O sedlákovi a zamindarovi

Čtyři chasníci si jednou krátili čas klábosením. Šel kolem mladý vesničan. „Kampak máš namířeno?“ zeptal se ho jeden z chasníků.

Mladík odpověděl: „Nezdržuj mě. Jdu do domu zamindara, nejbohatšího muže ve vesnici. Musím s ním projednat jednu důležitou věc.“

„Nemusíš být tak namyšlený,“ řekl druhý chasník. „Já mohu zamindara navštívit a povečeřet s ním, kdykoli se mi zachce.“

Mladý muž se zamračil. „Proč si ze mě utahuješ?“ řekl. „Copak ty bys vůbec někdy mohl vejít do zamindarova domu? Jsi jen bezvýznamný vesničan.“

Chasník opáčil: „Nevychloubej se. Mohu k němu jít, kdy se mi zachce.“

Mladý muž řekl: „Dobrá, jestli dokážeš povečeřet se zamindarem, dám ti dva mladé voly. A pokud to nedokážeš, budeš mi muset šest měsíců orat pole svými vlastními voly.“ Chasník souhlasil.

„Uvidíme, kdo vyhraje,“ řekl mladík a pokračoval ve své cestě.

Chasník to vzal zkratkou a přišel k zamindarovu domu dříve než on. Cestu dobře znal, protože bydlel ve stejné vsi, zatímco mladý muž byl z jiného kraje. Vstoupil a poklonil se zamindarovi. „Co tě ke mně přivádí?“ zeptal se zamindar.

„Mám na vás velmi zvláštní prosbu,“ odpověděl vesničan. „Vím, že mi odpustíte.“

„O copak jde?“ zeptal se bohatý muž.

Chasník řekl: „Našel jsem valoun zlata velký jako vejce. Vy jste velmi upřímný a čestný. Prosím, řekněte mi, jakou má cenu. Nemohu věřit nikomu jinému než vám, protože vy jste zamindar.“

Bohatému muži zasvítily oči: „Nepovídej, to jsem rád! Nejprve se posaď a pojez se mnou. Přinesl jsi tak úžasnou novinku. Moc mě těší, že jsi našel valoun zlata. Teď budeš bohatý jako já. Už se nebudeš muset o nic starat; nebudeš muset žebrat ani pracovat. Ale nejprve se najez. A potom ti povím přesnou cenu toho zlata.“

Sloužící ihned donesli jídlo a oba dva se do něj pustili. V tom okamžiku dovnitř vstoupil mladý muž. Když dojedli, zamindar řekl chasníkovi: „A teď mi ukaž své zlato.“

Vesničan odpověděl: „Neřekl jsem, že vám ho ukážu, jen jsem chtěl zjistit jeho cenu. Vy jste mi řekl, abych s vámi pojedl, a tak jsem pojedl. Nechtěl jste po mně, abych vám ho ukázal. Přišel jsem, jen abych zjistil jeho cenu.“

Zamindar se rozhněval. Křičel: „Odejdi odtud! Zmiz!“

Chasník odešel, ale když mladý muž později vyšel ze dveří, chasník tam na něj čekal. Mladík sázku prohrál.

A tak se chasník najedl v zamindarově domě, a navíc dostal dva voly!

Laosen dokáže nemožné

Byl jednou jeden král jménem Karnasen, a byl to velký hrdina. Po mnoho let se svými syny porážel v bitvách všechny své nepřátele, nakonec však prohrál s mocnějším králem. Král Karnasen přišel o svou manželku, o své hrdinské syny a všechny své blízké. On sám měl být zabit protivníkem, druhý král mu však prokázal soucit. Řekl: „Jsi starý muž. Nechci tě zabít. Zabil jsem tvou manželku, tvé syny a všechny tvé příbuzné. Zničil jsem tvou armádu. Jdi v pokoji svou cestou.“

Karnasen byl zarmoucený. Protože nikdo z jeho rodiny nezůstal naživu, odešel do jiného království, kde nalezl útočiště. Král tohoto království, který se jmenoval Gaur, byl k němu laskavý a zahrnul ho pohostinností. Vyzval Karnasena, aby tam strávil zbytek svého života. Jednoho dne řekl král Gaur Karnasenovi: „Kdyby ses chtěl oženit, požádám jednu ze svých švagrových, aby si tě vzala.“

Král Karnasen odvětil: „Jsem starý muž. Proč bych měl v tomto věku znovu vstupovat do rodinného života?“

„Udělá ti to radost,“ odpověděl Král Gaur. „Je dobré mít někoho blízkého a drahého.“

Král Karnasen nakonec souhlasil a brzy se oženil s Randžabati. V té době byl Randžabatin bratr Kripan pryč z království. Když se vrátil a uslyšel, že jeho sestra byla provdána bez jeho vědomí, zvláště za někoho, kdo je teď žebrákem, zuřil. Kripan zároveň žárlil, protože král Gaur prokazoval Karnasenovi velkou náklonnost a lásku. Kripan doufal, že bude královým oblíbencem, nyní však viděl, že Karnasena má král raději. Nemohl krále Gaura urazit, ale chtěl potrestat Karnasena.

Karnasen a jeho žena spolu žili po mnoho let. Randžabati však naneštěstí nebyla požehnána dítětem. Jednoho dne jí Kripan na veřejnosti řekl: „Jsi zbytečná žena. Jsi vyprahlé pole!“

Ubohá Randžabati byla smutná. Modlila se ke slunečnímu bohu, aby jí dal dítě. Sluneční bůh nakonec její modlitbu vyslyšel a Randžabati porodila syna. Rodiče ho pojmenovali Laosen.

Laosen byl krásné dítě. Od svého dětství projevoval obrovskou fyzickou sílu a stal se velkým zápasníkem. Dokázal porazit tři nebo čtyři zápasníky současně. Laosen dokonce bojoval s tygry a velrybami. Tehdy začal Kripan, Laosenův strýc, znovu žárlit. Nejprve žárlil na Karnasena, protože se mu od krále Gaura dostávalo takové pozornosti. Teď žárlil na Karnasenova syna, protože se stal tak silným.

Kripan se pokoušel Laosena zabít. Jednou najal několik rváčů, aby ho zabili. Jindy chytrácky pozval svého švagra a synovce k sobě na návštěvu, aby je mohl poctít, a potom dal vypustit na cestu dva běsnící slony, aby jeho takzvané hosty zabili.

Jednoho dne byl Kripan tak zoufale rozlícený, že řekl králi Gaurovi: „Jestliže Laosena nevyhostíš, opustím toto království já.“

„Jak to mohu udělat, a proč bych to měl dělat?“ odpověděl král. „Laosen je nepřemožitelný. Jsem šťastný, že je mým příbuzným. Kdyby kdokoliv napadl naše království, bude schopen nepřátele porazit.“

Kripan řekl: „Myslíš, že může porazit kohokoliv?“

„Je nepřemožitelný,“ pravil král. „Nikdo ho nedokáže porazit.“

„Může udělat nemožné?“ vyzvídal Kripan.

„Na zemi není nic, co by Laosen nedokázal udělat,“ tvrdil král.

„Dobře, uvěřím tomu, pokud dokáže přinutit slunce, aby vyšlo na západě.“

Král Gaur ukvapeně řekl: „Ano, jsem si jist, že dokáže i toto.“

Kripan byl spokojený, že to slyší. Věděl, že se to Laosenovi nepodaří.

Když se to Laosen doslechl, okamžitě zašel ke králi. Král Gaur měl Laosenova otce nesmírně rád a na Laosena byl hrdý. Teď však cítil velké starosti. Věřil, že Laosen může udělat cokoliv, takovou měl v mladíka víru. Nemohl se však zbavit pocitu, že dokázat, aby slunce vyšlo na západě, je nemožné.

Laosen však králi řekl: „Nedělej si starosti. Pokud jsi dal slib, já ho splním.“ Potom se začal modlit ke slunečnímu bohu tak, jako to před mnoha lety dělala jeho matka. Sluneční bůh k němu brzy přišel a pravil: „Pokračuj prosím v modlitbách. Uvidím, zda se tak může stát. Jen se modli, modli, modli.“

A tak se Laosen stále modlil. Jeho strýc z matčiny strany, Kripan, byl velmi šťastný. Byl si jist, že slunce na západě nikdy nevyjde. Králi Gaurovi pověděl: „Laosen nemůže splnit tvůj slib, a tak budeš muset naplnit moji touhu. Laosen musí opustit království.“

Král Gaur řekl: „Dej mu víc času. Řekl, že to udělá.“

Laosen se modlil a modlil. Jedna z jeho služebných mu řekla: „Nedělej si starosti. Sluneční bůh s tebou jednoho dne bude spokojen.“

„Tak dlouho se už modlím,“ řekl Laosen. „Bojím se, že tuhle mou prosbu nikdy nevyslyší.“

Služebná na to řekla: „Nabídni mu svůj život, to ho uspokojí.“

„Když zemřu,“ odvětil jí Laosen: „a slunce přesto na západě nevyjde, nebudu moci už nic udělat. Pokud však sluneční bůh bude souhlasit s naplněním mé touhy, potom jsem připraven zemřít.“

„Udělej to hned,“ řekla mu služebná. „Sluneční bůh bude určitě spokojen.“

A tak si Laosen usekl hlavu. Sluneční bůh se okamžitě objevil. Vrátil Laosenovi život a pravil: „Jsem s tebou opravdu spokojen. Naplním tvoji touhu. Zítra mě svět uvidí vycházet na západě. Jdi to povědět králi Gaurovi a svému otci.“

Laosen byl naplněn radostí. Běžel to povědět svému otci a králi Gaurovi. Oba mu jako vždy uvěřili. Král Gaur potom řekl Kripanovi: „Zítra ráno uvidíš, že Laosen skutečně dokázal nemožné.“

„Zítra ráno!“ řekl Kripan. „Sám jsi určil čas. Pokud Laosen nedokáže, aby slunce zítra ráno vyšlo na západě, potom ho z tohoto království musíš vykázat.“

„Ano,“ souhlasil král Gaur: „ale on to dokáže.“

Kripan byl první, kdo tomu nevěřil, a následujícího rána vstal dlouho před ostatními, aby viděl svítání. K jeho velikému úžasu slunce opravdu vyšlo na západě. Potom se sluneční bůh objevil před všemi a řekl Kripanovi: „Způsoboval jsi Karnasenovi a jeho synu Laosenovi tolik utrpení. Laosen je mým oddaným, a ty jsi ho tolik let trápil. Zasluhuješ si trest. Od nynějška do konce svého života budeš trpět leprou.“ Byl to nejhorší možný trest, jaký mohl dát.

Potom se král Gaur zeptal slunečního boha: „Jak jsi to udělal? Jak jsi mohl vyjít na západě?“

Sluneční bůh odpověděl: „Existuje snad něco, co bych neudělal pro svého pravého oddaného? Kdyby mě někdo vyzval a řekl: ‚Slunce, ty musíš vždy vycházet na východě. Je očividné, že se nedokážeš objevit na západě; nemáš na to sílu,‘ okamžitě bych souhlasil. Řekl bych: ‚Máš pravdu. Nedokážu to!‘ Můj oddaný je mi však dražší než můj život samotný. Když přijme nějakou výzvu, já ji přijmu také. Kripan mě mohl vyzvat osobně, ale kdyby to udělal, nenamáhal bych se s porušováním kosmického zákona. Vyzval však mého pravého oddaného. A Laosen byl připraven obětovat pro dodržení slibu svůj vlastní život.

Můžeš porazit mě, ale ne mého oddaného. Pravý oddaný může vždy dokázat nemožné. Bůh Sám nemusí chtít něco udělat, protože nepotřebuje světu ukazovat, že pro Něj nic není nemožné. Bůh chce ale světu ukázat, že je tu někdo, kdo může dokázat všechno, a tím je Jeho pravý oddaný. A tak nikdy nevyzývej oddaného. Vždy prohraješ.“

Soucitná jednota

Otec a syn se šli společně projít, užívajíce si vánku časného rána. Urazili už pořádný kus cesty, když otec znenadání řekl svému synovi: „Synu, zastav!“

„Je něco v nepořádku?“ zeptal se syn.

„Nic zvláštního,“ odpověděl mu otec: „ale nejděme již dál touto cestou.“

„Proč ne?“ zeptal se syn.

„Vidíš toho staršího muže, který k nám přichází?“ zeptal se otec a ukazoval přitom před sebe.

„Ano, vidím ho,“ odpověděl syn.

„Ten člověk je můj přítel,“ řekl otec. „Půjčil si ode mě peníze a teď mi je nemůže vrátit. Pokaždé, když mě vidí, mi řekne, že si půjčí peníze od někoho jiného a určitě mi je vrátí. A tak to jde pořád dokola a já ho už víc nechci uvádět do rozpaků.“

Syn řekl: „Otče, pokud ho nechceš přivádět do rozpaků, proč mu tedy neřekneš, že ty peníze jsou darem a nechceš je vrátit?“

„Už jsem mu to řekl,“ odpověděl otec. „Když jsem řekl: ,Nechci je vrátit, je to dar,‘ rozzlobil se. Řekl: ,Jsem snad žebrák? Jsem tvůj přítel. Když jsem potřeboval, dal jsi mi peníze, a až budu moci, vrátím ti je. Chci zůstat tvým přítelem, a ne se stát žebrákem.‘ Nechci teď uvést do rozpaků jeho ani sebe, a tak pojďme jinudy.“

„Otče,“ řekl syn: „jsi opravdu dobrý. Jsem na tebe velice hrdý. Obvykle se ten, kdo peníze dluží, snaží vyhnout tomu, kdo mu je půjčil. Obvykle je uveden do rozpaků příjemce, a ne dárce. Ty ho však chceš ušetřit rozpaků. Naučil jsem se od tebe soucitné jednotě.“

Čistota: nesobecká jednota s Bohem

Žil jednou jeden zbožný mladík jménem Nagamuddin, který pocházel z muslimské rodiny. Ve dne v noci studoval. Jeho otec zemřel, když byl ještě docela mladý, a Nagamuddin najednou musel živit svou chudou matku. Začal všude hledat práci, ale žádnou se mu nepodařilo najít.

Jednoho dne zašel za muslimským duchovním a prosil ho, aby mu dal jakoukoliv práci, ačkoliv řekl, že by byl velmi rád, kdyby se také mohl stát duchovním. Kněz řekl: „Dám ti práci, ale duchovního z tebe udělat nemohu, protože mě a každého jiného duchovního zdaleka předčíš. Nemáš ani ponětí o tom, jak dobrý jsi. Jednoho dne se o tobě všichni dozví. Dokonce i císař Dillí tě přijde poctít.

Nagamuddina už dlouho trápila spalující touha realizovat Boha. Hledal svého Gurua všude. Jednoho dne nakonec přišel k velmi duchovnímu muži jménem Phariduddin a řekl mu: „Prosím, staň se mým Guruem. Jsem unavený z hledání Gurua.“

Phariduddin přijal Nagamuddina jako svého oddaného žáka a Nagamuddin se naučil vařit, aby svému Mistrovi mohl připravovat jídlo. Těšil se Mistrově hluboké náklonnosti. Mistr i žák byli ale velmi, velmi chudí. Někdy neměli po celé dny co jíst. Většinu času strávili v modlitbách a meditacích a zcela zanedbávali potřeby těla.

Jednoho dne dal Nagamuddinovi někdo trochu mouky, aby mohl udělat chléb. Nagamuddin neměl peníze na to, aby koupil jednu z nezbytných přísad k přípravě chleba — sůl, a věděl, že ani jeho Mistr nemá peníze. Zašel tedy na vesnický trh a půjčil si sůl v jednom obchodě. Obchodník mu sůl ochotně dal, protože věděl, že Nagamuddin je duchovní člověk a že jeho Mistr je velmi velký.

Nagamuddin sůl přinesl a připravil Mistrovi výborný chléb. Když však dal Phariduddinovi několik kousků chleba, stalo se něco neobvyklého. Když jindy Mistrovi něco dal, Mistr to s radostí snědl a za jídlo mu požehnal. Toho dne ale Phariduddin řekl: „Nesním tvé jídlo. Je v něm ohromná nečistota.“ Mistr ani žák nejedli už tři dny, protože ale v jídle byla ohromná nečistota, Mistr ho nesní. Nagamuddin byl velmi nešťastný. Nedokázal si to vysvětlit.

Potom jeho Mistr řekl: „Jasně vidím, že sis k udělání tohoto chleba půjčil sůl od obchodníka. To je vskutku ostudný čin. Nikdy si od nikoho nic nepůjčuj. Když si půjčíš, tvé vědomí poklesne a staneš se nečistým. Člověk, který ti dal sůl, je velmi pyšný, že ti něco dal, a tím v sobě chová nečistotu. Kromě toho, když si něco půjčíš, stáváš se obětí obav a úzkostí. Obavy a úzkosti jsou také určitým druhem nečistoty. Nemáš-li naprostou čistotu ve svém systému, v každičké buňce svého těla, nebudeš schopen realizovat Boha. Takže si od této chvíle nic nepůjčuj, peníze ani materiální dary. Jinak budeš napaden obavami a úzkostmi a čistota tě opustí.“

Máte-li čistotu, máte všechno. Jsou dva způsoby, jak mít čistotu. Jedním je vidět Boha v každém, vědomě a neustále. Tím druhým je představovat si Boha co nejčastěji a vědomě opakovat Jeho jméno. Máte-li čistotu, nemusíte chodit k Bohu. Bůh Sám vám umožní vidět Svou nekonečnou Božskost. To, co Bůh je, se ve vás bude odrážet. Budete přesnou kopií Boha.

Čistota urychluje Boží Hodinu. Čistota ztělesňuje Boží Sílu. Když máte čistotu, pak neexistuje nic, čeho byste nemohli dosáhnout. Čistota je předzvěstí nesobecké jednoty, dokonalé, nesobecké, věčné jednoty s Bohem.