Thákur zpívá¹

Byl jednou jeden talentovaný chlapec, Rabíndranath Thákur, který byl velice pohledný a také velmi bystrý. Jeho otec byl bohatý a uznávaný; vlastnil rozsáhlé pozemky a měl mnoho služebníků. Chlapec trávil většinu času se služebníky. Byl v rodině nejmladší a všichni služebníci ho zbožňovali.

Jednoho dne zpíval píseň, kterou složil. Píseň vyjadřovala tuto myšlenku: „Oko Tě nemůže spatřit, ačkoliv jsi uvnitř oka. Srdce Tě nemůže poznat, ačkoliv jsi uvnitř srdce.“ Zpíval ji velice oduševněle a melodie byla nesmírně překrásná.

Otec jeho zpěv zaslechl z vedlejšího pokoje a byl hluboce dojat. Požádal své služebníky, aby k němu chlapce přivedli. Pak poprosil svého nejmladšího syna: „Můžeš mi znovu zazpívat tu píseň?“

Chlapec nemíval často příležitost jít ke svému otci, protože jeho otec byl stále velice zaneprázdněn. A tak ačkoliv to byla velká pocta, že si jej otec zavolal, měl z otce také strach.

„Jsem tvůj otec,“ řekl mu. „Nemusíš se stydět. Jen zazpívej svou píseň, mé dítě.“

Chlapec zazpíval a otec byl tak hluboce dojat, že vstoupil do transu. Když jeho trans skončil, zašel do své kanceláře a napsal chlapci šek na pět set rupií. Tehdy bylo pro dítě pět set rupií opravdu něco. Když šek chlapci dával, řekl mu: „V minulosti mogulští císaři věnovali talentovaným lidem dary. Mogulští císaři již nejsou, ale tvůj talent je tak pozoruhodný, že si takovou poctu zasloužíš.“

Syn byl vzrušený a plný radosti. Utíkal šek ukázat svým služebníkům. Služebníci ho vyhazovali do vzduchu. Byli tak hrdí, že se jejich malý hrdina stal takovým velkým básníkem.

Thákur se nakonec stal nejvýznamnějším básníkem Indie a získal Nobelovu cenu. Složil asi tisíc osm set písní. Mnohé z nich lidé zpívají po celé Indii, včetně indické národní hymny „Džana gana“. Opravdu, Rabíndra­nath Thákur byl tvořivým géniem, který vynikal ve všech oblastech umění. Na sklonku svého života se dal dokonce na malování. Jako básník, zpěvák i dramatik si získal lásku a respekt nejen v Indii, ale po celém světě.

Thákur zůstává předvojem básníků pro své texty, písně, hry a příběhy. Indický Thákur zůstane navždy jedinečný. V roce 1961 si celý svět připomněl sté výročí jeho narození.

Zahradník²

Náš druhý indický premiér po Nehruovi byl velmi, velmi prostý. Podle jeho zevnějšku nemohl nikdo říci, že je to velký vůdce. Pouze lidé, kteří ho dobře znali nebo ti, kteří se pohybovali ve světě politiky, ho dokázali poznat. Jeho vnější vzhled mohl kohokoli splést, jelikož nebyl vysoký a fyzicky na něm nebylo nic, co by u lidí vzbuzovalo úctu a obdiv. Vždy nosil velmi prosté šaty a byl veškerou prostotou a upřímností.

Jednoho dne pracoval ve své zahradě, kde sám okopával a sázel rostliny. Měl na sobě velmi, velmi prostý zahradnický oděv. Přišlo k němu několik mužů středního věku a zeptali se ho: „Mohl byste nám říci, kde najdeme předsedu vlády?”

„Ano, mohu,” odpověděl. „Počkejte chvilku. Zavolám ho.” Poté odešel do svého domu, umyl si ruce, oblékl si kurtu a dhótí a pak vyšel a postavil se před ně.

„Vy!” zvolali. „Zase jste přišel vy! Vy jste premiérovi neřekl, že jsme tady? Chceme vidět předsedu vlády, ne vás.”

Tentokrát byl zahradník vážnější. Vysvětlil jim: „Předseda vlády je tady. Já jsem předseda vlády.”

„Vy jste předseda indické vlády?”

„Ano, jsem.”

Někteří z nich se poklonili, někteří byli šokováni a někteří se styděli. „Ach, mysleli jsme si, že jste jen zahradník,” řekli.

Premiér odpověděl: „Jsem tak rád, že jste nepoznali, že jsem předseda indické vlády. Nechci, aby mě svět znal podle mého vzhledu, ale podle mých skutků. Chci navždy zůstat prostý a pokorný.”

Tento premiér se jmenoval Lal Bahadur Shastri. Byl ztělesněním prostoty a šlechetnosti. Lal Bahadur Shastri neměl jediného nepřítele. Pro ušlechtilost jeho srdce i prostotu a čistotu jeho života jej obdivovala jeho vlastní strana i opozice.

Bráhmin a stará žena³

Jednoho dne si šel bráhmin vysoké třídy (člověk z hinduistické kasty kněžích) zaplavat do Gangy. Tento muž také zastával váženou funkci soudce kalkatského Nejvyššího soudu. Byl významným učencem a panditem. Jmenoval se Sri Durudas Banudží. Toho dne měl jít k soudu a meškal. Nemohl proto strávit obvyklým koupáním v Ganze tolik času. Rychle se namočil a byl už na cestě domů, když tu znenadání zaslechl někoho volat: „Haló, haló, můžete na chvíli?“ Byla to starší žena. „Ano,“ odpověděl Bráhmin.

„Můj domácí kněz dnes nemohl přijít,“ říkala mu žena: „a není nikoho, kdo by vedl naše denní domácí modlitby. Moje denní domácí modlitby nemohou být vykonány bez bráhmina. A vy jste bráhmin; prokážete mi tu laskavost? Přijdete a povedete modlitby? Naše domácí božstvo by nebylo spokojeno, kdybychom je dnes neuctili. Pojďte prosím.“ Bráhmin řekl staré ženě: „Dobrá, půjdu.“ A následoval ji do jejího domu.

Byl to vzdělaný, významný učenec, který znal sanskrt a písma daleko lépe než bráhmin, který obvykle vedl její modlitby. Udělal všechno. Trvalo mu to déle než hodinu. Když skončil, dáma mu řekla: „Chci se vám odměnit. Ráda bych vám za obřad něco dala. Zaplatím váš poplatek a byla bych ráda, kdybyste si vzal pár kokosových ořechů a banánů.“

„Ne,“ řekl bráhmin: „nemohu si nic vzít.“

„Prosím, musíte si to vzít,“ trvala na svém stará žena. „Prokázal jste mi laskavost. Přijměte prosím za své modlitby peníze a ovoce.“

Bráhmin však řekl: „Ne, to nemohu udělat. Jsem rád, že jsem vám mohl pomoci, ale poplatek přijmout nemohu.“ Potom spěšně odešel.

Ta žena nevěděla, kdo to byl, a on jí neřekl, jak důležitou pozici zastává. Ačkoliv zastával tak vysokou funkci, přesto považoval svou povinnost vůči ostatním lidem za to nejdůležitější.

Netaji Subhas Chandra Bose a vůdce lupičů⁴

Byl jednou jeden velký vlastenec, který si získal srdce všech obyvatel Indie, obzvláště Bengálců. Byl znám jako vůdce velkých vůdců. Když byl ve škole, byl výtečným studentem. Vždy měl zalíbení pro duchovní lidi. Kdykoli mohl, pomáhal chudým, nemocným a potřebným.

Jednou, když byl mladý, rozšířila se v Kalkatě cholera a bohatí lidé město opustili. Když epidemie vypukla, nebyly pro chudé žádné léčebné prostředky, a tak chodil do nejchudší části města a ošetřoval nemocné.

V této části města bylo hodně lupičů. Zastrašovali ho a říkali mu: „Nechoďte sem a nerušte nás. Nechceme vás. Vy jste vzdělaný a pocházíte z bohaté rodiny, zatímco my jsme chudí a nevědomí. Nechte nás na pokoji.“ On jim nebojácně odpovídal: „Dělejte si, co chcete. Pokud mě chcete zabít, zabijte mě. Přišel jsem na svět, abych pomáhal chudým a nemocným. Budu dál přinášet peníze a jídlo a budu se snažit pomoci, jak jen dovedu.“

Jednoho dne jediný syn vůdce lupičů onemocněl cholerou. Mladík tedy přišel do jeho domu a postaral se o jeho syna, dal mu najíst a dal mu léky. Vůdce lupičů byl hluboce dojat. „Zastrašoval jsem vás a varoval, abyste sem nechodil, a přesto jste přišel pomoci mému synovi. Jste statečný muž.“

„Není to otázka statečnosti,“ odpověděl mladík. „Je to otázka potřeby. Já vidím Boha v každém. Když někoho vidím trpět, cítím, že je mou povinností mu pomoci. Člověk musí pomoci bratru, který je v nouzi.“

Vůdce lupičů se mladíkovi poklonil a řekl: „Vy nejste lidský. Vy jste božský.“

Tímto jedinečným vůdcem a vlastencem nebyl nikdo jiný než Netadži Subhas Čandra Bose.

Samotné zmínění jeho jména přináší skutečně božské emoce do vědomí Indie.