Síla pokušení málem uspěla

Jednoho dne, když se Nigamananda cvičil v odříkání, šel kolem chrámu, který patřil jedné starší ženě. Tato žena sádhua prosila, aby v jejich chrámu na nějaký čas zůstal, a on její prosbu laskavě vyslyšel. Nakonec ho požádala, aby chrám spravoval, a on souhlasil. Stali se dobrými přáteli. Projevovala mu veškerou mateřskou náklonnost a on jí nabízel všechny dobré vlastnosti svého srdce.

Jednoho dne přišla do chrámu krásná mladá žena. Byla hluboce uchvácena oduševnělou krásou Nigamanandy a nechtěla z chrámu odejít. Měli spolu vážné duchovní rozhovory a Nigamananda byl velmi pohnut jejími upřímnými duchovními vlastnostmi a hlubokým duchovním porozuměním.

Majitelce chrámu se to vůbec nelíbilo. Cítila, že to ničí Nigamanandovu duchovnost. Začala mladou ženu urážet, aby ji donutila chrám opustit. Mladá žena se ale do Nigamanandy zoufale zamilovala, a tak byla neoblomná v tom, že zůstane. Postupně se i Nigamananda stal slabý.

Jednoho dne mu mladá žena řekla: „Jsem bohatá a vezmu tě do svého domu. Ujišťuji tě, tvá duchovnost nebude zničena. Naopak, pomohu ti meditovat ve dne v noci. Vezměme se. Když se vezmeme, bude přirozené, že ti budu pomáhat, a společnost nás nebude kritizovat. Dokážeš urychlit svou cestu k Bohu.“ Rozhodli se tedy, že se za dva týdny vezmou.

Než uplynuly dva týdny, před Nigamanandou se jednou ve snu zjevil se zářivou tváří jeho Mistr. Měl v ruce klacek a vzápětí byl Nigamananda v šoku, když viděl, jak Mistr hlava nehlava bije a tluče jeho přítelkyni. Mistr ji pohaněl a zbil ji do bezvědomí. Potom Nigamanandu požehnal a řekl mu:

„Okamžitě odtud odejdi! Tato žena ti v tvé realizaci Boha nepomůže, naopak ti vezme všechnu aspiraci, kterou teď máš, a stane se z tebe pouliční žebrák.“

Netřeba říkat, že Nigamananda svého Mistra okamžitě poslechl.

Komentář: Upřímný hledající se musí mít po celou dobu nesmírně na pozoru, neboť síly nižšího vitálna ho mohou snadno okrást o jeho aspiraci. Než zasvitne realizace Boha, vždy může být sveden a snadno sejít z cesty Pravdy a Světla. Samou přirozeností vnějšího světa je pokušení. Aby hledající pokušení překonal, musí být neustále bdělý a vždy se řídit příkazy své vnitřní vůle, a ne návrhy vnějšího světa.

Krása těla zklame; krása duše pluje

Aby Nigamananda dosáhl duchovního očištění, žil několik měsíců velmi prostým životem ve Váranásí. Jednoho dne měl opravdu veliký hlad, neměl však nic k jídlu. V duchu si postěžoval bohyni hojnosti: „Annapurno, jak je možné, že nemám co jíst?“

Vzápětí se objevila velmi ošklivá stará žena ve špinavých šatech, podala mu plátěný vak a řekla: „Prosím, pohlídej mi tento vak s jídlem. Půjdu se vykoupat do nedalekého rybníka. Pak se společně najíme.“

Nigamananda čekal dvě nebo tři hodiny, ale žena se stále nevracela. Nakonec se rozhodl vak otevřít a uviděl v něm to nejchutnější jídlo a ovoce. Všechno tedy snědl sám. Té noci Nigamananda uviděl ve snu bohyni Annapurnu. Usmála se na něj: „Vidíš, nikdo nezůstane hladový. Všechny nasytím.“

„Ty že všechny nasytíš?“ zvolal Nigamananda. „Kdy jsi mě nasytila? Vzýval jsem tě, když jsem měl hlad, ale jídlo mi dala ošklivá, špinavá stará žena. Ty jsi přece krásná a zářivá!“

„To já jsem za tebou přišla v podobě ošklivé ženy,“ odpověděla bohyně.

„Proč jsi to udělala?“ zeptal se.

„Chtěla jsem ti ukázat, že všechny podoby jsou mé,“ řekla bohyně. „Ještě pořád si více všímáš fyzické krásy než krásy duše. Chtěla jsem ti ukázat, že i oškliví lidé mohou mít dobré srdce. Od této chvíle se snaž cítit, že fyzická krása nemá nic společného s laskavým a soucitným srdcem.

Komentář: Krása těla nás nakonec vždy zklame. Krása duše nakonec vždy pluje v lodi dokonalé jednoty k Břehu spokojenosti Boha.

Ne vnější forma, ale vnitřní podstata

Svámí Satčidánanda měl sochu určitého boha. Požádal svého žáka Nigamanandu, aby ji uctíval, ale Nigamananda o sochu neměl zájem. Jednoho dne se ho Mistr zeptal: „Proč neuctíváš sochu, kterou uctívám já? Jak to, že v mém Milovaném Pánu nic nevidíš ani necítíš?“

Nigamananda odpověděl: „Můžeš v ní vidět svého Milovaného Pána, já však vidím jen kus neživého dřeva.“

Nato se Mistr rozzuřil. Nemilosrdně Nigamanandu urazil a řekl mu: „Jestli ještě jednou projevíš neúctu k mému Milovanému Pánu, vyhodím tě ze svého ášramu! Dej si pozor!“ Pak se odešel věnovat povinnostem v ášramu.

Nigamananda byl ponížený a velmi rozhněvaný. Okamžitě vzal sochu z oltáře a dal jí pořádný pohlavek, přitom zvolal: „Ty! Kvůli tobě jsem od Mistra dostal tak přísně vyhubováno. Zasloužíš potrestání.“ Pak ji vrátil na oltář.

Po několika minutách se Mistr vrátil a se širokým úsměvem mu řekl: „Říkal jsi, že můj Pán je neživým kusem dřeva, ale kdopak uhodí neživou věc? Jen když je někdo nebo něco živé, dostane se nám zadostiučinění, pokud to uhodíme. Člověk nemluví k neživé věci, protože taková věc mu nemůže rozumět nebo odpovědět. Ne, něco v té sošce vidíš. Měl jsem takovou radost, když jsem tě slyšel mluvit s mým Pánem. Nejenže můj Pán má život, ale také ztělesňuje univerzální a transcendentální život. Od nynějška tedy tuto sošku prosím uctívej.“

Nigamananda se svému Mistrovi uklonil a řekl: „Prosím, odpusť mi. Budu uctívat tuto sošku. A uvnitř ní uvidím a ucítím tebe, Mistře.“

Mistr odpověděl: „Přesně to bys měl dělat, můj synu.“

Komentář: Víra je nesmírně důležitá. Člověk potřebuje nekonečnou víru ve svého Mistra. Pro lidskou mysl může být někdy těžké věřit Mistrovu způsobu, avšak aspirující srdce je vždy jedním s Mistrovým vnitřním a vnějším působením. Hledající musí zůstávat vždy v srdci. Mít víru ve svého Mistra znamená cítit Boží Přítomnost tady, tam a všude. Nejde o to, co je to za předmět nebo co je to za člověka, jde o to, zda si dokážeme udržet víru v duchovní realizaci svého Mistra. Tehdy přesvědčivě, snadno a rychle dosáhneme úspěchu ve vnějším světě a pokroku ve vnitřním světě.

Můj Guru je Nejvyšší

Nigamananda šel jednou navštívit Kumbhamelu, nejznámější indickou náboženskou slavnost, kterou navštěvuje doslova nespočet lidí. Byl radostí bez sebe, když tam spatřil svého Gurua, Svámí Satčidánandu. Každou slavnost vede jiný duchovní Mistr, tentokrát ji vedl velký Mistr Šankaračarya, Guru Satčidánandy. Šankaračarya seděl vedle Satčidánandy a všichni k němu měli hluboký obdiv.

Když Nigamananda přišel, nejprve se uklonil svému Mistrovi a poté Šankaračaryovi. Všichni byli šokováni. Jak se mohl nejprve poklonit Satčidánandovi, když Šankaračarya seděl přímo vedle něj? Někteří mu řekli: „Jsi takový hlupák! Copak neumíš rozlišovat?“

Nigamananda odpověděl: „Umím. Říkám vám, že nikdo nemůže být lepší než váš vlastní Guru. Můj Guru pro mě je a navždy zůstane tím Nejvyšším. Proto jsem udělal správnou věc, když jsem se uklonil nejprve jemu.“

Jakmile to Šankaračarya uslyšel, zeširoka se na Nigamanandu usmál a řekl mu: „Máš pravdu, můj synu, máš pravdu.“ Pak se ho zeptal na několik duchovních otázek, na které Nigamananda dokonale odpověděl. Šankaračarya se poté zeptal Satčidánandy: „Co děláš? Proč tohoto svého žáka nepožádáš, aby měl své vlastní žáky a pomáhal osvítit lidstvo? Jasně vidím, že je na to připraven.“

Satčidánanda potom prohlásil před Šankaračaryou a všemi hledajícími, kteří byli nablízku: „Můj duchovní syn Nigamananda realizoval Boha. Od nynějška bude přijímat žáky a pomáhat jim osvítit jejich mysl a naplnit jejich srdce.“

Komentář: Mistr je na začátku cesty kormidelníkem, lodí a řekou. Na konci cesty se stává cílem samotným. Hledající začátečník vidí Mistra jako loď. Když překročí hranici mysli, vidí ho jako kormidelníka. Když si s Mistrem vytvoří neustálou jednotu, vidí ho jako řeku. A když se stane Mistrovým nanejvýš dokonalým nástrojem, vidí Mistra jako cíl samotný. Jakmile pro žáka udeří jeho hodina, také on musí hrát úlohu Mistra, neboť ve světě sebedávání a stávání se Bohem musí pokrok neustále pokračovat.

Božská láska utěšuje lidskou ztrátu

Žák Svámího Nigamanandy, muž středního věku, zemřel na nevyléčitelnou nemoc. Jeho matka i žena byly uvrženy do moře smutku. Matka samým žalem téměř přišla o rozum. „Na co tě máme?“ zeptala se obrázku jejich Mistra, visícího na stěně. „Nemáš žádnou sílu, jsi zbytečný! Hodím tě do rybníka!“

Popadla obrázek a zamířila k rybníku. Znenadání za sebou uslyšela někoho smutným hlasem volat: „Matko, matko!“ Otočila se a uviděla jejich Gurua Nigamanandu, jak se slzami v očích říká: „Matko, vraťme se zpět. Neplač už pro svého syna. Já budu tvým synem. Je se mnou, v mém nitru.“

Ženu zaplavil pocit nesmírné útěchy a vrátila se domů i s obrázkem svého Gurua. Všechno se to přihodilo v době, kdy byl Nigamananda ve skutečnosti čtyři sta mil vzdálen a dával duchovní ponaučení žákům žijícím v jeho ášramu.

Komentář: Na rozdíl od božské lásky a božského uctívání jsou lidská láska a lidská úcta vždy založeny na osobním zájmu. Kdykoliv je ve hře osobní zájem, nikdy nemůžeme dosáhnout blízkosti vnitřní jednoty. Hledající v tu chvíli zjistí, že dokonce i od svých blízkých je oddělen vnitřními zdmi. Lpění na světě nakonec vede ke zničení.

Sen se stal skutečností

Jednou se jeden velice známý armádní důstojník rozhodl přijmout duchovní život. Chtěl se nadobro vzdát světa lpění, a tak se začal každý den modlit k Bohu, aby ho zavedl k jeho skutečnému Guruovi. Jedné noci viděl ve snu tu nejkrásnější zářivou bytost a zároveň viděl, že má na srdci napsané slovo „Nigamananda“. Tento důstojník nevěděl o Svámí Nigamanandovi nic. Ten žil v jiném městě tisíc mil daleko. Důstojník ale pátral a brzy našel někoho, kdo o Nigamanandovi věděl a dokázal mu říct, kde Mistra najde.

Za několik dní důstojník-hledající přijel do Nigamanandova ášramu. Jakmile Nigamanandu spatřil, věděl, že je to Mistr, kterého viděl ve snu, a padl mu k nohám.

Nigamananda mu prostě řekl: „Takže věříš snům?“

Komentář: Svět snů má sousední dveře se světem skutečnosti. Dnešní překrásné sny jsou zítřejší plody skutečnosti. Oduševnělé sny aspirace hledajícího mohou být přeměněny do plodné manifestace skutečnosti. Upřímný, sebedávající hledající může v procesu svého vnitřního vývoje snadno dosáhnout volného přístupu do měsíčních světů snů a do slunečních světů skutečnosti.