Tři hostitelé

Jednoho dne si král se svým ministrem vyšel na procházku v přestrojení. Řekl ministrovi: „Chci dát odměnu každému, kdo nás během naší procházky pohostí.“

Král a ministr došli k jednomu muži a řekli mu: „Jsme pocestní. Tohle je pěkné město a rádi bychom zde strávili noc. Mohli bychom zůstat ve vašem domě jako hosté?“

„Jak mohu vědět, že nejste lumpové?“ obořil se na ně muž.

Král s ministrem šli tedy dál a zaklepali na dveře někoho jiného. Když muž dveře otevřel, zeptali se: „Můžeme zde strávit noc? Jsme pocestní a už se stmívá.“

„Nejprve mi povězte, kolik vás je,“ řekl muž. „Potom se rozhodnu.“

„Jak vidíte, jsme jen dva,“ řekl král. „Moc peněz nemáme, ale pokud nám dovolíte zůstat u vás, než ráno odejdeme, zaplatíme, co budeme moci.“

Potom král řekl: „Stále je ještě dost světlo a vaše země je tak krásná. Půjdeme se projít po okolí a asi za hodinu se vrátíme.“

A tak král i ministr pokračovali v procházce. Došli k dalšímu domu a zaklepali na dveře. „Jsme pocestní,“ řekl král. „Stmívá se. Mohli bychom strávit tuto noc ve vašem domě?“

„Samozřejmě,“ řekl muž. „Jen mi řekněte, kolik vás je.“

„Jak vidíte, jsme jen dva,“ odpověděl král. I tomuto člověku řekl, že se k němu za chvíli vrátí. Potom se vrátili zpět do paláce.

Ministr si zapsal adresy všech, se kterými mluvili, a následujícího dne král všechny tři povolal do paláce. Muži, který se na ně obořil, král řekl: „Tebe ve svém království nepotřebuji. Když k nám přijdou pocestní z jiného království, musíme jim nabídnout přístřeší. Mohl jsi poznat, že jsme slušní lidé. Bylo zřejmé, že nejsme žádní zloději.“ A král tohoto muže vykázal ze svého království.

Druhému muži dal velkou sumu peněz. Třetímu, který jim okamžitě nabídl přístřeší a až poté se zeptal, kolik jich je, dal král svou korunu.

Tomuto muži řekl: „V našem království potřebujeme takové lidi, kteří nabídnou všechno bez váhání a teprve potom se rozhodují, kolik je potřeba. Když jsme k tobě přišli, neptal ses, kolik nás je. Jen jsi řekl: „Pojďte dál, pojďte dál!“ Ten druhý se nejprve zeptal, kolik nás je. Kdyby nás bylo víc, potom by s naším ubytováním možná nesouhlasil. Potřebujeme více lidí, jako jsi ty.“

A tak tedy třetí muž dostal od krále korunu a vzal si ji domů jako své nejcennější vlastnictví.

Bohové získávají nesmrtelnost

Brihaspati je Guru bohů a Šukaračarja je Guru démonů. Brihaspatiho a Šukaračarjovi žáci spolu často bojovali. Tehdy měl Šukaračarja zvláštní sílu, kterou Brihaspati neměl. Šukaračarja znal určitou mantru, která mohla jeho vojákům vrátit život, když byli na bitevním poli zabiti.

Kosmičtí bohové byli smutní, že Brihaspati tuto schopnost nemá. V ostatním — v moudrosti, soucitu a odpuštění — byl Brihaspati mnohem lepší než Šukaračarja. Pokud jde o světlo moudrosti, byl nejlepší ze všech. Avšak v tomto ohledu ho Šukaračarja překonal.

Bohové tedy Brihaspatimu řekli: „Tvůj syn Koch je velice chytrý. Možná by se mohl stát Šukaračarjovým studentem. A pokud bude dobrým studentem, Šukaračarja ho mantru naučí.“

Bohové byli velmi lstiví. Neřekli Kochovi skutečný důvod, proč ho posílají k Šukaračarjovi. Přesvědčili ho, že jej posílají, aby se stal jeho oddaným studentem a naučil se, jak používat zbraně a další užitečné věci. Koch byl nevinný mladík a neměl tušení, co mají bohové v úmyslu.

Když jste v těch dobách za někým přišli jako žák, dotyčný vás učil, dokonce i když to byl váš nepřítel. Koch tedy zašel za Šukaračarjou a zeptal se ho, zda by mohl být jeho studentem. Šukaračarja měl velké srdce a dobrotivě Kocha přijal za svého studenta.

Po čase se Koch stal Šukaračarjovým oblíbeným žákem. Ostatní žáci na něj žárlili, protože Mistr věnoval tolik pozornosti synovi jejich nepřítele. Viděli také, že Šukaračarjova dcera Debadžani měla Kocha velmi ráda. Oba byli stejně staří a Šukaračarjovi žáci si byli jistí, že dívka doufá, že si Kocha vezme, až vyrostou.

Šukaračarja o lásce své dcery ke Kochovi věděl a proti jejich svatbě neměl námitek. Říkal: „Svou dceru i toho chlapce miluji z celého srdce.“ Čekal na den, kdy budou dostatečně staří na to, aby se vzali.

Jedním z hlavních Kochových úkolů bylo každé ráno vyvést dobytek na pastvu. Jednoho rána, když byl Koch s dobytkem, ho ostatní žáci zabili. Když se mladík večer nevrátil, začala mít Debadžani starosti a šla ho hledat. Našla ho ležet na poli a s pláčem běžela zpět ke svému otci. Šukaračarja zašel na místo, kde chlapec ležel, a v tichosti vyslovil mantru. Chlapec okamžitě ožil.

Šukaračarja i jeho dcera byli šťastní, avšak žárliví žáci byli rozmrzelí a nazlobení a rozhodli se, že Kocha příštího dne zabijí znovu. Tentokrát, když byl Koch na poli, popadli ho a hodili do ohně, takže byl spálen na popel. Potom připravili zvláštní nápoj a popel do něho nasypali. Nápoj přinesli Šukaračarjovi a řekli mu: „Připravili jsme pro tebe velice zvláštní nápoj. Ochutnáš ho?“

„Ano,“ řekl Šukaračarja: „ochutnám ho.“ A jak pil, pocítil neklid. Potom přiběhla jeho dcera a křičela: „Co jsi to udělal? Právě jsem se doslechla, že tví žáci Kocha spálili na popel a dali tento popel do zvláštního nápoje. Ty jsi ho teď vypil a on je tak nadobro pryč! Nebudeš ho moci oživit.“

„Pravda,“ řekl Šukaračarja. „Kdybych ho oživil, bude muset vyjít ze mě a já pak zemřu. Musíš přijmout skutečnost, že je mrtvý. Nebo, ­pokud ho oživím a on vyjde z mého těla, potom ztratíš mě. Co můžeme dělat?“

Dcera začala nepříčetně plakat. „Dobrá,“ řekl Šukaračarja. „Jsem už starý. Užil jsem si života a vykonal jsem mnoho dobrého i zlého. Proč bych měl nadále zůstávat na zemi? Nastal čas odejít. Nechte mě tu o samotě. Potají zazpívám svou zvláštní mantru. Jsem si jist, že potom Koch ožije, protože jeho část stále existuje v mém těle, vyjde ze mě a já zemřu.“

Šukaračarja zazpíval v tichosti mantru a Koch okamžitě ožil. V okamžiku, kdy Koch vyšel z Mistrova těla, Šukaračarja zemřel.

I stalo se, že když byl Koch uvnitř Šukaračarji, uslyšel, jak Mistr v duchu zpívá mantru — přestože ji Šukaračarja nikdy nezpíval nahlas. Takto se Koch tajnou mantru naučil. Jakmile ožil, okamžitě se ze své upřímné vděčnosti dotkl Mistrových nohou a řekl: „Mistře, zachránil jsi mě.“ Potom použil stejnou mantru, aby svého Mistra oživil. Šukaračarja Kochovi požehnal a dojatě mu řekl: „Naučil ses ode mě mantru a teď jsi mě s ní zachránil.“

„Nenaučil jsem se ji, když jsi mě oživil poprvé,“ řekl Koch. „Naučil jsem se ji, jen když jsi ji použil potichu a já jsem byl v tobě.“

Oba, Šukaračarja i Koch, byli naživu a velmi šťastní. Potom padl na Debadžani smutek. Nemohli se s Kochem vzít, protože Koch vystoupil z jejího otce a byl teď jejím bratrem. Ale měla alespoň zpátky otce.

Všechno začalo láskou. Kdyby Šukaračarjova dcera Kocha nemilovala, tyto věci by se nepřihodily, protože Šukaračarjovi žáci by nebyli tak žárliví. Později Koch prokázal svou velkodušnost, když oživil otce svého nepřítele, Šukaračarju. Avšak ve své ochotě obětovat pro Kocha svůj vlastní život byl Šukaračarja tím, kdo skutečně prokázal ušlechtilost a vznešenost svého srdce jako opravdový Mistr.

Skutečnými vítězi byli kosmičtí bohové. Nyní měli Šukaračarja i Koch sílu oživit mrtvé. Od té doby nemohli Šukaračarjovi žáci-démoni bohy porazit, protože obě strany věděly, jak oživit své mrtvé vojáky.

Kosmičtí bohové ospravedlňovali svou lest s Kochem, který se měl naučit mantru, slovy: „Jednali jsme správně, protože jsme vyrovnali obě strany; jsou stejně silné. To je jediný způsob, jak přestaneme bojovat.“

Když se Šukaračarjovi žáci dozvěděli, že kosmičtí bohové mají také sílu oživit své mrtvé vojáky, nechtěli už nadále válčit. A protože byly nyní obě strany stejně silné, boje mezi bohy a démony ustaly.

Čtyři šaškovy otázky

Byl jednou jeden významný učenec. V království si ho každý vážil, protože byl nesmírně učený. Naneštěstí byl přes svou velkou učenost velmi pyšný.

Jednoho dne si tento učenec vzal zlatý náhrdelník a zašel do paláce jiného krále. „Kdokoliv mě v moudrosti porazí,“ řekl: „dostane tento náhrdelník. Vyzývám každého!“

Všichni učenci v království už o tomto učenci slyšeli a obávali se, že by prohráli. A tak výzvu nechtěli přijmout. Král z toho byl velice smutný.

Nakonec dvorní šašek pravil: „Přijímám tvoji výzvu.“

Král už téměř před učencem kapituloval, ale pomyslel si, že by mohlo být zábavné vidět šaška, jak soutěží. Myslel si, že jen žertuje a že nedokáže náhrdelník vyhrát.

Dvorní šašek učenci řekl: „Dám ti čtyři otázky. Jestliže odpovíš na kteroukoliv mou otázku správně, potom prohraješ, ale pokud budou všechny tvé odpovědi nesprávné, potom přijmu porážku a král ti dá, co budeš chtít.“

Potom dvorní šašek položil svou první otázku: „Odkud jsi přišel?“

Učenec odpověděl: „Žiji zde.“ Bylo to nesprávně, protože přišel z jiného království. Tím, že odpověděl nesprávně, obstál v první zkoušce.

Druhá šaškova otázka byla: „Jak dlouho jsi zde?“

„Tři roky,“ řekl učenec, což bylo také nesprávně. Šašek ho stále nebyl schopen obelstít.

Potřetí se šašek zeptal: „Náš král je dobrý, laskavý a vznešený. Souhlasíš?“

Učenec řekl: „Tvůj král? Co říkáš, je naprostá lež. Tvůj král je nebožský a velmi nelaskavý.“ A tak učenec znovu ve zkoušce obstál.

„Zdá se, že tě nemohu porazit,“ řekl šašek. „Na kolik otázek jsem se tě už zeptal?“

„Položil jsi mi už tři otázky,“ odpověděl učenec. „Máš ještě jednu. Pokud na ni odpovím nesprávně, prohraješ.“

Dvorní šašek vykřikl: „Vida! Učenec prohrál. Zodpověděl moji otázku správně.“

Učenec tedy dal svůj náhrdelník dvornímu šaškovi a ten ho okamžitě dal svému králi. Učencova pýcha byla zcela zničena. „Už nikdy nepřijdu do vašeho království, abych někoho vyzýval,“ řekl.

Všichni učenci byli chytrostí dvorního šaška překvapení. Věděli, že by slavného učence nedokázali porazit. Šašek řekl: „Vidíte, když velcí učenci nedávají pozor, prohrají. Kdyby byl býval pozorný, mohl se zachránit.“