Babarovo srdce odpuštění

Mogulský císař Babar byl velmi laskavý, štědrý a mocný. Jednou, když byl mimo své království, podnítila jeho nevlastní babička jednoho z jeho bratranců, aby císaře svrhl. Tento bratranec se spřátelil s velitelem armády a několika důležitými osobami v hlavním městě. Když se Babar chtěl vrátit do svého království, postavila se proti němu celá armáda. Nedovolili mu, aby se vrátil. Ale Babar měl za hranicemi svého království několik stoupenců a ti mu pomohli bojovat proti vlastním lidem. Babar byl tak schopný a silný, že bitvu nakonec vyhrál.

Po svém vítězství přišel Babar za svou nevlastní babičkou a poklekl před ní. Se sepnutýma rukama jí řekl: „Necítím vůči tobě žádnou zášť. Pokud má matka jednoho syna raději než druhého, co ten druhý nadělá? Matka by měla všechny své děti milovat stejně, ale pokud tomu tak není, potom ti, kteří oblíbení nejsou, nesmí sami sebe litovat. Měli by svou matku mít stejně rádi jako ti, které má v oblibě. Proto proti tobě necítím žádný hněv. Jednala jsi správně, podle svého vlastního světla. Kéž mám nyní mír v mysli.“ Potom položil hlavu na její klín a usnul.

Po pár hodinách se Babar probudil a uviděl před sebou stát hlavního viníka, svého bratrance. Císařovi věrní stoupenci ho uvěznili a přivedli před Babara. Ten vstal a svého bratrance objal. Potom řekl: „Máš naprostou volnost, můžeš se mnou zůstat po zbytek života nebo mé království opustit. Jestliže z mého království odejdeš a budeš chtít žít jinde, uhradím tvé výlohy. Chceš-li zůstat zde jako předtím, máš volnost tak učinit. Necítím vůči tobě žádné nepřátelství.“

„Babare,“ řekl jeho bratranec: „chci zůstat. Kdybych odešel, lidé by se mě pokusili zabít. Ne tvoji příznivci, ale ti, kteří mi pomáhali bojovat proti tobě, by se mě pokusili zabít, aby ti dokázali, že jsou tvými přáteli. A tak chci zůstat tady. Vím, že mě nikdy nezabiješ. Ba co víc, vím, že tvé odpuštění a soucit budou mými věčnými přáteli a že nakonec dostanu vysoké místo.“

Babar se na něj usmál širokým úsměvem plným odpuštění a ujištění.

Babar bere život

Nebylo nic, co by veliký císař Babar pro své poddané neudělal. Považoval je za své vlastní děti. Čas od času vycházel ze svého paláce a chodil po ulicích města. Stýkal se se svými poddanými a díval se, jak žijí. Pokud viděl, že někdo zápasí s bídou, pomohl mu. Lidé ho však nepoznali, protože se na tato dobrodružství oblékal velmi prostě a přes svou korunu si nasadil jakýsi turban, takže ho lidé nemohli poznat.

I stalo se, že jeden mladý muž na Babara velice žárlil, protože císaře si každý vážil a obdivoval ho. Lidé ho vychvalovali pro jeho statečnost, laskavost, ušlechtilost a další božské vlastnosti. Proto chtěl tento mladík Babara už dlouho zabít. Doslechl se, že císař někdy chodívá po městě nechráněn. Stále s sebou nosil meč s nadějí, že by jednou mohl císaře potkat, když bude sám, a dostat tak příležitost ho zabít.

Když Babar vycházel ven, jeho stráže ho obvykle tajně následovaly, aby jej chránily. Babar nechtěl, aby s ním někdo chodil, ale jeho strážci se obávali o jeho bezpečnost.

Jednoho odpoledne se císaři podařilo odejít samotnému, bez stráží. A jak se procházel v přestrojení, uviděl, jak se ulicí řítí splašený slon. Lidé křičeli a utíkali a všichni panikařili. Bylo tam ale jedno malé bezmocné dítě, které nedokázalo běžet dost rychle, aby z cesty uteklo. Všichni byli polekáni k smrti, ale nikdo se neodvážil dítě zachránit. Když už slon dítě málem zadupal, císař se rozběhl a strhl dítě z cesty. Dítě tak zachránil, ale když s ním běžel pryč, upadl mu turban.

Jakmile splašený slon přeběhl, lidé běželi zvednout turban odvážného hrdiny. Když se podívali do turbanu, uviděli, že tam je koruna jejich císaře. Mladík, který chtěl Babara zabít, byl jedním z těch, kteří viděli, jak císař zachránil dítěti život. Ačkoliv sám věděl, že život dítěte je ohrožen, neměl dostatek odvahy, aby se dítě pokusil zachránit, a utekl pryč jako všichni ostatní. Když si uvědomil, co se stalo, padl k Babarovým nohám a pravil: „Odpusť mi.“

„Co jsi udělal?“ zeptal se Babar.

„Po mnoho let,“ řekl mladík: „jsem tě chtěl zabít, protože jsem nesmírně žárlil na to, jakého obdivu se ti dostává. Teď vidím, že si ho opravdu zasloužíš. Jako císař jsi pro království mnohem cennější než kdokoliv z nás, a přesto jsi byl připraven položit svůj život pro záchranu malého dítěte. Naučil jsem se od tebe, že je nekonečně lepší dát život než život vzít. Proto teď, místo abych ti vzal život, dávám ti svůj. Vezmi si, prosím, můj život.“ A podal Babarovi meč, kterým ho chtěl zabít.

Babar vzal meč a pravil: „Naučil jsem tě, jak dávat život. Nyní si vezmu tvůj život. Pojď se mnou. Od nynějška budeš jedním z mých osobních strážců. Vidím, že jsi upřímný, a jsem si jist, že budeš věrným strážcem.“

Babar si vzal jeho život jen proto, aby ho učinil užitečným a plodným. Místo toho, aby mladíka zabil anebo potrestal, učinil Babar z tohoto muže jednoho ze svých osobních strážců.

Nasir Uddin a učenec

Nasir Uddin byl velice zbožný král. Z královské pokladny odmítal brát peníze pro své osobní potřeby. Aby si vydělal peníze, vlastnoručně přepisoval Korán a potom knihy prodával. Vyráběl a prodával i několik dalších věcí, a tak pokrýval své osobní výdaje.

Jednoho dne ho do paláce přišel navštívit významný učenec. Nasir Uddin přepisoval Korán a učenec ho chvíli pozoroval. Po nějaké době král dopsal a začal rozmlouvat se svým hostem. „Vaše Veličenstvo,“ řekl mu učenec: „je mi líto, ale udělal jste chybu ve slově, které jste přepisoval.“

Nasir Uddin zakroužkoval slovo, které chtěl učenec opravit. Potom ho vymazal a napsal slovo, které navrhl učenec. Učenec byl velmi potěšený, že ho král poslechl. Když však později palác opustil, král slovo opět vymazal a nahradil ho tím, které napsal původně.

„Proč to děláte?“ zeptali se ho strážci. „Proč jste to slovo opravoval, když bylo původně správně?“

Král odpověděl: „Ačkoliv já jsem král, on je učenec a ví toho v této oblasti mnohem více než já. V tomto případě se bohužel zmýlil. Kdybych mu však řekl, že se mýlí, dotklo by se ho to. Abych ho neuvedl do rozpaků, napsal jsem tedy nesprávné slovo. Chybné slovo tam ale nechat nechci. Kdybych to udělal, potom by ten, kdo si knihu koupí, měl nesprávnou verzi.

Není dobré zraňovat lidi, dokonce i když máte pravdu. Pro mě není obtížné být pokorný, zvlášť pokud jde o knihy. Myslíte, že bych ho poslechl, kdyby mi radil, jak mám vládnout svému království? Řídit mé království je něco jiného. Je ale vždy dobré projevit úctu k vědomostem druhých v jejich vlastním oboru.“

Kráva a vepř

Byl jednou jeden muž, který byl velmi bohatý a zároveň velice lakomý. Vesničané ho neměli vůbec rádi. Jednoho dne jim řekl: „Buď na mě žárlíte, nebo nerozumíte mé lásce k penězům – Bůh Sám ví. Ale nemáte mě rádi, to vím. Až zemřu, nic si s sebou nevezmu. Nechám to všechno pro druhé. Sepíšu závěť a všechno dám na dobročinné účely. Potom budou všichni šťastní.“

Dokonce i potom si z něj lidé tropili žerty a smáli se mu. „O co vám jde?“ říkal jim boháč. „Nemůžete pár let počkat, abyste viděli, že své peníze rozdám?“

Vesničané mu ale nevěřili. On řekl: „Myslíte si, že jsem nesmrtelný? Zemřu jako každý jiný a potom mé peníze půjdou na dobročinné účely.“ Nemohl pochopit, proč mu nevěří.

Jednoho dne se šel projít. Znenadání začalo hustě pršet, a tak se schoval pod strom. Pod stromem uviděl vepře a krávu. Vepř a kráva si začali povídat a muž zaslechl, co si říkali.

Vepř řekl krávě: „Čím to, že tebe si každý cení, a mě nikdo? Když zemřu, dám lidem slaninu, šunku a jitrnice. Lidé mohou použít také moje štětiny. Dávám jim tři nebo čtyři věci, kdežto ty jedinou: mléko. Proč si tě lidé po celou dobu cení, a mě ne?“

„Podívej,“ řekla kráva vepři. „Já jim dávám mléko po celý svůj život. Lidé vidí, že jsem štědrá a dávám to, co mám. Ale ty, dokud žiješ, jim nedáváš nic. Až po své smrti jim dáš šunku, slaninu a podobně. Lidé nevěří v budoucnost; věří přítomnosti. Pokud lidem dáváš, dokud jsi naživu, ocení tě. Je to docela prosté.“

Od té chvíle dával boháč chudým všechno, co měl.