Poznámka vydavatele:

Toto je 1594. kniha napsaná Sri Chinmoyem po svém příchodu na západ v roce 1964. Jeho první kniha Meditace, potrava pro duši byla vydána v roce 1970.

Název knihy, stejně jako výběr kapitol vybralo Nakladatelství Sri Chinmoy Centrum v New Yorku.

Mé sladké děti¹

Před dlouhými dvaceti třemi lety mě můj Milovaný Absolutní Nejvyšší přivedl do Ameriky, na Západ, abych Mu zde co nejoduševněleji sloužil. Požehnal mě svou nekonečnou Nadějí, nekonečnou Inspirací a nekonečnou Aspirací, abych mu na Západě sloužil.

Vy jste mé sladké děti. Vy jste mé rostliny služby. Jednoho dne se z vás stanou obrovské banyánové stromy. Já vám nejen pomáhám, já vás přiměji realizovat Absolutního Nejvyššího a projevím Jej ve vás a vaším prostřednictvím v Jeho vybrané Hodině. Vy jste mé vybrané děti. Spolu budeme usilovat o zdokonalení srdce a života lidstva.

Milujte Nejvyššího ve mně více, nekonečně více. Buďte oddaní Nejvyššímu ve mně nekonečně více. Hle, vám bude patřit bezesná radost a bezdeché uspokojení. Vám bude patřit dokonalost, úplná dokonalost, po které lidstvo touží již celá staletí.

Nesmířím se s porážkou²

Včera jsme měli v autobuse soutěž v intuici. Napsal jsem tři řádky a vyzval žáky, aby použili svou intuici a řekli, co jsem napsal. Vyhráli tři žáci. Neřekli přesně, co jsem napsal, ale slova byla do určité míry správná.

Dnes jsem chtěl uspořádat další soutěž v intuici, ale když jsem psal poselství, velmi krátké poselství, stalo se příliš důležitým. Protože to bylo velmi důležité poselství, nechtěl jsem se do soutěže v intuici pouštět. Teď vám to poselství řeknu:

Nesmířím se s porážkou, nehledě na to, jak mocné jsou síly nevědomosti zde na zemi. Nesmířím se s porážkou, nesmířím se s porážkou. Projevím Nejvyššího. Realizoval jsem Nejvyššího Způsobem Jemu vlastním. Nikdy, nikdy nebudu projevovat Nejvyššího lidským způsobem. Božským způsobem, způsobem, jakým jsem Jej realizoval, takovým způsobem Jej budu i projevovat. Realizoval jsem Jej s naprostou upřímností a zasvěcením. Stejným způsobem Jej musím se svými vybranými nástroji projevit dříve, než opustím zemi.

Nemám ve zvyku smiřovat se s porážkou od nevědomosti, která občas zachvátí a podrobí si mé žáky. Když vidím tak zvané dobré nebo blízké žáky, kteří si občas užívají nevědomosti, cítím, že mám plné právo být ve svém životě přísnější, abych naplnil svou misi na zemi. Porážka v mém životě nemá místo. V bitvě proti nevědomosti se nikdy nesmířím s porážkou. Když mě mí žáci porazí v ping-pongu nebo jiné hře, přijmu porážku s největší radostí, protože jsou to mé nejdražší duchovní děti. Ale v případě nevědomosti, se s porážkou nikdy nesmířím.

Drazí, někteří z vás říkají, že když uplatňuji svou božskou pravomoc a říkám vám, kdo jsem, v tu chvíli mi věříte. Ale rád bych vám řekl, že nemusíte vědět, kdo jsem. Ve skutečnosti nikdo nikdy nepozná, kdo jsem. Bez ohledu na upřímnost vaší snahy to nikdy nezjistíte.

Nesnažte se mě poznat. Znamená to pokoušet se o nemožné. Snažte se jen dělat správnou věc, věc, kterou jsem vás vždycky žádal dělat ve vnitřním světě i ve vnějším světě. Pokud dokážete dělat, o co jsem vás požádal, je to víc než dost k dosažení toho Nejvyššího a sjednocení se s tím Nejvyšším. Ale pokud se mě budete snažit poznat svým vlastním způsobem, svou myslí nebo vitálnem, poznáte mě jen jako další lidskou bytost. Všechna omezení, která máte, přiřknete i mně.

Pokud si chcete procvičit svou představivost, přirozeně objevíte v mém vnitřním i vnějším životě milióny chyb. Lidské bytosti mají sklon hledat chyby. Dokud se nebudete dívat mýma očima, ale stále jen vlastníma očima, přirozeně mě nikdy, nikdy, nikdy — nikdy je to správné slovo — nerealizujete.

Vaše nejvyšší a mé nejvyšší není stejné. Když vyskočí dítě, dosáhne do určité výšky. To je jeho nejvyšší výška. Když pak vyskočí někdo, kdo je vyšší než nejvyšší, a pokud má tu schopnost, dosáhne vždy se překonávající výšky. Jeho výška a výška dítěte nejsou stejné. Podobně dosáhnete toho nejvyššího podle svých schopností a s mou bezmeznou láskou a soucitem, a to je víc než dost.

Ve vnitřním světě vím, co musím dělat. I ve vnějším světě, až udeří ta správná hodina, udělám, co je potřeba, ať už to je s vaší pomocí, nebo s pomocí někoho jiného. Možná nebudete nanejvýš vybraným nástrojem, ale zčista jasna se objeví někdo třetí. Nástroje jsou zapotřebí. Bez nástrojů nedokážeme udělat nic. Protože mi Bůh dal poslání a protože všechny nezbytné nástroje možná nejsou na dohled, zničehonic se objeví. Dosáhnu Vítězství Nejvyššího s vámi, nebo — bude-li potřeba — s novými nástroji.

Žijte ve Věčném Nyní³

Rád bych vám všem něco řekl. Pokud jste upřímně přijali duchovní život, pak nikdy nepřemýšlejte o budoucnosti, té tak zvané vnější budoucnosti. Když přemýšlíte o vnější budoucnosti — co budete dělat, čím se stanete, co o vás řekne svět, co vy řeknete světu — kladete si na svá ubohá lidská bedra váhu deseti slonů, ne jednoho, ale deseti. Co se pak stane, víte. Když máte na svých bedrech deset slonů, okamžitě vás rozdrtí.

Žijte ve Věčném Nyní, dnes. Snažte se jen být naprosto oddáni Vůli Boha a snažte se těšit Boha Způsobem Jemu vlastním. Když chcete vlastnit Boha, stanete se žebrákem. Ale pokud chcete být Božím princem, dovolte Mu, aby se vás zmocnil svým vlastním Způsobem.

Každé ráno, když nastane den, myslete jen na ten den. Myslete na to, kolika způsoby dokážete sami sebe učinit šťastnými, opravdu šťastnými — tím, že uděláte to, že uděláte tamto a neuděláte toto. Tím, že něco uděláte nebo neuděláte, musíte učinit svůj život šťastným dnes. Nemyslete na zítřek.

Já o zítřku nepřemýšlím. Ve své univerzální a transcendentální vizi vím mnoho, mnoho věcí, které se odehrají v budoucnosti. Ale já žiji ve Věčném Nyní. Dnešní problémy, problémy, které přijdou v následující vteřině, postačují k tomu, aby dohnaly člověka k šílenství. V jedné vteřině si přečtu osobní nebo důležitý dopis a ihned jsem zaplaven problémy. I ve vnitřním světě přicházejí problémy. Kdybych musel myslet na vás na všechny, co bude za deset let: čím se stanete, co budete dělat, jestli se stanete mnohem duchovnějšími nebo duchovního života zanecháte, jestli z vás bude opravdu nepodmíněný žák nebo zmizíte, jako zmizeli jiní; kdybych měl myslet na všechny tyto věci, pozitivní i negativní, pak nedokážu žít na zemi ani pět minut.

Postupuji kupředu tak, že se každou vteřinu snažím lidstvu nabízet své požehnání, své požehnané světlo, aby toto světlo lidstvo osvítilo. Co chcete dělat, co nechcete dělat, čím chcete být, čím se nechcete stát — vaše osvícení přijde ze světla, které nabízím.

Většina žáků, ne-li všichni, nejen tady, ale všude, přemýšlí příliš o budoucnosti, budoucnosti, budoucnosti. Neexistuje nic takového jako budoucnost. Každá vteřina, každá minuta je budoucnost. Ale když přemýšlíte o tom, co se stane za deset nebo patnáct let, když si říkáte: „Měl bych začít hromadit peníze“ nebo „Měl bych střádat pozemské statky.“ Tyto myšlenky jsou jen sloni, které lákáte na svá bedra.

Máte-li ryzí aspiraci, pak vyrůstejte každým okamžikem se svou aspirací. A uvnitř světla své aspirace uvidíte, čím Bůh chce, abyste se stali, čím Bůh chce, abyste se stali pro Něj. Chcete-li žít sami pro sebe, budete dozajista zklamáni. Když se však stanete něčím, čím Bůh chce, abyste se stali, pak vám nikdy nebude odepřeno štěstí, protože v tu chvíli se stanete Boží nekonečnou Radostí a Pýchou.

Božský běžec inspiruje běžce-člověka⁴

Ráno jsem měl sen o běhání. Byli v něm dva běžci: lidský běžec a božský běžec, můj lidský běžec a můj božský běžec. Byl jsem lidským běžcem a zároveň božským běžcem. Tito dva běžci spolu závodili v běhu na 100 metrů.

Když závod začal, dostal se lidský běžec do vedení. Prvních dvacet metrů byl božský běžec za lidským běžcem. Pak při běhu položil božský běžec ruku na lidského běžce a řekl: „Žehnám ti.“ Božský běžec běžel tak rychle! Než lidský běžec uběhl dalších deset metrů, božský běžec závod dokončil. Božský běžec se pak vrátil a lidskému běžci požehnal.

Lidský běžec řekl: „Jsem ti velmi vděčný, božský běžče, že jsi mi dovolil s tebou běžet.“

Božský běžec řekl: „Jsem velmi pyšný, že ses ujal vedení! Zároveň jsem ti vděčný, protože jsi mě inspiroval. Byl jsem za tebou. Byla to tvá vlastní lidská aspirace, která mě, božského běžce, přivedla k tomu, abych ukázal své schopnosti. Kdybys neběžel, kdybys nechtěl běžet, kdybys mě neinspiroval také běžet, neběžel bych. Nemusím běhat na fyzické úrovni. Ale ty jsi chtěl, abych běžel na fyzické úrovni, a proto jsem běžel. Jsem na tebe velmi pyšný, protože jsi běžel prvních dvacet metrů přede mnou, a jsem ti vděčný, že jsi mě inspiroval běžet na fyzické úrovni. Jinak bych neběžel, neboť jsem božský běžec. Nemusím běhat na fyzické úrovni.“

Bylo tam mnoho božských rozhodčích. Rozhodčí byli rozpačití a zmatení. Řekli: „Když uznáme tento čas, pak už na zemi nebude žádná naděje pro lidské běžce. Když uznáme čas božského běžce, bude se říkat, že je jako běžci, kteří dopují.“

V mém případě přijímá božský běžec ve mně božské věci zevnitř, ne nebožskou pomoc zvenčí. Pokud však vnímavost země nebo úroveň země tak dalece zaostává, kdo uzná dosažení božského běžce na fyzické úrovni? Božský běžec musí dosáhnout na duchovní úrovni významné věci, protože je božským běžcem. Na druhou stranu, když božský běžec neinspiruje lidského běžce, když nebude pracovat na fyzické úrovni, lidské bytosti nebudou dělat pokrok. Božskost musí kráčet bok po boku s lidstvem. Jinak, budou-li Božskost a lidstvo spolu soupeřit, Božskost vždy vyhraje. Jestliže se Božskost stará o lidstvo, musí sestoupit dolů a jde s ním bok po boku, aby pozvedlo jeho úroveň.

Abych se vrátil k příběhu. Rozhodčí řekli, že si berou deset dnů na to, aby učinili konečné rozhodnutí, zda bude čas božského běžce uznán platným. Všechno to byli božští rozhodčí. Božští rozhodčí mají velký soucit pro vývoj země. Kdyby byl vývoj na zemi příliš rychlý, kdyby se odehrál příliš rychle na fyzické úrovni kvůli rychlosti božského běžce, mohl by zmást lidského běžce. Mohl by se vzdát, kdyby rozhodčí uznali čas božského běžce.

Když někdo dokáže dělat něco zázračného, můžeme si myslet: „Proč to vůbec zkoušet?“ Kdybych měl hrát tenis se šampiónem, jako je Ivan Lendl, vzdal bych to ještě před tím, než bych začal. Ale když bude Lendl laskavý, řekne: „Ne, hrajme. Chci, aby se vaše úroveň zlepšila.“

Když je někdo v něčem nekonečně lepší než já, ale nesestoupí na mou úroveň, k čemu je to dobré? Vezměme si například profesora. Ten musí sejít na úroveň studenta, aby ho mohl učit. Jakmile zůstane na své vlastní úrovni, se svou vznešenou moudrostí, student od něj nic nezíská. Když učitel učí malé dítě abecedu, ví, že on sám už přečetl tisíce knih, ale sestoupí na úroveň nevědomosti, nebo můžete říci, na úroveň velmi omezených schopností dítěte, které se musí naučit abecedu. Zároveň si učitel ponechává znalosti a moudrost, které získal přečtením mnoha knih. Jak se jinak malé dítě naučí abecedu a posléze bude samo číst knihy, pokud učitel kvůli dítěti nesestoupí na úroveň abecedy?

Božští rozhodčí byli velmi spokojení s božským běžcem. Lidský běžec byl také potěšen, že inspiroval božského běžce, aby se zúčastnil závodu na fyzické úrovni, pozemské úrovni.

Co to znamená? Kdybyste tento sen řekli vykladači snů, krásně by ho vysvětlil. Ale otázka zní: kdybyste měli takovýto druh snu, projeví se, nebo zůstane jen snem? Až se takovéto sny projeví, vývoj světa, pokrok světa, bude nepředstavitelný.

Máte zlatou příležitost⁵

Mé drahé děti, toto je můj nanejvýš, nanejvýš požehnaný požadavek na každičkého z vás zde osobně přítomného. Každý večer, než jdete spát, se posaďte na své posteli a jen tři nebo pět minut se modlete a meditujte. Také prosím zpívejte nebo recitujte novou Bhulite Diyona. Tady je její překlad:

Můj Pane Absolutní Nejvyšší,
nedovol mi zapomenout na Tvé Nohy.
Nedovol mi zapomenout na Tvé Oko.
Nedovol mi zapomenout na Tvé Poselství.
Nedovol mi zapomenout na Tvůj Sen.
V mém životě i v mé smrti,
ó Pane mého srdce,
přijmi mou zbožnou poklonu.
Můj Pane, nedovol mi na Tebe zapomenout.
Nedovol mi na Tebe zapomenout, nedovol.

Ti, kteří se naučili tuto píseň, a ti, kteří jsou dobří zpěváci, mohou píseň zpívat, ostatní ji mohou jen recitovat.

Ještě jednou mám na každého z vás nanejvýš požehnaný požadavek. Prosím, meditujte každý den v šest hodin ráno deset minut. Jen si umyjte oči, tvář, nos a zvláště uši. Když meditujeme, v tu chvíli se v hlubinách našeho srdce aspirace ozývá kosmický zvuk, proto mohou mít naše pozemské uši z kosmického zvuku AUM, bezzvukého zvuku, prospěch.

Večer pak, ať už jdete spát o půl jedenácté, o půl dvanácté, nebo o půlnoci, posaďte se na své posteli a prosím nejméně tři minuty meditujte.

Mé drahé děti, mé sladké děti, to, co říkám, se týká také těch, kteří zde nejsou fyzicky přítomní. Tento rok buď budeme moci nabídnout Pánu Milovanému Nejvyššímu naše nejvyšší vítězství, jediný Cíl naší Věčnosti, nebo Mu nabídneme nejhorší možnou porážku. Pamatujte, je na vás, zda Mu nabídnete nejhorší možnou duchovní porážku, nebo své nanejvýš nádherné vítězství.

Prosím, zapamatujte si tuto báseň:

Nikdy nechci počítat
okamžiky aspirace svého srdce.
Chci jen znásobovat
hodiny zasvěcení svého života.⁶

Tento rok prosím znásobujte hodiny zasvěcení svého života. Buďte hodni svého vnitřního života, svého duchovního života. Moji drazí, záleží jen na vás. Každý okamžik berte vážně.

Když jsem přijel do Ameriky, když jsem přijel na Západ, Nejvyšší ve mně očekával, že k projevení Jeho Vítězství všude možně budu mít nejvýše vybrané nástroje. Nikdy, nikdy, nikdy vás nedokážu přimět k tomu, abyste cítili mou jednotu s vaším srdcem, mou jednotu s vaším životem. Ale jestli se vy sami odvážíte cítit mou jednotu se svým srdcem a životem, pak budete určitě cítit, že vaše vítězství je mým vítězstvím a vaše porážka je mou porážkou, protože jsem s vámi sjednocen, neoddělitelně a navždy. Protože jsem každého z vás přijal, je vaše porážka mou porážkou a vaše vítězství mým vítězstvím.

Máte zlatou příležitost být průkopníky této božské vize, kterou ztělesňuji, božské vize, kterou jsem vás pověřil, abyste rozšířili po celém světě. Mám nesmírné, nesmírné štěstí, že mám pro svůj nejvyšší záměr vaše duše — tak krásné, tak milující, tak sebedávající. Není jediné duše, která by nebyla bezesně stoprocentně pro mě. Všechny vaše duše, ve shodě se svým individuálním vývojem, jsou zde na zemi, jen aby milovaly Nejvyššího ve mně, jen aby sloužily Nejvyššímu ve mně, jen aby naplnily Nejvyššího ve mně. Pokud se dokážete ponořit hluboko dovnitř a dokážete letmým pohledem aspoň na krátký okamžik spatřit svou duši, uvidíte neoddělitelné spojení a jednotu, kterou si se mnou vaše duše vytvořila, aby projevila Světlo, Mír a Božskost našeho Pána Milovaného Nejvyššího. Chci, aby se toto Světlo, Mír a Božskost projevilo ve vašich životech a jejich prostřednictvím.

Žádám vás, žádám vás, žádám vás, abyste nezklamali sebe sama, abyste nezklamali svou duši. Učiňte ze mě nejšťastnějšího člověka na zemi i v Nebi tím, že mě potěšíte a naplníte zde na zemi, protože já jsem vaším vlastním nejvyšším. Vaším naprostým nejvyšším je váš Mistr, Sri Chinmoy. Máte-li víru ve mě, máte víru ve svou duši. Máte-li víru ve svou duši, máte víru ve mě. Jsme neoddělitelní.

Svámí Vivékánanda přednesl v roce 1895 v Parku tisíce ostrovů Inspired Talks (Inspirované promluvy). Západ možná nepřijal nebo nemohl přijmout jeho světlo, ale vím, že milióny a milióny Indů získaly z jeho Inspirovaných promluv bezmeznou inspiraci, bezmezné povzbuzení a bezmezné nadšení. Během let jsem také měl mnoho, mnoho, mnoho inspirovaných přednášek. Vím, že tyto přednášky nesmírně pomohly vašemu vnitřnímu životu aspirace a vašemu vnějšímu životu zasvěcení. Ještě jednou vám teď říkám, prosím považujte život aspirace a život zasvěcení jako nanejvýš důležité. Žádám vás, abyste více zasvětili svůj život. Pokud to dokážete, dávejte přednášky, tady, tam, kdekoliv. Dělejte kurzy a všemi možnými způsoby inspirujte lidi. Pracujte společně, pracujte společně.

Stalo se, že jedna velká indická postava byla žákem duchovního Mistra nejvyššího řádu. Jednou, v době, kdy tento žák trpěl nejhoršími možnými útoky pochybností — pochybami o svém Mistrovi, pochybami o sobě samém a pochybami o duchovním životě, požádal jej nějaký hledající, aby mu vyprávěl o svém Mistrovi. Mluvil tak oduševněle, tak mocně, a tak hluboce, že během hovoru vystoupily do popředí jeho vlastní slzy vděčnosti.

Tento žák potom Mistrovi napsal: „Tolik jsem o tobě pochyboval, Mistře. Pochyboval jsem o svém duchovním životě. Pochyboval jsem o celém světě. Ještě před několika hodinami neměla má existence cenu, všechno bylo negativní. Ale tím, že jsem o tobě mluvil, Mistře, jsem všechno přeměnil na pozitivní a učinil jsem sám sebe šťastným. Jak je to možné? Jistě jsem tím nejneupřímnějším člověkem na zemi. Jsem pokrytec!“

Mistr odpověděl: „Mé dítě, jsem na tebe velmi pyšný! Když jsi o mně mluvil, tvá duše měla příležitost vystoupit do popředí a v srdci toho upřímného aspiranta projevit tvou vlastní Božskost a tvé vlastní světlo. Když za tebou přijdou všechny ty negativní síly a ty se cítíš odsouzen ke zklamání, nemysli si, že jsi pokrytec, že podvádíš sám sebe a upřímné hledající, když v tu chvíli vysoce mluvíš o svém Mistrovi, o duchovním životě, o své cestě — nikoliv! Během nejtemnější hodiny tvé mysli nebo nejtemnější hodiny tvého života, dostala duše na základě neoddělitelné jednoty s Nejvyšším a tvým Mistrem příležitost přemluvit mysl, která byla buď na vyprahlé poušti, nebo v hustém lese. Tvá duše dokázala uchopit tělo, vitálno a mysl a přenést je do zahrady tvého vlastního srdce, aby viděly, jak jsi krásný a jak voníš.“

Toto je můj výklad. Mistr nepoužil přesně tato slova, ale vím, co tím ve skutečnosti myslel. Všechno to říkám proto, že vidím, jak jste občas smutní a v depresi. Možná máte různé druhy vitálních a mentálních problémů. Zlatým způsobem, jak překonat tyto problémy, je mluvit s lidmi o duchovním životě. Když cítíte, že vaše vědomí upadlo, zpívejte mé duchovní písně nebo si povídejte s přáteli o duchovním životě.

Tak jako dnešní píseň Bhulite Diyona vám všechny mé oduševnělé písně musí pomoci. Chcete-li, aby vystoupilo do popředí vaše vlastní světlo, zazpívejte si několik písní nebo poslouchejte záznam mého hlasu. Můj hlas má velmi zvláštní spojení s vaší duší a srdcem. Nezáleží na tom, jestli zpívám dobře nebo ne, můj zpívající hlas má velmi, velmi, velmi zvláštní spojení s vaší duší, s Božskostí uvnitř vás. Prosím, poslouchejte můj hlas nebo mou flétnu nebo nějaký jiný nástroj, který se vám líbí.

Toto je univerzální Hra Boha. Když hrajeme hru, kdo chce prohrát? Uděláme to nejlepší, abychom vyhráli. Kdo je v tomto případě naším nepřítelem? Jsou to nebožské, neosvícené, ničivé síly, které se nás snaží zastrašit a zničit. Říkáme jim nepřátelské síly. Na druhou stranu uchovává Nejvyšší v každé lidské bytosti řvoucího lva. Musíme toho řvoucího lva v nás vyvést na povrch a řvát a řvát, abychom projevili božské světlo, které již máme. Čím více dokážeme sloužit lidstvu, i kdyby to byla jen trocha světla nabídnutá jednotlivci, tím více je Nejvyšší povinen nám požehnat svým hojným Světlem. A když nabídneme své hojné světlo ostatním, pak nám bude moci dát nekonečné Světlo.

Ve své zahradě srdce jsem vás zaměstnal svou bezmeznou láskou, bezmeznou náklonností a bezmeznou laskavostí. Jste mí pomocníci a já chci, aby každý z vás svou aspirací a zasvěcením přinesl ještě pár rostlin. Snažte se udělat naši zahradu srdce co nejrozlehlejší, co nejkrásnější a co nejvoňavější. Mé děti, vy máte tuto schopnost a jste touto schopností. Chci, aby každičký z vás nabídl našemu Pánu Milovanému Nejvyššímu nejvyšší úspěch, nejvyšší slávu a nejvyšší vítězství.

Nevadí mi, když na mě nejste pyšní, ale se vší upřímností vám chci říci, jak pyšný jsem já na vaše duše, protože ony ví, kdo jsem, a ví, co znamenám. Život duší a dech duší je v každém okamžiku pro mě, pro mě, pro mě. Váš vnější život možná není pro mě. Možná je pro vás samotné, pro jiné lidské bytosti, pro vaši kariéru nebo něco jiného. Ale vaše duše má dech, Dech Věčnosti. Dech vaší duše je pro mě, pro mě, pro mě, jen pro mě. Nedokážete si tak představit, jak vděčný jsem vašim duším, jak pyšný na ně jsem. Lásku, oddanost a odevzdanost, kterou ke mně vaše duše cítí, si vůbec nedokážete představit. Vaše duše ví, kdo jsem já a kdo jsou ony. Jsou mými nanejvýš vybranými nástroji. Ve vašich duších je dech mého života.

Žádám každičkého z vás, aby mi dal příležitost a aby mi dal slib, že mohu být každým okamžikem uvnitř dechu vašeho života. Já vás mám uvnitř svého srdce. Bohužel někteří z vás nemají ve svém srdci mě. Pokud mě budete vidět a cítit, mou živoucí přítomnost, uvnitř svého srdce, nebudete moci udělat jedinou špatnou, neradostnou nebo nepříjemnou věc. V okamžiku, kdy necítíte mou živoucí přítomnost nebo můj nektarový úsměv, v okamžiku, kdy mě nevidíte ve svém srdci, běda, běda, v tom okamžiku se stáváte obětí sebepochybností, nedostatku víry, pocitu marnosti a dalších nebožských sil.

Říkám vám, že uvnitř vás vidím živoucí Přítomnost Pána Milovaného Nejvyššího. V každém okamžiku Ho vidím a cítím uvnitř vás. Proto v každém okamžiku jednám s vlastním Guruem uvnitř vašeho srdce. Prosím, ciťte v sobě můj úsměv, slzy, vděčnost a mou hrdost na vás.

Kolik dobrých věcí jste za ta léta pro mě udělali! Nedokážu ani spočítat, kolik dobrých věcí jste pro mě udělali. Všechny vás žádám, abyste mysleli jen na to, kolik dobrých věcí jste udělali vy pro mě, ne kolik jsem jich udělal já pro vás. Prosím vás všechny, abyste mysleli na to, kolik dobrých věcí jste pro mě udělali od té doby, co jste se připojili k cestě. Myslete na to, kolika způsoby jste mi udělali radost, kolika způsoby jste mě milovali, kolika způsoby jste mi sloužili a kolika způsoby jste mě za ta léta uspokojili. Budete na sebe velmi pyšní. Zkuste si vzpomenout, kolika zvláštními způsoby jste mi od prvního dne, kdy jste se připojili k cestě, nabídli svou lásku, oddanost a odevzdanost. Myslete na mou božskou jednotu s vaším srdcem, s vaším životem, s vaší duší. Jakékoliv zhoubné síly, které se teď staly nedílnou součástí vašeho života, musí poté zmizet, protože zlaté okamžiky jsou tím nejvoňavějším parfémem ve vašem i mém životě. Zapomeňte na to, kolik dobrých věcí jsem pro vás udělal. Jen vám říkám, abyste si pamatovali a spočítali, kolika způsoby jste mi za ty roky udělali radost. Všechny vaše božské kvality pak znovu vystoupí do popředí.

Ani na sekundu nemyslete na to, jestli jste mě navenek či uvnitř jakýmkoliv způsobem zklamali. Prosím vás, abyste se přiklonili na pozitivní stranu. Myslete na to, kolika sty a tisíci způsoby jste mi udělali radost svou láskou, oddaností a odevzdaností. Jen si vzpomeňte kde, kdy a jak. Ujišťuji vás, že budete zaplaveni svou vlastní Božskostí. Jste to vy, kdo dokáže, že jste zcela určitě mými nanejvýš vybranými nástroji. Neexistujete jen sami pro sebe, existujete pro celé Stvoření Pána Milovaného Nejvyššího. Bůh Stvořitel je uvnitř vás a chce, abyste Mu sloužili a uspokojili Boha Stvoření kolem vás.

Moji drazí, jsem inspirován a zůstanu inspirován. Doufám, že světlo inspirace, které jsem právě snesl z nejvyššího Nebe, abych vám jej nabídl, do vás vstoupilo a vy jste se od tohoto okamžiku stali naprosto jinými lidmi. Jsem prosebníkem o vaše usmívající se srdce vyzařující z vaší tváře a z vašich očí. Věčný prosebník ve mně chce, abyste byli šťastní, božsky šťastní, nanejvýš šťastní, aby štěstí zářilo na vaší tváři a z vašich očí. Z vašeho vnějšího života musí zářit do celého světa a osvěcovat jej.

Já vím, kým jsem. Bohužel, vás nedokážu přimět, abyste viděli a cítili, kým skutečně jste vy, kým jste pro mě, kým jste pro Nejvyššího. Ale pokud budeme spolupracovat, pak vás rozhodně budu moci přimět cítit, kým pro mě jste a kým jsem já pro vás. Navzájem se potřebujeme. Já potřebuji vás pro projevení Nejvyššího zde na zemi. Vy potřebujete mě pro nejvyšší realizaci. Já budu znám jako strom a vy budete známi jako květy a plody. Chci věnovat aspirujícímu lidstvu květy Nesmrtelnosti a plody Nesmrtelnosti. Zároveň jsem ptákem a vy křídly.

Cokoliv jsem řekl, došlo velmi, velmi daleko, protože to vstoupilo do Univerzálního Vědomí. Tato slova získávám z Transcendentálního Vědomí a nabízím je Univerzálnímu Vědomí. Vy jste nedílnou součástí Univerzálního Vědomí a zároveň jste mi velmi, nesmírně blízcí.

Nejdůležitější, co jsem vám řekl, je, abyste mysleli na to, kolik dobrých věcí jste pro mě udělali. Jen si vzpomeňte, kolika způsoby jste projevili lásku, oddanost a odevzdanost Nejvyššímu ve mně. Myslete na to, jakou radost jste mi za ta léta bez váhání, šťastně, radostně, ochotně a horlivě dělali. Budete na sebe velmi pyšní. Jen si snažte zapamatovat tyto zlaté okamžiky. Bude vám trvat několik měsíců je spočítat! Veškeré vaše splíny, zklamání, pocity neužitečnosti a další negativní vlastnosti zmizí. Všechny druhy duchovních horeček, které teď můžete mít a které vás činí nešťastnými a ochromují váš duchovní život, zmizí. Už nebudete setrvávat na suché, vyprahlé mentální poušti, kterou jdete, nebo v hustém lese, který jste si pro sebe vytvořili. Vrátíte se do zahrady svého vlastního srdce. Znovu budete moci běžet rychleji než nejrychleji.

A také se snažte cítit mou přítomnost. Chci, abyste v každém okamžiku cítili mou přítomnost uvnitř vašeho srdce způsobem, jakým já cítím vaši přítomnost uvnitř sebe, uvnitř svého srdce.

Roním slzy vděčnosti, když si vzpomenu, kolik dobrých věcí jste pro mě udělali. Plavu v moři slz vděčnosti. Kolika nespočetnými způsoby jste sloužili Nejvyššímu ve mně, milovali Nejvyššího ve mně a uspokojili Nejvyššího ve mně! To je vaše vlastnictví, vaše projevení Božskosti.

„Invocation“ je naším životním dechem⁷

Pokud mě považujete za svého Mistra, pokládejte prosím „Invocation“ za dech mého i svého života. „Invocation“ je živoucí Přítomnost našeho skutečného Gurua — našeho Milovaného Nejvyššího. Ráno začněte s „Invocation“. Než jdete do práce, než odejdete za svou prací, zazpívejte „Invocation“. Pokud nemůžete zpívat, prosím recitujte slova.

Když potom během dne zpíváte „Jiban debata“ a „Bhulite Diyona“, prosím zpívejte „Jiban debata“ jako první. Když zpíváte nebo recitujete písně, dejte do nich laskavě svou duši, srdce, mysl, vitálno a tělo.

Mezi „Invocation“ a dalšími písněmi, včetně „Jiban debata“ a „Bhulite Diyona“, existuje vzdálenost rovna milionům a miliardám mil. „Invocation“ není jen píseň, je nekonečně významnější a plodnější. Žádnou jinou mou píseň nemůžete porovnávat s „Invocation“. Každá myšlenka, každý řádek, každé slovo pochází z mého srdce aspirace a dechu realizace, proto nemůžeme „Invocation“ postavit na úroveň jakékoliv jiné mé písně. V mé aspiraci a realizaci zůstane nesmrtelná, po celou Věčnost.

Na druhou stranu jsem složil několik písní, nejméně padesát, které určitě zůstanou nesmrtelné. Mezi nimi budou „Jiban debata“ a „Bhulite Diyona“ považovány aspirujícím lidstvem za nejcennější duchovní klenoty. Stará „Bhulite Diyona“ je také velmi pěkná: „Můj pane, nedovol mi na Tebe zapomenout.“

Dobří zpěváci, tolik let, kolik jste na zemi, tolik písní byste měli každý den zazpívat, abyste potěšili svou duši. Nemusíte je všechny zazpívat najednou, ale tolik, kolik je vám let, tolik písní byste měli zazpívat. Dělal jsem mnoho věcí, dokonce i teď dělám potají mnoho věcí — nechci říkat, jaké věci to jsou — podle toho, kolik let jsem na zemi. Každý rok zvyšuji počet podle svého věku.

Co se týče zpívání, každý den po „Invocation“ zpívám deset nebo dvanáct písní včetně „Jiban debata“ a „Bhulite Diyona“, stejně jako písně o Matce Kálí a Pánu Krišnovi. Denně zpívám nejméně patnáct písní se syntezátorem. „Invocation“ zpívám předtím, než sejdu ze schodů dolů. Někdy jsou čtyři hodiny nebo půl páté ráno, když zpívám tyto písně. Ztiším zvuk svého syntezátoru, aby si sousedi nestěžovali. Zpívám tyto písně se vší upřímností — můžete to dělat také tak. To je váš životní dech, to je váš oltář.

Dobrým zpěvákům říkám: za každý rok své pozemské existence byste měli zazpívat píseň. Od Boha se vám již dostalo zvláštního Požehnání být dobrými zpěváky, proto byste měli zpívat. Nejméně pár set mých písní je pěkných! Z nich padesát nebo šedesát má opravdu nálepku nesmrtelnosti. Patří mezi ně „Jiban debata“ a „Bhulite Diyona“ a „Tomare rakhibo“. Jednoho dne mohu udělat seznam těchto písní podle svého vnímání, ne podle vašeho. Uvidíme, kolik jich dokážu vybrat, když budu velmi, velmi přísný.

Jsem velmi vděčný některým pěveckým skupinám, které se pohroužily hluboko do minulosti a našly písně, které už byly úplně zapomenuty. Jak to od vás je milé, když zpíváte tyto písně tak krásně, a tak oduševněle!

Jak oduševněle a pozorně včera chlapci zpívali písně o Sri Aurobindovi! Před mnoha lety jsem brzy ráno meditovával v pokoji Sri Aurobinda. Začalo to dvěma minutami, a ze dvou minut se staly dvěma hodiny. Když chlapci zpívali, vzal jsem své tělo, vitálno, mysl, srdce a duši do pokoje Sri Aurobinda. Vnitřně jsem seděl v jeho pokoji a meditoval jsem, zatímco jsem poslouchal své duchovní děti zpívat píseň, kterou jsem o Sri Aurobindovi složil. Jak oduševněle jste zpívali! Jsem váš nejhorší kritik, vždycky vám hubuji a spílám, když nezpíváte dobře. Ale když jste zpívali tentokrát, zcela jsem se ponořil do moře extáze. Byl jsem velmi pyšný na své děti a byl jsem tak hluboce dojat.

Když v této písni zpívám Juga Avatar, někdy v ní použiji slovo nami, někdy ho nepoužiji. Oba způsoby jsou správné. Občas si všimnete, že velmi posvátné a oduševnělé písně mají pár slov navíc, jsou v závorkách. Nejsou metricky špatně, jsou správně.

Drazí, vy jste průkopníky v učení se mých písní. Jste se mnou, ve mně a pro mě, když jsem v zemi žití. Máte nesmírné štěstí, že mě máte, a já mám nesmírné štěstí, že mám vás.

Inkarnace zlaté příležitosti⁸

Dovolte mi, abych řekl něco o reinkarnaci. Doufám, že všichni věříte v reinkarnaci — nebo je to pro některé z vás snad jen slovo. Ať už jsem byl ve své poslední zvířecí inkarnaci lvem nebo jsem byl ve své předešlé lidské inkarnací velkou duchovní postavou, minulost je prach. Kdo jsme byli, ví Bůh. My se však musíme něčím stát v budoucnosti. Se vší upřímností a nejvyšší spolehlivostí mohu říci, že já už nebudu mít inkarnaci. Toto je úplný konec mého pozemského putování. Ale naneštěstí nebo naštěstí zde není nikdo jiný, kdo nebude mít další inkarnace. Všichni se musíte vrátit. Každý se bude muset reinkarnovat na zemi, aby pracoval buď pro Boha, nebo sám pro sebe. Všichni z vás budete rozhodně muset mít mnoho, mnoho inkarnací, než realizujete Boha, ať už chcete, nebo ne. Nezáleží to na vás.

Vidíte, že tato duše, která realizovala Boha, tolik trpí v rukou lidstva. Možná řeknete: „Kdo chce realizaci Boha? Guru tolik trpí!“ Je pravda, že trpím, ale Bůh nikomu nedovolí, aby zůstal nerealizovaný.

Nyní je otázkou, kolik příležitostí můžete v jedné inkarnaci dostat, abyste udělali pokrok? Všichni duchovní Mistři říkají, že pokud v jakékoliv lidské inkarnaci získáte za duchovního Mistra duši, která realizovala Boha, získáte tím nejvyšší příležitost nejen v té inkarnaci běžet co nejrychleji, ale také snížit počet budoucích inkarnací.

Budete-li schopni těšit svého Mistra v jakékoliv sféře života, budou vaše budoucí inkarnace příjemnější, více osvěcující a více naplňující. Kdybyste bývali měli na realizaci Boha padesát, šedesát nebo i dvě stě inkarnací, může se vám to tak možná podařit za deset, dvacet nebo třicet inkarnací. Ale buďte si jistí, že nikdo z vás zde přítomných nemůže říci: „Už nebudu mít žádnou inkarnaci,“ nebo „nestarám se o realizaci Boha, nepotřebuji Boha.“ Bůh nikomu nedovolí zůstat nerealizovaný. Musíte se vracet znovu a znovu a znovu.

Svým žákům bych rád řekl, jestliže v této inkarnaci nevyužíváte spojení se mnou, jestliže nevyužíváte správně vnitřního a vnějšího spojení se mnou, děláte chybu velkou jako Himálaj. Pokaždé, když se vrátíte na zem, uvidíte, jak obtížné je udělat pokrok. Je nemožné pochopit utrpení, kterým každá lidská bytost na zemi prochází. Máte pocit, že vaše utrpení je nesnesitelné, ale nemáte představu, o kolik větší je utrpení těch, kteří nenásledují žádnou duchovní cestu. Máte štěstí, že následujete duchovní cestu.

Nakonec musí do duchovního života vstoupit každičký člověk. Nemusí to být cesta jako taková. Jako mí žáci máte cestu, ale mnoho dalších duchovních hledajících a Mistrů nejvyššího řádu nenásledovalo žádnou specifickou cestu. Pán Buddha nebo Sri Krišna nenásledovali cestu. Realizovali Boha silou své vlastní aspirace a meditace.

Když však následujete duchovního Mistra, máte výhodu navíc. Šrí Rámakrišna říkával, že kráva dává mléko, a toto mléko není v ocase nebo v nose nebo v uchu krávy. Je na určitém místě. Když zmáčknete struk, dostanete mléko. Podobně když přijde duchovní Mistr, osvícení můžete získat z Mistrova třetího oka nebo z jeho srdce. Třetí oko je obtížné vidět, ale duchovní srdce můžete cítit.

Vrátím se zpět k tématu budoucích inkarnací. Každá inkarnace nám přináší zkušenosti. Můžete je nazvat prospěšnými nebo škodlivými, ale tyto zkušenosti nás vedou k určitému cíli. Některé lidské bytosti získaly duchovní bohatství — mír, světlo, blaženost — ve svých předešlých inkarnacích. Ze své dřívější aspirace získaly některé božské vlastnosti. Bůh jim rozhodně, rozhodně tyto božské vlastnosti vrátí, jakmile opět započnou svou cestu. A pak jim řekne, aby své božské vlastnosti zvětšovali a zvětšovali. Na druhou stranu jsou na zemi miliony lidí, kteří začnou novou inkarnaci, nový život, bez jakéhokoliv míru, božského světla či božské blaženosti.

Když se vydáte na duchovní cestu, máte tolik příležitostí dělat pokrok. Je to jako vejít do nejkrásnější zahrady. Jsou v ní tisíce květin a každá voní a je krásná. Můžete si utrhnout kteroukoliv květinu, která vám dá radost. Můžete mít spoustu vnitřních zážitků a soustředit vůni ve svém vnitřním srdci, ve svém vnitřním životě. A tyto zážitky můžete s každou novou inkarnací získat zpět.

Pro ty, kteří následují duchovní cestu, je nejdůležitější, jak vážně berou svůj duchovní život, jak moc si cení svého duchovního života, jak moc si chtějí udržet vnitřní spojení se svým Vnitřním kormidelníkem, s Nejvyšším.

Může se stát a stává se, že někteří z mých žáků brali duchovní život vážněji, když se poprvé připojili k cestě. Jestliže zmizelo spojení, které si vytvořili s Nejvyšším, když se poprvé připojili k cestě, jestliže chybí stejný duch, jestliže chybí stejná horlivost, jestliže chybí stejná ochota, láska, oddanost a odevzdanost, bude chybět přirozeně i pocit pro vnitřní život. Jestliže už neexistuje toto spojení nebo jednota nebo hloubka, jestliže už neexistuje rostoucí pláč srdce nebo je plamen již téměř vyhaslý, mohou mít nehledě na to, co se děje, nehledě na to, kolik let strávili na cestě, naději, že v budoucích inkarnacích budou schopni vést duchovní život od samotného začátku? Ne, je to jen jejich zbožné přání.

Když jste na lodi, když jste na cestě, je otázkou, zda chcete dělat nejrychlejší pokrok, nebo chcete jít rychlostí indického volského povozu. Můžete si vybrat. Jakmile jednou nastoupíte k maratonu Věčnosti ve vnitřním životě, můžete zastavit, můžete si lehnout, ale nesmíte ze závodu odstoupit. Jakmile jednou začnete, musíte i dokončit. I kdybyste nenastoupili do závodu dnes, musíte nastoupit někdy v budoucnu. Budou existovat nekonečné maratony a vy se budete muset zúčastnit. Dnes můžete říci: „Nejsem připraven. Nezajímá mě to.“ Ale zítra nebo pozítří budete nuceni nastoupit k tomuto vnitřnímu závodu, vnitřnímu maratonu. Na druhou stranu běží někteří běžci co nejrychleji, zatímco jiní nikoliv. Přesto však tito běžci pokračují, pomalu a neochvějně musí dosáhnout svého cíle.

Mnoho duchovních Mistrů po realizaci Boha slibuje, že se vrátí zpět na zem, ale ujišťuji vás, z duchovních Mistrů nejvyššího řádu se nevrátil a nevrátí nikdo. Jejich emanace nebo něco podobného může přijít, ale realizované duše nejvyššího řádu se nevrací. Jednou ukázal Šrí Rámakrišna na jisté místo na mapě a řekl, že tam se vrátí. Tím místem bylo Rusko. Narodil se v Rusku? Ne, nenarodil.

Odbočuji od tématu, vraťme se zpět. Tato inkarnace je inkarnace zlaté příležitosti. Oživte znovu svou aspiraci! Oživte znovu své zasvěcení! Oživte, oživte všechno! Následujte cestu lásky, oddanosti, odevzdanosti a jednoty. Pokud vás tyto vlastnosti opouští nebo si jich záměrně nevážíte nebo cítíte, že v duchovním životě nic není, můžete jít a zkusit jiný život, říkáme mu vnější život. Uvidíte, že vnější život je nekonečně, nekonečně obtížnější. Příležitosti, které na cestě získáváte ze své aspirace, zasvěcení, lásky, oddanosti a odevzdanosti a díky svému pravidelnému duchovnímu cvičení, byste nezískali, kdybyste nevedli duchovní život.

Na druhou stranu jen to, že vedete duchovní život mnoho let, neznamená, že teď si můžete jít vlastní cestou — ne! Vnitřní spojení je nanejvýš důležité. Na základě svého spojení — pevného, pevnějšího, nejpevnějšího — děláte nejrychlejší pokrok. V okamžiku, kdy cítíte, že spojení povoluje, a vidíte, že není tak silné jako dříve, buďte si jisti, že se dál a dál vzdalujete od svého vlastního duchovního života, který je skutečným životem. Možná si myslíte, že budete ve vnějším životě šťastní, ale musíte vědět, že klamete sami sebe.

Nikdo nemůže unikat duchovnímu životu navždy. Můžete unikat deset, dvacet, třicet, čtyřicet let. Ale Bůh vás jednou znovu donutí přijmout duchovní život, buď v této, nebo v budoucí inkarnaci, protože bez duchovního života nebude nikdo moci realizovat Boha. Na konci nebude jediné lidské bytosti, která řekne: „Nechci realizaci Boha.“ Nyní možná řeknete, že nechcete realizovat Boha, ale budete donuceni, budete donuceni. Kým? Bohem Samotným. Pokud se vaše aspirace zmenšila, neznamená to, že Bůh dovolí, abyste ve vnějším životě zůstali natrvalo a dělali si, co chcete. Dovolí vám to na krátký čas, ale jednoho dne zatáhne velmi silně za provázek! Proč chcete čekat, až budete nuceni něco udělat, když víte, že to něco je dobré nejen pro vás samotné, ale pro celé lidstvo?

V duchovním životě hodina přijde a odejde. Jakmile jednou hodinu, Boží Hodinu, nevyužijete správně, bude přísnější, až příště nastane znovu. Je to jako letiště. Před posledním hlášením o nástupu na palubu letadla jsou tři nebo čtyři oznámení. Když se však ozve poslední hlášení a vy nespěcháte a nenastoupíte do letadla, letadlo nebude čekat. Zmeškáte svůj let, a kdo ví, kdy poletí další letadlo. V duchovním životě je to úplně stejné. Chcete jít z jedné úrovně vědomí na jinou. Volají vás. Pokud nevyužijete příležitost teď, pokud nebudete věnovat pozornost hlášení o nástupu do letadla, zmeškáte let.

Pokaždé, když běžíme maraton, slibujeme, že další už nikdy nepoběžíme. A co se stane pak, další den? Jdeme trénovat! Během závodu je celé naše tělo naplněné bolestí, bolestí, bolestí, ale následující den jsme znovu inspirováni trénovat na maraton. Vnitřní maraton nemá přesně danou délku. Nekončí po čtyřiceti dvou kilometrech. Vnitřní závod je, bohužel nebo bohudík, velmi, velmi dlouhá cesta. Pokud nedokončíte svůj vnější maraton, nevadí, i když se vám někteří lidé mohou smát. Vaši kolegové mohou říci: „Je to s ním marné, nedokázal ho dokončit.“ Možná budou mít pro vás pochopení. Pak záleží na vás, jestli budete chtít zkusit to znovu. Ale vnitřní maraton musíte přijmout. Někdo může sice říci: „Ó, nemusím běžet vnitřní maraton.“ Ale rád bych řekl, že ta hodina přijde.

Na druhou stranu jsou lidé, kteří začali vnitřní maraton a pak si z nějakého důvodu myslí, že mohou zastavit. Ale z tohoto maratonu nemůžete úplně odejít. Pár dnů, pár měsíců, pár let nebo dokonce pár inkarnací možná můžete odpočívat, ale pak budete nuceni znovu začít. Bohužel pokaždé, když polevíte ve své aspiraci, své horlivosti, připravenosti a ochotě, si to děláte jen složitější. Když si vrcholový sprinter hoví v potěšení z nicnedělání, je pro něj po návratu na dráhu mnohem obtížnější dostat se na svou původní úroveň. Když dnes atlet-šampión zanechá běhání, komu na tom záleží? Může říci: „Udělal jsem dost.“ Ale ve vnitřním životě nebude moci duchovní hledající přestat běžet. Jakmile jednou začal vnitřní závod, nebude se moci vzdát. Poběží, dokud závod nevyhraje. Vyhrát zde znamená realizovat Boha.

Vaše horlivost jít k Cíli je nanejvýš nutná. Každý člověk si musí pamatovat, že závod je povinný, ale ti, kteří jsou moudří a ví, že musí běžet, řeknou: „Čím dříve, tím lépe!“ Jiní si možná myslí, že jejich čas ještě nenastal, a proto mají štěstí.

Dejme tomu, že existuje rodina, v níž je mladší bratr a starší bratr. Když mladší bratr vidí, že jeho starší bratr chodí do školy, může říct: „Chci být tak skvělý a moudrý jako můj starší bratr. Teď musím také do školy.“ Jeho starší bratr začal asi v sedmi letech a on dychtí začít ve čtyřech letech. Podívejte, jak je moudrý!

I v duchovním životě vidíme, že někteří světci, někteří duchovní Mistři a jogíni jsou jako starší bratři. Jsme-li moudří, víme, že i my musíme přijmout jejich život, ne kvůli jejich oblečení nebo vnějšímu vzhledu, ale kvůli vnitřnímu pláči jejich srdce.

Když ve vnějším maratonu uběhnete čtyřicet dva kilometrů, je konec. Po dlouhém čase, možná třech měsících nebo šesti letech, můžete běžet další maraton. Ale v duchovním životě to tak není. Jakmile jednou dosáhnete určitého cíle, je to začátek cesty k dalšímu cíli, vyššímu cíli. Pokud porazíte malou slabost — nějakou nejistotu, žárlivost, nečistotu nebo nižší vitální problémy, přijde další. Ale postupně, postupně, nehledě na to, jak silná slabost je, ji dokážete porazit.

Větve stromu mého života⁹

Celý svůj život jsem byl básníkem. Ve čtyřech nebo pěti letech jsem začal skládat verše v bengálštině. Ve věku sedmi let jsem dokázal diktovat básně svému bratru Chittovi.

Básník-zřec je někdo, kdo má vizi celého vesmíru. Některá svá nejvyšší poznání jsem vyjádřil poezií. Ačkoliv jsem však v básních „Absolutno“ a „Odhalení“ a v dalších básních řekl vznešené, vznešenější a nejvznešenější pravdy, na této úrovni vědomí nelze vyjádřit nejvyšší poznání. Když se snažíme vyjádřit tato poznání slovy, značně je snižujeme.

V „Odhalení“ jsem napsal:

Svou Podobu jsem poznal a uvědomil si.
Nejvyšší a já jsme jedním, vše překonáme.

A „Nesmrtelnost“ začíná:

Ve všech svých údech cítím Jeho Nesmírnou Milost.

Jedině kdybych dokázal vyjádřit všechna tato vznešená poznání na úrovni nekonečně vyšší, než je anglický nebo bengálský jazyk, ukázal bych je ve správném světle. Ale když se snažíme vyjádřit nejvyšší pravdu na pozemské nebo materiální úrovni, dokážeme tak učinit jen ve shodě s vnímavostí, kterou v daný okamžik máme, nebo vnímavostí, kterou má svět. Snažíme se nabídnout nejvyšší vizi, ale vyšší světy, které vyjadřujeme poezií nebo písněmi, nikdy nedokážou odhalit nejvyšší světy, které jsme viděli ve vizích nebo se jimi stali.

Duchovnost byla v mých básních dlouho předtím, než jsem se stal skutečným umělcem, dlouho před tím, než jsem se stal hudebníkem, dlouho před tím, než jsem začal vzpírat, dlouho před tím, než jsem napsal tolik knih o filosofii. Byla doba, kdy jsem napsal:

Moře Míru a Radosti a Světla
…mimo svůj dosah já znám…

A Bůh ví, kolikrát jsem recitoval svou báseň „Absolutno“:

Žádná mysl, žádná podoba, jen já existuji,
veškerá vůle a myšlenky nyní ustaly,
naprostý konec tance Přírody,
jsem tím, koho jsem hledal…

Teď, když jsem v Americe, píšu jiný druh básní. V Indii bych si poezie, kterou nyní píšu, nevážil — ne proto, že se nerýmuje, ale proto, že je modernější. Ale nezašel jsem tak daleko jako japonští básníci haiku. Ti toho tolik nechávají na představivosti.

Mnoho, mnoho mých básní se dotkne nejvnitřnějších hloubek vašeho aspirujícího srdce. Když se dokážete ponořit hluboko do srdce mé poezie, zjistíte, že dokážete získat velmi mnoho ze tří nebo čtyř slov. Jen jediný řádek mé poezie vám v některých případech dokáže dát nepředstavitelnou radost, mnohem větší než deset stránek mé prózy. A tato radost může trvat i několik hodin, zatímco z celé knihy mé prózy můžete mít radost nebo určitý druh jistoty, které vydrží jen patnáct nebo dvacet minut. Pokud chcete získat vnitřní zážitky velmi rychle, pomůže vám číst mou poezii.

Próza představuje sílu, ale poezie představuje sladkost, křehkost, jemnost, oduševnělost. Filosof i básník mohou říkat stejnou věc, když však mluví básník, jeho slova nebudou jen přitahovat pozornost mnoha lidí, ale lidé z nich budou mít i obrovskou radost. Na druhou stranu, když filosof nebo autor prózy říká stejnou věc jinými slovy, může být pro některé lidi složitější mít radost.

V Indii je tradiční jedno pořekadlo, které se dá přeložit takto: „Před tebou je kus dřeva.“ Autor prózy nebo filosof jednoduše řekne: „Přede mnou je suché dřevo.“ Ale básník uvidí stejný kus dřeva ve svých představách jako velký strom. Řekne velmi soucitně: „Přede mnou stojí strom, který bohužel právě teď nemá mízu.“ Když básník mluví o uschlém stromu, srdce každého roztaje.

Nepopírám, že mnoho spisovatelů vytvořilo velmi skvělá díla. Ale většinu času jsou jejich díla v mentálním světě, zatímco poezie se pohybuje většinu času v psychickém světě nebo světě srdce.

Poezie prostě běží ke svému cíli jako jelen, zatímco próza jde k cíli jako slon. Chcete-li pochodovat k cíli s jistotou, čtěte mou prózu. Na druhou stranu chcete-li běžet k cíli co nejrychleji, a přitom být v celé své bytosti zaplaveni jemností a křehkostí, můžete číst mou poezii.

Ať už poezii nebo prózu, prosím své žáky, aby četli mé knihy každý den nejméně půl hodiny. Neočekávám dvě hodiny, a patnáct minut je příliš málo. Ale budete-li mé knihy číst půl hodiny, rozhodně vás to uspokojí. Ve svých knihách jsem se dotkl téměř každého tématu. Protože vy všichni jste hledající, mé knihy vám určitě poskytnou bohatou inspiraci.

Strom života každého člověka má mnoho větví. V mém případě je tou naprosto nejvyšší větví realizace Boha. Někteří lidé se spokojí s básníkem, s umělcem, s hudebníkem nebo zpěvákem ve mně, ale aspirující svět uspokojí jen má realizace Boha, kterou jsem od Něj získal. Byl to Jeho Dar, a tento Dar mohu nabídnout a nabízím lidstvu. Má poezie, hudba, umění, filosofie, a dokonce má duchovnost neztratí lesk, ale budou daleko, daleko překonány mým sjednocením se s Bohem.

Na druhou stranu jsou svět umění, svět hudby, svět filosofie a všechny další světy také větvemi mého stromu života, a z každé z těchto větví vyrůstá mnoho listů, květů a plodů. Strom, který má mnoho větví, dokáže nabídnout lidem více než strom, který má jen jednu větev. Člověk, který realizoval Boha, nedokáže vyjádřit nebo projevit svou realizaci Boha z nejvyšší větve, protože většina lidí neumí vylézt dost vysoko, aby ji viděli, cítili nebo si ji uvědomili. Lidé mohou díky svým schopnostem a aspiraci vylézt do určité výšky. Proto jsou duchovní hledající schopni získat mnohem více užitku z realizace duchovního Mistra než obyčejní lidé. Ale ani hledající nejvyššího řádu nedokážou dosáhnout na nejvyšší květiny a plody nejvyšší větve. Podaří se jim dosáhnout jen na některé nižší větve a z nich mít významný duchovní užitek. Na druhou stranu sotva získá nějaký užitek, někdo, kdo vůbec neaspiruje, nehledě na to, kolikrát přečte mé knihy nebo kolikrát zazpívá mé písně.

Přeji si, aby se někteří mí žáci věnovali různým větvím mého stromu života. Různé větve mohou dosyta nakrmit vaše aspirující srdce. Budu velmi šťastný, když někteří mí žáci budou schopni šířit po celém světě trochu světla z mých světů poezie, hudby, umění a vzpírání. Má realizace Boha, která dosáhla toho nejvyššího, je více než dost. Ona sama se rozšíří do všech koutů světa. Na druhou stranu, budou-li využity všechny mé větve, pak jejich listy, květy a plody nabídnou aspirujícímu světu mnoho užitku.

Někteří žáci by měli vystoupit do popředí a napsat o mé poezii, uměleckém díle a dalších mých aktivitách. Také můžete předčítat mé básně a příběhy na veřejnosti. Možná nedokážete ostatním říci o mé realizaci Boha, ale když předčítáte mé básně a příběhy na veřejnosti, nejen že pomáháte posluchačům, ale i vy sami z toho máte obrovský duchovní prospěch.

Také byste měli psát a vyjadřovat sami sebe. V tuto chvíli vyjadřujete sami sebe prostřednictvím aspirace, modlitby a meditace. Nyní říkám, že byste měli vyjádřit i další své vlastnosti a schopnosti. Ve Sri Aurobindově ášramu byli lidé, kteří psali nádherné básně. Ti moji žáci, kteří píšou básně, mohou pozvat své přátele, aby si jejich básně poslechli. Vaši přátelé nemusí být básníci, nemusí umět psát básně nebo jim jejich lenost brání je psát. Ale poslech vašich básní jim rozhodně, rozhodně pomůže. A ti, kteří mají nadšení psát básně a podělit se o ně s ostatními, z toho rozhodně budou mít prospěch. To platí také pro ty, kteří chtějí skládat písně a zpívat je pro své přátele.

Všichni máte spoustu času, zvláště po večerech. Chcete-li se dívat půl hodiny nebo hodinu na televizi, abyste si odpočinuli, v pořádku. Ale když se díváte na televizi hodiny a hodiny, jen zpomalujete svůj duchovní pokrok. Bude nekonečně lepší, jestliže se vám podaří vyjádřit básníka, umělce nebo zpěváka v sobě a podělit se o svá dosažení s ostatními. A když budou ostatní dostatečně moudří — ne dostatečně laskaví, ale dostatečně moudří — aby si tyto básníky, zpěváky a spisovatele poslechli, budu velmi šťastný. Pokud má váš hostitel nebo hostitelka čas a energii skládat a psát, mohou také věnovat trochu času a síly peněz a nabídnout vám občerstvení. A pokud nemůže hostitel hostům nabídnout občerstvení, pak ti, kteří přišli poslouchat, mohou něco přinést nebo se podílet na nákladech.

Tímto způsobem můžete vytvořit tajné a posvátné kluby, ve kterých se podělíte o své básně a hudbu s ostatními.

Pro tebe, mé dítě, není odpočinku!¹⁰

Ukončení díla Dvacet sedm tisíc rostlin aspirace

Na tomto výletě jsme i navzdory mé fyzické nemoci a mnoha vnitřním a vnějším problémům dosáhli dvou významných věcí. Dokončili jsme Dvacet sedm tisíc rostlin aspirace a dva miliony kreseb ptáčků. Z literárního a uměleckého úhlu pohledu bude tento výlet naším nanejvýš významným darem Absolutnímu Nejvyššímu. Dokončit Dvacet sedm tisíc rostlin aspirace je v našem životě aspirace něčím, co je naprosto nejskvělejší a naprosto nejlepší.

Poem 27,000

Mých Dvacet sedm tisíc
rostlin aspirace,
můj Pán Milovaný Absolutní Nejvyšší
mi věnoval
květy Úsměvu Slunce
svého Srdce,
abych vám je předal.
Mých Dvacet sedm tisíc
rostlin aspirace,
vy jste daly lidstvu
bezesnou žízeň Boha
a
bezdechý hlad po Bohu.¹¹

Absolutní Rozkaz mého Nejvyššího¹²

Dnes v brzkých ranních hodinách byla má duše v Transcendentálním Vědomí a mé srdce v Univerzálním Vědomí.

Můj Nejvyšší, můj Nejvyšší, můj Nejvyšší stál přede mnou a řekl mi:
„Pro tebe není odpočinku, není odpočinku, není odpočinku, Mé dítě!“

Řekl jsem svému Nejvyššímu: „Co víc ode mě chceš, co víc?“

Řekl mi: „Sedmdesát sedm tisíc.“

Hned jsem Mu na to řekl: „Je to Tvé Přání, je to Tvůj Požadavek, je to Tvá Vůle nebo je to Tvůj absolutní Rozkaz?“

Řekl: „Je to Můj absolutní Rozkaz.“

Pak jsem Mu řekl: „Nemyslím si, že budu žít na zemi tak dlouho.“

Řekl mi: „Mé dítě, rozkazuji ti začít. Rozkazuji ti začít. Ty i já víme, jak dlouho ještě budeš na zemi, ale já chci, abys začal. To je Můj absolutní Rozkaz.“

„Můj Nejvyšší, Můj Nejvyšší, uposlechnu Tvého Rozkazu, uposlechnu.“

O Sedmdesáti sedmi tisících stromech služby

Můj problém je jen začít. Kolik nových žáků přijde na naši loď a kolik jich naši loď opustí do té doby, než skončím? Jen Nejvyšší ví, kolik jich přijde a kolik jich odejde a kolik jich odejde do Nebe. To ví jen Nejvyšší. Ale než dokončím Sedmdesát sedm tisíc, odejdu do Nebe já.

Mít sladkou rodinu¹³

Jakmile se jednou nepodmíněně odevzdáte Boží Vůli a chcete vstoupit do Hry Božího Projevení, Lily, pak už není cesty zpět. Plavu v moři utrpení a slz. Každý duchovní Mistr zpívá ve stejném duchu. Neexistuje duchovní Mistr, který nemilosrdně netrpí v rukou lidstva. Neexistuje jediný Mistr, který by kvůli lidstvu netrpěl, takže ani já nemohu být výjimkou. Na druhou stranu vy trpíte, já trpím, my všichni trpíme. Neexistuje jediný člověk, ať realizovaný, nebo nerealizovaný, který netrpí.

Mnohokrát, mnohokrát, mnohokrát jsem říkal Nejvyššímu: „Realizovat Tě je úkol hodný Herkula.“ Realizovat Boha trvá nesčetně inkarnací. Realizace Boha není jako pití vody. Nedostaneme ji na požádání. Ne, nedostaneme ji za levnou cenu. Vyžaduje mnoho, mnoho inkarnací, vnitřní přípravy, vnější přípravy a obrovský plamen aspirace. Ale vždycky existuje naděje. Naděje samotného Boha udržuje Vesmír naživu. Když ztratí naději On, Hra skončí.

Jsem tady s vámi. Náš svět je velmi malý. Ale na druhou stranu, mám celý svět. Když přijde duchovní Mistr na tento svět, dostane několik set nebo několik tisíc žáků. Ale ve vnitřním světě musí pracovat pro celé lidstvo. Navenek se musí starat o několik set nebo několik tisíc, ale jeho vnitřní příslib Bohu je, že bude pracovat pro celý svět.

Když se nanejvýš upřímně modlíte a velmi dobře meditujete, musíte si uvědomit, že vaše modlitby a meditace vstupují do duše a srdce vesmíru. Tak pomáháte, pomáháte a pomáháte těm, kteří pláčou po světle, lásce a blaženosti Boha.

Na naší cestě je vnější projevení velmi krásné a silné. Projevujeme všude možně. Ale vnitřní projevení je jednota, jednota, jednota s Vůlí Boha. V každém okamžiku musíme Bohu nabízet svou lásku, oddanost a odevzdanost. V každém okamžiku mu musíme nabízet svou milující, radostnou a sebedávající poslušnost. Pokud opomeneme Bohu tyto věci nabízet, co chudák Bůh nadělá? Potřebuje nás ke Svému Projevení, my potřebujeme Jeho ke své realizaci. Když nejsem dobrým nástrojem já, vybere si tebe. A když ty nejsi dobrým nástrojem, vybere si někoho jiného. Stejně tak platí, že když jsem Jeho dobrým nástrojem, musím pokračovat v Jeho Misi, dokud On bude chtít.

Duchovní Mistr přichází na svět, aby urychlil evoluci lidstva. K tomu potřebuje neustálou, neustálou, neustálou spolupráci lidstva. Duchovní život je jednosměrná ulice, ale my jsme na to zapomněli nebo schválně zapomínáme a děláme z něj ulici obousměrnou. A co se stane, je-li opravdu jednosměrná? Pokud se snažíme udělat z ní obousměrnou ulici a otáčet se, jednoduše dojde ke srážce, srážce a ničemu jinému.

Mnoho žáků začalo velmi dobře, s největší upřímností. Není jediného žáka, který by se připojil k cestě ze zvědavosti. Každičký se připojil s největší upřímností, podle svých schopností. Po letech u některých upřímnost zmizela, zmizela horlivost, zmizela ochota. Tímto způsobem se někteří stali shovívavými k vlastnímu neduchovnímu životu.

Pocházím z velmi nevýznamné vesnice, menší než nejmenší. Shakpura je dokonce menší než Briarwood. Podívejte na Sílu Božího Zázraku! Odtamtud pocházím! Pak jsem ztratil své nejdražší — matku a otce. Ale všechno se stalo podle Plánu Boha a já jsem vstoupil do duchovní komunity. Máte štěstí. Někteří z vás přivedli na cestu své děti. Na druhou stranu někteří z vás ve mně něco viděli a ucítili jste, že bych mohl hrát roli vašich rodičů. Pokusil jsem se o to nejlepší a vy jste se také pokusili o to nejlepší.

V mém případě mě a celou naši rodinu přivedl na cestu můj nejstarší bratr. Srdce a duše naší matky byly zcela pro duchovní život, ale ona měla zájem o vyšší vzdělání svých dětí. Poté, co si Bůh vzal mé rodiče, si celá rodina zvolila duchovní život s duchovním Mistrem.

Na druhou stranu je vždy důležitým činitelem rychlost, rychlost, rychlost. Byl jsem v rodině nejmladší, ale běžel jsem velmi rychle. Když si vzpomenu na svého nejstaršího bratra, v počtu hodin modliteb a meditací a množství času stráveného duchovním životem mě zdaleka, zdaleka předčil. Dlouho před tím, než jsem přišel do Ášramu, strávil mnoho, mnoho hodin modlitbou a meditací. Na druhou stranu všichni mí bratři byli ve svých dřívějších inkarnacích pod vedením duchovních Mistrů nejvyššího řádu. Někteří byli žáky Ježíše Krista, někteří Šrí Rámakrišny, jeden Sri Čajtanji a někteří přímými, přímými žáky Sri Rámačandry.

Jednoho dne, až realizujete Boha, což byste měli, musíte a dokážete, budete moci celému světu říci, že jste kdysi byli také mými přímými žáky. Budete se také moci pyšnit, že jste byli se mnou, byli jste mými současníky, byli jste mými žáky.

Co se týče mých žáků, měl jsem miliony strastí a miliony neúspěchů, vnitřních neúspěchů. Ale Ten, kdo mě stvořil, Ten, kdo stvořil vás, nebude neúspěšný navěky. Kdyby to tak bylo, Bůh by tento svět nestvořil, nikdy. V blízké nebo vzdálené budoucnosti nebo v jedné z vašich budoucích inkarnací realizujete Boha. V tu dobu budu v Nebi. Bůh je ke mně velmi, velmi laskavý. Toto je určitě moje poslední inkarnace. Z Nebe se na vás budu dívat, pomáhat vám a ve vás a vaším prostřednictvím naplňovat svou vizi.

Má poslední a jediná prosba k vám je: vždy myslete na to, že duchovnost je jednosměrná ulice, ne obousměrná. Můžete jít pomalu v dobách, kdy jste unavení, ale neotáčejte se, nevracejte se. Prosím, pamatujte si, že to je jednosměrná ulice.

Doufám, že jednoho dne budete těmi, kdo promění mé utrpení v oceán blaženosti. Přišli jste na svět, abyste mě projevili, ale k tomuto projevení může dojít jedině silou jednoty, jednoty, jednoty s mou vůlí. Musíte překonat a překonat a překonat všechny překážky, fyzické, vitální, mentální, psychické a duchovní — všechny, všechny, všechny. Musíte překonat veškeré pozemské překážky. Musíte porazit všechny síly, které vám stojí v cestě. Všichni nepřátelé jsou uvnitř nás, ne okolo nás. Přichází v podobě pochyb, podezření, neposlušnosti, strachu, žárlivosti a nejistoty. Tito vnitřní nepřátelé jsou překážkami na naší cestě.

Nevzdal jsem se a prosím vás, abyste se ani vy nevzdávali. Pokračujme. Nechť mám i nadále víru ve vás všechny, a to samé očekávám i od vás. Mějme víru v sebe navzájem. Dám vám to, co Nejvyšší ve mně chce, abych vám dal. Vy zase dáte mě, co Nejvyšší ve vás chce, abyste mi dali. Chce, abych vám dal svůj soucit, lásku, náklonnost, božskou sladkost, laskavost a neustálý zájem učinit vás šťastnými. Zároveň očekává, že vy mi dáte svou neustálou připravenost, ochotu a horlivost v podobě lásky, oddanosti, odevzdanosti a neustálé radostné poslušnosti.

Co mám dát, rozhodně, rozhodně, rozhodně budu dávat, tak jako dávám teď. Co máte dát vy, někteří z vás dají a pak se stáhnou. Jeden den dáte a potom měsíce a měsíce odpočíváte, vezmete si prázdniny. Ale já doufám, že můžeme mít dobrou rodinu. Abychom měli sladkou rodinu, musí otec dávat to, co dát má, a děti musí dát to, co mají dát ony. Proměňme tuto rodinu ve velmi sladkou, velmi osvěcující, velmi naplňující a velmi uspokojující rodinu.

Zapomeňme na mučivé bolesti, úplně zapomeňme. Jednoduše se staňme sladkostí, mírem, světlem a blažeností.

Žádné očekávání!¹⁴

Narodili jsme se s očekáváním! Když budu plakat, přijde matka a dá mi mléko. Když budu plakat, otec mě vezme do města. Ale Pán Krišna řekl: „Máte právo na čin, ale ne na jeho plody.“

Ano, něco vykonat bereme jako právo, nemáme však právo očekávat plody našeho činu. V našem případě očekáváme, že skutek a výsledek patří k sobě. Když se dotkneme bubnu, očekáváme zvuk. Ale proč by se měl ozvat zvuk? Očekáváme zvuk, když se dotkneme bubnu. Ale když se dotýkáme bubnu, nesmíme myslet na zvuk. Naše práce je jen udeřit do bubnu. Zvuk musíme oddělit od úderu.

Problém je, že jakmile něco uděláme, většinou chceme výsledky. Měli bychom říci: „Když bude výsledek a bude dobrý, potěší mě to. Pokud se výsledek nedostaví, nesmí mě to zneklidňovat.“ Ale obvykle to tak neděláme. Každou vteřinu máme očekávání.

Jakmile vyjdeme z domu, naše očekávání je, že bude vát mírný vánek. Bude vát chladný ranní vánek — to očekáváme. Když vyjdeme z domu a místo chladného vánku zjistíme, že vane horký vítr, jsme odsouzeni ke zklamání. Ale když řekneme: „Vyjdu ven nehledě na to, jaké je počasí, protože vnitřně cítím, že je dobré jít ven,“ nebude nás to znepokojovat.

Bohužel, to neříkáme. Ještě než něco vykonáme, snažíme se dostat výsledek. Musíme dojít do bodu, kdy dokážeme říci: „Budu konat, ale nebudu se zajímat o výsledky.“ Tehdy děláme pokrok. Jinak očekáváme výsledek ještě před tím, než něco uděláme. Ještě před tím, než se dotkneme bubnu, očekáváme, že přijde zvuk.

Kdy se objevuje na scéně nepodmíněné odevzdání? Když pláčeme po Bohu, říkáme: „Bože, pláču po Tobě. Je-li to Tvá Vůle, přijď. Ale není-li to Tvá Vůle, nechoď. Chci Tě uspokojit Tvým vlastním Způsobem.“ Kolik lidí denně opakuje: „Chci Tě, Bože, uspokojit Tvým vlastním Způsobem?“ Jakmile to řekneme více než desetkrát, zvedá se nám žaludek, když slyšíme vlastní hlas! Pak svou modlitbu změníme: „Budu Tě těšit, jen když se mi bude chtít, a dokud budeme těšit jeden druhého jednou za uherský rok, nebude mi vadit, když ani Ty nebudeš těšit mě.“

Teď mi dovolte říci příběh o nepodmíněné oddanosti.

Dnes jsem se díval na některé staré rodinné fotografie. Když jsem uviděl fotografii své sestřenice Nirmala-di, hned jsem začal plakat. Byla naší rodině velmi blízká. Zemřela, když trhala květiny. Stála na střeše svého domu v Ášramu. Na jedné straně byl strom s květy ochrany. Matka dala této květině jméno „Ochrana“. Sestřenice trhala tyto květy a z nějakého důvodu spadla na hlavu na ulici pod ní. Zemřela na místě. Má sestra Lily šla právě okolo. Uslyšela ránu, ale neviděla, co se stalo. Jen šla po ulici domů. Za pět minut dostala zprávu o tom, co se stalo, a rozběhla se zpátky.

Tato sestřenice byla zodpovědná za to, že jsem dostal práci u Noliniho. Řekla, že u něj musím pracovat, musím. Byla to ona, kdo řekl, že musím Nolinimu dát dárek. Mým dárkem byla jedna z jeho próz převedená do poezie, anglického blankversu.

Ale nejdůležitější věc se stala, když jsem ve věku jednoho roku a tří měsíců přišel do Ášramu. Jak byla Nirmala-di laskavá! Měla velmi ráda mou matku. Celý měsíc, kdykoliv má matka chtěla strávit nějaký čas v hlavní ášramové budově nebo návštěvou Božské Matky na balkóně nebo kdekoliv jinde, se obětovala a starala se o mě. A jak já jsem plakal, plakal, plakal a volal matku! Křik byl slyšet přes několik bloků! Sestřenice řekla mým sestrám: „Vy běžte. Postarám se o něj.“ I přesto, že ona sama byla v Ášramu teprve dva měsíce, když mě přinesli — přišla ve stejnou dobu jako můj bratr Hriday — takto se obětovala. Chtěla, aby má matka strávila v hlavní budově nebo návštěvou Božské Matky co nejvíce času. Taková byla má sestřenice. Měla nás velmi ráda. Každou chvíli nám hubovala! Byla starší než mé sestry. Když jste starší, máte naprosté právo hubovat mladším.

Abychom se vrátili k tématu. Co Nirmala-di očekávala za své služby? Mohla říci mé matce: „Přinesla jsi sem své dítě. Je to tvá zodpovědnost. Proč nepožádáš jednu ze svých dcer nebo jednoho ze svých synů, aby se o něj postarali? Máš čtyři nebo pět dalších dětí, které se o něj snadno dokážou postarat. Nechť se starají.“ Ale ona to neudělala. Místo toho řekla: „Jsem zde už dva měsíce. Ty za měsíc odejdeš, proto mi dovol obětovat se.“ Dělala to vše z lásky k mé matce. Takové bylo její nepodmíněné odevzdání.

Kolik z vás zkusilo, upřímně zkusilo, vidět vše mým vlastním způsobem? Bude to můj osud nemít ani jediného žáka, který to dokáže? V některých případech se rok co rok žáci nesnaží mě těšit, protože zcela zatarasili své vnitřní i vnější dveře. Nedokážu otevřít jejich vnější dveře a nedokážu otevřít jejich vnitřní dveře. Neexistuji uvnitř nich. Jsem venku, venku, venku. Nejsem ani v jejich mysli, ani v jejich srdci, nejsem v jejich existenci.

Nikdo si nedovolí mi říci: „Dělám vše tvým vlastním způsobem.“ Na druhou stranu, nikdo mi nebude moci říci: Vždycky se snažím dělat všechno tvým způsobem.“ Někdo se může snažit dělat všechno mým způsobem týden nebo měsíc, ale pak se unaví. Jednoduše řekne: „Velmi tvrdě jsem jeden měsíc zkoušel potěšit Gurua. Teď by měl on potěšit aspoň na jeden nebo dva nebo tři dny mě.“ Takový druh odevzdání je jen vtip. Způsobuje mi utrpení.

Žák se snaží těšit mě asi dva dny a pak očekává, že já jej budu těšit deset dnů — dokonce ne naopak. A lidé občas říkají: „Protože Guru má tu schopnost, protože je duchovně silnější než já, měl by on více těšit mě, mým vlastním způsobem.“ Ale to není správná filosofie. Žáci by měli říci: „Protože má Guru více schopností, dovol mi sjednotit se s ním. Pak budu mít jeho schopnosti.“ Takový postoj by si měli lidé osvojit.

Snažíte se mě těšit několik týdnů nebo několik měsíců. Pak vyvstane očekávání. Když se vaše očekávání nenaplní, říkáte: „Ó, naší filosofií je neočekávat,“ a vy se znovu začnete snažit. Ale nezapomenete opět použít očekávání! Říkáte: „Kdo ví, příště Guru mé očekávání možná naplní.“

Ode dneška se musíte začít snažit sloužit bez očekávání. Lepší později než nikdy! Vždycky se snažíme ve svém životě dávat sliby, jako můj bratr Mantu. Každý den si dával předsevzetí, že nebude číst noviny. Pak přišel jeden z jeho přátel a řekl: „Mantu Babu, Mantu Babu, četl jsi o tom a tom? Víš to?“

„Co? Co?“ říká Mantu.

Pak jeho přítel řekne: „Nechci ti to říkat. Nechci tě připravit o tvou radost. V novinách je něco velmi důležitého. Běž, okamžitě běž a přečti si to sám!“

Mantuovo předsevzetí vydrželo asi jen dvacet minut. Pak šel co nejrychleji do knihovny a článek si přečetl!

Ve vašem případě můžete učinit rozhodnutí, že se ode dneška budete upřímně snažit vidět všechno a dělat všechno mým vlastním způsobem. Prostě si opakujte: „Radostná poslušnost, radostná poslušnost, radostná poslušnost.“ Pak můžete říci: „Žádné očekávání, žádné očekávání, žádné očekávání!“ a také: „Nejrychlejší pokrok, nejrychlejší pokrok, nejrychlejší pokrok!“ Pokud dokážete tato slova opakovat jako džapu, pokud je vyryjete na tabuli svého srdce, budete rozhodně schopni dělat ten nejrychlejší pokrok.

Člověk míní, Pán Bůh mění¹⁵

„Člověk míní, Pán Bůh mění.“ Toto známé přísloví můžeme snadno vztáhnout na naši rodinu, zvláště pokud dojde na téma univerzitních titulů. Máme velmi, velmi veselé příhody!

Všechno začalo u mého nejstaršího bratra Hridaye. Ten byl velkým filosofem. Do šestnácti nebo sedmnácti let nastudoval všechny evropské filosofy. Pro vesnického chlapce z Chittagongu to bylo opravdu něco. Ve dvaceti měl prostudované do značné hloubky Védy, Upanišady a Bhagavadgítu. Připravoval se na získání bakalářského titulu na univerzitě v Chittagongu. Ostatní studenti mu říkávali „učenec“ a jeho profesoři mu říkávali „profesor“ nebo „velký učenec“. Jakmile získal bakalářský titul, plánoval Hriday ve studiu dál pokračovat.

Ale mezitím se něco stalo. Šest měsíců před závěrečnou zkouškou na bakalářský titul zaslechl jméno Sri Aurobindo. V tu chvíli pro něj studium skončilo. Samotné jméno „Sri Aurobindo“ mému bratrovi stačilo. Jediné, co chtěl poté, co jej uslyšel, bylo odejít vést duchovní život. Ztratil veškerý zájem o studium a zcela se vzdal veškerých formálních studií.

Já jsem měl podobnou zkušenost. Když mi byly čtyři nebo pět let, uslyšel jsem jméno „Sri Aurobindo“ a něco se stalo. Cítil jsem v tom jméně takovou radost, sladkost a lásku. V té době jsem neslyšel nic o Matce. Neviděl jsem Sri Aurobinda dokonce ani na obrázku. Jen jsem uslyšel slova „Sri Aurobindo“. A to stačilo. V mém srdci se něco stalo. V sedmi letech jsem pak uviděl obrovskou fotografii Matky a Sri Aurobinda. Ale zpočátku mi stačilo slyšet jméno „Sri Aurobindo“.

Když se Hriday vzdal studií, byla to pro mého otce velká rána. Bratr jaksi dokázal složit zkoušku, ale ani nepočkal na její výsledky. Aniž by řekl mým rodičům, nasedl na vlak do Pondicherry, aby byl se Sri Aurobindem.

Otec byl velmi rozčílený. Jak mohl jeho nejstarší syn něco takového udělat? Matka chtěla ihned sednout na vlak do Pondicherry a přivézt ho zpět. Řekla otci: „Musím ho přivézt zpět. Jinak nebudu jíst.“

Otec řekl: „Nevezmu tě do Pondicherry.“

Matka byla připravena umřít hlady! Celý jeden den nejedla. Pak v polovině druhého dne srdce mého otce roztálo. „To hladovění musí přestat. Musíš jíst. Vezmu tě do Pondicherry, abychom ho odvezli zpátky domů.“

Otec napsal do Ášramu a všichni dostali povolení přijet na krátkou návštěvu. Díky tomu, že otec pracoval jako inspektor u assamsko-bengálských drah, mohli jsme celou cestu do Pondicherry jet zadarmo. Toto je příběh o tom, jak jsme všichni přijeli do Ášramu úplně poprvé. Mně byl jeden rok a tři měsíce.

Když jsme dorazili do Ášramu a matka uviděla bratra Hridaye, plakala a plakala a plakala. Tolik plakala, že nakonec souhlasil s návratem domů. Řekl: „Dobře. Právě teď duchovní život nepotřebuji. Až přijde čas, vrátím se.“

Potom moje fyzická matka potřebovala svolení od Božské Matky, aby Hriday mohl odjet. Šla navštívit Matku Ášramu. Matka Ášramu nemluvila bengálsky a moje matka nemluvila řádnou bengálštinou. Mluvila jen naším chittagongským dialektem. Mé sestry byly přítomny, aby přeložily její požadavek do řádné bengálštiny, a Nolini-da, generální tajemník Ášramu, překládal pro Matku všechno do angličtiny.

Má matka plakala a plakala. Plánovala říci Božské Matce, že by byla velmi vděčná, kdyby dovolila Hridayovi vrátit se domů. Místo toho řekla má matka Matce Ášramu: „Jsem tak vděčná, že jste převzala veškerou zodpovědnost za mého nejstaršího syna. Prosím, slibte mi, že se postaráte o všechny moje děti. Přišly sem se mnou. Postaráte se o ně? Teď zde zanechávám své nejstarší dítě. Dovolte mu zůstat s vámi a tyto malé se se mnou vrátí domů. Chci, aby získaly vyšší vzdělání. Jakmile získají vyšší vzdělání, slíbíte, že si je vezmete?“

Božská Matka ihned odvětila: „Ano, dovolím vám to. Toto dítě může zůstat tady a ty ostatní si na několik let ponechte. Dovolte jim získat vyšší vzdělání. Slibuji, že si je pak nechám.“

Podívejte, co se stalo! Má matka šla do Ášramu jen proto, aby si odvedla zpět syna. Místo toho poprosila Božskou Matku, aby se postarala o zbytek jejich dětí, až vyrostou.

Když se matka a sestry vrátily do domu, kde jsme přebývali, matka řekla: „Podívejte, co jsem udělala! Přišla jsem, abych si odvedla nejstaršího syna zpátky domů. Místo toho jsem Matce nabídla všechny své děti.“

Každý se smál a smál. A každý byl i hluboce dojat. Dokonce i otec byl hluboce dojat, že jeho žena je tak oddaná Matce. Tak se stalo, že Hriday zůstal v Ášramu a my všichni jsme odjeli zpátky do Chittagongu, s matkou i otcem. Třebaže se Hriday vzdal svých studií, rodiče stále doufali, že my ostatní v nich budeme pokračovat.

Další, kdo je zklamal, byl můj prostřední bratr Chitta. Když odešel Hriday, Chitta byl na střední škole, středoškolské vzdělání nazýváme imatrikulace. Po ukončení středního vzdělání se měl Chitta připravovat na titul bakaláře. Jednoho dne však oznámil, že už dál studovat nebude a že chce také odjet do Ášramu. Otec jej musel prosit, aby zůstal. Řekl mu: „Když nechceš studovat, pracuj aspoň v naší bance. Až přijde čas, rozhodně se můžeš připojit ke svému bratrovi v Ášramu.“ Tak šel Chitta pracovat pro otce do města.

Další na řadě byla sestra Ahana. Ahana byla velmi, velmi skvělá studentka. Absolvovala střední školu a byla první rok na vysoké škole. Mezitím otec zemřel a matka trpěla strumou. V dnešní době se struma dá snadno léčit. Tady v Americe se to ani nebere vážně. Ale má matka dva roky strumou velmi trpěla a pak zemřela. Zemřela ani ne šest měsíců po otci.

Když zemřel otec, bratr Hriday opustil Ášram a vrátil se, aby se postaral o rodinu, zatímco matka umírala. Dal matce slib, že až bude umírat, vrátí se z Ášramu. Požádal Matku Ášramu o dovolení: „Matko, dal jsem slib, že navštívím svou fyzickou matku.“ Matka Sri Aurobindova Ášramu řekla: „Můžeš jít.“ Hriday se tak vrátil za námi.

Bylo to v době, kdy Chitta řekl matce: „Chci teď zaujmout Hridayovo místo v Ášramu. Nepotřebuješ nás tady oba.“ Chitta odešel do Pondicherry.

V den, kdy má matka zemřela, jsem byl v domě svého strýce, matčina bratra. Jakmile jsme dostali zprávu, utíkal jsem domů, i když to bylo několik mil daleko. Když jsem dorazil do pokoje své matky, její život se již dal počítat na vteřiny. Postavil jsem se k její posteli a ona vzala mou ruku. Věděl jsem, co udělá. Vložila moji ruku do ruky mého nejstaršího bratra Hridaye. Svým vlastním způsobem ho žádala, aby za mě převzal plnou zodpovědnost. Můj nejstarší bratr ihned řekl: „Postarám se o Madala.“

Pak se na mě matka usmála, naposledy, a za několik vteřin zemřela.

Všechno se to stalo v našem domě v Chittagongu, ale stejný den se stalo něco velmi významného v Ášramu. Sri Aurobindo měl dva nebo tři tajemníky. Hlavní tajemník, Nirodbaran, pocházel z Chittagongu. Byl to lékař. V ten den řekl Sri Aurobindovi: „Hridayova matka velmi trpí. Mohl bys pro ni něco udělat, aby se vyléčila?“

Nirodbaran věděl, že Sri Aurobindo je mému bratru velmi nakloněn. I když Hridaye jen bolela hlava, Sri Aurobindo se hned ptal. Někdy si Sri Aurobindo dělal z Hridaye legraci a nazýval ho „náš žák filosof“, protože Hriday měl velmi mnoho dotazů na Védy a Upanišady. Sri Aurobindo měl jeho otázky rád, protože bylo jen velmi málo lidí, kteří se tak hluboce zajímali o Védy a Upanišady. Můj bratr dostal od Sri Aurobinda stovky dopisů psaných vlastní rukou.

Sri Aurobindo byl po celou dobu k naší rodině velmi soucitný. Když se Nirodbaran zmínil o utrpení mojí matky, Sri Aurobindo ihned řekl: „Chceš, abych ji vyléčil? Co mohu dělat? Nastal její čas. Je to Vůle Boží, aby její děti přišly sem.“

Toto Sri Aurobindo řekl v Pondicherry kolem poledne. Za dvě hodiny přišel telegram z Chittagongu. Hriday posílal zprávu Chittovi. Když ji Chitta uviděl, řekl: „Nemusím to otevírat. Vím, co to je.“ Předtím, než telegram obdržel, mu Nirod-da řekl, co řekl Sri Aurobindo: „Nadešel její čas.“

Jediným přáním mé matky bylo, aby každý vystudoval. Tak to cítí všechny matky. Ale Sri Aurobindo již nechtěl, aby kdokoliv z nás ještě otálel. Tituly nebyly určeny pro nás. Studia celé rodiny tak smrtí mé matky skončila. Sestra Ahana se vzdala studia na vysoké škole. Mantuovi zbývaly již jen tři měsíce do imatrikulace. Prošel by tak snadno. Mně bylo teprve dvanáct let.

Všichni jsme opustili Chittagong a odešli do Pondicherry. Božská Matka dodržela slib a přijala celou naši rodinu. A neodcházela jen celá naše rodina, odejít chtěli i naši příbuzní. Nikdy se nezajímali o duchovní život, ale protože k nám byli velmi připoutáni, šli také. Matka jim dala povolení. My jsme se rozhodli, že zůstaneme napořád, ale bratr z matčiny strany a jeho manželka s námi odešli v naději, že nás budou jednoho dne moci odvést do Chittagongu. Nepodařilo se jim to a po nějakém čase se vrátili.

Ve Sri Aurobindově Ášramu byla škola, kde jsme Mantu a já studovali. Všichni členové naší rodiny byli výborní studenti, ale když došlo na Mantua, studoval jeden rok a pak to vzdal, protože Ášram nedával žádné tituly. Já jsem pokračoval v této škole hezkých pár let, ale matematika mi vůbec nešla!

Božská Matka chtěla, abych vystudoval. Já jsem chtěl studovat francouzštinu na jedné univerzitě mimo Ášram. Jmenovala se Calve Collage, byla v Pondicherry. Bratr mé matky byl velmi nadšený, že chci studovat. V té době jsem byl připraven na 10. třídu, což byla imatrikulace. Ale oni řekli, že musím nejdříve složit zkoušku do 9. třídy, proto jsem šel na univerzitu dělat zkoušku. Těsně před zkouškou řekl školní inspektor pro celou oblast Pondicherry, který byl náhodou Francouz, že není dovoleno více než čtyřicet pět studentů v jedné třídě, proto mě do třídy nepřijali. Řekli: „Teď musíš do 8. třídy.“ Byl jsem velmi šokovaný.

Ten den mě doprovázel můj učitel francouzštiny z Ášramu. Jmenoval se Benjamin. Byl k nám velmi laskavý, ale my jsme si z něj dělávali legraci a říkali mu „Bon jamais“¹⁶ . Vzal mě do 8. třídy. Když jsme dorazili, řekli nám učitelé, že přišel inspektor a dva nebo tři studenti budou muset potají odejít. Řekl jsem: „Já jdu“. Postupoval jsem dolů a dolů, dokonce ještě dřív, než zkouška začala! Umístili mě níže, než byla má úroveň.

Nejlegračnější je, že jsem o mnoho, mnoho let později přednášel ve Francii. Existuje francouzská organizace, kam přichází důležití lidé a přednášejí. Všiml jsem si, že den přede mnou tam přednášel právě tento inspektor.

V každém případě to byl konec mého studia. Byl jsem tak smutný a znechucený, že jsem se s Benjaminem vrátil domů. Nepočkal jsem, jestli získám „postup“ z 8. třídy. Ten večer si mě Matka zavolala. Chodíval jsem k ní nejméně třikrát denně a někdy i čtyřikrát. Přišel jsem k ní a začal ohromně plakat. Řekl jsem Matce: „Nechci studovat.“

Řekla mi: „Proč jsi s sebou bral Benjamina? Proč jsi nevzal Pavitru, ředitele naší školy?“ Pavitra byl Matčiným tajemníkem. Byl to Francouz a měl velký respekt. Předtím než přišel do Ášramu, byl inženýrem a chemikem. Matka řekla: „Zítra jdi za Pavitrou. Promluví s nimi a oni ti rozhodně dovolí dělat zkoušku.“

V tu chvíli jsem byl tak rozzlobený, že jsem Matce řekl: „Nechci jít skládat tu jejich zkoušku. Vzdávám to.“

Matka se mě zeptala: „Co tedy chceš dělat?“

Řekl jsem: „Chci se učit jen angličtinu. Nechci se už učit žádný jiný předmět, jen angličtinu.“

Když Matka slyšela, že se chci učit jen angličtinu a vzdát francouzštinu! Ona, která kladla v Ášramu důraz jen na francouzštinu. Ve škole v Ášramu jsme měli francouzštinu pětkrát týdně, angličtinu dvakrát a bengálštinu, můj rodný jazyk, jen jedenkrát týdně. I tak jsem se ve věku patnácti let stal téměř odborníkem na bengálskou literaturu. Knihovna v Ášramu měla stovky a stovky bengálských knih. Chodíval jsem tam a soukromě studoval. Ve škole v Ášramu jsme se někdy učili i dějepis a zeměpis ve francouzštině, dokonce i matematiku ve francouzštině. Jak byla matematika těžká! Ze všech předmětů byla matematika můj nejhorší nepřítel!

Tak skončilo mé formální vzdělání. Musím přiznat, že mi to později bylo mnohokrát líto. Později jsem začal psát v angličtině a někteří učenci a profesoři obdivovali mé články, anglickou poezii a podobně, a to mě utěšovalo. Mé utrpení skončilo o několik let později. Ale utrpení mých sester a bratrů neskončilo. Má nejstarší sestra Arpita plakala a plakala, když jsem se vzdal studia v Ášramu. Pak byla potěšená a vzrušená, když slyšela, že půjdu na Calvovu Univerzitu. Ale její štěstí netrvalo dlouho. Dnes, kdykoliv jedu do Pondicherry a procházím kolem univerzity, mám takový nostalgický pocit. Celá budova je ve špatném stavu, ale když se na ni podívám, myslím si: „Tady jsem měl vystudovat.“

O mnoho let později, když začala škola v Ášramu poskytovat tituly a diplomy, mé sestry doslova žebraly, abych se vrátil do školy. Řekl jsem: „Opustil jsem školu už před tolika lety.“

Člověk stále míní. V našem případě to bylo získávání titulů. Pak přijde Bůh a řekne: „Ne, ne, ne!“ Jsme zlákáni nebo inspirováni a pak, když se vydáme tím směrem, nás Bůh zastaví. Je to jako můj pejsek Chela. Když jde na vodítku, dovolíme mu jít napřed jen do jisté míry, pak ho stáhneme zpátky. Naší rodině nebylo souzeno studovat. Modlitba naší matky se nenaplnila. Studovali jsme a studovali, ale s tituly jsme vyšli naprázdno. Alespoň můj bratr Hriday získal jeden titul, ale mohl dokázat mnohem víc.

Jsem svému nejstaršímu bratrovi velmi vděčný. Kdyby neodešel do Ášramu, Bůh ví, jaký by byl můj osud. Byl by úplně jiný. Šel bych na Chittagongskou univerzitu, získal titul, tohle a tamto. Ale Božská Matka dovolila celé naší rodině přijít do Ášramu. Tehdy nedovolili nikomu, kdo zde nebyl rok nebo dva, aby zůstal nastálo. Tak poznali, jací jste lidé. Naše rodina přišla v březnu roku 1944. Za tři týdny Matka řekla: „Celou rodinu přijímáme natrvalo.“

Vyprávím vám to proto, že někteří z vás chtěli studovat, ale nebylo jim to souzeno. Váš Guru chtěl tituly, ale Bůh řekl ne. Pak mi Bůh dal vnitřní tituly. Nyní mě tolik univerzitních profesorů oceňuje. Proč? Protože ve mně vidí cosi duchovního. Když přijde na mé vzpírání, existuje mnoho kulturistů s obrovskými svaly. Ale protože svět vidí, že jsem jiný, obdivuje, co dělám. Vidí, že jsem duchovní člověk, který je celou bytostí pro mír. Nepotřebuji žádný jiný titul.

Síla úsměvu štěstí¹⁷

Dnes vidím, že dva mí žáci jsou skutečně nešťastní a jeden je nešťastný napůl. To je můj osud — dokonce i na Den otců musí být nešťastní! Nešťastní lidé nejsou dobří, nejsou, nejsou! Prosím je, na Den otců, aby byli šťastní, šťastní, šťastní.

Jak mohu učinit každého šťastným? Je to nemožný úkol. Ale prosím snažte se být šťastní, šťastní, šťastní. Zkuste mi aspoň dnes odpustit, pokud vás čas od času nepotěším, a být spokojení. Dnes jsem se všemi spokojen. Dnes na vás nemám žádné stížnosti. A pokud vy sami máte na sebe stížnosti, zbavte se jich. Přinejmenším dnes si odpusťte. Pokud neodpustíte sami sobě, nikdo jiný vám neodpustí. Zlobíte-li se na sebe, moudře si odpusťte. A pokud se zlobíte na mě, odpusťte mi a buďte šťastní, buďte šťastní. Bolí mě, když mé duchovní děti nejsou šťastné. Buďte šťastní, buďte šťastní. Usmívejte se, usmívejte se, usmívejte se! Síla úsměvu štěstí se nikdy nedá změřit.

Byl jednou jeden matematik, který byl hluboce zaujat svou matematikou. Jeho malý syn k němu přišel a stoupl si před něj. Dlouho mu jeho otec nevěnoval žádnou pozornost. Myslel si, že odejde. Myslel si, že bude dítě nudit pozorovat jej a odejde. Uplynulo pět minut, deset minut a dítě tam stále bylo.

Nakonec si otec řekl: „Dám mu deset centů. Možná si přišel pro peníze.“

Tak dal otec synovi deset centů, ale chlapec tam pořád stál. Pak si otec řekl: „Dám mu dvacet pět centů.“ Chlapec tam pořád stál. Pak mu dal otec dolar. Nic nezabíralo.

Posléze si otec pomyslel: „Á, on nepotřebuje peníze, chce sladkosti.“ Otevřel tedy zásuvku svého psacího stolu a dal dítěti hromadu sladkostí. Byla toho plná náruč. Ani pak se však jeho syn nepohnul.

Otec začal být podrážděný. Řekl: „Co se s tebou děje? Dal jsem ti peníze, dal jsem ti sladkosti. Ani tak nejdeš pryč. Co vlastně chceš?“

Jeho syn odvětil: „Dokud mi nedáš, co chci, neodejdu.“

Otec se rozzlobil: „Teď mluvíš jako filosof,“ řekl. „Co chceš, co ti nemohu dát?“

Syn řekl: „Přišel jsem, jen aby ses na mě usmál.“

„Ty pošetilý človíčku!“ vykřikl otec. „Ty čekáš jen na to, až se na tebe usměju?“

Otec se tedy na syna zeširoka usmál a syn mu to oplatil a také se na něj usmál. Pak dítě uteklo. Když odběhlo, ucítil otec, že něco uvnitř něj zmizelo. A co to bylo? Celý den byl v depresi a otrávený. Nemohl stále vyřešit některé složité matematické problémy. Ale jakmile se otec na syna jednou usmál, z ničeho nic jej zaplavila inspirace a boží Milost a on dokázal vyřešit své matematické problémy. Předtím otec jen plýtval časem. Nejprve nebyl schopen vyřešit své problémy a pak, když viděl svého syna, byl jen více a více podrážděný a divil se, proč jeho syn neodchází, i když dostává větší a větší množství peněz. A nefungovaly ani sladkosti! A co fungovalo? Malý úsměv, který věnoval svému synovi, a úsměv, který jeho syn na oplátku věnoval jemu.

Bůh vstoupil do lidského syna a učinil z něj nástroj, který požádal otce o úsměv. Veškerý jed deprese a znechucení, který si otec v sobě nesl, zmizely, když se malinko usmál na svého syna a syn na něj. Pak otec získal vše. Všechny jeho problémy se vyřešily. Tak zázračná je síla dvou úsměvů.

Také dnes, když se na vás usmívám a vy se usmíváte na mě, jste dokonalí vy a jsem dokonalý já. Když se na vás usmívám, jsem dokonalý, ale když se vy neusmíváte na mě, nejste dokonalí. Na druhou stranu, když se usmíváte vy na mě a já se na vás neusmívám, pak já nejsem dokonalý. Ale musím říci, že já jsem většinu času dokonalý v tom smyslu, že se na vás usmívám nehledě na to, co se ve mně děje. Ale vy to vždycky neděláte, když jste v depresi, otrávení nebo se na sebe či na mě zlobíte. Většinou mám lepší přístup, protože se usmívám, usmívám a usmívám. Když hluboce medituji, jsem vážný. Ale jinak, jdete-li kolem mě nebo si berete prašád, usmívám se na vás a usmívám.

Co se týká úsměvu, usmívám se na vás nekonečně, nekonečně, nekonečně více než vy na mě. V tomto jsem závod vyhrál! Když chcete vyhrát závod, můžete to dokázat úsměvem, úsměvem, úsměvem. Když se usmějete, jed deprese a znechucení, který si nesete hluboko uvnitř sebe, zmizí a bude nahrazen mou láskou, náklonností, pýchou a vděčností. Jakmile se jednou zbavíte deprese a znechucení, jakmile mi věnujete úsměv, dostanete ode mě na oplátku mnoho věcí.

Když chodí po Zemi Mistr¹⁸

Mistr přichází, chodí po Zemi a odchází. Buď si uvědomíte cenu Mistrova života na Zemi, nebo budete dál spát v nevědomosti.

Neposlušná opice ve vašem životě se musí odevzdat klidu vaší duše. Pokud si nevážíte svého vlastního života meditace, jak si budu vážit já vás? Když je čas na modlitby a meditaci, proč se musíte oddávat povídání?

Sri Aurobindo byl mým Mistrem. Nyní je mým Mistrem Nejvyšší a já vždycky říkám, že Nejvyšší je Mistrem všech. Každá lidská bytost, která si vzala inkarnaci, má podle mě jen jednoho Gurua, a tím je Pán Nejvyšší. Mým Guruem, vaším Guruem, Guruem všech je Nejvyšší.

Nyní mi dovolte říci něco o mém Mistrovi, Sri Aurobindovi. Měli jsme možnost jej vidět čtyřikrát ročně: v únoru, dubnu, srpnu a listopadu. Pokaždé to myslím bylo ne na více než tři vteřiny. Pět vteřin jsme myslím nedostali. Viděli jsme ho čtyřikrát ročně. Stála se dlouhá řada. A když jste před ním zůstali stát o trošku déle, byli tam dva strážci, kteří vás „laskavě“ upozornili, abyste odešli.

Poprvé, když jsem šel za Sri Aurobindem, mě Matka Sri Aurobindovi představila. Běda, neslyšel jsem všechno, ale říkala: „Chinmoy, nejmladší bratr Hridaye.“ Pak řekla ještě něco. Dva strážci se mě chopili a bylo po všem! Dnes jsou ke mně oba tito strážci nesmírně, nesmírně hodní a milí.

Takový byl život v Ášramu. A kolik to trvalo let? Stálým obyvatelem Ášramu jsem se stal v roce 1944. Většina z vás ještě nebyla narozena. V roce 1950 Sri Aurobindo opustil svou pozemskou schránku, své pozemské tělo, pozemský obal. Šest let jsem takto vídal svého Mistra.

Mám zde žáky, kteří jsou se mnou více než třicet tři let. Kolik hodin mě za tu dobu viděli! Některé dny, když jsem laskavý a přijdu na Aspiration-Ground, a oni, když jsou dobří a přijdou, mě mohou vidět hodiny. Všichni jste strávili se svým Mistrem nesčetné hodiny.

Já jsem zde představitelem Nejvyššího pro vás, pro nikoho jiného. Nejvyšší je mým Guruem, vaším Guruem, Guruem všech. Ze své nekonečné Štědrosti mě vybral, abych byl jeho představitelem — jen pro vás, pro nikoho jiného. Ostatní mají své vlastní Guruy, kteří se jim věnují jejich vlastním způsobem.

Pokud se oddáváte svému životu shovívavosti, bude rychlost vašeho pokroku menší než rychlost indického volského povozu. Na druhou stranu se indický volský povoz pohybuje kupředu. Ale když se v duchovním životě nemodlíte a nemeditujete, když neděláte to, co je potřeba pravidelně, jste doslova nuceni se pohybovat zpět, což bohužel mnozí z vás dělají. Mnozí z vás se k mému největšímu utrpení pohybují zpět. Možná si to neuvědomujete, možná tomu nevěříte, ale já to vidím jasně.

Mnozí z vás kvůli této cestě opustili své drahé, své příbuzné, členy své nejbližší rodiny. Pokud si nevážíte svého duchovního života, nikdo vás nenutí a nutit nebude. Ale když máte vnitřní nutkání dělat pokrok, můžete jít velmi rychle!

Každý den nový pokus¹⁹

Víme, že po duchovní cestě jsme již urazili stovky, tisíce, miliony, miliardy nebo dokonce biliony mil. Někteří lidé urazili během let mnoho, mnoho mil. Měli mnoho, mnoho inkarnací. Na druhou stranu někteří lidé urazili v duchovním životě jen deset, dvacet, třicet nebo čtyřicet mil.

Ale nehledě na to, kolik mil máme za sebou, musíme zapomenout na vzdálenost, kterou jsme urazili za ta léta silou své modlitby a meditace. Každé ráno musíme učinit nový pokus, čerstvý pokus, vyletět trochu výše, ponořit se trochu hlouběji a dostat se trochu dál. Učiníme naprosto nový pokus, ať je naše výška jakákoliv.

Když se brzy ráno podíváme na květinu, máme z toho velkou radost. Později odpoledne nebo večer možná uvidíme, že květina uvadla. Ale každý den musíme cítit, že rozkvétá nová květina. Když se modlíte brzy ráno, rozviňte si ve chvíli, kdy jste tou nejkrásnější a nejčerstvější květinou, skálopevnou vnitřní vůli. Ciťte, že jste jen vy a vaše vnitřní existence, vy a Bůh. Neexistuje žádný vnější svět, dobrý či špatný, žádná třetí osoba s dobrými či špatnými zprávami — ne! Jste jen vy a před vámi je vaše vlastní Nejvyšší, vaše vlastní Nejvyšší.

Pokud je těžké představit si vaše vlastní Nejvyšší, můžete za své Nejvyšší považovat moji Transcendentální fotografii. Až odejdu na onen svět, budu moci říci, že pokud jsem světu něco dal, byla to moje Transcendentální fotografie. Je pravda, že jsem před několika lety překonal její výšku. Vždycky říkám, že i Sám Nejvyšší dělá pokrok. Tato myšlenka je pro mysl neuvěřitelná. Je Nekonečný, je Věčný a je Nesmrtelný. Ale přesto, ve své Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti dělá pokrok, pokrok. Kdo jsem já ve srovnání s Ním?

Vždycky říkám, že představivost je skutečnost sama o sobě. Teď je zahalená, ale v budoucnu se odhalí. Je-li pro vás těžké představit si své vlastní Nejvyšší, ještě jednou si přeji říci, že má Transcendentální fotografie je dostačující. Považujte Transcendentální fotografii za své vlastní Nejvyšší. Čím více budete myslet na moji Transcendentální fotografii jako na své Nejvyšší, tím silnější budete ve svém duchovním životě. To je váš nejzazší cíl: dosáhnout takového vědomí. Když ale zjistíte, že je pro vás těžké zcela se ztotožnit s Transcendentální fotografií, pak myslete na sebe, kde jste právě teď, a jděte o krok kupředu, o krok nahoru a o krok dovnitř.

Nikdy nepovažujte duchovnost za něco starého. Naše potíž je, že jakmile považujeme duchovnost za něco starého, jakmile si řekneme: „To jsme již studovali,“ ztratíme radost. Když řeknu, že jsem studoval angličtinu například čtyřicet let, co víc ještě potřebuji znát? Pro mě je to konec, v anglickém jazyce už neudělám žádný pokrok. Ale já nepřemýšlím tímto způsobem. Proč se ještě teď obtěžuji naučit se několik těžkých slovíček? Protože jsem věčný student.

V duchovním životě je to úplně stejné. Každý den učiňte nový pokus. Vy víte, že jste na duchovní cestě pokročili. Po mnoho let děláte pokrok. Ale nepřemýšlejte stále o tom, čeho jste dosáhli. Buďte ve svém Nejvyšším. Podívejte se na mou fotografii a ponořte se hluboko dovnitř.

Když se díváte na moji Transcendentální fotografii, usmívejte se ze své duše nebo plačte ze svého srdce. To jsou dvě věci, které můžete udělat. Pokud v tu chvíli dokážete cítit, že jste duše — ne tělo, ne vitálno, ne mysl, pak se na Transcendentální fotografii usmějte. Ale pokud cítíte, že jste srdce, pak plakejte. Plakejte, plakejte, plakejte co nejoduševněleji a nejbezmocněji, jak je to jen možné. Jste-li v duši, usmějte se na Nejvyšší, na Nejvyššího. Jste-li v srdci, plakejte jako nemluvně. Toto jsou dva způsoby, jak můžete dosáhnout toho Nejvyššího.

Aspirace a zasvěcení: dvě křídla²⁰

Existují dva druhy duchovních Mistrů. Jedni říkají: „Aspiruj, aspiruj, aspiruj! Nejprve realizuj Boha. Potom služ lidstvu. Nejprve realizace Boha a potom služba lidstvu.“

Pak existují duchovní Mistři, kteří cítí, že aspirace a zasvěcená služba patří k sobě. Vidí, že pták má dvě křídla. Také letadlo má dvě křídla. S jedním křídlem nemůže letadlo letět. I pták potřebuje k letu dvě křídla. A my máme naprosto stejný pocit. Když máme křídla aspirace i křídla zasvěcené služby, je náš duchovní život normální, přirozený a nejúčinnější. Léta znovu a znovu opakuji, že musíme současně aspirovat a sloužit.

I nyní, k mému velkému zármutku, jsou někteří žáci připraveni pouze aspirovat, modlit se a meditovat. Jsou plně spokojeni se svou aspirací. Jakékoliv zasvěcené službě nevěnují pozornost. Ale pokud jste v mé lodi, cítím, že je nezbytné, abyste poslouchali na naší cestě Mistra. Realizoval jsem Boha před dlouhou, dlouhou dobou. V tu dobu neexistovalo nic takového jako manifestace (projevení). Můj život se celý odehrával v himálajských jeskyních. Co tam můžete dělat? Žijete v jeskyni a vycházíte pro ovoce a mléko a další věci. Ale to bylo už dávno, dávno.

Nyní, ve 21. století, žijeme ve světě novoty, jednoty a úplnosti. V novotě aspirujeme. Zatímco aspirujeme, musíme mít pocit jednoty. Napříč celým světem si musíme vytvořit jednotu s našimi bližními, se všemi lidskými bytostmi. Jsou to všechno spoluobčané světa. Začínáme s něčím novým. V něčem novém musíme cítit jednotu. A pak, jakmile cítíme jednotu, zaznamenáme úplnost, naprostou úplnost aspirace po Bohu, realizace Boha a projevení Boha. Je mnoho, mnoho žáků po celém světě, kteří mohou cítit, že nemají schopnost sloužit lidstvu, ale přitom dokážou dělat mnoho, mnoho věcí, aby sloužili Nejvyššímu ve mně. Jejich zasvěcená služba vede k projevení, projevení Boha.

Navenek může vaše mysl tvrdit, že mé vzpírání je pošetilé, pošetilejší, nejpošetilejší. Navenek s vaším názorem souhlasím. Ale vnitřně vím, božsky vím, duchovně vím, že to není pošetilé, vůbec ne. Je to zvláštní služba, kterou nabízím lidstvu. Nic není důležitějšího než inspirace. Svou cestu začínáme inspirací, pak následují aspirace a realizace. Nejvyšší ve mně se snaží inspirovat lidské bytosti. Staří lidé se v podstatě mohou vzdát naděje. Mohou jen čekat na den, kdy je Bůh povolá. Nemají vnitřní radost, radost, která nám dává pokrok. Oni nevěří v pokrok. Jen si vybírají peníze z banky života, a když nastane den, kdy je všechno vybráno, zmizí z pozemské scény.

Je mi sedmdesát čtyři let. To je zralý starý věk, zvláště pro Inda. A je mnoho, mnoho zemí, kde lidé nežijí déle než čtyřicet pět nebo padesát let. Amerika má štěstí. Ale co na druhou stranu Američané dělají ve stáří? Modlí se? Meditují? Slouží lidem? Kdybyste chtěli zjistit podíl v procentech, bude to šokující zkušenost, šokující zkušenost. Inspirace je pryč. Aspirace už nežije. Zasvěcená služba je starý zapomenutý příběh. Všechny jejich úspěchy jsou pohřbeny v zapomnění.

Dokud nevydechneme naposled, aspirujme a inspirujme ostatní. Nemusí vzpírat, vůbec ne! Mají svůj vlastní způsob cvičení. Když budou tyto věci dělat pilně, pravidelně a se sebedáváním, budou fyzicky zdatní. Uvnitř těla je duše. Tělo je chrám, duše je oltář. Navzájem se potřebují. Když existuje jen chrám bez oltáře uvnitř, nikdo do něj nepřijde. Na druhou stranu, chce-li někdo vidět oltář, nemůže být ponechán jen tak na ulici. Kočky, psi a další zvířata by jej zničili. Chrám a oltář mají oba zvláštní způsob, jak inspirovat lidstvo.

Prosím, prosím, nemyslete si, že jste nadřazeni ostatním, když aspirujete. Ne, oni mohou být nadřazeni vám! Pokud aspirují a zároveň slouží, bezpochyby jsou vám nadřazeni, protože dělají obě věci. Lidé, kteří se věnují projevení Božího Světla zde na zemi, jsou nekonečně nadřazeni těm, kteří si myslí, že aspirace je jediná cesta.

Máte dvě křídla. Měli byste aspirovat a měli byste sloužit. Projevení pochází ze služby. A když sloužíte oduševněle, se sebedáváním, je to to správné projevení Božího Světla na zemi. Nedávno jsem řekl, že pracovat na projevení je velkou výsadou, která je dána jen několika málo lidem:

„Dověděl jsem se
něco velmi nového:
Výsady projevení
dává Bůh jen několika lidem.“²¹

Projevení je skutečnost, která vykvétá ze zasvěcené služby. Na druhou stranu jsou žáci, kteří navenek velmi tvrdě pracují. Vrhají se do manifestačních projektů. Ale potom jdou domů a dívají se na televizi nebo osm až deset hodin spí. V jejich případě bude realizace Boha čekat neurčitě dlouho.

Pokud již věnujete stejnou pozornost aspiraci a zasvěcené službě, jsem velmi, velmi šťastný a velmi pyšný. Ale pokud obojí nepovažujete za jednu věc tak vážně, jak to jen lze, děláte chybu velkou jako Himálaj, chybu velkou jako Himálaj. Mými skutečnými žáky jsou ti, kteří dokážou obojí — vnitřní práci společně s vnější prací.

Krása a čistota vděčnosti²²

Rok má tři sta šedesát pět dnů. Rok má dvanáct měsíců. Každý měsíc má čtyři týdny a něco málo. Každý týden má sedm dnů. Zajímalo by mě, jestli je mezi námi někdo, kdo nepodmíněně nabídl našemu Pánu Milovanému Nejvyššímu sedmkrát vděčnost — nepodmíněnou vděčnost, sedmkrát, nanejvýš oduševněle. Pochybuji, že by někdo prošel touto zkouškou.

Někteří žáci jsou s námi mnoho, mnoho, mnoho let a snad zůstanou až do konce. V některých případech si myslím, že nenabídli nepodmíněnou vděčnost Vůli Nejvyššího ani jednou.

Jsme vděční, když uděláme něco velkého. Docela často vyjadřujeme svou vděčnost Nejvyššímu v přítomnosti jiných. Když takto vyjadřujeme vděčnost, víme, že v našem pocitu není ani za mák upřímnosti, ale když to říkáme ostatním, nutíme je cítit, že máme ryzí vděčnost. Ale v hloubi srdce víme, že naše vyjádření není upřímné, a cítíme, že je to jen naše osobní úsilí, které nám umožnilo dosáhnout něčeho velkého.

Je-li vděčnost upřímná, ryzí, oduševnělá a čistá, pak trvá, má dlouhý život. Ale není-li upřímná, pak je už od začátku bez života. V tuto chvíli nabízíme vděčnost, protože cítíme nebo se snažíme cítit, že v nás a naším prostřednictvím působí nějaké vyšší síly. Ale za pět minut dokážeme zapomenout na to, že tyto vyšší síly hrály v nás a naším prostřednictvím nejdůležitější roli. Cítíme, že jsme to my, kdo to udělal, a tak květina vděčnosti, vůně vděčnosti, krása vděčnosti našeho srdce umírá. Všechno, všechno umírá a mizí.

Někteří žáci, kteří jsou s námi již mnoho let, ještě Nejvyššímu nenabídli vděčnost a možná ji nikdy ani nenabídnou. Někdy mají pocit, že udělali chybu velkou jako Himálaj, když se připojili k cestě. Někdy obviňují svůj politováníhodný osud. Ale zamyslí se vůbec někdy nad svým životem jiným způsobem, božským způsobem? Co by se stalo, kdyby nepřišli na cestu? Během meditace se mohou, jestliže chtějí, na několik vteřin ztotožnit se svými přáteli, blízkými a kolegy, kteří nepřijali duchovní život, a zjistit, zda jsou jejich bývalí přátelé šťastnější než oni sami. Bůh jim rozhodně dá pocítit, že oni sami jsou nekonečně šťastnější.

Možná jste jen kapka, ale jste vědomá kapka ze srdce nekonečného oceánu. A protože jste vědomou kapkou, jednoho dne se určitě vrhnete do rozlehlosti oceánu. A pak se stanete oceánem samotným. Ostatní si nejsou vědomi, že jejich zdrojem je nekonečný oceán. Jste o krok napřed, protože jste si vědomi. Lidé, kteří jsou si vědomi, jsou rozhodně o krok napřed před lidmi nevědomými.

Můžete nyní namítnout, že je velmi těžké vyjádřit nepodmíněnou vděčnost, a můžete i říct, že ani nevíte, co nepodmíněná vděčnost je. Význam slova „nepodmíněný“ znáte ze slovníku: bez jakékoliv podmínky. Ale otázkou je, jak se dá provádět v každodenním životě? Přál bych si, abyste mysleli jen na jedinou věc: radost. Snažte se představit si ve svém životě radost. Vždycky říkám, že představivost je skutečnost sama o sobě, na jiné úrovni vědomí. Musíme ji jen snést dolů. Brzy ráno, když vstáváte, opakujte několikrát jméno Nejvyššího: „Supreme, Supreme“. Uvnitř mantry „Supreme“ se snažte ucítit radost. V tu chvíli si představte, že pijete něco sladkého. Opakujete jméno Nejvyššího, který je Zdrojem vašeho života, který je vaším Vším. Když říkáte „Supreme“, snažte se prosím cítit, že pijete něco velmi sladkého a chutného.

Když máte sladkost a radost v mysli a v srdci, je snazší nabízet cokoliv nepodmíněně. Podívejte se na dítě. V ruce drží krásnou květinu. A co dělá? Běží k vám a dává vám tu květinu. Neočekává od vás nic na oplátku. Proč k vám však přichází? Přichází, protože je šťastné. Uvnitř něj je radost, spontánní radost, a ono se chce s vámi o tuto vnitřní radost podělit. Neočekává od vás nic na oplátku, dokonce ani úsměv ne. Kdybychom měli stejně jako dítě spontánní vnitřní radost, dokázali bychom nabízet Nejvyššímu vděčnost.

Když děláme duchovní pokrok, můžeme si v každém okamžiku všimnout, že existuje hezká řádka božských věcí, které celé ty roky děláme. Tyto věci děláme jen proto, že nás Někdo inspiruje. Kdyby hluboko uvnitř nás nebyl někdo, kdo nás hluboce neinspiruje, budeme těmi, kteří si každý den, každou hodinu a každou minutu budou říkat o smrt. Ale Někdo nás inspiruje, Někdo doufá v nás a naším prostřednictvím, Někdo v nás slibuje Sám Sobě, že změníme svět. Ten Někdo je náš Pán Nejvyšší. Inspiruje nás, doufá, že pomocí naší oddané služby vytvoří nový svět a v každém okamžiku slibuje Sám Sobě, že s pomocí naší služby rozhodně vytvoří nový svět. Přemění dnešní svět ve svět bezmezné lásky, radosti a míru.

Když jen jednou ucítíte krásu, čistotu, Božskost a skutečnost vděčnosti, rozhodně v sobě ucítíte něco nesmrtelného. Pokud jste dokázali před pěti lety nabídnout vděčnost, nepodmíněnou vděčnost, zkuste si ten den, tu chvíli, přesně tu situaci představit.

V lidském životě neexistuje nic tak cenného jako vděčnost. Největší Silou Boha je Odpuštění a naší největší silou je vděčnost. Nejvyšší síla Boha je Síla Odpuštění, naše největší síla je síla vděčnosti. Bůh se rozdělil na dva. My lidské bytosti jsme Jeho představitelé na zemi. V souboji, ve hře jsou dva rovnocenní hráči: Bůh-člověk a člověk-Bůh. Bůh-člověk neustále používá Svou Sílu Odpuštění a člověk-Bůh by měl v každém okamžiku používat svou sílu vděčnosti. Potom bude Boží Hra dokonalá.

Ještě jednou bych rád řekl, že v lidském životě nemůže být nic důležitějšího a nic plodnějšího než vděčnost. Všechny naše špatné vlastnosti, všechny nebožské vlastnosti mohou být smyty a budou smyty oduševnělou vděčností. Ve vnitřním světě neexistuje zločin, který by Bůh neprominul, když vidí vděčnost, nanejvýš oduševnělou vděčnost, kterou Mu nabízíme za to, čím nyní jsme. Mohli bychom být nekonečně, nekonečně, nekonečně horší! A když mu nabídneme upřímnou vděčnost, učiní nás dříve nebo později, v Jeho vybranou Hodinu, nekonečně, nekonečně, nekonečně lepšími. Jedině silou vděčnosti budeme moci osvítit nebo odstranit všechny naše temné vlastnosti.

Vděčnost je nejbezpečnější cesta, jak dosáhnout nejvyššího cíle. V okamžiku, kdy nabídneme Nejvyššímu vděčnost, opustí nás mnoho, mnoho nebožských sil. Zmizí naše stížnosti na cestu, na jiné lidské bytosti, dokonce i na Samotného Nejvyššího. Vděčnost je nekonečně, nekonečně mocnější než všechny negativní síly, které si vědomě či nevědomě pěstujeme.

Proto drazí, chcete-li se zbavit svých negativních vlastností, musíte se modlit a meditovat. Ale vedle modlitby a meditace existuje nejvyšší tajemství, tajemství všech tajemství, jak porazit nebožské vlastnosti, které si vědomě nebo nevědomě pěstujeme. Můžete být nespokojeni s některými lidskými bytostmi, nespokojeni s cestou, nespokojeni s Mistrem, nespokojeni dokonce s Bohem Samotným. Ale chcete-li učinit sami sebe šťastnými, upřímně šťastnými, chcete-li vyrůst do štěstí, pak od této chvíle nabízejte jen vděčnost, vděčnost, vděčnost Nejvyššímu, protože jste na cestě a děláte správnou věc, když nabízíte vděčnost. Často, často se chcete upřímně osvobodit od trápení, úzkostí, žárlivostí, zklamání a dalších nebožských vlastností, ale nevíte, jak tento úkol provést. Přeji si říci, že od negativních sil se můžete osvobodit právě tak, že budete nabízet vděčnost Nejvyššímu. Až budete nabízet Nejvyššímu vděčnost, rozhlédněte se okolo. Kde jste viděli hustý les, kde jste viděli trny, tam uvidíte zahradu, tam uvidíte květiny.

Drazí, dejte mi svou nejlepší vlastnost, vděčnost, a já vám také dám svou nejlepší vlastnost, vděčnost. Použijme společně naši nejlepší vlastnost, abychom učinili náš Zdroj — Nejvyššího — šťastným.

Vděčnost, vděčnost.