Král a pradlák

Byl jednou jeden král, a ten měl svého královského pradláka. Muž obvykle odváděl velmi dobrou práci a o královy šaty se vzorně staral, ale jednoho dne tomu bylo jinak. Král byl velmi nespokojený, a tak si nechal pradláka předvolat.

Když králův úředník přišel do pradlákova domu, našel ho, jak se sepjatýma rukama mluví ke svému oslovi. „Vaše Veličenstvo,“ promlouval k němu: „jste tak velký, tak laskavý, tak dobrosrdečný. Svět vám nerozumí. Ani já nedokážu plně pochopit, jak úžasný doopravdy jste. Ale mnoho z vašich poddaných dokonce ani nechce vědět, jak skvělý jste. Jsou tak nevděční!“

Úředník nařídil pradlákovi, aby se ihned dostavil do královského paláce. Sám se vrátil ke králi a hlásil mu: „Dočista se pomátl. Mluvil se svým oslem!“

Uběhla hodina, ale pradlák nikde. Král se na úředníka rozzlobil: „Proč ses vrátil bez něho? Vrať se a přiveď ho osobně.“

Úředník šel tedy znovu do pradlákova domu a spatřil, že muž stále se sepjatýma rukama hovoří se svým oslem: „Vaše Výsosti, jste dobrý a velký. Nemáme žádnou pokoru. Nejsme před vámi dost pokorní.“

Tentokrát úředník pradláka popadl a řekl: „Hned s tím nesmyslem přestaň!“ Přivedl ho ke králi a pravil: „Doslova se modlil ke svému oslovi. Co můžete od takového osla očekávat? “

Král se zeptal: „Proč ses modlil ke svému oslovi? Co se s tebou děje?“

„Říkal jsem si,“ odpověděl pradlák: „že kdybyste mě někdy zavolal k sobě do paláce, protože jsem vám dobře vypral prádlo, měl bych být pokorný. Slyšel jsem, že jsou lidé, kteří před vámi nejsou pokorní, a vy je nemáte rád. Chtěl jsem, abyste mě měl rád, a proto jsem cvičil pokoru tím, že jsem se modlil ke svému oslovi. Nacvičoval jsem, jak bych vám vyjádřil své uznání a obdiv. Ach králi, je mnoho takových, kteří k vám přicházejí, ale neprojevují vám úctu. Jsem z toho smutný.“

Krále ta slova velmi potěšila. Věděl, že je mnoho lidí, kteří mu neprojevují dost úcty. Protože pradlák cvičil pokoru, uctivost a oddanost, král mu odpustil a dal mu spoustu peněz. Řekl mu: „Proboha, per mé šaty dobře! Tentokrát jsi neodvedl dobrou práci, ale jinak si vedeš dobře. Dnes jsi mi řekl milé věci. Vím, že to nejsou jen lichotky, a hluboce mě to dojalo.“

Bláznivý filozof

Byl jednou jeden filozof, který byl známý v celém království. Na jednu stranu byl velice moudrý a všichni ho obdivovali. Na druhou stranu občas působil jako blázen. Lidé mu však jeho bláznivost odpouštěli pro jeho vnitřní moudrost. Všímali si jen jeho dobré stránky. Král se zajímal o moudré muže, a tak měl tohoto filozofa rád. Věděl, že lidé, kteří jsou géniové, se mohou chovat trochu bláznivě.

Jednoho dne tento filozof nadobro opustil svůj dům. V noci spal v jeskyni a během dne se toulal ulicemi a snažil se lidem vyhýbat. Ti, kteří se s ním setkali, se ho ptali: „Proč se pořád potulujete tak sám?“

„Mám k tomu prostý důvod,“ odpovídal filozof. „Vy jste všichni nepoctiví. Hledám poctivého člověka. Jste možná přátelští, ale poctiví nejste.“

Každý byl filozofovým hrubým chováním šokován, protože se každý považoval za poctivého. Ale filozof řekl: „Ani já sám nejsem poctivý, ale hledám poctivého člověka.“

Jednoho dne přivedl dvorní úředník tohoto filozofa před krále a hlásil: „Jeden zloděj dnes něco ukradl. Já spolu s dalším úředníkem jsme zloděje chytili a uvěznili. A jak jsme ho vedli do žaláře, míjel nás tento bláznivý filozof a řekl nám: ‚Dva velcí zloději chytili malého.‘ “

„Nazval nás zloději!“ rozčiloval se úředník. „Co si to dovoluje!“

Král se podíval na úředníka a potom na filozofa. Několik vteřin přemýšlel a potom pravil: „Má pravdu. Všichni jsme nepoctiví.“

„Kdybych nebyl král,“ řekl potom: „vzdal bych se všeho a žil stejný život jako tento muž. Žil bych prostým životem a také bych na zemi hledal poctivého člověka. Jsem král, ale dokonce i pro mě je poctivost něčím, co si nedovedu představit. Je nesmírně obtížné být poctivý, ať se člověk snaží sebevíc. On hledá poctivost v ostatních. Nebýt králem, snažil bych se mnohem upřímněji být poctivý.“