Část I — Moje konzulární léta

Žádám o místo na indickém konzulátě

Když jsem 13. dubna 1964 přijel poprvé do Ameriky, byl jsem značně zmatený a bezradný. Bydlel jsem u svého hlavního sponzora Sama Spaniera a jeho přítele Erica Hughese na Greenwich Avenue č.43, v Greenwich Village.

Měl jsem ještě jednoho sponzora, a sice paní Annu Harrisonovou. Její sestra Jean měla dům v Baltimoru. Řekla mi, že bych tam mohl meditovat a Anna by tam mohla zvát hledající a žáky. To mě velmi potěšilo a byl jsem připraven jet do Baltimoru a žít tam.

Nicméně Kailash-ben, moje duchovní sestra z Ašrámu Sri Aurobinda na to řekla: „Ne, ne, ty musíš pracovat na indickém konzulátě.“ Řekl jsem jí: „Nemám žádné akademické vzdělání“, Ona sama jej totiž měla.

„Ujišťuji tě, že tam dostaneš práci.“ „To je nemožné“, odporoval jsem: „Indická vláda bude přinejmenším požadovat, abych byl bakalářem, jinak mi nedovolí, abych tam pracoval.“ „Alespoň to zkus“, ona na to.

Potom šla na konzulát, vyplnila patřičný formulář — vzala si jen můj podpis. Pohleďte na její zájem o mě. Jsem jí tak vděčný.

Za několik dní mě předvolali na konzulát. Překrásně jsem propadl u zkoušky z psaní na stroji! V ášramu jsem byl zvyklý psát 65 až 70 slov za minutu, ale zde jsem dosáhl jen 33 slov. Snad osm či devět měsíců jsem se psacího stroje ani nedotkl, nemluvě o všech možných druzích problémů, a tak jsem velmi půvabně selhal.

Řekli mi, že mě za deset nebo dvanáct dní předvolají znovu na přezkoušení. Můj přítel John Kelly mi koupil malý kufříkový stroj značky Hermes a já začal cvičit. Byl jsem si zcela jist, že za deset dní zkoušku udělám.

Dvanáct dní poté, co jsem propadl u první zkoušky, mi zavolala Yvonna, sekretářka pana Mehrotry, která pocházela z Karibské oblasti, z Jamajky. Požádala mě, abych přišel znovu na konzulát. Byl jsem tak šťasten, domnívaje se, že budu moci zkoušku opakovat. Ó Bože, nic po mně nechtěli! Kailash-ben jim předložila několik mých indických článků a básní, třebaže do mé přihlášky napsala, že nemám pro svou práci žádnou kvalifikaci. Pan Mehrotra byl milovníkem literatury a velkou autoritou přes indickou filozofii, kulturu a náboženství. Moje poezie se mu zalíbila.

Kromě mne zde bylo ještě pět dalších uchazečů o práci a dva z nich měli titul magistr. Mnoho Indů nemělo žádnou práci a zoufale chtěli v Americe zůstat, což bylo možné pouze prací na konzulátě nebo na indickém velvyslanectví. Byl jsem šestým kandidátem na toto místo a pan Mehrotra přijal mne, protože se mu líbily mé básně. Jeho nepředstavitelnou milostí jsem dostal práci.

Když jsem nastoupil do práce, řekli mi, že mě později znovu vyzkouší z psaní na stroji. Naštěstí či naneštěstí k tomu nedošlo.

Stávám se stálým zaměstnancem

Pan Mehrotra měl přidělence, který se jmenoval Dhawan. Dhawan byl tvrdý dozorce a každého napadal a peskoval. Na konzulátě jste nejdříve pracovali tři měsíce a poté byla vaše práce vyhodnocena. Potom vám mohli dovolit pracovat další tři měsíce. Na konci tohoto období se měli rozhodnout, zda vás přijmou nastálo. Pokud vás nastálo nepřijali, bylo možné pracovat jen další tři měsíce.

Můj milující a neselhávající přítel, pan Ramamoorthy a někteří jiní zde pracovali už dlouho a přidělenec pana Mehrotry ještě nedal svůj souhlas pro jejich stálé zaměstnání. Co se mne týče, byl jsem tam teprve nějakých třináct dní.

Jednoho dne přišel Dhawan do našeho oddělení. Všichni se třásli, kdykoli k nám přišel. Copak nám zase řekne a komu? Tenkrát rovnou ve dveřích vyštěkl: „Ghose!“

Všichni byli zvědavi na to, co se stane. Přišel až k mému stolu a velice stroze řekl: „Pan Mehrotra se rozhodl, že vás přijímá jako stálého zaměstnance.“ Potom odešel.

Ó Bože, místo toho, aby tleskali, byli všichni zticha. Snad byli zmateni, rozrušeni nebo žárlili. Já sám jsem byl také omráčen. Potom mi někteří z mých kolegů řekli: „Pracuji zde již šest měsíců“ nebo „Jsem zde devět měsíců, a ještě nejsem stálým zaměstnancem.“ A já tam byl ani ne dva týdny!

Proč mi to Dhawan řekl před všemi ostatními kolegy? Snad jim chtěl znepříjemnit život. Tak začala moje práce.

Oddělení pasů a víz

V našem oddělení jsem obvykle sedával vedle pana Ramamoorthyho, a kromě nás dvou tam bylo ještě sedm lidí. Nebylo to tam větší než moje nynější meditační místnost. Dva nebo tři lidé sdíleli jeden stůl. Pan Mehrotra měl vlastní kancelář, protože byl konzulem pasů a víz. Ve své kanceláři měl jeden velký stůl a dvě židle.

Moji kolegové a já jsme denně vyřizovali čtyřicet až padesát pasů. Já jsem kontroloval každý pas a dával razítka na obálky. Ve dvě hodiny odpoledne jsem chodil do oddělení pana Shivaramy, do účtárny, abych vykázal, kolik jsem ten den vydal peněz. Okolo půl páté jsem potom šel na poštu do Bloomingdale, odkud jsem posílal pasy. Poté jsem se na konzulát už nevracel.

Od prvního dne jsem kontroloval pasy, zda jsou správně vyplněny. Můj plat činil 230 dolarů měsíčně při desetihodinové pracovní době. Někdy jsem neměl ani deset minut volna na oběd, protože bylo mnoho práce. Museli jsme dané úkony zvládnout do určité doby.

Moje mentální aritmetika

Už pouhé jméno Dhawan nahánělo každému strach. Jednou jsem v oddělení pana Shivaramy vykazoval vydanou částku peněz. Dhawan viděl, jak počítám zpaměti a řekl: „Už to chápu! Zde je důkaz, že jste nestudoval! Kdybyste studoval, použil byste kalkulátor a nepočítal z hlavy!“ Dhawan si ze mne dělal legraci, protože všichni ostatní používali kalkulátory a jen já jsem počítal z hlavy. Někdy jsem počítal nahlas v bengálštině a oni se smáli.

Účast pana Mehrotry

Pracoval jsem na konzulátě již tři měsíce, když byl pan Mehrotra na dva nebo tři měsíce poslán služebně na Kubu. Indické velvyslanectví nemělo na Kubě svého velvyslance, a tak jej požádali, aby tam na čas odjel.

To mě inspirovalo k básni na pana Mehrotru. Odjížděl a jen Bůh věděl, kdy se měl vrátit. Cítil jsem smutek, že musel odejet. Na večírku, kde jsme se loučili s panem Mehrotrou, jsem si stoupnul vedle jeho židle a přednesl báseň. Byl tak dojat.

V ten den jsem se necítil moc dobře. Za pár týdnů později dostala sekretářka Yvonna dopis, kde se pan Mehrotra ptal: „Jak se daří Ghosovi? Co jeho fyzické zdraví? Znám jeho duchovní zdraví. Dobře o něj pečuje, takže se neobávám o jeho duchovní život, ale mám obavy o jeho fyzické zdraví.“

Pan Mehrotra se ptal na všechno možné. Od samého začátku byl ke mně výjimečně laskavý. Byl mým zachráncem.

Moje první přednáška o hinduismu[Fn:: MCY 6, Přednáška „Hinduismus: Cesta duše Indie“ byla vytištěna v knize Yoga and the spiritual Life (Jóga a duchovní život)]

Jeden z mých přátel na konzulátě se jmenoval Ananda Mohan. Pracoval v přízemí v informačním oddělení. Často jsme spolu mluvili o náboženství.

Židovská synagóga vybrala pět náboženství a pozvala zástupce každého z nich, aby přišel a přednesl přednášku. Hinduismus byl jedním z vybraných a přímý nadřízený Ananda Mohany, pan Nirmaljit Singh, přijal pozvání a požádal Mohanu, aby si připravil žádanou přednášku.

Potom rabín napsal dopis našemu hlavnímu konzulovi, panu S.K. Royovi, ve kterém ho pozval k účasti na přednáškách. Ó Bože, když se o tom hlavní konzul dozvěděl, požádal svého mladého sekretáře, Ramanathana, aby mi řekl, že mám připravit přednášku o hinduismu. Pracoval jsem za svým stolem, když mi tu zprávu řekli. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ananda Mohan přednášel o hinduismu a indické kultuře na mnoha místech už tolik let. A já jsem nikdy o hinduismu nepřednášel, ani o něm nepsal. Odkud dostal hlavní konzul nápad, že já toto zvládnu?

Měl jsem jen pět dní či týden na přípravu. Svou přednášku jsem nazval „Hinduismus: Cesta duše Indie“. Za nějaký čas, co jsem přednesl svou řeč, přišel na konzulát velmi krásný dopis hlavnímu konzulovi a také mi poslali sto dolarů. Tenkrát bylo pro mne sto dolarů hodně peněz!

Ananda Mohan byl můj velmi dobrý přítel. Snad byl šťasten, že nemusel dělat tu přednášku. Je velmi dobrým řečníkem a vynikajícím spisovatelem. Napsal knihu o Indiře Gandhi a pár let poté pochvalný článek o jedné mé velké akrylové malbě.

Zábavná příhoda

Na mé přednášce v synagóze se stala legrační věc. Dovezl mě tam můj Bholanath, jenž byl ke mně mimořádně laskav a obvykle mě všude vozil. Bholanath je Židem a jeho občanské jméno je Clive Weinmann. Jakmile jej uviděl rabín, zeptal se ho: „Ty jsi jeho žákem?“ Bholanath na to: „Ó nikoli, jsem jenom jeho řidič. Jenom jsem ho sem dovezl.“

Vnitřně jsem se jenom smál a smál. Bholanath byl mým nejoddanějším žákem! Jednou mi to sám otevřeně řekl. Byl večer a stáli jsme spolu na stanici 14. ulice. Díval jsem se, jak Bholanath nastupuje. Náhle vystoupil z vlaku a objal mě před tisícovým davem lidí. Řekl mi, že když byl uvnitř vozu, uviděl moji duši. Byl jsem hluboce dojat. Po tomto zážitku mi říkával: „Jsem tvým prvním opravdovým žákem.“ Poprvé jsem se s Bholanathem setkal asi čtyři nebo pět dní po mém příjezdu do Ameriky, v bytu mého sponzora Sama Spaniera. Pak se stal mým tak oddaným, skutečným žákem, ale v tom okamžiku v synagóze obrátil. Řekl: „Jsem jenom řidič.“

Když jsme po přednášce odjížděli, povídám mu: „Takže ty ses stal mým řidičem!“

Bholanath řekl: „Jsem pořád tvým žákem, ale bojím se mého otce. Zná rabína a ten by mu mohl o tobě říci. Otec by mně potom vynadal, že jsem opustil své náboženství.“

Řekl jsem mu: „Nemusíš opustit své náboženství. Tvým náboženstvím je tvé srdce.“

Bholanath byl ke mně laskav na miliony různých způsobů. Všude mě vozil. Trávil jsem s ním hodiny a hodiny rozhovorů po telefonu. Dal jsem mu jméno Bholanath, což znamená „Pán Shiva, který neustále sám sebe unáší svou nejvyšší Božskostí, Mírem, Blažeností a Silou.“

Bholanathův otec

Bholanathův otec byl právníkem. Uplynulo několik let a naskytla se mu příležitost pomoci nám s koupí našeho současného domu. Řekl svému synovi, že ode mne nepřijme žádné peníze. Nicméně poté, co koupě proběhla, přišel za mnou a řekl: „Udělal jsem pro vás toto a tamto. Ušetřil jsem vám z ceny toho domu dva tisíce dolarů, takže mi je můžete dát.“ A tak jsem podepsal šek na dva tisíce dolarů.

Když se o tom Bholanath dozvěděl, rozzuřil se, protože ho jeho otec podvedl. Řekl svému otci: „Jak jsi to mohl udělat? Slíbil jsi mi, že od něj nic nevezmeš. On je mým přítelem, mým nejlepším přítelem.“

Bholanath se svým otcem dlouho nechtěl mluvit. Nechtěl za ním jít ani do nemocnice. Musel jsem ho prosit, aby mě tam zavedl, protože jsem mu chtěl dát růži. Jeho otec nemohl uvěřit, že jsem přišel, abych mu dal růži.

Potom se Bholanath se svým otcem smířil.

Setkání ve výtahu

Když se pan Mehrotra vrátil z Kuby, odjel náš hlavní konzul, S.K. Roy, nazpět do Indie. Tak jako před Dhawanem i před ním se všichni pracovníci třásli. V Dhawanově případu to bylo ale ze strachu, kdežto v případě hlavního konzula to bylo z respektu. Všichni jsme měli před S.K. Royem uctivou bázeň. Vyhlížel velmi přísně. Vždy rázně pochodoval. On snad ani neuměl chodit pomalu.

Jednoho dne jsem čekal na výtah. Šel jsem za účetním s knihou z našeho oddělení. Stiskl jsem knoflík, ale když se dveře otevřely, stál uvnitř hlavní konzul! Jakmile jsem ho zahlédl, polekal jsem se a začal utíkat. On ale zastavil výtah a zakřičel: „Ghose, Ghose, vraťte se!“ Čekal na mne.

Vrátil jsem se a nastoupil do výtahu. Povídá mi: „Řekněte mi, jsem snad tygr, jsem snad had? Nejsem tygr, nejsem had!“

Velkorysost pana Mehrotry

Jednoho dne jsem šel kolem stolu sekretářky pana Mehrotry, která něco psala. Řekla mi: „Ghosi, nechtěl byste si něco přečíst?“ Pan Mehrotra si připravoval přednášku o buddhismu a hinduismu. Přečetl jsem si ji a moc se mi líbila. Na dvou místech jsem ale objevil dvě nevýznamné gramatické chyby. Řekl jsem o nich sekretářce a pak jsem dodal: „Jenom to proboha neříkejte panu Mehrotrovi, jinak přijdu o práci!“

Pan Mehrotra byl zvyklý své projevy diktovat, a tak je možné, že ty chyby udělala sama sekretářka. V každém případě jsem ji prosil, aby to panu Mehrotrovi neříkala. Ona ale znala povahu pana Mehrotry, a proto šla za ním a on ty chyby ihned opravil. Tím jsem získal milou práci. Kdykoli měl pan Mehrotra nějakou přednášku, dostal jsem její koncept, abych mohl říci své podněty. Pan Mehrotra ve mně něco viděl — snad nadějného budoucího spisovatele.

Takže velkorysí lidé jsou vždy velkorysí.

Naše opětné shledání v San Franciscu

V roce 1977 vystavovalo San Franciské centrum mé malby. Žáci navštívili tamní indický konzulát s informací o této výstavě. Hlavním konzulem byl tehdy pan Mehrotra. Když o mně mí žáci začali panu Mehrotrovi vyprávět, řekl jim k jejich velkému úžasu: „Znám Ghose. Pracoval se mnou. Velice rád bych se s ním setkal.“

Jel jsem tedy do San Francisca, abych se s ním setkal. Pan Mehrotra pozval mne a asi dvacet pět mých žáků na večeři. Potom jsme zase pozvali my jeho i s chotí do naší restaurace, která se jmenuje Dipti Nivas. Seděli přímo proti mně. Než jsme dostali jídlo, nakreslil jsem pro ně obrázek.

Mají dceru, která se jmenuje Aparna. Ta má nyní krásného malého syna. Když jsem ještě pracoval na konzulátě, byly Aparně tři roky. Její otec nebo jejich sluha ji občas přinesli na konzulát, ale ona jenom plakala a plakala.

Zpívám francouzskou hymnu

V roce 1966 pozval pan Mehrotra kolegy z našeho oddělení na večeři k sobě do bytu na Manhattanu. V úřadě se k němu všichni chovali s respektem, ale v jeho domě všichni jenom žertovali. Byl tak okouzlující. V jednu chvíli všichni zpívali a já jsem zazpíval francouzskou státní hymnu. Uměl jsem ji dobře ještě v Indii.

Kolegové z konzulátu

Všichni mí kolegové z konzulátu byli ke mně laskaví a musím říci, že pan Ramamoorthy se ke mně choval opravdu velmi pěkně. Byl vynikajícím kuchařem a několikrát mě pozval k sobě domů na večeři. Jeho dal byl prostě skvělý. (Dal je v češtině doslova „čočka“ a zde se tím míní oblíbené indické jídlo, jehož hlavní součástí je čočka. Existuje velké množství receptů, ale Indové rádi improvizují a umění pana Ramamoorthyho zřejmě spočívalo ve vytříbené kombinaci surovin a koření — pozn. překl.) Jednou jsem mu řekl, že si chci půjčit z banky nějaké peníze a on mi ihned nabídl své ručení.

Pan Ramamoorthy měl přítele, který se jmenoval Krishan Dhanda. Bydleli spolu v jednom bytě. Hádali se jako nikdo jiný. Byli jako severní a jižní pól. Oba byli zaměstnáni v India House. Zde byli opět spolu a stále se hádali.

Krishan Dhanda mi zařídil vše potřebné pro moji úplně první řeč v Americe. Bylo to 4. října 1965 v Hicksville High School. V ten samý den přijel do New Yorku papež Pavel VI a promluvil ke Spojeným národům. Slyšeli jsme to v rádiu, když jsme odjížděli z mé první přednášky.

Krishan Dhanda před čtyřmi nebo pěti lety ochrnul a já slíbil panu Ramamoorthymu, že ho společně navštívíme. Musím svůj slib splnit. Byl ke mně vždy tak laskav.

Pan B. Ramamoorthy:

/Krishan Dhanda škádlil Gurua jako nikdo jiný. Tropit si z někoho žerty a škádlit jej měl přímo v povaze. Guru třeba za mnou přišel a řekl: „Pane Ramamoorthy, Dhanda řekl to a to.“ A já na to: „Buďte bez obav Ghosi. Postarám se o to.“

Dhanda si z lidí utahoval dokonce i když byl nemocný. Měl ledvinové kameny a byl několikrát hospitalizován. Sestřičky si ho oblíbily právě proto, že stále žertoval. Jednou jsem ho tam vezl, když měl bolesti. Sestry se ho ptaly: „Krishane, vy se k nám vracíte?“ „Ne, jen jsem vás přišel pozdravit“ zněla jeho odpověď. Netřeba říkat, že ho právě ten den přijali!

Guru byl na konzulátě mimořádně plachý a všeho se stranil. Řekli byste, že byl v jiném světě. Normálně nezačal žádnou konverzaci, ale odpověděl, když se ho někdo na něco zeptal. Obvykle zůstával sám se sebou.

Občas jsme si spolu povídali a později jsme se stali blízkými přáteli.

V dubnu nebo v květnu roku 1966 pro mne Guru učinil předpověď, která se týkala mých osobních záležitostí. Řekl, že v jistý den dostanu dopis. V té době ten dopis nebyl ještě ani napsán.

Jeho předpověď se vyplnila. Přesně v ten den, který mi řekl, jsem ten dopis dostal.

Počátky manifestace

V současnosti mluvíme o manifestaci každou sekundu, ale začal to můj nejdražší přítel pan Ramamoorthy v září roku 1965. Poslal kopii prvního čísla časopisu AUM prezidentu Indie, doktorovi Radhakrishnanovi, který mu poslal velmi pěknou pochvalnou odpověď.

Tento zážitek je pro mne velmi drahocenný. Pan Ramamoorthy ve mně tenkrát cosi uviděl. Obvykle mezi sebou kolegové v sobě navzájem nic nevidí. Mé srdce vděčnosti bude pro mého bratra-přítele pana Ramamoorthyho vždy čisté a svěží.

Ghose si z nikoho neutahuje

Jedna sekretářka v našem oddělení se jmenovala Carol Coutinhoe. Byl snad někdo kromě mne, komu nevyhubovala? Dhandovi obvykle říkala: „Dhando, nezapomínej, že jsem vdaná! Neměl bys na mne tolik mluvit!“ Moji kolegové si z ní také tropili žerty a ona je za to nemilosrdně hubovala. V mém případě ale říkala: „Ghose je tak milý. Ghose si ze mne nikdy neutahuje.“

V době, kdy jsem začal chodit do OSN, tam pracoval na stálém velvyslanectví její manžel. Bylo to v roce 1971 nebo 1972.

Dva bratři

Shivaram a já jsme byli opravdoví přátelé. Jednou jsme se po práci procházeli a povídali si o Šrí Rámakrišnovi, Vivekanandovi a mnoha dalších věcech. Kdo by si pomyslel, že se Shivaram jednou stane mým žákem? Podívejte se na jeho Božskost!

Shivaram měl mladšího bratra, který se jmenoval Ramachandran, a který také pracoval na konzulátě. Měl úplně jinou povahu než jeho bratr — stále jenom vtipkoval.

V roce 1987 jsem se s ním znovu setkal na letišti v Los Angeles. Jakou mi prokazoval úctu! Nemohl jsem uvěřit, že je to ten samý člověk. Veškerou zásluhu na tom má Shivaram — zcela změnil postoj svého bratra.

V roce 1990 přivedl Shivaram svoji matku a bratra na náš tenisový kurt a já je vyzvedl nad hlavu. Tehdy tam byl také můj další kolega z konzulátu — C.R. Seshu.

Mezi přáteli

Když slyším o tom, jak se lidé v kanceláři hádají a bojují mezi sebou, myslím na to, jaké jsem měl štěstí, že jsem pracoval na indickém konzulátu. Neměl jsem ani jediného nepřítele. Všichni byli velmi laskaví a milí. Všichni měli dobré srdce.

Jeden můj přítel, pan Master, byl knihovníkem. Podtrhával důležité zprávy v novinách a četl mi je. Když své místo opouštěl, přál si, abych byl jeho nástupcem. Mezitím jsem ale získal zelenou kartu, a tak jsem už na konzulátě nemusel pracovat.

Potom tam byl také jeden Bengálec, Anil Kumar Mukherjee. Pracoval jako konzulův asistent. Byl ke mně velmi laskavý. Dnes už nikdo neví, kde teď je. Říkával mi: „Nevěřím náboženství, nevěřím v duchovnost, nevěřím v jógu — ne. Ale, Ghosi, když stojíš přede mnou, vše se mění.“

Na konzulátě jsme se nikdy neoslovovali křestními jmény. Vždy jsme si říkali pouze příjmením. Byl to takový zvyk. Byl jsem oslovován jako Ghose, nikdy jako Chinmoy. Panu Ramamoorthymu se říkalo pane Ramamoorthy, vedoucímu našeho oddělení se říkalo pane Mukherjee atd. Znali jsme svá křestní jména, ale nikdo se o ně nestaral.

Dávám své první duchovní jméno na Západě

Jiný kolega, starší úředník, se jmenoval Acharya. Když jeho manželka porodila holčičku, měli už pro ni vybrané jméno, ale Acharya přesto chtěl, abych jí dal jméno já. Ptal se mě, jestli bych mohl dát jméno jeho dítěti. Řekl jsem mu: „Mohu jí dát jméno, ale nikdo jí tak nebude říkat.“

On na to: „Já jsem otec.“

Dal jsem jí tedy jméno Bela, což znamená „Čas — ta která půjde za čas.“

Acharya řekl: „Ghosovo jméno je nejlepší“ a použili jméno, které jsem navrhl. O mnoho let později, během function na Manhattanu jsem svého bývalého kolegu vyzvedl nad hlavu. Zeptal se mě: „Jak je možné, že se mě neptáš na moji dceru? Dal jsi jí jméno, je to jméno od tebe, od nikoho jiného než od tebe a ty už jsi na to úplně zapomněl?“

Tím mi připomněl jeho dceru. Požádal jsem potom naše zpěváky, aby zazpívali moji píseň „Bela chale jai“ a on byl velmi šťasten.

[ 21. dubna 1989 se v Manhattanu při příležitosti 25-ho výročí příjezdu Sri Chinmoye na Západ konala zvláštní function. Sri Chinmoy jednou rukou vyzvedl nad hlavu několik hostů, aby jim vyjádřil svoji upřímnou vděčnost. Pan N.C. Acharya byl jedním z nich. Tuto function navštívil také jiný Guruův kolega, pan Macwan.]

Nabízím svým kolegům pohoštění

Zpočátku jsem vydělával 230 dolarů měsíčně. Později to bylo o trochu více — o deset dolarů za rok!

Vedoucí našeho oddělení mi dovolil, abych každý pátek ve čtyři hodiny odpoledne pohostil své kolegy (bylo nás devět nebo deset) občerstvením. V Bloomingdale, kam jsem nosíval poštu, byl pekař, u kterého jsem pro každého kupoval jeden nebo dva kousky občerstvení.

Můj křesťanský přítel

Na poště v Bloomingdale pracoval jako poštovní úředník jeden velmi milý černý muž. Byl na mne tak laskav. Občas jsem se s poštou opozdil a on na mne čekal. Říkával mi: „Ty jsi takový hodný hoch. Náš kněz by tě měl rád. Musím tě vzít do našeho kostela.“ Sliboval jsem a sliboval, ale nikdy jsem tam nešel.

Kamkoliv jsem tehdy přišel, všude se mě snažili obrátit na svou víru.

Problém s výslovností

Jednou mi ten černý muž na Bloomingdaleské poště nabídl vitamínovou tabletu. Já jsem vyslovoval slovo „vitamin“ s krátkým „i“, kdežto on s dlouhým. Vůbec jsem mu nerozuměl. Potom jsem náhle pochopil, co řekl. „Vy máte na mysli vitamin“ říkám svou výslovností.

„Ach vy Indové“ vykřikl.

Žádám o další práci v Bloomingdale

Ach, ty chudobou poznamenané dny! Třikrát nebo čtyřikrát jsem v noci navštívil Bloomingdale, abych zkusil požádat o vedlejší práci — o přenášení těžkých beden a vykládání nákladních automobilů. Nejprve mě nechtěli vzít, protože si mysleli, že nejsem na takovou těžkou práci dost silný. Potom mi řekli: „Jste sice silný, ale k tomu, abychom vás mohli najmout, musíte mít číslo sociálního pojištění.“

Já chudák! Když pracujete na indickém konzulátě, nedostanete číslo sociálního pojištění, protože za vás přebírá odpovědnost indická vláda. A já jsem neměl ani zelenou kartu. Proto jsem práci v Bloomingdale nemohl dostat. Nemohl bych se stát nosičem těžkých beden z místa na místo právě proto, protože bych si mohl vydělat o trochu peněz navíc. Ó Bože, ó Bože!

Náš výplatní zvyk

V den, kdy jsme dostávali výplatu, což bylo obvykle každého prvního dne v měsíci, jsme chodili do indické restaurace. Byla to naše oblíbená restaurace. Chodili tam tři nebo čtyři naši přátelé z oddělení. Většinou jsem byl dostatečně velkorysý, abych za ně za všechny zaplatil.

Pan Ramamoorthy tam s námi nechodil, ale zval nás na jídlo k sobě domů. Chudák pan Ramamoorthy! Dnes už nikdo neví, že byl vynikajícím kuchařem, ale já jsem u něj jedl mnohokrát. Jak bych mohl zapomenout na jeho dal? Teď, když do jeho života vstoupila Lakshmi, už vařit nemusí.

Klidné místo pro oběd

Přímo před naším oddělením, pět nebo šest metrů od dveří, byla zasklená telefonní budka. Mnohokrát jsem v ní jedl svůj oběd, který pro mne připravovala Alo. Na oběd jsem měl jen deset nebo patnáct minut.

Ostatní chodili do kavárny v Central parku, která byla přes ulici. S výjimkou několika vzácných příležitostí jsem neměl dost peněz, abych tam mohl jít také.

Shivaram:

Guru a já jsme na konzulátě pracovali společně do srpna 1964, kdy jsem odešel. Guru obvykle s sebou do práce nosil dvě sladké tyčinky v papírovém sáčku. To byl jeho oběd. V poledne občas přišel za mnou a ptal se mne, jestli bych si s ním nešel při obědě popovídat o Bohu.

Tím měl Guru na mysli, že bychom mohli jít do parku, sednout si na lavičku a během řeči sníst jeho dvě tyčinky.

Shivaram:

Jednou jsme tak seděli ve velmi malém parku, jedli a povídali si o Bohu. Nevěděli jsme, že s tím parkem není něco v pořádku. Potom za námi přišli nějací lidé a řekli: „Je na vás vidět, že jste dobří lidé. Toto není dobré místo. Měli byste jít někam jinam.“ A tak jsme odešli.

Zmrzlinář

Na protější straně ulice, než stál konzulát, chodíval každé odpoledne starý muž s malým vozíkem prodávat zmrzlinu. Slyšeli jsme ho, jak hraje jeho hudba, a chodili si kupovat zmrzlinu. Oblíbil jsem si nanuk s kokosovou příchutí, který se jmenoval „Dobrá nálada“. Stával obvykle jen deset centů. Kupoval jsem si ho skoro každý den. V zimě ale ten starý muž nechodil.

Během doby, kdy jsem měl obzvláště málo peněz, byl ten nanuk i mým obědem.

Dopis hlavnímu konzulovi

Jednoho dne mi zavolal hlavní konzul, S.K. Roy, abych za ním ihned přišel. „Copak jsem asi udělal špatně?“ myslel jsem si.

Vstoupil jsem do jeho kanceláře a on říká: „Posaďte se, Ghosi.“ Díval se na mne velmi soucitně. Potom řekl: „Přišel dopis ze Sri Aurobindova ášramu, kde se píše, jak jste neschopný, a ptají se, proč jsem vám dal práci, že je to pro indický konzulát hanba. Píše se v něm všechno možné. Chtějí, abych vás propustil.“

Seděl jsem tam, bezmocný, sklíčený chudobou, a ještě k tomu jsem měl přijít o práci. Vydělával jsem jen 230 dolarů měsíčně, šedesát nebo sedmdesát dolarů stálo nájemné a bydlel jsem v malé místnosti v bytě se dvěma dalšími kolegy. Délka mého pokoje byla jen o stopu větší než já sám. Občas jsem se poranil, když jsem někam neopatrně šlápl. Pláču, když si vzpomenu na svoji tehdejší chudobu.

Náhle se mne konzul z ničeho nic zeptal: „Jen tak mimochodem, Ghosi, znáte Dilipa-da?“

Byl jsem překvapen. Říkám: „Pane, máte na mysli Dilipa Kumara Roye?“ Dilip Roy byl opravdu velkým zpěvákem, který měl k Sri Aurobindovi velmi blízko.

Hlavní konzul řekl: „Ano“.

Já na to: „Znám Dilipa-da velmi dobře. Byl ke mně tak laskav! V ášramu se ke mně vždy choval velmi hezky. Mohu vám o něm vyprávět spoustu příhod.“

Hlavní konzul na to: „Vyprávějte tedy“.

A já začal. Když mi bylo teprve třináct let, napsal jsem dvě stě básní. Dilip-da byl ke mně velmi laskav a četl je a potom mi říkal své připomínky. O pár let později jsem o něm napsal asi čtyřicetistránkový článek, který se jmenoval „Amader Dilip Da“. Byl tak dojat. Nedávno jsem mu poslal ke korekci v angličtině psaný článek o jeho otci, D.L. Royovi, jenž byl nesmrtelným básníkem a dramatikem. Poslal mi dopis, ve kterém ten článek vysoce hodnotil. Napsal mi také toto: „Bez ohledu na to, jak mnoho trpíš, se nikdy, nikdy nevracej zpět do ášramu. Lidé budou říkat, že jsi šel mezi psy, ale nevracej se.“

Potom hlavní konzul řekl: „Jsem osobním přítelem Dilipa-da a vím, proč odešel a založil centrum v Pooně. Jestli vás má Dilip-da rád, je tato záležitost uzavřena.“

Na to před mýma očima roztrhal ten dopis na kousky a hodil je do koše. Ani mi ho neukázal. Dovedete si to představit? Magický dotyk Dilipa-da mne zachránil. Mým nejlepším pověřením byla jeho náklonnost ke mně.

Pocházím z Chittagongu

Naším indickým velvyslancem v OSN byl tehdy pan B.N. Chakravarty. Jeho kanceláře byly také v India House. Jeden z mých kolegů mi řekl: „Je to Bengálec. Běž za ním a popovídej si s ním.“ „Ó ne, to je vysoce postavený člověk,“ řekl jsem.

Jednoho dne jsem ho viděl v parku, jak čte noviny. Šel jsem za ním a postavil se před něj.

„Copak mi chcete?“ Otázal se.

„Přišel jsem si jenom pro vaše požehnání“, odpověděl jsem.

„To je pěkné. No pojďte, pojďte. Jak se jmenujete?“

Řekl jsem mu své jméno.

„Odkud pocházíte?“

Když jsem řekl: „Z Chittagongu“, vybuchl: „Chittagong! Nenávidím Chittagong! Moje matka zemřela v Chittagongu, ve vaší nemocnici. Nikdy Chittagongu neodpustím.“

To stačilo. Naše konverzace na tomto skončila.

O šest nebo sedm měsíců později jsme se s ním loučili. Já mu odpustil nebo on odpustil mně, Bůh ví. Každopádně jsem na něj složil v bengálštině báseň. Byl jsem požádán, abych ji přednesl na rozlučkovém večírku. Když ji potom slyšel, roztál. Položil mi ruku na ramena a povídali jsme si v bengálštině. Jeho manželka také roztála. V tu chvíli nebyl žádný Chittagong.

Vyprávěl mi jeden ze svých osobních zážitků. Jednoho dne šel vedle Pandita Nehrua. Chtěl Nehruovi položit jednu otázku, ale z respektu před jeho velkou osobností si netroufal. Nemohl na Nehrua ani promluvit. Potom se podíval na mne a řekl: „Všichni se mne obávají, ale jak vidíš, toto se stalo mně, když jsem byl s Nehruem.“ Byl to velmi vzdělaný člověk, člen Indické Státní správy.

Moje první harmonium

V India House byl naším vrátným, nebo můžeme také říci strážcem, božský Sher Singh. Vlastnil harmonium a jednoho dne mi řekl: „Hrajete na harmonium?“ Chtěl mi ho prodat za šest dolarů.

Řekl jsem mu: „Prosím, vezměte si ode mne dvacet dolarů.“

On na to: „Ne, ne, jste chudý.“

A já zase: „Mým šťastným číslem je sedm. Dám vám sedm dolarů.“

Vzal si tedy sedm dolarů a vrátil mi jeden dolar, nevím proč. Potom mi dal to harmonium, což mě velmi potěšilo a inspirovalo. Hrál jsem na něj mnoho, mnoho let. Jeho harmonium je nesmrtelné. Je to mé první a hlavní harmonium. Na čelní straně je v hindštině napsáno Singhovo jméno.

Sher Singh:

Pokud mě paměť neklame, byl jsem na konzulátě prvním člověkem, kterého Chinmoy Ghose potkal, když šel žádat o práci. Zaskakoval jsem za recepčního, pana Mehrua, který byl na obědě. Dovnitř vstoupil mladý Ind a já se ho coby strážce zeptal: „Jaké je vaše jméno?“ „Chinmoy Ghose“, odpověděl. Potom říkám: „Mohu vám nějak pomoci?“ Posadil se vedle recepčního pultu a pověděl mi svůj příběh. Řekl, že chce zůstat v New Yorku, ale aby zde mohl zůstat, potřebuje práci.

Sher Singh:

Poté, co jsem se dozvěděl o jeho úmyslu zůstat v New Yorku, jsem mu řekl, že jediný člověk, který by mu mohl pomoci, je náš hlavní konzul, S.K. Roy. Ghose získal kontakt na konzula pasů a víz, na pana Mehrotru a asi během jednoho týdne začal pracovat v oddělení pana Ramamoorthyho.

Sher Singh:

Protože pan Mehrotra musel S.K. Roye požádat o souhlas, věřím, že to byl S.K. Roy, kdo zařídil práci pro Ghose. Na tomto světě toho mnoho nemám, ale mám svoji paměť — a ta mne ještě nezklamala.

Sher Singh:

Když se jeden tajemník pana Mehrotry musel vrátit do Indie, koupil jsem od něj harmonium, abych se něco naučil a zaplnil volné chvíle. Ghose se to nějak dozvěděl. Tehdy jsem bydlel přímo na konzulátě v suterénním bytě, určeném pro vrátného. Věděl jsem, že by chtěl mít harmonium, a tak jsem mu ho jednoho dne přinesl a říkám: „Ghosi, tady je!“ Zaplatil mi za něj 7 dolarů.

Sher Singh:

Jednou jsem navštívil setkání, které se konalo na 86-té ulici. Bylo to poprvé, co jsem ho viděl hrát na harmonium.

Často jsem vídával Ghose, jak jí oběd v telefonní budce. Když jsem procházel kolem, zaklepal jsem v žertu na dveře.

Moje první hudební vystoupení

V červnu 1965 potřebovala Asijská společnost někoho, kdo by napsal melodii a zazpíval tři písně. Šlo o básně bengálských básníků z dávných časů. Konzulát mi to dal za úkol — týden před vystoupením. Zda jsem z toho byl šťasten, či nikoli, Bůh ví.

Ten týden jsem cvičil žádané písně na harmonium Sher Singha alespoň čtyřicetkrát. Před vlastním vystoupením, během doby, kdy jsem obyčejně obědval, jsem musel jít do Asijské společnosti a zazpívat ty písně před jejími vedoucími představiteli. Byli velmi spokojeni. Dali mi třicet dolarů a krásný děkovný dopis.

Když jsem s těmito písněmi vystupoval v Guggenheimově muzeu, bylo tam dost lidí a ti také chválili můj zpěv.

Byl jsem tam hodinu před začátkem. Díval jsem se branou na pouliční lampy, a koho to nevidím? Pán Krišna! Nebyla to moje mentální halucinace. Tančil přede mnou, protože všechny ty písně byly věnovány Krišnovi a Radze.

Spoluviník

Jednoho dne mě Sher Singh poprosil, abych s ním šel do kanceláře pana Mehrotry. A tak jsem šel. Když jsme k té místnosti přišli, řekl: „Stoupni si prosím tě ke dveřím.“ Potom vstoupil dovnitř a sedl si na židli pana Mehrotry. Byl tak ležérní. Položil si jednu nohu na stůl a začal mě komandovat. Stal se konzulem. Také ovšem řekl: „Hlídej prosím tě pečlivě ty dveře. Jinak, kdyby sem přišel pan Mehrotra …!“

Když mě prosil, abych s ním šel, myslel jsem si, že to má nějaký účel. Ó Bože! A on byl přitom jen vrátný!

Tento příběh jsem vyprávěl panu Mehrotrovi v roce 1989, když mne pozval na oběd do své rezidence na Srí Lance. Pan Mehrotra byl na Srí Lance vysokým Indickým komisařem. Řekl jsem mu: „Tak toto jsme spolu se Sher Singhem provedli.“ Pana Mehrotru to velice pobavilo.

Významná osobnost z Indie

Jednoho dne jsme se dozvěděli, že je na cestě z Indie do USA významná osobnost. Ten muž se jmenoval Surendra Mohan Ghose. Kdysi byl prezidentem Calcutta Commission. V roce 1965 zastával velmi vysoký post ve vládě. Mezi lidmi se šířily dohady: „Půjde ho na letiště přivítat hlavní konzul, nebo to přísluší Dhawanovi?“ Ani hlavní konzul, ani Dhawan se na toto setkání necítili. Jednou odpoledne přišel Dhawan do našeho oddělení a já na něm viděl, že je trochu skleslý a zeptal jsem se proto Dhandy: „Co se to dnes s Dhawanem stalo? Vůbec nezuří.“

Dhanda mi odpověděl: „Je vyděšený. Dnes večer musí na letišti přivítat jednoho velmi důležitého poslance indického parlamentu. Jmenuje se Surendra Mohan Ghose.“

Začal jsem se smát a řekl jsem mu: „Já jsem ten, kdo by ho měl přivítat. Znám ho tak dobře!“

Moji kolegové věděli, že nikdy nelžu. Proto mě moji přátelé vzali vážně a šli Dhawanovi říci: „Ghose zná Surendru Mohana Ghose velmi dobře.“

Dhawan za mnou přišel. Nekřičel, ale mluvil velmi úsečně. Zeptal se mě: „Opravdu ho znáte? Jste si jistý? Je to velmi vážná věc!“

Řekl jsem: „Ano pane, znám ho docela dobře. Pomohl mi získat pas a hezky o mně psal. Mnohokrát jsem s ním mluvil.“ Vypadalo to, že Dhawan zašel za hlavním konzulem a řekl mu: „Ghose říká, že Surendru Mohana Ghose dobře zná.“

„Ghose?“

„Ano“ odpověděl Dhawan a opakoval to, co jsem mu řekl. Hlavní konzul dal svůj souhlas k tomu, abych šel na letiště.

Šel jsem domů v pět hodin, takže jsem se o rozhodnutí hlavního konzula nedozvěděl.

Ten večer jsem večeřel se svým sponzorem Samem a s Ericem. Kolem deváté hodiny zazvonil telefon a Eric jej zvedl. Přišel za mnou a říká: „Volá tě pan Dhawan.“

„Copak jsem udělal? Copak jsem udělal?“, myslel jsem si.

Beru do ruky telefon a Dhawan mi říká: „Ghosi, mohu vás požádat o laskavost? Opravdu ho znáte?“

„Ano, znám ho. Bude šťasten, že mě vidí.“

On na to: „Odkud ho znáte?“

Řekl jsem mu: „Je velmi blízký Nolini-da, hlavnímu tajemníkovi Sri Aurobindova ášramu a já byl tajemníkem Nolini-da.“

„Vy!“

„Ano“, řekl jsem.

„To se mi ulevilo“, řekl Dhawan. Potom se mě zeptal, jaký si vezmu oblek.

„Znám ho tak dobře. Jako by to byl můj starší bratr. Musím mít ten oblek?“

Dhawan na to: „No dobře.“

A tak jsem jel na letiště. Jel jsem v limuzíně hlavního konzula s řidičem. Surendra Mohan Ghose byl rozechvěn, že mě vidí. Nejprve jsme jeli do jeho hotelu a potom k mému příteli. Nakonec jsme se pozdě v noci vrátili zase do hotelu.

Když jsem konečně přijel domů, zazvonil telefon. Zvedl jsem ho a slyším: „Ghosi!“ — byl to Dhawan — „Přijel?“

Řekl jsem: „Ano. Odvezl jsem ho do hotelu a potom k mému příteli.“

„Tak ho prosím zítra ráno přivezte na konzulát“, řekl Dhawan. Příští den jsem ho tedy přivezl na setkání s hlavním konzulem. Dhawanovi jsem ho nemusel představovat, protože pobíhal celý den za námi! Vidíte, co může učinit božská Milost! Po tomto dni se všechno změnilo — a jenom proto, že znám významného člověka.

Pan Mehrotra byl na mne hrdý. Někteří významní lidé si stěžují, když se s nimi dobře nezachází při jejich návštěvách na indických konzulátech, a to může přinést vážné potíže.

Tento člověk byl ke mně tak milý. V jednom ze svých dopisů, které mi poslal do Ameriky napsal: „Nikdo neudělá pro světový mír tolik, kolik uděláte vy.“ Jindy řekl: „Do OSN přišlo mnoho indických velvyslanců, ale skutečným kulturním velvyslancem Indie je Chinmoy.“

Když četl jednu z mých knih v angličtině — „Mother of the Golden All“, citoval jeden velmi známý verš:

Potom řekl: „Skrze Milost Matky je možné vše.“ Surendra Mohan Ghose byl žákem Sri Aurobinda. Směl se Sri Aurobindem hovořit i poté, co Sri Aurobindo přestal dávat rozhovory. Byl tenkrát vůdcem kongresu a Sri Aurobindo mu radil. I v té době — v roce 1945 nebo 1946 se Sri Aurobindo zajímal o indickou politiku.

Byl také nejlepším přítelem Nolini-da. Jednou v pokoji Nolini-da pili oba čaj. Vstoupil jsem do místnosti, abych vyzvedl nějaké písemnosti. Pln úcty jsem začal couvat ven, ale Nolini-da mě zastavil. Představil mě a řekl v angličtině: „Chinmoy je mým jediným odborníkem na všechny mé spisy a na všechno, co se mne týká.“ Tenkrát jsem překládal stovky jeho básní z bengálštiny do angličtiny.

Surendra Mohan Ghose mě potom požádal, abych za ním přišel a byl ke mně velmi milý. Byl jedním z těch, kteří mi významně pomohli, když jsem měl velké potíže se získáváním mého indického pasu.

Piknik v Den Indie

Jednou za rok lidé z Darienu, ze státu Connecticut zvali indické občany, aby s nimi strávili jeden den. Chtěli s Indy navázat přátelství. V roce 1965 jsem tam jel. Každý měl svého hostitele a moji hostitelé byli velmi milí. Pro mne to byl ten nejšťastnější den. Večer se všichni sešli na shromáždění a já jsem odpovídal na mnoho otázek o Indii a o indickém náboženství.

Sudha (Slečna Carmen Maria Suro, první prezidentka Sri Chinmoy Centra v San Juanu, v Portoriku) mi dala magnetofon a já jsem ty večerní rozhovory nahrával. Šlo to dobře a ten záznam jsem si čtyřikrát nebo pětkrát přehrával. Jen Bůh ví, co jsem udělal potom; všechno se smazalo. Dovedete si to představit? I nyní máme s magnetofony problémy, ale tenkrát jsem byl viníkem určitě já.

Pověděl jsem Alo svůj smutný příběh. Starala se o všechno a pečovala také o ten magnetofon. Jinak, kdyby tam Alo nebyla, tak bych jej možná rozbil, protože mě to velmi rozladilo.

Jak to, že můj manžel zemřel?

Jednoho dne koncem pracovní doby začal mít náš účetní menší bolesti. O něco později on a ještě jeden přítel z konzulátu čekali společně na autobus. Tehdy dostal velké bolesti. Jeho přítel ho odvezl do nemocnice a informoval jeho manželku. Stalo se to kolem půl sedmé večer. Po osmi nebo deseti hodinách účetní zemřel. Měl těžký infarkt.

O tom, co se stalo, jsme se dozvěděli druhý den v práci. Byl jsem v šoku. Účetní byl Bengálec a byl jsem i u něj doma na večeři. Bydlel na Páté Avenue, poblíž Dulalova bydliště. Měl dva krásné syny. Ten den, kdy dostal infarkt, jsem mu ve dvě hodiny odpoledne nesl účetní knihu z našeho oddělení.

Byl jsem mu na kremaci. Byli tam všichni lidé z konzulátu, dokonce i hlavní konzul. Všichni plakali a utěšovali jeho manželku, která byla šílená zármutkem. Hlavní konzul byl člověk s ohromnou důstojností, ale i on měl zlomené srdce.

Na zpáteční cestě jsem s jeho manželkou jel v autobuse. Hořce plakala. Řekla: „Myslíte si, že teď musím věřit v Boha? Vy jste duchovní člověk. Hovoříte o Bohu. Řekněte mi, jak to, že můj manžel zemřel?“

Plakal jsem. Vychrlila na mne veškerou svou zlobu a zklamání. Šílela zlobou na Boha. Druhého dne jsme mezi sebou na konzulátu vybírali peníze, aby se mohla vrátit do Indie. Dostával jsem 230 dolarů měsíčně. Ten měsíc jsem si nechal pro sebe jen třicet dolarů. Byl jsem tehdy velmi štědrý!

Vyděšený tajemník

Hlavní konzul měl tři tajemníky. Hlavní tajemník, starší pán jménem Ganesh vstoupil na naši cestu, stal se mým žákem. Ale jednoho dne, když jsme v Centru meditovali, začala jedna starší paní uprostřed meditace křičet, omdlévat a vyvádět scény. Byla to jen přetvářka, chtěla na sebe upoutat pozornost. Konzulův tajemník se nicméně polekal. Dvakrát nebo třikrát jsem ho potom potkal na ulici a pokaždé se mi pln úcty poklonil, přestože už dál nepřicházel.

Nemohu vás poznat

Mladším tajemníkem hlavního konzula byl pan Ramanathan. Často přednášel o hinduismu a zval mě na své přednášky.

V roce 1994 mne Dr. Jayaraman-ji, výkonný ředitel Bharatiya Vidya Bhavan (USA), pozval na zvláštní kulturní indické představení v Queensborough Community College. Chtěl toto představení věnovat stému výročí narození mé matky.

Během představení za mnou přišel jeden Ind a řekl: „Ghosi, poznáváte mne?“

„Nepoznávám“, řekl jsem.

„Nepoznáváte mne, protože jste se stal významnou osobností!“ zněla jeho odpověď.

„Řekněte mi prosím své jméno.“

„Já jsem Ramanathan.“

Ó Bože, jakmile řekl své jméno, hned jsem věděl, kdo to je. „Podle jména vás poznávám, ale ne podle tváře,“ řekl jsem. Jeho tvář se úplně změnila. Stáří na něj těžce dolehlo.

Ztráta hlavního konzula

Jednou v neděli jsem šel na konzulát. Ten byl zavřený, ale já jsem stál venku. Náhle vidím hlavního konzula, S.K. Roye, jak vychází z budovy. Nevěnoval mi pozornost, ale všiml jsem si, že jeho tvář byla velmi vážná. Zeptal jsem se: „Pane, co se stalo? Budete se vracet?“

„Nemám zdání“, zněla odpověď. Potom mi řekl, že jeho matka zemřela.

Meditoval jsem s ním pár minut. Později jsem napsal báseň o jeho matce a nechal ji u Sher Singha, našeho vrátného. Jak se ukázalo, hlavní konzul se vrátil později odpoledne a moji báseň dostal.

Následující den jsem přišel do práce a koho to nevidím? Hlavní konzul. Aby přišel hlavní konzul do našeho oddělení, to už něco znamenalo! Stál ve dveřích a tvářil se zarmouceně. Jakmile přišel, všichni vstali. Když jsem vstal já, řekl: „Ghosi!“ Díval se na mne a skrze jeho oči plynula láska a vděčnost.

Rozloučení s hlavním konzulem

Když se vracel S.K. Roy zpět do Indie, uspořádali jsme rozlučkový večírek. Jako obvykle jsem napsal báseň. Tyto rozlučkové večírky si budu vždy pamatovat. Všichni se navzájem bavili, povídali, zpívali — řadoví členové stejně jako naši nadřízení a jejich manželky. Na tento večírek přijel z Washingtonu velvyslanec B.K. Nehru. Byl to bratranec pandita Nehrua.

Manželka S.K. Roye byla islámské víry, třebaže on byl římský katolík. Byla tenčí než nejtenčí a zachovávala velmi přísnou disciplínu. Mne ale měla velmi ráda. Bůh ví, co jí její manžel o mně řekl!

Pan Ramamoorthy:

Jasně si vzpomínám, že když Guru recitoval na rozlučkovém večírku své verše, tekly hlavnímu konzulovi S.K. Royovi z očí slzy. Takovým vládním úředníkům jako byl on, se většinou neprojevuje úcta. Tiše pracují za stolem. Proto pro něj Guruova báseň tolik znamenala.

Můj první fotoaparát

Toto je příběh o tom, jak jsem rozbil na kousky svůj první fotoaparát. Správce India House, pan B.R. Gupta mi koupil malý fotoaparát. Měl hodnotu asi osmi nebo deseti dolarů. Myslel jsem si, že s ním budu fotografovat na rozlučkovém večírku s panem S.K. Royem. Ten večer jsem udělal pár snímků a byl jsem velmi šťasten.

Následujícího dne jsem dal vyvolat film, ale nic na něm nebylo. Byl jsem tak znechucen. Řekl jsem si: „Fotoaparát není míněn pro mne. V Indii jsem to věděl. Tyto věci jsou nepřátelské síly!“

Vyšel jsem z budovy. Vzpomínám si, že zrovna sněžilo. Vzal jsem aparát a mocně jím udeřil o zem. Poté jsem si řekl: „Musím být hodný.“ A tak jsem posbíral všechny úlomky. Rozbil jsem aparát na kousky, tak jsem je musel posbírat.

To byla v té době moje první a poslední zkušenost s fotoaparátem. O několik let později mi Sudha, prezidentka našeho Centra v Portoriku, věnovala fotoaparát a ten naštěstí fungoval.

Diplomatická privilegia

Pan B. Ramamoorthy:

Když byl hlavním konzulem S.K. Roy, měli jsme dovoleno využívat jistá diplomatická privilegia, třebaže jsme nebyli diplomaté. Mohli jsme posílat dopisy do Indie s indickými známkami. Dopisy putovaly v diplomatických zavazadlech. Také jsme mohli dostávat šampaňské a cigarety. Guru těchto možností nikdy nevyužíval.

Poté, co se S.K. Roy vrátil do Indie a na jeho místo nastoupil Dr. S. Gupta, nám bylo řečeno: „Ne, nemůžete mít tato privilegia, zejména když nejste vládními úředníky.“ Tím všechno skončilo a mnoho lidí se kvůli tomu zlobilo.

Nic z toho se Gurua nedotklo, protože on těchto privilegií nikdy nevyužil.

Pan Ramamoorthy má pravdu. Nikdy jsem neposílal dopisy do Indie v diplomatickém zavazadle. Možná ale neví, že jsem na konzulát dostával stovky dopisů od mé rodiny. Bylo to pro ně levné, ale dopisy cestovaly déle. Dopisy měly indické známky. Z Pondicherry šly do Dillí. Z Dillí putovaly v diplomatickém zavazadle. Každý dopis, který posíláte na indický konzulát v New Yorku, musí jít přes Dillí.

Proč bych se jinak vracel na konzulát po večerech a o víkendech? Jen proto, protože jsem umíral touhou po dopisech od mé rodiny. Občas přicházely diplomatická zavazadla díky Air India v noci. Následujícího dne by dopisy dorazily na naše oddělení, ale moje očekávání a dychtivost čekat nemohly. Proto jsem chodil po večerech na konzulát kontrolovat došlou poštu. Dokonce i v sobotu, kdy byl konzulát zavřený, jsem přicházel s nadějí, že mi došel nějaký dopis. Sher Singh a já jsme otevírali zavazadla, jen abychom zjistili, zda je tam pro nás nějaká pošta. Docela často tam byl pro mne dopis. Potom jsem chvíli zůstal, četl si knihy z knihovny nebo jsem si povídal s mým přítelem.

Chtěl jsem, aby moje pošta chodila na konzulát, a ne na moji domovskou adresu. Bylo to pro moji rodinu levnější a moje domovská adresa se také často měnila, a proto jsem nevěděl, jestli bych vůbec jejich dopisy dostal.

Jednou ale na moji domácí adresu přišel telegram. To bylo tehdy, když zemřel můj nejdražší přítel Jyotish.

Představení v Indickém kulturním centru

Jeden z mých kolegů, N.C. Acharya znal moji lásku k hudbě a požádal mě, abych uspořádal koncert. Tak došlo k mému koncertu v Indickém kulturním centru. Odpovědný člověk kulturního centra poskytl zdarma halu a datum konání bylo určeno na 20. března 1966. Přišlo několik set lidí. Tehdy pro mne více jak sto lidí na koncertě už něco znamenalo. Ale přišli a moje hudba se jim líbila.

Zpíval jsem zbožné písně v sanskrtu a v bengálštině a ke každé písni jsem připojil krátký komentář.

Vše se mění

V India House pracoval také Dr. Mishra. Později začal pracovat v OSN. Pan Mehrotra mne tenkrát při velmi výjimečných příležitostech za ním pro něco posílal. Nohy pana Dr. Mishry ležely na stole a on sám si užíval potěšení z cigarety.

Řekl: „Ghosi, co chcete?“

Jeho přivítání bylo velmi pěkné. Ale všechno se mění. Třikrát či čtyřikrát přišel na naše setkání v OSN. Jednou vidím, že na mne někdo čeká v otočných dveřích s rukama sepjatýma na srdci. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale byl to Dr. Mishra. V India House řekl pouze: „Co chcete?“

Opětné shledání na Dálném východě

Dr. S. Gupta nastoupil na místo hlavního konzula po S.K. Royovi. Poté, co jsem opustil konzulát, jsem o něm neslyšel mnoho let. Později, v Thajsku v roce 1988, přišel ten samý Dr. Gupta do hotelu, kde jsem bydlel, aby mi vyjádřil svou úctu. Byl hlavním konzulem Indie v Bangkoku. Tehdy jsem už byl významným člověkem!

Naše cesty se dál kříží

Když byl pan Mehrotra přeložen do Moskvy jako první tajemník indického velvyslanectví, nastoupil na jeho místo Alan Nazareth. Pan Nazareth byl velmi mladý, slibný, dynamický a energický.

Přišel v době, kdy jsem opouštěl konzulát, a tak jsem ho viděl jen krátce. Dosti překvapivě se potom naše cesty v průběhu let mnohokrát zkřížily.

On i jeho žena přišli v roce 1987 do OSN na náš program. O dva roky později, v prosinci 1989 jsem byl zrovna v Káhiře. Pan Nazareth byl v té době indickým velvyslancem v Egyptě. Přišel na náš Mírový koncert a přednesl nanejvýš dojemný úvod. Poté pozval mne a některé mé žáky do své rezidence. Tam jsme potom spolu dlouho hovořili.

Všichni skvělí kuřáci

Jak jen ti zaměstnanci kouřili! V našem oddělení kouřili všichni. Snad bez cigarety nemohli dosáhnout míru mysli. Když všichni kouří, co jeden zmůže?

Jeden vedoucí oddělení byl velmi ohleduplný. Nekouřil před zaměstnanci. Vždy vyšel ven a kouřil venku. Ostatní ale kouřili, velmi elegantně, jako nikdo! Dokonce i sekretářky kouřily.

Kouření je tak strašná věc! Jestliže kouří tři lidé, co můžete dělat? Otevřete okno, zapnete ventilátor — ale nikdo si to nepřeje. A tak trpíte, trpíte a trpíte. Když na jednom místě kouří tři lidé, po vaší pravé straně se kouří, po vaší levé straně se také kouří — co se potom stane? Užíváte si kouření! Tolik jsem trpěl.

Poprvé a naposledy!

Jednoho dne mě přítel z konzulátu pozval na dostihy koní. To byl zážitek! Za prvé, jeli jsme sto nebo sto deseti kilometrovou rychlostí. V jednom místě nás zastavila policie. Potom, na zpáteční cestě, jsme píchli pneumatiku. Domů jsem se nakonec dostal kolem druhé hodiny ráno. Stalo se to v červenci nebo v srpnu 1964. Už jsem tam víckrát nejel. Jedenkrát bylo více než dost!

Moje náboženství je nejlepší

Konzul pro informace byl můj vážený přítel Nirmaljit Singh. Byl to sikh. Chlubil se přede mnou, že sikhismus je lepší než hinduismus a já se zase chvástal, že hinduismus je lepší než sikhismus. Byla to všechno jen legrace a vtip. Velmi hezky jsme si spolu povídali. Měli jsme potěšení z toho, když jsme jeden před druhým říkali: „Moje náboženství je lepší než to tvoje.“ On věděl, že já to tak nemyslím, a i já jsem věděl, že on to nemyslí vážně. Ananda Mohan se toho také účastnil. Posílali pro mne, abych přišel do jejich oddělení. Jak jinak by se mohl mladší úředník odvážit přijít za konzulem a povídat si s ním?

Vnitřní požehnání

Ve stejném oddělení jako já pracovala indická dívka jménem Vijaya. Pocházela z Jižní Indie, z Keraly, z rodiště našeho božského Shivaramy. Chovala se ke mně velmi hezky a laskavě, měla mě velmi ráda. Nějaký čas poté, co jsem opustil konzulát, se vdala a odešla ze zaměstnání. Když se jí narodilo dítě, chtěla, abych mu požehnal, protože podle ní jsem byl opravdový svámí, opravdový světec. Přinesla své dítě do mého domu, abych mu požehnal. Řekla: „Podívejte se, byli jsme v jednom oddělení a vy jste se teď stal svatým, stal jste se svámím.“ Byla velmi hrdá na to, že jsem Ind. Byla velmi milá a já jsem jejímu dítěti požehnal.

V roce 1981, když jsem přednášel a koncertoval v Kanadě, byla Vijaya zrovna v Torontu. Chtěla za mnou přijít, ale měla problémy s rodinou. Její muž mě má také velmi rád.

V Indii je zvykem, že když vidíte svámího, duchovního člověka, něco mu dáte. Vzala tedy obálku, napsala na ní „Pro Svámího“ a dala do ní padesát dolarů. Poslala mi ty peníze po Shivaramovi, aby mohla dostat vnitřní požehnání pro svou rodinu a pro sebe.

Dokonce i tenkrát, když jsem byl stejně jako ona mladším úředníkem, ve mně něco viděla.

Trocha rad

Na konzulátě jsem měl ještě jednoho přítele, který se jmenoval Kapoor. Byl to přítel a také můj velký obdivovatel. Odešel z konzulátu a začal pracovat u jedné letecké společnosti. Potom odešel do Oaklandu, do Kalifornie.

Každou sobotu večer mi volal, aby si se mnou popovídal a aby získal nějakou tu radu, jak mít více míru se svou ženou a dětmi.

Strýčku, strýčku!

Před pár lety jsem byl v Marine Midland Bank, když tu za mnou přiběhl malý černoušek, asi tří či čtyřletý a řekl: „Kaku, kaku!“

„Kaku“ znamená v indickém jazyce „strýčku“. Řekl jsem si: „Co to? Jak mohu být jeho strýcem?“

Ó můj Bože, potom běžel za svým tatínkem, který stál asi deset metrů ode mne a já v něm poznal jednoho ze svých kolegů z konzulátu, pana Macwana. On je Gujarati. Zeptal jsem se ho: „Kdy jste se oženil?“ Na to mi vyprávěl o své ženě. „Je tak hodná, kdo by se staral o barvu?“ řekl.

Poslal svého malého chlapce, aby na mne zavolal: „Strýčku, strýčku!“

Spatřila ve mně Indii

Jiný kolega byl na mě také velmi laskav. Jmenoval se Vincent Jovial. Chtěl se stát knězem. Jednou mě vzal s sebou, abych viděl jeho strýce, který byl knězem. Jeho strýc se mne pokoušel obrátit na svou víru. Naneštěstí byl tento kněz darebák. O pár týdnů později vydal velmi mnoho falešných šeků. Potom ho přivítalo vězení! Předtím chtěl publikovat moji knihu o Thákurovi. Naštěstí jsem ji dostal zpátky.

Tento kněz tedy vůbec nebyl dobrý. Potom mě Jovial vzal k jinému knězi. Kněží se nesmí ženit, ale tento byl ženatý. Řekl jsem svému příteli, že bychom jej měli oslovovat jako pastora, ale on mi odpověděl, že indičtí kněží se mohou ženit.

Jednou v neděli jsem byl pozván, abych v bytě tohoto kněze přednesl přednášku. Přišlo asi třicet lidí a mluvil jsem asi půl druhé hodiny. Potom za mnou přišla jedna indická žena a padla k mým nohám. Chtěla se vrátit do Indie, protože zde na ni nikdo nebyl hodný. Řekla mi, že během mé přednášky se jí od Matky Indie dostalo mnoho radosti, lásky a něhy. Spatřila Indii uvnitř mě. Nakonec řekla: „Nyní se už nepotřebuji vracet do Indie.“ Ušetřil jsem jí cestu.

To byla moje první soukromá přednáška.

Žádné peníze, žádné peníze!

V Shivaramově oddělení pracoval Gujarati, který se jmenoval Ashok Choksi. Připravoval naše výplatní šeky. Jeho sestra byla první sekretářkou pana Mehrotry, ale odešla dříve, než jsem nastoupil. Otevřela si v San Franciscu restauraci, která se jmenovala „Malvi“.

Jednou jsem tam jel, abych ji navštívil. Restaurace se otevírala o půl šesté, ale já tam byl o hodinu dříve. Byla tak milá. Otevřela kvůli mně restauraci a sama mě obsloužila. Potom, když jsem chtěl platit, řekla: „Žádné peníze, žádné peníze!“

Vy sem nepatříte

Vedoucí našeho oddělení, pan Anil Mukherjee se mnou vždy hovořil velmi vlídně. Stále mi říkal: „Ghosi, vy sem nepatříte. Proč jste tady? Tento druh práce není míněn pro vás. Začněte kázat. Přidám se k vám.“

„Ale já nemám žádné následovníky“, řekl jsem.

Potom byl skutečně šťasten, když jsem konzulát konečně opustil.

Jak jsem zmeškal příležitost k setkání s Jacqueline Kennedyovou

V roce 1964, když jsem ještě pracoval na indickém konzulátě, přišel do našeho oddělení jeden přítel a řekl, že nedaleko odtud v jedné malé galerii je Jacqueline Kennedyová. Přišlo se na ní podívat stěží třicet, čtyřicet lidí. Z konzulátu tam běželo mnoho lidí, ale já jsem tam nešel. Proč? Cítil jsem vůči ní nejvyšší obdiv, ale byl jsem znechucen těmi kresbami, které se tam vystavovaly. Viděl jsem je již předtím a byl jsem toho názoru, že jsou velmi hloupé, a tak jsem nešel. Kdyby byla někde jinde, šel bych.

Teď se tomu směji. Jak snadno jsem ji mohl vidět, kdybych šel do té galerie, jak to udělali moji kolegové. Zmeškal jsem svou příležitost.

Zvláštní přítel

V roce 1977 jsem musel jít na indický konzulát, abych si vyřídil svůj pas. Stál jsem u přepážky a najednou kdosi vystoupil z výtahu a začal křičet: „Ó Bože!“ Nejprve jsem ho nemohl poznat, ale potom jsem v něm poznal jednoho z mých bývalých kolegů. Byl velmi potěšen, že mě vidí. Položil mi ruku na ramena a potom přeměřil můj pas. „Vyrostl jsi do výšky a tady jsi také vyrostl!“

„Musím jít oběma směry. Musím být integrální“, odpověděl jsem.

Takto jsme spolu žertovali. Byl velmi pohnut, že mě vidí a že se mnou mluví. Četl některé mé knihy a mnoho o mně slyšel. Pár let předtím přišel do Hunter College na jedno naše setkání. Když viděl tolik lidí a stráže, vyděsil se k smrti. Řekl mi: „Chtěl jsem jít za tebou a obejmout tě. Stál jsi před publikem a viděl jsem, že kolem tebe stojí silní lidé, tvoji strážci. Vyděsil jsem se. Jsem tvůj přítel, který s tebou strávil hodiny povídáním, ale teď jsi významná osobnost, jak se k tobě mohu přiblížit?“

Potom se mě zeptal, proč jsem přišel. Řekl jsem mu, že pro nový pas. Ihned zašel za úředníkem a začal se jej vyptávat. Úředník řekl, že to bude za tři dny. Můj přítel na to: „Víš ty, kdo to je? Pracoval v našem oddělení. Nemůžeš pro něj udělat laskavost?“

Poté začal křičet. Tehdy už byl pomocným ředitelem v komerčním oddělení. Úředník řekl: „Netroufám si jít pro podpis ke konzulovi. Můžeme to udělat zítra.“

Když to přítel slyšel, vzal pas a dokumenty a šel do konzulovy kanceláře. Ani nezaklepal, rovnou vstoupil. V minutě byly dokumenty podepsány. Tohle je to, co dokáže přátelství. Když jsem odcházel, řekl mi: „Jsem tak šťasten, Ghosi, že jsem tě viděl.“

Tento přítel mě má velmi rád. Opravdu si mě váží. Bůh ví, kolik hodin bych tam jinak ten den strávil!

Nesete dva světy

V roce 1984 jsem měl Mírový koncert v Torontu. Zde jsem se setkal s Krishanem Chandrou, který nahradil ve funkci referenta oddělení pana Mukherjee. Předtím dělal asistenta vedoucímu našeho oddělení. Jakmile jsem sestoupil z koncertního pódia, kdosi ke mně přišel a vrhl se mi k nohám se slovy: „Poznávám vás“.

Já jsem mu řekl: „Já vás také poznávám! Co to děláte? Vy jste můj šéf!“

Na to Chandra řekl: „Uvnitř nejsem vaším šéfem. Ghosi, věděli jsme to, věděli jsme to i tenkrát, když jste s námi pracoval. Věděli jsme, že nejste jenom úředník. Vaše skutečné jméno je fenomén. Uvnitř sebe nesete dva světy — východní i západní. To je skutečně vzácná věc. Vaše hudba mne i mou manželku přenesla skoro až do transu. Dejte nám prosím vědět, až příště přijedete, abychom se s vámi mohli setkat a dostat vaše požehnání.

Poděkoval jsem mu a řekl: „Jsem vám tak vděčný. Pouhá vaše přítomnost je pro nás pro všechny požehnáním.“

Ten člověk byl mnohem starší než já a býval to můj nadřízený. Přesto se před stovkami lidí dotkl mých nohou.

Když v roce 1995 hrály britské dívky v Torontu moji hru o Pánu Krišnovi, přišel se podívat.

Jak jsou ti lidé ke mně milí. Lidé, se kterými jsem pracoval na indickém konzulátě, byli ke mně velmi laskaví.

Je to ten stejný Chinmoy?

V srpnu roku 1996 si jedna paní na Manhattanu všimla našeho plakátu. Přišla na naše setkání a zeptala se jednoho žáka: „Je to ten stejný Chinmoy, který pracoval na indickém konzulátě?“ Potom řekla, že tam ve stejnou dobu pracovala jako sekretářka. Nejprve jsem ji nemohl poznat, ale jakmile řekla své jméno, hned jsem si na ni vzpomněl. Vídával jsem ji, jak nosila kávu nebo čaj pro své nadřízené. Jmenuje se Marjorie Johnson a pochází z karibské oblasti, z Jamajky. byla sekretářkou Nirmaljita Singha v informačním oddělení. Řekla tomu žákovi: „Chinmoy byl vnitřně vždy tím, kým je dnes.“

Marjorie Johnson:

Chinmoy byl vždy plný míru. Cítili jste mír, který z něj vyzařoval a také si často při práci zpíval. Pro mne zosobňoval dobrotu. Viděla jsem, že přesahoval obyčejné a věděla jsem, že spěje k zásahu do života lidí. Guruem se nelze stát, Guruem se člověk narodí. On je skutečným Guruem v nejvyšší indické tradici.

Dopis k mé rezignaci

13. června 1967

Můj drahý pane Mukherjee,

prosím, abyste přijal moji rezignaci se vší nejhlubší vděčností mého srdce ke každému členu oddělení pasů a víz, k panu Nazarethovi, k administrativnímu konzulovi panu Bhallovi a konečně k hlavnímu konzulovi, panu Dr. Guptovi, kteří ke mně byli během mé pokorné služby na indickém konzulátě nanejvýš laskaví.

Můj nejhlubší projev vděčnosti zalétá také do Moskvy k mému ex-konzulovi, panu Mehrotrovi, který mě tak laskavě přijal. Byl pro mě nesmírnou pomocí a inspirací. Jeho stálý a ryzí zájem o mne mi vhání do očí slzy vděčnosti.

Po pravdě řečeno, nikdy nezapomenu na shovívavé ucho hlavního konzula, pana Dr. Gupty. Navždy budu střežit jeho sladká, povzbuzující a inspirující slova.

Konzul Bhalla měl nejvyšší sympatie a živý zájem o mé plány do budoucna, a za to jsem mu hluboce zavázán.

Naneštěstí jsem neměl příležitost sloužit konzulovi Nazarethovi po delší čas. Nicméně i během tohoto krátkého času se mého srdce hluboce dotkla jeho dynamická inspirace a hluboké porozumění.

Pronikavá mysl a skutečný zájem pana Chandry mi velice pomohly a jsem mu velmi dlužen.

Paní Smithová, paní Coutinhoeová, pan Jovial, pan Takore, slečna Ramaswamy, pan Jesia, paní Chipperová a paní Choprová — každému z nich prosím předejte moji hlubokou něhu, radost a vděčnost.

Nakonec, pane Mukherjee, bych rád se vší upřímností řekl, jak jsem si přál a stále přeji zasloužit si vaši nezměrnou náklonnost.

Nanejvýš upřímně váš,

Chinmoy Kumar Ghose

“ Pan Chinmoy Kumar Ghose vykonával své úkoly s neotřesitelným smyslem pro povinnost, s nespornou bezúhonností a naprostou upřímností. Přejeme mu jenom úspěch v snažení při šíření indického poselství Pravdy a Lásky a duchovní disciplíny, jako je Jóga.”

— L. L. Mehrotra, Consul, Indian Consulate
New York, 31 October 1966

“ Jak se daří Ghosovi? Byl trochu nemocný, když jsem odjížděl. Mám o něj velkou starost a očekával bych, že bude více pečovat o své fyzické zdraví. Vím, že o své duchovní zdraví pečoval více, než kdokoliv z nás.”

— L.L. Mehrotra, první tajemník, Indické velvyslanectví v Moskvě (dříve konzul, indický konzulát v New Yorku)

Vyňato z jednoho jeho dopisu, 28. ledna 1967

„Jen výjimečně vídám tak pilného a počestného člověka. On je navíc v pravém smyslu toho slova džentlmenem. Je skromný a pokorný s velkou silou charakteru. Budu ho velmi postrádat, služebně i osobně.”

— A. K. Mukherjee, asistent konzula, indický konzulát, New York, 9. června 1967

Část II — Z bytu do bytu

Špinavá chudoba

Poté, co jsem získal místo na indickém konzulátě, jsem si najal malý pokoj v bytě na 108. ulici, poblíž Columbia University. Za nájem jsem myslím platil čtyřicet pět dolarů měsíčně. Tento byt se mnou sdíleli dva další zaměstnanci z konzulátu. Ti měli velké pokoje, ale já jsem měl tak malý pokoj, že kdybych byl o stopu vyšší, tak bych se ležíc na zemi dotkl protilehlých stěn! Byla tam dlouhá chodba a můj pokoj byl na jejím konci. Všude byli švábi. Bylo to tak špatné, tak špatné!

V noci jsem jedl dva koláčky a vodu. Ráno jsem potom snídával vločky bez mléka. Občas jsem v noci kolem jedenácté chodíval ven a sedával v malém parku, který byl blízko našeho domu. Jmenoval se Morningside Park. Mí přátelé mi říkali: „Nechoď tam. Je to nebezpečné. V noci se tam scházejí narkomani a pochybní lidé všeho druhu.“ Chodil jsem tam jen meditovat. Byl jsem ve svém vlastním světě.

Jednou v noci tam jedna stará paní dělala hrozný hluk. Nevěděl jsem, jestli se směje, nebo jestli pláče. Netroufal jsem si za ní jít.

V tom parku jsem napsal své slavné básně „Jsem zloděj“: „Jsem hlupák“ a „Jsem idiot“.

Harshad Acharya: Během těch čtyř měsíců, kdy jsem se Sri Chinmoyem sdílel byt, si nevzpomínám, že bych ho viděl v kuchyni. Ani nevím, z čeho žil. Myslím, že většinou z ovoce. Ve svém pokoji svítil dlouho do noci. Byl vzhůru a psal básně.

Krátká cesta na konzulát

Po bytu na 108. ulici jsem bydlel na jiném místě a o pár měsíců později jsem se stěhoval na 76. západní ulici. Bylo to blízko Amerického přírodovědného muzea. Ke konzulátu to byla odtud jen krátká procházka přes Central Park. Ráno jsem vždy šel rychle, nebo jsem klusal či běžel. Trvalo mi to jen pět minut. V tom bytě jsem napsal mnoho básní.

Moje domácí byla Němka. Říkala mi: „Vám se Amerika nebude líbit. Váš životní styl je velmi prostý. Nejste moderní. Zde jsou všichni moderní.“

Jednoho dne jsem se chystal, že se půjdu podívat do Přírodovědného muzea na exponáty. Pět minut předtím, než jsem přišel, zde zastřelili člověka. Slyšel jsem dokonce i výstřel!

Bholanath:
Jednoho rána mi volal Guru, abych mu pomohl se stěhováním. Tehdy jsem rozvážel koberce. Nasedl jsem do svého nákladního vozu a jel k němu. Neměl mnoho věcí. Jenom matraci, pár krabic s knihami a nějaké cihly a kusy dřeva, ze kterých měl udělanou knihovnu. Měl jsem ve voze nějaké provazy, a tak jsem ty krabice přivázal a spustil je z okna. Guru čekal na ulici, aby mohl krabice odvázat a naložit je do auta. Myslel si, že to bylo velmi důvtipné.

Byt vedle železniční tratě

V roce 1965 jsem se přestěhoval na New Utrecht Avenue do Brooklynu. Ten byt byl docela dobrý. Udělal jsem pokrok, tentokrát jsem myslím platil za nájem sedmdesát pět dolarů. V přízemí byl obchod s květinami a na protější straně ulice byla tiskárna, kde jsem křičíval na tiskaře. Byl to můj velmi drahý přítel.

Vlak projížděl jen dva či tři metry od našeho domu. Ne přes ulici! Jezdil přímo vedle budovy. Dělal takový hluk!

Zachráněn mojí Matkou Kálí

Jednoho večera v našem Brooklynském bytě někdo po centerní meditaci omylem zapomněl zhasnout svíčky na oltáři. Byl jsem ve svém pokoji a náhle jsem spatřil kouř. Utíkal jsem do meditační místnosti. V té chvíli už byl stav požáru vážný. Celá místnost byla v plamenech. Záclony již shořely a plameny dosahovaly k vrcholu oltáře.

Vyšel jsem z místnosti a stoupl si do patra. Mezi místem, kde jsem stál a obrázkem Matky Kálí bylo jen asi deset metrů. Odtud jsem ze svého nejniternějšího vědomí velmi hlasitě třikrát pronesl jméno Supreme.

Potom se stal zázrak. Když jsem třikrát pronesl jméno Supreme, plameny se utišily jako poslušné dítě. Ačkoli oheň již dosáhl na obrázek mé Matky Kálí, ten neshořel, třebaže sklo bylo prasklé a rámeček i zadní stěna obrázku shořela na popel. Alo sháněla vodu, ale nemohla najít kuchyni, protože všude bylo plno kouře.

Potom přijeli požárníci a všechno zalili vodou. Začali také vyhazovat věci z oken. Mnoho věcí bylo zničeno. Způsobili tolik škody.

Ve čtyři hodiny ráno, když už všechno skončilo, jsem svýma prostýma očima jasně spatřil svoji Matku Kálí. Tančila přede mnou a řekla: „Nechť je dům spálen na popel, jen když jsem zachránila své děti!“

Moje Matka Kálí je má nejdražší, je mé všechno. Ona je ochránce. Tisíckrát a milionkrát mě zachránila. Jsou to Její Nohy, které nám mohou dát osvobození a spásu dříve než nejdříve. Ihned nám může dát vše, co vlastní Bůh.

O mnoho let později vyrobil Mahavishnu trůn do mé meditační místnosti a umístil obrázek Matky Kálí na jeho vrcholek. Když se podíváte zblízka, můžete vidět na okrajích stopy po ohni.

Tlustá hlídka

Nejlegračnější věc se stala ve chvíli, kdy si na práh dveří do domu, kde jsem bydlel, sedla mladá dívka. Byla tlustší než nejtlustší a nechtěla dovolit lidem, aby vstoupili dovnitř. Musel jsem jet v noci jet třemi vlaky, abych se dostal z Manhattanu domů a potom se dohadovat s tou dívkou, aby mi dovolila vejít dovnitř. Nebyl jsem sám, komu nedovolila vstoupit. A přitom v tom domě ani nebydlela! Jak ta byla tlustá! Snad měla nějakou nemoc. Nikdy jsem ji jíst neviděl, ale jen Bůh ví, co jedla doma!

Opravy duší v horním patře!

Naše první centrum v New Yorku začínalo v Brooklynu na Hamilton Parkway. Druhé centrum bylo na Manhattanu. Na budově, ve které jsme měli centrum, byla velká tabule s nápisem: „Opravy automobilových karosérií“. hledající, kteří sem chodili meditovat a zejména Karuna, která nedávno zemřela, říkala: „Přízemí, opravy těl. První patro, opravy duší!“

Část III — Mé zážitky z metra

//Většinu těchto příběhů z metra vyprávěl Sri Chinmoy v roce 1972 a potom vyšly v malé knížce. Příběhy se staly také předlohou dvou krátkých filmů.//

Roztržitý hrdina

Koupil jsem si token (malá mince ze světlé slitiny s pětiúhelníkovým otvorem uprostřed v hodnotě 1.5 dolaru, která se používá jako platidlo pro vstup do metra a také pro autobusy městské hromadné dopravy — pozn. překl.) a vsunul jej do otvoru na sloupku turniketu. Díky své nepřítomné mysli jsem jej nicméně vložil do sloupku pro vedlejší turniket. Nemusím říkat, že můj turniket mě nechtěl pustit dál, ale já jsem to nechápal.

Najednou mě jakýsi mladý muž poplácal po zádech a přátelsky řekl: „Díky!“ a prošel skrze turniket, do jehož otvoru jsem vložil token. Takto prošel zadarmo a já jsem byl nucen koupit si další token. Bezmyšlenkovitost si vyžádala svoji odměnu.

Při jiné příležitosti se stala úplně stejná věc. Znovu jsem vložil token do sloupku vedlejšího turniketu a zkoušel projít svým turniketem. Ale tentokrát spatřil mé obtíže jeden starší muž. Vložil svůj token do sloupku mého turniketu a sám prošel vedlejším, kde už byl můj token. Tentokrát bezmyšlenkovitost přivolala sympatii a ryzí pomoc.

Šílený vlak versus Boží Vůle

Byl to místní vlak linky IRT směrem z Manhattanu, který jel o půl jedné ráno. Náš vlak měl normálně zastavovat v každé stanici, ale od 42. ulice, od Times Square, začalo to, co se mělo stát šílenou jízdou. Vlak letěl jako příšera utržená z řetězu a odmítal zastavit. Předpokládal jsem, že vystoupím na 79. ulici, ale vlak měl svůj vlastní plán. Každou stanici ignoroval a projížděl ji nejvyšší rychlostí. Náš vlak překonal i expres, který zastavuje jen na hlavních uzlech. Odmítal zpomalit, natož zastavit, a jel dál jako šílený slon.

Mladí chlapci a děvčata jedoucí ve voze byli v sedmém nebi blaženosti, ale starší lidé šíleli. Byli odvezeni na míle od své trasy a neměli jistotu, zda pojede vlak v opačném směru, aby se mohli bez velkých problémů vrátit. Navíc díky té divoké rychlosti cítili, že hrozí nebezpečí nehody. Co kdyby vlak dohnal svého předchůdce stojícího ve stanici?

Ve voze s námi jela kupodivu i jedna stará bengálská žena. Později jsem zjistil, že pocházela z Potie, Chittagongu, z východního Bengálska, pouze čtyři míle od mého rodiště. Oba jsme byli v uhánějícím vlaku v New Yorku, pouze dvacet tisíc kilometrů od našeho rodného domova. Představte si mé překvapení, když jsem ji slyšel, jak pláče a naříká výrazným chittagongským dialektem: „Ó Pane, Ó Pane, jsme ztraceni!“

Šel jsem k ní a žertem jsem stejným dialektem řekl: „Bůh se nespokojí pouze s vaším životem, ale chce také i naše životy.“ Jak zaslechla svůj vlastní dialekt, slzy užaslé blaženosti jí vstoupily do očí a objala mne s mateřskou láskou. Pokoušel jsem se ji konejšit a uklidnit, ale její pláč nepřestával. Nepřestával ani pláč ostatních žen zachvácených panikou.

Naši divokou jízdu zastavil šílený řidič na 130. ulici, a byl ihned zatčen dvěma policisty. Zpráva o bludném vlaku putovala drážním telefonem od jedné stanice ke druhé. Policie se neúspěšně pokoušela zastavit vlak na různých místech trati. Bylo to dost zvláštní, ale řidič nebyl opilý. Vypadalo to, jako by ho nějaká neviditelná síla učinila nástrojem pro svou osudovou jízdu, při které se chtěla osvobodit od všech pout a nespoutaně a nebojácně letět do hrudi noci.

Na naší cestě byla jediným člověkem pozvána smrt, ale Boží Milost chtěla jinak a zrušila tuto schůzku.

Indové neumí lhát

Jel jsem zrovna do bytu mé duchovní sestry a žákyně Kailash-ben, jejíž náklonnost může být jen procítěna, nikoli však popsána. Vstoupil jsem do metra na 14. ulici a koupil si token. Zasunul jsem jej do sloupku na turniketu, ale ten se nepohnul. Zcela zmaten jsem se chystal jít nazpět k náčelníkovi stanice koupit si nový token, ale ten již zpozoroval mé obtíže. Přišel ke mně a ptá se:

„Dal jste tam token?“

„Ano“ odpověděl jsem.

„Odkud pocházíte?“

„Z Indie,“ zněla má odpověď.

„Z Indie!“ vykřikl: „Indové neumějí lhát. Kdybyste byl z jiné země, nedovolil bych vám projít. Tihle hoši nemají ani za pětník upřímnosti. Ale vy Indové se lhát teprve budete muset naučit.“ Na to mě nechal projít turniketem.

Když jsem nastupoval do vlaku, tekly mi z očí slzy a děkoval jsem Božskému v něm, že spatřil Indii dávných věků. Indii současnosti měl teprve poznat.

Dva revolvery

Na večer 15. srpna 1964 mě pozval můj duchovní bratr a žák, Joseph Heil, do svého domu na meditaci při příležitosti narozenin Sri Aurobinda. Byla tam také ještě jedna žákyně, Dr. Masha Karryová, dermatoložka, která k nám chovala velkou náklonnost. Měli jsme hlubokou meditaci a dlouhou, vážnou rozpravu, která skončila až o půl třetí ráno. Protože jsem ještě New York neznal, doprovodila mne Dr. Karryová ke vchodu do metra na 59. ulici. Opustila mne, když jsem byl ještě nahoře na ulici.

Jakmile jsem sestoupil po schodech dolů, spatřil jsem dva muže, zuřivě mířící svými revolvery na náčelníka stanice, který jim byl nucen odevzdat všechny peníze, lístky i tokeny. Na jejich hrozivý povel jim všechno musel nasypat do plátěného pytle. Potom oba násilníci opustili scénu. Celá ta událost trvala jen pár sekund. Byl jsem naprosto omráčen a otřesen. Připadlo mi, že od chvíle, kdy jsem spatřil ty revolvery, vyšlo samo od sebe z mých úst nejméně tisíckrát Boží jméno.

Jedinými očitými svědky byla jedna paní ve věku kolem sedmdesáti let, jeden Afroameričan a já. Žena propukla v pláč s šílenými vzlyky, ale muž měl nervy z ocele. Náčelník stanice, potupený a pln zuřivosti, volal ihned policii a žádal nás, abychom svědčili jako očití svědkové. Řekl jsem mu, že jsem plně připraven tak učinit.

Afroameričan řekl náčelníkovi stanice: „Proč nás chcete dostat do obtíží? Nechceme se potýkat s takovými problémy v takovou dobu!“

„Jděte si tedy po svých,“ odsekl náčelník.

Potom se mě ten Afroameričan zeptal, jestli jsem Ind, a když jsem přisvědčil, jednoduše mne prostrčil dveřmi, které vedly dolů na nástupiště. Turniket jsme nemohli použít, protože všechny tokeny byly ukradeny při přepadení. Stará žena nás přes své sympatie k náčelníkovi následovala. Starý muž mě vstrčil do vlaku a začal mě kárat: „Vy Indové jste tak naivní. Pomoci tomu náčelníkovi v tuto hodinu by znamenalo říkat si o problémy. Policie vás bude obtěžovat a odveze na policejní stanici. Tak to chodí, protože policie nemá svá stanoviště ve stanicích. Buďte moudrý a nebuďte naivní. Moudrost je důležitější než pouhá upřímnost.“

Ačkoli jsem s jeho filozofií tak docela nesouhlasil, byl jsem hluboce pohnut jeho upřímným zájmem o moji bezpečnost.

Nepřijaté odevzdání

Ve voze podzemní dráhy nás jelo více než sedmdesát. Mladé dívky četly laciné romány, milenci seděli tváří v tvář; vlak jel plnou rychlostí.

Zcela náhle jeden mladý dělník prolezl staveništěm a skočil dolů na koleje před vlak, připraven odevzdat svůj život sebevraždou. Ale řidič odmítl přijmout jeho nabídku. Razantně uvedl v činnost brzdy. Následný náraz byl nepopsatelný.

Všichni lidé ve voze byli znenadání vrženi jeden na druhého. Fyzický šok byl skoro stejně krutý jako sama smrt. Někteří lidé byli zle poraněni, zejména ti, kteří seděli. Já jsem spadl na hromadu asi třiceti pasažérů, kteří už leželi na zemi. Nemilosrdně jsme byli střemhlav vrženi na konec vozu jako kamení v pytli. Snad za nás dýchala nějaká neviditelná síla, zatímco se mnoho těl stalo jediným.

Jméno „Kálí“ vyšlo z mých úst a vstoupilo do mého srdce. Vyvázl jsem bez zranění, ale byl jsem zahanben svým ubohým palcem, který trochu krvácel. Když vlak pokračoval v cestě a dorazil do další stanice, ukázalo se, že kromě lidí s těžkými zraněními mnoho dalších omdlelo. Všichni byli převezeni do nemocnice. Někteří mladí chlapci začali z divokého nervního vzrušení dělat kotrmelce a jeden druhého objímali.

Mnoha bolestivými zraněními muselo být zaplaceno za záchranu jednoho života. Moje Kálí odmítla nevyžádané odevzdání.

Děsivá cesta

Když jsem bydlel v Brooklynu, zabrala mi cesta na Manhattan na konzulát čtyřicet pět minut. 8. srpna 1965, jsem jako obvykle šel na stanici podzemní dráhy „Fort Hamilton Parkway“ a nasedl do vlaku.

Ujeli jsme pouze dvě zastávky, když jsme zaslechli hlas, který nám přikazoval: „Všichni ven! Všichni ven!“ Byli jsme překvapeni, ale okamžitě jsme z vlaku vystoupili. Na nástupišti se přemílalo moře lidských těl, naprosto zmatených a nevědoucích, kam se hnout. Byly tam tisíce a tisíce lidí, tlačících se a bojujících mezi sebou na úzkém prostoru nástupiště, protože každý následující vlak, který přijel do této stanice, zde vykládal stovky dalších lidí.

A důvod? Byl velmi prostý. Prasklo hlavní vodovodní potrubí vedoucí přes tunel podzemní dráhy a zaplavilo naši linku — BMT. Vlaky nemohly jet dál než do stanice, kde jsme stáli. Nyní spočíval problém ve způsobu, jak pokračovat v cestě a jak dojet do cíle bez většího zpoždění.

Dostat se z podzemí na povrch bylo samo o sobě herkulovským úkolem. Zabralo nám nejméně čtyřicet pět minut, než jsme se kousek po kousku dostali k východu ucpanému namačkaným davem, bolestivě jsme vystoupali po pomalu se pohybujících schodech a konečně dosáhli povrchu. Jakmile jsme splnili tento vyčerpávající úkol a mohli se opět nadechnout čerstvého vzduchu, museli jsme zvážit jak dál.

Naštěstí byly vypraveny autobusy, které nás dopravily k jiné lince podzemní dráhy, k IRT, kterou jsme mohli dojet na Manhattan. To jsme zvládli bez nehody, ačkoli si myslím, že ty autobusy za svůj život asi nikdy nevezly tolik namačkaných těl! Náš příjezd k lince IRT neznamenal konec našich potíží, protože i zde byl dav stejně velký jako předtím! Takto mi cesta na konzulát trvala plné tři hodiny, místo obvyklých čtyřiceti pěti minut. Mí spolupracovníci, žijící v jiných částech Brooklynu, potřebovali ke splnění této těžké zkoušky o další cennou hodinu navíc.

Můj skotský otec, můj indický syn

Během téhož dne mne trápila představa o mé zpáteční cestě a moje obavy se spolehlivě vyplnily. Zpáteční cesta byla bolestivým opakováním ranní noční můry. Večer, ve stanici na 59.ulici na Lexington Avenue, byla moje pozornost upoutána ke křehkému osmdesátiletému starci. Přitahoval veškerou moji sympatii svým kouzelným, soucit budícím pohledem. Naprosto ztratil směr své cesty a v tom davu byl zcela bezmocný. Co se týče povědomí o směru další cesty, jsem nebyl o mnoho šťastnější než on, ale moje sympatie směle překonala mou rozvahu. Když jsem se dozvěděl, kam jede, vzal jsem jej za ruku a vedl k vlaku, který jsem považoval za správný. Zvládli jsme to jen s vypětím všech sil. Tlačením a pomocí loktů jsem se svým bývalým atletickým srdcem dokázal opatřit místo k sezení pro toho starého muže.

Jen si sedl, zeptal se ho jiný starý muž, dívaje se na mne: „Kdo je to?“ okamžitě odpověděl: „Můj syn, můj indický syn.“ Užasl jsem nad jeho laskavými slovy a blažilo mě, že uhodl moji národnost. Jeho vděčnost nemohla zůstat nečinná. Tiše a kousek po kousku protlačoval vedle sebe místo. Mladá dívka, která seděla vedle něj, nemohla pochopit jeho podivné chování. Takto se snažil asi dvacet minut, dokud neuvolnil dost místa, abych si mohl sednout vedle něj. Vskutku velký byl jeho triumf, když mě se skotským přízvukem vyzval, abych si sedl. „Opravdový otec,“ promluvilo nahlas mé vděčné srdce. „Můj skotský otec!“

Ztracen

Občas jsem o víkendech jezdil metrem k mé duchovní sestře Kailash-ben. Často zvala na návštěvu několik indických přátel. K jejímu bytu jsem byl schopen dojet bez potíží. Jak je možné, že jsem na zpáteční cestě vždy zabloudil?

Kailash-ben bydlela na Manhattanu. Tehdy jsem také bydlel na Manhattanu. Problém byl v tom, že po jisté hodině některé vlaky nejezdily. Čekal jsem na vlak a myslel si: „Protože mě tento vlak dovezl sem, jistě mě také odveze zpátky.“ Byl jsem si naprosto jist, že nastupuji do správného vlaku.

Byl jsem tak hloupý! Místo aby mě ten vlak dovezl domů, ocitl jsem se na nějakém jiném místě. Když jsem požádal ostatní pasažéry o pomoc a sdělil jim svoji adresu, ptali se mě: „A co děláte tady?“
Pokaždé jsem nastoupil do nesprávného vlaku.

Dojíždění z Brooklynu

Když jsem bydlel v Brooklynu na New Utrecht Avenue, musel jsem do práce jet třemi vlaky. Dovedete si to představit? Jedním vlakem jsem jel jen pět bloků, potom jsem musel přestupovat. Druhý vlak zastavoval na Manhattanu, ale nejel k Páté Avenue, a tak jsem musel znovu přestupovat, abych se dostal ke konzulátu. Já jsem byl ale šťastný, protože jsem měl hodně času na meditaci. Vždy jsem seděl na straně průvodčího. Poslední vlak mne zavezl na opačnou stranu Central Parku. Potom jsem šel na konzulát ještě pět minut přes park.

V lednu roku 1966 byla dvoutýdenní generální dopravní stávka, a díky tomu jsem musel každý den chodit pěšky do práce a večer zase domů. Byla velmi tuhá zima a všude byl sníh.

Část IV — Přátelé a obdivovatelé z ranných dob

Moje přednáška pro zdi

Ida Pattersonová byla ke mně ohromně laskavá. Znala mě z ášramu a v prosinci roku 1965 mne pozvala do Minneapolisu, abych zde přednášel. Jel jsem tam na celý týden. Bydlela na Dupont Avenue.

Moje první přednáška v Minneapolisu skončila fiaskem! Předpokládal jsem, že budu mluvit o reinkarnaci. Ida přislíbila, že by mělo přijít mnoho lidí. Ale nepřišel nikdo. Ona sama byla jediným posluchačem. Přednášel jsem ke zdem.

Vzpomínám si, že jeden z nejdražších žáků Sri Ramakrišny, Svámí Brahmananda, měl přednášku a nikdo nepřišel. Řekl potom, že byl velmi šťasten, protože tam byla velká přijímavost. Řekl: „Zdi se se mnou nepřely. Jindy mi lidé na přednáškách pokládali tak nesmyslné otázky.“

V mém případě to bylo stejné. Přednášel jsem, zatímco Ida seděla celou dobu u dveří s nadějí, že někdo přijde. Ale nikdo nepřišel.

Napaden nepřátelskými silami

Během doby, kterou jsem strávil v Minneapolisu, jsem bydlel u Idy Pattersonové. Připravila pro mne pokoj v přízemí. Ona sama spala v horním patře. Ó Bože! Neřekla mi, že právě v tom pokoji před deseti či dvanácti dny její muž spáchal sebevraždu! Proč své pozvání nezrušila?

Jakmile jsem se pokusil usnout, přišel nespokojený duch jejího manžela a po něm mnoho nepřátelských sil. Napadly mě, protože když někdo spáchá sebevraždu, je to největší vítězství nepřátelských sil. Řekl jsem si: „Co to? Tento pokoj je čistý. Co se stalo?“ Potom jsem se musel těm nepřátelským silám postavit.

Ráno jsem řekl své hostitelce: „Co se stalo vašemu manželovi, Ido?“ Ten duch mi totiž řekl, že byl jejím manželem. Potom jsem jí řekl, co se v noci odehrálo a ona začala plakat. Nakonec se mi přiznala, že v tom pokoji její muž spáchal sebevraždu. Snad se příliš styděla, aby mi o tom řekla. Nedovedla si představit, že bych mohl být napaden nepřátelskými silami. Kdyby tam spal někdo jiný, tak by se možná nic nestalo. Ale občas tito nebožští duchové přijdou a napadnou duchovního člověka v naději, že od něj dostanou požehnání. Útočit jako potměšilé opice je v jejich pravé přirozenosti.

Věřil ve Světlo, ne v Boha

Ida byla vdaná několikrát. Druhý den mého pobytu v Minneapolisu za námi přišel její třetí manžel, aby se se mnou setkal. Byl to velký vědec. Přeli jsme se a dohadovali a já jsem jako obvykle jeho vědu zavrhoval. On mezitím také řekl několik velmi nepěkných věcí o duchovnosti. Stali jsme se dobrými přáteli a naše debata nás velmi těšila. V jednu chvíli jsem se na něj podíval a on řekl: „Nevěřím v Boha, ale věřím ve Světlo. Když meditujete, vidím Světlo uvnitř vás.“

Tím naše argumentování skončilo. Jeho filozofie byla podobná filozofii buddhistů. Nevěří v Boha, ale věří ve Světlo.

Právníkův slib

Naštěstí se můj osud změnil a na moji druhou přednášku v Minneapolisu přišlo poměrně dost lidí. Třetího večera jsem měl přednášku na jiné téma a přišlo tam mnoho univerzitních studentů. Byl tam také jeden právník, který byl hluboce pohnut. Řekl mi, že vlastní kostel a že mi jej chce v mém jménu věnovat, abychom v něm mohli slavnostně otevřít centrum. Řekl mi i jméno toho kostela.

Následující den se Ida spojila s vedením té církve a oni jí řekli, že ten právník není ani členem jejich kongregace. Neměl s jejich církví nic společného.

To je tedy příběh o právníkovi, který se stal tak oddaným, že mi chtěl věnovat kostel!

Můj způsob zpěvu Óm

Během této třetí přednášky se stala jiná příhoda. V jednu chvíli jsem zpíval Óm. Jako obvykle, zpíval jsem tuto slabiku svým vlastním způsobem. Ke konci setkání vstala jedna paní a místo toho, aby mi položila nějakou otázku, řekla, že můj způsob zpěvu Óm je naprosto špatný. Správný způsob se naučila od sanskrtských učenců.

Řekl jsem: „Zde je důkaz, že nejsem učenec! Můj způsob je určitě špatný.“ O dvacet minut později mne žádala, abych jí znovu a znovu opakoval svůj způsob, aby se jej mohla naučit.

V Minneapolisu mě potkalo tolik zábavných příhod, hned od prvního večera! Ale mně se to místo líbilo. Bylo zde založeno naše druhé nebo třetí centrum. Nabízím Idě Pattersonové nanejvýš dušeplnou náklonnost a lásku svého srdce.

Prohlídka Minneapolisu

Jednou jsme si s mojí hostitelkou Idou Pattersonovou vyjeli na prohlídku města. V tramvaji řekl nějaký muž své ženě, aby si sedla na místo naproti mému. Povídali si v bengálštině. Zeptal jsem se toho muže, odkud pocházejí. Řekl: „Moje manželka je z Chittagongu a já jsem z Dhaky, ale vyrůstal jsem v Chittagongu.“ A začal si se mnou povídat v opravdové bengálštině.

Žili v Saúdské Arábii. V jeden den, v jednu hodinu jsme se potkali v tramvaji v Minneapolisu! Tento svět je tak malý. V té tramvaji jelo tolik lidí, ale oni si sedli vedle nás.

Cosi v mých očích

Před třiceti čtyřmi lety, v roce 1962, byla Ida Pattersonová úplně první lidskou bytostí, či hledajícím Pravdy nebo milovníkem Boha, který něco spatřil v mých očích. Řekla to Nolini-da, mému nadřízenému. Jednou odpoledne jsem vstoupil do pokoje Nolini-da, kde jsem obvykle pracoval a on mi řekl: „Podívej, co ta americká žena, Ida Pattersonová, v tobě vidí. Dnes ráno sem přišla, aby si se mnou pohovořila a ty jsi jí řekl, že tady nejsem. A ona v tvých očích viděla takové věci! Tvé oči ji fascinovaly.“

Řekl jsem Nolini-da: „Ida Pattersonová? Neznám ji.“

Potom jsem se s ní spřátelil. Před třiceti čtyřmi lety cosi viděla v očích vašeho Gurua. Před třiceti čtyřmi lety řekla Nolinimu-da o svém zážitku a já stále tuto vzpomínku opatruji.

Opětné shledání s Idou Pattersonovou

Druhého října 1987 jsem navštívil Minneapolis, kde jsem měl koncert a znovu jsem se setkal s Idou Pattersonovou. Řekl jsem jí: „Jste stále tak silná, energická a dynamická. Jsem šťasten, že vás zase vidím. Před dvaceti lety jsem vás navštívil a vy jste se mě ujala.“

Odpověděla: „To jste byl ještě mladý muž. Řekl jste mi, že když jste přijel do Ameriky, bylo to jako vstoupit do lví tlamy.“

„Naštěstí jsem nebyl pozřen!“ zněla má odpověď.

Můj milovaný Woodstock

Od roku 1964 chovám k Woodstocku nejvyšší náklonnost. Začal jsem tam jezdit v květnu roku 1964 a pokaždé, když tam znovu jedu, roste ve mně touha mít tam nějaké velmi dušeplné a míruplné místo, kam by mohlo chodit meditovat mnoho hledajících. Ale běda, moje touha ještě nebyla naplněna.

Vždy v pátek večer, po skončení práce na konzulátě, jsem na „Grand Central Station“ nastupoval do autobusu společnosti Greyhound ve směru na Woodstock. Několikrát jsem zabloudil. Vpředu na autobusu bylo napsáno „Woodstock“, ale z nějakého důvodu jsem omylem nastoupil do jiného autobusu.

Jednou v pátek sněžilo. Jel jsem ale do Woodstocku i v takovém počasí. Když jsem vystoupil z autobusu, musel jsem jít ještě půl míle pěšky. Nebylo tam žádné světlo, nic, a k tomu hustě sněžilo.

Ve Woodstocku jsem měl mnoho, mnoho duchovních zážitků. Meditoval jsem na vrcholku jistého kopce. Měl jsem tam zvláštní místo v suchém a vyprahlém lese. Chodíval jsem tam brzy z rána. Byla to pro mne taková radost meditovat na vrcholu toho kopce.

Jednou jeden z mých sponzorů, paní Ann Harrisonová, přišla a položila mi přímo záplavu otázek o duchovnosti. Zodpověděl jsem nekonečné množství jejích otázek. Kdyby byly všechny ty otázky a odpovědi zaznamenány, vydalo by to nejméně na dvacet zvláštních knih. Naštěstí či naneštěstí neovládala těsnopis.

Moje první zkušenost s řízením auta

Když jsem přijel poprvé do Woodstocku, chtěla Ann Harrisonová na oslavu mého příjezdu koupit dort. Jeli jsme do cukrárny a ona mě požádala, zda bych laskavě nezůstal ve voze, aby jí policie nemohla odtáhnout auto, nebo dát pokutu. Vůz stál přímo před cukrárnou uprostřed ulice.

Já chudák! Jenom co vešla do cukrárny, přišel policista a požádal mě, abych s autem odjel. Řekl jsem mu: „Neumím řídit auto.“

„Musíte!“ Nařizoval policista. „Udělejte to teď hned!“

Co jsem měl dělat? Podíval jsem se na písmena u řadící páky — bylo tam „D“: „R“: „N“ atd. Policista stále naléhal, abych odjel. Pomyslel jsem si: „R“ znamená doprava, (R = angl. Right, vpravo pozn. překl.) takže posunu páku k písmenu „R“ a pojedu doprava.

Když jsem dal páku na „R“, vůz se náhle rozjel dozadu a vrazil do vozu policejního důstojníka. Parkoval přímo za námi. To byla rána!

Začal na mne křičet. Já jsem mu ale řekl: „Vy jste mne přinutil. Vysvětloval jsem vám, že neumím řídit auto, ale vy jste mne přinutil. Myslel jsem si, že „R“ znamená doprava. (písmenem „R“ se na řadících pákách označuje zpátečka — Revers, pozn. překl.)

Policista obdivoval moji hloupou naivitu a ani mi nedal pokutu.

Píšu na ubrousek

V roce 1964 jsem se svými přáteli, Samem a Ericem, navštívil malou galerii ve Woodstocku. Blízko byla restaurace, kam jsme se šli najíst. K našemu stolu přišel nějaký muž. Byl velmi tlustý a těžce opilý. Jmenoval se Rudy a byl to guru Dulalovy sestry. Můj sponzor mě Rudymu představil a potřásli jsme si rukama. Jakmile mi potřásl rukou, začala mne pálit, protože to do mne všechno vstoupilo. Musel jsem si potom ruku omýt. Život je každopádně jen zkušenost!

Mí přátelé a já jsme se posadili k jídlu a náhle mou myslí bleskla vlna inspirace. Požádal jsem číšníka, jestli bych si mohl půjčit tužku nebo kuličkové pero. Nikdo z nás neměl papír, a tak jsem začal psát na papírový ubrousek. Napsal jsem dvě básně: „Father, I Am“ („Otče, já jsem“) a „Father, You Are the Child of Your Dream“ („Otče, jsi dítětem svého snu“) Tyto dvě nesmrtelné básně se objevily v „My Flute“. („Moje flétna“)

Rudy měl v New Yorku obchod se starožitnostmi, kde měl mnoho krásných soch Pána Buddhy. Byl velkým obdivovatelem Pána Buddhy. Sam měl také ve svém bytě sochu Pána Buddhy, která byla jako živá. Koupil ji v Rudyho obchodě. Chtěl jsem se do toho obchodu podívat, ale doufal jsem, že jeho majitel tam nebude. Jednoho dne jsem tam šel a jeho majitel naštěstí nebyl k zastižení. Některé sochy se mi velice líbily.

Časový rozdíl

Jednou jela Ann Harrisonová do Kalifornie, aby navštívila svoji přítelkyni. Než odjela, dala mi její telefonní číslo. A tak jsem jednoho dne ráno vytočil to číslo. Nevěděl jsem, že v Kalifornii jsou teprve tři hodiny. Myslel jsem si, že je v Americe všude stejný čas.

Její přítelkyně zvedla sluchátko a já se jí zeptal: „Je tam Ann Harrisonová?“

Odpověděla: „Cože!? Víte, kolik je hodin?“ Byla tak rozčilená. Shodou okolností byla duchovním vůdcem tamní komunity.

Později jsem Ann řekl, že mě její přítelkyně požehnala a Ann se cítila velmi špatně.

O mnoho let později přišla její přítelkyně na naši meditaci. Patřila k „Self-Realization Fellowship“ (velmi přibližně „Společenství seberealizace“) Uklonila se mi a řekla: „Svámí, jsem tak šťastna, že s námi meditujete.“ Okamžitě jsem si vzpomněl, že to byla ona, kdo mi tehdy vynadal do telefonu, ale neměl jsem to srdce jí to povědět.

Učím se ve Woodstocku řídit auto

V roce 1965 mi Ann Harrisonová předváděla základy řízení auta. Jel jsem dvě stě metrů a potom jsem zabrzdil. Ann převzala řízení a vrátila vůz k výchozímu bodu, protože jsem ještě neuměl couvat.

V autě visela na provázku velice roztomilá panenka. Když se panenka pohnula trošku doprava, myslela si Ann, že to znamená, že by měla jet, i když svítí červená. Ó Bože, kolikrát nás Bůh zachránil před vážnou nehodou! Její vnitřní hlas, ta malá panenka jí řekla, aby jela, a já jsem křičel: „Stůj! Stůj!“

Potom jsme měli zelenou a její panenka jí řekla, aby zůstala stát. Řidiči v autech za námi nás proklínali, ale její vnitřní hlas jí nedovolil jet dál.

Zlatý Purusha

Zde v Americe jsem jednou viděl Supreme jako Zlatého Purushu. A víte kde? Ve Woodstocku. Koncem roku 1964 jsem meditoval na Yerry Hill. Zde, svýma lidskýma očima, jsem viděl Supreme jako Zlatého Purushu. Je to popsáno ve Védách. Jak krásný a vysoký byl můj Supreme! Běžel se mnou a držel zlatou, jakoby kouzelnickou hůlku. Byl jsem přemožen světlem a blažeností. Tento druh zážitku nemůže být nikdy, nikdy zapomenut.

Srdce a duše Woodstocku¹

/ Promluva při příležitosti inaugurace Mírové míle ve Woodstocku
3. června 1988/

Před dlouhými dvaceti čtyřmi lety jsem poprvé přišel do Woodstocku. Od té doby jsem byl ve Woodstocku mnohokrát. Miloval jsem duši Woodstocku, stále miluji duši Woodstocku a navždy budu milovat duši Woodstocku. V této chvíli jsem nanejvýš vděčný srdci a duši Woodstocku, že mi dala zlatou příležitost k zasvěcené službě jeho duši, srdci, mysli, vitálnu a tělu.

Mír je ta jediná věc, kterou všichni potřebujeme, kterou svět zoufale potřebuje. Zde bude naší oddanou, zasvěcenou a dušeplnou službou této velké komunitě vykonán skutek našeho sebenabízení. Plodný je Woodstock. A my se snažíme s oddanou službou přidat naše dušeplné kvality této velké a dobré komunitě.

Měl jsem zde překypující zážitky, dušeplné zážitky, duchovní, osvěcující a naplňující zážitky. Stále mám zde ve Woodstocku velmi, velmi dobré přátele. Byli ke mně za ta léta mimořádně laskavi a já jim za to nabízím své srdce vděčnosti.

Nemohu přiměřeně vyjádřit mé vnitřní cítění. Mohu pouze říci toto: „Ó srdce Woodstocku, měl jsem tě mimořádně rád, stále tě mám rád a vždy tě budu mít rád. Bylo to zde, kde jsem měl sen, zlatý sen, učinit cosi na naší cestě manifestace zde na zemi. Trvalo nám dvacet čtyři let, než jsme zaseli semínka krásy mého snu. Nyní budeme nabízet náš sen jednoty, domov jednoty a rodinu jednoty nejenom ve Woodstocku, ale po celém světě.

Jízda na eskalátoru v OSN

Samova maminka byla na mne velmi, velmi milá. Jmenovala se Rose. Když měl můj život v Americe teprve dva týdny, vzala mě poprvé do OSN. Šli jsme do prostoru pro návštěvníky a velmi láskyplně mi předvedla, jak nastoupit na eskalátor. V Indii jsem s eskalátory nikdy žádnou zkušenost nezískal. Když jsme byli na konci, nevěděl jsem, co dělat, a tak jsem skočil. Přes její moudré a soucitné instrukce jsem udělal poloviční salto a krásně upadl na zem. Naštěstí jsem se nezranil. Tehdy bylo moje atletické srdce dost silné a statečné pro takovou zkušenost. Samova maminka byla v šoku, když mě viděla padat a spílala si, že mi neřekla, co udělat na konci jízdy.

Potom jsme šli k jedné mladé paní, která hovořila o OSN. V jednu chvíli řekla Samova maminka průvodkyni: „Haló, mladá paní, proč mluvíte tak rychle? Můj indický syn nemůže ničemu rozumět. Mluvte proboha pomalu, aby vám mohl rozumět. Jaký má smysl provádět zde cizince, když vám potom nerozumí?“ Kamkoliv jsme přišli, kdekoho napomínala a říkala, jak se ke mně mají chovat.

I nyní se stává, že jsem zmaten a použiji nesprávného eskalátoru. Docela často chodím na procházku ke Kennedyho letišti. Občas jsem v jiném světě a nedívám se, který eskalátor jede nahoru a který dolů. Vstoupím na nesprávný a upadnu.

Nekončící vděčnost

Jednou jsem s Ericem Hughesem, přítelem mého sponzora, navštívil jeho rodiče v Pittsburghu, v Pensylvánii. Bylo to při příležitosti Dne Díkuvzdání. Před jídlem mě Ericova matka požádala, abych řekl poděkování. Nevěděl jsem, co tím slovem „poděkování“ myslí. Potom řekla: „Řekni nějakou modlitbu.“Moje modlitba tedy začala. Naneštěstí neměla žádného konce! Všichni čekali, kdy už se pustíme do jídla a moje modlitba pokračovala a pokračovala. Ale Ericova maminka byla na mne velmi laskavá. Oslovoval jsem ji jako svoji maminku. Řekla mi: „Řekni jen krátké poděkování. Nemusí být tak dlouhé!“

Když jsem podruhé navštívil Ericovy rodiče, byl jsem tam tři nebo čtyři dny. Znovu mě prosila, abych přednesl poděkování. „Ne, já to nechci říci.“ řekl jsem.

„Jenom minutu, řekni to prosím,“ žádala mě. Řekl jsem tedy poděkování dokonce kratší než jednu minutu. Tak jsem se tedy naučil říkat poděkování.

Nemohu jíst maso

Když jsem poprvé navštívil Ericovy rodiče, bylo to v Den Díkuvzdání, a proto se všude jedl krocan. Jeho matka mě prosila, abych ho jedl, ale já jsem zdvořile odmítl.

Potom řekla: „Kdybych byla tvoje maminka, poslechl bys mne?“

Odpověděl jsem: „I kdybyste byla mojí maminkou, neposlechl bych vás. Ostatní vaše žádosti určitě splním, ale maso jíst nemohu. Když jsem za ní přijel s Ericem podruhé, už mě neprosila, abych jedl maso. Ericova maminka byla jako moje skutečná matka. Oslovoval jsem ji tak. Byla na mne tak laskavá. Jmenovala se Caroline Hughesová. Vzala mě do několika obchodů. Kdosi z jejích přátel se jí zeptal: „Kdo je to?“ Velmi statečně odpověděla: „To je můj indický syn.“

Ericův otec byl prakticky chromý. Měl televizor a u svého křesla cosi zmáčknul a televizor se sám zapnul. Řekl jsem: „Jak je to možné?“

Nyní mám stejné dálkové ovládání.

Můj zážitek v autobusu

Jednou jsem jel navštívit Ericovy rodiče do Pittsburghu sám. Když jsem se v noci vracel autobusem zpátky, díval jsem se celou cestu na Měsíc. Trvalo to tři a půl hodiny nebo více. Nebyli tam žádní další pasažéři. Řidič řídil a já jsem ani nechtěl si s ním povídat. Jenom jsem meditoval a meditoval na Měsíc.

Nepotřebuji žádný pozemský titul

Jak víte, přijel jsem do USA v dubnu roku 1964. Asi v září nebo v říjnu toho roku mi jeden můj velmi dobrý přítel chtěl s velkou starostlivostí pomoci. Jmenoval se John Kelly. Jeho pomoc spočívala v tom, že mi chtěl zajistit vzdělání na škole „New School“. Řekl mi: „Nikdo tě neocení, nikdo tě nevezme na vědomí, dokud nebudeš mít diplom z New School. V New School se můžeš specializovat na jakýkoli předmět, včetně toho, jak přednášet. Zaplatím ten kurs, takže budeš moci získat diplom.“

Pár dní jsem nechtěl vyhovět jeho žádosti, ale nakonec jsem souhlasil. Vzal mě do New School na zápis. Za stolem seděla žena středního věku a před ní byla dlouhá fronta. Přede mnou bylo asi čtyřicet lidí. Stoupnul jsem si do fronty a po deseti či patnácti minutách jsem ztratil všechnu svoji trpělivost. Řekl jsem: „Bůh mi dal Svůj diplom. Nepotřebuji žádné pozemské vzdělání. To je přespříliš!“

Můj přítel John Kelly měl ke mně upřímnou lítost. Řekl jsem: „Mým cílem není získání titulu. Nepotřebuji ho.“ Tento přítel pracoval jako požárník. Jeho srdce bylo opravdu velké, větší než největší. Později jel do Sri Aurobindova ášramu a strávil tam pět nebo šest let. Nyní už nežije.

Deseticentový obchod

V roce 1964 jsem navštívil obchod v Greenwich Village. Byl to deseticentový obchod — vše tam stojí deset centů. Byl jsem tak šťasten, protože jsem měl u sebe jen dva dolary. Vybral jsem si pár věcí a šel je zaplatit. Řekli mi, že jim dlužím tři dolary.

Řekl jsem: „Co to? Myslel jsem, že je vše po deseti centech!“

Ukázali mi cedulku, kde byla za cenou deseti centů šipka směřující vzhůru.

Minulý měsíc jsem byl v Greenwich Village u doktora, aby se mi podíval na nohu a hledal jsem ten slavný deseticentový obchod. Ale už tam nebyl.

Šaty ze second-handu

Když jsem pracoval na konzulátě, mnohokrát jsem nosil obleky a saka, které mi vůbec nepadly, protože jsem je od někoho dostal. Ten někdo byl Artur Gregor. Byl starším redaktorem u Macmillan Publishing Company a byl to Samův a Ericův přítel. Byl mnohem vyšší než já a skoro dvakrát širší, takže jeho šaty byly pro mne příliš veliké. Ale nezbytnost nezná pravidla. Neměl jsem dost peněz, abych si mohl koupit zimní kabát nebo pořádný oblek a byla taková zima. Byl ke mně velmi milý. Měl jiného Gurua, ale měl ke mně úctu a obdiv.

Arturova duchovní matka

Toto je komický příběh. Artur Gregor měl Gurua z Jižní Indie, jehož jméno jsem neznal. Tento Guru byl dříve policejním důstojníkem.

Opustil policejní život, modlil se, meditoval a stal se duchovním mistrem. Artur mi vyprávěl o soucitu svého Gurua a o jiných věcech. Občas jsem mu o jeho Guruovi něco řekl já. Jednou jsem mu řekl, že jeho Guru vlastní plachetnici. On mi na to řekl: „Jak to víš?“

„Tvůj Guru se mi ukázal,“ odpověděl jsem: „vidím ho na palubě lodi s jednou tvou duchovní sestrou.“

„Ano, to je Sushila,“ řekl Artur. Potom se stal mým velkým obdivovatelem, protože jeho Guru opravdu vlastnil plachetnici, na které se několikrát on a jeho duchovní bratři a sestry plavili.

Artur chodil k mým přátelům docela často. Jeho byt byl velmi blízko našeho, jenom o dvě čísla od nás. My jsme bydleli na Greenwich Avenue č. 43 a on na Greenwich Avenue č.45. Občas také pozval Erica, Sama a mne na návštěvu a meditaci. Sam a Eric byli jeho dobří přátelé.

Jednoho večera jsme meditovali v jeho bytě. Bylo to při příležitosti narozenin jeho Gurua. Řekl nám, že jeho Guru rád medituje potmě, takže tam nebylo mnoho světla. Jeho byt byl celý zatemněný. Najednou jsem svým třetím okem spatřil ženu středního věku, jak stojí za Arturem a žehná mu, zatímco on medituje. Žehnala mu s velkou láskou. Ta žena mi řekla, že je jeho duchovní matkou.

Po meditaci jsem řekl Arturovi: „Něco jsem viděl. Někdo stál za tebou a žehnal ti. Řekla, že je tvojí duchovní matkou. Mohu ti říci i její jméno! Jmenovala se Nirupama. Ty jsi mi nikdy neřekl, že tvůj Guru je ženatý!“

Jméno té paní bylo absolutně správné. Byla to manželka jeho Gurua. Artur byl tak ohromen. Zeptal se mě: „Jak to víš?“ Moji přátelé se ptali na totéž. Jejich obdiv vůči mně značně vzrostl, protože jsem jim předvedl kouzlo.

Od té doby mi Artur dával velmi pěkná saka. Byl také básníkem. Vyšly mu dvě nebo tři knihy a jednou své básně předčítal v Guggenheimově muzeu. Byl ke mně velmi laskavý.

Artur Gregor měl velmi blízké spojení s indickým velvyslancem v OSN, s Rikhi Jaipalem. Když jsem v roce 1979 namaloval obraz věnovaný UNICEF, velvyslanec Jaipal ho představil s nejvyšším respektem jménem vlády Indie. Byla to jeho žena, Sushila, kterou jsem tenkrát viděl v té plachetnici.

Přednes mých básní v přepychové restauraci

Jednoho dne přišel na konzulát starý ruský džentlmen s otázkou, zda známe nějaké indické básníky. Stal se básníkem a chtěl diskutovat o některých literárních otázkách. Moji kolegové věděli, že píši básně, a proto mně ho představili. Stali jsme se přáteli.

Ten džentlmen se jmenoval Gruber. Jednou mě pozval k přednesu mých básní v jedné restauraci na Manhattanu. Ta restaurace se jmenovala Cavanti. Byla to velmi přepychová restaurace, ale její návštěvníci se chovali značně nebožským způsobem. Pili a pili. Zatímco pili, my jsme měli přednést své básně.

Pan Gruber přednesl několik svých básní a potom mi řekl, abych vstal a něco přednesl. Přečetl jsem dvě nebo tři mé básně a potom jsem řekl: „Jdu odtud! Nezůstanu tady.“

To byla moje první a poslední zkušenost s čtením básní v restauraci. Bylo tam takový hluk! Občas vstali dva nebo tři básníci současně. Byli připraveni přednést své básně ve stejný okamžik.

Druhé pozvání

Následující den pozvala jedna paní dva z nás, abychom k ní večer přišli a vyslechli její poezii. Byla velmi milá, velmi soucitná, ale já jsem nechtěl jít. Nechtěl jsem jít někam, kde by lidé pili a kouřili.

A tak pan Gruber zatelefonoval té paní a zeptal se: „Bude se během čtení kouřit a pít?“

Ta paní řekla, že pití a kouření nebude dovoleno, a proto jsme se rozhodli, že půjdeme. Přednesla osm nebo deset svých vlastních básní. Byla velmi aristokratická a poslouchat její básně bylo pro mne potěšením.

Potom mě požádala, abych přednesl něco z mých básní. V tomto případě jsem však z opatrnosti své básně nepřinesl. Nechtěl jsem riskovat další nešťastnou zkušenost.

Na kluzišti

Jednoho dne mne můj přítel pan Gruber vzal na kluziště, aby mi předvedl své bruslařské umění. Přišli jsme k velkému kulatému nezastřešeném kluzišti na Manhattanu. Myslím, že to bylo Rockefellerovo Centrum. Jemu bylo osmdesát let a mně jenom třicet tři, bruslit na ledě jsem však neuměl. On byl tak plný energie a kroužil kolem dokola tak rychle.

Já chudák! Jenom jsem se díval a díval.

Hitler se postaral o jeho otce

Jednoho dne jsme se s panem Gruberem procházeli v Central Parku. Ptal se mě na moje rodiče. Řekl jsem: „Ztratil jsem své rodiče, když jsem byl ještě docela mladý, v deseti nebo jedenácti letech.“ Potom jsem mu řekl: „A co vaši rodiče? Co váš otec?“

Můj otec?“ řekl: „Hitler byl tak soucitný k mému otci. Postaral se o něj.“ Tímto způsobem jsem se dozvěděl, že jeho otec byl zabit za války.

Žák-zubař

/ Bholanath:
Jednou Guruovi vypadl zub. Byl to zub z horní čelisti na boční straně. Byl jsem vyškolen jako zubní technik, a proto jsem řekl, že bych se pokusil pro něj udělat nový, pokud budu mít otisk. Vzal jsem Gurua k zubaři na sejmutí otisku, ale ten zubař to nechtěl udělat. Podle něj náš postup nebyl zcela správný. Tak či onak jsem vzal Gurua k jinému příteli, který ten otisk udělal, a já jsem se začal připravovat ke zhotovení zubu. Nikdy předtím jsem to nedělal a dost lidí mi radilo a pomáhalo. Nakonec byl ten zub Guruovi vsazen do čelisti./

Moje první tiskárna

První tiskárna, u které jsem v Americe tiskl, nesla název „Mr. Custer“ (pan Custer). Vlastník byl Žid a jeho obchod byl na New Utrecht Avenue, přímo naproti domu, kde jsem bydlel. On to byl, kdo vytiskl úplně první číslo AUM Magazine v roce 1965. Později vytiskl mnoho, mnoho čísel.

Oba jsme žili v představě, že ten druhý je hluchý. Jak my jsme na sebe z plných plic křičeli! Nehádali jsme se, ale cítili jsme, že pokud nebudeme křičet, tak se neuslyšíme. Vždy jsme diskutovali o politice. Já jsem argumentoval ve prospěch Ameriky. On zase ve prospěch Číny. Byl to Žid, ale měl rád Čínu. Jak nádherné měl argumenty! Nicméně jsme se oba měli velmi rádi. Byli jsme tak dobří přátelé. Vždy byl ke mně velmi, velmi milý.

Prakticky po šestnácti letech přišel na jeden z mých koncertů na Manhattanu. Po koncertu přišel ke mně. Díval jsem se na něj, on se díval na mne. Nakonec říkám: „Jste vy pan Custer?“

On řekl: „Jste pan Ghose? Jste Chinmoy? Jak ti mám teď říkat? Mám ti říkat Ghose, nebo Chinmoy?

Já jsem řekl: „Ne, mé jméno je nyní Sri Chinmoy. Zapomněl jsi?“

Potom mi začal vyprávět, jak věděl, že se jednoho dne stanu velkým.

Stále si pamatuji pana Custera

Před čtyřmi nebo pěti lety cosi Sanatan hledal právě v této části Brooklynu a narazil na tuto tiskárnu. Vstoupil dovnitř. Pracoval tam nějaký mladý muž. Byl to syn pana Custera. Když mu Sanatan řekl mé jméno, řekl: „Pamatuji si na něj.“

Sanatan přišel za mnou a řekl mi, že našel moji první tiskárnu. Nemohl jsem tomu uvěřit. Po tolika letech! Sanatan mne tam vzal, abych se na to místo podíval. Bylo přesně stejné a na protější straně ulice byl stále ještě obchod s květinami.

Vstoupil jsem dovnitř a syn pana Custera mne ihned poznal. Jeho otec už v té době nežil. Řekl jsem mu: „Nyní, když jsem vás poznal, chci u vás vytisknout jednu svoji knihu.“

On na to: „Jistě, samozřejmě. Vím, jak mnoho vás můj otec miloval. Udělám tuto zakázku za velmi nízkou cenu.“

Řekl jsem: „Řekněte si libovolnou cenu. Tolik vzpomínám na vašeho otce.“ Choval ke mně velkou náklonnost.

A tak vytiskl jednu knihu.

Moje adoptovaná babička

V té době byly ke mně velmi laskavé starší ženy. Jedna stará paní z Bronxu se stala mou babičkou. Chtěla jet do Indie. Přišla žádat o vízum a tam mne spatřila. Potom přišla na konzulát ještě mnohokrát. Nosila mi jogurty. Jednou nebo dvakrát mi vyhubovala, protože jsem nejedl její jídlo. Byla malá, ale vždy když mne viděla, popadla mne kolem ramen. Dvakrát nebo třikrát mne k sobě pozvala domů do Bronxu na jídlo. Tehdy jí bylo kolem sedmdesáti let. Jedla maso, ryby, a tak podobně. Řekl jsem: „Nemohu jíst tyto věci“, a proto měla pro mne vždy nějaký jogurt.

Co se s ní potom stalo? Kam šla? Odešla z mého života.

Jedu do Vietnamu

Od zastávky metra, na níž jsem při cestě na konzulát vystupoval, stál o půl bloku dále ohromný strom. Každý den jsem se u něj zastavil a dvě minuty se modlil. Ve své modlitbě jsem šel až do Vietnamu, abych chránil jednoho mladého muže, syna mé žákyně. Té žákyni jsem dal jméno Durga. Její občanské jméno znělo Irene Silver.

Jednoho dne za mnou přišla Durga s pláčem. Řekla: „Můj syn Neil odjel do Vietnamu, a ještě jsem od něj nedostala jediný dopis. Mám takový strach. Vojáci tam umírají každý den.“

Utěšoval jsem ji a řekl jsem: „Neměj obavy. Jsem si jist, že je v bezpečí.“ Myslela si, že jsem jí nabídl jenom obyčejnou lidskou útěchu. Ale já jsem každý den meditoval a modlil se k Supreme, aby seslal Svoji Ochranu do Vietnamu.

Naneštěstí mi neuvěřila, protože od svého syna nedostala žádný dopis. Řekl jsem jí, že by ji určitě vláda informovala, kdyby její syn padl. Nakonec jsem řekl: „No tak dobře. Dostaneš dopis.“

Jednoho večera ve Vietnamu seděl její syn docela uvolněně na židli. Náhle se před ním kdosi objevil. Řekl jsem mu: „Tvoje matka má o tebe strach. Napiš jí prosím tě dopis. Jsem její duchovní Mistr.“

Nedlouho poté od něj dostala dopis. Napsal jí: „Mami, přišel ke mně jakýsi indický džentlmen a řekl, že je tvůj duchovní Mistr. Díval se na mne a požádal mne, abych ti napsal dopis, aby ses nebála.“

Ukázala mi ten dopis v centru. Věříte tomu? Umíte si to představit? Kde je New York a kde je Vietnam? Osm nebo devět měsíců jsem se před tím, než jsem šel do práce, modlil, opíraje se o ten strom. A Bůh vyslyšel moje modlitby. Její syn se vrátil z Vietnamu zcela v pořádku.

Jednoho dne mne pozvala Durga k sobě domů, abych se setkal s jejím synem. Šel jsem tam s Alo. Ten chlapec se o duchovnost nezajímal, a tak zůstal v horním patře. Prosila ho, aby sešel dolů, ale on nechtěl. Nakonec sešel blahosklonně dolů.

Jakmile mne uviděl, byl velmi šokován, protože ve mně poznal toho indického muže, kterého viděl ve Vietnamu. Já jsem se na něj také díval, asi dvě nebo tři minuty. Potom jsem řekl: „Ale vy jste Němec. Vidím, že jste Němec.“ Náhle mne chytil za ruku a táhl nahoru k sobě do pokoje. Jeho pokoj byl zaplaven německými suvenýry a obrázky velkých německých vůdců. Ve své předchozí inkarnaci byl Němcem.

Naneštěstí taková zkušenost nikdy nikomu nezmění jeho přirozenost. Ta se mění jen skrze modlitbu a meditaci. O pár let později jsem slyšel, že ten samý mladý muž byl v Kalifornii uvězněn, protože zbil svoji přítelkyni.

Můj letmý úsměv

Když jsem bydlel na Manhattanu na 84-té ulici, stala se moje paní domácí mou žákyní. Jednoho dne mne prosila, abych poskytl rozhovor jejímu příteli. Setkání nebylo předem domluveno. Zavolala mi a řekla: „Zastav se po cestě do práce a promluv s ním pár minut.“

Už tak jsem měl zpoždění, a tak jsem řekl, že bych ten rozhovor mohl poskytnout večer. On ale řekl mé domácí, že si se mnou chce jen potřást rukou.

Bydlel jsem ve čtvrtém patře. Tehdy jsem do schodů i ze schodů běhával. Běžel jsem jako obvykle dolů a míjel byt mé domácí. Stál tam její přítel a já se na něj usmál. Trvalo to jen dvě sekundy. Potom jsem běžel dál, protože jsem měl velké zpoždění.

Večer po návratu domů jsem se ptal domácí, jestli její přítel na mne čeká. Řekla mi: „Ne, tvůj úsměv stačil. Jeho problém je vyřešen. Nechal ti tady deset dolarů.“

Můj úsměv odnesl všechna jeho trápení.

Setkání s Paulem Richardem

Jednoho dne se mne jeden můj kolega zeptal, jestli bych se nechtěl setkat s Paulem Richardem, velkým francouzským učencem a manželem Matky Sri Aurobindova ášramu. Nemohl jsem uvěřit, že je stále naživu. Žil jsem v představě, že odešel před mnoha lety.

Paula Richarda jsem se svým přítelem navštívil 29. dubna 1967 v jeho bytě na Flatbush Avenue v Brooklynu a měli jsme spolu tříhodinový rozhovor. Byl ke mně tak milý, laskavý a soucitný.

V jeho pokoji byl malý obrázek Sri Aurobinda. Řekl mi, že ho Sri Aurobindo vždy oslovoval „Bratře“ a on jemu také říkal „Bratře“. Měl pro Sri Aurobinda tolik lásky a respektu.

Pracoval pro francouzskou vládu. Myslím, že byl jeden čas francouzským konzulem v Alžírsku. Poprvé navštívil Sri Aurobinda v roce 1910. V roce 1914 navštívil Sri Aurobinda on i jeho paní. Po čtyřech nebo pěti letech se jeho paní vrátila sama.

Později přijel Paul Richard do Ameriky, aby mohl být se svými syny, kteří zde učili na univerzitě.

Ukázal mi okno ve svém pokoji a řekl: „Viděl jsem živě svého Bratra, jak tam stojí.“ Den předtím, než Sri Aurobindo v roce 1950 opustil tělo, objevil se před Paulem Richardem a požehnal mu.

Po tomto rozhovoru jsem všechno sepsal v bengálštině. Zaplnilo to třicet stran. Později jsem mé rodině v ášramu poslal fotografii z tohoto setkání. Když nedlouho poté Paul Richard zemřel, napsal jsem to přímo Matce.

Paul Richard byl vynikajícím spisovatelem. Napsal o Indii mnoho knih a v Indii se objevilo poměrně dost článků, oceňujících jeho dílo.

Božský bojovník

Během našeho maratonského rozhovoru mi Paul Richard řekl:

„Noliniho vidím spíše jako božského bojovníka, než jako velkého myslitele. Je Bratrovým (tj. Sri Aurobindovým) pozemským štítem a Nebeským mečem. Jeho mysl je osvícena, jeho život osvobozen. Obdivuji Noliniho.“

Nolini byl v ášramu mým bezprostředním nadřízeným.

Dostávám zelenou kartu

Trvalo mi tři roky, než jsem dostal zelenou kartu. Pomáhali mi Dulal, Madhuri a Sudha. Potom se neočekávaně zapojila jedna žákyně v Centru v Portoriku. Jmenovala se Rose. Dal jsem jí jméno Mukti. Jednoho večera jsme měli setkání v centru a ona byla meditací velmi, velmi dojata. Přišla potom ke mně a řekla: „Můj bratr Sol je asistentem na přistěhovaleckém úřadě v New Yorku. Jestli ti mohu nějak pomoci, dej mi prosím vědět.“

Zavolala svému bratrovi a já jsem po návratu do New Yorku za ním zašel. Řekla mi, že její bratr by pro ni udělal cokoliv. Byl jsem tehdy jen mladší úředník, ale jednal se mnou velmi hezky. Jmenoval se Sol Mark. Dulalovo jméno bylo Sol Montlack. Pomohl mi s vyplněním všech formulářů a s mnoha dalšími věcmi, které jsem musel udělat. Ještě předtím mi pověření úředníci napsali, že musím nejdříve mít dopis ze Sri Aurobindova ášramu, ve kterém by bylo potvrzeno, že jsem kvalifikován vyučovat. Řekl jsem Solovi: „Nemohu je o to požádat, protože jsem odešel proti jejich vůli.“ Jen se usmál a tento požadavek zrušil. On sám odpověděl mým jménem na mnoho otázek. Jeho poslední otázka zněla: „Takže, kdy plánujete cestu do Ruska nebo do Číny?“ Řekl jsem: „Neplánuji takovou cestu.“ Na to mi dal svůj široký úsměv. Později jsem se dozvěděl, že americké imigrační úřady nedovolují lidem se zelenou kartou cesty do Ruska a do Číny.

Obvykle chodí lidé na přistěhovalecký úřad nejméně třikrát, ale já tam byl jen jednou. Na konci našeho rozhovoru mi Sol Mark řekl, abych neriskoval, a ještě dva nebo tři měsíce pracoval na konzulátě. Pracoval jsem do poloviny června 1967 a potom jsem odešel z práce a odjel do Portorika.

Z Portorika jsem chtěl jet na Jamajku, na Karibské ostrovy, ale to jsem bez zelené karty nemohl. Zavolal jsem tedy Solu Markovi z Portorika. Řekl: „Kdy chcete jet na Jamajku?“ Řekl jsem mu datum. On odpověděl: „Zajistím to.“ Tím rozhovor skončil.

Myslel jsem si, že o něm uslyším tak za deset nebo jedenáct dní, ale už za dva dny přišla poštou zelená karta. Na obálce bylo jeho jméno. Vypadal jako Ashritův otec. Obvykle byl velice přísný, ale kvůli své sestře byl na mne velmi milý. To je to, co mohou po sobě bratr a sestra požadovat.

V den, kdy mi slíbil zelenou kartu, jsem udělal něco pro jeho duši. A když jsem se vrátil z Jamajky, kolik jsem toho pro jeho duši udělal! Jakmile jsem dostal zelenou kartu, poslal jsem mu vázanku. Potom jsem mu o Vánocích věnoval krásný dárek. Poslal mi děkovný lístek, kde napsal, že je šťasten, že mi mohl pomoci. Později se ve svém úřadě stal vedoucím. Nyní je ve výslužbě a žije na Panenských ostrovech.

Jeho sestra Rose byla naším žákem po tři roky a potom se odstěhovala na Floridu. Její manžel byl na mne také velmi milý, třebaže se nestal mým žákem. Několikrát jsme u nich v Portoriku jedli. Jednou její manžel řekl, že Sol je velmi špatný. Rosa svého bratra hájila. Po jednu hodinu jsme se Alo, Sudha a já těšili jejich souboji. Jídlo bylo hotové, ale nemohli jsme jíst, dokud jejich boj neskončil.

Jsem Rose tak vděčný. Ona mne zachránila, byla hlavním nástrojem pro získání mé zelené karty. Bez té karty bych v uplynulých třiatřiceti letech nemohl v Americe žít.

Část V — Prvá poselství

Novoroční poselství pro rok 1966

Nechť lidstvo vystoupí o jednu příčku výše na stupnici božského růstu a uvědomí si ve své duši Sladkost, Radost a Mír Supreme.

Nechť v roce 1966 jednají ústa Pravdy a ruce Pravdy z čistého naplnění srdce.

Nový rok — co nás může naučit? Může nás naučit tajemství duchovní sebedůvěry. Může nás naučit, jak my sami můžeme být svými Pány a Spasiteli.

Od Nového roku se můžeme naučit, že Bůh je Bohem jen tehdy, je-li NAŠÍM Bohem, a ne MÝM Bohem. Od Nového roku se můžeme naučit, že Pravda je Pravdou, jen když je NAŠÍ Pravdou, a ne MOJÍ Pravdou.

V každém okamžiku jsme to my, kdo nás může učinit požehnáním nám samým a celému světu.

Nechť univerzální náruč Nového Roku vykvete ve stálý úsměv Vítězství na Tváři Supreme.

/1. ledna 1966
New York/

Motto AUM Center²

ČLOVĚK JE SRDCEM NEKONEČNOSTI.
ČLOVĚK JE DECHEM VĚČNOSTI.
ČLOVĚK JE ŽIVOTEM NESMRTELNOSTI.

Novoroční poselství pro rok 1967

Povstaň! Tvůj Pán Supreme pro tebe pláče.

Probuď se! Tvůj Pán Supreme na tebe čeká

V Moři Transcendentálního Vědomí.

Běž! Tvůj Pán Supreme očekává tvůj jistý a bezpečný příchod.

Pochoduj! Jsi to ty, kdo bude realizovat tvého Pána Supreme právě v tomto životě.

Utíkej! Jsi to ty, kdo naplní tvého Pána Supreme

v tomto tvém životě zde na zemi.

Leť! Tvůj je Cíl vše-překračujícího Za.

San Juan, Portoriko

Poselství k příjezdu 13. dubna 1967

Mé duchovní děti,
jestli mám lásku, jestli mám soucit, jestli mám světlo, jestli mám sílu, jestli mám blaženost,
potom je to všechno pro vás, všechno pro vás, všechno pro vás.
Ó mé sladké děti.
Je to s vámi, pro vás a ve vás, že existuji zde na zemi.

Část VI — Časový přehled

13. dubna 1964
Chinmoy Kumar Ghose přiletěl na letiště Johna F. Kennedyho v New Yorku. Byl přivítán svým sponzorem, Samem Spanierem a jeho přítelem, Ericem Hughesem.

červen 1964
Začíná pracovat na Indickém konzulátě na Manhattanu.

červen 1965
Má představení s třemi písněmi v Guggenheimově muzeu, sponzorované Asia Society.

27. srpna 1965
První vydání AUM Magazine.

4. října 1965
První přednáška v USA v Hickswille High School. Ve stejný den přijel do New Yorku papež Pavel VI s promluvou k OSN.

10. listopadu 1965 Dopis od Dr. Radhakrishnana, prezidenta Indie, oceňující první číslo AUM Magazine.

19. prosince 1965
Počátek první série přednášek v Minneapolisu.

1-13. ledna 1966
Dopravní stávka v New Yorku. Chinmoy chodí každý den z Brooklynu pěšky do práce.

20. března 1966
Recitál v Indickém kulturním centru.

22. července 1966
Založení AUM Centra v Portoriku. Bylo to první centrum na světě.

30. července 1966
Sri Chinmoyovy spisy se začínají pravidelně objevovat v El Mundo v Portoriku.

12. srpna 1966
AUM Centrum je v New Yorku legálně registrováno. Toto bylo druhé Centrum na světě.

počátek 1967
Priyta Lakhini z Karibské oblasti, z Jamajky, pořizuje Transcendentální fotografii.

29. dubna 1967
Setkání s Paulem Richardem.

13. června 1967
Rezignace na místo v Indickém konzulátě.

20. července 1967
Poprvé v televizi: WIPR, Portoriko.

1. srpna 1967
První rozhovor v rozhlase: WLUZ, Portoriko.

13. srpna 1967
Začátek Songs of the Soul (Písně duše).

27. srpna 1967
Zkomponována Invocation.

Část VII — Dodatek

//Sestaveno s neocenitelnou a soucitnou pomocí pana B. Ramamoorthyho.//

Někteří členové indického konzulátu z let 1964-1967

Pan S.K. Roy: Hlavní konzul Indie. Bývalý major indické armády. Když byl přeložen zpět do Indie, napsal pro něj Chinmoy báseň a přednesl ji na rozlučkovém večírku. Byl znám jako vřelý a soucitný vedoucí. Jeho žena se jmenovala Moina. Zemřela v Dillí roku 1993.

Dr. S. Gupta: Hlavní konzul Indie. Dr. Gupta nastoupil po S.K. Royovi. Měl velmi dobré vzdělání, vystudoval filozofii na Oxfordské univerzitě. Předtím, než začal pracovat pro indické ministerstvo zahraničí, byl profesorem historie na Allahabad University.

Pan Lakhan L. Mehrotra: Konzul pasů a víz. Studoval dějiny starověku, byl lingvistou a básníkem. Pan Mehrotra byl jmenován přednášejícím na Allahabad University na katedře indické historie. Členem Indické diplomatické služby se stal v roce 1958. Jako ředitel severní sekce ministerstva zahraničních věcí byl hlavním poradcem Dalajlámy poté, co se tento uchýlil do Indie. Později byl jmenován „Chargé d Affaires“ indického velvyslanectví v Pekingu, kde úspěšně vyjednával o normalizaci vztahů mezi Indií a Čínou. Od roku 1962 do roku 1966 sloužil v Mexiku a na Kubě jako indický konzul pro prozatímní úkoly. V roce 1966 byl přeložen do Moskvy ve funkci prvního tajemníka. Jeho vynikající kariéra později zahrnovala také funkci velvyslance Indie pro Argentinu a funkci vysokého komisaře Indie na Srí Lance. Poté se stal tajemníkem na ministerstvu zahraničních věcí v Novém Dillí. Nyní je na odpočinku a žije se svou manželkou Sheelou v Indii. V roce 1977 se se Sri Chinmoyem setkal v San Francisku — v té době tam pracoval jako hlavní konzul Indie. Sri Chinmoy s ním udržuje velmi blízké přátelství. Navštívil jej v jeho úřední rezidenci na Srí Lance v roce 1989 a často se setkávají i v New Yorku. Píší si dopisy a pravidelně vyměňují své literární práce.

Pan P.A. Nazareth: Konzul (pasů a víz). Pan Nazareth nastoupil na místo pana Mehrotry v roce 1966. Do té doby sloužil indické vládě v mnoha zemích. V roce 1987 byli on i jeho paní pozváni do OSN jako zvláštní hosté na program věnovaný Indii, který sponzorovala skupina „Sri Chinmoy: Mírová meditace v OSN“. Sri Chinmoy se s ním setkal v roce 1989 v Káhiře — v té době pracoval pan Nazareth jako velvyslanec Indie v Egyptě. Poté se stal velvyslancem Indie v Mexiku. Jeho žena se jmenuje Isabela a mají syna jménem Anand a dceru Pramilu. Pan Nazareth je nyní na odpočinku a žije v Indii.

Pan Bhalla: Konzul (administrativa).

Pan Nirmaljit Singh: Konzul (informace). Později zemřel při automobilové nehodě

Pan Dhawan: přidělenec (administrativa). Striktně přísná a poněkud obávaná postava. Později byl přeložen zpět do Indie.

Následujících dvanáct pracovníků konzulátu pracovalo se Sri Chinmoyem během let 1964-1967 v oddělení pasů a víz:

Pan C.G.K. Menon: Sekční úředník. Nyní pracuje pro American Express ve Fort Lauderdale.

Pan Anil K. Mukherjee: Sekční úředník pana Mehrotry. Později přeložen zpět do Dillí.

Pan Krishan Chandra: Asistent oddělení pasů a víz. Později nahradil pana Mukherjee ve funkci sekčního úředníka. Sri Chinmoy se s ním setkal v Torontu v roce 1984.

Pan N.C. Acharya: Asistent oddělení pasů a víz. Sri Chinmoy dal jeho dceři jméno Bela. V roce 1989 jej Sri Chinmoy v Hotelu Penta na Manhattanu vyzvedl nad hlavu. Nyní žije střídavě v Indii a v USA. Zaškoloval většinu členů oddělení pasů a víz.

Pan B. Ramamoorthy: Asistent oddělení pasů a víz. Odešel v červnu 1966 a nastoupil jako přednášející ekonomie na Corning Community College. Potom byl asistujícím profesorem ekonomie na Johnson State College ve Vermontu a na Commonwealth University ve Virginii. Se Sri Chinmoyem udržuje po léta mimořádně blízké spojení. Nyní je obchodním poradcem a žije v Elmhurstu se svou ženou Lakshmi a svými syny Madhuem a Raghuem.

Pan Krishan Dhanda: Asistent oddělení pasů a víz. Nyní žije v New Jersey.

Rev. Vincent Jovial: Asistent oddělení pasů a víz. Křesťanský kněz a Gujarati.

Pan Takore: Asistent oddělení pasů a víz.

Pan Kapoor: Asistent oddělení pasů a víz.

Slečna Kailash Narang: Asistentka oddělení pasů a víz.

Paní Carol Coutinhoe: Sekretářka.

Slečna Vijaya Ramaswamy: Mladší úřednice. Po mnoha letech vyhledala Sri Chinmoye, aby požehnal jejímu dítěti.

Ostatní zaměstnanci:

Pan Shivaram Trichur: Úředník (účetní). Shivaram pracoval ve čtvrtém patře India House. Odtud odešel v srpnu roku 1964. Sri Chinmoye spatřil znovu na přednášce v roce 1970 na York University. Nyní provozuje v Torontu se svou ženou Devavirou restauraci jménem Annapurna a je vedoucím Centra Sri Chinmoye v Torontu. Sri Chinmoye navštěvuje několikrát do měsíce a je mu velmi blízký.

Pan Ramachandran Sastri: Shivaramův bratr. Pracoval na konzulátě jako úředník. Se svou matkou přijel v roce 1990 do New Yorku a Sri Chinmoy je nadzvedl nad hlavu.

Pan B.R. Gupta: Správce v India House. Věnoval Sri Chinmoyovi první fotoaparát. Zemřel v roce 1993.

Pan Sher Singh: Strážce v India House. Prodal Sri Chinmoyovi harmonium za sedm dolarů. Původně pracoval jako důstojník bezpečnosti na ministerstvu vnitra v Indii, ale poté, co završil tři roky služby v New Yorku, rezignoval na svoji funkci. Nyní pracuje jako dozorce v Metropolitním muzeu umění v New Yorku a žije v Queensu.

Slečna Mehru Jesia: Recepční. Později se vdala za pana Guptu. Nyní žije v Queensu. Sri Chinmoye přišla navštívit na tenisový kurt současně s panem Mehrotrou v roce 1991.

Pan Master: Knihovník. Rezignoval v roce 1967 a přijal místo v univerzitní knihovně.

Pan Iqbal Singh: Strážce.

Pan Ashok Choksi: Účetní oddělení. Připravoval Sri Chinmoyovi výplatu.

Pan C.R. Seshu: Asistent ředitele (komerční oddělení). Nyní je profesorem ekonomie na SUNY v New Paltz v New Yorku. Jeho manželka se jmenuje Rani a mají dva syny, Ramanu a Muraliho. Sri Chinmoye navštívil na tenisovém kurtu v roce 1990 s panem Ramachandranem Sastri a Sri Chinmoy jej vyzvedl nad hlavu.

Pan Balbir Singh Sahni: Asistent ředitele (komerční oddělení). Později se oženil s Jean, sekretářkou S.K. Roye. Nyní je profesorem ekonomie a ředitelem postgraduálních programů na Sir George Wiliams University v Montrealu.

Pan P. Ramanathan: Tajemník hlavního konzula. Sri Chinmoy se s ním později setkal v roce 1994. Žije v Teanecku v New Jersey.

Pan B. K. Sampath: Asistent (administrativa). Nyní žije v Queensu.

Pan Hanu Agarwal: Účetní oddělení.

Paní Smithová: Sekretářka.

Paní Chipperová: Sekretářka.

Paní Choprová: Sekretářka.

Slečna Marjorie Johnsonová: Sekretářka.

Někteří členové stálé mise Indie v OSN z let 1966-1967

Pan B.N. Chakravarty: Indický velvyslanec v OSN. Bengálec. Jeho kancelář byla ve druhém patře India House společně s kanceláří hlavního konzula a tanečním sálem. Byl členem Indické Státní správy. Sri Chinmoy pro něj složil báseň, kterou přednesl na rozlučkovém večírku. Později byl jmenován prvním guvernérem státu Haryana v Indii.

Pan Harshad Acharya: Asistent. Mladší bratr N.C. Acharyi. S ním a ještě s jedním kolegou sdílel Sri Chinmoy šest měsíců byt poblíž Columbia University. Nyní žije v Queensu a Sri Chinmoye navštívil v roce 1993 a 1994.

Pan Rao K. Munjuluri: Asistent. Několikrát navštívil Sri Chinmoye v roce 1992 a 1993.

Předmluva editora k prvnímu vydání

Sri Chinmoy přijel do New Yorku 13. dubna 1964. Od června tohoto roku do konce června 1967 pracoval jako asistent junior v oddělení pasů a víz indického konzulátu v New Yorku.

Ačkoliv už proběhly tři desetiletí, Sri Chinmoy často vykládá svým žákům své neuvěřitelně sladké a čerstvé vzpomínky z těchto let. Nedávno řekl: „Tehdy na mě udeřila chudoba, ale mé srdce bylo plné radosti. V těch dnech jsem si hrál v zahradě naděje; mé srdce naděje rozkvétalo.”