Plamenné vlny, část 2

Návrat na obsah

Nevím, co se mi v budoucnu přihodí, a dělám si hodně starostí o svůj osud. Je to správné?

Sri Chinmoy: Ne, neměli bychom si dělat starosti. Měli bychom mít bezvýhradnou víru v Boha, ve svého Vnitřního Kormidelníka nebo ve svého duchovního Mistra. Musíme cítit, že Bůh nejen ví, co je pro nás nejlepší, ale také udělá, co je pro nás nejlepší. Děláme si starosti, protože nevíme, co se nám stane zítra, dokonce ani v příští minutě. Dokážeme-li ale cítit, že existuje někdo, kdo na nás myslí nekonečně více, než na sebe myslíme my sami, a dokážeme-li Mu vědomě dát svou zodpovědnost a říci: „Ty buď zodpovědný. Věčný Otče, Věčná Matko, Vy buďte zodpovědní za to, co dělám a říkám a do čeho vrůstám,“ pak se naše minulost, naše současnost i naše budoucnost stanou Jejich problémem. Dokud se budeme snažit být zodpovědní za svůj život, budeme nešťastní. Nedokážeme správně využít ani dvě minuty z každých dvaceti čtyř hodin, které máme.

Nabídněme Bohu vědomě samotnou svou existenci — to, co máme, a to, čím jsme. To, co máme, je aspirace vrůst do samotného obrazu Boha, do nekonečného Míru, Světla a Blaženosti. A to, čím právě teď jsme, je jen nevědomost, moře nevědomosti. Dokážeme-li Bohu nabídnout svůj pláč aspirace a své moře nevědomosti, náš problém bude vyřešen. Nikdy bychom se neměli a nemusíme strachovat o svůj osud. Silou svého odevzdání se stáváme neoddělitelně jedním s Boží vesmírnou Vůlí. Právě nyní nejsme odevzdaní Boží Vůli, a to je důvod, proč trpíme. Cítíme, že když sami pro sebe něco neuděláme, tak kdo to udělá? Toto ale není správné. Existuje Někdo, kdo pro nás udělá cokoliv, a to je náš vnitřní Kormidelník. A co od nás očekává? Jen abychom se vědomě odevzdali Jeho Vůli. Bude jednat v nás a skrze nás jen tehdy, když se staneme Jeho vědomými nástroji. Když dokážeme cítit, že jsme Božím vědomým nástrojem a On je tím, kdo činí, nebudeme si dělat starosti o svůj osud. Nebudeme se bát svého osudu, neboť budeme vědět a cítit, že je ve vše milujících Rukách Boha, který udělá všechno uvnitř nás, naším prostřednictvím a za nás.

Ve vaší včerejší promluvě jste řekl, že když budeme míň myslet a plánovat, tak budeme šťastnější. Mohl byste to prosím víc vysvětlit?

Sri Chinmoy: Ano, včera jsem řekl myslete méně a meditujte více, a plánujte méně a jednejte více. Toto je nesmírně důležité. Vidíme, že kulturní a vzdělaný člověk myslí jedním způsobem a nekulturní a nevzdělaný člověk myslí druhým způsobem. Ale jak mentálně vyvinutý, tak i mentálně nevyvinutý člověk neustále trpí jednou věcí: zmatkem. Neustále přemýšlí a přemýšlí a ve chvíli, kdy si myslí, že dospěl k pravdě, zjišťuje, že to žádná pravda není, jen další zmatek. Potíž je v tom, že když na někoho nebo na něco myslíme, vytváříme si určitou představu, kterou považujeme za zcela správnou. Za chvíli však přijde pochybnost a my si to rozmyslíme. A za pár minut se zeptáme: "Kdo jsem, že soudím toho člověka?" Teď si myslíte, že jsem dobrý člověk. Za chvíli si budete myslet, že jsem špatný člověk. Pak si pomyslíte něco dalšího. Nakonec uvidíte, že vaše otázky neberou konce a řešení neexistuje.

Pokaždé, kdy přemýšlíme, jsme ztraceni. Ale pokaždé, když meditujeme, jsme osvíceni. Myšlení se odehrává v mysli, ale ta není dosud osvobozená. Jen duše je osvobozená. Naším problémem je, že se chceme osvobodit přemýšlením. Mysl sama o sobě je ale pořád ve vězeňské cele temnoty, zmatku a spoutání, jak od ní tedy můžeme očekávat osvobození? Ať je člověk mentálně vyvinutý jakkoliv vysoko, je stále velmi omezený.

Když plánujeme, velice často jsme zklamáni, protože od samého začátku nevidíme Pravdu. Plánujeme si, že něco uděláme, protože máme pocit, že když to uděláme, dosáhneme určitého cíle. Mezi plánováním a uskutečněním do nás však vstupují různé myšlenky a ideály a matou nás. Pak bez přestání plánujeme a plánujeme a nikdy nevkročíme do světa činu, neboť naše plány nejsou nikdy hotové nebo jsou nejisté. Mezi naším mentálním plánem a samotným činem je zející propast.

Máme-li však vnitřní vůli, vůli duše, která k nám přišla z meditace, tehdy je čin uskutečněn v okamžiku, kdy nás napadne. V tu chvíli není rozdíl mezi naší vnitřní vůlí a naším vnějším činem. Když vejdeme do naprosto tmavé, temné, neosvícené místnosti činu se svými mentálními plány, je to jako když tam přineseme svíčku. Když však do místnosti vejdeme se světlem své duše, místnost je zaplavena osvícením.

Mysl je uvězněná v cele z myšlenek, představ a zvyklostí, kdežto duše je volný pták, který přijmul klec jako úkryt, ale kdykoliv z ní může odletět. A i když pták zůstává v těle, když se modlíme a meditujeme, neustále nám přináší poselství od Nekonečnosti. Ve světě duší je uvědomění spontánně následováno jednáním. V obyčejném životě je ale myšlení uvědoměním a síla myšlenky jednoho člověka je v rozporu se silou myšlenky druhého člověka. Ale jedna síla vůle nemůže být v rozporu se druhou silou vůle, protože síla vůle přichází přímo od duše. Síla vůle je zaplavena nekonečným Mírem, Světlem a Blažeností, a tyto kvality jsou vždy v jednotě. Ale v síle myšlenky jednota není. V mentálním světě nebude má síla myšlenky stejná jako vaše, a vaše síla myšlenky nebude jako moje. Budeme v neustálém zmatku a rozporu. Použiji-li ale svou sílu vůle, okamžitě ucítíte svou jednotu s mojí silou vůle, protože ta přišla přímo z duše, a ve světě duší jsme všichni jedním.

Jaký je nejlepší způsob získat mír mysli?

Sri Chinmoy: Nemáme mír mysli, protože cítíme, že jsme nejdůležitější lidé na světě. Cítíme, že když neuděláme toto, když neřekneme toto, celý svět se zhroutí nebo začne jít všechno špatným směrem. Mír mysli získáme, když budeme vědomě cítit, že nejsme důležití, že nejsme nepostradatelní. V okamžiku, kdy budeme upřímně cítit, že nejsme nepostradatelní, nebudeme muset nikam chodit, abychom získali mír, protože mír přijde okamžitě k nám. Cítíme-li, že je naší povinností sloužit světu, je to dobře. Ale cítíme-li, že je naší povinností osvítit svět a že když svět neosvítíme, zůstane plný temnoty, tak je to špatně. Já nejsem nepostradatelný. Vy nejste nepostradatelní. Jen Bůh je nepostradatelný.

Další snadná cesta k dosažení míru mysli je cítit, že nic není absolutně důležité. Jestliže jsme něco ztratili, musíme cítit, že tato věc nebyla v našem životě důležitá, že se náš život nezhroutí, protože jsme to ztratili. Všechno na zemi nás může opustit, dokud my neopustíme Boha a Bůh neopustí nás. Bůh nás nikdy neopustí, protože je veškerým Soucitem, a dokonce i když budeme zkoušet co můžeme, nebudeme schopni opustit Boha, protože On je všudypřítomný. A tak se na zemi nemusíme obávat ničeho. Na zemi se nemusíme rozčilovat, ani se nemusíme nechat vyvést z míry.

Musíme vědět a cítit, že kromě Boha a našeho vnitřního pláče po Pravdě, není na zemi nic nepostradatelné. Máme-li vnitřní pláč, získáme Boha. A když jsme jednou vědomě získali Boha jako svého vlastního, zcela vlastního, získali jsme všechno. Obyčejní lidé se nemodlí, nemeditují. Bůh je pro ně jen vágní představa. Oni vědí, že Bůh existuje, ale kde je, kdo je a co dělá? Na tuto otázku neumí odpovědět. Jen duchovní lidé vědí, že Bůh je uvnitř srdce, že je veškerou Láskou a že hraje svou božskou hru v nás a skrze nás. Pro duchovní lidi je Bůh Skutečností, stálou Skutečností.