Zamindar a poustevník

Dva vesničtí zamindaři, neboli vesničtí vůdcové, se hádali a pak se začali prát. Přivedli své zastánce, aby se k nim přidali, a lidé na obou stranách byli těžce zranění. Nakonec to místo u lesa všichni kromě jednoho ze zamindarů opustili. Byl tak těžce zraněn, že zůstal v bezvědomí. Všichni jeho lidé odešli, protože nechtěli být zbiti druhou stranou. Nechali omráčeného zamindara samotného. Nikdo mu nepřišel na pomoc.

V tamním lese žil poustevník. Vyšel z lesa a začal chodit kolem. Najednou uviděl téměř mrtvého člověka. Přinesl mu vodu, ovíval ho a umyl mu tvář. Nakonec zamindara vzkřísil. Zamindar poustevníkovi řekl: „Prosím, prosím, vezmi si ode mě něco. Když přijdeš do mého domu, něco ti dám.“

Poustevník řekl: „Jsem poustevník. Mám všechno, úplně všechno. Mám slunce, mám měsíc, k jídlu mám ovoce. Vůbec nic nepotřebuji.“

Zamindar řekl: „Má pýcha je dotčena. Zavázal jsem se, že v tomto životě nezůstanu nikdy nikomu nic dlužen. Řekl jsem, že budu jen dávat a dávat a nikomu nebudu nic dlužit. Jsi poustevník. Nemáš nic, jsi jako žebrák. Já jsem zamindar. Jsem tak bohatý. Musíš za mnou přijít. Dám ti, cokoliv budeš chtít, abys už nebyl chudý.“

Poustevník odpověděl: „Ne, ne, ne, nic nepotřebuji.“

Zamindar řekl: „Jsem ti však zavázán.“

Pak poustevník řekl: „Dobrá. Až budu v budoucnu potřebovat nějakou pomoc, přijdu za tebou.“

Zamindar jej prosil: „Prosím, prosím, musíš přijít teď. Jinak ti zůstanu dlužen. To nechci. Má pýcha bude dotčena. Jsem tak bohatý. Všichni mě opustili — moji poddaní, moje děti, moji přátelé, moje stráže. Zradili mě, protože byli poraženi nepřítelem. Ty jsi mě teď

přišel zachránit. Jsem ti tak vděčný.“

Poustevník řekl: „Až budu potřebovat, přijdu za tebou.“

Zamindar byl pyšný, ale byl to dobrý člověk, který chtěl poustevníkovi opravdu pomoci. Za několik let poustevník velmi zestárnul a začal trpět nejrůznějšími nemocemi. Vzpomněl si, jak mu zamindar slíbil pomoc, a tak šel do zamindarova domu. Strážce, který věděl, že zamindarovi poustevník kdysi pomohl, řekl: „Teď se koupe. Potom za vámi přijde.“

Poustevník čekal v blízkosti zamindarovy meditační místnosti.

Po koupeli vešel zamindar do své meditační místnosti a se sepjatýma rukama poklekl a začal se modlit k Bohu: „Dej mi více bohatství, dej mi více váženosti, dej mi více slávy! Prosím, dej mi více obyvatel, větší sílu.“ Pro všechny tyto věci se začal modlit.

Poustevník si řekl: „Přišel jsem poprosit zamindara, aby mi dal nějaký lék nebo zavolal lékaře, který mě vyléčí. Teď vidím, jak prosí Boha, aby mu dal všechno možné. Mám pouze jedinou touhu: vyléčit svou nemoc. On má tolik tužeb!“

Poustevník vstal a odcházel. Zamindar vyšel ze své meditační místnosti a zeptal se strážce: „Co chtěl?“ Pak zamindar uviděl, že to byl poustevník. Začal za ním utíkat a volal: „Proč odcházíš? Tolik jsi mi pomohl, když jsem umíral, když jsem byl skoro mrtvý. Jsem tak šťastný, že jsi teď za mnou přišel. Prosím, prosím, prosím, řekni mi, co chceš!“

Poustevník řekl: „Ne, o nic tě nepožádám.“

Zamindar řekl: „Přišel jsi sem a já ti stále tolik dlužím. Chceš, abych ti zůstal zadlužen celý svůj život? Budu tak šťastný a tak vděčný, přijmeš-li mou pomoc.“

Poustevník řekl: „Už jsi mi pomohl.“

Zamindar řekl: „Jak jsem ti mohl pomoci? Nic sis ode mě nevzal.“

Poustevník odpověděl: „Podívej, každý den se k Bohu modlím pro své osvícení. Tady vidím, že ty se také modlíš k Bohu pro to, co potřebuješ. Naučil jsi mě, že existuje jen jediná Osoba, která nám může dát to, co potřebujeme. Máš všechno: váženost, slávu, peníze a majetek. Ale šel jsi pro pomoc za jedinou Osobou, která je nekonečně bohatší a silnější než ty. Přišel jsem za tebou, ale poučil jsi mě, že se s Bohem nedáš srovnat. Naučil jsi mě jít za tím Nejvyšším.

Nic mi nedlužíš, protože jsi mi dal skutečné osvícení: vždy musíme pro všechno jít k Bohu. Jdu k Bohu, abych vyléčil svou nemoc. Máš vše, ale pro své naplnění stále potřebuješ od Boha více věcí. Já jsem se modlil tolik let, a měl jsem si to uvědomit. Takové poučení jsem ale získal od tebe, a tak mi nic nedlužíš. Pomohl jsem ti, pravda, ale ty jsi mě teď osvítil. Jsme vyrovnáni.“

O zamindarově chrámu¹

Byl jednou jeden poctivý, prostý muž. Pro jeho poctivost ho měl každý rád. Jednoho dne byl jeho dům vyloupen. Byl z toho velmi, velmi smutný. Ale protože byl velmi poctivý, jeho přátelé mu dali peníze, oblečení a všechno, co by jen mohl potřebovat. Jeho přátelé k němu byli tak laskaví, že měl brzy mnohem víc, než o co původně přišel.

Jeden jeho přítel byl docela bohatý a začal mu velice závidět. Řekl si: „Také povím lidem, že mi vyloupili dům.“

Té noci vynesl z domu všechen svůj majetek, vykopal jámu a zahrabal do ní všechny cennosti, peníze a drahé věci. Pak začal křičet, že jeho dům vykradli. Ale protože byl tak bohatý, lidé mu nevěnovali žádnou pozornost. Na rozdíl od toho prvního to nebyl dobrý člověk. Nikdo mu proto žádné peníze nedal. On ale pořád křičel a plakal, jako kdyby přišel o všechno.

Pak nevěděl, co má dělat. Všichni lidé ho sledovali. Cítil se bídně. Jenom čekal na chvíli, kdy bude moci všechny své cennosti zase vykopat. Řekl si: „Jelikož mi přátelé nic nedávají, přinesu si zase všechno zpátky domů.“

I stalo se, že chtěl jeden zamindar postavit chrám. Zamindar řekl: „Udělal jsem v životě mnoho, mnoho špatných věcí. Teď musím postavit chrám, aby se tam lidé mohli chodit modlit. Já tam budu chodit také.“

Protože si zamindar mohl dělat, co chtěl, dal bohatému muži trochu peněz a řekl: „Kupuji tento lán země.“ Boháč byl v koncích. Co mohl dělat?

Zamindar chtěl chrám postavit hned, a tak začal kopat. Najednou našel tolik peněz! Peníze, které dal bohatému muži, se s tímto nedaly srovnat.

Zamindar řekl: „Podívejte se na to! Už teď je ke mně Bůh velmi laskavý. Bůh ví, že tento chrám je pro něj. Stavím chrám, a proto mě Bůh obdarovává, protože dělám dobrý skutek.“

Zamindar si všechny cennosti odnesl. Měl pocit, že je s ním Bůh velmi spokojen, protože pro lidi staví chrám. Zamindar získal peníze a boháč, co chtěl lidi ošálit, všechno ztratil. I vy můžete být podvedeni, pokud chcete podvádět druhé.