Kde je Bůh?

Kde je Bůh?

Kde je hranice krásy?

Ó, Všekráso, kde jsi?

Jsi-li všude, proč Tě mé oči nedokáží spatřit?

Proč není mé nitro zaplaveno a rozechvěno Tvým sladkým a nebeským Úsměvem?

Kde jsi, můj Pane, kde?

Podstupuji veliké bolesti a nenechávám kámen na kameni, abych nalezl tu nejobyčejnější věc, ztratí-li se. Avšak běda, Ty jsi ode mne po tisíciletí odloučen. K mému nesmírnému překvapení necítím uvnitř sebe žádnou bolest, abych Tě spatřil.

Proč je to tak?

Bez konce je můj zármutek, ne proto, že naše jednota je rozdělena, ale protože jsem pro Tebe neplakal se sněhobílým srdcem ani po letmou vteřinu. Můj Pane, tvář Pravdy je konečně odhalena.

Jsi všude, když říkám

„Ano“.

Nejsi nikde, když říkám

„Ne“.

Člověk a Bůh

Lidským snem je Bůh;
Božím naplněním, člověk.
Lidskou útěchou je Bůh;
Boží nadějí je člověk.

Člověk je Bůh plačící;
Bůh je člověk usilující.
Silou člověka je jeho nevědomost;
silou Boha je Jeho Milost.
.

Bůh

Vskutku, jsme věrným obrazem našeho Otce, Boha. Jaká veliká škoda, že nemáme ani oči, abychom spatřili, ani srdce, abychom ucítili tuto nezvratnou skutečnost.

Myslíme si, že Bůh k nám přijde poté, co nás očistí nekonečnou bolestí. Bůh možná ví, že lidstvo jako celek Jej bude moci uskutečnit teprve tehdy, až vlije do atmosféry nové vědomí.

Nevítané poryvy mohou být plánem Božského, zcela nepochopeným.

Bůh nám říká, že se před nás šťastně postaví, je tu však několik „jestliže“ a „pokud“.

Jaká jsou?

Upřímnost, Pokora, Víra a Odevzdání.

Co se nás nevědomost snaží naučit?

Dychtivě se nás snaží naučit, že Bůh je jen pomyslným výplodem našich mentálních představ.

Nejprve spatři Boha. Potom budeš jako Bůh.

Abys byl vskutku jako Bůh, mluvení musí ustoupit stanutí se.

Není těžké pro člověka mluvit nekonečně o Bohu. Ten ubohý člověk však musí zůstat v úžasu, když spatří byť i jen záblesk Jeho Světla.

Nemusíš jít k Bohu. Bůh Sám poběží tobě vstříc.

Kdy?

V okamžiku, kdy se staneš zřeknutím se sebe sama.

Bůh, jenž nám dal život, dal nám současně poselství naplnění.

Dokonce i zážitky představované mají určitou vlastní sílu. Obohacují naši mysl myšlenkou na Boží Všudypřítomnost.

Je-li naší volbou Bůh, a nikoli zážitek, dostáváme zážitek i Boha.

Je-li však naší volbou zážitek, a ne Bůh, dostaneme zážitek; Bůh se však nejspíše vyhne naší společnosti.

Bůh je člověk. Člověk je Bůh.

To je jediné pojetí, které může zestárnout spolu s vesmírem.

Člověk

Stvoření je pyšné na Člověka, svou korunu a vrchol. Člověk je pyšný na svou výjimečnost a naplnění.

Avšak v Boží vizi dokonce i člověk, který si uvědomil sám sebe, je pouhým dítětem nadčlověka, který jednou přijde na zem.

Člověk je synem opice! Bude však otcem nadčlověka!

Avšak jak?

Jeho rychle rostoucí volání a otáčející se kolo Života budou zodpovědné za tuto mocnou proměnu.

Člověk je synonymem pro neschopnost. Jeho cíl je na míle daleko od jeho přirozené prožitku. Jeho současnost je mrtvá v nevědomosti. Avšak jeho budoucnost bude mrtvá pro nevědomost.

Dnes zvířeckost v něm dovádí, zítra Božskost.

Běda, člověk si není vědom skutečnosti, že jeho jemnost a pokora dojdou daleko, a přece nestojí téměř nic.

Člověk ve své podstatě není ošklivý. Těžké je však pro člověka vypadat krásně, protože ztratil spojení se svou duší, dítětem Vší Krásy.

Co je to, koneckonců, co dává dítěti jeho kouzlo a krásu? Což to není záře duše? Když tento dotek vybledne, a nakonec se vytratí, stává se z něj bezbarvý a opatrný dospělý.

Člověk ze své přirozenosti miluje. Musí jen odhalit skutečný předmět lásky. Toto hledání jej probouzí k naplnění svého skutečného Já.

Kdo je člověk, koneckonců?

Ten, jehož oko jej učiní Věčným, ten, jehož srdce bude tepat Nesmrtelností.

Člověk, který je upřímným hledajícím Nekonečného, musí vždy říci: „Tak málo učiněno, tolik zbývá učinit.“

Člověk má dvě zbraně: naději a zoufalství.

Nadějí se snaží zabít nehybnost neschopnosti. Zoufalstvím se snaží zabít zrození zlaté budoucnosti.

Jestliže lidský život je dán, aby byl prožit, pak Pravda může mít svůj nevyhnutelný důvod k bytí.

Radost člověka, který odpustil, je radost, kterou stojí za to mít.

Radost člověka, kterému bylo odpuštěno, je radost, pro kterou stojí za to aspirovat.

Ani obdiv, ani pronikavá kritika nemohou dát člověku spatřit tajemství života druhých. Sebeobětování jediné to dokáže.
Nespatřená síla člověka je v jeho nejistých nadějích.
Síla jeho naděje je v jeho oběti.
Síla jeho oběti je v Boží Milosti.
Síla jeho Milosti je Všenaplňující Blažeností.

Muž a žena

Rovnost je nepevný most mezi mužem a ženou. Muž i žena zoufale potřebují lásku a lásku samotnou.

Je to láska, která je Blažeností, a nikdy pocit rovnosti.
Muž bude žebrákem, nedostane-li něžnost a oběť od ženy.

Žena bude trpět stejným osudem, nedostane-li sílu a jistotu od muže.
Je-li síla ženy v kráse jejích slz, potom síla muže je v oběti jeho srdce.

Je-li síla ženy v jejím tichu a zdrženlivosti, potom síla muže je v jeho vizi a činnosti.

Je-li síla ženy v jejím rychlém odmítnutí, potom síla muže je v novém zaměření jeho života.
Muž přemýšlí, co říci.

Žena přemýšlí, jak učinit.
Muž a žena v nevědomé lásce vidí jen jednoho tichého zloděje: Čas.

Muž a žena v moudré lásce cítí jen jednoho věrného a inspirujícího služebníka: Čas.
Muž a žena spolu vycházejí nejlépe, když dávají jeden druhému nejen to, co mají, ale to, co jsou.
Muž přináší poselství Nebe. Žena přináší poselství božské Země.

Žena, i ve svém nejvyšším aspektu, vytváří své naplnění na zemi jako Prakriti. To ona přinese velkolepou dokonalost Nebe na hmotnou úroveň země.

Ať je to v umění či literatuře,
ať je to v učenosti či učení,
ať je to v administrativě či obchodu,
ať je to ve službě společnosti,
ať je to v manželství či mateřství,
ať je to ve filozofickém hledání či v náboženské aspiraci,
ať je to dokonce i v duchovním poznání —
žena má od Nejvyššího úlohu přinést na zem božskou dokonalost. Každá sféra a aspekt země, její nejhrubější potřeby i nejjemnější odstíny, musí pocítit dotek zářivé emanace ženy.

Co dostáváme od vnitřního života?

Co dostáváme od vnitřního života?

Dostáváme prostotu, upřímnost, úplnost, čistotu, pokoru a Božskost. Ten, kdo má všechny tyto božské kvality, bude mít dozajista život radosti, míru, svobody a naplnění. A ten, kdo tyto božské kvality nemá, bude mít bezpochyby život slz, zmatku, spoutání a zklamání.

Co ještě dostáváme od vnitřního života?

Dostáváme rostoucí, plynoucí a energií naplňující vědomí, abychom osvítili a zdokonalili své myšlenky a pocity a dosáhli svých cílů.

Můžeme se také proměnit v aktivní a výkonné účastníky Boží kosmické zkušenosti.

Žít vnitřní život znamená stát se plně vědomým Boží existence.

Stát se plně vědomým Boží existence znamená milovat dech lidstva srdcem bez hranic.

Jestliže potřebujeme zlatou příležitost, abychom spatřili Boží Tvář, vnitřní život je nám ji hotov dát.

Potřebujeme-li neomylné ujištění, že jsme Božími vybranými dětmi, potom vnitřní život je nám dychtivý je dát.

Když doopravdy žiji vnitřním životem, mohu se odvážit říci: „Bůh je můj.“ Pochyby a strach navždy zapomenou mé jméno, mou podobu i adresu.

Odvažuji se říci: „Jsem Boha.“ Cesta Nejvyšší a Cíl Všepřesahující budou provždy mé.

Bůh svým Světlem probouzí mou lásku.

Bůh svou Blažeností zesiluje mou oddanost.

Bůh svými Požehnáními činí nesmrtelným mé odevzdání.

Svou láskou objevuji Boha.
Svou oddaností sytím Boha.
Svým odevzdáním naplňuji Boha.

Pouť mé odevzdávající se duše začíná Božím Zájmem. Pouť mého dychtícího života začíná Božím Soucitem.

Na konci cesty mé duše spatřím Boha tak, jak chtěl On, abych Jej spatřil. Na konci pouti mého života spatřím Boha tak, jak jsem Jej chtěl spatřit já.

Život je pro člověka.
Člověk je života.

Život je nezbytností člověka.
Člověk je schopností života.

Mám dvě já: malé a velké. Tím malým já je ego, které je stále nepovšimnuto, zatímco tím velkým já je pravé Já, jež je stále nepoznáno.

Povšimnu si nepovšimnutého, abych se dověděl Pravdu.
Poznám nepoznané, abych se stal Pravdou.
Je to v našem vnitřním životě, jak dospějeme k poznání, že:

Duše je vznešená.
Ztělesňuje Pravdu.
Srdce je vznešené.
Uskutečňuje Pravdu.
Mysl je vznešená.
Vyjadřuje Pravdu.
Vitálno je vznešené.
Obdivuje Pravdu.
Tělo je vznešené.
Slouží Pravdě.