Aspirace

Dnešní rozvíjející se aspirace není jen naplňující, ale je také naplněnou realizací zítřka.

Probuzení

V duchovním životě probuzení duše nestačí. Mnoho lidí je probuzeno k pravdě, k vnitřnímu životu. Po probuzení je však třeba se ponořit, běžet, letět. Člověk se musí ponořit do nejvnitřnějšího, běžet k nejvzdálenějšímu, letět k nejvyššímu. Pouze tehdy může probuzení hledajícího vykvést v květinu realizace.

Božskost

Bůh je ve všem. Proto je vše božské. Ale svou aspirací musíme vidět, kolik božskosti vše má. Bůh je ve všem, ale pokud jde o projevení, musíme vidět, kolik božskosti každá věc má. V tygrovi je Bůh;, a tak je Bůh v některých případech božský. Ale množství božskosti, které můžeme vidět v tygrovi, nemůže být tak velké, jako je v lidské bytosti. Musíme vidět, kolik božskosti každý objekt obsahuje. Bůh je uvnitř všeho, ale na poli manifestace musíme vědět, kolik božskosti má židle a kolik božskosti má duchovní Mistr. Je-li někdo moudrý, uvidí nekonečně více božskosti v duchovním člověku než ve zdivočelém slonovi. Ve svém životě aspirace musíme být tedy opatrní, když se stýkáme s lidmi. Musíme jít k člověku nebo věci, která obsahuje nejvíce božskosti. Tomu se říká božská moudrost.

Víra

Někteří lidé se víře posmívají. Říkají, že víru mají ti, kdo v životě selhali. Říkají, že někdo věří v Boha jen proto, že je zklamaný, nebo neuspěl ve své kariéře; ale víra je oko, skutečné oko, které společně sdílejí Bůh a člověk. Člověk vidí Boha okem víry a Bůh vidí člověka stejným okem víry. Člověk si není vědom skutečnosti, že vidí Boha okem víry, ale Bůh nejenže vidí okem víry, ale zároveň si je i vědom toho, co dělá.

Život hledajícího je životem vnitřní víry. Víry v něco, co nám neustále přináší poselství světa, který je Za. Víra je základ našeho skutečného života. Musíme mít víru v Boha, musíme mít víru sami v sebe. Máme-li víru jen v Boha, a ne sami v sebe, anebo máme-li víru jen sami v sebe, a ne v Boha, potom nemůžeme dojít příliš daleko.

"Existuje stanovená hodina, ve které Bůh probudí naše vědomí, ať již v Něj věříme, nebo ne. Čeká na vybranou hodinu, a když tato hodina udeří, přijde a dá nám to, co nám chce dát. Ale to neznamená, že nebudeme aspirovat, že budeme žít ve světě spánku a nevynaložíme žádné osobní úsilí. Ne! Budeme pokračovat jako praví farmáři a budeme obdělávat půdu s upřímným zasvěcením a pravidelností a poté, co splníme svou úlohu, necháme na Bohu, aby rozhodl, kdy nám chce dát bohatou úrodu realizace.

Víra je oko, které vidí v bezprostřednosti přítomnosti budoucnost. Máme-li víru v duchovní život, tehdy neklopýtáme, nekráčíme, nepochodujeme. Ne! Jednoduše běžíme! Jestliže máme bezvýhradnou víru v Boha, ve Vnitřního kormidelníka a ve svou vlastní aspiraci, pak bez přestání běžíme nejvyšší rychlostí k našemu předurčenému cíli.

Jakmile je víra ztracena, je téměř nemožné ji získat zpátky. Jakmile ztratíte víru ve svého duchovního Učitele, v obyčejnou lidskou bytost nebo dokonce v myšlenku, budete muset velmi dlouho vytrpět, než ji získáte zpátky. Ztratíme-li víru v někoho jiného, s velkými obtížemi ji můžeme získat zpátky za několik měsíců nebo několik roků.

Ztratíte-li však víru v sebe sama, pak jste ztratili vše. Jste na tom hůř než pouliční žebrák. Když víru v sebe sama máte, nakonec se můžete stát božskými. Jste však skutečně ztraceni v případě, jestliže nemáte víru dokonce ani v sebe sama. Je zbytečné mít víru v Boha, o kterém se většina z nás domnívá, že je v Nebi, pokud na zemi nemáte víru v sebe sama.

Musíme mít víru, že dokážeme realizovat Boha, ať už v této, nebo některé budoucí inkarnaci. Musíme mít víru, že můžeme vlastnit nekonečné Světlo, Mír a Blaženost. Musíme mít víru ve svou aspiraci, ve svou koncentraci, ve svou meditaci a kontemplaci. Jen tehdy bude cíl realizace Boha a zbožštění lidské přirozenosti a pozemského vědomí náš.

Věrnost

Musíme být věrní jak ve vnitřním světě, tak ve vnějším světě. Jsme-li věrní svému vnitřnímu a vnějšímu životu, své aspiraci, nebo když jsme věrní svým vnějším aktivitám, cítíme, že naše božskost rozkvétá lístek po lístku. Když jdeme hluboko dovnitř, vidíme, že je jen jedna osoba, která je nám neustále a věčně věrná, a tou je Bůh. Od dob nepamětných nám byl věrný, věrný svému stvoření. Naneštěstí Jeho Stvoření Mu věrné není.

Žijeme-li duchovní život, přirozeně budeme chtít jít ke Zdroji, kterým je Bůh. Budeme chtít být stejně božští a velcí jako Zdroj. Je-li naším konečným cílem stát se božským nebo stát se Bohem samým, potom musíme být věrní světu, ve kterém žijeme. Jak máme být věrní? Věrní máme být tak, že si v každém okamžiku musíme dávat pozor na to, co říkáme a co si myslíme. Přijde-li k nám myšlenka – pokud je to božská myšlenka – musíme cítit, že do nás vstoupilo požehnání. Toto požehnání musíme nabídnout světu kolem nás. Dokážeme-li věrně a tiše přenést tuto božskou myšlenku do vnějšího světa a nabídnout ji vnějšímu světu, tehdy naplňujeme Boha v sobě.

Jdeme-li cestou duchovnosti, musíme být také absolutně věrní svému vnitřnímu životu. Musíme mít svou vlastní cestu a své cestě musíme být stoprocentně věrní. Máme-li duchovního Mistra, musíme mu být stoprocentně věrní. Musíme být věrní svému vnitřnímu životu, cestě a Mistrovi, kterého následujeme. Přijde však den, kdy si uvědomíme, že jen pokud jsme věrní sami sobě, můžeme být věrní vnitřní disciplíně, cestě a Mistrovi.

Cokoliv děláme, musíme v tom cítit život Boha, ruce Boha. Když jíme, musíme cítit, že jídlo je Bůh. Dokážeme-li Boha vidět a cítit ve všem a také cítit svou neustálou jednotu s Ním, potom budeme přirozeně věrní sami sobě, a jsme-li věrní sami sobě, dozajista musíme získat to, oč usilujeme.

Jednota

Jednota s neaspirujícími lidmi znamená stolování se smrtí.

Jednota s aspirujícími lidmi znamená tanec s Bohem.

Trpělivost

Trpělivost je božská síla. Lidé velice často neznají význam trpělivosti. Mají pocit, že je to něco ženského, určitá podoba zbabělosti či váhavý způsob přijetí pravdy. Mají pocit, že musí být trpěliví, jestliže jim nic jiného nezbývá. Ale dokážeme-li být trpěliví vědomě, v tu chvíli posilňujeme svou vnitřní vůli a zvětšujeme možnosti svého božského projevení.

Mír

Než někdo vstoupí do duchovního života, zpívá nebo pláče:

Moře míru, radosti a světla
je mimo můj dosah, já vím.
Bouřlivá vichřice vzlykající noci
ve mně našla místo,
kde může zuřit a létat.

A sea of peace and joy and light
Beyond my reach I know.
In me the storm-tossed weeping night
Finds room to rage and flow.

Obyčejný člověk cítí, že moře míru je mimo jeho dosah. Ale toto moře míru se mu poddá, když vstoupí do duchovního života a pravidelně se duchovnímu životu věnuje. Základní kámen duchovního života je mír. V duchovním životě dosáhneme mír jen tehdy, když zaklepeme na Boží Dveře. Zaklepeme-li na dveře lidské bytosti, tak nikdy míru nedosáhneme. Neustále musíme cítit, že mír můžeme získat jen od Boha.

Život míru je výsledkem našeho bezvýhradného zasvěcení Vůli Nejvyššího. Jestliže od světa nebudeme nic očekávat, ani dobré, ani zlé, budeme mít mír v celé své bytosti.

Mír je největším a nejvyšším lidským požehnáním. Člověk si myslí, že vše může najít v blahobytu, ale když nemá mír, je tím nejubožejším žebrákem. Říkáme „mír mysli", ale ve skutečnosti nemáme v mysli mír. Budeme-li zůstávat v mysli, nezažijeme nikdy ani záblesk míru. Jestliže chceme mír, musíme jít za sféru mysli. Jak můžeme překročit mysl? Svou neustálou aspirací. Tato aspirace nám umožní svázat mysl do ranečku a vhodit ji do moře srdce. Pak uvidíme, že naše mysl, vitálno i tělo — celá naše existence — bude zaplavena vnitřním mírem.

Bůh má všechny božské kvality, ale Jeho nejoblíbenější božskou kvalitou je mír. Boží vnitřní bohatství a mír se nemohou nikdy oddělit. V míru vidíme Jeho uspokojení, cítíme Jeho vlastní hodnotu a uvědomujeme si Jeho konečný, sebe-naplňující a sebe-projevující Cíl.

Modlitba

Modlitba a meditace musí jít společně. Když se modlíme, žádáme Boha, aby byl za nás zodpovědný, a když meditujeme, vědomě přijímáme odpovědnost za Boha. Když se modlíme, nabízíme Bohu své zodpovědnosti. Dáváme Mu svou bezmocnou, beznadějnou, zbytečnou existenci. Když meditujeme, stáváme se lvy. Stáváme se božskými, oddanými nástroji Boha. Tehdy na sebe bereme Boží zodpovědnosti. V jednom okamžiku odevzdáváme své bytí Bohu, protože jsme bezmocní. V dalším okamžiku se Boha ptáme, zda pro Něj můžeme něco udělat. Modlitba nás pozvedá k Bohu a Bůh nás poté naplňuje. Meditace snáší Boha dolů k nám a my Jej pak naplňujeme. Obojí by mělo jít ruku v ruce.

Čistota

V duchovním životě je čistota tak zásadní, jako samotný životní dech, a Bůh nám dá čistotu jen tehdy, když bude cítit, že On je naší jedinou potřebou.

Sebejistota

Sebejistota přichází, když cítíme, že existuje vyšší síla, která o nás neustále pečuje a vede nás. Nemáme-li takový pocit nebo víru, nemůžeme mít trvalou sebejistotu. Musíme si vypěstovat víru ve svého Vnitřního kormidelníka. Prozatím je nepoznatelný. Když se modlíme a meditujeme, stává se poznatelným. A když dále následujeme duchovní cestu, stává se nakonec zcela poznaným.

Sebejistota přichází, když celou svou existenci nabídneme vyšší síle. Je-li tato vyšší síla zatím jen pomyslná, nevadí. Máme-li víru a odevzdáme svou existenci vyšší síle, pak ve svém aspirujícím životě přirozeně získáváme sebejistotu.

Nesobeckost

Člověk je nekonečný, člověk je věčný, člověk je nesmrtelný. Jak ale můžeme skutečně pocítit svou nekonečnost, věčnost, nesmrtelnost? Jedině silou nesobeckosti a obětování se Nejvyššímu v sobě a v lidstvu.

Nesobeckost musíme správně chápat. Pokud člověk cítí, že díky oběti dojde k úplné jednotě se zbytkem světa, potom to není nesobeckost. Aby byl člověk opravdu nesobecký, musí již cítit a uvědomovat si svou jednotu s celým stvořením. Jinak bude mít stále dojem, že dělá něco velkého a vznešeného, když druhým nabízí sám sebe a svou službu. Jakmile však již jednoty dosáhl, pocítil ji a učinil skutečností, tehdy nesobeckost skutečně nabývá svého významu. Hledající ví, že je jedním s vesmírem, a touto jednotou sehrává teď svou úlohu. V tu chvíli nemůžeme nesobeckost nazývat něčím, co nabízíme. Ne, je to něco, v co vrůstáme. Každý nesobecký čin nás vede k něčemu většímu, a to něco většího je také naše.

Skutečnou nesobeckost můžeme spatřit jen v Bohu. Bůh se nechce oddělit od svého stvoření. Stvořitel a stvoření šli společně, jdou společně a navždy půjdou společně. A tak to, co vidíme v Božím stvoření, je Jeho nejvyšší nesobeckost. Můžeme-li mít tuto nesobeckost, tuto skutečnost a vizi ve svém lidském životě, pak to bude skutečné plné projevení nesobeckosti. Zkusme si uvědomit svou jednotu se zbytkem světa a s Božím stvořením. Potom se náš Cíl objeví přímo před námi.

Jednoduchost

Jednoduchost je nejcennější poklad v Božím stvoření, v Boží realizaci a v Božím projevení. Bůh je vždy jednoduchý, ale my si Ho představujeme jako složitého. S naší bujnou myslí si představujeme Boha jako složitého a vytváříme si tak sami pro sebe problémy. Čím jednodušší budeme, tím dříve dosáhneme svého cíle. Život jednoduchosti je život neustálého pokroku. S jednoduchostí můžeme dělat nejrychlejší pokrok, pokrok, který je trvalý.

Jednoduchost je naše přirozené, vědomé uvědomování si skutečnosti. Ve chvíli, kdy si uvědomíme svou nejvyšší transcendentální Skutečnost, staneme se jednoduchými. Čím výše v duchovním životě jdeme, tím jdeme hlouběji; čím dále jdeme, tím zřetelněji vidíme, že Skutečnost není ničím jiným, než písní jednoduchosti. Celá kosmická Hra je nesmírně prostá, avšak my na ni nahlížíme z jiného úhlu, obtížně srozumitelným způsobem. Proto cítíme, že je všechno složité, ale všechno je jednoduché.

Odevzdanost

Když se v duchovním životě odevzdáváme, odevzdáváme vědomě svůj nižší život vyššímu. Odevzdáváme svůj nižší život, protože cítíme, že naše vyšší část je skutečně naše vlastní. Pravé odevzdání znamená, že konečné vědomě přijme vůli a vizi Nekonečnosti.

Odevzdat se musíme pouze tomu, v koho máme naprostou víru. Nebudeme se odevzdávat myšlenkám, vůli nebo příkazům či žádostem druhých, i když jsou nám věkem či postavením nadřazení. Ne! Odevzdáme se jen tomu, v koho máme dokonalou víru — Skutečnosti, Vnitřnímu kormidelníkovi, od kterého získáme své skutečné naplnění.

Moudrost

Co vyjadřuje slovo "moudrost"? Obvykle to vyjadřuje něco, co je nadřazené znalostem, něco hlubšího. V duchovním světě se ale slovo "moudrost" takto nepoužívá. Moudrost zde znamená Světlo, osvěcující Světlo, Světlo, které přeměňuje. To, co osvěcuje naše neosvícené vědomí, je moudrost. To, co přeměňuje naše konečné vědomí na nekonečné Vědomí, tomu se říká moudrost.