Ticho promlouvá, ticho promlouvá

Byl jednou jeden skutečně veliký duchovní Mistr, jehož jméno bylo Troilanga Svámí. Měl ohromnou okultní sílu. Šrí Rámakrišna ho několikrát navštívil. Podle něj byl pohybujícím se Pánem Šivou. Jednou se ho Šrí Rámakrišna pomocí gest zeptal na Boha. Troilanga Svámí mu také pomocí gest objasnil, že vysoko v Nebi je Bůh Jedním, ale když jsme v těle, tělo se pro nás stane jedinou skutečností a Bůh se stane mnohými.

Komentář: Když ticho odpoví na otázku, odpověď je nejúčinnější. V tichu zde jeden duchovní Mistr položil otázku a v tichu na ni druhý Mistr odpověděl. Ten, kdo dával, i ten, kdo dostával, byli oba nesmírně potěšeni.

Vskutku, tělo zpívá píseň Boží rozmanitosti a duše zpívá píseň Boží jednoty či Boží transcendentální vize.

Skutečnost těla a skutečnost duše

Jednou šel Troilanga Svámí po ulici nedaleko indického královského paláce. Král byl jeho velkým obdivovatelem. Když se dozvěděl, že je Troilanga Svámí poblíž, sám vyšel ven a přivedl ho do paláce. Mistr byl nahý, a tak ho královi služebníci oblékli do hezkého, drahého oblečení; vypadal nesmírně krásně. Pak ho nasytili tím nejlahodnějším jídlem. Mistr králi i jeho společnosti požehnal a pak spolu dlouho rozmlouvali, ačkoliv byl obyčejně člověkem mála slov. Někdy nepromluvil celé měsíce ani slovo.

Když Troilanga Svámí opustil palác a vracel se do své chýše, někteří strážci jej zpovzdálí pozorovali. Jakmile už byl téměř z dohledu, napadli ho tři chuligáni a vzali mu drahé šaty, které dostal od krále. Strážci přiběhli a chuligány zajali. Pak Troilangu Svámího prosili, aby se do králova paláce ještě vrátil, a on souhlasil.

Když král uslyšel, co se stalo, chystal se chuligány potrestat a vsadit je do vězení. Ale Troilanga Svámí řekl: „Ne, nedělej to. Pro mě není rozdíl v tom, mám-li oblečení, nebo ne. Nemám-li oblečení, moje duše není vůbec ovlivněna. Svou duši jsem měl v těle dlouho předtím, než jsi mi dal oblečení, a ta je jedinou skutečnou věcí. Co budu dělat s věcmi, které nenaplňují žádnou potřebu mé duše?“ A tak byli chuligáni propuštěni a Mistr si šel míruplně svou cestou.

Komentář: Skutečnost těla potřebuje ke svému uspokojení ozdoby, přikrášlení a okrasy. Skutečnost duše potřebuje ke svému věčnému uspokojení jen jednotu s nesmrtelností nekonečnosti.

Svatý, který přemohl pokušení života

Troilanga Svámí vážil přes sto třicet pět kilo. Žil v Benáresu a většinu svého času trávil koupelí ve vodách Gangy. Jednou šel po ulici nahý, když potkal nového smírčího soudce, který právě přijel do této oblasti. Soudce se rozzuřil a nařídil policistovi, aby Mistra zatkl a zamkl v malé místnosti. Druhého dne ráno viděl soudce Troilangu Svámího, jak se prochází před místností. „Jak ses dostal ven?“ dotazoval se. Troilanga Svámí odpověděl: „Bylo to tak snadné. Dostal jsem se ven, protože se mi chtělo dostat se ven. V noci jsem se vyprázdnil a teď je to cítit, proto jsem si myslel, že pro mě bude lepší, když se z té místnosti dostanu ven.“

Tentokrát dal Mistra pod zámek sám soudce, použil dva zámky. Dalšího rána pracoval soudce ve své kanceláři, když v tom uviděl najednou Troilangu Svámího v rohu své kanceláře, jak se na něj usmívá. Soudce řekl: „Jak je možné, že jsi tady?“

Troilanga Svámí mu řekl: „Neměl byste obtěžovat nevinné hinduistické jogíny. Mohou dělat, co chtějí. Chodím po ulici nahý, ale žádná žena mě nezajímá. Obyčejní muži, ti jsou plní chtíče. Mají všemožné emocionální problémy, nižší vitální problémy, sexuální problémy. Já takový nejsem. Také lidé, kteří se na mě podívají, vidí, že mé tělo je tak těžké a podivné. Koho bych tedy zajímal? Zřekl jsem se celého světa a zároveň nikoho nezajímám nečistým způsobem. Proč mě tedy obtěžujete? Nevytvářím pokušení a nejsem nikým pokoušen. Chcete-li trápit hinduistické jogíny, budete zesměšněn a nikdy neuspějete, protože jsme daleko nad lidským utrpením.“

Komentář: Pravý člověk, který realizoval Boha, je ten, kdo má schopnost nebýt druhými ovlivněn a zároveň neovlivňovat druhé. Chrání sám sebe před zbytkem světa a chrání svět před sebou samým. Toto jeho zázračné dosažení pochází z neoddělitelné jednoty Božskosti jeho těla s nejvyšší univerzálností jeho duše. Tělo se těší ze svobody duše. Duše se těší z toho, že tělo přijalo skutečnost duše.

Urážka přináší odplatu

Když šel jednou Troilanga Svámí nahý po ulici, uviděl ho policejní soudce s manželkou. Jeho žena byla vyděšena a chtěla, aby ho zatkli. Jak se stráže chystaly jogína uvěznit, Troilanga Svámí najednou zmizel. Kolem bylo spousta lidí, a tak byli všichni překvapeni, jak mohl uniknout. Za chvilku se s úsměvem objevil na tomtéž místě. Soudce se rozzuřil. „Proč děláš takovéto věci?“ křičel. Nemilosrdně Mistra urážel, říkaje: „Vypadáš tak podivně! Proč se tu potuluješ nahý? Copak nemáš rozum? Tolik nás obtěžuješ!“ Ale nechal ho jít.

Té noci měl soudce sen. Viděl v něm sanjasína, který měl na sobě tygří kůži, jak k němu běží a v ruce drží trojzubec, aby ho zabil. Řekl soudci: „Jak jsi se opovážil urazit Troilanga Svámího? Je to tak velký duchovní Mistr. Nedovolím ti zůstat v tomto svatém městě Benáresi.“ Soudce byl k smrti vyděšen. Vykřikl ze spaní a jeho sluhové mu přišli na pomoc a probudili ho. Následujícího dne šel soudce osobně za Troilangou Svámím, položil se mu k nohám a prosil o odpuštění, kterého se mu hned dostalo.

Komentář: Když člověk urazí Mistra, který realizoval Boha, vystavuje se okamžitému potrestání ne od samotného Mistra, ale od Boha, který Mistra, Svůj nejvyšší nástroj, miluje více než Sám Sebe. Mistr viníkům odpustí, neboť odpuštění je to, co zná. Ale Bůh, přestože je odpuštěním Své vlastní Věčnosti a Nekonečnosti, nedovolí, aby byl Jeho vybraný nástroj zesměšňován a urážen, neboť Jeho nástroj je ten, kdo patří jen Bohu a je jen pro Boha. Koneckonců, co Bůh vždy chce, je neustálé projevení Jeho vlastní Pravdy, Světla a Krásy.

Král a meč

Jeden významný indický král se jednou vydal na projížďku člunem po řece Ganze. On i jeho doprovod uviděli, jak za nimi plave muž. Byl to duchovní mistr Troilanga Svámí. I stalo se, že usmívající se Troilanga Svámí asi po hodině doplaval do blízkosti člunu, a tak mu pomohli vylézt nahoru. Všichni lidé ho znali a chovali k němu nesmírnou úctu, lásku a obdiv. Král byl také rád, že ho vidí, protože si ho vážil i on.

Král měl za opaskem zastrčený meč. Troilanga Svámí si ho od něj vzal, zkoušel ho a hrál si s ním jako dítě. Pak ho znenadání hodil do Gangy. Král byl bez sebe zlostí. Meč dostal za své zásluhy a chrabrost, a byl rozzuřený, že přišel o tak drahocennou věc. Chtěl Troilangu Svámího potrestat, ale všichni protestovali: „To ne, je to světec; to nemůžete udělat. Bude to hrozné, když na něj vztáhnete ruku!“

„Pokud ho nejste ochotní potrestat vy,“ řekl král: „jakmile budeme na souši, najdu jiné, kteří mě rádi poslechnou a tohoto muže potrestají.“

Když byli na dosah břehu, ponořil Troilanga Svámí, který seděl ve člunu, ruce do vody. Z ničeho nic se v jeho rukou objevily dva zářící meče. Byly totožné a oba vypadaly přesně jako ten, který hodil do Gangy. Všichni byli překvapeni. „Ó králi,“ řekl Mistr: „vyber si ten, který ti patří.“

Král ale nevěděl, který doopravdy patří jemu. Troilanga Svámí nato řekl: „Ty hlupáku, copak nepoznáš, který ti patří? Nepoznáš svůj majetek?“ Potom zahodil ten, který nebyl jeho, a pravil: „V tomto světě s tebou nic nezůstane. Až zemřeš, všechno, co máš, zůstane zde. Tomu skutečnému v tobě říkám: ‚Nežij ve světě požitků. Zůstaň ve světě aspirace. Zůstaň ve světě Světla, Míru a Blaženosti. Jsi král, ale přesto jsi hlupák. Buď moudrý. Jen potom budeš mít v životě opravdové štěstí. Buď duchovně moudrý!‘“

Komentář: Pokud a dokud se nestaneme duchovně moudrými, nikdy nepoznáme, co je naším pravým vlastnictvím. Naším opravdovým vlastnictvím, naším věčným vlastnictvím, naším jediným vlastnictvím je naše láska k Bohu. Nic jiného nemůžeme zde na zemi ani tam v Nebi považovat za své zcela vlastní. Jen naše láska k Bohu — naše trvalá, oduševnělá a sebedávající láska k Bohu — může být naším věčným vlastnictvím. Toto vlastnictví zůstane provždy v bezpečí a my sami budeme také v bezpečí, jen když toto vlastnictví budeme považovat za své.

Jakmile jednou zjistíme, že máme lásku k Bohu v hojné, bezmezné a nekonečné míře, tehdy se Boží vlastnictví, kterým je celý Jeho vesmír, okamžitě stává také naším vlastnictvím. Naše láska k Bohu považuje Boha za svého a ve chvíli, kdy svou lásku nabídneme Bohu, celé Boží stvoření se okamžitě stane naším. Celé Jeho stvoření pochází z Jeho Vize a On a Jeho Vize jsou neoddělitelní. Když si na Boha činíme nárok svou láskou, potom si Boží Zájem a Boží stvoření okamžitě činí nárok na nás, protože výhradním vlastníkem je Bůh a nikdo jiný.

Zde na zemi se snažíme dělat si nárok na všechno, co můžeme vidět. A všechno, co je kolem, si také dělá nárok na nás. Nárok na ostatní si však dělat nemůžeme a oni si nemohou dělat nárok na nás, protože zjišťujeme, že jim něco schází, a oni zjišťují, že něco schází nám. Tím, co nám schází, je láska k Bohu. Ta je semínkem-možností, které nakonec vyroste do ovoce-nevyhnutelnosti.

Píseň zřeknutí se světa

Jednoho dne byl Troilanga Svámí se svými žáky, když k němu přišel bengálský džentlmen středního věku, oblečený do nových šatů a naparfémovaný olejem. K velkému údivu žáků ho Svámí objal.

Všichni se podivovali: „Jak můžeš objímat někoho tak vyšňořeného a světského? Vždyť není duchovní.“

„Vy hlupáci,“ řekl jim Troilanga Svámí: „vy ho nepoznáváte. Abyste dosáhli jeho duchovní úrovně vědomí, museli byste se ve svém životě všeho vzdát, všeho se zříct. Ani ve svém nejvyšším vědomí se mu nemůžete rovnat. To, že je čistě oblečen, má vyžehlené šaty nebo že používá parfém, pro něj nic neznamená. Dosáhl takové duchovní výšky, že nebude ovlivněn tím, co si obleče nebo co udělá. Nemůžete posuzovat lidi podle jejich vnějšího vzezření. Je to velký hledající, neobyčejná duše.“

Slova Troilanga Svámího se ukázala jako pravdivá. Ten muž se jmenoval Šjáma Čaran Lahiri a byl později znám jako významný duchovní Mistr.

Komentář: Pokud člověk ví, jak dobře zpívat píseň zřeknutí se světa, potom nemůže být nikdy pokoušen písní vlastnění světa, nemluvě o tanci pokušení světa. Ve vnitřním světě nic nenaruší jeho božské uvědomění a ve vnějším světě nic nenaruší jeho lidské vystupování. Je jako člun, který je ve vodě a zároveň na něj voda nemá vliv.