Lupičův podpis

Byli jednou dva králové, kteří byli dobrými přáteli. V čase nouze si navzájem pomáhali. Jednoho dne potřeboval jeden z králů velké množství peněz. Požádal tedy svého přítele o půjčku a jeho přítel okamžitě souhlasil s tím, že mu peníze poskytne. „Pošlu k tobě svého ministra,“ řekl mu první král: „ty peníze dej prosím jemu.“ Druhý král souhlasil. První král poslal do královského paláce druhého krále svého ministra a tři tělesné strážce.

V království prvního krále žil nechvalně známý lupič, který každou noc kradl peníze. Byl to skutečný darebák, ale nikdo ho nemohl chytit. Měl nakradeno spoustu peněz a využíval je k tomu, aby podplácel určité úředníky z paláce, aby mu poskytovali zprávy o tom, co se tam děje. Doufal, že jednoho dne bude s jejich pomocí schopen vniknout do paláce a všechno ukrást.

Tento zloděj se od svých přátel z paláce dozvěděl, že ministr byl vyslán pro peníze od druhého krále. A tak večer, když ministr a tři strážci vyšli z paláce, přikradl se k nim lupič se svými třemi přáteli a obklíčili je. „Dejte nám své oblečení,“ udeřil na ně zloděj. „Mám pro vás jiné oblečení. Já si obléknu ministrovy šaty a mí tři přátelé si obléknou strážní uniformy.“ Potom zloděj a jeho společníci donutili ministra a stráže vyměnit si oblečení.

Zloděj sice neuměl číst ani psát, ale byl velice chytrý. O několik dní dříve zašel k jednomu velkému učenci a zeptal se ho, jak se píše ministrovo jméno.

Učenec se podivil: „Proč potřebuješ vědět, jak psát ministrovo jméno?“

„Mám pro to své důvody,“ odvětil zloděj.

„Ne, nenaučím tě to,“ odporoval učenec.

„Naučíš, nebo tě zabiju,“ pohrozil mu lupič.

„Prosím, nezabíjej mě,“ souhlasil nakonec vystrašený učenec. „Naučím tě, jak se podepsat jeho jménem.“

Lupič se chtěl naučit podepisovat ministrovým jménem pro případ, že by ho druhý král požádal o podpis na účet. Věděl, že získá ministrovo oblečení, a tak se chtěl umět podepsat jeho jménem.

Když se tedy zloděj a jeho tři společníci převlékli, vydali se do paláce sousedního krále pro peníze. Lupič chtěl ukázat, že se umí podepsat ministrovým jménem, a tak se zeptal: „Nepotřebujete můj podpis?“

„Ach ne,“ řekl král: „váš král a já jsme dobří přátelé. Věřím vám.“

Ale zloděj byl neodbytný: „I přesto je dobré mít podpis,“ řekl.

„Dobrá,“ řekl král: „pokud se chcete podepsat, můžete.“

A tak falešný ministr napsal: „Džunga, lupič.“

Král byl šokován. „Jak je to možné?“ pomyslel si. Požádal tedy ministra a tři strážné, aby chvíli počkali. Potom nařídil svým strážím, aby zašli k sousednímu králi.

Když tam strážci dorazili, řekli králi: „Často slýcháme, že Džunga je ten nejhorší lupič ve vašem království. Jak to, že se váš ministr podepsal jeho jménem? Náš král chce vědět, proč si z něj váš ministr tropí žerty, když vám dává tolik peněz?“

Hned nato se vrátil do paláce opravdový ministr. Sdělil králi, že byl donucen vyměnit si oblečení. Král okamžitě poslal vzkaz svému příteli a ten Džungu uvěznil. Potom peníze doručil osobně.

A tak byl zloděj polapen zásluhou učencovy prozíravosti a své vlastní nadutosti. Protože byl Džunga negramotný, učenec ho naučil psát jeho vlastní jméno a řekl mu, že je to ministrovo jméno. Věděl, že je Džunga vychloubačný člověk a že se bude snažit dát na odiv svou novou dovednost. Učenec doufal, že by tak mohl být chycen.

Král a tři zloději

V jednom království žili tři zloději a ti ohromně kradli. Král byl velmi smutný, že je nedokáže potrestat. Jeho ministři se je pokoušeli chytit všemi možnými způsoby, ale nikdy se jim to nepodařilo. Král byl fyzicky velmi silný a zdatný. „Musím je za každou cenu chytit,“ řekl.

A tak se každou noc sám vydával v převlečení ven z paláce. Na sobě měl jen prostý oděv, takový, jaký nosí zloději, a celou noc se provinilce snažil najít. Tajně obcházel domy svých přátel, tak jako to dělá zloděj. Požádal je však, aby nikomu neříkali, co dělá.

Jedné noci král ve zlodějském převleku konečně uviděl tři zloděje, které hledal. Bylo to poblíž jednoho domu a on začal předstírat, že se ho právě chystá vykrást. Postavil se před ně a řekl: „Podívejte, jste zloději. Rád bych se k vám připojil. Nechte mě krást s vámi.“

„Kdo o tebe stojí? My tedy ne,“ ušklíbli se.

„Vy o mě nestojíte?“ nedal se král. „Je dobré mít čtvrtého. A říkám vám, budete se mnou spokojení. Jsem velký zloděj, tak jako vy. Hodně jsem o vás slyšel. Chtěl bych být členem vaší party.“ „Máš nějaké zvláštní schopnosti? “ zeptali se zloději.

Král odpověděl: „Nemám žádné neobyčejné schopnosti. Ale můžete mi říci, co neobyčejného umíte vy?“

Jeden zloděj řekl: „Dokážu otevřít jakékoli dveře, než bys napočítal do tří, to umím.“

Další řekl: „Já poznám, kde je schovaný majetek. On dokáže otevřít dveře, ale já dokážu snadno říci, v kterém pokoji a na kterém místě je majetek.“

„Já si dokážu zapamatovat lidi,“ řekl třetí. „Jakmile někoho jednou uvidím, dokážu ho poznat, i když se jeho tvář a tělo změní. I když se změní úplně všechno, i tak jej dokážu poznat. Takovou mám paměť.“

Pak se obořili na krále: „A teď nám koukej říct, jaké schopnosti máš ty. Jestli nemáš žádné výjimečné schopnosti, proč bychom tě měli brát do naší party? “

Král řekl: „Podívejte, mám tento prsten. Když ho stisknu, rázem dokážu zabíjet lidi. A když pozvednu ruku, vmžiku dokážu lidi zachránit.“

„Panečku, to je ale schopnost!“ pokývali hlavou uznale. „To by se nám mohlo hodit.“

Král řekl: „Pojďme dnes do královského paláce. Nemusíte se bát, máme hloupého krále. Jelikož umíte otevřít jakékoli dveře a poznáte, kde je majetek, pojďme dnes do paláce okrást krále.“

Tři zloději souhlasili. „To je výborný nápad!“ radovali se.

Převlečený král je přivedl k paláci. Ten, který uměl odemknout jakýkoli zámek, pak mžiknutím otevřel dveře. Další, který uměl najít majetek, našel královské klenoty. Nato král povolal stráže a milé tři zloděje nechal vsadit do vězení.

Druhý den ráno je ministr předvedl před krále. Král řekl lupičům: „Nastražil jsem lest a chytil vás. Teď budete popraveni.

Včera jsem vám řekl, že pokud stisknu svůj prsten, o život přijde každý, na koho ukážu. Podívejte, mačkám prsten. Teď budete popraveni.“

Zloději začali plakat a naříkali a bědovali. Uvědomili si, že to byl král, kdo je chytil. Nakonec ale zaprosili: „Řekl jsi nám, králi, že máš ještě jednu schopnost. Řekl jsi, že když pozvedneš ruku, můžeš zachránit, koho chceš. Neukážeš nám i tuto schopnost? Nepozvedneš ruku, abys nás zachránil? “

A tak král pozvedl ruku a řekl: „Dobrá, ušetřím vás. Ale musíte přísahat, že už nikdy nebudete krást. Mám ještě lepší nápad. Dám vám práci přímo v paláci. Tak budete pořád pod dohledem a nebudete moci nikoho okrádat."