky, z New Yorku do Washingtonu D.C.

Něco nám schází8

Něco nám schází. Co je to? Kapka vděčnosti člověka. Něco máme. Co je to? Nadutá pýcha člověka. Kdo ji potřebuje? Nikdo! Dokonce ani všepohlcující smrt.

Něco nám schází. Co je to? Sloužící ruce člověka. Něco máme. Co je to? Pocit bezcennosti člověka. Kdo jej potřebuje? Nikdo! Dokonce ani ten největší blázen na zemi.

Něco nám schází. Co je to? Strom odpovědnosti člověka. Něco máme. Co je to? Kompromis uspokojení člověka. Kdo jej potřebuje? Nikdo! Dokonce ani svatý, který je samo odpuštění. Svatý je ochotný odpouštět nevědomost, ale kompromis s iluzí nevědomosti nikdy dělat nebude.


EA 58. 17. července 1977, 21:10 — American University, Washington D.C.

Z cesty9

Odcházíte z cesty. Co to znamená? Znamená to, že od této chvíle budete bezmocní, beznadějní a zbyteční? Ne, zdaleka ne. Od této chvíle se stane jen jedna věc, a to je naplnění vaší jednoty s vaším vitálnem a vaším vitálním životem. Vaše vitálno vám naznačilo cestu a vy po té cestě chcete jít. Dříve jste šli podél cesty duše. Tam byla duše vaším přítelem-vůdcem. Nyní je vaším přítelem-vůdcem vaše vitálno.

Když jste šli po cestě vaší duše, dali jste Bohu mnoho slibů, vnitřních slibů. K těmto slibům nebudete mít od této chvíle žádnou povinnost je splnit. Bůh vám také dal slavnostní slib, a Jeho slib, že vám zaručí vědomé osvobození ze sítě nevědomosti a vaši absolutní jednotu s Ním, je rovněž stažen. Můžete říci dočasně, můžete říci na dobu neurčitou; záleží na tom, jak dlouho bude trvat vaše přátelství s vaším vitálnem-přítelem-vůdcem.

Nyní jste opustili cestu duše a vstoupili jste na cestu vitálna. Kritizujete-li cestu duše, pokud máte pocit, že není na cestě duše nic užitečného, co stojí za to, a že vstoupit na tuto cestu byla na vaší straně hrozná chyba, pak samozřejmě zůstanete na cestě vitálna neurčitou dobu.

Nyní jste se rozhodli, že cesta vitálna je správná cesta, cesta, na které budete mít úspěch, kde se setkáte s uspokojením. Je-li toto, co cítíte, pak nejenže se mýlíte, ale to skutečné ve vás, duše ve vás, se s takovým absurdním prohlášením nesmíří. Vaše duše se na neurčito stáhne. Ale pokud máte pocit, že cesta duše pro vás byla těžká, namáhavá a obtížná, a pokud jste si jinou cestu vybrali proto, že je to snazší cesta, jednodušší cesta, pak vám vaše duše odpustí a počká na vás s absolutní trpělivostí. Duše necítí, že je třeba vaši bezmocnost a beznaděj podporovat nebo že to je oprávněné; zdaleka ne. Ale soucit duše se bude snášet na vaše slabosti, a duše vám dá během dvou let, pěti let nebo deseti let další šanci. Ale pokud naleznete chybu na úsudku duše, budete-li kritizovat úsilí duše vykonat Boží vůli ve vás a skrze vás, pak od vás na pěkných pár let nebo po celou tuto inkarnaci duše odstoupí. Může se stát, že toto stažení může dokonce trvat několik inkarnací — samozřejmě pokud věříte v reinkarnaci.

Když odcházíte z cesty, je to čas rozloučení mezi vámi a vaší duší. Když jste se sjednotili se svým přítelem vitálnem, vaše duše odstoupí. Když opouštíte cestu, loučíte se. Říkáte duši: „Někdy v daleké budoucnosti se naše cesty sejdou.“ Duše oduševněle říká: „Doufám, že ano.“


EA 59. 18. července 1977, 6:45 — Jamaica High School track, Jamaica (New York)

Neposlušnost je na denním pořádku10

Neposlušnost je na denním pořádku. Bez ohledu na to, co dělám, bez ohledu na to, kolikrát jsem psal o neposlušnosti, bez ohledu na to, kolikrát jsem mluvil o neposlušnosti, zdá se, že neposlušnost žáků nikdy neskončí. Ještě včera jsem mluvil o neposlušnosti, o tom, co se stalo, když Adam a Eva neuposlechli Boha. Později, když jsme byli v autobuse, jsem vás požádal, abyste zpívali. Nebyl tam ani jeden nadšený zpěvák. Dávám vinu na sto procent vedoucímu vaší skupiny. Nemá-li vedoucí potřebnou poslušnost a nadšení, pak je to opravdu bolestivý šok. Nebudu obviňovat nikoho jiného, jdete-li spát nebo nemáte-li zájem. Ale u vedoucího, pokud nemá žádné nadšení nebo povzbuzení k ostatním členům, se pak cítím velmi smutně. A z členů by také měli být dva nebo tři, kteří by přišli a inspirovali vedoucího zpívat. Teď jsem nejvyšší vedoucí. Když říkám: „udělejte něco,“ v případě, že žáci nesouhlasí nebo jdou spát, pak se o ně postarám svým vlastním způsobem. Ale vedoucí, kterého jsem jmenoval, musí být také zodpovědný.

Na jedné straně vás beru tam a tam, kamkoliv. Nemusíte mít čas na nacvičování a je mi to líto. Ale na druhou stranu cítím, že tyto věci jsou naprosto nezbytné pro šíření mého světla. Včera přišlo na náš koncert docela málo lidí. Byli mimořádně vnímaví. V autobuse jste měli spoustu času na nacvičování, ale dělali jste to, co vás těšilo. Neměli jste čas dělat to, co se líbí mně. Na jednu hodinu, nebo tak nějak, jste vstoupili do světa zábavy. To je to, co jste udělali.

Když vás zaměstnám a vy nemůžete nacvičovat, toto kompenzuji. Ale když vás požádám, abyste zpívali, v té chvíli jste unavení, neochotní, vyčerpaní. Můžete si myslet, že to nic není; Guru to nebude brát vážně. Ale budu brát vážně, i když vás požádám, abyste se jen o kousek posunuli bez jakéhokoliv smyslu nebo důvodu. Pokud to neuděláte, pak je to zaznamenáno na tabulce mého srdce. Nemyslete si, že vás žádám, abyste udělali něco důležitého; nežádám vás, abyste skočili z Empire State Building a ukázali tak světu, že jste poslušní. Udělat na požádání něco neobyčejného, abyste ukázali svou poslušnost, je snadné. Ale skutečná poslušnost musí probíhat v každém okamžiku, v každé akci. Požádám-li vás, abyste se posunuli o pár centimetrů, zkuste prosím cítit, že je tato žádost nesmírně důležitá. Je to jako kdybych vás požádal o všechno. Mysl řekne: „To je snadnější než nejsnadnější. Proto, když to neudělám, nevadí.“ Ale pokud nechcete udělat něco velmi snadného, uděláte něco velmi obtížného?

Od této chvíle po vás všech chci, abyste veškeré mé žádosti brali jako božský příkaz. Mám již dost smutných zkušeností. I když vás přátelsky požádám něco udělat v přátelském duchu, musíte to udělat. Od této chvíle, bez ohledu na to, který žák to je, požádám-li vás, udělejte to. V opačném případě si bude vaše neposlušnost ve vnitřním světě kopat svůj vlastní hrob. Od této chvíle, prosím, berte můj požadavek jako božský příkaz, přicházející vědomě od Absolutního Nejvyššího. Jinak budu velmi smutný a rozzlobený. Za včerejší neposlušnost viním vedoucího na sto procent. Nebudu obviňovat ostatní, protože vedoucí je můj zástupce v konkrétní oblasti. Nevím, co s vámi budu dělat v budoucnu, pokud uvidím, jak ve vašem životě panuje nejvyšší neposlušnost. Takže, prosím, prosím, nebuďte mi neposlušní.

Vy nevíte, kdo jsem. Bohužel nebo naštěstí, já vím, kdo jsem. Pokud vím, kdo jsem vzhledem k vám, k Bohu, k celému světu, musím se tímto způsobem k vám chovat. Pokud jste připraveni se mnou zpívat a tančit, potom když řeknu: „posaďte se,“ musíte to udělat. Takovýto druh poslušnosti potřebujete.

To platí pro všechny z vás. Prokazuji vám obrovskou lásku, náklonnost, zájem, všechno. Dokonce i vaše hloupá mysl tomu bude někdy věřit. Nedávno jsem hovořil o tom, jak používám svou Výšku Spravedlnosti, a ne své Světlo Soucitu. V tomto životě vás žádám, abyste dělali nebo nedělali jen jednu nebo dvě věci. Když jsem vás dvakrát, třikrát, čtyřikrát požádal, abyste něco nedělali, pak budu velmi přísný. Dám vám poslední varování, a pokud mě stále neuposlechnete, pak vás požádám opustit centrum. Je pro mě velmi, velmi bolestivé žádat lidi, kteří byli s námi po mnoho let, aby nás opustili. Ale jen z jediného důvodu žádám lidi, aby opustili centrum, a to je neposlušnost. Přijmu nebo toleruji téměř vše, co děláte, kromě neposlušnosti, protože neposlušnost je totéž, jako když se postavíte proti mně. Existují dvě bojující armády. Když mě otevřeně neposlechnete, přecházíte na stranu nepřítele a bojujete proti Nejvyššímu, proti Vůli Nejvyššího.

Prosím, prosím, snažně vás prosím, nebuďte mi neposlušní, zvláště když je to otázka vašeho emocionálního života a vitálního života, který je vaším okamžitým zničením. Pokud mě neuposlechnete v jiném aspektu života, tehdy vám odpustím, ale když je to emocionální život, žádám vás, abyste to nedělali, zejména na vnější úrovni. Na vnitřní úrovni můžete říci, že jste nedostali zprávu. Ale když jsem vám to řekl na vnější úrovni, pak to později nemůžete popřít.

Takže vám všem říkám: prosím, prosím, nebuďte mi neposlušní. Pokud mě neposlechnete, vzpíráte se proti Vůli Nejvyššího ve mně. Pokud zůstanete mimo Centrum, můžete si užívat potěšení a dělat, co se vám líbí. Ale jestliže je vzpoura uvnitř naší sladké malé rodiny, nebudu schopen to přejít. Požádal jsem dva žáky, aby opustili centrum. Láme mi to srdce, ale já se řídím Vůlí Nejvyššího. Nemám žádné jiné prostředky, jak to s takovými lidmi řešit. Když mě neuposlechnete, můžete být zítra na řadě. Na základě své vlastní jednoty s Nejvyšším musím být s vámi lidmi velmi přísný. Pak tady není otec, není matka, není bratr, není sestra, není syn. Pokud jsem vás požádal, abyste něco udělali, a vy to neuděláte, pak vás zítra stihne stejný druh osudu.

Jeden z mých aspektů s vámi lidmi zpívá a tančí. Jsem vaším stálým přítelem, vaším věčným přítelem. Opět ale platí, že vás můžu požádat, abyste odešli z Centra, z naší sladké rodiny, takže nebudete mít žádný konflikt mezi vaším duchovním životem a vaším vnějším životem. Pokud jsem někomu z vás dal varování, prosím, vezměte to jako poslední varování. Pak, když opět neuposlechnete, víte, jaký bude váš osud. Takže buďte opatrní, buďte opatrní, buďte opatrní. Pokud děláte správné věci, jste naprostý klenot v mém srdci vděčnosti. Ale jestliže mě neposloucháte, vaše neposlušnost vás odvede daleko, daleko, daleko ode mě. Pak budete naprosto ztraceni — naprosto — a moje přítomnost vám bude bohužel ve vašich životech chybět.

6:55
18. července 1977
Jamaica High School Track
Jamaica, New York


EA 60. 18. července 1977, 6:55 — Jamaica High School track, Jamaica (New York)

Červené světlo11

Červené světlo mě odrazuje, když spěchám. Když nespěchám, totéž červené světlo zklidňuje můj život.

Chci se těšit z životního dechu času. Červené světlo mi říká, že život není vždy jen rovná cesta. Varuje mne pro mé vlastní dobro. Nijak se mi nesnaží bránit v tom, abych projevil svou život zachraňující rychlost a svou život zachraňující skutečnost.

Červené světlo je mým pravým přítelem v přestrojení. V duchovním světě je tímto světlem mé svědomí. Mé svědomí mi nikdy nebrání v tom, abych udělal správnou věc — chce jen, abych nedělal nebožské věci. Vždy je dychtivé, aby mě varovalo před konáním toho nesprávného a aby mě inspirovalo ke konání toho správného.

Když neposlouchám červené světlo, vstupuji do hrozícího nebezpečí, do samotných čelistí smrti. Podobně, když nenaslouchám měkkým, sladkým, usmívajícím se příkazům svého svědomí, mohu ve svém životě aspirace vběhnout do děsivé pohromy. Mé svědomí mě neodrazuje od toho, abych dělal správnou věc, ani mi v tom nebrání, ale žádá mě, abych byl stále opatrný, tak aby mě hladový tygr lidského zvířecího světa nezničil.

Díky svému svědomí jsem lidskou bytostí. Když se budu držet oduševnělých příkazů svého svědomí, uvidím ve svém životě pouze tvář uspokojení. Toto uspokojení je samotným začátkem mé rozkvétající víry. Když jsem spokojený, plně rozkvétám. Když plně rozkvétám, cítím, že nejsem jen nějakým nástrojem, ale že jsem vybraným nástrojem svého Milovaného Nejvyššího.

Navždy tě miluji a obdivuji, červené světlo! Jsi vskutku zachráncem mého vnějšího života. Ó mé svědomí, miluji tě a obdivuji, protože jsi vskutku zachráncem mého vnitřního života. Díky tobě nestoluji s nocí nevědomosti. Bezpečně jedu vstříc Světlu Věčnosti, Kráse Nekonečnosti a Lásce Nesmrtelnosti.


EA 59. 18. července 1977, 8:15 — Jamaica High School track, Jamaica (New York)

Včera byl čas12

Včera byl čas, abych měl soucit s trpícím lidstvem. Dnes je čas, abych vyjádřil svůj opravdový zájem o lidstvo svedené na nesprávnou cestu. Zítra nadejde čas, abych nabídl svou milující službu toužícímu lidstvu. Ale nyní, nyní je čas, abych projevil své srdce jednoty s hladovějícím lidstvem.

Soucit, zájem, služba, srdce jednoty — to všechno jsou opravdoví členové mé nejvnitřnější rodiny — a já si přeji podělit se o ně se zbytkem světa, se stvořením Boha, s Bohem-stvořením.


EA 62. 18. července 1977, 12:30 — Sri Chinmoy Centre, Jamaica (New York)

Být božsky velký13

Být božsky velký znamená sloužit. Být nanejvýš dobrý znamená milovat. Být věčně dokonalý znamená bezesně vnitřně plakat. Být uspokojen Božím vlastním Způsobem znamená stát se vědomě a trvale srdcem zaplaveným vděčností.

To lidské ve mně si přeje velikost. To božské ve mně dychtí po dobrotě. Aspirující a stoupající Bůh ve mně touží po dokonalosti. Milující a projevující se Bůh ve mně pláče po uspokojení.

Přeji si stát se nanejvýš důvěrným a celoživotním přítelem velikosti, dobroty, dokonalosti a uspokojení, protože jejich prostřednictvím se můj Milovaný Nejvyšší bude usmívat svým věčným Úsměvem a bude tančit svůj nesmrtelný Tanec ve mně a pro mě. Kéž naše přátelství potěší nejen to lidské a to božské v nás, ale kéž také potěší a naplní našeho Milovaného Nejvyššího hluboko uvnitř nás.


EA 63. 18. července 1977, 12:35 — Sri Chinmoy Centre, Jamaica (New York)

Chceš-li být velký14

Chceš-li být velký, pak se horlivě uč všemu — všemu ve všem a všemu ze všeho.

Chceš-li být dobrý, pak se horlivě odnaučuj věci, které ses naučil ve světě touhy, a dychtivě se uč všemu ve světě aspirace.

Chceš-li být pouze ve světě realizace, a ne ve světě touhy nebo aspirace, pak se nemusíš nic učit ani odnaučovat. Musíš se pouze stát tím, čím se chceš stát. Jak se můžeš stát tím, čím se chceš stát? Může se ti to podařit, jenom když budeš cítit, že ty sám ze sebe nikdy nemůžeš vytvořit to, čím se chceš stát. Žádná lidská síla to nemůže dokázat. Jedině díky Milosti, která přichází shůry, dokážeš udělat to, co chceš udělat, a stát se tím, čím se chceš stát.

Jak získáš tuto Milost? Tuto Milost získáš, budeš-li neustále ronit milující slzy vděčnosti k Nejvyššímu za to, co pro tebe ze své nekonečné Štědrosti udělal a také za to, co pro tebe ze své nekonečné Štědrosti neudělal. Bůh ti ze své nekonečné Štědrosti dal mnoho věcí, aby to božské v tobě mohlo být šťastné. Zároveň ti také pro tvé vlastní dobro mnoho věcí nedal. Za to, co ti dal, i za to, co ti nedal, si musíš vytvořit pocit neustálé vděčnosti. Uvnitř této vděčnosti Jej určitě spatříš, pocítíš a staneš se s Ním jedním v Jeho celistvém Životě Božskosti.


EA 64. 18. července 1977, 12:40 — Sri Chinmoy Centre, Jamaica (New York)

Vděčnost15

Jsme Bohu vděčni, protože je s námi zde a nyní. Jsme Bohu vděčni, neboť v nás vzbudil skutečný hlad po Něm samém. Jsme Bohu vděčni, protože nám dal dlouhý spěšný vlak naděje. Jsme Bohu vděčni, neboť nám opakovaně říká, že dodrží svůj Slib. Jaký je Jeho Slib? Jeho Slib je, že nebude nikdy spokojen, dokud a pokud Jej každé Jeho stvoření nepotěší Jeho vlastním Způsobem.

Jak můžeme potěšit Boha Jeho vlastním Způsobem? Především si nyní nejsme vědomi Božího způsobu konání. Můžeme mít pocit, že něco Boha potěší, ale jak můžeme vědět, zda jsou tyto pocity správné? Existuje způsob, jak se dozvědět, zda Boha těšíme Jeho vlastním Způsobem: musíme se ponořit hluboko dovnitř a zničit nebo přeměnit svět našich myšlenek a nahradit jej silou vůle, nezdolnou silou vůle. Tato síla vůle pochází hluboko z nitra naší duše, a ne z naší mysli.

Tady a teď jsme na zemi jen proto, abychom potěšili Boha Jeho vlastním Způsobem. Je to vskutku obtížná úloha, ale radost získáváme pouze překonáváním překážek. Nebudeme-li ve svém životě překonávat žádné překážky, nedosáhneme trvalého uspokojení. Nebudeme-li se snažit dělat všechno pro to, abychom Boha potěšili tady a teď, pak nedosáhneme vůbec žádného uspokojení.

Dnešní cíl je pouhým začátkem zítřejší nové cesty. Dosažení duše a cíl cesty se nedají oddělit. Když vděčně pláčeme, je to naše duše, která jedná v nás a skrze nás ve svém úsilí překonat překážky na své cestě pokroku k Uspokojení Boha. A když se vděčně usmíváme, je to cíl cesty, který se stal jedním se startovním bodem naší aspirace a se všepřesahujícím obzorem naší aspirace.


EA 65. 18. července 1977, 12:45 — Sri Chinmoy Centre, Jamaica (New York)

V lidském světě16

V lidském světě existují tři věci, které přetrvávají navěky. Jsou to strach, úzkost a pochybovačná a podezřívavá mysl. Chce-li aspirant vstoupit do božského světa, tato tři lidská omezení musejí být nakonec překonána.

V božském světě existují tři věci, které nepochybně přetrvávají navěky. Jsou to víra, odvaha a láska. Má-li aspirant tyto tři věci, nepotřebuje nic jiného.

Strach, úzkost a pochybnost — ty jsou nesmrtelné záporným, zničujícím způsobem, zatímco víra, odvaha a láska představují nebo ztělesňují nesmrtelnost kladným způsobem. To lidské v nás jednoho dne překoná samo sebe a přijme to božské v nás se vší jeho vírou, odvahou a láskou.


EA 66. 18. července 1977, 19:00 — na cestě do Connecticut Sri Chinmoy Centra

Náš milovaný Nejvyšší17

Náš Milovaný Nejvyšší je vždy připraven nás vést, ale jsme to my, kdo si musí vypěstovat touhu Jej následovat.

Náš Milovaný Nejvyšší je vždy dychtivý, více než dychtivý nechat nás pocítit, že nás neustále miluje, ale jsme to my, kdo si musí vyvinout ochotu uvěřit Mu.

Náš Milovaný Nejvyšší je vždy připraven pomoci nám v boji proti noci nevědomosti, ale jsme to my, kdo musí cítit skutečnou potřebu života ve světle moudrosti, a ne v noci nevědomosti. Jedině tehdy, chceme-li světlo moudrosti opravdu, přijmeme Jeho Službu.

Náš Milovaný Nejvyšší je vždy připraven a více než dychtivý plakat pro nás, abychom dosáhli Výšky nejvyšší Skutečnosti. Na oplátku však od nás očekává alespoň malý oduševnělý úsměv. Když Mu nenabídneme malý oduševnělý úsměv, nebude schopen vytvořit uvnitř nás nádobu vnímavosti. Nebudeme-li v sobě mít nádobu, potom až pro nás bude Nejvyšší plakat, nedokážeme Jej vidět ani nedokážeme Jeho Pláč cítit. Nádoba naší vnímavosti umožní Jeho Pláči, aby se ozýval a zněl v nejhlubších zákoutích našeho srdce.

To je to, po čem od nás náš Milovaný Nejvyšší touží, tak aby mohl ze svých vlastních všepřesahujících Výšek plakat a plakat pouze pro naši spásu, osvobození, realizaci a zdokonalení — pro nás, pouze pro nás.


EA 67. 18. července 1977, 19:05 — na cestě do Connecticut Sri Chinmoy Centra

Tok Božího Soucitu, růst Boží Spravedlnosti18

Boží Soucit mi říká, že bez Boha nic nedokážu. Boží Spravedlnost mi říká, že Bůh mi dal schopnost potřebnou k tomu, abych se stal tím, čím se upřímně, oduševněle stát chci. Boží Spravedlnost mi dá nejen to, co chci božsky mít, ale dá mi také schopnost stát se stejně dokonalým jako Bůh sám.

Hrdina v nás pláče po Boží Spravedlnosti. Žebrák v nás pláče po Božím Soucitu. Hrdina v nás ví velmi dobře, že bude-li Bůh používat svou Spravedlnost, dokáže brzy běžet rychleji než nejrychleji a stát se moudřejším než nejmoudřejším. Bůh ho bude skrápět svou lepší než nejlepší Výškou Zájmu a Blažeností Lásky. Nejsme-li však hrdiny, Bůh nás neustále skrápí svým Soucitem, aby nás učinil velkými, dobrými a božskými.

Žebrák v nás je také vtělenou leností. Žebrá, ale jen chvíli, pak se úplně vzdá. Nemá odhodlání potřebné k tomu, aby žebral neustále. Chce od Boha nepodmíněný Soucit. Bůh může žebrákovi v nás dát svůj nepodmíněný Zájem a Lásku, ale jakmile je získáme, nebudeme si jich s největší pravděpodobností cenit, protože jsme je dostali nepodmíněně. Dělá-li Bůh něco nepodmíněně a člověk neudělá nic, aby si to zasloužil, pak si toho neváží. Proto Bůh vždy očekává, že budeme něco dělat — že se budeme snažit, že budeme plakat — abychom si Jeho darů vážili. Bůh nám může dát cokoliv, co chceme, cokoliv, co potřebujeme, ale jsme to my, kdo nebude spokojen, jsme to my, kdo nebude potěšen, dokud Kosmickému Plánu Boha nenabídneme svou trošku.

Bůh si vroucně přeje, aby žebrák v nás jednoho dne zanechal žebrání a začal si vybírat jako božský hrdina, nejvyšší hrdina, který ví, co chce, a nabízí své tělo, vitálno, mysl, srdce a duši jako planoucí oběť, aby to získal. Nesmíme navždy zůstat žebráky. Je naší svatou povinností vyrůst v božské hrdiny a žít životem nejvyššího hrdinství. Co je nejvyšším hrdinstvím? Nejvyšším hrdinstvím je dávat sebe sama neustále a nepodmíněně, aby se Bůh mohl naplnit v nás a skrze nás svým vlastním Způsobem. Když se Bůh naplní svým vlastním Způsobem, znamená to, že osvobozuje, naplňuje a činí nesmrtelnou svou vlastní rozšířenou a zvětšenou Kosmickou Skutečnost.


EA 68. 18. července 1977, 19:10 — na cestě do Connecticut Sri Chinmoy Centra

Žít ve světě touhy19

Žít ve světě touhy znamená žít jako na trní. Jak dlouho se dá žít jako na trní, kde svrchovaně vládne úzkost, žárlivost, obava, napětí, strach a pochyby? Ve světě touhy se — v nejvyšší tajnosti — navzájem zabíjí jed jednotlivce a jed světa. Svět je zabíjen jedem jednotlivce a jednotlivec je zabíjen jedem světa. Tento jed vzniká ze žárlivosti, pochyb a podezřívání.

Žít jako na trní znamená zapomenout na svůj Zdroj, který je zároveň Zdrojem Světla a Blaženosti. Žít jako na trní znamená vědomě se přátelit se záporným, zničujícím světem, světem pokušení, kde bezuzdně řádí obavy, úzkost, strach a pochyby.

Jediným způsobem, jak přestat žít jako na trní, je cítit, že jsme stvořením Boha. Stvořitel nemůže stvoření nikdy zanedbávat. Jako obyčejné lidské bytosti nezničíme ani malý obrázek, který jsme namalovali. Jak by tedy mohl Bůh Stvořitel, jehož stvoření není ničím jiným než obrazem Jeho vlastní Existence Skutečnosti, zničit svět? Každý člověk musí cítit, že bylo potřebou Nejvyššího, aby jej stvořil, že je potřebou Nejvyššího, aby jej udržoval, a že je také potřebou Nejvyššího, aby jej božským způsobem naplnil.

Pokud cítíš, že je tvou vlastní povinností, tvou jedinou povinností zahodit své osobní potřeby a stát se jedním s božskou Potřebou svého Milovaného Nejvyššího, můžeš místo jako na trní žít v samém srdci božské Pýchy Pána. Tvé vlastní potřeby jsou spoutané touhou, a když jsou naplněny, zničení se už rýsuje na obzoru. Chceš-li tedy najít své skutečné uspokojení, najdi je na tom pravém místě — ve Výšce Božího Soucitu. To je jediné místo, kde můžeš objevit své právo na uspokojení.

Jdeš po cestě duchovnosti. Tvé srdce je samou aspirací. V životě aspirace se připravuješ na život úplného odevzdání. Neodevzdáš pouze svůj život aspirace a život zasvěcení, ale se stejnou radostí, láskou, důvěrou a jistotou odevzdáš také svůj život touhy, svůj život nevědomosti. Jedině pak pro tebe nebude nutné, aby ses před Bohem schovával, ani aby ses před Ním pokoušel schovávat své myšlenky. Ty a celé tvé bytí musí neustále přebývat v Nejvyšším. To je jediný způsob, jak se můžeš stát zcela dokonalým a neoddělitelně jedním se Světlem Vize Věčnosti a s Blažeností Projevení Nekonečnosti.


EA 69. 18. července 1977, 19:15 — na cestě do Connecticut Sri Chinmoy Centra

Byl jsem studentem modlitby20

Byl jsem studentem modlitby, ale nemohu říci, že jsem se těšil ze svého studia. Když jsem byl student modlitby, úzkosti a obavy mě zabíjely. Občas mě zabíjel dokonce i strach a pochybnost.

Pak jsem se stal studentem meditace. Když jsem byl student meditace, občas jsem měl důvěru v mou meditaci, a občas jsem důvěru naprosto postrádal. Proto jsem zarážejícím způsobem neuspěl. Protože je celá meditace rozšířením míru, rozšířením světla, rozšířením lásky a rozšířením jednoty, mohl jsem postupovat rychle, velmi rychle. Ale neudělal jsem to.

Když jsem se stal studentem sebedávání, hned jsem zjistil, že mé sebedávání vrostlo v něco nekonečně většího, než jsem kdy o čem snil, v něco, co bych nikdy neměl schopnost získat. Co to bylo? Naplňující život stávání se Bohem ve světle vize a projevování Boha blažeností manifestace.

Chci zůstat pouze studentem sebedávání, první dva nechci, nepotřebuji je odděleně. Nepotřebuji je jako samostatné existence v mém sebedávání. Mé sebedávání zahrnuje meditaci, modlitbu, všechno. Proto to, co potřebuji, je vždy sebedávající pláč a sebedávající úsměv.


EA 70. 18. července 1977, 19:20 — na cestě do Connecticut Sri Chinmoy Centra

Chtěl jsem říci Bohu21

Chtěl jsem říci Bohu, že Jej upřímně miluji. Už jsem to měl na jazyku. Běda, přišel satan. Jakmile jsem uviděl satana, úplně jsem zapomněl Bohu říci to, co jsem chtěl.

Chtěl jsem říci Bohu, že Jej stále potřebuji. Už jsem to měl na jazyku. Běda, běda, v tu chvíli přišel satan a zničil mou inspiraci. Samotná přítomnost satana zahubila všechnu mou radost a já jsem úplně zapomněl Bohu říci to, co jsem chtěl.

Chtěl jsem říci Bohu, že se nepodmíněně stanu Jeho nejoddanějším nástrojem. Moje řeč byla zcela připravená. Už jsem ji měl na jazyku. Běda, přišel satan a bezdůvodně se na mě zamračil. Jeho zamračení mi vzalo všechnu inspiraci, všechnu radost. Najednou jsem se cítil bídně a užíval jsem si své trápení do té míry, že jsem úplně zapomněl Bohu říci to, co jsem chtěl.

Chtěl jsem říci své přítelkyni nevědomosti, že už s ní nebudu mluvit. Měl jsem to celé připravené. Už jsem to měl na jazyku. Ach, kdo přišel posílit můj slib? Můj Milovaný Nejvyšší.

Chtěl jsem říci nevědomosti, že od této chvíle je mou cestou cesta světla, mým cílem cíl blaženosti a nevědomost že musím nadobro opustit. Už jsem to měl na jazyku. Ach, kdo přišel posílit můj slib? Můj věčně dávný, odvěký a zároveň vždy překvapivě nový přítel, můj Milovaný Nejvyšší.


EA 71. 18. července 1977, 19:25 — na cestě do Connecticut Sri Chinmoy Centra

Žil jsem pouze dvakrát22

Žil jsem pouze dvakrát: jednou v království rdousících se a požírajících se zvířat a jednou v království pochybujících a podezřívavých lidských bytostí.

Nyní žiji pouze dvakrát: jednou ve světě váhání a jednou ve světě nevědomí.

Budu žít pouze dvakrát: jednou v úsměvu svého srdce vděčnosti a jednou v srdci Světla Uspokojení Boha.

Abych rostl a získával stále více zkušeností, abych se stal duchovně zralým, budu žít pouze dvakrát: jednou uvnitř rostliny aspirace a jednou uvnitř stromu realizace a plodu realizace.

Od této chvíle budu věnovat zvláštní pozornost tomu, abych žil ve světě své aspirace. V něm uvidím, že můj Milovaný Pán pláče a stoupá vzhůru, aby odhalil nový svět světla, nový svět příslibu.


EA 72. 18. července 1977, 19:30 — na cestě do Connecticut Sri Chinmoy Centra

Dnes budu zpívat23

Dnes budu zpívat. Budu zpívat píseň Boží Krásy ve svém vnitřním světě. Budu zpívat píseň Boží Povinnosti ve svém vnějším světě.

Dnes nebudu zpívat píseň, kterou jsem znal tak dobře, píseň zklamání, ale zazpívám novou píseň, píseň osvícení.

Dnes budu zpívat pouze o probouzející a projevující se Božskosti svého Milovaného Nejvyššího. Nikdy, nikdy nebudu zpívat píseň zveličování sebe sama.

Dnes budu zpívat píseň dokonalosti v aspirujícím konečném životě.

Dnes budu zpívat píseň Nejvyššího, svého Nejvyššího Kormidelníka, uvnitř pláče konečného.

Dnes budu zpívat, protože je to jediný způsob, jak mohu urychlit cestu svého života a pomalu, vytrvale a neomylně přivést svůj cíl blíže ke skutečnosti své existence.

Dnes budu zpívat píseň, kterou jsem se právě naučil od svého Milovaného Nejvyššího, a touto písní je píseň neustálého sebenabízení. Co je sebenabízení? Sebenabízení je objevením naší Boha objímající skutečnosti.


EA 73. 18. července 1977, 19:35 — na cestě do Connecticut Sri Chinmoy Centra

Smysl lidského života24

Smyslem zvířecího života je hledání individuality a oddělenosti. Smyslem lidského života je hledání jednoty namísto pocitu oddělenosti. Smyslem božského života je hledání dokonalosti — dokonalosti ve vnitřním světě, dokonalosti ve vnějším světě, dokonalosti v celém Božím stvoření. Smyslem Života Nejvyššího je hledání uspokojení, uspokojení, které sytí skutečnost těla Jeho stvoření a skutečnost duše Jeho vždy přesahující Vize.

Zvířecí život je vždy ničivý. Lidský život je vždy pochybovačný. Božský život je vždy oduševnělý. Život Nejvyššího je vždy plodný.

Zvířecí život mi říká, že všechno získám bojem. Lidský život mi říká, že všechno mohu získat, když se stanu chytrým. Božský život mi říká, že když dám všechno, stanu se vším, čím se stát chci, a navíc potěším Boha Jeho vlastním Způsobem. Život Nejvyššího mi říká, že šířením jednoty se nejen stanu vším, ale budu také schopen nabídnout své stanutí se vším jako dar aspirujícímu lidstvu.


EA 74. 18. července 1977, 19:40 — na cestě do Connecticut Sri Chinmoy Centra

Co víc Ti mohu dát?25

„Můj Pane Nejvyšší, co víc Ti mohu dát? Dal jsem Ti svůj den touhy. Dal jsem Ti svou noc zklamání. Můj Pane Nejvyšší, co víc Ti mohu dát? Dal jsem Ti svůj řetěz úzkosti. Dal jsem Ti svůj vlak nejistoty. Co víc Ti mohu dát, můj Pane Nejvyšší?

Můj Pane Nejvyšší, dal jsem Ti to, co jsem se naučil od své pozemské mysli. Dal jsem Ti to, co jsem udělal společně se svým hladovým a agresivním vitálnem. Můj Pane Nejvyšší, co víc Ti mohu dát? Dal jsem Ti svou oblohu naděje. Dal jsem Ti své slunce slibu. Můj Pane Nejvyšší, co víc Ti mohu dát, co ještě?“

„Mé dítě, Já nepopírám, že jsi Mi dalo všechny věci, které jsi zmínilo. Ale nedalo jsi Mi věc, kterou od tebe stále potřebuji, abych mohl být úplně potěšen a naplněn, a tou věcí je dech spokojenosti tvé duše. To je jediná věc, kterou od tebe potřebuji. Zbytek věcí, které jsi Mi dalo, Mi přineslo radost, a Já s nimi udělám to, co je třeba. Budu je transformovat a vytvořím z nich Své božské nástroje. Ale věc, kterou od tebe stále potřebuji, věc, kterou od tebe potřebuji nejvíc, jsi Mi zatím nedalo. Proto ti připomínám, abys Mi dalo pláč jednoty svého srdce, dech spokojenosti tvé duše.“

„Ó můj sladký Otče, ó můj drahý Příteli, ó můj jediný Lodivode, který mě vede na řece Věčnosti k břehu Nekonečnosti! Říkají, že jsem starý, protože je mi přes čtyřicet. Říkají, že jsem bezcitný, že jsem již dokončený produkt, který už dávno ztratil svůj dětský život, svůj přirozený pláč a úsměv. Je to všechno pravda?“

„Ne, ne, ne, Mé dítě, to je daleko, daleko od pravdy. Nejsi staré, jsi statečné. Nejsi bezcitné; jsi srdečné. Nejsi staré, proto jsem v tobě a skrze tebe vytvořil nový svět sebe-odhalení a sebe-projevení, abych Se viděl a těšil božským, Nejvyšším způsobem. Tento způsob je skrze umění. Nejsi staré. Poté, co jsi překročilo bariéru čtyřicítky, udělal jsem tě Svým božským, nanejvýš vybraným nástrojem a vstoupil do tebe, abych projevil a odhalil Sám Sebe ve světě malířství a ve světě hudby. Dva obří světy jsem vytvořil v tobě a skrze tebe pro Své vlastní Uspokojení.

Nejsi bezcitné; jsi srdečné. Kvůli tvé srdečnosti, kvůli tvé vroucnosti jednoty tě přijal stoupající pláč lidstva a sestupující úsměv Božskosti jako Můj nástroj, Můj nejvíce potěšující a naplňující nástroj.

Bez ohledu na to, kolik je ti podle pozemského kalendáře let, nejsi staré; ty nikdy nemůžeš být staré, a všichni ti, kteří se s tebou stali neoddělitelně jedním, také nikdy nemohou být staří. Tvoji přátelé-jednoty, stejně jako ty, nebudou nikdy staří ve Světle Mé Vize, protože jste všichni v Mé Zlaté Lodi. Můj vlastní Pláč Aspirace se ve vás a skrze vás všechny projeví v Mé vlastní vybrané Hodině. Můj Pláč Aspirace září a roste, a nabízí útočiště bezpočtu hledajícím Pravdy a milovníkům Světla a Blaženosti.

Ty nejsi staré, a všichni ti, kterým je přes čtyřicet a jsou s tebou, v tobě a pro tebe, jsou jako tvé čtyřleté děti, protože mají stejnou vroucnost, stejnou dychtivost být v Mé Lodi — jejich dychtivost a vroucnost, kterou Mi nabídli, aby byli v Mé Lodi. Proto nemohou být nikdy, nikdy staří. Dali mi povolení, abych mohl snít v nich a skrze ně, a Já skrze ně a v nich sním. Když v někom a skrze někoho sním, tato osoba nemůže být nikdy stará, protože Můj Sen se projevuje jako osvěcující, naplňující skutečnost, která je věčně nová, věčně ozařující, věčně naplňující.

Život snu, božského snu, je vždy život rozkvétání, stávání se a překonávání se. Ve vás všech uvnitř Zlaté Lodi, kterým je přes čtyřicet, sním v a skrze vás. Každý má zvláštní sen. Tento Můj Sen v každém milovníkovi hledání je Mým Dechem Života nového stvoření, nové dokonalosti, nového uspokojení.“


EA 75. 18. července 1977, 20:00 — Sri Chinmoy Centre, Norwalk (Connecticut)