Šáhdžahán pije vodu s trávou

Jednou se císař Šáhdžahán vydal spolu se svými příbuznými, přáteli a obdivovateli na výpravu. Šel sám o hodný kus před svým doprovodem a pak se od nich dokonce oddělil. Neznal však okolí a záhy se dočista ztratil. Jeho přátelé a příbuzní jej hledali a hledali, ale nemohli jej najít. Císař po chvíli dostal velikou žízeň. Nikde poblíž však bohužel nebyla voda. Vtom Šáhdžahán spatřil starého muže, nesoucího na zádech nádobu s vodou.

„Můj příteli,“ řekl mu císař: „jsem vyprahlý žízní. Mohl bys mi dát trochu vody?“

Starý muž císaře nepoznal. Odpověděl: „Dobrá, když máš takovou žízeň, trochu ti dám.“ Nalil do nádoby vody až po okraj a podal ji císaři. Ten začal vodu dychtivě hltat.

Starého muže to znepokojilo, protože měl pocit, že není moudré, aby člověk tak rychle pil. Protože na zádech nesl i pytel trávy, trochu jí vzal a hodil ji do nádoby, ze které císař pil.

Šáhdžahán se rozčílil. „Co to děláš?" zamračil se. „Proč jsi mi do vody hodil trávu? Byl jsi tak laskavý a dal jsi mi pít. Zachránil jsi mi život. Proč mi teď bráníš, abych vodu dopil?“

„Můj dobrý příteli," vysvětloval starý muž: „mám spoustu oslů a nikdy jim nedovolím pít tak rychle. Když jim do vody dám trávu, pijí pomaleji a opatrněji. Když piješ moc rychle, můžeš dostat bolesti. Jen jsem se snažil myslet na tvé zdraví."

Mezitím císaře objevili jeho přátelé a obdivovatelé. Zdálky viděli, jak starý muž hodil do císařovy vody trávu a hned je to rozzlobilo. Okamžitě přiběhli na místo a chtěli starého muže nemilosrdně potrestat.

Ale Šáhdžahán je zadržel. Řekl: „Ne, ne, ne! Tento muž mi zachránil život. To jen kvůli obavám, aby se mi něco nestalo, mi do vody nasypal trávu."

Pak se císař otočil ke starému muži a řekl: „Už si na živobytí nemusíš vydělávat prací s osly. Jsem ti nesmírně vděčný. Protože jsi mi zachránil život, jmenuji tě starostou vesnice."

Upřímný lidský slib

Toto je pravdivý příběh o dvou přátelích. Jednoho dne řekl jeden mladík svému dobrému příteli: „Vidím, že jednoho dne budeš významný a bohatý.“

„To je směšné,“ ušklíbl se jeho přítel. „Jak bych se mohl stát významným a bohatým člověkem?“

Ten první řekl: „Ale ano, vidím to. Máš to napsané na čele.“

„Dobrá,“ odpověděl jeho přítel. „Jestli se stanu významným a bohatým, dám ti deset tisíc rupií.“

„To myslíš vážně?“ zeptal se první. „Jestli ano, napiš to.“

Jeho přítel napsal: „Pokud se někdy stanu bohatým a významným, dám ti deset tisíc rupií,“ a podepsal se.

Mladík si lístek, který jeho přítel napsal, schoval, ale nikdy svého přítele nebral vážně. Byl to žert. I stalo se, že za deset či dvanáct let ten jeden skutečně zbohatl a byl významný, zatímco druhý zůstal bohužel velmi chudý. Tou dobou byli oba přátelé rozděleni a každý vedl svůj vlastní život. A přesto si chudý přítel lístek schraňoval, ačkoliv cítil, že to byl žert a peníze nikdy nedostane.

Zcela nečekaně tento chudý muž vážně onemocněl. Než zemřel, zavolal svého syna, kterému bylo pouhých sedm let, a řekl mu: „Můj synu, ­přines mi prosím tu krabičku, která je u okna. Je v ní něco velmi cenného, co jsem pro tebe uschoval.“

Syn byl velmi smutný, že jeho otec umírá, a tak nechtěl krabičku přinést. Cítil, že nic nemůže být cennějšího než život jeho otce. Otec však naléhal, a tak šel a krabičku přinesl. Nato otec řekl: „Až zemřu…,“ a malý syn i jeho matka se okamžitě rozplakali. Otec však pokračoval: „Až zemřu, zajdeš za tímto mužem a ukážeš mu, co napsal.“ Žena i syn se podívali na papírek a podivili se, že bohatý muž slíbil, že svému příteli dá deset tisíc rupií. V té chvíli ovšem nedokázali myslet na nic jiného než na svého nejdražšího, který se je chystal opustit.

Muž zanedlouho zemřel. Přátelství mezi oběma se vytratilo natolik, že bohatý muž, který byl kdysi jeho nejlepším přítelem, ho nepřišel navštívit ani předtím, než opustil tento svět. Po třech nebo čtyřech týdnech však vzal syn chudáka lístek a přinesl ho k bohatému. Bohatý muž měl hodně služebníků. Ti nejprve nechtěli malému chlapci dovolit, aby jejich pána rušil. Když ale nakonec viděli, že je to jen nevinné dítě, pustili ho dovnitř.

Chlapec lístek podal bohatému muži. Ten si ho přečetl a zeptal se: „To jsem psal já?“

„Nevím,“ odpověděl chlapec. „Než můj otec zemřel, dal mi tento papírek, abych vám ho dal.“ Chlapec měl na krajíčku. Bohatý muž zavolal jednoho ze svých sekretářů a vysvětlil mu: „Před mnoha lety jsem otci tohoto chlapce slíbil, že mu dám deset tisíc rupií, když se stanu bohatým a významným. Jsem bohatý sedm let; vypočtěte prosím, kolik úroků mám přidat k těmto deseti tisícům rupií.“

„Je to navíc sedm tisíc rupií, takže to dělá dohromady sedmnáct tisíc,“ řekl sekretář.

Bohatý muž hned vypsal šek na sedmnáct tisíc rupií a dal ho malému chlapci se slovy: „Dej to přímo své matce. Nikam jinam předtím nechoď.“

Tak jeden upřímný člověk dodržel svůj slib.