Nechvalně známý syn

Jeden mladík byl nechvalně známý tím, že se hádal s lidmi a urážel je. Jeho otec zemřel před několika lety, a tak ho matka musela vychovávat sama. Byla z jeho nehezkého chování velmi smutná. Nevěděla si s ním rady. Vesničané mluvili špatně nejen o chlapci, ale také o ní, protože si mysleli, že je k němu shovívavá. Ve skutečnosti to bylo právě naopak. Matka na něho byla velmi přísná, ale on ji neposlouchal.

Jednoho dne chlapec urazil staršího muže a vesničané mu chtěli natlouct. Jeho matka přišla a prosila sousedy. „Máte pravdu,“ řekla: „můj syn dělá chybu, ale odpusťte mu prosím, a odpusťte i mně. Snažím se mu pomoci.“

Starosta byl natolik laskavý, že syna na matčinu prosbu propustil. Matka ho přivedla domů a řekla mu: „Brzy zemřu, protože jsem stará. Po mé smrti mě možná poslechneš a začneš být hodný. Až zemřu, zůstanou ti po mně nějaké peníze, a tak je používej a mysli na mě. Teď se cítím špatně, protože jsi zlomyslný a darebný. Pošlu tě do internátní školy.“

Když chlapec přišel do internátu, hádal se s učiteli i s ostatními studenty. Pak se jednoho dne dozvěděl, že jeho matka zemřela. S hořkými slzami se vrátil do své vesnice a řekl si: „Maminko, dokud jsi byla naživu, nedokázal jsem tě potěšit. Ale teď přísahám: stanu se vynikajícím chlapcem.“ Od té doby se už nehádal. Stal se prostým, poctivým a dobrosrdečným.

Ačkoliv mu matka zanechala nějaké peníze, nestačily na to, aby ve svých studiích dlouho pokračoval. Protože neměl o školu žádný opravdový zájem, začal po jednom nebo dvou letech studií hledat práci. Nakonec mu dal práci vesnický zamindar; měl pečovat o jeho zahradu a starat se o jeho děti.

Jednoho dne držel chlapec v jedné ruce zahradní hadici a v druhé nejmladší zamindarovo dítě. Zamindar procházel náhodou kolem a řekl mu: „Když zaléváš zahradu, dítě nech být. Všechno má svůj čas. Nemůžeš dělat dvě věci najednou a dělat je přitom dobře. Teď můžeš zalévat zahradu a později si hrát s dítětem.“

Chlapec poslušně dítě posadil na zem a pokračoval v zalévání zahrady. O deset minut později šla okolo zamindarova žena a uviděla, že dítě sedí na zemi, zatímco chlapec zalévá zahradu. „Jak si dovoluješ nechat mé dítě na zemi,“ rozzlobila se. „Nemůžeš ho držet jednou rukou? Jednou rukou můžeš zalévat zahradu a druhou můžeš držet mé dítě. A navíc, kdo ti řekl, abys zaléval? Teď by ses měl starat o mé nejmladší dítě a na zalévání zapomenout.“

Chlapec zůstal zticha, přestal zalévat a věnoval se dítěti. Tak uspokojil svého pána i jeho ženu.

V té době měl ve vesnici mladíka každý rád, protože byl dobrosrdečný a dobře pracoval. I stalo se, že ve škole, do které dříve chodil, se u jednoho mladšího studenta začala projevovat stejná zlomyslná povaha, jakou míval on. Tento žák se stále hádal se svými učiteli i se spolužáky. Jeho matka byla kvůli jeho špatnému chování stále zarmoucená.

Tento zlobivý žák na zamindarova sluhu velice žárlil. „Já vím, že žárlíš na zamindarova sluhu,“ řekla mu jeho matka: „ale tím, že na něj budeš žárlit, jeho dobré vlastnosti nezískáš. Stejné dobré vlastnosti si vypěstuješ jen tím, že ho budeš obdivovat a chovat se jako on.“

Syn svou matku neposlechl. Pokračoval ve zlomyslnostech, hádal se s lidmi a napadal je. Jednoho dne se na něj rozzlobili silnější chlapci a zbili ho. S pláčem utekl domů.

Rozhodl se, že zajde za zamindarovým sluhou, aby zjistil, jak by mohl změnit svou povahu. „Jsi tak laskavý, hodný a skromný,“ řekl sluhovi. „Nemáš pýchu, zlost ani neklid. Jak sis vypěstoval všechny tyto dobré vlastnosti?“

Sluha mu odpověděl: „Moje matka mě vždy prosila, abych byl hodný, ale já jsem ji neposlouchal. Když zemřela, přísahal jsem, že svou povahu změním, že budu hodný. Když se lidi budeš snažit potěšit, budou ti vděční a budou na tebe hrdí.“

Potom sluha pokračoval: „Dnes ráno jsem zaléval zahradu. V jedné ruce jsem držel hadici a v druhé nejmladší pánovo dítě. Můj pán se hrozně rozzlobil a řekl mi, že bych neměl dělat dvě věci současně. Řekl mi, abych dal dítě na zem a zaléval zahradu oběma rukama. S největší pokorou jsem tedy dítě položil na zem a začal zalévat. Pán byl velmi spokojený, že jsem ho poslechl.

O pár minut později mě uviděla zalévat jeho žena. Pustila se do mě: „Proč jsi nechal dítě na zemi? Je snad podřadnější než rostliny?“ Chtěla, abych dítě okamžitě zvedl. Řekla, že musím přestat zalévat a postarat se o dítě. A tak jsem přestal zalévat zahradu.

Tím, že jsem svému pánovi i jeho ženě udělal radost, jsem nic neztratil. Vždy se je snažím potěšit. Proto mě mají rádi. U tebe je to stejné. Když se budeš cvičit v tom, abys byl plný míru a v harmonii se svou matkou, svými učiteli a přáteli, budou šťastní. Jen rozdáváním štěstí ostatním můžeš být sám šťastný.

Cítím se hrozně, že jsem čekal, až má matka zemře, než jsem se ji pokusil potěšit. Radím ti, abys svou povahu změnil teď a těšil svou matku, dokud je naživu. Potom uvidíš, kolik radosti nalezneš. Potěšení, které máš teď z toho, že jsi zlomyslný, je falešné. Je to hloupé. Budeš šťastný, když budeš dávat radost ostatním.“

Mladík šel za svou matkou a pověděl jí, co mu sluha řekl. Jeho matka zašla do zamindarova domu a sluhovi řekla: „Nedovolím, abys byl něčím sluhou. Od této chvíle chci, abys byl mým nejstarším synem. Postarám se o tebe a ty budeš moci pokračovat ve svých studiích. Tvá matka už na zemi není, a tak chci být tvou matkou a nabídnout ti stejnou náklonnost a lásku.“

Žena si chlapce odvedla domů a oba své syny poslala do školy, aby dokončili svá vyšší studia.

Pouť

Byli jednou dva sousedé — byli to přátelé a zároveň rivalové. Oba byli velice vychytralí a lakomí. Občas byli naprosto a nepředstavitelně nebožští.

Jednoho dne se rozhodli, že se vydají na pouť. Jejich ženy jim připravily košíky s vynikajícím jídlem a oni velmi časně ráno vyrazili.

Když byli na cestě asi dvě hodiny, přišel čas na snídani. Jeden z nich řekl: „Nezastavujme kvůli snídani. Nepotřebujeme teď jíst.“

„Souhlasím,“ řekl ten druhý. „Pojďme dál a později si místo toho uděláme přestávku na oběd.“

A tak pokračovali. Když byl čas na oběd, jeden z nich řekl: „Já hlad nemám. Pokud chceš jíst, začni, ale já hlad vůbec nemám.“

„Ani já nemám hlad,“ odpověděl druhý. „Pojďme, dokud se neunavíme. Potom se zastavíme a najíme se.“

Oba to byli naprostí darebáci. Každý z nich si myslel, že mu jeho manželka dala to nejlepší jídlo, a nechtěl se o něj podělit s druhým. Oba si říkali: „Pokud půjdeme ještě nějakou dobu, můj přítel se unaví a usne. Potom budu moct sníst všechno své jídlo sám. Nechci se s ním o něj dělit.“

A tak šli až do večera a byli velice unavení. Když zastavili, čekali jeden na druhého, než ten druhý usne. Čekali a čekali. Nakonec usnuli oba.

Když se následujícího rána probudili, uviděli, že se jejich jídlo hemží mravenci. Místo toho, aby obvinili sami sebe, rozzlobili se na své manželky! „Nezkontrolovali jsme si jídlo, když nám ho dávaly. Teď je plné mravenců. Až se vrátíme domů, pořádně jim vyčiníme,“ shodli se.

Byli však stále ještě unavení a rozhodli se, že budou ještě chvíli odpočívat. Když se po pár hodinách probudili, zjistili, že zbytky jejich jídla žerou krysy. Byli tak znechucení, že se okamžitě vrátili domů a vyhubovali svým ženám.

Jejich manželky se bránily: „Proč jste jídlo, které jsme vám daly, nesnědli během dne?“

„Nechtěl jsem se o tvé vynikající jídlo dělit s tím lotrem,“ řekl každý své ženě. „Tak dlouho mu trvalo, než usnul, až jsem usnul také.“

„Protože jste oba tak chamtiví a lakomí,“ řekla každá z manželek svému muži: „až příště půjdeš na pouť, dám ti prosté jídlo — krajíc chleba, o který se se svým přítelem dokážeš podělit. Bude rád, když se rozdělíš. Protože cestujete společně, mohli byste k sobě mít alespoň takovéto přátelství.“

Jedna žena udělala chléb přesolený a druhá ho upekla úplně bez soli. Protože jim jejich manželky řekly, že je jídlo velmi prosté, byli oba muži nesmírně štědří. Jeden řekl: „Jsem si jist, že tvá žena je dobrá kuchařka. Vyměňme si jídlo.“

„To je výborný nápad,“ přisvědčil druhý.

Jídlo si tedy vyměnili a začali jíst. Ten, který dostal přesolený chléb, zvolal: „Tvá žena neumí vařit!“

„To tvá žena neumí vařit!“ namítl druhý. „V tom chlebu není sůl. Je bez chuti.“

„Moje žena je skvělá kuchařka,“ řekl ten první.

„Tvá žena!“ ušklíbl se druhý. „Jak potom může zapomenout dát do chleba sůl?“

„A jak to, že tvá žena dala do svého chleba soli moc?“ zeptal se první.

Pokračovali v hádce, dokud jejich pouť neskončila a oni se znovu nevrátili domů. Hned začali svým manželkám hubovat.

Každý své ženě řekl: „Připravila jsi tak hrozné jídlo. Styděl jsem se.“

„Myslely jsme si, že jste dobří přátelé,“ odporovaly jejich manželky. „Kdybyste se o jídlo podělili, nevznikl by žádný problém. Jeden bochník chleba byl přesolený a druhý nebyl slaný vůbec. Kdybyste se rozdělili, chutnalo by to oběma.“

A tak je manželky osvítily. Manželé si pak řekli: „Jsme hlupáci. Měli jsme vát všechno na jednu hromadu a sníst to společně.“

Diplom poctivosti

Byl jednou jeden velmi bohatý zamindar, který byl zároveň velkým lidumilem. Každý ho měl rád. Jednou se rozhodl, že po tři dny bude dávat rýži, zeleninu a peníze chudým — nikomu než chudým.

Jeden chudý člověk od něj dostal velice těžký pytel rýže. A protože byl tak chudý, udělalo mu to velkou radost. Když přišel domů a pytel vysypal do spíže, našel v rýži zamíchaných dvacet zlatých mincí. Jeho manželka se zaradovala. Manžel jí však řekl: „Zamindar neměl v úmyslu dát mi zlato. Dal mi rýži. Tohle je omyl. Měl bych mu mince vrátit.“

„Nebuď blázen!“ řekla mu jeho žena. „Jsme chudí. Vezmi zlato do obchodu a vyměň ho za peníze.“

„Ne, to nemohu,“ namítl manžel. A tak se se svou lakomou manželkou dohadoval, dokud jí nepřipomněl, že to byl v první řadě on, kdo domů přinesl rýži i zlato.

Příštího dne se vrátil k bohatému muži. „Byl jste tak laskavý, že jste nám poskytl, co jsme potřebovali. V pytli s rýží jsem našel těchto dvacet zlatých mincí. Přišel jsem vám je vrátit. I když jsem žebrák, vím, že to byl omyl, a jsem poctivý.“

Bohatého muže upřímnost toho chudáka dojala a řekl mu: „Ne, nech si je. A protože jsi upřímný, dám ti dvakrát tolik. Donesl jsi mi dvacet zlatých mincí; odejdeš se čtyřiceti. Dám ti je osobně, abys věděl, že to není žádný omyl.“

O tomto příběhu se doslechl jeden lakomý obchodník a přišel na skvělý nápad. Zašel za chudákem a řekl mu: „Slyšel jsem, že máš nějaké zlaté mince. Nechceš mi jich pár prodat?“

„Samozřejmě,“ odpověděl chudák. „Kolik jich budete chtít koupit?“

Obchodník si od chudáka koupil šest mincí. Potom se oblékl jako žebrák a šel do domu bohatého muže. „Udělám to stejně jako ten žebrák a zdvojnásobím své bohatství,“ pomyslel si. „Protože během uplynulých tří dnů dostali pytle s jídlem stovky a stovky žebráků, jsem si jist, že si zamindar nevzpomene, že nejsem jedním z nich.“

Obchodník tedy přišel k zamindarovi a řekl: „Včera jste mi dal tři zlaté mince, ale dnes se z nich jako zázrakem stalo mincí šest. Přišel jsem vám vrátit ty tři původní mince a nechávám si ty tři zbývající.“

„Jsi jediný, komu jsem dal zlaté mince a jehož bohatství se rozrostlo,“ řekl zamindar. „Jeden muž mi přinesl stejné množství, jaké jsem mu dal. V tvém případě však vzrostlo. Mám z tebe radost. Co pro tebe mohu udělat?“ zeptal se.

Obchodník-žebrák řekl: „Pokud vás dojala moje poctivost, protože vám ty tři mince vracím, můžete mi dát víc. Kdybych vám tyto mince nevrátil, nevěděl byste, že ty tři původní vytvořily další tři. Pokud si ceníte poctivosti, potom mi dejte ještě pár mincí.“

„Skutečně si zasluhuješ mnohem víc,“ řekl bohatý muž. „Protože jsi ze tří mincí získal šest, udělám jednu věc. Dám ti něco mnohem významnějšího než několik mincí navíc.“

Obchodníka ta slova vzrušila a začal být zvědavý: „Prosím, povězte mi, co to bude?“

Zamindar požádal svého sluhu, aby na list papíru napsal „Diplom poctivosti“. Sluha to napsal, zamindar list připnul obchodníkovi na záda a podepsal. Potom obchodníkovi-žebrákovi řekl: „S tímto diplomem můžeš celému světu oznámit, že jsi ten nejpoctivější člověk. ‚Diplom poctivosti‘ jsem nikomu jinému nedal. Ale ty si ho zasloužíš.“

Nejtěžší břemeno

Jeden duchovní Mistr si vyšel se skupinou dvaceti žáků na výlet. Žáci byli rádi, že půjdou se svým Mistrem na výlet. „Mám pro vás dvacet vaků,“ řekl jim Mistr. „Jsou v nich věci, které dnes využijeme. Vyberte si, prosím, vak, který ponesete.“ Potom dodal: „Mějte však na paměti, že vak, který si jednou vezmete, už nesmíte vyměnit.“

Žáci začali všechny vaky nadzvedávat, aby našli ten nejlehčí, až na jednoho, který hledal vak nejtěžší. Ostatní žáci si říkali, že je pěkný blázen. Byli pobaveni tím, že ten hlupák ponese ten nejtěžší náklad, zatímco jejich vaky byly mnohem lehčí.

Po několika hodinách chůze Mistr řekl: „Sedneme si a najíme se. Vysypte prosím vak, ve kterém je jídlo. Ostatní vaky poneseme k našemu dalšímu cíli. Uvidíme tam nádherné stromy a květiny. Pak půjdeme domů.“

Žáci usedli k jídlu. Když otevřeli své vaky, zjistili, že v tom těžkém bylo jídlo pro všechny. Ostatní vaky obsahovaly písek, hlínu, rozbité nádoby a jiné bezcenné věci. Žák s nejtěžším vakem ho na žádost Mistra vyprázdnil a všichni se najedli. Když se vydali ke svému dalšímu cíli, žák, který měl předtím nejtěžší břemeno, teď nesl prázdný vak.

Když dorazili k cíli, ovocnému sadu, natrhali si ovoce a obdivovali krásnou krajinu. Poté zašli do muzea. Nakonec se po šestihodinové zpáteční chůzi vrátili domů.

Po návratu jim Mistr řekl: „Řekl jsem vám, že si nemůžete vyměnit své vaky. Ten, kdo měl na začátku nejtěžší břemeno, měl později břemeno nejlehčí. Pro ostatní byly vaky lehčí na začátku, ale museli jste je nést mnohem dál. Ten, kdo si vybral nejtěžší břemeno, byl hodný a dobrosrdečný. Vy ostatní darebáci jste museli nést smetí celou cestu!“

„Jste mými žáky třetí třídy,“ řekl jim Mistr: „a on je žákem první třídy. Ten, kdo chce nést břemeno všech, je skutečně prvotřídním žákem!“

Mosazná konvice

Byl jednou jeden vesnický potápěč, na kterého se každý obracel, kdykoli mu něco cenného spadlo do rybníka. On byl ten, kdo lidem ztracenou věc našel, a vesničané mu za to platili. Vydělával si tak na živobytí.

Jednoho dne ho uviděla starostova manželka, jak nese velice krásnou mosaznou konvici. Někdo mu ji dal jako odměnu za něco, co našel v rybníku. Jakmile starostova žena konvici uviděla, vzbudilo to v ní velikou touhu, a tak potápěči řekla: „Půjčil bys mi tu krásnou konvici? Dnes večer mi přijdou hosté na zvláštní hostinu, a ráda bych, aby si mysleli, že mám tak drahou konvici. Nechám si ji jen dva nebo tři dny a potom ti ji vrátím.“ Protože její manžel byl tak vlivný, musel jí potápěč konvici dát, pokud se nechtěl dostat do problémů.

Dva nebo tři dny uplynuly a starostova žena konvici nevracela. Potápěč se bál a rozpakoval požádat o ni. Řekl si: „Něco se musí stát, ale co zmůžu? Jsem bezmocný.“

Nakonec žena poslala konvici potápěči zpět. Nebyla to však mosazná konvice, ale hliněná, a uvnitř byl dopis. Stálo v něm: „Jeden z mých služebníků tuto konvici umýval a jakmile se jí dotkla voda, změnila se v hliněnou. Lituji, že vám nemohu vrátit konvici takovou, jakou jsem ji dostala.“

Když si potápěč dopis přečetl, rozzlobil se: „Bože, podvedla mě! Jak ale mohu bojovat proti manželce starosty?“

Uběhly dva roky. Jednoho dne starostova žena ukazovala svou nádhernou konvici přítelkyním. Pořádala právě další hostinu a zatímco konvici omývala v rybníku, chlubila se s ní svým přítelkyním. Když tu jí znenadání konvice vyklouzla do vody.

Nyní tedy bylo potřeba, aby se do rybníku někdo ponořil a konvici našel. Starosta byl velice vychytralý. Řekl své ženě: „Když zavoláme našeho vesnického potápěče a on konvici najde, potom pozná, že jsme lhali.“ Povolali tedy jiného potápěče, aby mosaznou konvici našel. Ten strávil hledáním hodiny a hodiny, ale protože nebyl takový odborník jako jejich místní potápěč, nemohl konvici najít.

Starostova žena byla domýšlivá. „Jsem si jistá,“ řekla svému manželovi: „že touhle dobou už potápěč zapomněl, že jsem mu konvici vzala. Ať je to, jak chce, nebude schopen dokázat, že je to ona, a pokud ho budou při potápění naši strážci hlídat, jak by si ji mohl vzít zpět?“

Starosta tedy povolal potápěče a řekl mu: „Pomůžeš nám? Upustili jsme do rybníka nádhernou mosaznou konvici.“

Potápěč, který si byl jistý, že to byla konvice, kterou mu vzali, řekl: „Mohu vám pomoci. Ale má to jeden malý háček. Dnes mám hodně vysokou horečku. Pokud na tom trváte, mohu ji najít dnes, ale jsem dost nemocný a raději bych se potápěl zítra.“

„Je v rybníku už týden,“ řekl starosta. „Jednu noc počkat můžeme.“

Když potápěč odešel, začala se starostova žena třást. „Co se stane, když lidem poví, že jsme mu tu konvici vzali? Po chvíli přemýšlení však dodala: „Jsme bohatí a mocní. Kdyby se s námi přel, můžeme ho umlčet.“

Té noci se potápěč tajně ponořil do rybníka a ztracenou mosaznou konvici našel. Potom ji vyměnil za hliněnou, kterou mu před dvěma lety vrátila starostova žena.

Následujícího dne zašel potápěč ke starostovi a zeptal se: „Pořád ještě chcete, abych se pokusil najít tu konvici?“

„Ano,“ odpověděl starosta.

„Nemohu vám slíbit, že ji najdu,“ řekl. „V tomto světě není nikdo dokonalý. Je-li to Vůle Boží, najdu ji.“

Vesnický starosta řekl: „To není Vůle Boží; je to má vůle, že ji najdeš. To stačí!“

„Zajisté,“ odpověděl potápěč. „Jste mým pánem, a tak není rozdílu mezi vaší vůlí a Vůlí Boží.“

Starostovi to tak zalichotilo! Se ženou a dětmi zašli všichni k rybníku a sledovali potápěče, jak hledá konvici. Za deset nebo patnáct minut potápěč vytáhl hliněnou konvici.

„Jak to, že je hliněná?“ vykřikla starostova žena. „Vždyť byla mosazná. Jak se to mohlo stát?“

„Lituji,“ řekl potápěč. „Našel jsem tuto. Pokud chcete, můžete požádat někoho jiného, aby se po ní podíval. Ať už je to, jak chce, před dvěma lety se mosazná konvice, kterou jste ode mě měli půjčenou, při mytí změnila v hliněnou. Pokud se jedna mosazná konvice změní v hliněnou pouhým mytím, potom lze očekávat, že se i jiná konvice změní poté, co je týden ve vodě. Pokud si myslíte, že je vaše mosazná konvice stále ještě v rybníku, pošlete pro někoho jiného, aby vám ji našel!“

Starostovi i jeho ženě to došlo. Té noci zašel starosta do potápěčova domu a řekl mu: „Co mohu dělat? Má žena si tu mosaznou konvici tak oblíbila. Vím, že o konvici před dvěma roky lhala, a já jsem se musel postavit za ni. Ale teď si, proboha, chci uchovat svou důstojnost. Vezmi si peněz, kolik chceš, jen mi tu konvici dej. Vím, že je tvoje, ale můžu ji od tebe koupit.“

Starosta konvici koupil a přinesl ji domů. Následujícího dne požádal své přátele a sousedy, aby se k nim na konvici přišli podívat. Takový to byl ničema! „Dal jsem potápěči hromadu peněz,“ řekl jim: „aby se ještě jednou podíval do rybníka. Vy jste tam už sice nebyli, ale on se potopil a našel tu, kterou jsme ztratili.“

Starosta ukázal konvici své ženě i svým přátelům a všichni souhlasili, že je to ona. „Vidíte,“ řekl starosta: „peníze dělají divy!“

Starosta nechal všechny, aby si mysleli, že potápěč je podvodník, skutečný podvodník byl ale starosta!