Obloha vděčnosti a moře nevděčnosti

Návrat na obsah

Úsměv Mistra

Byl jednou jeden duchovní Mistr, který měl jen třicet žáků. Bůh mu dal dobré srdce, ale mnoho lidí toho zneužívalo. Docela často se se svými žáky scházel. Měl stále ve zvyku je utěšovat a zkoušel osvítit jejich nevědomost, když byli mentálně a vitálně nemocní. Ale oni si nevážili jeho laskavosti, náklonnosti, soucitu a lásky. Nikdy nevyjádřili žádnou vděčnost, ani vnitřně ani vnějšně, a všechno, co udělal, pokládali za samozřejmé. Nežádal je o žádný druh lásky, nabídku nebo příspěvek, a nikdy nežádal žádný poplatek za své schůzky. Všechno bylo zdarma. Měl velmi malý výdělek z jiného zdroje než z duchovního života. Tak to šlo léta.

Jednoho dne se cítil smutně a mizerně, protože jeho světlo nebylo správně přijato, a jeho žáci nedělali uspokojující duchovní pokrok. A tak měl tu noc rozmluvu s Bohem. Řekl Bohu: „Víš, kolik času jsem strávil s těmito beznadějnými případy, zbytečnými, nevděčnými lidmi, ale nic jsem zatím pro tebe na zemi nedokončil. A pokud jde o uznání světla uvnitř mne, nemluvě o vděčnosti, nezpozoroval jsem žádnou reakci od svých žáků nebo mých přátel a známých. Bůh se na něho usmál a řekl: „Dobře, dokážu ti, že vděčnost na zemi existuje. Jednoho dne rozhodně potkáš lidi, kteří ti nabídnou vděčnost.“

Následujícího rána vyšel duchovní Mistr z domu a šel do parku meditovat. Na cestě potkal jednu ze svých neupřímných žaček. Tato žena řekla Mistrovi: „Mistře, mám přítele, který umírá po tom, aby se s tebou setkal. Mohl bys s ním strávit chvilku? Právě je v mém domě, je to velmi blízko. Vím, že nepiješ kávu ani čaj, ale mohu-li nabídnout mléko nebo džus. Budu tak šťastná, tak vděčná, tak poctěná, když ke mně přijdeš a zodpovíš některé otázky mého přítele.

Byla to otázka minuty, a tak to mistr udělal. Přítel té ženy, řekl Mistrovi: „Ahoj, jak se máš?“ Mistr řekl: „Pěkně, děkuji,“ a podal mu ruku. Pán si s Mistrem potřásl rukou. Mistr se na něj usmál a šel do parku.

Když se o dvě hodiny později vrátil Mistr domů, čekala na něho tato žákyně u dveří. Řekla: „Mistře, tady je deset dolarů. Můj přítel řekl, že tvůj úsměv zodpověděl všechny jeho otázky. Krátce ses na něj usmál a v té chvilce byly všechny jeho životní otázky zodpovězeny. Těchto deset dolarů ti dal s nejvyšší láskou a vděčností. Je chudý, jinak by ti dal mnohem více peněz. Řekl mi. abych ti pověděla, že je plný vděčnosti a bude ti věčně vděčný za tvůj úsměv.“

Mistr si vzpomněl na svou konverzaci s Bohem předešlé noci, když ho Bůh utěšoval a ujišťoval, že vděčnost na zemi existuje. Začal ronit slzy vděčnosti svému vnitřnímu kormidelníkovi. Plaval v moři vděčnosti a řekl své žákyni: „Že jsem vděčný není kvůli těm deseti dolarům, ale pro jeho vnímavost — protože tak krátký úsměv v něm vyvolal takovou vnímavost. Jeho vnímavost k němu přitahuje celou mou vděčnost srdce. Rostlina vděčnosti, nejdražší ze všech rostlin, se zrodila v srdci úsměvu, letmém úsměvu.“

14. září 1974

Vděčnost hledajícího

Byl jeden duchovní Mistr a ten měl jen čtyřicet žáků. Byl na své žáky velmi pyšný, protože všichni byli velmi upřímní a oddaní. Ani jeden žák nebyl neupřímný. Litoval jiné duchovní Mistry, kteří měli nebožské žáky, a byl Bohu velmi vděčný, že mu dal tak duchovní, oddané, božské žáky. Děkoval Bohu ze dna svého srdce.

Ke svým duchovním dětem byl Mistr neobyčejně laskavý a oni byli nanejvýš šlechetní k Mistrovi. Starali se o Mistrovy hmotné potřeby, tak jako se on staral o vnitřní, duchovní potřeby.

Každý večer dovolil Mistr svým žákům, aby přišli a meditovali s ním. Buď stál před nimi, nebo je požádal, aby přišli a postavili se před něho. Žehnal všem žákům a dával jim květiny. Jelikož měl jen čtyřicet žáků, trvalo mu to tři hodiny. Potom společně jedli a povídali si dlouho do noci. Další večer se setkali opět. Tímto způsobem to šlo měsíce a měsíce. V těch dnech Mistr povolil komukoliv, aby přišel a meditoval v jeho domě. Nebylo potřeba žádného svolení. Jednoho dne se v Mistrově domě objevila mladá paní, která byla úplně nová. Jako obvykle přišel Mistr ke všem přítomným a dal každému buď krásnou růži, nebo jinou květinu. Když Mistr nabídl květinu této ženě, propukla v pláč. Mistr se zeptal: „Mohu vědět, co tě trápí?“

Řekla: „Je to něco velmi tajného a důvěrného. Nemohu ti to říci tady.“

„V pořádku“, řekl Mistr: „po setkání mi to můžeš říci, jestli chceš.“

Během celého setkání tato žena plakala a naříkala. Po chvíli ji Mistr tiše řekl: „Přijď prosím do kuchyně a řekni mi, co tě trápí. Mám pro tebe pochopení, a jestliže ti mohu nějak pomoci, rozhodně udělám, co můžu. Ale mí žáci teď meditují nanejvýš oddaně a dušeplně. Přestaň prosím plakat a naříkat, ať je nerušíš.“

Takto ji Mistr přemlouval, a nakonec s ním šla do kuchyně, tam padla k jeho nohám a řekla: „Mistře, jsem svobodná a jsem těhotná a teď mě ten darebák opustil! Zachraň mě, zachraň mě! Pocházím z velmi vážené rodiny. Zachraň mě, prosím!“

Teď se zase rozplakal Mistr: „Co mohu dělat?“ řekl. „Můžeš udělat cokoliv, jestliže chceš,“ řekla žena. „Vím, že duchovní Mistři mohou dělat všechny druhy věcí. Zachraň mě, prosím! Neodvažuji se říci svým rodičům, co se stalo.“

Mistr řekl: „Tento příběh hluboce ranil mé srdce. Teď, když vím, co je příčinou tvého utrpení, rozhodně tu věc řeknu Nejvyššímu. Vůbec nevím, co udělá. Je to na Něm, co chce udělat s tvým životem. Ale prokaž mi prosím laskavost. Jestliže chceš meditovat tady, buď zůstaň v kuchyni, nebo se vrať do meditační místnosti a medituj v tichosti. Prosím, už více neplač.“

Žena okamžitě řekla: „Skutečně o tom řekneš Nejvyššímu?“

Mistr řekl: „Určitě. Ale vůbec nevím, jaké bude jeho rozhodnutí. To nevím.“

Byla Mistrovi vděčná. Řekla: „Jestliže mu jenom řekneš, to stačí.“

Mistr se vrátil do meditační místnosti a meditoval s žáky. O tomto rozhovoru nic nevěděli. Byli šťastní a hluboce dotčení aspirací nově příchozí, která plakala a plakala. Mysleli, že se rozplakala, protože obdržela Mistrovo světlo a požehnání více než kdokoliv jiný.

Potom když, měli přestávku, zeptali se žáci: „Jak to, že jsi pozval paní do kuchyně, když se rozplakala z čiré oddanosti? Chybí jí něco?“

Mistr řekl: „To jsou důvěrné věci. Nechci o tom s vámi mluvit.“

„Je to soukromé? Potom to nemá nic společného s jejím duchovním životem?“

Mistr řekl: „Je něco, co není spojeno s duchovním i životem? Zde na zemi je všechno duchovní. Jen musíme vědět, jaký vztah máme k Bohu a jaký máme postoj, když každý náš čin nabízíme k nohám Nejvyššího.“ Poté, co Mistr promluvil, zůstali všichni zticha.

Mistr řekl o celé věci nadřízenému, Pánu Nejvyššímu, jak slíbil. Nejvyšší řekl: „Teď, když si mi o tom řekl, to stačí; nebudeš s tím muset nic víc dělat. Nemusíš se stavět na žádnou stranu. Teď, když to vím, je na mně ukázat této ženě laskavost nebo soucit. Samozřejmě že víš, jestli jí pomůžu nebo ne, protože před tebou nemohu nic skrývat, tak jako ty nemůžeš nic skrývat přede mnou. Protože před sebou nemůžeme nic skrývat, víš, co udělám, ale není tvou věcí, abys byl i zapleten do této záležitosti.“ A tak byl Mistr zticha a nabídnul svou oddanou poslušnost Nejvyššímu Kormidelníkovi.

Následující den žena k Mistrovi nepřišla. Ve skutečnosti k Mistrovi vůbec nepřišla jeden, dva, tři měsíce. Tři měsíce Mistr děkoval Bohu, že se nevrátila. Nikdo se na ni Mistra nezeptal a stala se úplně zapomenutým příběhem. Po třech měsících, když jednou Mistr přišel domů, viděl tuto ženu u svých dveří. Mistr byl velmi šokován. Řekl si: „Jakou smutnou zprávu, jaký druh pohromy mi přinese teď?“

Ale tentokrát to byl jiný příběh, který musela vyprávět. Položila k Mistrovým nohám čtyřicet nebo čtyřicet pět šeků a potom mu řekla: „Můj život je ti věčně vděčný. Zachránil jsi mě, zachránil jsi mou radost, zachránil jsi mou úctu. Mí rodiče nic neví a jsem stále jejich nejdražší dítě. A ani mí přátelé a příbuzní o tom nic neví. Vím, co se ve skutečnosti stalo, Mistře. Zachránil jsi mě.“

Mistr řekl: „Co se stalo?“

„Šla jsem k doktorům, kteří mi řekli, že jsem těhotná a oni tentokrát řekli, že se úplně zmýlili. Vím, co jsi pro mě udělal. Použil jsi svou duchovní a okultní sílu a něco jsi udělal.

Pocházím, Mistře, z bohaté rodiny, ale sama nemám peníze. Rodiče mi peníze nedávají. Šla jsem ale do různých malých obchodů — kadeřnictví, bižuterie a mnoha, mnoha míst — a řekla jsem jim všem jednu věc. Řekla jsem: „Viděla jsem duchovního Mistra. Nemohu vám ani říci, jak je skvělý, jak je laskavý a soucitný. V tomto životě mi tak pomohl, že jsem mu plná vděčnosti. Dejte mi prosím šek na dva nebo tři dolary, které mu mohu nabídnout. Slibuji Vám, že Mistr ty peníze dostane. Já peníze nepoužiju.“ Lidé v mé tváři viděli skutečnou lásku a oddanost pro tebe, Mistře, a dali mi šeky na dva dolary, čtyři dolary, deset dolarů, patnáct dvacet dokonce třicet dolarů. Tímto způsobem jsem vybrala téměř čtyři sta dolarů, Mistře. Nyní ti je dávám s nejhlubší vděčností mého srdce, věčnou vděčností. Zachránil jsi mne, zachránil jsi můj život. Ale ty, Mistře, víš, že nejsem pro duchovní život připravena, nemluvě o tvé cestě, která je tak čistá, tak božská, tak vysoká. Až přijde má hodina, jsem si jista, že budu moci být tvým žákem. Ale právě teď se pro duchovní život nehodím. Jak si přeji, abych mohla být připravena pro tvou cestu!“

Mistr řekl: „Jak víš, že nejsi připravena pro duchovní život? Jsi víc než připravena následovat mou cestu. Přijmu tě z celého svého srdce.“

Ale žena řekla: „Mistře, znám své slabosti, své nedokonalosti, svá omezení, svou připoutanost k pozemskému životu, k životu potěšení. Proč bych měla zkoušet tvůj soucit tím, že bych byla s tebou a přijala tvou cestu? Vím, že přijde den, tvou božskou milostí, kdy budu pro duchovní život připravena. Až ten den přijde, budu to vědět a rozhodně přijdu a sednu si k tvým nohám. Jsem si jistá, že mě přijmeš. Ale co ti mezitím dávám ve formě této sbírky je projev mé věčné vděčnosti. Ciť, prosím, že můj život je věncem vděčnosti umístěným u tvých nohou.“

Mistr ronil slzy vděčnosti. Řekl hledající: „Cítíš, že nejsi připravená. Přeji si říci, že jsi více než připravená. Ale protože je to tvůj život, a protože cítíš, že přijde čas, kdy budeš více připravená, počkám na tuto hodinu. Nechť ti Bůh žehná. Nechť zaplaví tvé srdce vnitřního pláče a tvůj život ryzí upřímnosti svými nejhlubšími a nejvyvolenějšími požehnáními.

14. září 1974

Vrchol nevděčnosti

Byl jednou jeden duchovni mistr, který měl jen sto žáků. Většina žáků k němu byla laskavá a měla ho ráda. Mistr k nim byl také laskavý a měl je rád, ale měl zvláštní zájem o ty, kteří byli poměrně slabí a nejistí a kteří cítili, že jejich životy jsou zbytečné.

Jedna žákyně, paní okolo padesáti, byla velmi nejistá. Nehledě na to, měla jisté potíže v plíci. A proto měl Mistr pro ni zvláštní zájem. Navštívila spoustu doktorů, ale ti ji neuměli vyléčit. Občas obdržela Mistrovo světlo a pak se cítila trochu lépe. Když ale jeho světlo neobdržela, hodné trpěla, V důsledku své slabé plíce někdy nemohla spát a Mistr jí musel dát okultní radu na tělesné úrovni na to, jak usnout. Poté byla schopna spát několik dní, ale zanedlouho trpěla opět. Mistr byl velmi soucitný s touto paní, ale věděl, že její utrpení by skončilo, jen kdyby jí mohl upřímně říci příčinu. Říkala mu: „Buď ke mně prosím upřímný a řekni mi, proč tak mnoho trpím.“

Mistr se zeptal Boha, zda by jí mohl říci, proč se u ní rozvinula slabá plíce. Ale Bůh mu řekl: „Když jí řekneš, proč trpí, zítra tě opustí.“ Mistr odpověděl: Potřebuju ji?“

„Je pravda, že ji nepotřebuješ,“ řekl Bůh. „ale když s tebou zůstane, když bude k tobě dále chodit pro duchovni vedení, tak je zde jakási šance, že jednoho dne od tebe obdrží nezměrné světlo. Potom budeš moci vyléčit její plíci. Ale když jí řekneš, že trpí kvůli svému emocionálnímu životu, svému nižšímu vitálnímu životu, a že tohoto života musí zanechat, bude toho schopna? Teď vede ve skutečnosti dvojí život. Má padesát pět let; a je svobodná, ale žije v emocionálním světě. Když jí řekneš, aby vedla čistý život a vzdala se všech svých vitálních vztahů, bude to pro ni nemožné. Jen se vzdá duchovního života. Proto je nejlepší to pominout a zkusit jí pomoci, jak nejlépe dovedeš. Víš, jak mnoho trpí v důsledku svého emocionálního života.“

Mistr řekl: „Právě proto, že trpí kvůli svému emocionálnímu životu, by bylo ode mě moudré, abych jí upřímně řekl příčinu jejího utrpení — i přestože budu jednat jako řezník.“

Bůh velmi zvážněl a řekl Mistrovi: „Nejednej proti Mé Vůli. Nikdy jí nesmíš říct, proč trpí. Jen jí dej tolik světla, kolik můžeš. To je to, co od tebe chci.“ Mistr se okamžitě odevzdal Boží Vůli a řekl: „Jistě.“ Mistr dále nabízel této paní nejvyšší soucit. Věděl, že když někdo trpí tímto druhem plicního onemocnění, je pro něho nejlepší dělat lehkou práci. Tak jí učinil svou zahradnicí a dal jí i trochu kancelářské práce. Někdy jí požádal, aby mu zjednala schůzku, zúčastnila se duchovních setkání a zaznamenávala různá setkání.

Mistr ji povzbuzoval, aby byla ve světě květin. Tajně doufal, že když zůstane ve světě květin, zasvitne v ní kousek čistoty a bude chtít vést lepší život. Samozřejmě, že to byl hloupý nápad. Kdyby se tak stalo, všichni zahradníci a květináři by se stali čistými prvotřídními dušemi. Člověk se může dotknout květin a přivonět si k jejich vůni, ale jeho mysl může zůstávat nečistá. Ale protože květiny ztělesňují čistotu, Mistr zoufale doufal, že by mohly v jejím srdci, mysli a fyzickém vytvořit určitou čistotu.

Tak to šlo po nějakou dobu. Paní trpěla a Mistr také trpěl. Jednoho dne řekla jednomu z Mistrových nejdražších žáků: „Tento Mistr není dobrý. Nemá žádnou duchovní sílu, žádnou okultní sílu, nic, nic, nic! Věřila jsem v něho. Někdy jsem ho v tajnosti nazývala 'otče' a na den otců jsem mu dala dopis, v němž stálo: „otcové přicházejí a otcové odcházejí, ale zde je otec, který mě neopustí, i když ho chci opustit. Je můj věčný otec, můj otec věčnosti.“ Teď vidím, že jsem se mýlila ve všem, co jsem si o něm myslela.“

„Kdyby měl můj fyzický otec nějaké možnosti, kdyby měl nějaké peníze, dal by mi, o cokoliv bych ho požádala, kdyby mohl. Buď nemá schopnost, nebo má schopnost, ale nevyužívá ji pro mě. Můj pocit je, že nemá schopnost. Proč bych si to měla myslet jinak? Nemá schopnost, a tak je pro mě nejlepší, abych ho opustila a poohlédla se po jiném Mistrovi.“

Když to žák řekl Mistrovi, Mistr řekl: „Jsem tak šťastný, že to slyším. Když mě opustí, budu nejšťastnější člověk. Trpěl jsem, ona trpěla. Více jí nemohu pomoci.“

Žák se zeptal: „Proč už jí nemůžeš pomáhat.“

„Prostě nemohu,“ odpověděl Mistr. „Schopnost, kterou mi Bůh dal, je velmi omezená. Už jí dále nemohu pomáhat.“

Tu noc přišel Bůh k Mistrovi a řekl: „Přišel čas, abys řekl své žákyni, že ji nejsi schopen vyléčit díky jejímu vitálnímu životu.“

Mistr řekl Bohu vše, co slyšel od ženina přítele. Bůh se smál a smál a řekl: „Říkám ti, že teď přišel čas. Řekni jí to zítra.“

Protože paní bydlela blízko Mistra, další den pro ni poslal a ona přišla pracovat na jeho zahradu. Tehdy Mistr neměl tak mnoho žáků, aby pro něho vařili a on sám zřídka vařil — snad jednou do roka. Ale v ten den Mistr cítil, jak do jeho života vstoupil ohromný soucit.

Jelikož dostal nařízení od šéfa, Nejvyššího, vypustit atomovou bombu, cítil, že nejlepší věcí bude paní předem utěšit. Nejprve by jí ukázal moře náklonosti a soucitu. Tak sám Mistr uvařil s největší láskou, zájmem a soucitem jídlo, které se dalo nebo nedalo jíst. Udělal několik jídel a potom pozval žačku, aby přišla a pojedla s ním v kuchyni. Žákyně byla velmi vděčná, byla ohromně vděčná. Řekla Mistrovi: „Dnes mi ukazuješ takovou náklonost, takový zájem, takový soucit. Jak to, že mě stále nemůžeš vyléčit? Víš, jak trpím. Dokonce minulou noc jsem tolik trpěla.“ Mistr si okamžitě vzpomněl, co mu Bůh řekl, aby udělal a řekl: „Jak můžeš očekávat, že tě vyléčím, když velmi dobře víš, jaký život vedeš. Vedeš velmi nečistý život“ „Ha!“ plakala žákyně a začínala se hněvat. Když vstávala, svrhla sklenici, která spadla na zem a rozbila se. Jakou scénu udělala! „Toto sis tajně myslel! To sis myslel! Ty víš, jaký druh života jsem vedla — nejčistší. Jsem svobodná žena. Nikdy jsem se nevdala, ale místo toho jsem přišla k tobě, abych realizovala Boha. A teď, po tolika letech mi říkáš toto. Máš nějakého žáka, který je tak čistý jako já?“

Mistr se smál a smál a řekl: „Mám nějakého žáka, který je větší pokrytec než ty? Když mí ostatní žáci vedou nebožský život, tak mi to okamžitě řeknou. Dokonce na fyzické úrovni mi to řeknou. Nemusím se koncentrovat na vnitřní úrovni, abych věděl, co se děje na fyzických, vitálních a emocionálních úrovních jejich životů. Jejich životy jsou pro mě otevřenou knihou. Ale poslední tři roky jsi mě klamala. Po určitou dobu mě Bůh žádal, abych byl potichu, protože kdybych ti to řekl, opustila bys naši cestu dlouho předtím. Ale nyní mi Bůh řekl, abych byl k tobě krutě upřímný. A tak ti to říkám.“

„Zůstaň se svým Bohem! Nepotřebuji tě a nepotřebuji tvého Boha. Jen tolik mohu říci. Na sto procent se mýlíš!“

Mistr se rozčílil a řekl: „Koho zkoušíš klamat? Můžeš klamat celý svět, ale mě ne. Kdo před šesti dny, okolo třetí ráno, zvonil u tvých dveří? Nebyl to tvůj přítel? Neotevřela jsi své dveře, i když zvonil a zvonil. Proč? Protože jsem osvěcoval tvou duši. Zkoušel jsem přinést světlo tvé duše do tvého vitálního života, emocionálního života a vnitřně jsi mě viděla. Další den jsi ke mně přišla a řekla: „Mistře, viděla jsem tě ve snu. Byl jsi tak krásný, tak zářící! Byla jsem tak potěšena, že jsem tě viděla doma.“ Usmál jsem se na tebe. Už jsi to zapomněla? Protože světlo mé duše vstoupilo do tvé duše, byla jsi tak pohnuta, že jsi svému příteli neodpovídala. Co bys dělala se svým přítelem v tuto hodinu? Proč přišel?“

„Oh, oh, můj přítel, přišel… Nežije zde, žije někde jinde. Šel do kina a byl opilý. Ztratil se a nemohl jít domů., a tak si myslel, že když by mohl strávit…?“

„Znám, znám, znám všechny druhy těchto příběhů. Jednoduše ti říkám, proč Bůh nechtěl, abych ti řekl důvod, proč jsem té nemohl vyléčit. Věděl, že v den, kdy k tobě budu upřímný, tě ztratím. Ale Bůh nechce, abys déle zůstávala na mé cestě. Teď chce, abys mě opustila, protože jsi beznadějný případ. Musíš jít svou vlastní cestou a já musím jít se svými žáky svou vlastní cestou. Tak teď můžeš jít. Čas nadešel. Už mě více nepodváděj.“

Odešla, ale její zloba ji neopustila a chtěla Mistra potrestat. Mistr měl několik duchovních center a jel navštívit jedno z nich, vzdálené dva tisíce mil. Na cestě zpět dostal tu nejbolestivější ránu. Tato bývalá žákyně řekla svému nechvalně známému příteli, aby najal dva pobudy. Tito muži v Mistrově nepřítomnosti zničili jeho dveře, vstoupili do domu, zničili Mistrovu ložnici a meditační místnost a ukradli mnoho drahých věcí. Mistr byl šokován. Myslel, že zavolá své bývalé žákyni, a ukáže jí trochu své okultní schopnosti, ale jeho šéf, Nejvyšší, jeho věčně Milovaný, řekl: „Je pod tvou důstojnost jednat s těmito lidmi na jejich úrovni. Když jsi k lidem upřímný, dokud nejsou oni skutečně upřímní; dokud skutečně nechtějí přijmout duchovní život, všechny jejich zvířecí kvality přichází do popředí. Dlouho předtím jsem ti bránil. Tři roky jsem ti bránil. Poté jsem souhlasil s tvým návrhem, protože když jsem viděl, že je to beznadějný případ, tak jí dovolme, aby odešla. To je poslední trest, poslední utrpení, které kvůli ní budeš mít. Teď příběh s touto žákyní skončí.“ A Mistrův příběh s touto žákyní skutečně skončil. Nejvyšší, jako obvykle, měl pravdu.

Zkoušej osvítit nevědomost; buď příjemný, buď laskavý, buď plný zájmu, každou vteřinu se pokoušej osvítit nebožskou lidskou bytost svým způsobem a na oplátku ti vykradou dům! Pak musíš pracovat velmi těžce, abys to dostal zpět. Co jiného je vrchol nevděčnosti, než toto? To je život. Nejprve pes štěká a pak, když je štěkání dost, tě tak pokouše, že můžeš umřít. Ale když Boží ochrana, Boží soucit a Boží světlo v tobě a skrze tebe pracují, potom můžeš jednoduše přežít psovo kousnutí, jak se Mistrovi jednoduše podařilo.

14. září 1974

Mantra pro peníze

Byl jednou jeden duchovní Mistr, který měl jen deset nebo dvanáct žáků, a mezi nimi byli jen dva nebo tři, kteří skutečně aspirovali. Měl jednu žákyni, která byla úžasně výřečná. Říkala Mistrovi, že by se měl stát velmi bohatý na materiální úrovni, a stále plakala po penězích a materiálním bohatství.

Také hodně dbala o fyzickou krásu, ačkoliv měla přes padesát. Chtěla ostatním ukázat, že není stará, ale docela mladá. Někdy chtěla v kráse překonat své vlastní dcery a zvykla si s nimi soutěžit. Dcery byly překvapené, že s nimi jejich matka soutěží v kráse, a buď se jí celou dobu smály, nebo s ní sympatizovaly. Dívky měly bratra, který byl poslán do války, protože jedna země bojovala proti druhé. Matka u Mistra plakala a plakala: „Prosím, prosím, zachraň mého syna! Můj syn je ve válce. Jak moc si přeji, aby se bezpečně vrátil zpátky!“

„Dobrá, v den, kdy jsem tě přijal, jsem přijal všechny tvé problémy,“ řekl Mistr. „Tak se nestarej. Až válka skončí, tak se tvůj syn vrátí bezpečně nazpět“ Válka skončila a syn se ve zdraví vrátil zpátky. Matka byla Mistrovi velmi vděčná. Mistr byl šťastný ne proto, že byla vděčná, ale protože byl schopen dodržet své slovo: syn se vrátil zpět v pořádku.

Teď se paní chtěla stát bohatou, bohatší, nejbohatší. Chtěla závodit se svými přáteli, kteří byli skutečně bohatí, a tak prosila Mistra, aby jí dal speciální mantru.

Jiná žákyně, která tam v tu dobu náhodou byla, řekla: „Jestliže má Mistr zvláštní mantru, nemyslíš, že by jí použil, aby se sám stal bohatým? Tak nutně potřebuje peníze a materiální věci.“

Mistr se na ni usmál a řekl ženě: „Ano, ano, máš pravdu.“ Jiná žákyně vstala a řekla ženě: „Ach, ne, ne; je pod jeho důstojnost, aby se modlil k Bohu pro peníze. Bůh mu dal vnitřní bohatství a vnitřní bohatství je důležitější. Vnější bohatství není pro duchovní Mistry nezbytné. Proto o něj nežádá. Ačkoli on sám ho nepotřebuje nebo se o něj nezajímá, může ho dát někomu jinému, je-li s ním spokojen. Jestliže někdo potřebuje a chce materiální bohatství, možná mu jej Mistr dá.“

Mistr se na ni široce usmál a řekl: „To je absolutně pravda. Znám určité mantry, které mají sílu dát materiální bohatství. Jestliže je to vůle Nejvyššího, řeknu tyto mantry. Mnoho lidí je použilo a všichni byli úspěšní za předpokladu, že opakovali mantry upřímně a oduševněle. A také Mistři vložili do manter duchovní sílu navíc; jinak by lidé mantrám nevěřili a brali je jako pouhá slova bez jakékoliv síly. Mistři dávají život do těchto manter svým vlastním duchovním světlem. A tak poskytnou-li mantry, lidé se mohou stát velmi bohatí. V mém případě, když Bůh chce, abych dal tyto konkrétní mantry, mohu jim je dát. Když ne, nikdy, nikdy jim je nebudu schopen dát.“

Paní v otázce okamžitě sepjala ruce a před ostatními řekla Mistrovi: „Mistře, Mistře, jsem ti tak vděčná. Dovedl jsi mého syna domů v pořádku. Teď víš, že jsem se k tobě uvnitř i navenek modlila, abys mě učinil bohatší. A víš, že jsem tak upřímná. Nikdy se necítím zahanbená, že jsem tě požádala o tyto věci před ostatními. Podívej se na mou upřímnost, podívej se na mou nouzi!

Teď víš Mistře, že ti dávám týdně jen pět dolarů. Vydělávám týdně padesát dolarů a dávám ti pět dolarů. Víš, že když se stanu bohatou, budu ti dávat stejné procento. Vždy ti dám deset procent svého příjmu. Tak mě Mistře učiň bohatou, bohatou a já Tě taky učiním bohatým. Vím, že se necítíš na to, abys pracoval ve vnějším světě a proč bys měl? Ale vidím, že potřebuješ materiální bohatství, abys vedl slušný život. Tak mě prosím, Mistře, učiň bohatou, učiň mě bohatou. Jsem sekretářka a mám zálibu ve výzdobě domů. Někteří lidé mi říkají malířka, ačkoli to ve skutečnosti není pravda. Ale díky tvé milosti mohu dělat spoustu věcí. Když mi dáš mantru, konečně se stanu bohatou a vzdám se práce sekretářky a zdobení. Stanu se zcela duchovní. Budu se jen modlit a meditovat“

„A proč potom potřebuješ peníze?“ zeptal se Mistr. „Potřebuji velký dům plný věcí, abych se nemusela trápit,“ odvětila paní.

„Abych teď získala peníze, musím pracovat velmi, velmi těžce. Když budu mít hodně peněz, nebudu muset tak těžce pracovat a budu moci zasvětit celý čas duchovnímu životu, což je jediná věc, kterou potřebuji. Skutečně chci Boha. Ale předtím, než mohu myslet na Boha a modlit se k Bohu, potřebuji čas. Jedině pak budu mít čas, až budu mít peníze.

Mistr řekl: „V pořádku, pojď se mnou a já ti dám tuto mantru.“

Řekla: „Jsem ti tak vděčná Mistře za to, co už si pro mě udělal, ale když se stanu skutečně bohatou, budu ti neobyčejné vděčná a věčně vděčná.“

Někteří lidé se jen smáli a smáli, zatímco jim začali velmi žárlit. Mistr řekl: „Má vnitřní bytost mi říká, abych ti tuto mantru dal, a tak ti ji dávám. Uvidíme, co se stane.“ Tak tajně dostala mantru a za tři týdny vyhrála v loterii dvacet tři tisíce dolarů. Pak strávila šest měsíců cestováním po světě, myslíc na to, co udělat s penězi. Ale když pomyslela na to, že by měla dát deset procent Mistrovi, doslova omdlela.

Její dcery věděly o jejím slibu a připomněly jí ho. Řekly: „Dej prosím Mistrovi aspoň nějaké peníze, protože si opakovala jeho mantru.“

„Co je to za mantru?“ řekla matka. „Je to jedno nebo dvě slova. Mají tato slova nějakou cenu?“

„Dobře, slova nemají žádnou cenu. Ale snad to byla síla, kterou vložil do slov, aby ti umožnily vyhrát peníze.“

„Ne, ne, to není pravda, absolutně ne. Byl to můj osud. Bůh byl ke mně laskavý, a tak jsem je dostala. Bylo to pouze štěstí. S Mistrem a jeho mantrou to nemá co dělat.“

Dcery řekly: „Jsi tak nevděčná!“ Dala jim facku a řekla: „Chcete mě učit o vděčnosti a nevděčnosti? Vím, co pro mě udělal. Zachránil mi syna; to je pravda! Byl ke mně hodný a laskavý. Když jste mi dělaly problémy, utěšoval mne. Tehdy jsem mu byla vděčná. Ale teď to nebyla jeho mantra, která mi přinesla peníze, byl to jen Bůh. A tak mu nemusím být vděčná. Jsem vděčná pouze Bohu. A jsem vděčná lidem, kteří mají na starosti loterii a dali mi peníze. Jsou to oni. kdo si zaslouží mou vděčnost, ne Mistr. Nemusím mu být vůbec vděčná.“

Netřeba říkat, že Mistra opustila a že také opustila svého syna a své dcery.

16. záři 1974

Předmluva editora k prvnímu vydání

Tato kniha obsahuje první sérii krátkých příběhů, kterou Sri Chinmoy napsal o vděčnosti a nevděčnosti. Příběhy jsou založeny na zkušenostech, které měl se svými vlastními žáky, nebo o kterých ví, že ostatní Mistři měli se svými. Ačkoli se některé z nich mohou zdát nevšední, všechny jsou součástí každodenních zkušeností pravého duchovního Mistra, jehož nezměrná láska a soucit pro lidstvo je někdy odměněna vděčností a někdy nanejvýš žalostnou nevděčností.