Banditův syn

Byl jednou jeden bandita, který ničil mír a kazil radost celého království. Král byl nešťastný, protože chtěl ve svém království jen mír, radost a harmonii. Královští vojáci se ho pokoušeli chytit, ale nikdy se jim to nepodařilo.

Banditova žena si vzala život, protože její muž nechtěl loupení nechat. Nejprve byl bandita kvůli ztrátě ženy zarmoucený, ale dokonce ani tehdy krást nepřestal. Jediným dalším členem jeho rodiny byl malý tříletý syn, jeho jediné dítě.

Král, zarmoucen situací, kterou bandita způsoboval, si řekl: „Protože všichni ostatní selhali, pokusím se chytit toho darebáka sám.“ A tak se jedné noci přestrojil za zloděje, vloupal se do banditova domu a unesl jeho syna.

Když se bandita následujícího dne vrátil domů a uviděl, že jeho jediný syn zmizel, jeho srdce bylo zcela zlomeno. Řekl si: „Má žena mě varovala, abych už nevedl takový život, ale neposlechl jsem ji. A teď je pryč mé jediné dítě. K čemu pokračovat v loupení a trápení lidí?“

A tak se bandita stal žebravým mnichem a začal vést velice prostý, asketický život. Často myslel na svou ženu i dítě, zvláště na dítě. „Kdo mohl mého syna unést?“ ptal se neustále sám sebe. „Nemám to srdce ani energii pokoušet se ho znovu najít. Ať už ho ukradl kdokoliv, nikdy mi ho nevrátí.“ I nadále vedl velice čistý a zbožný život a během šesti měsíců se zcela změnil.

Král mezitím vychovával jeho dítě ve svém paláci. Sám měl syna stejného věku a oběma věnoval stejnou lásku a zájem. Jednoho dne oba chlapci onemocněli a žádný lékař je nebyl schopen vyléčit. Jako poslední možnost jeden z jeho dvorních lékařů navrhl: „Znám jednu rostlinu, která je vyléčí. Je velmi obtížné ji sehnat, ale pokusím se o to.“

Mezitím bandita, změněný v asketu, přišel do blízkosti paláce, aby se modlil a meditoval pro své osvícení. Kdosi králi sdělil, že v blízkosti se modlí a medituje svatý muž. „Potřebuji modlitbu světce,“ řekl král. „Požádejte ho, aby sem přišel, a já ho poprosím, aby mi pomohl.“

Světec tedy na královu žádost přišel do paláce. Jeho vědomí bylo změněno do takové míry, že v něm nikdo dřívějšího banditu nepoznal. „Mám dvě malé děti,“ řekl mu král. „Obě umírají. Byl byste tak laskav a podíval se na ně a pomodlil se k Bohu pro jejich uzdravení? Dám vám, cokoliv budete chtít.“

„Budu se modlit k Bohu, aby je zachránil,“ odpověděl světec: „ale nic od vás nechci.“

Král světce zavedl do soukromého pokoje a ukázal mu děti. Bandita svého syna nepoznal, protože dítě bylo zahrnuto velice dobrou péčí. Syn byl čistý a dobře živený, a přestože byl nemocný, vypadal úplně jinak.

V tu chvíli do místnosti vstoupil lékař a řekl králi: „Tu rostlinu mám, ale stačí jen pro jedno dítě. Koho zajímá druhé dítě! Ať se vyléčí to vaše.“

„Ne,“ řekl král: „to nemohu udělat. Pokud máme dostatečné množství jen pro jedno dítě, potom je prosím dejte tomu druhému.“

„Proč?“ zeptal se asketa.

„Ačkoliv to není mé dítě,“ pravil král: „chci, aby bylo vyléčeno. Stejně jako já i jeho otec má srdce. To dítě jsem ukradl. Vím, že srdce jeho otce je zlomené, protože přišel o syna. Neměl jsem však na vybranou. Jeho otec byl ten nejhorší zločinec — zloděj a vrah. Ničil celé mé království. Když jsem unesl jeho syna, vnitřně ho to zcela zničilo. Od té doby už ho nikdo neviděl. Byl to jediný způsob, jak jsem mohl ukončit utrpení svého království. Nikdy bych si však neodpustil, kdybych nechal jeho dítě zemřít, protože jsem již zabil ducha jeho otce.“

Král se otočil k lékaři a řekl mu: „Dejte lék druhému dítěti, mé dítě nechte zemřít. Doufám, že bandita jednoho dne svého syna najde. Pokud se své profese vzdá, potom mu rád osobně půjdu jeho syna vrátit.“

Asketa v té chvíli padl králi k nohám a nechtěl vstát. „Co se děje?“ zeptal se král. „Prosil jsem vás, abyste se modlil a meditoval.“

„Můj králi,“ řekl asketa: „já jsem ten bandita a toto je mé dítě. Způsobil jsem vašim poddaným tolik trápení. Zasloužil jsem si váš trest. Dnes jste dokázal, jaké máte srdce. Prosím, nechte si mého syna. Slibuji, že už nikdy nebudu krást. Vedu nyní asketický život, ale pokud chcete, můžete mě ze svého království vykázat nebo mě nechat zabít.“

„Změnil jsi své způsoby a žiješ duchovním životem,“ řekl král. „Rád budu o tvého syna pečovat a byl bych rád, kdybys zde zůstal jako můj dvorní mudrc. Jsem ti vděčný, že ses přišel modlit a meditovat za uzdravení chlapců.“

Jako zázrakem se oba synové uzdravili a bývalý bandita i král ronili společně slzy vděčnosti.

O otcově ponaučení

Jeden muž měl velmi krásnou dceru. Jeho manželka zemřela, když byla dcerka ještě malá, a tak otec všechnu lásku věnoval své dceři. Naneštěstí byla jeho dcera velmi neopatrná. Stále zapomínala pořádně zavírat okna a dveře. V noci šla spát a nechala všechno otevřené.

Otec byl z její nedbalosti nešťastný. „Až se vdá, její manžel a jeho rodina jí budou hrozně hubovat,“ říkal si.

Mnohokrát své dceři opakoval: „Je dobré být nebojácný, ale být nedbalý, to je něco jiného. Projevovat statečnost je jedna věc, ale předstíraná statečnost je něco úplně jiného. Musíš být nebojácná, ale zároveň opatrná. Vždycky zamykej dveře a zavírej okna, obzvlášť v noci.“

Jednoho dne musel otec kvůli práci odjet z města. Řekl dceři: „Dnes tu nebudu. Pořádně zamkni dveře a zavři okna!“

Dcera řekla: „Ano, samozřejmě.'* Ale jako obvykle to před spaním neudělala. Uprostřed noci pak do jejího pokoje vlezl zloděj a začal jí hrozit dýkou. „Řekni mi, kde má tvůj otec schované peníze!" řekl.

„Nevím, opravdu nevím!" plakala dcera. „Kdybych to věděla, řekla bych ti to."

Zloděj jí tedy vzal alespoň náhrdelník a utekl. Dcera byla vyděšená k smrti a umínila si: „Otec má pravdu. Ode dneška budu pořádně zamykat dveře a zavírat okna."

Když se otec druhý den vrátil a uslyšel, co se stalo, řekl: „Díky bohu se ti nic nestalo. Ale podívej, o jakou cennost jsi přišla! Alespoň jsi tomu zloději neřekla, kde mám schované peníze a šperky.“

„Nevím, kde je schováváš. Kdybych to bývala věděla, pod pohrůžkou té jeho dýky bych mu to hned řekla,“ přiznala dcera.

„Mám štěstí, že jsem ti to nikdy neřekl,“ usmál se otec. „Hlavně jsem ale rád, že se ti nic nestalo."

Několik měsíců po této příhodě řekl otec dceři: „Je čas, aby ses vdala.“

Dcera odpověděla: „Ráda se provdám za kohokoli, koho mi vybereš. Máš dobrý vkus. Nechám to na tobě."

„Vyberu tedy pár mužů," řekl otec. „Jednoho po druhém je k nám pozveme a ty se pro někoho z nich rozhodneš."

A tak otec přivedl pět nápadníků. První se dceři ani trochu nelíbil. Nelíbil se jí ani druhý, a ona se také nelíbila jemu. Takhle přišel a odešel i třetí a čtvrtý nápadník. Když přišel pátý nápadník, měla dcera pocit, že uvnitř něco pocítila. Nedala však navenek nijak najevo, že toto by mohl být její budoucí manžel.

Než mladík odešel, zašla dcera za otcem a řekla mu: „Otče, tohoto muže mám opravdu ráda. Ten je pro mě tím pravým. Doufám, že mě má rád i on. Mohl by ses ho jít prosím zeptat?" Otec odpověděl: „Zeptám se ho, ale jsem si jistý, že tě má rád. Proč by sem jinak chodil a žádal tě o ruku?"

Otec přišel za mladíkem a zeptal se ho: „Opravdu máš mou dceru rád?"

Mladík odpověděl: „Samozřejmě. Kdybych ji neměl rád, vůbec bych se neobtěžoval sem chodit

A tak bylo dohodnuto datum svatby. V den svatby řekl ženich nevěstě: „Mám pro svou budoucí manželku zvláštní dar,“ a připnul jí na krk náhrdelník.

Ach bože, byl to stejný náhrdelník, který jí před několika měsíci ukradl zloděj! Nevěsta byla celá překvapená. „Odkud máš tento náhrdelník?“ zvolala. „Kdo ti ho prodal? To je náhrdelník, který mi ukradli. Bylo mi tak líto, že jsem o něj přišla. A teď jsi ho od někoho koupil. Když nám povíš, kdo ti ho prodal, můžeme toho zloděje chytit!“

A otec se usmíval a usmíval. Nakonec své dceři řekl: „To já jsem ho požádal, aby se převlékl za zloděje a ukradl ti náhrdelník. Neposlouchala jsi mě. Věděl jsem, že se jednoho dne vdáš a budeš stále stejně nedbalá. Věděl jsem, že to je velmi hodný mladík, a měl jsem pocit, že se do sebe třeba zamilujete a jednoho dne se vezmete. A tak mě poslechl a náhrdelník ti ukradl. Takhle ses naučila opatrnosti. Teď se přestěhuješ do jeho domu. Vždy buď opatrná a pořádně zamykej dveře a zavírej okna. Nedbalost není dobrá vlastnost! “

Dcera se poté odstěhovala do domu svého manžela a vždy byla velmi opatrná. A oba spolu žili šťastně a spokojeně.

O hloupých služebnících

Žili jednou dva velmi dobří přátelé. Byli k sobě velmi laskaví a jejich přátelství jim přinášelo velikou radost. Jednoho dne řekl jeden přítel druhému: „Chtěl bych, aby ses doopravdy zasmál, a tak ti přivedu ukázat svého sluhu. Jsem si jistý, že jsi v životě neviděl takového hlupáka.“

Přítel řekl: „Zadrž, zadrž! Já mám sluhu, který je určitě mnohem hloupější než ten tvůj."

Řekli si tedy: „Dobrá, uspořádáme soutěž. Oba přivedeme své sluhy a uvidíme, který z nich je hloupější. A pozveme přátele a rodinu, aby se na jejich hloupost podívali."

Domluvili se, kde se setkají, a pozvali všechny své přátele a příbuzné. Když soutěž začala, jeden přítel řekl svému sluhovi: „Podívej, nutně potřebuji diamantový prsten. Myslíš, že bys mi mohl jeden koupit?"

„Samozřejmě," odpověděl sluha: „pokud mi dáte peníze."

Pán mu dal jednu pojšu. Sto pojš je jedna rupie a jedna rupie jsou zhruba dvě koruny. Ale sluha je beze slova vzal a odešel na trh.

Pak řekl druhý pán svému sluhovi: „Mohl bys prosím zajít do mé zahrady a podívat se, jestli tam jsem, nebo ne?"

Sluha odpověděl: „Zajisté, hned tam zajdu." Všichni se smáli a smáli. Co se však nestalo? Ti dva sluhové se na cestě za splněním svých úkolů potkali. Byli to dobří přátelé a jeden z nich řekl: „Co můžeme se svými pány dělat? Jsou to takoví hlupáci. Kvůli svému pánovi se i já musím stát hlupákem. Mám k němu takovou úctu, že vykonávám i hloupé příkazy. Dnes je neděle. V neděli mě požádal, abych mu přinesl diamantový prsten. Dal mi sice peníze, ale dnes je neděle! Jak mám v neděli koupit diamantový prsten, když jsou všechny obchody zavřené?“

Druhý sluha řekl: „Podívej se na mého pána! Neví, koho se má zeptat, když chce vědět, jestli je v zahradě. Neměl by se ptát zahradníka? Zahradník by měl vědět, jestli je pán v zahradě, nebo ne. Proč se na to ptá mě? Teď se tam musím jít podívat, jestli tam je, nebo není.“

Oba měli jasný pocit, že na to konečně kápli. „Neustále si z nás dělají legraci,“ shodli se. „Říkají, že jsme hlupáci. Teď na nás čeká spousta lidí, s čím se vrátíme. Čekají, jestli jeden koupí prsten a druhý zjistí, jestli je pán v zahradě. Ale dneska z pánů uděláme hlupáky my. Vraťme se před ten zástup lidí a ukažme, že hlupáky jsou zde naši páni.”

A tak se sluhové vrátili se založenýma rukama. Jeden z nich řekl svému pánovi: „Vždycky se mi smějete. Ale dnes se chováte jako hlupák vy.“

Pán se naoko podivil: „Proč? Copak jsem ti nedal peníze, abys mi koupil diamantový prsten?“ „Ano,“ odpověděl sluha. „Peníze jste mi dal. V tom háček není. Ale copak nevíte, že dnes je neděle? Dnes jsou obchody zavřené?'

Všichni se smáli a smáli. Pak řekl druhý sluha se založenýma rukama: „Je mi líto. Každý den se mi smějete. Ale dnes jste mě požádal, abych se šel podívat do zahrady, jestli tam jste. Dovolte mi říct, že jste se měl zeptat zahradníka, který v zahradě pracuje, a ne mě. Zahradník by věděl lépe než já, zda tam jste “

Všichni přátelé a příbuzní se smáli, až se za břicha popadali. Nakonec hlasovali a shodli se: sluha, který mluvil o zahradníkovi, soutěž vyhrál!

O šatech bohatého muže

Jeden bohatý muž měl velmi rád jednoho ze svých sluhů. Měl mnoho sloužících, ale tohoto brával s sebou, kamkoli šel. Jednou se chtěl projít po vesnici a požádal svého sluhu, aby šel s ním. Byl to den slavnosti púdža, sváteční den. Sluha byl velmi šťastný a hrdý, že v takový den může svého pána doprovázet. Všichni uvidí, že je v tento den se svým pánem.

Bohatý muž byl štědrý k ostatním, ale sám na sebe byl přísný. A tak měl na sobě jednoduché šaty, obyčejnější než šaty sluhy. „Pane,“ strachoval se sluha: „co si lidé pomyslí, když budu mít dražší šaty než vy? Zaplatil jsem za ně vašimi penězi. Vy jste bohatý a známý. Neměl byste si na sebe vzít něco pěknějšího? “ Bohatý muž řekl: „Ne, ne. V této vesnici mě každý zná. Koho zajímá, jestli nosím prosté nebo krásné šaty? Protože mě mají všichni rádi, nemusím nosit nic drahého. Tyto jednoduché šaty, které mám na sobě, stačí."

A tak pán a jeho sluha chodili po vesnici sem a tam. Potkali mnoho lidí, některé z nich úplně poprvé. Všichni se k nim chovali velmi pěkně.

Pán a sluha poté zůstali přes noc v domě přítele. Druhý den chtěl jít bohatý muž ve stejných šatech do jiné vesnice.

Sluha řekl: „Dovolte mi, abych se rychle vrátil domů a přinesl vám nové šaty. Co si jinak lidé pomyslí? Jsem váš sluha. Když budu nosit jedny šaty dva dny, nikomu to nebude vadit, nepotřebuji čisté a vyžehlené šaty. Ale vy se potřebujete převléci. Jste významný člověk."

Bohatý muž řekl: „Ne, nechci marnit čas. Jdeme do jiné vesnice, kdo by se tedy staral o to, co mám na sobě? Nikdo mě tam nezná. Ať mám na sobě jednoduché nebo drahé věci, stejně nikdo nebude vědět, kdo jsem. Je proto zbytečné, abys chodil pro pěkné oblečení."

Sluha se podivil: „Tady vás lidé znají, proto nemusíte nosit krásné šaty. Tam vás lidé neznají, proto nemusíte nosit pěkné oblečení…“

Pán řekl: „Když jsi moudrý, vystačíš si s málem. Ale když jsi hloupý, máš pocit, že potřebuješ spoustu věcí. Když nosíš drahé věci, jen abys uspokojil ostatní, jsi hlupák. Když se chceš předvádět před přáteli a sousedy, jsi hlupák. A ještě větší hlupák jsi, když jdeš do jiného města a chceš tam ukazovat, jak jsi významný.

Musíš být moudrý! Hledej moudrost, a ne hloupost. V naší vesnici nepotřebuji nic, protože mě každý zná. A v jiné vesnici se o mě nikdo nestará, tak proč bych se měl snažit na ně udělat dojem?"