Část I. GURU

1. GURU

Guru vidí ve svém žákovi skutečnou podobu Boha, a proto se pro žáka naprosto obětuje. Žák ve svém Guruovi vidí a cítí jediné útočiště svých omezení, a proto svého Gurua naprosto miluje.

Silou Gurua je jeho láska k žákovi. Silou žáka je jeho odevzdání Guruovi.

Guru je zdrojem dosažení žáka a zároveň nejvěrnějším služebníkem jeho lásky.

Guru má jen jednu soucitnou zbraň: odpuštění. Žák má tři vytasené meče: omezení, slabost a nevědomost. Guru nicméně snadno vítězí.

Dosáhnout realizace vlastní silou je jako přeplout oceán na voru. Avšak dosáhnout realizace milostí Gurua je jako přeplout oceán na rychlé a pevné lodi, která vás bezpečně dopraví přes moře nevědomosti ke Zlatému břehu.

Žáku, znáš toho nejpošetilejšího zákazníka na zemi? Je jím tvůj Guru a nikdo jiný. Kupuje tvou nevědomost a dává ti poznání. Kupuje tvou bezmocnost a dává ti sílu. Dovedeš si představit pošetilejší obchod? A teď poslyš jméno pošetilosti svého Gurua: je jím soucit a nic jiného.

2. Tvůj skutečný učitel

Ten, kdo tě inspiruje,
je tvůj skutečný učitel.

Ten, kdo tě miluje,
je tvůj skutečný učitel.

Ten, kdo tě popohání,
je tvůj skutečný učitel.

Ten, kdo tě zdokonaluje,
je tvůj skutečný učitel.

Ten, kdo si tě cení,
je tvůj skutečný učitel.

3. Role Gurua

Lidský učitel
ti ukazuje, jak číst.

Božský učitel
ti bezesně předčítá.

Jeden vede tvou mysl
ke vchodu moudrosti,
druhý otevírá tvou duši
nebesky rozlehlé Modři.

4. Role Gurua

Skutečným duchovním Mistrem je ten, kdo dosáhl realizace Boha. Každý člověk je sjednocen s Bohem, ale skutečný duchovní Mistr si s Bohem vytvořil vědomou jednotu. Může kdykoliv vstoupit do vyššího vědomí a přinést od Boha poselství pro ty žáky, kteří v něj mají víru. Mistr, je-li opravdový, představuje Boha na zemi pro hledající, kteří v něj věří a mají skutečnou aspiraci. Byl Bohem pověřen a zmocněn, aby jim pomáhal. Skutečným Učitelem, skutečným Guruem, je Sám Bůh. Na zemi však bude často působit prostřednictvím určitého duchovního Mistra. Mistr hledajícího inspiruje a postupem času mu pomocí nekonečné Milosti Nejvyššího nabízí osvícení.

Děláte chybu, pokud berete Mistra jen jako člověka, jako lidské tělo. Musíte cítit, že skutečný Mistr je uvnitř fyzického. Proč ke mně moji žáci přišli? Je to proto, že se ve mně nachází jejich skutečný Mistr –- Nejvyšší. Nejvyšší je i v nich, ale tam stále ještě spí, zatímco ve mně je plně probuzený. Mistr a žák jsou jako dva přátelé, kteří mají stejné schopnosti, ale jeden z nich spí a potřebuje pomoci vstát, než dokáže svou schopnost projevit. Guru je někdo, kdo přijde a dotkne se nohou svého bratra, pohladí ho po hlavě a řekne: „Prosím, vstaň. Je čas, abychom pracovali pro našeho Otce.“

Přijme-li Mistr někoho za žáka, přijímá ho jako část sebe samého. Když je žák nedokonalý, zůstává nedokonalým i Mistr. Mistrova dokonalost spočívá v dokonalosti žáka. Vždy říkám, že nemám žádnou individualitu, žádnou osobnost. Jsou to dosažení mých žáků, která mě vynesou buď do Nebe, nebo do pekla. Mám schopnost zůstávat neustále v Nebi, oni mě však snadno mohou stáhnout do pekla, neboť jsem je přijal za své vlastní.

Pravý duchovní Mistr se snaží vynést z hlubin žákova srdce vnitřní Božskost. Klepe na dveře žákova srdce a probouzí v něm božské dítě, jemuž říkáme duše. Říká duši: „Budeš se starat o ostatní členy rodiny — o tělo, mysl a vitálno –- a budeš na ně dohlížet. Neustále dělají chyby. Dej jim nový život, nový význam, nový smysl.“

Je úkolem duchovního Mistra, aby své žáky nechal pocítit, že bez lásky, pravdy a světla je život bezvýznamný a neplodný. To nejdůležitější, co duchovní Mistr pro své duchovní děti dělá, je to, že jim pomáhá uvědomit si v jejich nitru cosi rozlehlého a nekonečného, což není nic jiného než Sám Bůh.

Nejvyšší transcendentální Pravda je v našem srdci, ale bohužel jsme ji ještě neobjevili. A tak žádám své žáky, aby šli hluboko dovnitř a meditovali na srdce, kde sídlí duše. Nakonec se naučí, jak se s duší spojit, a začnou poslouchat její příkazy. V tu chvíli začnou dělat skutečný pokrok v objevování svého nejvyššího a nejhlubšího Já.

Je-li člověk již pokročilý — to znamená, že vedl duchovní život již v dřívějších inkarnacích, a dokáže naslouchat příkazům své vnitřní bytosti, není pro něj zcela nezbytné mít duchovního Mistra. V takovém případě musí jít jen hluboko dovnitř a nanejvýš upřímně žít duchovním životem. Protože nechce Mistrovu pomoc, musí zcela záviset sám na sobě a na bezmezné Milosti Boha. Musíme ale vědět, že duchovní cesta je velmi obtížná. Bez pomoci duchovního Mistra realizovali lidé Boha jen v ojedinělých případech. I většina duchovních Mistrů přijala od někoho pomoc — na den, na měsíc nebo na rok či na deset let — než sami realizovali Boha.

Stejně jako potřebujeme učitele na vnější vědomosti k osvícení naší vnější bytosti, potřebujeme také duchovního Mistra, aby nám pomáhal a vedl nás v našem vnitřním životě, obzvlášť na začátku. Jinak bude náš pokrok velmi pomalý a nejistý a můžeme být nesmírně zmateni. Získáme vysoké, povznášející zážitky, ale nedáme jim přiměřený význam. Naši mysl může zatemnit pochybnost a my si řekneme: „Jsem jen obyčejný člověk. Jak bych mohl mít takovýto zážitek? Možná si něco namlouvám.“ Nebo to povíme svým přátelům a oni řeknou: „To celé je mentální halucinace. Zapomeň na duchovní život.“ Avšak je-li zde někdo, kdo ví, co je Skutečnost, řekne: „Nebuď hloupý. Zážitky, které jsi měl, jsou naprosto skutečné.“ Mistr hledajícího povzbudí a inspiruje a jeho zážitky mu správně vysvětlí. A bude-li hledající dělat ve své meditaci něco špatně, Mistr ho dokáže opravit.

Proč chodí člověk na univerzitu, když může studovat doma? Protože cítí, že se mu dostane odborného výkladu od těch, kteří předmět dobře znají. Víte, že bylo několik –- velmi, velmi málo –- opravdu moudrých lidí, kteří na žádné univerzitě nestudovali. Ano, existují výjimky. Každé pravidlo připouští výjimky. Bůh je v každém a cítí-li hledající, že nepotřebuje lidskou pomoc, je nanejvýš vítán vyzkoušet si svou schopnost sám. Když je ale někdo moudrý a chce k cíli běžet, místo aby jen klopýtal či kráčel, tehdy může být pomoc Gurua jistě značná.

Řekněme, že jsem teď v Londýně. Vím, že existuje New York a že se tam musím vrátit. Co k tomu potřebuji? Letadlo a pilota. I když vím, že New York existuje, nemohu se tam dostat sám. Podobně vy víte, že Bůh existuje. Chcete Boha dosáhnout, ale někdo vás k Němu musí dovést. Tak jako mě letadlo zanese do New Yorku, musí vás někdo přivést k Vědomí Boha, které je hluboko uvnitř vás. Někdo vám musí ukázat, jak vstoupit do vaší vlastní Božskosti, kterou je Bůh.

Duchovní Mistr k vám přichází s lodí. Říká: „Pojďte! Chcete-li se dostat ke Zlatému břehu, zavezu vás tam. A co víc –- jakmile budete v mé lodi, můžete zpívat, můžete tančit, můžete dokonce i spát, já vás však bezpečně dovezu k Cíli.“

Po tisíciletí jsme plavali v moři nevědomosti. Když se probudíme, chceme moře nevědomosti přeplavat a dostat se do oceánu Světla a Blaženosti. Jestliže víme, že existuje lodivod a existuje loď, která nás může k cíli bezpečně dovézt, potom se samozřejmě pokusíme získat pomoc. Pravý duchovní Mistr zná cestu a musí nám pomoci dosáhnout cíle. Jako lodivod nás odveze ke druhému břehu.

Když vám někdo pomáhá ve vnějším světě — například právník nebo lékař — bude vám za to něco účtovat. Avšak když vás Guru zaveze k vašemu cíli, nic si nevezme. Guruovi nemusíte dávat nic ze svého bohatství, protože on má své vlastní nekonečné bohatství. Nakonec zjistíte, že vaše bohatství je stejné. Jeho cíl, váš cíl, cíl každého člověka je stejný: nekonečný Mír, Světlo a Blaženost. Duchovní Mistr říká: „Jsi hladový. Já mám nekonečnou zásobu božského jídla, které chceš, takže si nemusím brát nic z tvého.“

Když v běžném životě lidé vidí, že si někdo nechal pomoci, mohou říci: „Och, nedokázal to udělat sám.“ Ale člověk, který je skutečně hladový po Bohu, řekne: „Nezáleží na tom, kdo jídlo nabízí. Já mám hlad a chci jíst hned. To je jídlo, po kterém jsem plakal celý svůj život, a on mi ho dává. Dokud mě bude sytit pravou Božskostí, budu jíst.“

Máte-li pocit, že se přijetím Mistra vyhýbáte svým vlastním zodpovědnostem, děláte chybu. V tu chvíli se totiž od svého Mistra oddělujete. Mí velmi oddaní žáci necítí, že jsou cizí. Cítí se mnou jednotu. Cítí, že mám větší schopnost než oni, a tak svou malou schopnost ztotožňují s mou větší schopností. Když vstupují do mé schopnosti, cítí, že vstupují do své vlastní schopnosti, neboť ve mně vidí veškerou lásku a zájem.

Skutečný pokrok můžete udělat jen tehdy, cítíte-li jednotu se svým Mistrem. Jestliže máte pocit, že jste v Mistrově srdci cizincem či vetřelcem, nebo dokonce i tehdy, když si myslíte, že jste jen hostem, potom ve svém duchovním životě nikdy neuspějete. Jak dlouho můžete pobývat u svého přítele jako host? Několik dní nebo měsíc a pak budete muset odejít. Dokonce i když cítíte, že přicházíte jako přítel, přesto budete muset odejít. Cítíte-li však, že jeho dům je i vaším domem, tehdy jste v bezpečí, navěky v bezpečí.

Nachází-li se žák bezpečně v Mistrově srdci a Mistr v žákově srdci, hodina zasvěcení se rychle přibližuje. Když Mistr někoho zasvětí, dává mu část svého životního dechu. V době zasvěcení skládá Guru slavnostní slib hledajícímu i Nejvyššímu, že pro hledajícího v jeho duchovním životě udělá to nejlepší, že nabídne své srdce a duši, aby žáka přivedl do nejvyšších oblastí světa Za. Mistr říká Nejvyššímu: „Dokud k Tobě nepřivedu toto dítě, neopustím jej; má hra nebude skončena.“ A žákovi říká: „Od této chvíle se na mě můžeš spolehnout; můžeš mě považovat za svého vlastního.“

V době zasvěcení Mistr ve skutečnosti přebírá četné nedokonalosti žáka z této inkarnace i z inkarnací minulých. Samozřejmě existují praví a upřímní duchovní Mistři stejně jako falešní Mistři. Zde mluvím o pravých Mistrech. Někteří velmi upřímní Mistři zasvětí za měsíc jen jednoho žáka. Poté, co žáka zasvětí, onemocní a nesmírně trpí, protože na sebe opravdu vzali žákovy nedokonalosti. Na druhou stranu jsou duchovní Mistři, kteří dokáží zasvětit mnoho žáků, aniž by trpěli, protože mají schopnost vhodit nedokonalosti, které na sebe berou, do Univerzálního Vědomí. Naproti tomu existují falešní Mistři, kteří najednou zasvětí padesát, šedesát nebo sto žáků nebo kteří zasvěcují v zastoupení. Tento druh hromadného zasvěcení je však nesmyslným podvodem.

Guru může žáka zasvětit rozličnými způsoby. Může provést zasvěcení tradičním indickým způsobem, během žákovy meditace. Může ho také zasvětit, když žák spí nebo je ve svém normálním vědomí, ale klidný a tichý. Může žáka zasvětit pouhýma očima. Podívá se na žáka a ten bude okamžitě zasvěcen — nikdo to ale nebude vědět. Mistr může provést také fyzické zasvěcení, které spočívá v tom, že stiskne hlavu nebo srdce nebo jinou část žákova těla. V tu chvíli se snaží, aby fyzické vědomí pocítilo, že došlo k zasvěcení. Zároveň s fyzickým aktem však Guru žáka zasvěcuje i psychickým způsobem. Guru v tu chvíli vidí a cítí duši žáka a jedná podle ní. Zasvěcení může být provedeno také okultně nebo ve snu. Pokud v tu dobu není dosažitelný žádný duchovní Mistr, Bůh si na sebe ve vašem snu nebo během vaší meditace může vzít velmi zářivou lidskou podobu a zasvětit vás Sám. Ale to je velmi vzácné. Zasvěcení provádí většinou Mistr.

Moji žáci mě nemusí žádat, abych je navenek zasvětil, protože vím, co je pro ně nejlepší. To znamená, že vím, zda vnější zasvěcení urychlí jejich vnitřní pokrok, či ne. Velmi často zasvěcuji své žáky svým třetím okem. Cítím, že je to ten nanejvýš přesvědčivý a účinný způsob. Mnozí z vás si všimli mých očí, když jsem ve svém nejvyšším vědomí. V tu chvíli se mé obyčejné oči, mé lidské oči, naprosto sjednotí s mým třetím okem. Tyto dvě obyčejné oči získávají ze třetího oka nekonečné Světlo a toto Světlo vstupuje z mých božsky vyzařujících očí do očí aspiranta. Světlo okamžitě vstupuje do celého aspirantova těla a proniká jím od hlavy až k patě. Potom vidím toto Světlo, své vlastní Světlo, Světlo Nejvyššího, zářit v žákově nevědomosti, a tato nevědomost nabízí svou vděčnost. Říká: „Teď, když jsem se stala tvou, teď, když jsi mě učinil tvou, budu tvou navždy.“ V tu chvíli se stávám zodpovědným za osvícení žákovy nevědomosti a žák se stává zodpovědným za to, že mi pomůže projevit Nejvyššího na zemi.

To, že jsem vás zasvětil, neznamená, že teď můžete jít a dávat zasvěcení někomu dalšímu. Není to totéž, jako kdybych vám řekl Pravdu, kterou teď můžete říci někomu jinému. Velice často slýchávám, že jistý Mistr někoho zasvětil a že ten žák teď pokračuje v zasvěcování někoho dalšího a ten člověk zase pokračuje dál — jako potomci v rodině. Tento druh zasvěcení ale nemá žádnou hodnotu. Pravé zasvěcení musí dát Mistr, který uskutečnil Boha. Nemůže být provedeno v zastoupení. Má-li Mistr duchovní sílu zasvětit žáka přímo na okultní úrovni, je to v pořádku. Avšak říká-li, že může zasvěcovat prostřednictvím nějakého žáka, který je stále ještě začátečníkem, je takové zasvěcení absurdní. Když se setkáte s lidmi, kteří říkají, že byli požádáni svým duchovním Mistrem v Indii, aby zasvěcovali druhé, pak si buďte jisti, že o žádné zasvěcení nejde. Je to jen podvod. Zasvěcení musí provést přímo duchovní Mistr — buď na fyzické úrovni, nebo na vnitřních úrovních.

Když Guru žáka zasvětí, přijímá ho bezvýhradně a nepodmíněně. Dokonce i když žák po zasvěcení od Gurua odejde a bude ho kritizovat, Guru bude jeho prostřednictvím působit navždy. Žák může dokonce odejít k jinému Guruovi, avšak Guru, který ho zasvětil, mu bude ve vnitřním světě vždy pomáhat. A je-li nový Guru dostatečně charakterní, potom původnímu Guruovi dovolí, aby jednal prostřednictvím tohoto žáka. Ačkoliv je fyzické spojení s původním Guruem přetrženo a Guru žáka fyzicky nevidí, musí mu duchovně pomáhat, protože dal Nejvyššímu slib.

Dokonce i když žák nepůjde k žádnému jinému Guruovi, ale prostě sejde z cesty Pravdy, musí jeho původní Guru svůj slib dodržet. Žák může duchovní cestu opustit na jednu inkarnaci, na dvě inkarnace, nebo dokonce na mnoho inkarnací, ale jeho Guru — ať už v těle, nebo ve vyšších oblastech — bude na žáka neustále dohlížet a čekat na příležitost aktivně mu pomáhat, až se opět vrátí na duchovní cestu. Guru je opravdu nestranný, ale protože dal žákovi a Nejvyššímu v žákovi slib, bude čekat nekonečně dlouho na příležitost dovést žáka k Cíli.

Někteří mí žáci, kteří kdysi následovali mou cestu nanejvýš upřímně, mě také nanejvýš upřímně opustili. Jsou-li ale mými žáky ve vnitřním světě, pokud jsem je již přijal a byli mými skutečnými žáky, potom si přeji říci, že jsem na ně nezapomněl. Může jim trvat jednu, dvě, pět nebo šest inkarnací, než se vrátí k životu aspirace, ale bez ohledu na to, jak dlouho to potrvá, budu jim v jejich pochodu k realizaci Boha pomáhat.

Protože jsem dal duši žáka i Bohu slib, jsem za každého žáka odpovědnější, než je on sám. Ale kdo mi umožňuje mít tuto odpovědnost? Žák! Jsem svým žákům vydán napospas. Právě teď je pro ně Bůh jakousi mlhavou představou, a tak mě mohou dnes přijmout a zítra opustit. Žák mě může na vnější úrovni opustit, ale dokud Nejvyšší chce, abych se na něj koncentroval a posílal mu Jeho Světlo, musím to dělat. Poté, co opustí naši cestu, nemusí následovat žádnou cestu nebo může jít nějakou jinou cestou. Avšak jakmile jednou někoho přijmu, jsem za něj odpovědný, dokud a pokud mi Nejvyšší neřekne, že už je v jiných rukách.

Říkám svým studentům: „Jsem připraven vzít na sebe všechny vaše problémy, jste-li připraveni cítit, že jste pro mě a jen pro mě. Je-li vaše věrnost rozptýlena tu a tam, v této skupině a v tamté skupině, a chodíte-li do našeho Centra meditovat jednou za uherský rok, potom — dokonce i když říkáte, že jsem váš Mistr — jste mě učinili bezmocným cokoliv pro vás udělat. Mohu pro vás něco udělat jen tehdy, když mi skutečně dáte celou svou existenci, vnitřní i vnější. Vaše problémy na sebe mohu vzít na základě své naprosté jednoty s vámi a díky tomu, že mě úplně přijmete.“

Když vám Mistr velmi vysokého řádu řekne, že s ním máte věčný vztah, říká to na základě své naprosté jednoty s Nejvyšším a s vaší duší. Ví, že budete vždy pod jeho vnitřním vedením. A až realizujete to Nejvyšší, uvidíte, že nejvyšší Vědomí, které jste realizovali, je stejné jako Vědomí, které na zemi představoval Mistr. Pravý duchovní Mistr ztělesňuje nekonečné Vědomí Nejvyššího a představuje toto Vědomí na zemi.

Když Mistr mluví o věčném vztahu, tento vztah je vztahem vzájemného přijetí. Mistr neříká: „Ať už si to uvědomuješ, nebo ne, budu s tebou mít věčné spojení a budeme věčně jedním.“ Ne, pokud má Mistr skutečně schopnost vytvořit si s žákem tento věčný vztah, potom má také schopnost nechat žáka pocítit, že to udělal. Mistr nabízí toto poselství duši hledajícího a hledající cítí, že jeho vnitřní spojení s Mistrem bude trvat navěky. Potom Mistr žáka přijímá z celého srdce a natrvalo, se svou největší něžností, zájmem, soucitem, vděčností a pýchou. A žák cítí totéž ke svému Mistrovi. Cítí, že Mistr není nic odděleného, ale něco jeho zcela vlastního. Cítí, že to nejvyšší, co nazývá Mistrem, je jeho vlastní nejosvícenější částí. Má-li tento pocit, tento druh uskutečnění, tehdy může mezi Mistrem a žákem zasvitnout věčný vztah.

Věčný vztah mezi Mistrem a žákem je důležitý, jen když jde o realizovaného Mistra. Není-li Mistr plně realizovaný, potom žáka jen podvádí. Existuje mnoho Mistrů, kteří Boha nerealizovali, ale prostě říkají: „Ó, máme věčné spojení. Budu se o tebe starat i poté, co opustím tělo.“ Když takový Mistr opustí tělo, žák může ke svému Mistrovi plakat bez ustání, žádné odpovědi se mu ale nedostane. Takovýto Mistr je k ničemu, dokonce i když je na fyzické úrovni. Jen dává falešné sliby.

Hlavním smyslem zasvěcení je vynést do popředí duši. Není-li zde zasvěcení, nikdy nemůže dojít k úplnému pročištění těla, vitálna, mysli a srdce. Neexistuje-li zasvěcení, potom nemůže být nejvyšší Cíl nikdy uskutečněn. Ti, kteří jsou mi blízko, pocítili skutečné rozkvétání svého zasvěcení v okamžiku, kdy z celého srdce zasvětili celý svůj život — tělo, vitálno, mysl, srdce a duši — Nejvyššímu ve mně. Toto rozkvétání zasvěcení je vskutku víc než zasvěcení. Je to odhalení vnitřní Božskosti žáků. V tu chvíli cítí, že oni a jejich Guru se stali naprosto jedním. Cítí, že jejich Guru bez nich neexistuje a že oni neexistují bez svého Gurua. Žák a Guru se vzájemně naplňují a cítí, že toto naplnění přichází přímo od Nejvyššího. A největší tajemství, které se žák od Gurua učí, je toto: jen tím, že nejdříve naplní Nejvyššího, může naplnit zbytek světa.

Jak může Guru naplnit Nejvyššího? Guru sehrává svou úlohu tím, že bere žákovu nevědomost, nedokonalost, temnotu, nečistotu a neochotu a věrně a oddaně je nese k Nejvyššímu. Žák naplňuje Nejvyššího tím, že neustále zůstává v Guruově lodi a v nejvnitřnějších zákoutích Guruova srdce a cítí, že existuje jen pro naplnění svého Mistra. Jeho naplnit, jeho projevit: to je jediný význam, jediný cíl, jediný smysl žákova života.

5. Guru není tělem…

Guru není tělem. Guru je odhalením a projevením božské Síly na zemi.

6. Setkat se s Bohem bez prostředníka…

Setkat se s Bohem bez prostředníka nemusí být nemožné,
avšak je to jistě ten největší horolezecký úkol.

7. Pomáhal ti někdo…

Pomáhal ti někdo, když ses učil abecedu? Potřeboval jsi učitele, aby ti pomohl zvládnout tvůj hudební nástroj? Chodil jsi na přednášky, které ti umožnily získat akademický titul? Pokud jsi ke zvládnutí těchto věcí potřeboval pomocníka, nepotřebuješ snad také učitele, který tě dokáže dovést ke znalosti Božského, k moudrosti Nekonečného? Tím učitelem je tvůj Guru a nikdo jiný.

8. Vzájemné přijetí

Guru a žák se musí něžně, opravdově a dokonale zkoušet, než dojde k jejich vzájemnému přijetí. Jinak — pokud se ve volbě zmýlí — bude muset Guru tančit se selháním a žák se zničením.

9. Co znamená, když Guru přijme žáka?

Co znamená, když Guru přijme žáka? Znamená to, že Guru bude ochotně žít ve světě zlatého obětování.

10. Nejvyšší zasvěcení je …

Nejvyšší zasvěcení je, když Mistr řekne žákovi: „Vezmi si, co mám,“ a žák řekne Mistrovi: „Vezmi si mě, jaký jsem.“

Část II. Výběr Gurua

1. Výběr Gurua

Velký učitel
inspiruje hledajícího.

Velký učitel
aspiruje prostřednictvím hledajícího.

Velký učitel ví,
že on je duší cesty hledajícího
a také jejím cílem.

Existují tři typy duchovních učitelů. Jeden řekne: „Udělám pro tebe všechno, mé dítě. Ty nemusíš dělat nic. Můžeš spát, můžeš pít, můžeš si užívat vitálního života, můžeš dělat cokoliv. Prostě zůstaň ve svém vlastním světě a já ti dám realizaci a osvobození. Nemusíš dělat nic.“ Od takového duchovního Mistra se raději držte na tisíce mil daleko.

Druhý učitel řekne: „Řekl jsem ti, co je Pravda. Snažil jsem se tě inspirovat. Svou roli jsem sehrál. Teď musíš tvrdě pracovat, abys dosáhl svého cíle. Teď musíš objevit svou vlastní vnitřní Božskost.“ Takový učitel nevyřeší žádný z žákových problémů. Takový duchovní učitel je slabý, přestože je upřímný.

Potom je třetí druh učitele. Na základě své naprosté jednoty s tím nejzazším Nejvyšším říká žákovi: „Mé dítě, kráčejme společně. Ty budeš aspirovat a já snesu od Nejvyššího nekonečnou Milost a Soucit. Mám své vlastní spasení, ale budu kráčet s tebou a povedu tě. Pracujme společně.“ On je tím pravým duchovním učitelem.

Jak může aspirant vědět, je-li Mistr, který o sobě prohlašuje, že realizoval Boha, skutečně realizovaný? Realizovaného duchovního Mistra nepoznáte podle křídel a svatozáře. Je normální — až na to, že ve svém vnitřním životě vlastní hojný Mír, Světlo a Blaženost. Přicházíte-li tedy za duchovním Mistrem a očekáváte něco jiného než nezměrný Mír, Světlo, Blaženost a Sílu, potom budete zklamáni. Naproti tomu však musíte vědět, zda jej dokážete posoudit. Jestliže nevím nic o medicíně, potom jak budu posuzovat velkého lékaře? Jen jiný lékař bude vědět, jak ho správně posoudit.

Co se týká duchovního života, opravdový hledající, který má upřímnou aspiraci a zasvěcení, již získal trochu vnitřního Světla. Bůh ho za jeho aspiraci obdaroval trochou Světla a s tímto Světlem musí v pravém duchovním Mistrovi něco vidět a cítit. Je-li někdo v duchovním životě skutečně pokročilý a dělá rychlý pokrok na své vnitřní cestě, potom jeho aspirace nejlépe pozná, zda je duchovní Mistr pravý, či není. Nejlepším soudcem je naše upřímná aspirace.

Nerealizovaný Mistr vás může klamat den nebo měsíc nebo několik let, ale nemůže vás oklamat navždy. Je-li vaše upřímná aspirace stoprocentně čistá a nechcete-li nic než Boha, pak vás Bůh u tohoto neupřímného, nerealizovaného Mistra nenechá. To je nemožné!

Lidé velice často přicházejí a snaží se posuzovat, zda je duchovní Mistr dokonalý, či ne. Zde mohou snadno udělat chybu. Je-li Mistr opravdový — to znamená, že realizoval Boha — pak to, co jim na Mistrovi může připadat jako slabost, je nebude brzdit v jejich seberealizaci.

Takzvané lidské slabosti jsou však jedna věc. Pokud se ale Mistr oddává nižšímu vitálnímu životu, sexuálnímu životu, potom je ten Mistr velmi špatný a vy ho musíte opustit. Necítíte-li v Mistrovi čistotu, nevidíte-li u něj dokonalost v nižším vitálním životě, emocionálním životě, potom se mu musíte zdaleka vyhnout. Jak od něj jinak získáte dokonalost svého vlastního vitálního života?

Někteří Mistři mají svou vlastní realizaci, pravou realizaci, a přesto je někteří žáci opustí. Domníváte se ale, že Mistr není realizovaný jen kvůli tomu, že ho někteří lidé opustili? Ne, jsou to nedokonalosti a omezení aspirantů, co je od jejich Mistra odvádí. Člověk dojde do určitého bodu a potom vyjde na povrch jeho vitálno nebo ego a on už nechce jít dál.

Někteří lidé přijmou duchovní život na dva roky, na šest let, nebo dokonce na deset let a potom se unaví. Jestliže se někdo unaví kráčením po duchovní cestě a cestu opustí, nemusí to být nezbytně Plán Nejvyššího. A tak se nesnažte Mistra posuzovat podle toho, že jej mnoho lidí opouští. Mnoho jich odejde, avšak mnoho dalších zase přijde.

Dokonce i když je duchovní Mistr pravý, nemusí být určen pro vás. Jak poznáte, že jste našli svého Mistra? Je to tak: kolem vás může být spousta lidí, ale když spatříte určitého člověka, okamžitě získáte radost. Znamená to, že s ním má vaše duše určité spojení. Přímo před vámi může být deset lidí a k devíti z nich nemusíte cítit nic. Ale tvář nebo pouhá přítomnost jednoho člověka vám dává radost. Tehdy si musíte uvědomit, že tento člověk má s vámi vnitřní spojení.

Máte-li vnitřní spojení s opravdovým Mistrem, toto spojení velice pravděpodobně existuje již po mnoho inkarnací. A tak v okamžiku, kdy tohoto Mistra uvidíte, budete mít nesmírnou, ohromnou radost. Celá vaše bytost bude zaplavena vnitřní radostí a světlem. Pocítíte, že váš život našel v Mistrovi konečně svůj zdroj. Pocítíte, že vy jste list a Mistr je strom. Duchovní Mistr, který vám dává okamžitou radost, spontánní radost, nesmírnou radost, je vaším Mistrem. Někdy, máte-li dostatečné štěstí, najdete svého vlastního Mistra hned, když poprvé uvidíte nějakého duchovního Mistra. Je ale také možné, že budete muset navštívit několik duchovních Mistrů.

Jestliže najdete Mistra, jehož pouhá přítomnost vám dá okamžitě inspiraci, radost, mír a blaženost, potom si musíte položit poslední a naprosto nejdůležitější otázku: „Pokud mi tento Mistr nedá realizaci, osvobození a nic z toho, co chci, dokážu mu i přesto dát svou lásku, svou oddanost, své odevzdání, svůj život?“ Bude-li odpověď: „Ano, nechci od něj nic než to, aby mi dovolil sloužit mu a dát mu to, co mám a čím jsem,“ pak budete najisto vědět, že je vaším Mistrem. On je dozajista vaším Mistrem.

Říká se: „Je-li student připraven, učitel se objeví.“ Častokrát — tisíckrát — se nicméně stává, že Mistr přijde a žák je také připraven, ale je zahalen závojem nevědomosti. Nevidí světlo, ačkoliv je přímo před ním. I když váš učitel stojí přímo před vámi a dvacetkrát vám požehná, ani tehdy ho nemusíte poznat. Učitel vás pozná, ale nemůže vám říci: „Ty jsi mým studentem,“ protože by byl špatně pochopen. Pomysleli byste si například: „Mám milióny dolarů. Proto mi říká, že jsem jeho žákem. Žádá mě, abych byl jeho žákem, aby si mohl přivlastnit moje peníze nebo to nebo ono.“

Cítíme, že na tomto světě je pravda jen to, na co sami přijdeme. Když něco objeví někdo jiný a řekne nám o tom, nevěříme mu, zpochybňujeme to. Přijde-li z vašeho nitra poznání, že jsem vaším Mistrem, pak pocítíte, že to je vaše vlastní zjištění. Když vám to však řeknu já, potom ucítíte, že máte právo o mně pochybovat. Viděl jsem několik upřímných hledajících, kteří byli předurčeni být mými žáky a dříve nebo později se jimi stali, něco jim ale tehdy bránilo v tom, aby mě přijali. Kdybych jim to řekl, jejich poznání by to neurychlilo. Naopak, jen by je to pozdrželo. A tak jsem mlčel, aby — až dozraje čas — mohli získat uspokojení ze svého vlastního objevu.

V duchovním životě jsou učitelé, kteří vás mohou učit několik let, a jiní, kteří vás mohou učit od školky až po nejvyšší univerzitní lekce. Mají schopnost vynést vás do největší výšky. Jestliže vás učitel, jakkoliv je upřímný, nedokáže vzít k tomu nejvyššímu, přirozeně ho opustíte, až dojdete tak daleko, kam vás může dovést. Jsou však takzvaní Mistři, kteří vůbec nemají schopnost učit, ale budou se vás snažit udržet co nejdéle, jen aby vás využívali. Jste to však vy, kdo musí vědět, zda vám učitel dokáže pomoci. Vaše vnitřní bytost vám řekne, jestli děláte uspokojivý pokrok, nebo ne. Jakmile pocítíte, že i přes svou upřímnost neděláte vůbec žádný pokrok, neztrácejte čas. Máte plné právo učitele opustit, kdykoliv se vám zachce.

Někdy se však stává, že učitel má pravé, skutečné poznání, ale student se pravdu nechce učit způsobem, jakým ji učitel chce učit — nebo spíše způsobem, jakým Božské chce, aby ji učitel učil. Velice často je to bohužel tak, že když duchovní učitel říká nebo odhaluje pravdu, pochybovačná mysl aspiranta ji nechápe. Aspirant položí otázku, ale jeho mentální pochybnost mu nedovolí přijmout odpověď. Potom nehledě na to, jak pravdivá, jak významná nebo posvátná může odpověď být, je pro hledajícího zbytečná.

Někteří hledající mění svého učitele téměř každý den. Dnes tento učitel, zítra tamten učitel, pozítří někdo jiný. Jsou nesmírně neklidní a nikdy nedosáhnou osvícení.

Učitel je jako loď. Jste-li na jedné lodi, jste v bezpečí. Avšak máte-li jednu nohu v jedné lodi a druhou nohu v druhé lodi, potom prostě spadnete do moře nevědomosti. Jste-li bezpečně usazeni v mé lodi anebo v lodi někoho jiného, potom vás lodivod bude moci dovézt ke druhému břehu. Jakmile dosáhnete svého cíle, uvidíte, že každá loď přijela jinou cestou. Cíl je jeden, ale cest je mnoho. Nemůžete cesty neustále střídat a doufat, že budete postupovat stále stejnou rychlostí. Hledající musí být moudrý, opatrný a rozlišující.

Řím je jedno místo, ale existuje mnoho cest, jak se tam dostat, a každý cestovatel půjde jinudy. Každý Mistr má pravdu svým vlastním způsobem. Jakmile si ale jednou Mistra vyberete, musíte na jeho cestě zůstat s naprostým zasvěcením a odevzdáním, protože v jedné chvíli můžete jít jen po jedné cestě.

Jeden Mistr učí to, další Mistr učí něco jiného a třetí Mistr učí něco naprosto odlišného. Můžete mít pocit, že je to jako různé předměty ve škole: dějepis, zeměpis, filozofie, a tak dále. Ale přeji si říci, že v duchovním životě existuje jen jeden předmět: realizace Boha. Pro tento předmět, nejhlubší předmět, byste měli následovat jednu určitou cestu. Je-li to cesta oddanosti, skvělé. Je-li to cesta poznání, skvělé. Je-li to cesta nezištné služby, skvělé. Pak je můžete všechny zkombinovat do jediné. Až realizujete Boha, všechny cesty se stanou jedinou cestou; tři hlavní cesty oddanosti, poznání a nezištné služby se nevyhnutelně spojí v jedinou.

Nemůžeme říci, že naše cesta je pro každého zdaleka tou nejlepší. Nebuďme takoví hlupáci. Můžeme jen říci, že naše cesta je cestou lásky, oddanosti a odevzdání. Pokud ji druzí chtějí přijmout, je to dobré a v pořádku. Naše cesta je nejlepší pro nás a zůstáváme na ní, protože je to cesta, kterou Nejvyšší chce, abychom následovali. Také druzí si musí najít takovou cestu, která pro ně bude tou nejlepší.

Duchovní cesta, cesta vnitřního života, je celoživotním procesem. Jste-li připraveni podstoupit takovou dlouhou disciplínu, teprve tehdy získáte svého pravého Mistra. Když studujete, musíte to brát vážně, abyste u zkoušek prošli. Podobně i svůj duchovní život musíte brát nanejvýš vážně a upřímně. A tak nejprve, prosím, jděte hluboko do svého nitra a snažte se cítit, zda chcete duchovního Mistra, aby vás vedl po zbytek vašeho života, a zda ho dokážete poslouchat úplně, z celého srdce a nepodmíněně. Pokud cítíte, že dokážete Mistra věrně a oddaně následovat a dát svůj život jeho cestě, potom k vám Mistr musí přijít. Cítíte-li, že bez duchovního života neexistujete a nemůžete existovat, tehdy buďte ujištěni, že jste pro duchovní život připraveni. Jestliže cítíte, že nemůžete zůstat na zemi bez vnitřního míru, bez vnitřní radosti, bez živoucího vedení Bohem prostřednictvím duchovního Mistra — pokud jste dospěli do tohoto bodu — pak musíte duchovního Mistra získat velice brzy.

Není na zemi hledající, který by zůstal bez učitele, když zoufale nějakého potřebuje. Jestliže je jeho aspirace intenzivní, jestliže jeho vnitřní pláč neustále stoupá, jak by mohl Bůh zůstat spát? Je to Bůh, kdo v tomto hledajícím zažehl plamen aspirace, a je to Bůh, kdo mu přivede duchovního Mistra nebo kdo ho položí k nohám duchovního Mistra.

2. Jednou věcí je znát učitele …

Jednou věcí je znát učitele a druhou je znát jeho učení. Jeho učení ukazuje světu, co má, avšak to, co je, je jiným jménem pro Vizi Věčnosti.

3. Co potřebují …

Vzpouzející se mysl hledajícího
potřebuje správnou cestu.
Hledající srdce hledajícího
potřebuje správného učitele.
Aspirující duše hledajícího
potřebuje správného Boha.

4. Nenechávej se ubíjet obavami

Nenechávej se ubíjet obavami
z falešných učitelů.
Štít tvé upřímnosti tě ochrání
a také ti dozajista pomůže najít
toho skutečného učitele.

5. Jen falešný duchovní učitel …

Jen falešný duchovní učitel
si myslí a cítí,
že jedině on je dokonalý
a že ostatní duchovní učitelé
jsou falešní.

6. Tvůj Mistr se před tebou neskrývá.

Tvůj Mistr se před tebou neskrývá.
Jsou to tvé nevidící oči
a tvá neklidná mysl,
co ti nedovoluje jej poznat,
dokonce i když stojí přímo před tebou
se svým Okem Soucitu Věčnosti.

Část III. Realizovaný Mistr

1. Realizovaný Mistr

Ne zde, ale daleko odtud,
je svět ticha a míru.
Sem a nikam jinam
přinese tento svět ticha a míru
duše, která realizovala Boha.

Realizace Boha je Sebeobjevení v nejvyšším slova smyslu — vědomé uskutečnění vaší jednoty s Bohem. Dokud zůstáváte v nevědomosti, cítíte, že Bůh je někdo jiný, kdo má nekonečnou Sílu, zatímco vy jste tím nejslabším člověkem na zemi. Avšak v okamžiku, kdy realizujete Boha, si uvědomíte, že vy a Bůh jste ve vnitřním i vnějším životě naprosto jedním. Realizace Boha znamená vaše sjednocení s vaším vlastním naprosto nejvyšším Já. Dokážete-li se sjednotit se svým nejvyšším Já a zůstat v tomto vědomí navždy, dokážete-li ho odhalit a projevit, kdykoliv se vám zachce, tehdy víte, že jste realizovali Boha.

Studovali jste knihy o Bohu a lidé vám řekli, že Bůh je v každém. Ve svém vědomém životě jste však Boha nerealizovali. Všechno je to pro vás jen mentální úvaha. Když ale realizujete Boha, vědomě víte, co Bůh je, jak vypadá, co si přeje. Když dosáhnete Seberealizace, zůstáváte v Božím Vědomí a mluvíte k Bohu tváří v tvář. Vidíte Boha jak v konečném, tak i v Nekonečném; vidíte Boha jak osobního, tak i neosobního. Není to mentální halucinace nebo představa; je to přímá skutečnost. Tato skutečnost je opravdovější než to, že vás teď vidím. Když člověk mluví k lidské bytosti, je tu vždy závoj nevědomosti — temnoty, nedokonalosti, neporozumění. Ale mezi Bohem a vnitřní bytostí toho, kdo Jej realizoval, nemůže být žádná nevědomost, žádný závoj. Takže k Bohu můžete mluvit jasněji, důvěrněji a otevřeněji než k lidské bytosti.

Je to uvnitř lidského, kde se nachází božské. Nemusíme žít v himalájských jeskyních, abychom projevili svou Božskost; tuto Božskost můžeme vynést na povrch ve svém normálním každodenním životě. Bohužel máme pocit, že duchovnost je nenormální, protože v tomto světě nevědomosti vidíme tak málo duchovních lidí. Avšak skutečná duchovnost znamená přijetí života. Nejprve musíme život přijmout takový, jaký je a potom se ho musíme pokusit učinit božským a přeměnit tvář světa svou aspirací a svou realizací.

Lidé si někdy myslí, že realizovaný člověk se naprosto liší od běžného člověka a chová se velmi nenormálně. Přeji si ale říci, že realizovaný člověk se nemusí a ani by se neměl chovat nenormálně. Co realizoval? Realizoval nejvyšší Pravdu v Bohu. A kdo je Bůh? Bůh je někdo nebo něco úplně normálního. Když někdo realizuje to Nejvyšší, znamená to, že má vnitřní Mír, Světlo a Blaženost v nekonečné míře. Neznamená to, že jeho vnější vzezření nebo vnější rysy budou jiné. Neznamená to, že se stane svým způsobem nenormální. Ne, je normální. Dokonce i když duchovní Mistr realizoval to Nejvyšší, stále jí, mluví a dýchá právě tak jako druzí.

Neduchovní lidé si často myslí, že je-li Mistr opravdu realizovaný, musí neustále konat zázraky. Zázraky a realizace Boha však k sobě nemusí nutně patřit. Když se díváte na duchovního Mistra, to, co vidíte, je Mír, Světlo, Blaženost a božská Síla. Vstupte do něj a musíte to cítit. Pokud však od realizované duše očekáváte něco jiného, pokud přicházíte za duchovním Mistrem a domníváte se, že naplní vaše četné touhy a udělá z vás multimilionáře, potom budete zklamáni. Je-li to Vůle Nejvyššího, Mistr může snadno snést Shůry nezměrné materiální bohatství a udělat z někoho přes noc multimilionáře. To ale obvykle není Vůle Nejvyššího. Vůlí Nejvyššího je vnitřní bohatství, ne vnější bohatství.

Realizovaný Mistr je někdo, kdo umí dobře vylézt na strom a také z něj slézt. Když Mistr ze stromu sleze, nic neztrácí, protože ví, že vzápětí na něj dokáže znovu vylézt. Dejme tomu, že u paty stromu stojí dítě a říká: „Prosím, dej mi to nejlahodnější mango.“ Mistr okamžitě jedno přinese a potom znovu vyšplhá nahoru. A jestliže ho nikdo další o mango nepožádá, bude sedět na větvi a čekat.

Když tvrdě spíte a někdo vás štípne a zakřičí: „Vstávej! Vstávej!“ neprokazuje vám tím žádnou laskavost. Rozzlobíte se. Duchovní Mistr vás ale nebude rušit; nebude vás žádat, abyste vstali. Zůstane u vaší postele a bude čekat, dokud se neprobudíte, a až se probudíte, požádá vás, abyste se podívali na slunce.

Pokud zde na zemi člověk něco nabízí a někdo si to nevezme, nabízející se rozzuří. Řekne: „Ty hlupáku! Dávám ti to pro tvé vlastní dobro.“ Je-li jeho nabídka odmítnuta, vyhubuje tomu člověku a urazí se. U duchovního Mistra je to jiné. Přijde se svým bohatstvím, ale jestliže ho lidstvo nepřijme, nebude ho proklínat. Dokonce i když ho lidstvo bude urážet a bude o něm špatně mluvit, nebude si Bohu stěžovat. Se svou nekonečnou trpělivostí řekne: „Dobrá, dnes spíte. Možná se zítra probudíte a uvidíte, co nabízím. Počkám na vás.“

Pravý duchovní Mistr nic neztratí, pokud země odmítne to, co má, neboť je dobře zakotven ve svém vnitřním životě a vnitřním vědomí. A když lidstvo přijme to, co nabízí, ani tehdy nic neztratí. Čím více dává, tím více ze Zdroje získává. To neplatí pro obyčejné aspiranty a falešné Mistry. Pokud oni něco dají, nemohou to nahradit. Avšak Mistr, který je ve vnitřním světě v kontaktu s neomezenou schopností, má jako svůj zdroj nekonečný oceán. Tento nekonečný vnitřní oceán nemůže člověk vyprázdnit.

Skutečný Mistr chce dát svým oddaným žákům všechno, ale jejich schopnost přijímat je omezená. A tak se snaží zvětšit jejich nádoby, aby dokázali přijmout Mír, Světlo a Blaženost, které přináší. Nemůže ale aspiranta nutit, aby přijal více, než dokáže udržet. Nádoba hledajícího by se totiž rozbila. Mistr může do žáků vlévat a vlévat své nekonečné Světlo, avšak jakmile je dosažena hranice jejich schopnosti, cokoliv dalšího bude promarněno.

Někteří Mistři jsou velmi vybíraví a chtějí jen duše, které jsou plně oddané, intenzivně aspirují a jsou zcela určené pro duchovní život. Například Šrí Rámakrišna chtěl jen omezený počet žáků a byl velmi vybíravý v tom, koho přijme. Někteří Mistři říkají: „Kdokoliv se chce dozvědět něco o duchovním životě, je vítán v mém společenství. Pak ať každý dělá pokrok podle své vlastní úrovně.“ A tak přijímají tisíce žáků.

Avšak praví duchovní Mistři — nehledě na to, kolik žáků přijímají — přijmou jen ty žáky, kteří jsou jim určeni. Jestliže vím, že někdo bude u nějakého jiného Mistra dělat rychlejší pokrok, dám mu během několika měsíců okultně a duchovně pocítit, že není určen pro mne. To, na čem záleží, není počet žáků, které Mistr má, ale to, zda je vede k Cíli. Jsem-li realizovaný a někdo jiný je také realizovaný, jsme jako dva bratři se stejným Otcem. Naším cílem je přivést naše mladší bratry a sestry k Otci. Hra skončí, až bude celé lidstvo přivedeno k Bohu. Jsou-li dva Mistři skuteční bratři, potom jak by mohl být jeden z nich nešťastný a nespokojený, když jde někdo k Otci s pomocí toho druhého? V duchovním životě nezáleží na tom, kdo co udělal, ale zda je to uděláno. Kdo to udělal je jen otázkou jména a podoby, které budou historií vymazány. Důležité je, že na zemi proběhla evoluce.

Na druhou stranu musíte vědět, že pravý Mistr se velmi důkladně stará o to, že k němu skutečně přijdou ti, kteří jsou mu předurčeni. Šrí Rámakrišna chodíval na střechu svého domu a plakal pro duchovní žáky. Ptával se Matky Kálí, proč k němu nepřichází žáci, kteří jsou mu předurčeni. Lidé se mohou ptát, proč nemohl počkat na Boží Hodinu. Ve skutečnosti však pro Šrí Rámakrišnu Boží Hodina nadešla, nevědomost světa ji však zdržovala. Bůh mu řekl, aby něco učinil a také mu k tomu dal schopnost, ale nevědomost stála přímo před ním a bránila, bránila, bránila jeho projevení. Šrí Rámakrišna neplakal po žácích, kteří by přišli a dotýkali se jeho nohou. Plakal po žácích, kteří by byli jeho skutečnýma rukama, kteří by s ním vzlétli do Univerzálního Vědomí, kteří by pro něj — a tím tedy pro Boha — pracovali.

Nikdo není nepostradatelný, pravda. Zároveň je ale nepostradatelný každý, kdo je ve své aspiraci a službě Misi Nejvyššího naprosto upřímný. Z pýchy a marnivosti by nikdo neměl cítit, že je nezbytný. Každý je ale nezbytný, je-li upřímným, zasvěceným, vybraným nástrojem Boha. Mistr potřebuje žáky, neboť jsou vyjádřením jeho vlastního vědomí. Když dostane od Nejvyššího Příkaz, aby na zemi něco vykonal, musí se pokusit najít ty, kteří budou nedílnou součástí jeho vědomí a pomohou mu tento Příkaz splnit.

Duchovní Mistři tradičně říkávali: „Když něco máš, druzí k tobě dozajista přijdou. Jezero nepřichází k žíznivému člověku — žíznivý člověk jde k jezeru.“ To je naprostá pravda, má-li žízeň dospělý člověk. Pokud však cítíte, že ten, kdo má žízeň, je nemluvně, je to úplně jiné. Dítě bude plakat ve svém pokoji a matka k němu bude muset přiběhnout a nakrmit ho. Neřekne dítěti: „Musíš přijít ty ke mně, protože ode mě něco chceš.“ Ne, všechno odloží a poběží k dítěti. Stejně tak v duchovním světě, někteří Mistři cítí potřebu vejít do světa, protože mají pocit, že vnější svět je ve svém vědomí pouhým dítětem. Tito Mistři cítí, že je mnoho dětí, které volají po duchovním životě, duchovní moudrosti, duchovní dokonalosti, ale které neví, kde nebo jak je najít. A tak tito Mistři chodí z místa na místo a nabízejí své světlo s úmyslem sloužit Božskosti v lidstvu.

Když svět pláče po vnitřním jídle, musíme ho nakrmit, jestliže to dokážeme. Dokážu-li vám něco dát a mohu-li také přijít a postavit se přímo před vás, proč bych vás měl volat k sobě? Mám-li schopnost k vám přijít a dát vám duchovní potravu, kterou chcete, pak to musím udělat.

2. Duše, která opravdu realizovala Boha …

Duše, která opravdu realizovala Boha,
musí radostně sestoupit
do pozemských lidských událostí.

3. On nemedituje pro svou vlastní realizaci …

On nemedituje
pro svou vlastní realizaci.
Tu již má!
Medituje
pro tvé osvícení.

4. Skutečný Guru je …

Skutečný Guru je nesobeckým, zasvěceným a věčným žebrákem, který od Boha žádá všemohoucnost a všudypřítomnost, aby nasytil své nevědomě hladové a vědomě aspirující žáky — v dokonalém souladu s potřebami jejich duše.

5. Guru je duchovním magnetem

Guru je duchovním magnetem, který žáka neustále přitahuje k nekonečnému Světlu Nejvyššího.

6. Jen ten je božským vůdcem …

Jen ten je božským vůdcem, kdo má schopnost zasadit inspiraci do srdce lidské duše.

7. Pravý duchovní Mistr musí nést …

Pravý duchovní Mistr musí nést na svých bedrech nesčetné odpovědnosti své duchovní rodiny.
Přesto ale zůstává v dětském vědomí, aby své děti-hledající naplnil radostí a blažeností Boha věčného Dítěte.

Část IV. Mistr a žák

1. Mistr a žák

Pravý duchovní Mistr je ten, kdo má neoddělitelnou jednotu s tím Nejvyšším. Na základě této jednoty může snadno vstoupit do hledajícího, vidět jeho vývoj a aspiraci a dozvědět se vše o jeho vnitřním i vnějším životě. Když Mistr medituje před svými žáky, snáší Shůry Mír, Světlo a Blaženost, které do nich vstupují. Automaticky se tak vnitřně naučí, jak meditovat. Všichni skuteční duchovní Mistři učí meditaci v tichu. Pravý Mistr nemusí navenek vysvětlovat, jak máte meditovat, nebo vám dávat zvláštní druh meditace. Jednoduše na vás bude meditovat a jeho tichý pohled vás naučí, jak meditovat. Vaše duše vstoupí do jeho duše a přinese od ní poselství, poznání, jak meditovat.

Jsou tací, kteří Mistra nepochopí, když před nimi stojí a modlí se. Myslí si, že stejně jako oni žádá o Milost. Myslí si: „Nač Mistra obtěžovat? Udělejme to sami.“ Neuvědomují si však, že mezi jejich a Mistrovou modlitbou a vzýváním je obrovský rozdíl. Když se Mistr modlí pro Světlo, stává se Světlem. Když snáší dolů Milost, stává se zdrojem Milosti Nejvyššího. V tu chvíli od něj ti, kteří v něj mají víru, získávají všesytící a všenaplňující Milost.

Žáci, kteří se ocitnou v obtížích nebo trpí nějakou nemocí, často Mistra žádají, aby jim pomohl. Když potom Mistr použije svou duchovní sílu, aby je vyléčil, začnou chválit své lékaře nebo úžasný lék, který užívali. Mistr jejich ocenění nepotřebuje. Chtějí-li říkat, že si ho nezaslouží, je plně připraven s nimi souhlasit. Jejich vděčnost by však měla směřovat k Nejvyššímu, a ne k lékařům nebo k nějakému léku. Na druhou stranu lidé někdy cítí Milost, která je přinesena Shůry, ale myslí si, že to oni ji snesli silou své vlastní aspirace nebo si ji tím či oním způsobem zasloužili. Tehdy Mistr nic neříká a čeká na chvíli, až si hledající sám uvědomí pravdu. Vnitřně sdělí toto poselství duši hledajícího a ta ho po nějaké době přenese do jeho vnějšího vědomí a on pozná pravdu.

Mistr je jako oceán. Když žák skočí do oceánu Mistrova vědomí, je očištěn od všech svých nečistot a okamžitě cítí dočasnou úlevu. Můžete se zeptat: „Kam se nečistoty a nedokonalosti podějí, když vstoupí do Mistra?“ Mistr je vhodí do Univerzálního Vědomí. Po několika minutách nebo po hodině nebo po nějaké době jsou všechny pryč. Někdy je Mistr vůbec nevezme — prostě je nabídne přímo Nejvyššímu. Mistr požehnává žákovi jménem Nejvyššího jako Jeho přímý zástupce, a tak není ovlivněn.

Když Mistr odebere od žáka nečistoty, neznamená to, že je z nich nadobro vyléčen. Zítra se znovu vrátí se stejnými nečistými myšlenkami a nebožskými představami, protože v sobě tyto neosvícené kvality nepřekonává. Dnes svá omezení posílá Mistrovi, zítra si je však nahromadí znovu. A tak když hledající nabízí Mistrovi své nedokonalosti, měl by se snažit získat od něj co nejvíce Světla. Dokáže-li ve své nádobě udržet Mír, Světlo a Blaženost, které Mistr nabízí, pak dokáže bojovat proti dalším nedokonalostem ve svém životě. Dokud si žák nedokáže udržet bohatství, které dostává z Mistrových požehnání, nepodaří se mu dosáhnout čistoty a učinit skutečný vnitřní pokrok, nemluvě o realizaci nejvyšší transcendentální Pravdy.

Člověk, který realizoval Boha, dokáže být vždy šťastný ve svém vnitřním vědomí, kde je neustálá záplava Světla a Blaženosti. Mistrův smutek ve vnějším světě pochází od jeho žáků, protože se ztotožňuje se všemi špatnými silami, kterými trpí. Guru má sílu zrušit pro své žáky zákon karmy, během toho ale vstupuje do jejich problémů. Mám-li někoho vytáhnout z vody, musím být ve vodě, abych mu pomohl. Zároveň potřebuji vědomou pomoc toho, kdo se topí. Když žáci s Mistrem nespolupracují, když se těší ze svých nebožských kvalit a nenechávají je odejít, tehdy Mistr trpí nejvíce.

Žáci nemohou učinit Mistra šťastným, pokud oni sami nejsou vnitřně šťastní. Dokonce ani obyčejný otec nebude šťastný, když uvidí, že jeho dcera nebo syn nejsou šťastní. Protože Mistr je duchovním otcem, nikdy nemůže být šťastný, jsou-li jeho duchovní děti smutné nebo nešťastné. Jestliže pláčete, protože váš manžel je na vás zlý nebo protože vaše manželka je na vás zlá, budete mít Mistrův soucit a zájem. Když však své trápení neodhodíte, Mistrův soucit nebude nic platný. Pokud si uchováváte svůj smutek a utrpení, Mistrova pomoc je zbytečná. Sjednotí se s vaším utrpením a s bolestmi vašeho srdce a bude trpět bolestí, kterou cítíte — možná dokonce víc než vy sami. Nebudete-li se však snažit vědomě se trápení zbavit a vstoupit do Mistrova osvíceného vědomí, Mistrův soucit a utrpení budou marné. Také je ani nedokážete rozpoznat. Neucítíte Mistrův nekonečný soucit, protože se více zajímáte o své trápení než o božskou lásku svého Mistra.

Když Mistrovi dáváte své problémy, neměli byste cítit, že ho přetěžujete. Mistr je připraven přijmout vaši nevědomost. Přišel s mořem Světla; nabídnete-li mu moře nevědomosti, neublíží mu to. Vy však naneštěstí cítíte, že vaše nevědomost je tak drahocenná, že ji jednou rukou dáváte a druhou si ji berete nazpět. Teď cítíte, že je nevědomost zbytečná, a jste rádi, že ji Mistrovi můžete dát. Máte pocit, že jste velmi chytří, protože jste mu dali něco nedůležitého a na oplátku jste od něj dostali něco důležitého. Avšak za okamžik vám nevědomost dá pocítit, že to, co jste mu dali, bylo mnohem cennější než to, co jste dostali. Cítíte, že vitální potěšení je mnohem důležitější než Světlo. Když jste ve své nejhlubší meditaci, cítíte, že Světlo je důležitější než temnota. Jste-li však v běžném životě, v životě touhy, cítíte, že Světlo je falešné a nejasné, je to pouhý mentální přelud.

Některým žákům jejich Mistr hubuje téměř každý den. Jiní nedostanou ve vnějším životě vyhubováno ani jednou za šest měsíců. Mistr jim však často hubuje a hrozí ve vnitřním světě, protože za ně převzal úplnou zodpovědnost. Učitel mnohdy vidí, že duše hledajícího je více než dychtivá nechat se vést, ale vitálno váhá a mysl vzdoruje. Jestliže v tu chvíli Nejvyšší chce, aby hledající naplnil všechny své možnosti a ponořil se hluboko do moře aspirace, pak může Mistrovi nařídit, aby projevil svou božskou autoritu. Pravda — žijete-li ve vitálnu, můžete si myslet, že vám Mistr hubuje. Pokud ale budete žít v srdci, uvidíte, že to, co působí, je jeho božský zájem, který o vás má. A jste to vy, kdo mu k tomu dal oprávnění. On sám si ho nevzal. Jste to vy, vaše srdce, kdo mu dal oprávnění k tomu vás zdokonalit a vytvarovat do toho Nejvyššího, Absolutního.

Jsou dva hlavní způsoby, jak může žák s Mistrem nakonec realizovat Boha. Prvním způsobem je úplně a vědomě se s Mistrem sjednotit. Buď se s ním vědomě sjednotíte a pokusíte se stát se s ním jedním, nebo se odevzdáte jeho vůli, která u pravého Mistra není ničím jiným než Vůlí Nejvyššího.

Když se dotknete vody, která představuje vědomí, okamžitě do vás vstoupí její čistota a uklidňující pocit. Když se dotknete květiny, okamžitě ucítíte její vůni a čistotu. Pouhým dotykem se sjednocujete a sjednocením zakoušíte podstatu věci. Podobně podíváte-li se během meditace na fotografii svého Mistra, dotýkáte se jeho vědomí. Pak se s ním sjednotíte a stanete se nedílnou součástí nekonečného Vědomí, které realizoval.

Vědomým odevzdáním se Nejvyššímu ve svém Mistrovi se stáváte vším, co má a čím je. Kapka splyne s nesmírným oceánem a stane se oceánem samotným. Toto odevzdání je odevzdáním vaší neosvícené části vaší nejvyšší části, kterou představuje Nejvyšší ve vašem duchovním Mistrovi. V tomto případě představuje váš Mistr vaše vlastní nejvyšší já.

Jednoho dne se Šrí Rámakrišna se dvěma velmi blízkými žáky vracel do svého ášramu. Byli nesmírně hladoví. Když cestovali lodí, Šrí Rámakrišna jednoho z nich požádal, aby přinesl pití a jídlo. Když to žák přinesl, Rámakrišna jim nedal ani sousto. Všechno vypil a snědl sám! Díky svému ztotožnění s Mistrem, díky své jednotě s ním tito dva žáci skutečně cítili, že jejich hlad a žízeň byly uspokojeny. Nebyli už vůbec hladoví ani neměli žízeň.

Jestliže si žák vytvořil se svým Mistrem takovýto druh vnitřní jednoty, pak nebude nic očekávat. Dítě od své matky nic neočekává. Ví, že mu matka dává a stále bude dávat vše, neboť je její svatou povinností se o dítě starat. A podobně je svatou povinností vašeho duchovního Mistra být vám neustále k službám. Vy mu sloužíte svou aspirací a zasvěcením, on vám slouží svým zájmem a soucitem. Vaším úkolem je aspirace — to je vaše služba. Mistrovým úkolem je jeho zájem a soucit, které pozvedají vaše vědomí — to je jeho služba.

Jak můžete pomocí aspirace sehrát svou roli? Brzy ráno, když vstáváte, můžete říci Nejvyššímu: „Ó, Nejvyšší, učiň mě bezvýhradně oddaným, abych Ti mohl sloužit Tvým vlastním Způsobem.“ Potom to před snídaní můžete zopakovat znovu. Jakmile dosnídáte, řekněte to ještě jednou. Můžete to opakovat znovu, než půjdete do školy nebo do práce. Před jakoukoliv činností se vědomě modlete, abyste dokázali nanejvýš oddaně a bezvýhradně sloužit Nejvyššímu. Vibrace vaší modlitby vydrží pokaždé dvě minuty, šest minut nebo deset minut, záleží na její oduševnělosti. Avšak s každou modlitbou tuto vibraci obnovujete. Brzy bude jako zvonek. Jakmile začnete zvonit, stane se zvonění automatické a vy budete cítit, že ve vašem nitru zvoní neustále. Brzy ráno začněte se svou modlitbou a pokračujte s ní během dne. Pokaždé, než něco začnete dělat, pokuste se vynést do popředí oddanost. S každou další činností pak vaše oddanost poroste.

Neupřímný žák si myslí, že si může Mistra získat vnějším lichocením. Mistr však může být získán jen oddaností žáka k Nejvyššímu v něm a vnitřní, vědomou jednotou s ním. Realizaci Boha nemůžeme získat tím, že budeme Mistrovi říkat, jak je veliký, nebo mu budeme dávat materiální bohatství. Je úžasné, jestliže dokážete zasvětit svůj život. Skutečné zasvěcení ale musí být založeno na vnitřní jednotě. Chce-li hledající nejvyšší realizaci té nejvyšší Pravdy, Božské v Mistrovi musí být potěšeno způsobem, jakým chce být potěšeno.

2. Lidský učitel říká studentovi: …

Lidský učitel říká studentovi:
„Pracuj se mnou a já ti dám vše.“

Božský Učitel říká žákovi:
„Nechal jsem Boha na tebe čekat.
Neotálej, pojď Jej se mnou navštívit.“

3. Výborným duchovním Učitelem je ten…

Výborným duchovním Učitelem je ten,
jehož oči jsou přísností
a jehož srdce je odpuštěním.

4. Skutečným Mistrem nikdy nemůže být ten …

Skutečným Mistrem nikdy nemůže být ten,
kdo tě přijme za svého žáka
podle tvých vlastních podmínek.

5. Protože je Božím představitelem …

Protože je Božím představitelem
zde na zemi,
je s každým srdcem tak opatrný
jako se svým vlastním.

6. Krátká, kratší, nejkratší cesta …

Miluj svého Mistra.
To je krátká cesta
k duchovnímu pokroku.

Měj víru ve svého Mistra.
To je kratší cesta
k duchovnímu pokroku.

Poslouchej svého Mistra.
To je ta nejkratší cesta
k duchovnímu pokroku.

7. Pro žáka neexistuje lepší způsob …

Pro žáka neexistuje lepší způsob,
jak sloužit svému Guruovi, než poslouchat jeho rady.

Část V. Jednota s Mistrem

1. Jednota s Mistrem

Jeho život je plný hluku, jeho život je plný shonu,
jeho život je plný spěchu.
Je obrazem neupřímnosti, je obrazem nevděčnosti,
je obrazem selhání.
Nedaří se mu ztišit bouři jeho těla,
nedaří se mu vyjít z propasti jeho pochybností,
nedaří se mu pohřbít rakev jeho strachu.
Přesto bude zachráněn,
bude osvobozen,
bude naplněn,
neboť uslyšel kroky svého Mistra.

Ať už má žák k Mistrovi navenek blízko, či ne, dveře Mistrova srdce jsou pro něj otevřeny dvacet čtyři hodin denně. Zaklepe-li žák na dveře svého Mistra, Mistr je otevře. Když ale klepe, musí klepat se svou upřímnou aspirací, a ne se svým požadujícím vitálnem. Pokud přichází se svým požadujícím vitálnem, Mistrovy dveře se nikdy neotevřou. Přichází-li však s aspirací, potěší Mistra daleko více, než si představoval, a dveře se pro něj otevřou dokořán na jeho sotva patrné zaklepání.

Žák může Mistra těšit Mistrovým vlastním způsobem nebo svým vlastním způsobem. Jestliže chce být Mistr potěšen svým vlastním způsobem, neznamená to, že je autokrat. Správněji řečeno to znamená, že Mistr ví, jak chce být potěšen Nejvyšší. Vůle pravého Mistra je vždy sjednocena s Vůlí Nejvyššího.

Žák může svého Mistra potěšit nejvíce, když od něj nebude nic očekávat. Bude jen dávat a dávat; zcela a bezvýhradně nabídne sám sebe. Když žák něco dá, bohužel často hned očekává něco na oplátku. Je to proto, že žije ve světě dávání a braní. Duchovní život ale není tržiště. Mistr ví, co je pro žáka nejlepší a kdy je ta nejlepší chvíle, aby mu to dal. Kdyby dal něco předčasně, může namísto osvícení temného žákova vědomí jen rozbít jeho vnitřní nádobu.

Jestliže má žák schopnost přijímat, Mistrova síla ho musí osvítit. Nedokáže-li žák přijímat, Mistrova síla bude zbytečná. Naopak bude škodlivá. Pokud ale žák Mistrovi dovolí, aby pracoval jeho vlastním způsobem, což je způsob, který přikazuje Božské, tehdy Nejvyšší v Mistrovi dokáže žáka utvářet v souladu s božskou Vůlí.

Jsou čtyři hlavní způsoby, jakými se žáci snaží potěšit Nejvyššího ve svém Mistrovi. Nejprve jsou zde ti, kteří chtějí potěšit Nejvyššího v Mistrovi způsobem, jakým chce být Nejvyšší potěšen. Jak to dokážou? Silou své aspirace a meditace do Mistra vstoupí a dostanou poselství, které chce nabídnout, podle kterého se potom snaží jednat. Nebo nechají Mistra, aby on vstoupil do nich, a snaží se získat jeho poselství. Mistr komunikuje s dušemi svých žáků každý den a sytí je Světlem, Mírem a Blažeností. Každý den říká Mistr duším, jak mohou potěšit Nejvyššího, a duše přinášejí toto poselství do vědomé mysli žáků. Potom ho žáci buď přijmou, nebo odmítnou.

Protože žáci většinou bohužel nemají schopnost neustále vstupovat do Mistra nebo nejsou natolik vnímaví, aby mohli přijímat Mistrovo poselství, snaží se Mistra potěšit se vší svou upřímností, oddaností a láskou takovým způsobem, který považují za nejlepší. Mohou cítit, že pokud pro Mistra udělají toto, Mistr bude nanejvýš potěšen. Bezpochyby je to dobrý postoj, protože se podle své schopnosti nebo intenzity své aspirace co nejupřímněji snaží potěšit Nejvyššího v Mistrovi. Nepokoušejí se Mistra podvádět ani mu dělat problémy. Snaží se jen sloužit Nejvyššímu v něm tak, jak cítí, že je to nejlepší. První způsob je mnohem lepší, nekonečně lepší, ale druhý přístup je také dobrý.

Potom je tu třetí způsob. Zde žáci cítí, že pokud Mistr řekne, aby něco dělali, budou to dělat, a pokud Mistr řekne, aby něco nedělali, nebudou to dělat. Jestliže se potom něco nepovede, ubohý Mistr na sebe musí vzít všechnu vinu. Když se ale věci daří, jejich ego vyjde okamžitě do popředí a řekne: „To naše aspirace způsobila tento úspěch.“

Těmto žákům duchovní Mistr říká: „Když řeknu: ,Udělej tohle,‘ protože to je to, co vaše duše chce, abyste udělali; je dobré, že to uděláte. Pokud byste to však udělali ze svého vlastního vnitřního popudu, měli byste nekonečně větší radost, protože byste cítili, že jste pravdu objevili vy sami.“ Mistr za ně pravdu už objevil. Teď je ale na žácích, aby v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce objevili, že to, co chtějí oni, a to, co chce jejich Mistr, je totéž.

Mistr může žákům říci: „Udělej tohle! Udělej tamto!“ Může to ale říci jen těm duchovním dětem, které mu zcela nabídly své tělo, vitálno, mysl, srdce a duši, a ne těm lidem, kteří se jen přišli podívat, zda je duchovní a zda dokáže vyřešit jejich problémy. Pro ty, kteří ho opravdu přijali, musí Mistr udělat vše. Žáci ale musí vědět, že Mistr je připraven sloužit jim podle toho, jak hluboko do něj vstoupili a nakolik opravdu milují Nejvyššího v něm.

Pro upřímného žáka kteréhokoli Mistra je vždy největší radostí, když poslouchá Mistrovy příkazy, a ne svou fyzickou mysl. Nesobečtí, oddaní a soustředění žáci kráčejí po Mistrově cestě každý den, každou hodinu, každou vteřinu. Hledající, který má ke svému duchovnímu Mistrovi takovýto oddaný vztah, může ve vnitřním životě učinit ten nejrychlejší pokrok.

A nakonec je zde čtvrtý přístup. Takzvaní aspiranti často přijmou Mistra na den nebo na dva, jen aby vyřešil jejich problémy. Pak, když jsou jejich problémy vyřešeny, odejdou. Nebo říkají, že k Mistrovi přicházejí pro osvobození a realizaci, ale když vidí, že je to dlouhý a namáhavý proces, opustí ho. Říkají, že přišli pro nejvyšší realizaci, ale když zjistí, že Mistrova cesta není způsob, jakým chtějí realizovat Boha, dostanou pocit, že pro ně Mistr není určen, a proto odejdou.

Někteří lidé se duchovního Mistra ptají, co mají dělat, a když jim to řekne, udělají pravý opak. Jestliže víte, že svého Mistra nedokážete poslechnout, raději se ho neptejte, co máte dělat. Jinak až do vašeho srdce vstoupí upřímnost a vaše aspirace zesílí jako stoupající plamen, budete velice nešťastní, že jste ho neposlechli. Kdybyste se ho bývali neptali, nebyli byste nešťastní, protože byste od začátku až do konce měli dokonalou svobodu dělat svá vlastní rozhodnutí a také je sami uskutečňovat. Když Mistr radí, vyjadřuje Vůli Nejvyššího. Záleží na žákovi, zda ji přijme, či odmítne. Mistr nebude nikdy nespokojen, jestliže ji žák odmítne. Skutečný Mistr je daleko nad žákovým přijetím nebo odmítnutím. Pokud však bude Mistr chtít, může tomuto žákovi říci: „Brzdíš svůj vlastní pokrok. Bůh je ale v tobě a bude stále pochodovat. Pomalu a jistě tě jednoho dne dovede k Cíli.“ Nic víc nemusí Mistr říkat.

Když Mistr žákovi něco říká, říká to pro jeho vlastní dobro. Žák si bohužel velice často myslí, že pokud Mistr něco říká, má k tomu nějaký motiv. Dokonce i když žák nemá takový pocit, často přijímá Mistrovy názory jen s největší vnitřní neochotou. Co může ubohý Mistr dělat? Když mlčí, žák si myslí, že je k němu lhostejný. Říká si: „Mistr se o mě nezajímá; zajímá se jen o druhé. Mně nic neříká.“ Dokonce i když ve vnitřním světě plakal měsíce a léta pro Mistrovu radu, řekne-li mu Mistr, aby udělal to nebo ono, okamžitě něco namítá. Říká celému světu: „Mistr mě požádal, abych to udělal — to je důvod, proč to dělám. Sám pro sebe to nechci ani nepotřebuji; dělám to, jen abych Mistra potěšil.“ Ve vnitřním světě budou žáci pro něco plakat a ve vnějším světě budou Mistra obviňovat za to, že jim to dal.

Duchovní Mistr se snaží své žáky potěšit na všech úrovních. Někdy se mu to daří, jindy ne. Někdy od nich dostane sto bodů ze sta, jindy dostane nula bodů ze sta. Co nejoddaněji se je snaží potěšit ve fyzickém světě, vitálním světě, mentálním světě, intuitivním světě a ve světě duše. Většina jeho žáků si těchto vnitřních světů nemusí být vědoma, uvědomují si však vnější svět, ve kterém žijí.

Pro Mistra není vždy možné těšit jeho žáky. Někdy žák cítí, že pokud mu Mistr nedává to, co chce, je nelaskavý nebo se o něj nestará. Jestliže mu ale dá, co chce, jeho duše bude velmi nešťastná a bude Mistra proklínat. A Nejvyšší bude dávat vinu Mistrovi. Řekne, že Mistr vědomě brzdí pokrok tohoto hledajícího. Chce-li dítě sníst jed, matka mu ho nedá, i když by ho tím potěšila.

Každý duchovní Mistr má tři druhy žáků: pravé žáky, falešné žáky a fanatické žáky. Fanatičtí žáci ve skutečnosti nevěří tomu, co jejich Mistr říká. Nemají v něj bezvýhradnou víru, ale chtějí, aby si to svět myslel. Vyžadují, aby celý svět věřil, že cokoliv jejich Mistr říká, je tím nejvyšším evangeliem. Nemají však ani špetku opravdové víry ve svého Mistra. Fanatičtí žáci chtějí pouze ukázat světu, kolik víry mají a jak jsou svému Mistrovi blízcí.

Falešní žáci cítí, že kdykoliv pro Mistra něco udělají, prokazují mu tím velkou laskavost. Mají pocit, že se Mistr topil a oni ho bezpečně vynesli na břeh. Přestože tito lidé mohou mít svým vlastním způsobem pravou upřímnost a aspiraci, nejsou pravými žáky.

Falešnými žáky jsou také ti, pro které je obtížné přijmout Mistrův názor. Mají pocit, že pravda musí být zdůvodněna a mentálně pochopena. Když jim Mistr něco řekne, okamžitě se ptají: „Proč? Proč? Proč?“ Budou vždy požadovat zdůvodnění. Dokud nebude jejich mysl přesvědčena, že to, co Mistr řekl, je pravda nebo to přichází od Nejvyššího, neudělají nic z toho, oč je žádá. Jestliže má Mistr opakovat své poselství jen proto, aby přesvědčil mysl některých žáků, jestliže musí celý život ospravedlňovat své chování, pak nikdy nemůže pro tyto žáky nic udělat. Oni plýtvají svým drahocenným časem a Mistr plýtvá svým drahocenným časem. Mysl dokážeme přesvědčit jen na prchavou vteřinu. Mistrovi může trvat celé hodiny, než mysl přesvědčí, ale tatáž mysl začne po chvíli Mistra znovu zpochybňovat.

Takovíto žáci velmi často nechtějí skutečné zdůvodnění. Chtějí jen ukázat svou ,obrovskou moudrost‘. Nebo cítí, že otázky, které pokládají, nikdo dosud nepoložil, a že samy tyto otázky zůstanou nesmrtelné. Přeji si však říci, že v tomto světě byly už všechny otázky položeny a všechny byly také zodpovězeny. Když žák položí otázku, změní jen několik slov ve dříve položené otázce. A když Mistr na otázku odpoví, také změní jen několik slov. Zde na zemi není nic nové. Všechny otázky byly miliónkrát položeny milióny hledajícími a všechny byly také zodpovězeny skutečnými duchovními Mistry. Není to nic nového. Používáme jen jiné výrazy, jiná slova, jiná spojení.

Pokud Mistr říká něco, čemu mentálně nerozumíte, pak na to meditujte. Pochopíte vnitřní význam Mistrova tvrzení. Budete-li mít námitky nebo budete požadovat náležité mentální odpovědi, uspokojíte tím jen svou mentální zvědavost. Zároveň tím doslova znečistíte čistá srdce těch, kteří si s Mistrem vytvořili nebo chtějí vytvořit svou jednotu. Z nejvyššího duchovního pohledu jestliže Mistr řekne, že je něco černé, jeho žáci budou cítit, že je to černé, i když to bude bílé. Vy teď namítnete, že černá je černá a bílá je bílá. Ale z nejvyššího duchovního pohledu jestliže realizovaný Mistr vidí něco jako černé a vy dokážete vstoupit do jeho vědomí a také to vidět jako černé, v tu chvíli si s ním vytváříte svou vnitřní jednotu. A to je začátek realizace Boha.

Říkám svým žákům: „Pokud cítíte, že váš způsob vidění pravdy je mocnější nebo skutečnější, tak s vámi mohu souhlasit, abych se vyhnul komplikacím. Řeknu-li: ,Udělej tohle,‘ a vy řeknete: ,Ne, ne, to je špatně,‘ okamžitě s vámi budu souhlasit. Vím, že se nemýlím, ale nechci se hádat. Počkám, až vaše duše vyjde do popředí a nechá vás pocítit, že jsem měl pravdu.“ Někdy mají žáci pocit: „Co o tom Guru ví?“ Nebo: „Co on ví o vnějším životě?“ Dobrá, potom budu zticha. Jednoho dne však jejich duše vyjde do popředí a řekne jim, že jsem měl pravdu, naprostou pravdu.

V duchovním životě neustále směřujeme k cíli. Když fotbalista míří na branku, někdy to vypadá, že kopne pravou nohou. Pokud však cítí, že u pravé nohy má velmi silného protivníka, okamžitě si míč přehodí na levou nohu a tou dá gól. Protože to vypadalo, že do míče kopne pravou nohou, někdo si teď může říci: „Podívej, nedokázal dát gól pravou nohou, jeho pravá noha nic neumí. Proto použil levou.“ Co je však nakonec důležité, je to, že dal gól. Zda k tomu použil pravou či levou nohu, důležité není.

Důležité je dosažení Cíle a pomoc při jeho dosahování. Pravý Mistr vás určitě dovede k Cíli. Pokud se však při určitém přístupu setká s větším odporem, pak svůj přístup změní. Můžete mít dojem, že udělal chybu nebo že snad neviděl pravdu. Vidí pravdu, vy však musíte vědět, že se zabývá možností a někdy je nucen svůj postoj změnit.

Praví žáci jsou ti, kteří neustále vidí pravdu Mistrovýma očima a cítí pravdu Mistrovým srdcem. Mezi pravým žákem a skutečným Mistrem neexistuje pocit oddělení. Praví žáci si s Mistrem buď vytvořili svou jednotu na každé úrovni vědomí — od nejvyšší po nejnižší — nebo pláčou a snaží se o její vytvoření. Nepoužívají mysl, aby posuzovali, zda má Mistr pravdu, nebo zda se mýlí. Používají srdce, aby se stali jedním s Mistrovou moudrostí. Jestliže někdo cítí pravost a skutečnost Mistrových slov, dozajista získá jeho vědomí. Pravým žákům se nemusí říkat důvod, proč Mistr říká to nebo ono. Cítí, že Mistr dělá vždy správnou věc a že ji dělá pro ně. A nejen to, pravý žák je neustále připraven bojovat proti nevědomosti spolu s Mistrem. Cítí, že Mistr nebojuje s nevědomostí pro své vlastní spasení, ale pro jeho spasení.

Realizace Boha, to není jako sníst banán nebo vypít šálek čaje. Je to skutečně obtížné! Ale v den, kdy realizujete Boha, Nejvyššího, uvidíte, že cena, kterou jste zaplatili, byla příliš nízká. Cena za realizaci Boha není nikdy správná. Teď je určitě příliš vysoká — není jediného žáka, který by řekl, že není vysoká. Když ale Boha realizujete, uvidíte, že váš Guru vám pomáhal natolik, že cena byla velmi, velmi nízká.

Každý aspirant musí vědomě, oduševněle, oddaně a bezvýhradně nabídnout svou vůli Vůli Nejvyššího. Když ho touha žádá, aby udělal jednu věc, a aspirace ho žádá, aby udělal něco jiného, musí požadující vitálno a pochybující mysl odevzdat vůli aspirujícího srdce a osvěcující duše. Někdy se chce celá bytost najednou odevzdat a skočit do moře božské Skutečnosti, ale pochybující mysl řekne: „Buď opatrný! Místo perly můžeš najít nějaké nebezpečné vodní zvíře.“ Tehdy si nesmí mysli všímat. Jestliže žák jen trochu zaváhá, je skutečně ztracen.

Mnohdy víme, co je božskou Vůlí, ale kvůli letargii nebo nedostatku intenzivní aspirace jsme svou vlastní vůli neodevzdali. Máme pocit, že pokud se neodevzdáme tento rok, nevadí; do konce svého života budeme mít ještě mnoho dalších příležitostí. Když však uchováváme takovou myšlenku, neodevzdáme se nikdy. Co se týká žárlivosti, nejistoty nebo pochybnosti, někteří žáci cítí, že budou-li dnes tyto síly opatrovat, když se jim zítra zachce, dokážou je porazit. Takový zítřek však v jejich životě nikdy nepřijde. Nezačnete-li okamžitě, pak nezačnete nikdy a k přeměně vaší přirozenosti nikdy nedojde.

Můžete říci: „Dříve jsem měl víc žárlivosti nebo víc nejistoty než teď, takže se postupně vyvíjím.“ Nesmíte se ale srovnávat se svou temnou minulostí, ale se svou zlatou budoucností. Ciťte, že jste božskými bojovníky a že musíte bojovat až do konce. Můžete říci, že jste už porazili devadesát procent své žárlivosti a jen deset procent jí ještě zbývá. Přeji si ale říci, že dokud jste ji neporazili celou, vítězství není jisté. Dnes můžete cítit, že jste některé tyto síly porazili. Za deset dní uvidíte, že všechny tyto síly jako vlna znovu vstoupily do vašeho vědomí a vy jste opět tam, kde jste začínali. Kdykoliv si v sobě uvědomíte nějaký špatný sklon, prosím, začněte proti němu bojovat jako božští hrdinové.

Někteří aspiranti mají zase pohodlný pocit, že už urazili veliký kus cesty a teď si mohou trochu odpočinout. To je však velmi nebezpečné. I když vám k dosažení nejvyššího Cíle zbývá jen jeden krok, nesmíte odpočívat. Mnoho duchovních hledajících upadlo dokonce až na pokraji realizace. Byli smeteni pokušením nebo pochybností a teprve po mnoha, mnoha letech byli schopni ve svém duchovním životě pokračovat. A tak musíte být vždy ve střehu, musíte se neustále pohybovat vpřed.

Nesmíte dovolit, aby ve vás zůstávala žárlivost, pochybnost, strach. Jestliže si uchováváte nebožské kvality, kopete si svůj vlastní hrob. Nedovedete si představit, co může způsobit deprese, co může způsobit pochybnost, co může způsobit žárlivost! Mohou vás dovést zpět ke zvířecímu životu, přestože jste v lidském těle. Dělají to a budou to dělat dál, dokud je vědomě nevyhodíte ze svého života. Jestliže skutečně milujete Nejvyššího, pak se zbavte pochybnosti, žárlivosti a všech dalších nebožských sil — úplně a natrvalo.

Každý aspirant musí složit vnitřní slib, že bude poslouchat Vůli Nejvyššího alespoň po celý tento život. Musí si říci: „Koneckonců, je to jen jeden život. Teď je mi dvacet nebo třicet nebo čtyřicet. Zůstanu na zemi možná do osmdesáti. Copak jsem tak neužitečný člověk, že nedokážu dodržet slib, nedokážu žít několik prchavých let jedním způsobem života?“ Nebudete-li chtít ve své příští inkarnaci zůstat na duchovní cestě, budete-li chtít vést jiný život, můžete. Pokud ale chcete dát duchovnímu životu šanci, aby vás mohl potěšit a naplnit, musíte ho žít náležitým způsobem. Zapomeňte na Věčnost a Nekonečnost. Zajímejte se jen o jeden krátký život ze stovek všech životů, které jste na zemi žili a budete žít. Dokážete-li svou vůli skutečně odevzdat Vůli Nejvyššího jen na jediný život, ve vašem životě zasvitne naprosté uspokojení. Teď bojujete a bojujete, abyste svou vůli odevzdali Nejvyššímu. Chci ale říci, že pokaždé, když se takto odevzdáte, získáte sílu. Nakonec se dostanete do bodu, v němž i kdybyste chtěli mít vůli, která by byla oddělená od božské Vůle, nepůjde to, neboť splynete s Vůlí jedinou. V tomto bodě bude Nejvyšší Vítězství vaše.

2. Čisté srdce je nesmrtelné …

Čisté srdce je nesmrtelné.
Jistá duše je neomezená.
Pravý Mistr
je Úsměvem Nekonečnosti
a Pláčem Věčnosti.

3. Realizace může být dosaženo …

Realizace může být dosaženo Milostí Boha, milostí Gurua a aspirací hledajícího. Boží Milost je déšť. Guruova milost je semínko. Aspirace hledajícího je pěstování. Hleď, bohatou úrodou je realizace!

4. Tvůj Mistr je posvátný most …

Tvůj Mistr je posvátný most,
který ti pomáhá překročit rozbouřenou řeku života
a dosáhnout tvého předurčeného cíle.

5. Plavíš-li se v Mistrově lodi …

Plavíš-li se v Mistrově lodi k Nejvyššímu,
pak ty a tvůj Mistr spolu budete zpívat
Věčnou Píseň Jednoty.

6. Duchovní Mistr je živoucí dynamo …

Duchovní Mistr
je živoucí dynamo,
které neustále,
uvnitř i navenek,
nabízí nezměrnou inspiraci a aspiraci.
Svět je jen musí přijmout.

7. Máš spoustu otázek …

Máš spoustu otázek,
je však jen jedna odpověď:
cesta je přímo před tebou
a průvodce tě čeká.

Příběhy a divadelní hry

Tato rostlina je člověk, tamta rostlina je Bůh

Byl jednou jeden hledající. Mnoho let hledal Mistra, Gurua. Bohužel žádného nenašel. Navštívil mnoho duchovních skupin, ale učitelé, se kterými se setkal, mu nebyli po chuti. A tak stále hledal a hledal nějakého duchovního Mistra. Jednoho dne šel po ulici a spatřil duchovního Mistra s několika žáky. Seděli na krásném trávníku, někteří žáci právě zalévali.

Hledající přistoupil k Mistrovi a řekl: „Mistře, všichni tvoji žáci tě poslouchají bez ohledu na to, co říkáš. Věří ti a dělají dobře, že tě poslouchají. Rád bych ti ale něco pověděl, i když se mnou nebudeš souhlasit.“

Mistr řekl: „Pravda rozhodně není mým výhradním monopolem. Jestliže jsi nějakou pravdu objevil, samozřejmě ji z celého srdce přijmu. Teď mi, prosím tě, řekni, jakou pravdu jsi objevil?“

A tak hledající řekl: „Můj objev je tento: světský člověk nemůže realizovat Boha úplně snadno. Jsem světská lidská bytost a vím, že dokonce i jen získat Mistra je prostě nemožné. Nenašel jsem duchovního učitele, protože mi žádný nevyhovuje. Jak mohu realizovat Boha, což je nekonečně obtížnější? Už jen získat Mistra je pro mě tak těžké, že je prostě nemožné, abych v tomto životě získal realizaci. Souhlasíš se mnou?“

Mistr odpověděl: „Bohužel s tebou nesouhlasím. Ostatní si mohou myslet, že máš pravdu, ale rád bych na to řekl, že získat Mistra nebo realizovat Boha není tak těžké.“

Hledající byl překvapen, a dokonce i žáci byli Mistrovou poznámkou do určité míry udiveni, protože většina z nich věděla, jak těžké pro ně bylo získat duchovního Mistra, a realizace Boha pro ně byla stále ještě daleko.

Mistr řekl: „Teď se podívej na tohle. Někteří moji žáci teď zalévají trávu. Kolem jsou malinké rostlinky.“ Mistr ukázal na dvě rostliny, dvě velmi malé rostlinky. Pak vzal lopatku a jednu z nich vyrýpl. Vzal ji celou, s kořeny i listy, a šel ke druhé rostlině. Tu také celou vyrýpl a místo ní zasadil první rostlinu. Potom vzal druhou rostlinu a dal ji tam, kde dříve byla ta první.

Poté Mistr řekl: „Podívej se sem. Tato rostlina je člověk a tamta rostlina je Bůh. A teď — já jsem Mistr. Přišel jsem a dotkl se této rostliny. Byla to otázka minut, pouhých několika minut. Jakmile jsem se jí dotkl, okamžitě se mi dostalo božské odezvy. A já tu rostlinu vzal a dal ji tam, kde byla rostlina jménem ,Bůh‘. Pak jsem vzal rostlinu-Boha a dostalo se mi veškerého Jeho Soucitu, Lásky, Radosti a Blaženosti a dal jsem ji tam, kde byla předtím rostlina-člověk. Byla to jen otázka několika minut. Vzal jsem člověka k Bohu a snesl jsem Boha k člověku.“

Nový hledající řekl. „Mistře, přeji si být tvým žákem. Prosím, zasvěť mě.“

„Brzy tě zasvětím, mé dítě,“ odpověděl Mistr. Pak pokračoval: „Jestliže si myslíš, že realizovat Boha je téměř nemožné, znamená to, že tvá představa Boha je mylná, tvá představa duchovnosti je mylná. Jsi připoután ke světu. Kdybys byl ale stejně tak připoután k Bohu, viděl bys, že Jej můžeš snadno dosáhnout. Když přijdu k Bohu, zaklepu na dveře. Okamžitě je otevře a přistoupí ke mně. Řeknu: „Prosím, pojď se mnou.“ On jde se svou nekonečnou Láskou, Radostí, Požehnáním a Soucitem. Potom jdu a klepu na tvoje dveře, ale když klepu, ty neotvíráš. Necháváš zavřeno, zamčeno. Bůh a já přirozeně odcházíme. Když tě potom chci vzít do Božího Paláce, říkám ti: „Pojď se mnou.“ Jakmile znovu zaklepu na Boží dveře, Bůh řekne, že jako jsi Mu neotevřel ty, když jsem Jej k tobě dovedl, ani On ti neotevře. Kdybys dveře otevřel, když jsem Boha přivedl jako Hosta, a kdybys Mu dovolil vstoupit, Bůh by ti přirozeně také dovolil vstoupit do svého Paláce. A tak pokud necháš dveře svého srdce otevřené, Bůh bude moci snadno vejít.

Když se k tobě ale přiblížím, jsi okamžitě zneklidněn. Myslíš si, že máš strach, máš pochybnost, máš emocionální problémy, máš vitální problémy, jsi žárlivý, a tak dále. Nechceš být odhalen; chceš se skrývat. Tato rostlina-člověk, kterou jsem přesadil, ale neprojevila při mém dotyku žádný strach, žádnou pochybnost, žádnou nedůvěru — naprosto nic. Vůbec se nebála své vlastní nevědomosti. Byla rozechvělá, že ji někdo přenáší na jiné místo, kterým je Bůh. A tak když se vás dotýkám, když vám duchovní Mistr žehná nebo na vás medituje — jestliže mu v takovou chvíli nabídnete spolu se svými oddanými vlastnostmi také svou nevědomost a své nedokonalosti, bude pro něj nesmírně snadné dovést vás úplně k Bohu. Pokud to neuděláte, je pro Mistra téměř nemožné přeměnit, nebo dokonce jen pročistit vědomí žáků. Je to jen výměna dvou rostlin. To je to, co Mistr dělá, když jedná se svými duchovními dětmi. Jedna rostlina je Bůh, druhá rostlina je člověk.“ Poté Mistr pomalu odešel.

Mistrova rada při výběru duchovní cesty

Byl jednou jeden duchovní Mistr, který chtěl každému svému duchovnímu dítěti věnovat zvláštní pozornost, zájem, požehnání a vedení, i když měl stovky a stovky žáků. Týdně pořádal mnoho setkání, někdy i dvě v jednom dni, tak aby každé mohlo zůstat malé a důvěrné bez ohledu na to, kolik nových hledajících vítal do své duchovní rodiny.

Jeden nebo dva dny v týdnu Mistr dovolil, aby na setkání přicházeli hosté. Poté se někteří z nich rozhodli následovat jeho cestu. Jednoho dne přišli po takovém setkání za Mistrem čtyři hosté: tři chlapci a jedna dívka. Jeden z chlapců se Mistrovi uklonil a řekl: „Mistře, přijmeš mě za svého žáka? Minulý měsíc jsem přicházel každý týden a konečně jsem se rozhodl, že toto je moje cesta.“

Mistr se hledajícího zeptal na jeho jméno a na několik věcí o jeho vnějším životě a pak se v tichosti soustředil na jeho duši. Nakonec řekl: „Zajisté, přijmu tě za svého žáka. Přijímám tě z celého svého srdce. Prosím, přicházej na naše setkání pravidelně a oddaně. Jasně vidím, že toto je tvoje cesta.“

Nový žák byl nesmírně šťastný a vděčný, že ho Mistr přijal. Potom řekl jeden ze zbývajících chlapců: „Mistře, i já jsem minulý měsíc přicházel, ale právě jsem se dozvěděl, že smíme přijít jen čtyřikrát nebo pětkrát a pak se musíme rozhodnout, zda se staneme žáky. Cítím, že to může být má cesta. Nechci se však stát žákem hned, protože v sobě nechci mít žádné vnitřní rozpory, nechci být ve svém odevzdání polovičatý. Chci si být naprosto jistý.“

Mistr odpověděl: „Hluboce si vážím tvé upřímnosti. Zde v ášramu bohužel máme takové pravidlo, jsi ale nanejvýš vítaný na našich středečních setkáních mimo ášram. Mnoho lidí chodí na tato setkání osm nebo devět měsíců, nebo dokonce rok, a stále ještě nejsou rozhodnuti; my jsme je ani nežádali, aby tak učinili. Jsem samozřejmě stejný člověk, stejný duchovní Mistr, ať už jsem ve svém ášramu, nebo jinde, a tak budeš mít stále stejnou příležitost rozhodnout se, jestli jsem tvým Mistrem.“

„Mistře, tak rád slyším, že budu moci chodit na vaše středeční setkání, a určitě s vámi budu dále meditovat. Ale proč máš tak přísné pravidlo? Odpusť, že se ptám, ale proč by vnitřní život člověka měl mít taková vnější omezení?“

Mistr vysvětlil: „Můj synu, máme-li nějaká taková pravidla a omezení, snadněji se jako skupina sladíme. Každá organizace potřebuje pravidla a omezení, aby mohla hladce fungovat. Existují-li určitá pravidla, je pro žáky v duchovní komunitě snazší ukáznit svůj život.

Je zde i duchovní důvod, můj synu. Jasně vidím, že pokud si chceš vybrat cestu, čtyři návštěvy u jednoho Mistra jsou víc než dost na to, aby ses rozhodl, jestli jeho cesta je, nebo není cestou pro tebe. Jestliže mám být tvým Mistrem, musíš ve mně po tolika návštěvách něco cítit. Neříkám, že ve mně musíš něco cítit jen proto, že jsem duchovní Mistr. Jsem-li ale určen být tvým Mistrem, určitě ve mně ucítíš něco, co tě povzbudí a inspiruje, aby ses stal mým žákem. Pokud i přesto říkáš, že to v tvém případě trvá déle, protože chceš být velmi pečlivý a opatrný, abys neudělal chybu, pak tě chci ještě jednou pozvat, abys chodil na naše druhá setkání, jak dlouho jen budeš chtít. Dopřej si času. Budeš-li po šesti měsících či po nějaké době cítit, že tato cesta není pro tebe, můžeš vyzkoušet jiné cesty.

Řekněme, že jsem tvůj starší duchovní bratr. Protože jsem v duchovním životě trochu pokročilejší než ty, je mým úkolem přivést tě k našemu Otci. Já sám však nejsem Cílem. Existuje-li někdo, kdo je také duchovně o něco pokročilejší než ty, i on tě přirozeně bude moci dovést k Otci. My, duchovní Mistři, jsme jako poslíčci — jen přivádíme hledající k Otci. Budeš mít stejnou příležitost realizovat Boha, ať už přijmeš tuto cestu, nebo nějakou jinou. Chceš-li počkat, pak to prosím udělej, jen nebuď smutný či zneklidněný. Na všech mých setkáních, vskutku všude, jsou dveře mého srdce doširoka otevřené.

Druhý hledající se Mistrovi uklonil: „Mistře, hluboce se mě dotkla velkodušnost tvého srdce a tvá hluboká moudrost. Určitě budu nadále přicházet na vaše setkání. Děkuji.“

Teď k Mistrovi přistoupil třetí chlapec: „Mistře, zjišťuji, že můj život je plný zmatku. Jak mohu posoudit svou vlastní upřímnost? Mistře, dej mi prosím tě nějakou radu.“

Mistr řekl: „Zdá se mi, že máš dvě otázky, a ne jednu. Jedna se týká tvého zmatku, druhá tvé upřímnosti. Proč jsi zmatený? Co způsobuje tvůj zmatek? Přijetí naší cesty je jedna věc, ale zmatek ve tvém vlastním životě, ve tvé vlastní mysli je něco úplně jiného. Zeptej se sám sebe, zda budeš šťastný, když nepřijmeš naši cestu. Jestliže ucítíš, že budeš šťastný, a jestliže řekneš, že nemáš zmatek v tom, zda naši cestu odmítnout, či přijmout, potom je tvůj zmatek úplně oddělený od přijetí duchovního života. Je na tobě, zda nás přijmeš, nebo odmítneš. Tato cesta je jedním způsobem vidění pravdy. Tvá upřímnost ti řekne, je-li ten způsob vhodný pro tebe.“

„Ale Mistře,“ přerušil ho hledající: „jak mohu posoudit svou vlastní upřímnost?“

Mistr odpověděl: „Svou upřímnost můžeš posoudit docela snadno. Tvá upřímnost zcela záleží na šířce a dobrotě tvého srdce. Máš-li být upřímný, nemusíš se kvůli tomu stávat duchovním člověkem. Pomysli na sebe jako na dvě osoby. Považuj své vitálno, mysl a fyzické za někoho, kdo se topí v moři nevědomosti, a na své srdce a duši mysli jako na jinou osobu, která moře nevědomosti přeplouvá. Odděl svou mysl, vitálno a tělo od svého srdce a duše. Ciť, že když se tvá mysl, vitálno a tělo topí, srdce a duše je mohou zachránit. Co bys měl nyní udělat? Když se od tonoucí osoby oddělíš, když zůstaneš se srdcem a duší, šířka srdce a vize budoucnosti duše okamžitě přijdou zachránit tonoucího člověka v tobě. Ty se ale musíš rozhodnout, zda jsi či nejsi ochotný následovat cestu srdce a duše, abys fyzické, vitálno a mysl zachránil. Pokud cítíš, že ti fyzické dává to správné poselství, že ti vitálno dává to správné poselství, že ti mysl dává to správné poselství, pak nebudeš cítit skutečnou potřebu duchovního života. Jestliže ale cítíš, že se například tvoje mysl topí, pak by ses měl obrátit na srdce, neboť srdce dokáže mysl osvítit. Když vstoupíš do duchovního života, tvá intelektuální mysl bude jen nešťastnou překážkou. Mysl jako taková není špatná, jen musí být osvícena světlem srdce. A světlo srdce pochází přímo z duše.“

Třetí hledající řekl: „Mistře, budu se řídit tvou radou a jsem si jist, že se můj problém se zmatkem a můj problém s upřímností brzy vyřeší. Pokusím se o sjednocení se svým srdcem a duší.“

Poslední návštěvník, dívka, teď řekla Mistrovi: „Ačkoliv medituji a žiji vnitřním životem již mnoho let, tohle je poprvé, kdy se snažím najít nějakého Mistra. Cítím se k tobě silně přitahována, není ale příliš brzy, abych se rozhodla?“

Mistr řekl: „Má dcero, vejdi do svého srdce a své duše a pokud ucítíš, že tohle je cesta pro tebe, pak bys sem určitě měla chodit. Jestliže ucítíš, že toto není tvoje cesta, potom jdi jinam. Tohle je ale má prosba k tobě a ke každému, kdo nemá duchovního Mistra: najdi si svého Mistra, jak nejrychleji to jen půjde. Právě proto, že jsi upřímná, tě žádám, abys neotálela. Můžeš říci, že musíš počkat na Hodinu Boha, ale já říkám, že ta hodina již udeřila. Proto jsi sem přišla a proto zamýšlíš jít také jinam. Někteří lidé jsou věčně nespokojení. I když už v prvním obchodě vidí věc, která se jim líbí, myslí si, že jinde možná seženou něco lepšího. Obejdou dalších dvacet obchodů a doufají, že takovou věc najdou. Dívají se a dívají, a nakonec většinou skončí zpátky v prvním obchodě.

Pokud jsou však lidé moudří a skutečně hladoví, pak když hned v prvním obchodě najdou ovoce, které je nasytí, sní ho tam a nebudou se namáhat chozením po dalších obchodech. Samozřejmě — pokud se jim jídlo, které tam nabízejí, nebude líbit, mají plné právo jít jinam. Někteří lidé ale používají to, čemu říkají lidská moudrost, která nemá z duchovního hlediska žádný význam. Jejich samotnou přirozeností je říci: ,Pojďme a prohlédněme si i další věci.‘ Potíž je ale v tom, že čas je velmi vzácný. Zatímco obcházím mnoho obchodů a všechno si prohlížím, zatímco plýtvám svým časem, někdo může přijít a koupit ovoce, které jsem původně chtěl. Obchod také nemá otevřeno dvacet čtyři hodin denně. Budu-li se v obchodě dlouho rozhlížet, aniž bych si koupil, co potřebuji, majitel se může rozhodnout, že je čas zavřít, a požádat mě, abych se šel dívat někam jinam. V tu chvíli jsem to já, kdo zůstane neuspokojený a nenaplněný.

Půjdeš-li tedy do svého nitra a srdce a duše ti řeknou, že tohle není tvoje cesta, buď velmi statečná a hledej nějakého jiného Mistra. Pokud ale cítíš, že toto je tvoje cesta, pak nedovol mysli, aby vyšla do popředí a přinesla s sebou pochybnosti.

Možná si myslíš, že mysl je upřímně opatrná, když srdce prověřuje, ona ale jen ukazuje svou nejistotu. Mysl je bezmocně nejistá, a proto vždy vytváří zmatek. Měj víru jen ve své srdce a duši. Jestliže ti duše prostřednictvím srdce předává poselství, že to je tvoje cesta, přijmi ji a zůstaň na ní.

Říkám, že nejlepší je, abychom byli vždy bdělí a neplýtvali časem. Musíme studovat tři předměty. Prvním je realizace Boha, druhým je odhalení Boha a třetím je projevení Boha. Stěží jsme začali studovat první předmět, vystudovat ale musíme všechny tři. Každý předmět zabere hodně času. Bůh ví, kolik staletí, kolik inkarnací nám bude trvat každý z nich. Čím dříve začneme, tím lépe pro nás.“

Hledající se uklonila a řekla: „Mistře, nepromarním ani vteřinu. Půjdu hluboko dovnitř a najdu svou cestu. Mistře, jsi naším pravým duchovním bratrem, jehož jediným zájmem je náš pokrok. Jsme hluboce dojati tvým bezvýhradným vedením. Uděláme, co jsi nám řekl.“ Čtyři hledající se Mistrovi vděčně uklonili a odešli domů.

Chci jen jednoho studenta: srdce

Byl jednou jeden duchovní Mistr, který měl stovky stoupenců a žáků. Tento Mistr míval často přednášky na různých místech: v kostelech, synagogách, chrámech, školách a univerzitách. Kamkoliv byl pozván a kdekoliv mu to žáci domluvili, tam přednášel. Přednášel pro děti i pro dospělé. Přednášel pro studenty na univerzitách i pro ženy v domácnosti. Někdy přednášel učencům a nanejvýš pokročilým hledajícím. Tak to šlo asi dvacet let.

Nakonec přišla doba, kdy se Mistr rozhodl přestat přednášet. Řekl svým žákům: „Dost! Dělal jsem to mnoho let. Nebudu již více přednášet. Jen ticho. Budu mlčet.“

Asi deset let Mistr nepřednášel. Mlčel ve svém ášramu. Mlčel všude. Dříve odpovídal na tisíce otázek, ale teď na veřejnosti dokonce ani nevedl meditace. Po deseti letech ho žáci prosili, aby se vrátil ke svému dřívějšímu přednášení, odpovídání na otázky a veřejným meditacím. Všichni na něj naléhali, a tak nakonec svolil.

Žáci okamžitě domluvili přednášky na mnoha místech. Dali oznámení do novin a všude vyvěsili plakáty, aby rozhlásili, že jejich Mistr bude znovu přednášet a vést vysoké meditace pro veřejnost. Mistr jel na tato místa s několika svými oblíbenými žáky, nanejvýš oddanými a zasvěcenými. Přišly stovky lidí, aby si Mistra poslechli a dostalo se jim odpovědí na jejich otázky. K velkému úžasu všech však Mistr vůbec nepromluvil. Od začátku do konce setkání, celé dvě hodiny, mlčel.

Někteří hledající v publiku se zlobili. Říkali, že v novinách i na plakátech bylo napsáno, že Mistr bude mít krátkou přednášku a bude odpovídat na otázky a také že povede meditaci. „Jak je možné, že vůbec nepromluvil?“ ptali se. „Je to lhář,“ říkali mnozí a byli hluboce zklamáni a ze setkání odešli. Jiní zůstali celé dvě hodiny v naději, že Mistr bude možná mluvit na konci. On ale ukončil meditaci, aniž by cokoliv řekl. Někteří lidé v publiku cítili vnitřní radost. Jiní zůstali, protože se báli, že kdyby odešli dříve, ostatní by si mysleli, že nejsou duchovní a že vůbec nedokázali meditovat. A tak někteří odešli, někteří zůstali s velkou nechutí, jiní zůstali, aby se ukázali před ostatními, a jen velmi málo jich zůstalo s největší upřímností, oddaností a vnitřním pláčem.

Tak to šlo tři nebo čtyři roky. Hodně lidí Mistra nemilosrdně kritizovalo a žáky uvádělo do rozpaků, říkajíce: „Váš Mistr je lhář. Jak omluvíte oznámení v novinách, že váš Mistr bude mít přednášku, bude odpovídat na otázky a povede meditaci? On jen medituje a z toho se nic nedozvíme. Kdo dokáže meditovat dvě nebo tři hodiny? Dělá z nás hlupáky a dělá hlupáka i sám ze sebe.“

Někteří blízcí žáci byli velice znepokojeni. Byli velmi nešťastní, že je jejich Mistr urážen a kritizován. Znovu a znovu svého Mistra prosili, aby měl jen docela krátkou přednášku a aby na konci meditace odpověděl na několik otázek. Mistr nakonec souhlasil.

Nuže, při další příležitosti na to Mistr ve skutečnosti nezapomněl, avšak rozmyslel si to. Pokračoval v meditaci a tentokrát trvala čtyři hodiny místo dvou. Dokonce i jeho blízcí žáci byli smutní. Nemohli se na svého Mistra zlobit, protože to by byla vážná karmická chyba. Obávali se ale, že někdo z publika opravdu vstane a Mistra urazí. V duchu se chystali svého Mistra bránit, kdyby došlo k nějaké pohromě.

Když uběhly čtyři hodiny a stále to nevypadalo, že by se Mistr chystal přednášet či setkání ukončit, jeden z velmi blízkých žáků se postavil a řekl: „Mistře, prosím, nezapomeň na svůj slib.“

Mistr okamžitě odpověděl: „Můj slib. Ano, něco jsem vám slíbil, takže teď je mou svatou povinností mít přednášku. Dnes bude má přednáška velmi krátká. Rád bych řekl, že jsem měl stovky přednášek, tisíce přednášek. Ale kdo mé přednášky poslouchal? Tisíce uší a tisíce očí. Mými studenty byly uši a oči publika, tisíce a tisíce uší a očí. Nic jsem je však nedokázal naučit. Teď chci mít jiného studenta. Mými novými studenty budou srdce.

Dával jsem poselství na tisících míst. Tato poselství šla jedním uchem tam a druhým uchem ven — v té nejkratší možné chvilce. Lidé mě viděli přednášet a odpovídat na otázky. Jejich oči ve mně na prchavou vteřinu něco zahlédly a pak se to úplně ztratilo. Když jsem mluvil o posvátné Pravdě, Míru, Světle a Blaženosti, jejich uši to nedokázaly přijmout, protože již byly plné pomluv, pochybností, žárlivosti, nejistoty a nečistoty, které se za ta léta nahromadily. Uši byly úplně zašpiněné a nepřijímaly mé poselství. Oči nepřijaly mou Pravdu, Mír, Světlo a Blaženost, protože viděly vše svým vlastním způsobem. Když lidské oči vidí něco krásného, okamžitě začnou srovnávat. Řeknou: ,Jak je možné, že je krásný, jeho řeč je krásná, jeho otázky a odpovědi jsou krásné? Proč nemohu být také takový?‘ A okamžitě vstoupí žárlivost. Lidské ucho i lidské oko odpovídají žárlivostí. Slyší-li ucho o někom něco dobrého, okamžitě vstupuje žárlivost. Vidí-li oko někoho krásného, člověk okamžitě začíná žárlit.

Uši a oči sehrály svou úlohu. Ukázaly se být nebožskými studenty a já jsem je nedokázal učit. Jejich pokrok byl nanejvýš neuspokojivý. Teď chci nové studenty a také mám nové studenty. Těmito studenty jsou srdce, v nichž poroste jednota, jednota s Pravdou, jednota se Světlem, jednota s vnitřní krásou, jednota s tím, co Bůh má a čím je. Je to student-srdce, kdo má schopnost ztotožnit se s Mistrovou Moudrostí, Světlem a Blažeností. A až se s Mistrem ztotožní, objeví svou vlastní skutečnost: nekonečnou Pravdu, Mír, Světlo a Blaženost. Srdce je tím pravým posluchačem. Srdce je tím pravým pozorovatelem. Srdce je tím pravým studentem, který se stává jedním s Mistrem, s jeho realizací, s jeho vizí a s jeho věčným Světlem. Od této chvíle bude mým jediným studentem srdce.“

Lidské očekávání a božské naplnění

Velmi blízký žák velkého duchovního Mistra přišel jednoho dne ke svému učiteli a řekl: „Mistře, stále mi říkáš, abych od svého života nic neočekával, abych vše očekával jen od Boha. Mám víru v Boha, ale dokud Jej neuvidím tváří v tvář, jak od Něj mohu něco očekávat? Pokud někoho vidím, mohu od něj něco očekávat. Když ho ale nevidím, co od něj mohu čekat? Vidím své ruce a něco od nich očekávám. Vidím své ruce a nohy, a protože je vidím, domnívám se, že je mohu požádat o laskavost. Ale pokud jde o Boha — jestliže Jej nevidím, jak od Něj mohu něco očekávat?“

Mistr odpověděl: „Mé dítě, je pravda, že jsi Boha neviděl, ale rád bych ti řekl, že je mnoho věcí, které dostáváš a které ve skutečnosti nepochází z činnosti tvých rukou nebo očí nebo jiné části tvého těla. Je mnoho věcí, které neočekáváš ani od sebe, ani od někoho jiného, ale které se dějí, i když nevidíš vnější příčinu nebo vnější úsilí někoho známého. Přichází Božím vlastním Způsobem, který sahá daleko nad tvou představivost.“

„Mistře, to je pravda. Musím ale říci, že když od Boha něco očekávám, má očekávání se často nenaplní.“

Mistr řekl: „Když něco očekáváš sám od sebe, jsou tvá očekávání vždy naplněna?“

„Ne, Mistře.“

„Nedokážeš-li splnit vše, co očekáváš sám od sebe, proč čekáš, že Bůh splní vše, co očekáváš od Něj? Člověk něco očekává, protože si vytyčil cíl a teď čeká, že k němu cíl přijde, nebo chce sám jít a cíle dosáhnout. Protože má v mysli určitý cíl, buď ho k sobě přitahuje, nebo k němu sám postupuje. Jeho vlastní úsilí mu ale k dosažení úspěchu pokaždé nestačí. Ne! Existuje vyšší síla, které se říká Milost, Boží Soucit. Sestoupí-li Shůry tento Soucit, neexistuje nic, co bys od svého života nemohl očekávat. Máš-li božské očekávání, jistě bude naplněno, jestliže sestoupí božský Soucit.

Na začátku své cesty může hledající směřovat k nižšímu cíli, protože si ještě neuvědomuje svou větší schopnost nebo protože se ještě neosvobodil od svých tužeb. Nemá-li člověk skutečnou, upřímnou aspiraci, není-li opravdovým hledajícím, Bůh mu může dát jen to, co vědomě chce a čeká. Pokud se ale oduševněle modlí a medituje, Bůh nebude chtít, aby dosáhl nižšího cíle, protože vidí jeho upřímnost a schopnosti. Má pro něj připravený nekonečně vyšší cíl.

Na počátku můžeš očekávat trochu Světla, ale Bůh tě připravuje na to, aby ti mohl dát nekonečné rozpětí Světla. Na počátku se můžeš snažit získat pouhou kapku Nektaru; můžeš mít pocit, že to stačí. Bůh tě však chce nasytit velkým množstvím Nektaru. A tak jsi-li ve svém duchovním životě zcela upřímný a máš nějaký menší cíl, Bůh ti ho může odepřít, protože má pro tebe ten nejvyšší Cíl. Protože ale tento nejvyšší Cíl nevidíš, máš pocit, že je k tobě Bůh nelaskavý a nestará se o tebe.“

„Co je to nižší nebo menší cíl?“ zeptal se žák.

„Dám ti příklad,“ odpověděl Mistr. „Kdysi jsem chtěl být průvodčím ve vlaku. Když jsem byl malý a ve vlaku přišel průvodčí a chtěl jízdenky, byl jsem tak okouzlen jeho pohyby a jeho gesty, že jsem chtěl být přesně jako on. A teď se podívej! Je ze mě duchovní Mistr. Být duchovním Mistrem je nekonečně vyšším dosažením než být průvodčím ve vlaku. Bůh mi proto nedovolil, abych dosáhl menšího cíle.

Také jsem kdysi chtěl být velkým atletem, velmi rychlým běžcem, ale Bůh chtěl něco jiného. Chtěl, abych byl rychlým běžcem ne ve vnějším životě, ale ve vnitřním životě. Jméno, sláva a úspěchy atleta, který je šampiónem ve vnějším životě, vydrží jen pár let. Inspiruje mladé lidi, to je pravda. Inspirace, kterou nabízí, se ale nedá srovnat s inspirací, kterou nabízí vnitřní šampión, duchovní Mistr. Když Mistr někoho inspiruje, jeho vědomí se pozvedá a on se o krok přibližuje k nejvyššímu Cíli. Pomocí Mistrovy inspirace a aspirace může být nakonec dosaženo toho nejzazšího Cíle.“

Žák řekl: „Ale Mistře, i když od Boha očekávám ten nejvyšší Cíl — Mír, Světlo a Blaženost v nekonečné míře — ani tehdy nejsou má očekávání naplněna.“

„Můj synu, když od Boha očekáváš Mír, Světlo a Blaženost, znamená to, že sis vytyčil velmi vysoký cíl. Když něco očekáváš od svých přátel nebo příbuzných nebo sousedů či známých a oni ti to nechtějí dát, prostě ti to nedají. A jakmile to nedostaneš, jsi nešťastný, protože máš pocit, že jsi to nedostal, přestože sis to zasloužil. Nebo můžeš cítit, že ti to nechtěli dát, protože žárlili nebo měli strach, že když tu věc dostaneš, už ti nebudou nadřazení.

Pokud ti však Bůh něco nedá, není to proto, že by na tebe žárlil nebo si myslel, že když ti dá svou Nekonečnost, nedokáže si udržet svou Nadřazenost. Ne! Můžeš mít pocit, že jsi dostal pouhou kapku, zatímco očekáváš nekonečný oceán. Ale když ti Bůh dá jen kapku, je to proto, že cítí, že dokonce i ta kapička pro tebe může být příliš. Bůh ale postupně zvyšuje tvou schopnost a přijde doba, kdy dokážeš přijmout velkou kapku. A nakonec dokážeš přijmout celý oceán.

Očekáváš-li něco od Boha a nedostaneš to, buď si jist, že Bůh má velmi dobrý a pádný důvod ti to nedat. Je to proto, že ti v budoucnu dá něco mnohem lepšího. Také ti řekne důvod, proč ti to odepírá. Nesplní-li tvé očekávání, dá ti Světlo. Pomocí tohoto Světla ti objasní, proč ti nedává, co očekáváš. Na druhou stranu, pokud ti okamžitě dá, co chceš, pak ti také poví důvod, proč to dostáváš hned. A tak, mé dítě, chceš-li skutečně něco očekávat, neočekávej to od sebe nebo od někoho jiného, ale jedině od Boha.

Naplnění očekávání je lidskou potřebou a zároveň božským uspokojením. Když řekneme, že jsme uspokojeni, je to naplnění našeho očekávání. K tomuto naplnění očekávání dojde božským způsobem ale jedině tehdy, když svou vůli odevzdáme Boží Vůli.

Jinak se k Bohu budeme modlit, budeme na Něj meditovat, uctívat Jej a snažit se Jej potěšit s nesprávným druhem očekávání. Protože jsme se modlili osm hodin, budeme od Boha čekat úsměv. Jak ale víme, že když získáme Boží úsměv, bude náš život nesmrtelný, nebo že když získáme něco jiného, co jsme chtěli, bude náš život naplněn?

Očekáváme-li od Boha božským způsobem, vynoří se uvnitř nás Skutečnost a s touto Skutečností dokážeme jít ke své Nesmrtelnosti, ke svému nejvyššímu transcendentálnímu Cíli.“

Kdo je důležitější — Guru, nebo Bůh?

Duchovní Mistr byl jednoho dne svědkem nepěkné hádky mezi dvěma svými žáky. Tito dva žáci se spolu téměř prali. Mistr k nim tedy přistoupil a řekl: „Co se to děje? Proč se hádáte a bojujete?“

Oba vykřikli: „Mistře, Mistře, pomoz nám! Potřebujeme tvé vedení. Potřebujeme tvé světlo.“

Mistr řekl: „Budete-li mluvit oba najednou, nebudu vám rozumět. Tak mi jeden z vás řekněte, co vás doopravdy trápí.“

První odpověděl: „Mistře, jablkem sváru jsi ty a nikdo jiný.“

„Prosím?“ zeptal se Mistr.

Žák pokračoval: „On říká, že Mistr, Guru, je důležitější než Bůh. Já říkám: nemožné, Bůh je důležitější. On říká, že Guru je důležitější, protože ukazuje cestu, dláždí cestu a bere žáka k Bohu. Říká také, že i když se Bůh stará o všechny, i o ty, co spí a neaspirují, chce-li člověk od Boha okamžitý zájem a požehnání, může je dostat prostřednictvím Gurua. Proto je Guru důležitější.

Já ale říkám ne, je to Bůh, kdo dal Guruovi takovou lásku a soucit; je to Bůh, kdo z Gurua udělal nástroj, aby pomáhal lidstvu. A tak je pro mě Bůh důležitější.

On říká, že existuje Cíl, pokud ho k Cíli ale někdo nedovede — tím někým je jeho Guru — Bůh pro něj zůstane vždy někde daleko. Říká: ,Cíl může existovat, ale kdo mě k Němu vede? Nemohu jít sám, neznám cestu. Guru je tedy důležitější, protože Cíl ke mně nepřijde sám o sobě.‘

Já říkám ne, Cíl ke mně nemusí přijít, ale Cílem je Bůh. Pokud tě Guru dovede k Cíli, Bohu, a Bůh potom o tebe nestojí, nač je poslíček dobrý? Guru může někoho přivést k Cíli. Když ale Cíl o toho člověka nestojí, cesta je pochopitelně zbytečná. Lidská bytost může někoho dovést k Mistrovi, není-li ale Mistr spokojen s tím, koho dovedl, tehdy je jeho případ beznadějný. Nejdůležitější není to, kdo žáka přivedl, ale koho žák těší. Je-li Bůh někým potěšen, je to víc než dost.

On říká, že když Guru přijme někoho za svého nejdražšího žáka, bere na svá bedra zákon karmy. Jestliže otec ví, že jeho syn udělal něco špatného, a chce ho zachránit, vezme trest na sebe. To je Guru. Ale Bůh je jako Univerzální Otec. Řídí se svým Kosmickým Zákonem. Uděláme-li něco špatného, Bůh vyvodí důsledky — budeme potrestáni. On má pocit, že Guru je důležitější, neboť bere na svá bedra trest, který si žák zaslouží, zatímco Bůh se vždy řídí svým Kosmickým Zákonem.

Já ale říkám ne, Bůh nás netrestá; Bůh nám jen dává zkušenost. Kdo trestá koho? Bůh má naším prostřednictvím svou vlastní zkušenost. Takže nejsme potrestáni, ale spíše se naším prostřednictvím Bůh těší, či trpí.

Ba co víc, Bůh existoval dřív, než Mistr vstoupil na pole projevení, a bude dál Bohem dlouho poté, co Guru z pole projevení odejde. Guru přišel od Boha a vrátí se k Bohu, svému Zdroji. Bůh je však nekonečný a věčný. Nikdy nepřestane existovat. Bůh je Vším; Guru je dočasným ztělesněním.

Guru, jsem ti velmi oddaný. I když on říká, že ty jsi důležitější než Bůh, a já říkám, že Bůh je důležitější, mám v tebe nesmírnou víru. Objasnil bys nám, prosím, tuto záležitost?“

Guru řekl: „Podívej, pokud si myslíš, že Guru je tělo, pak Guru není vůbec důležitý. Jestliže si myslíš, že Guru je duše, pak jsou Guru i Bůh stejně důležití, jsou jedním a tímtéž. Cítíš-li ale, že Guru je Nekonečným Já, Transcendentálním Já, pak musíš cítit, že to není ani Guruovo tělo, ani Guruova duše, ale Nejvyšší v něm, kdo je tímto Transcendentálním Já. Nejvyšší je Guruem, Guruem každého. Chceš-li oddělovat fyzické, duši a Transcendentální Já, chceš-li je rozdělovat na tři různé části, pak Boha nikdy nerealizuješ, nikdy nedokážeš realizovat nejvyšší Pravdu. Abys realizoval nejvyšší Pravdu, měl bys sloužit fyzickému aspektu Mistra, milovat duši Mistra a uctívat Transcendentální Já Mistra. Nejdůležitější je vidět ve fyzickém nesmírné světlo Mistra, v duši vědomí neoddělitelné jednoty a v Já věčné osvobození. Jen tehdy se mohou Mistr a Bůh stát jedním.

Bůh a Guru jsou ve Věčné Hře, Božském Dramatu, stejně důležití.“

Každý se musí řídit svou přirozeností

(Svatý muž se koupe v řece. Přihlížející sedí nečinně na břehu a pozoruje ho. Svatý muž před sebou uvidí štíra. Je mu ubohého stvoření líto, a tak ho vezme a velmi pomalu, velmi jemně ho položí na zem. Když ho přenáší, štír ho bolestivě štípne. Svatý muž začne plakat bolestí.)

SVATÝ MUŽ: Chtěl jsem tě zachránit a také jsem tě zachránil. Je tohle má odměna? V každém případě jsem splnil svou povinnost.

(Za několik minut spadne štír znovu do řeky. Přihlížející znovu pozoruje.)

SVATÝ MUŽ: Ó, ubohé stvoření, znovu trpíš. Je mi tě líto.

(Znovu štíra vezme a dá ho na zem. Štír ho znovu štípne, tentokrát ještě bolestivěji. Svatý muž křičí nesnesitelnou bolestí.)

PŘIHLÍŽEJÍCÍ: Jsi hlupák! Proč jsi to udělal? Poprvé jsi udělal chybu a podruhé jsi ji zopakoval.

SVATÝ MUŽ: Můj příteli, co mohu dělat? Mou přirozeností je milovat, mou přirozeností je zachraňovat. Přirozeností štíra je nenávidět, přirozeností štíra je štípat. Já se musím řídit svou přirozeností a štír se musí řídit svou přirozeností. Spadne-li do vody znovu, znovu ho vytáhnu, nehledě na to, kolikrát spadne. Budu poštípaný, budu plakat, budu sténat. Nezapřu ale svou přirozenost, kterou je milovat, zachraňovat a ochraňovat druhé.

(Přihlížející skočí okamžitě do řeky, aby se dotkl nohou svatého muže.)

PŘIHLÍŽEJÍCÍ: Jsi mým učitelem, jsi mým Guruem. Hledal jsem, toužil jsem po Guruovi. Dnes jsem v tobě našel svého skutečného Gurua. Protože jsem teď tvým žákem, spadne-li štír zase do řeky, budu to já, kdo ho vyndá zpět na zem.

(Žák zpívá.)
/Amar bhabana
Amar kamana
Amar eshana
Amar sadhana
Tomar charane
Peyechhe ajike thai
Moher bandhan hiyar jatan
Timir jiban shaman shasan
Habo abasan nai nai ar nai/

[Mé myšlenky, mé touhy, má aspirace, disciplína mého života
dnes našly u Tvých Nohou své útočiště.
Spoutání lákavého lpění
a bolesti srdce,
život temnoty a utrpení smrti
již více nevidím, již více necítím.]

(Pomáhá svatému muži vylézt z řeky. Guru teď sedí na břehu a dívá se. Za několik minut štír znovu padá do řeky. Žák ho chytí a položí na suchou zem, štír mu však nic neudělá.)

ŽÁK: Jak je možné, Mistře, že mě vůbec neštípl? Myslel jsem si, že mě také štípne. Tebe nemilosrdně štípl dvakrát. Nerozumím tomu.

MISTR: Mé dítě, ty nerozumíš? Mám ti to říci? Uvěříš mi?

ŽÁK: Prosím, prosím, řekni mi to. Budu ti věřit, Mistře.

MISTR: Také štír má duši a ta mu řekla, že kdyby štípl tebe, místo, abys ho dal na zem, byl bys ho okamžitě zabil. Štír věděl, že bys to nepřijal, že bys netoleroval jeho nevděk. Nedostalo se mu od tebe ujištění, že je v bezpečí. Protože tohle cítil, neublížil ti. V mém případě duše štíra věděla, že bych ho nikdy nezabil, bez ohledu na to, kolikrát by mě štípl. Jen bych ho vzal a položil na zem, aby byl v bezpečí. Lidé v obyčejném světě také bojují, hádají se a hrozí druhým, jen když vidí, že jejich protivníci jsou buď slabí, nebo nechtějí bojovat. Vidí-li, že je někdo silnější než oni, zůstanou zticha.

ŽÁK: Mistře, máš žáky?

MISTR: Mám mnoho, mnoho žáků.

ŽÁK: Co s nimi děláš?

MISTR: Dávám a beru, beru a dávám. Každý den beru jejich jed a dávám jim nektar. Beru jejich aspiraci a dávám jim realizaci. Beru od nich to, co mají, nevědomost, a dávám jim to, co mám, moudrost. Oni mi dávají ujištění mého projevení a já jim dávám ujištění jejich realizace. Potřebujeme se navzájem. Vy potřebujete mě, abyste do mě mohli vlít svou nečistotu, nedokonalost, temnotu a nevědomost. A já potřebuji vás, abych vás mohl naplnit vším, co mám, vším, co je ve mně. Takto se navzájem naplňujeme. Vaší přirozeností je dát mi to, co máte: nečistotu, temnotu, nedokonalost, omezení, spoutání a smrt. Mou přirozeností je dát vám, co mám já: čistotu, lásku, radost, světlo, blaženost a dokonalost. Když vaše přirozenost vstoupí do mé přirozenosti a má přirozenost vstoupí do vaší přirozenosti, budeme oba zcela projeveni a zcela naplněni. Takto hledající a učitel naplňují Věčného Kormidelníka, Nejvyššího.

Dva žáci

(Dva žáci v místnosti ášramu svého Mistra)

PRVNÍ ŽÁK: Říkal jsem ti to, říkal jsem ti to, říkal jsem ti to!

DRUHÝ ŽÁK: Co jsi mi říkal?

PRVNÍ ŽÁK: Říkal jsem ti, že náš Mistr nemá nic. Nic! Nemá žádnou duchovní sílu. Nemá žádnou okultní sílu. Dokáže jen mluvit. Mluví o Transcendentální Skutečnosti a Univerzálním Vědomí a o všem, co může dělat se svou okultní silou. Všechno jsou to ale lži. On umí mluvit a my umíme poslouchat. Nemá ale nic, nic. Podívej, už tři měsíce trpí revmatismem. Kdyby měl aspoň špetku okultní síly, dokázal by se vyléčit.

DRUHÝ ŽÁK: Mé srdce mi říká, že má schopnost se vyléčit, ale Bůh ho žádá, aby měl tuto zkušenost.

PRVNÍ ŽÁK: Říká, že na sebe bere naši karmu, ale my jsme nic neprovedli. Neudělal jsem nic špatného. Ani ty a ostatní žáci jste neudělali nic špatného. Ve skutečnosti obviňuje nás, když on sám udělá něco špatného. Kdo ví, co špatného provedl ve vnitřním světě? Proto je potrestán. A navenek obviňuje nás.

DRUHÝ ŽÁK: Nikdy nás neobviňuje. A já mu věřím, když říká, že na sebe bere naši karmu.

PRVNÍ ŽÁK: Ty mu věříš? Tak si mu věř. Zůstaň s ním a trp. Zemři s ním.

DRUHÝ ŽÁK: Zemřu s ním. Nejenže zemřu s ním, ale zemřu pro něj.

PRVNÍ ŽÁK: Bůh stvořil na zemi dva typy lidí: jedni podvádí, druzí jsou podváděni. Jedni jsou darebáci, druzí jsou využíváni.

(Vstupuje Mistr. První žák se snaží zmizet. Druhý žák se dotýká Mistrových nohou.)

MISTR (k prvnímu žákovi): Ty tedy víš, že nemám žádnou schopnost, že se jen vychloubám. Nejsem pro tebe tím pravým Mistrem. Uděláš nejlépe, když půjdeš k nějakému jinému Mistrovi nebo počkáš, až ten správný Mistr přijde k tobě. Odejdi ode mne. Jdi domů a žij pokojně. (K druhému žákovi): Ty mi věříš. Je mou povinností ti pomáhat, vést tě. Teď mi řekni, opravdu cítíš, že do svého těla beru tvou nevědomost a tvou nedokonalost? Nebo to říkáš jen proto, že jsi studoval mou filozofii a knihy, které napsali jiní? Četl jsi o Rámakrišnovi, který odebíral nečistotu, nedokonalost a nevědomost svých žáků a tolik trpěl. Mnoho, mnoho duchovních Mistrů říkalo, že dělají totéž. Myslíš si, že to říkám jen proto, že to říkalo tolik jiných? Myslíš si, že jen mluvím, nebo si myslíš, že tyto věci skutečně odebírám?

DRUHÝ ŽÁK: Mistře, vím, co mi odebíráš. Každý den mi bereš neupřímnost, temnotu, nečistotu, žárlivost, pochybnost, nejistotu a mnoho dalších nedokonalostí. Kam se podějí? Dávám ti je; přichází k tobě. Není-li na zemi nikdo jiný, kdo by tomu věřil, mně to nevadí. I když mi řekneš, že je neodebíráš, že je to tvá vlastní karma, nebudu ti věřit. Vím, že ti Bůh dává tuto zkušenost kvůli mně. Kdybych touto zkušeností prošel já, možná bych zemřel.

MISTR: Mé dítě, jsou dva důvody, proč trpím. Jedním důvodem je, že na sebe beru břímě, nedokonalosti a nebožské kvality svých blízkých žáků. To je to, co Nejvyšší chce, abych dělal. Existují dva způsoby, jak odebírat tuto karmu. Jedním způsobem je vzít ji na sebe a trpět, druhým způsobem je vhodit nedokonalosti žáků do Vesmírného Vědomí. Avšak jednodušší způsob, nekonečně jednodušší, je vzít ji na sebe. Je to přímý způsob. Vy trpíte, já se vás přímo dotknu a vaše utrpení odeberu. Ten druhý způsob je jako odvést vás na jiné místo, do Univerzálního Vědomí. Na Vesmírné Vědomí se můžeme dívat jako na hromadu odpadků. Odeberu vaše nečistoty a nedokonalosti a udělám z nich uzlíček. Ten potom musím odnést a zahodit. Při prvním způsobu se vás jen dotknu a jako magnet odeberu vaše utrpení, vaše bolesti, vaše nebožské kvality. To je snazší, a proto to tak dělám. Bůh chce, abych to tak dělal.

Říkám Bohu: „Bože, mé děti mě tolik milují, a já je nemiluji, netěším je.“ Bůh mi poté říká: „Podívej, jak kvůli nim trpíš. Podívej se na svou lásku, Můj synu, jak upřímně, jak oddaně je miluješ. Cítíš, že v dokonalosti tvých dětí je tvá dokonalost, což je naprostá pravda. Ony tě milují, protože cítí, že když tě budou vlastnit, budou vlastnit všechno. Milují tě, aby tě dostaly; ty je miluješ, abys je mohl dovést ke Mně. Miluješ je, protože cítíš, že jakmile je ke Mně dokážeš přivést, sehraješ svou úlohu. Ony cítí, že když tě milují samy pro sebe, sehrály svou úlohu. A když je miluješ ty, když je přivádíš ke Mně, k tomu Nejvyššímu v sobě, v tu chvíli cítíš, že jsi sehrál svoji roli.“

Bůh mi dal také další důvod, proč trpět. Mnoho lidí ke mně přichází jen s touhou, touhou, touhou. Přichází ke mně, jen abych splnil jejich touhy. Když ale vidí, že jsem ochromen bolestí, že i já trpím a jsem nemocný, že jsem stejně slabý jako oni, říkají: „Je to invalida, je bezmocný. Jak by nám mohl pomoci? V čem je lepší než my?“ Cítí, že nejlepší bude, když půjdou k někomu jinému, kdo jim dokáže pomoci, a mnoho z nich odejde. Pravdou ale je, že Bůh chce, aby mě tito lidé opustili. Když odejdou, má loď bude lehčí a bude moci jet k Cíli mnohem rychleji. Bůh chce, aby neaspirující lidé opustili svého Mistra, aby jeho loď byla lehčí.

To jsou tedy důvody, proč trpím. Když upřímný žák vidí, že kvůli němu trpím, řekne si: „Pokud svého Mistra skutečně miluji, měl bych mu dávat jen radost.“ A tak složí slib, vnitřní slib: „Chci, aby na mě byl neustále pyšný. Nic mi nedá větší radost než vidět, že můj Mistr je na mě neustále pyšný.“ A tak už žák nedělá další chyby a Mistr je šťastný a pyšný.

(První žák se dotkne Mistrových nohou.)

PRVNÍ ŽÁK: Mistře, tak dlouho jsem byl nevěřícím, nelidským stvořením. Ode dneška budu tvým věrným, oddaným žákem.

DRUHÝ ŽÁK: Mistře, dlouho jsem byl tvým oddaným, věrným žákem. Dnes jsi mi prozradil tajemství svého utrpení. Ode dneška se považuji za tvoji důležitou, vědomou část. Považuji se za tvé ruce. Mistře, tvůj soucit je jediným spasením mého života.

PRVNÍ ŽÁK: Mistře, tvé odpuštění je jediným spasením mého života.

MISTR (k prvnímu žákovi): Tím, že jsi rozpoznal svou hloupost, svou nevědomost, jsi vynesl na povrch svou Božskost. (Ke druhému žákovi) Tím, že jsi mě rozpoznal, mou duchovní Pravdu, jsi na zemi projevil Boží Božskost. Projevil jsi na zemi Boží Vůli.

Naše cesta

Naše cesta

V následující části Sri Chinmoy popisuje svou vlastní duchovní cestu.

Naše cesta je v zásadě cestou srdce, a ne cestou mysli. Neznamená to, že cestu mysli kritizujeme. Vůbec ne. Jen cítíme, že cesta srdce nás k našemu cíli vede rychleji. Řekněme, že se chci dostat na místo vzdálené tři sta mil. Mohu tam buď jít pěšky, nebo letět letadlem. Nepochybně dosáhnu cíle mnohem rychleji, když poletím tryskovým letadlem. Podobně, když používáme aspirující srdce, a ne pochybující mysl, dosáhneme svého cíle mnohem rychleji. Srdce je veškerou láskou. Mysl je velmi často veškerým zmatkem. Když říkáme srdce, máme na mysli duchovní srdce, které je zaplaveno božskou láskou.

Srdce je neobyčejně důležité, neboť je v něm živoucí přítomnost duše. Je pravda, že vědomí duše prostupuje celým tělem, ale skutečné sídlo duše je v srdci. Duše má všechno: Mír, Světlo a Blaženost v nezměrné míře. V srdci tyto božské kvality získáváme přímo od duše. A ze srdce je můžeme přinést do mysli, vitálna a fyzického jako takového.

Bůh je neobyčejně prostý. To jen my si o Něm myslíme, že je složitý. Bůh mluví tím nejjednodušším jazykem, my Mu pouze nerozumíme. Jsme všichni hluší. Po celá tisíciletí jsme byli hluší. Ubohý Bůh, mluví k nám neustále, neúnavně, ale my nemáme čas Jej poslouchat.

Naše cesta je cestou prostoty. Dítě je prosté, miluje svou matku. Nemusí milovat nikoho jiného, jeho matka je celým jeho světem. Oddává se své matce. Požádá-li ho, aby něco udělalo, poslechne ji. Dítě je tak prosté, že se snaží udělat vše, aby svou matku potěšilo. Tím, že ji těší, dělá správnou věc a dosahuje svého nejvyššího cíle.

Když v obyčejném životě někdo někoho miluje, tráví s ním většinu svého času. Věnuje tomu člověku svůj drahocenný čas. Je-li to pravá lidská láska — ne božská láska, ale lidská láska — podvoluje se někdy rozmarům toho druhého, přestože mohou být nesmyslné. Podvoluje se, protože ti dva si silou své lásky vytvořili vnitřní i vnější pouto. A tak když jeden miluje druhého, je ochoten obětovat i svou vlastní drahocennou moudrost.

V duchovním životě je to úplně jiné. Božská láska nás nikdy nesvazuje. Ba naopak, rozšiřuje nás a osvobozuje nás. Když vidíme a cítíme, že jsme osvobozováni, cítíme ve svém nitru božskou povinnost něco pro svého Vnitřního kormidelníka udělat. Jak můžeme zůstat lhostejní k Někomu, kdo nám dal vše, kdo nám přinesl poselství božské Lásky a Soucitu? Je možné, abychom mu nenabídli něco na oplátku? Zůstáváme-li ve vnějším životě, snažíme se vše jen uchvátit a přivlastnit, dokonce i když to patří někomu jinému. Žijeme-li ale v duši, neustále se snažíme dávat Vnitřnímu kormidelníkovi vše, co máme, a vše, čím jsme. Božská láska znamená sebedávání.

Jen něco dát, jen něco nabídnout však nestačí. Musíme to udělat s nadšením a s intenzivním vnitřním voláním. Dáváme Vnitřnímu kormidelníkovi v sobě a v druhých. Když dáváme někomu jinému, musíme cítit, že to dáváme božskému v něm, Nejvyššímu uvnitř něj, který od nás teď tuto pomoc potřebuje. Nabízíme-li někomu božskou lásku, musíme to dělat rádi a oduševněle. Když ale dáváme, nesmíme cítit, že tomu druhému prokazujeme velkou laskavost, že jsme mu nadřazení, protože mu můžeme pomoci. Ne! Musíme cítit, že Bůh nám dal ohromnou příležitost Mu sloužit, a měli bychom být vděční tomu člověku, který nám dal možnost pomáhat nebo sloužit Nejvyššímu v něm. Musíme být vděční, že jsme se stali vybraným nástrojem, neboť si stejně tak mohl vybrat někoho jiného. Musíme projevovat neustálou vděčnost za to, že nás zaměstnal. Taková oddanost je naší zasvěcenou službou.

Potom přichází odevzdání. Není to odevzdání otroka pánovi. Obyčejný pán bude otrokovi stále něco vytýkat, a přitom bude cítit, že on sám je vždy dokonalý. V případě Nejvyššího to tak ale není. Když s námi jedná, cítí, že naše nedokonalosti jsou Jeho nedokonalostmi. Najde-li v naší povaze nějaké chyby, cítí, že to všechno jsou Jeho chyby. Dokud nejsme dokonalí, Bůh nikdy necítí, že On je dokonalý. Bůh je vševědoucí, všemohoucí a všudypřítomný, to je pravda. Co se ale týče projevení dokonalosti na zemi, Bůh cítí, že ve mně, v tobě, v každém je stále ještě nedokonalý. Poselství dokonalé dokonalosti na zemi ještě nezasvitlo. Odevzdáváme se Bohu z celého srdce a víme dokonale dobře, že to, co máme, není téměř ničím, a to, čím jsme, není také téměř ničím. Dáme-li Bohu svou nicotu, staneme se vybraným nástrojem Nejvyššího a dovolíme tak Jeho Dokonalosti, aby v nás rostla.

Láska, naplnění a Bůh k sobě vždy patří. Bůh se nikdy nespokojí s čímsi neúplným, nerealizovaným, nenaplněným a neprojeveným. Chce od nás realizaci, odhalení, projevení a dokonalost. Nedojde-li k tomu v tomto životě, budeme muset žít mnoho dalších inkarnací. Bůh však nikomu nedovolí, aby zůstal nerealizovaný a nenaplněný. Dnes je čas, abys realizoval Boha ty. Zítra přijde čas, aby Boha realizoval tvůj přítel. Pozítří přijde čas, aby Boha realizoval někdo další. Pro každého člověka nastane hodina, které říkáme ,Boží vyvolená Hodina‘. V Boží vyvolené Hodině člověk určitě realizuje Boha.

Cítíme, že naše cesta je snazší a účinnější, protože k poznání Pravdy nepotřebujeme číst milióny knih. Nemusíme pravidelně používat svou mysl, abychom poznali, jak Pravda vypadá. Ne! Pravda je uvnitř nás a volá po tom, aby vyšla na povrch. Bohužel ale máme dveře zavřené a nedovolujeme Pravdě, aby vyšla ven.

Jak tedy můžeme Pravdu vyvést z její vězeňské cely? Znovu musím říci, že pomocí lásky. Lásky ke komu? K Bohu. A kdo je Bůh? Bůh je naše nejvyšší osvícená část. Bůh není nic jiného ani nikdo jiný. Mám hlavu a dvě nohy. Řekněme, že má hlava na mně představuje to nejvyšší a mé nohy na mně představují to nejnižší, mou nevědomost. Vím, že mi patří to nejvyšší i to nejnižší. Nejnižší musí vstoupit do nejvyššího, aby mohlo být přeměněno, osvobozeno a naplněno. Nejvyšší musí vstoupit do nejnižšího, aby mohlo být odhaleno a projeveno.

Na naší cestě je naprosto nezbytný pocit sjednocení. To nejvyšší musí cítit svou naprostou jednotu s tím nejnižším. To nejnižší musí cítit svou naprostou jednotu s tím nejvyšším. Je zbytečné říkat, že to nejvyšší cítí jednotu s nejnižším neustále. To pro nejnižší je kvůli jeho strachu, pochybnosti, žárlivosti, a tak dále velice obtížné sjednotit se s tím nejvyšším.

K čemu se musíte zavázat, abyste mohli následovat naši cestu? Není to závazek, jaký musíte dělat v jiných duchovních nebo kulturních organizacích. V těchto organizacích budete možná muset platit pravidelný příspěvek. Když vás však žádám, abyste se k něčemu zavázali, je to jiné. Říkám, že pokud ve mně něco vidíte, pokud ve mně vidíte nebo cítíte Světlo a chcete následovat mou cestu, můžete. Nebudou zde žádné peněžní požadavky. Nemusíte mi dávat pět dolarů nebo deset dolarů nebo něco takového. Ne! Je to otázka vaší vlastní aspirace — jak upřímní a pravidelní dokážete být ve svém duchovním životě. Nebudete-li upřímní, nedokážete běžet rychle. Budete-li ale upřímní a oddaní, poběžíte velice rychle. Závazek, o který na naší cestě žádám, je pravidelnost ve vaší meditaci a aspiraci, váš upřímný vnitřní pláč. Nežádám od svých žáků nic jiného.

Naše cesta, cesta srdce, je také cestou přijetí. Musíme přijmout svět. Jestliže se uchýlíme do himalájské jeskyně nebo se posadíme na vrchol hory a budeme plakat pro své vlastní osobní dosažení či uspokojení, neuděláme nic pro svět. Bude to asi takto: najím se, co hrdlo ráčí, a své bratry nechám nenasycené a hladové. To není správné. Jsem-li skutečná lidská bytost, musím se postarat o to, aby se mí bratři najedli se mnou. Skutečného uspokojení se nám dostane, jen když budeme jíst společně.

V duchovním životě je to podobné: praví duchovní Mistři cítí, že je jejich povinností jíst před lidstvem a duchovní potravu s ním sdílet. Samozřejmě, co může duchovní Mistr dělat, když lidstvo jako celek nechce jíst tak, jak by mělo, když mnozí lidé stále ještě spí a nepocítili duchovní hlad? Existuje-li však několik upřímně hladových hledajících, duchovní Mistr jim říká: „Jídlo je připraveno. Pojďme se společně najíst.“

Na naší cestě přijetí si musíme uvědomit, že země má k dokonalosti dosud daleko. Dokud ale pozemské vědomí nepřijmeme, jak ho dokážeme zdokonalit? Když někoho něco bolí, musím mu to místo namasírovat. Jen tehdy bolest odejde. A podobně: je-li země v určitém místě nedokonalá, musím se jí dotknout svou aspirací a zájmem. Jen tehdy ji dokážu přeměnit. Dokud nebude pozemské vědomí plně realizováno, budu se snažit zůstat na zemi, abych mohl lidstvu sloužit svým vnitřním vědomím.