Asi před dvěma týdny přišel do OSN Mistr hatha jógy a říkal, že nejprve musíme ovládnout a podrobit si tělo, a teprve potom může být projeven Nejvyšší. Co si o tom myslíte vy?

Sri Chinmoy: Je pravda, že tělo musí být dokonalým nástrojem ducha. Musíme však vědět, že aby tělo bylo dokonalým nástrojem, nemusí být dokonalé. Nejlepší atleti světa, nejsilnější muži na světě, nemusí nezbytně projevovat božskou Vůli, jestliže nejsou vědomými nástroji. Jen Bůh ví, kdy tito lidé přijmou duchovní život. A tak fyzická dokonalost nemusí být známkou vnímavosti k duchovním poselstvím nebo světlu ducha. Poselství ducha, poselství duše, vnitřní pláč našeho srdce po Bohu, po Pravdě, po světle — tyto věci nejsou vůbec spojeny s tělesnou silou. Náš vnitřní, duchovní život si uvědomíme pouze pomocí modlitby a meditace.

Porovnáte-li fyzickou sílu kteréhokoliv největšího duchovního Mistra se silou největších boxerů a zápasníků světa, duchovní Mistři se s nimi nemohou srovnávat. Ale kdyby kterýkoliv z těchto Mistrů vyzval bojovníka svou duchovní silou, vnitřní silou, silou duše, bojovník by byl donucen se odevzdat. Použije-li Mistr svou okultní nebo duchovní sílu, může okamžitě odejmout životní energii bojovníka. V Indii se to stalo mnohokrát. Jestliže se někdo posmívá okultním a duchovním silám duchovního Mistra, mžiknutím oka může Mistr tohoto člověka učinit tak slabým a bez životní energie, že potom nedokáže zvednout ani tužku. Před mnoha lety v Indii plaval v Ganze spolu s duchovním Mistrem jeden skvělý zápasník. Zápasník napadal Mistra, tlačil ho pod vodu a všemi způsoby se ho snažil potopit. Nakonec duchovní Mistr řekl: „Doteď jsi hrál svoji roli ty. Ukaž mi teď, jak dokážeš zvednout své ruce.“ Pak použil svou okultní sílu a zápasník, který ho napadl, nemohl asi dvacet minut vůbec pohnout svýma rukama. Kdyby ho duchovní Mistr nezachránil, asi by se utopil. A tak fyzická síla je v porovnání s duchovní silou ničím, absolutně ničím.

Naprosto dostačuje, máme-li tělo natolik silné a zdravé, aby zvládalo své přirozené funkce a bez obtíží a nezvyklého nepohodlí dokázalo dvě nebo tři hodiny v klidu sedět. Tělo musí být způsobilým nástrojem, ale to neznamená, že se musíme stát tím nejsilnějším nebo nejmocnějším člověkem. Stačí mít takové množství síly, které tělo potřebuje k tomu, aby mohlo zůstat na zemi a dobře hrát roli, kterou nám Bůh určil.

Tělo potřebuje sílu, aby mohlo přijmout a projevit poselství ducha. Není-li hmota silná nebo vnímavá, jak může být poselství ducha projeveno ve fyzickém?

Řekněme, že chceme ráno meditovat. Jestliže jsme fyzicky slabí, bolí nás břicho nebo hlava nebo máme nějakou jinou zdravotní obtíž, jak budeme moci dobře meditovat? Proto musíme tělu věnovat řádný význam. Řádný význam však neznamená přehnanou starostlivost. Jestliže každé ráno cvičíme kolem patnácti minut a udržujeme správnou životosprávu, je to dostačující. Západní způsob cvičení je v pořádku, ale cvičíme-li indické cviky asány, dokážeme se uvolnit a to nám pomůže při meditaci. Ale někdo se může stát expertem v indických asánách, aniž by z nich získal nějaký duchovní prospěch. Jsou stovky indických venkovanů, kteří umí dělat tyto cviky, ale kolik inkarnací jim bude ještě trvat, než vůbec začnou přijímat duchovní život?

Nepopírám význam těla, ale musíte vědět, kolik toho můžete od těla očekávat. Jestliže je tělo 5 stop 8 palců vysoké, tak takové zůstane, ať se ho snažíte jakkoliv prodloužit. Běžec může zlepšit svůj čas tréninkem, ale nakonec dosáhne své nejvyšší rychlosti. Schopnost těla je vždy omezená. Jeho výška, jeho síla, jeho rychlost má vždy hranice, za které se již dál nemůže vyvíjet. A po mnoha letech se tyto hranice postupně snižují. Ale pokud se modlíme a meditujeme, naše vnitřní schopnosti se budou zvětšovat, dokud nevrosteme do něčeho nekonečného a bez hranic. Naše vnitřní síla, vnitřní světlo, vnitřní bohatství jsou neomezené. Pro duši uvnitř nás neexistují žádné hranice. Mír, Světlo a Blaženost mohou být zvětšovány do nekonečných rozměrů. A tak věčný pokrok, nekonečný Mír, Světlo a Blaženost je to, co můžeme očekávat od duchovního života, kdežto dočasná dobrá kondice je to, co můžeme očekávat od hatha jógy nebo jiných forem fyzických cvičení, nezáležíc na tom, jak poctivě a oddaně se jim věnujeme.

Jak si můžeme zapamatovat, abychom odpustili světu jeho nedokonalosti a odpustili sobě své nedokonalosti?

Sri Chinmoy: Ve vzácných případech vidíme nedokonalosti sami na sobě, vždy je však vidíme na druhých. Co uděláme, když zjistíme, že jsme nedokonalí nebo jsme udělali něco špatně? Okamžitě si odpustíme nebo si toho, že jsme udělali něco špatně, nevšímáme anebo se rozhodneme obrátit list a už to nikdy znovu neudělat. Všechno děláme proto, abychom získali uspokojení.

Pokud neodpustíme druhým, když dělají něco špatně, pokud v sobě vůči nim chováme nebožské myšlenky nebo je chceme potrestat, nikdy nenajdeme pravé uspokojení. Abychom uspokojili sami sebe, svou skutečnost, musíme odpustit také druhým. Odpuštění je osvícení. Musíme cítit, že odpustíme-li druhým, osvěcujeme sami sebe, své vlastní rozšířené, rozlehlejší vědomí.

Neodpustíme-li, co se stane? Nakládáme si na ramena těžký náklad. Jestliže jsem udělal něco špatného a nepokusím se odpustit si nebo se osvítit, budu neustále myslet na to, že jsem udělal chybu. A pokaždé, když pomyslím na svůj špatný čin, jenom přidám ke svému těžkému nákladu viny. Podobně, když mi druzí udělali něco nespravedlivého, čím více na to budu myslet, tím těžší bude mé břemeno hněvu a rozmrzelosti. A já musím běžet ke svému cíli. Jestliže si naložím na ramena něco těžkého, jak budu moci běžet? Uvidím, že všichni ostatní běží velice rychle, zatímco já mohu stěží kráčet.

Vždy je dobré odpustit druhým a odpustit i sobě. Na druhou stranu ale musíme vědět, kdo komu odpouští. Já jako jednotlivec nemám žádné právo odpustit ostatním, a dokonce ani odpustit sám sobě. Je to to Božské ve mně, které mě inspiruje, abych pozvedl své vědomí ke Světlu, k vyššímu Světlu a k nevyššímu Světlu. Samotný akt odpuštění znamená posun k vyšší skutečnosti. A když dosáhneme nevyšší Skutečnost, staneme se jedním s všudypřítomnou Skutečností.

Všichni jsme nedílnou částí žijícího organismu. Mám-li jen dvě paže, nejsem kompletní; potřebuji také dvě nohy. Potřebuji všechny části, abych byl kompletní, dokonalý a celý. A tak musím přijmout ostatní za své vlastní. Nejprve je musím přijmout a potom přeměnit. A koho měním, když ne svou vlastní rozšířenou, zvětšenou skutečnost?