Je smrt konec? ¹

Smrt není konec.
Smrt nikdy nemůže být konec.
Smrt je cesta.
Život je cestovatel.
Duše je průvodce.

Když je cestovatel unavený a vyčerpaný, průvodce mu nařídí, aby si na kratší či delší dobu odpočinul a poté jeho cesta začíná znovu. Když si v běžném životě neaspirující člověk hoví v bažině nevědomosti, je to skutečné vítězství smrti.

Když v duchovním životě aspirant nepláče po vyšším světle, blaženosti a síle, je to zrození jeho smrti.

Co se můžeme naučit od vnitřního života, který touží po zániku smrti? Vnitřní život nám říká, že život je oduševněle vzácný, že čas je plodně vzácný.

Život bez aspirace času je bezvýznamný.

Čas bez aspirace života je zbytečný.

Naše mysl přemýšlí o smrti.
Naše srdce přemýšlí o životě.
Naše duše přemýšlí o Nesmrtelnosti.

Mysl a smrt mohou být překonány.
Srdce a život mohou být rozšířeny.
Duše a Nesmrtelnost mohou být naplněny.

Až budou mysl a smrt překonány, člověk bude mít nový domov: Světlo, Světlo světa Za. Až budou duše a Nesmrtelnost naplněny, člověk bude mít nový cíl: Blaženost, transcendentální Blaženost.

Dnes člověk cítí, že smrt je nevyhnutelnou nezbytností. Zítra bude člověk cítit, že Nesmrtelnost je neklamnou skutečností.

Většina z nás má bohužel o smrti špatnou představu. Myslíme si, že smrt je něco neobvyklého, něco nepochopitelného, něco ničivého. Musíme však cítit, že smrt je něco přirozeného, normálního a v tuto chvíli nezbytného. Pán Krišna říká Ardžunovi: „Ó Ardžuno, jistá je smrt pro zrozeného a jisté je zrození pro mrtvého. Proto by to, co je nevyhnutelné, nemělo být příčinou tvého smutku.“

Čhándógja Upanišada nám říká něco významného:

Pokud ve chvíli, kdy k nám přijde hodina smrti, dokážeme cítit, že nemůžeme být nikdy zničeni, že námi nic nemůže otřást a že jsme samotnou podstatou života, potom kde je smutek, kde je strach, kde je síla smrti?

Sarada Déví, manželka Šrí Rámakrišny, řekla něco velmi důležitého: „Rozdíl mezi duchovním člověkem a obyčejným člověkem je velmi prostý. Když přijde smrt k obyčejnému člověku, bude ronit hořké slzy, zatímco duchovní člověk, je-li skutečně duchovní, se bude smát a smát, protože smrt je pro něj pouhý žert, nic jiného.“ Duchovní člověk se v Kosmické hře stává vědomým nástrojem. Proto ví, že smrt není zánikem. Je jen krátkým nebo dlouhým odpočinkem.

Znovu a znovu se musíme vracet do světa, abychom zde na zemi pracovali pro Boha. Není žádného úniku. To Nejvyšší musíme uskutečnit zde na zemi. To Nejvyšší musíme naplnit na zemi. Bůh nám nedovolí plýtvat schopnostmi a možnostmi duše nebo je promarnit. Rozhodně ne!

Kiplingova nesmrtelná slova zní:

Každé zrození nás vede k vyššímu životu, lepšímu životu. Jsme v procesu evoluce. Každé zrození je příčkou na žebříku evoluce. Člověk se vyvíjí vědomě i nevědomě. Pokud však v každé inkarnaci dělá pokrok vědomě, urychluje tím svůj duchovní vývoj. K realizaci u něj dojde mnohem dříve než u těch, kteří dělají pokrok nevědomě.

Víme, že jsme svou cestu začali v minerálním životě a potom jsme vešli do života rostlinného. Pak jsme vstoupili do zvířecího království. Odtud jsme přišli do lidského světa. To však není konec. Musíme se stát božskými bytostmi. Bůh s námi nebude spokojen, dokud a pokud nebudeme božští a přeměnění. Bude se v nás a prostřednictvím nás moci projevit svým vlastním Způsobem jen tehdy, když budeme zcela přeměněni a plně osvíceni. A tak pokud myslíme na svůj vnitřní a vnější vývoj, získáváme velkou radost. Takzvanou smrtí nic neztrácíme.

O evoluci nám velmi krásně a oduševněle říká Jalalu´d-din Rumi:

Co je koneckonců smrt? Smrt je dítě spící v Srdci Vnitřního kormidelníka. A co je život? Život je dítě, které si před Otcem neustále hraje, zpívá a tančí.

Život je inspirace.
Život je aspirace.
Život je realizace.
Život není zdůvodňující mysl.
Život není intelektuální mysl.
Život není hra zklamání.
Život je poselství Božskosti na zemi.
Život je Boží vědomá cesta k naplnění Božskosti v lidstvu na zemi.

V tomto Konfuciově úsloví je mnoho pravdy:

Přeji si však říci, že život můžeme poznat. Pokud si uvědomíme, že život je Božím ztělesněním pravdy, světla, míru a blaženosti, tehdy poznáme, co život skutečně je, a rozpoznáme smrt jako pouhý odpočinek, který je na současném stupni vývoje nezbytný.

Přijde doba, kdy odpočinek nebude vůbec zapotřebí. Svrchovaně bude vládnout sám Život nejvyšší — Život světa vždy přesahujícího Za. Tento Život není a ani nemůže být výhradním monopolem nějakého jedince. Každá lidská bytost musí být zaplavena Životem světa vždy přesahujícího Za, protože je to v tomto božském Životě, kde se Bůh bezvýhradně projeví na zemi.

Konec veškerého poznání ²

“Aum. Purnam“… Koncem veškerého poznání je poznání Boha. Toto poznání člověku říká, čím může nakonec být. Toto poznání člověku říká, že může mít vědomou a neoddělitelnou jednotu s Bohem.

Syn Boha řekl na základě své nejvyšší realizace a neoddělitelné jednoty se svým Otcem: „Já a můj Otec jsme jedním.“ Poznání Boha nám říká nejenom to, že Bůh je uvnitř nás a pro nás, ale také to, že každá lidská bytost je Jeho. Nakonec nám toto poznání Boha říká, že každá lidská bytost se musí stát Bohem samotným.

“Brahmosmi…“ „Já jsem Bráhman. Já jsem Bůh.“ To jsme se naučili od védských zřeců minulosti. védští zřeci realizovali nejvyšší Pravdu a poté tuto nejvyšší Pravdu nabídli lidstvu: dnešní nerealizovaný, nenaplněný člověk je zítřejším realizovaným a naplněným Bohem.

Konec lidského poznání je začátkem božského poznání. Božské poznání a lidská nevědomost jsou dvě věci, které vidíme ve svém každodenním životě. Božské poznání je osvětlující, naplňující a znesmrtelňující síla.

Lidská nevědomost je šílený slon, ničivá síla.
Božské poznání je samotným zrozením Nesmrtelnosti.
Lidská nevědomost je písní smrti.

Jsem si jist, že většina z vás je dobře obeznámena s našimi upanišadami. Existuje upanišada s názvem Kanšitaki. Bohužel, tato upanišada není dobře známa. Tato upanišada nabízí vznešenou moudrost a znalost, říká:

Z duchovního pohledu si přeji dodat, že mír, světlo, blaženost a síla nejsou to, čemu by člověk měl chtít porozumět. Spíše by měl usilovat o to, aby poznal živoucí ztělesnění míru, světla, blaženosti a síly. Je to taková bytost, která v upřímných, aspirujících duších dokáže vynést do popředí tyto božské kvality. Je to ona, kdo má schopnost inspirovat hledající. Zároveň je to ona, kdo značně pomáhá v probuzení dřímajícího vědomí všech lidských duší. A nakonec je to ona, kdo urychluje cestu hledajících.

Koncem veškerého poznání je poznání sebe sama. Átmanam viddhi — „Poznej sám sebe.“ Jak můžeme poznat sami sebe? Můžeme poznat sami sebe tak, že přijmeme pomoc od někoho, kdo sám sebe již zná. Bude naším Učitelem, i když je spíš jako soukromý učitel než učitel ve škole. Učitel ve škole nás zkouší a my u zkoušky projdeme, nebo neprojdeme, zatímco soukromý učitel nám z celého srdce pomáhá zkouškou projít. Duchovní Učitel je tedy soukromým učitelem, a ne učitelem ve škole.

Poznání sebe sama je sebeobjevení. Sebeobjevení je porážka našeho nižšího, neosvíceného já. Sebeobjevení, poznání Boha a sebedobytí — to vše je jedno a totéž.

Velšská Triáda říká:

V duchovním životě máme ještě jednu skupinu: člověka, který patří Bohu, poslíčka Boha, zástupce Boha, kanál Boha, nástroj Boha. Tento Boží nástroj neustále cítí, že není tím, kdo činí, ale pouhým nástrojem.

V Bhagavadgítě říká Sri Krišna svému nejdražšímu příteli a žákovi Ardžunovi: Nimitta mátram bháva savjasačin — „Staň se pouhým nástrojem.“ Člověk, který patří Bohu, cítí v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce, že je pouhým nástrojem. Pracuje pro Boha. Žije pro Boha. Cítí, že realizace Boha nestačí. Cítí, že zde na zemi je nanejvýš důležité projevení Boha.

Je mnoho těch, kteří realizovali Nejvyšší, transcendentální Pravdu. Je však málo těch, kteří pláčí po dokonalosti lidstva. Je velmi málo těch, kteří se snaží změnit tvář světa. Tyto Boží vybrané nástroje chtějí projevit Boha zde na zemi. Nestarají se příliš o takzvané pozemské dobro nebo zlo. Starají se jen o Boží vnitřní Příkazy. Neustále poslouchají Příkazy svého Vnitřního kormidelníka a na základě své neoddělitelné jednoty s Ním potom nabízejí lidstvu svou nezištnou, zasvěcenou službu. Snaží se nabízet aspirujícímu lidstvu božské poznání.

Dále pak říkají lidstvu, že realizace Boha není jejich výhradním monopolem. Každý musí realizovat Boha, transcendentální Pravdu. Každý je předurčen k tomu, aby si nejvyšší Pravdu uvědomil, ale ten, kdo pláče po vnitřním světle, dosáhne cíle přirozeně dříve než ten, kdo ještě tvrdě spí.

Spasitel Kristus nás naučil, že „žádný člověk nemůže sloužit dvěma pánům“. Máme zde na zemi dva pány: nevědomost a vědění. Chceme-li si hovět v potěšeních nevědomosti, sloužíme jednomu pánovi — nevědomosti. A opět jsme to my, kdo má příležitost sloužit druhému pánovi — světlu vědění. Pokud aspirujeme, naším pánem je světlo vědění. Jestliže se upřímně snažíme sloužit svému pánovi — světlu vědění, tehdy nemůže poselství realizace, poselství dokonalosti, nikdy zůstat vzdáleným voláním.

Nesmrtelná básnířka George Eliot zpívá:

Co se z duchovního hlediska učíme z tohoto oduševnělého poselství? Učíme se, že jsme byli obětí bezpočtu tužeb, a zde je výsledek: jsme stále ještě pozemská stvoření. Jsme spoutáni pouty nevědomosti. Chceme vlastnit svět, ale ke svému největšímu úžasu a zármutku jsme již světem vlastněni.

Na druhou stranu jsme to opět my, kdo má schopnost, možnost a příležitost vysvobodit se z bláta nevědomosti. Pokud budeme ode dneška aspirovat, postupně vrosteme do božské skutečnosti a v této božské skutečnosti se objeví naše realizace. V každém okamžiku musíme být pravdiví ke svému cíli. Chceme světlo? Chceme dokonalost? Nebo chceme ze zvědavosti jen trochu světla a pravdy? Nikdy, nikdy nemůžeme spatřit tvář skutečnosti, naplnění a dokonalosti, dokud a pokud nebudeme ve svém vnitřním hledání upřímní.

Nesmrtelný básník Shakespeare říká v Hamletovi:

Jestliže skutečně chceme vnitřní světlo, pokud skutečně máme vnitřní volání po tom spatřit Boha tváří v tvář, pak na zemi ani v Nebi není nic, co by se mohlo postavit nejvnitřnějšímu hledání naší duše. Každá lidská bytost má omezenou svobodu. Tuto svobodu může použít k tomu, aby buď aspirovala, nebo toužila. Toužíme-li, četné mraky nevědomosti bezpochyby zastíní naše slunce znalosti. Aspirujeme-li, Bůh, Vnitřní kormidelník, nás bude inspirovat k tomu, abychom běželi rychle, rychleji, nejrychleji k předurčenému Cíli, Cíli světa Za.

Když vstoupíme do duchovního života, uvědomíme si, že není konce naší cesty. Dnes si můžeme myslet, že už brzy dosáhneme cíle, po kterém jsme volali. Když však půjdeme hluboko dovnitř, pocítíme, že dnešní cíl je zítřejším startovním bodem.

Bůh je ve všem. Musíme Boha vidět ve všem a cítit Ho v každé lidské bytosti. To však nestačí. Musíme tuto skutečnost vidět, cítit a uvědomit si. Potom musíme jít ještě o krok dále: musíme si uvědomit, že není konce naší realizace. Neustále musíme cítit, že na základě své nejvyšší realizace běžíme směrem ke stále se překonávajícímu Za.

Koncem veškerého poznání je poznání Boha. Boha musíme spatřit. Existují tři způsoby, jak spatřit Boha. Jedním způsobem je vidět Boha oknem. Takto Jej můžeme uvidět, jestliže se na Boha koncentrujeme denně, řekněme, šest hodin. Pokud chceme Boha vidět otevřenými dveřmi, musíme denně meditovat alespoň dvanáct hodin. Chceme-li však Boha spatřit tváří v tvář, tak jako vy vidíte mě a já vidím vás, pak musíme meditovat dvacet čtyři hodin denně. Vidět Boha neustále, tváří v tvář, je začátkem a rozkvětem transcendentálního Poznání.

Cíl dokonalosti ³

Dokonalost je naplňující realizací a naplněným projevením hledajícího. Vše kromě dokonalosti, dokonalé dokonalosti, už na zemi zasvitlo.

Dokonalost je strom.
Dokonalá dokonalost je plod.

Přemýšlení člověka o dokonalosti je jeho nevědomostí. Koncentrace člověka na dokonalost je jeho poznáním. Meditace člověka na dokonalost je jeho moudrostí. Kontemplace člověka na dokonalost je jeho svět osvěcujícím a svět přeměňujícím vnitřním okem.

Poselstvím Boha je dokonalost.
Poselstvím člověka je pokušení.
Poselstvím Boha je dokonalost.
Poselstvím člověka je zklamání.
Poselstvím Boha je dokonalost.
Poselstvím člověka je zničení.

Cíl dokonalosti a duše svobody patří k sobě. Ten, kdo dosahuje stavu duše svobody, dobyl svůj vnitřní život a znesmrtelnil svůj vnější život. Je vybraným nástrojem Boha. Je přímým kanálem Boha. Je představitelem Boha zde na zemi.

Plač a snaž se.

Když pláčeme, abychom spatřili transcendentální Světlo, a když se snažíme zdokonalit svou vnější přirozenost, naše dokonalost nezůstává vzdálená. Dokonalost je naše.

Používej a ovládej.

Když používáme božské v sobě a ovládáme zvířecí v sobě, začíná uvnitř nás svítat dokonalost. Květina dokonalosti rozkvétá.

Dívej se a buď.

Když se Pravdu snažíme vidět Okem Boha, a ne svýma vlastníma očima, a když se vědomě snažíme být odevzdaným nástrojem Boha, dokonalost ihned svítá. Zlaté Vše dokonalosti volá naše aspirující srdce. Je pravda, že dokonalosti nemůžeme dosáhnout přes noc. Realizace nemůžeme dosáhnout hned. Trvá to nějakou dobu.

Řeknu vám jeden příběh. Mladý hledající šel jednou k duchovnímu Mistrovi, aby ho zasvětil, a byl také náležitě zasvěcen. Následujícího dne řekl: „Mistře, teď když jsi mě zasvětil, musíš mi dát realizaci. Chci spatřit Boha.“

Mistr mu řekl: „Mé dítě, jak bys mohl realizovat Boha za jediný den?“

Po dvou dnech řekl: „Mistře, chci realizovat Boha.“

Mistr řekl: „Nejsi připravený.“

O několik dní později opět stejná žádost: „Mistře, chci realizovat Boha.“ Sotva začal svou duchovní cestu. Ještě se do duchovního života ani pořádně nepustil. Teprve nedávno ho Mistr zasvětil a on okamžitě volal po realizaci, aniž by následoval řádnou cestu sebedisciplíny a meditace. Chtěl uskutečnit Boha bez toho, aby plaval v moři aspirace.

Když se šel Mistr koupat do Gangy, pozval tohoto žáka, aby šel s ním. Když byli oba ve vodě, Mistr ho popadl a strčil mu hlavu pod vodu téměř na minutu. Když ho nakonec pustil, zeptal se ho: „Co jsi cítil, když jsem ti držel hlavu pod vodou?“

Těžce oddychuje, žák odpověděl: „Mistře, zoufale jsem potřeboval vzduch! Myslel jsem, že zemřu! Najisto jsem cítil, že pokud se nenadechnu, nepřežiju!“

Mistr řekl: „Dokážeš-li dosáhnout stejného stavu vědomí, pokud jde o Boha — dokážeš-li cítit, že bez Boha nemůžeš žít ani pár minut — tehdy Boha realizuješ. V tu chvíli realizuješ Boha na základě své nejvyšší aspirace. Tvůj nejvnitřnější vnitřní plamen musí hořet a ty musíš neustále plakat po Bohu tak, jako dítě pláče po své matce. Jen tehdy je realizace Boha možná.“

Žák ponaučení pochopil. Vstoupil do duchovního života opravdově a oduševněle a následoval všechny příkazy svého Mistra. Vydal se na duchovní cestu z celého srdce. Ucítil, že je nezbytné vymanit se z oblasti tužeb. Ucítil, že je nezbytné vrůst do stoupajícího plamene aspirace, neustálé aspirace. Realizace potom nezůstala daleko od něj. Boha skutečně realizoval.

Když používáme slovo ‚Nebe‘, cítíme, že Nebe je samým světlem, blažeností a dokonalostí. Kde je však toto Nebe? Je hluboko uvnitř nás, v nejvnitřnějších zákoutích našeho srdce. Vysoké Nebe, vyšší Nebe a nejvyšší Nebe, vše je uvnitř nás.

Když svým bratrům a sestrám nabízíme své oduševnělé myšlenky, žijeme ve vysokém Nebi. Když lidstvu nabízíme výsledky svých oduševnělých činů, žijeme ve vyšším Nebi. Když celému lidstvu nabízíme svou oduševnělou existenci, bezvýhradně a nepodmíněně, žijeme v nejvyšším Nebi.

Každý den můžeme žít v tom nejvyšším Nebi. Bůh nám k tomu dal schopnost. Dal nám možnost. My svou vnitřní možnost a schopnost musíme projevit. Pokud budeme naplněni nezdolnou vnitřní odvahou, dokážeme to.

Bohužel svou vnitřní neomezenou schopnost nepoužíváme. Používáme svou vnější omezenou schopnost. Bojíme se ponořit hluboko dovnitř. Uvnitř je poklad. Uvnitř je klíč. Nevíme, kam jsme klíč dali. Úplně jsme zapomněli, kde se poklad nachází.

V tomto bodě potřebujeme duchovního Mistra, který ví, kde je klíč a kde je poklad. Nedává hledajícímu něco svého. Co dělá, je to, že vynáší do popředí vlastní vnitřní bohatství hledajícího. Realizace Boha není jeho výhradním monopolem. Boha určitě realizuje každý. Je to jen otázkou času. Jeden člověk realizuje Boha díky své vnitřní inspiraci dnes. Jiný Jej realizuje zítra díky své upřímné aspiraci. Každý nakonec v Boží vyvolené Hodině Boha uskuteční.

Ti z nás, kdo jsou upřímní hledající, mohou svou cestu urychlit. Ke svému cíli můžeme jít. Ke svému cíli můžeme pochodovat. Ke svému cíli můžeme běžet. Pokud poběžíme, přirozeně dosáhneme cíle rychleji než ti, kteří ke svému cíli jdou.

Cíl dokonalosti. Zde na zemi musí být projevena dokonalá dokonalost. Ale jak? Svou cestu musíme začít s inspirací. Každý den musíme hluboko uvnitř sebe, ve všech svých činnostech cítit nutnost inspirace. Bez inspirace není žádné skutečné dosažení.

Potom musíme jít o krok dále. Po inspiraci musíme cítit důležitou nutnost aspirace. Abychom dosáhli Zlatého Všeho, abychom spatřili Zlatý Břeh vždy se překonávajícího Za, musíme aspirovat. To je to, co čekáme od aspirace, stoupajícího plamene uvnitř nás.

Aspirace zahrnuje meditaci. Když meditujeme, musíme cítit, že vstupujeme do Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti. To nejsou jen nejasná slova, ale naše skutečná vlastnictví. Je naším rodným právem znovu vědomě získat svá božská vlastnictví — Nekonečnost, Věčnost a Nesmrtelnost.

Když jsme ve své meditaci pokročilí, když nám začíná nabízet své plody, vstupujeme do říše realizace. Nejvyšší Pravdu realizujeme v tomto těle zde na zemi. K tomu, abychom realizovali Boha, nemusíme chodit nikam jinam. K tomu, abychom se zabývali duchovností, nemusíme odejít do himalájské jeskyně nebo sedět na zasněžené hoře. Ne, duchovností se musíme zabývat uprostřed hluku a shonu života. Musíme přijmout život na zemi takový, jaký je a potom ho přeměnit. Pokud se života budeme obávat, pokud se mu budeme vyhýbat, naše realizace Boha nám zůstane navždy vzdálená. Nejvyšší Pravdu musíme realizovat zde na zemi.

Ale dokonce ani realizace nestačí. Po realizaci musíme své poznání odhalit. Pokud své poznání neodhalíme, budeme se chovat jako lakomci, kteří si hromadí své bohatství. To není správné. Své poznání musíme nabídnout lidstvu v podobě odhalení.

Nicméně ani odhalení nestačí. Musíme vstoupit do oblasti projevení. Jestliže neprojevíme to, co jsme zde na zemi realizovali, jestliže Matka Země nedostane plody naší realizace, aby si je navždy nechala, nikdy nemůžeme být opravdově naplněni. Matka Země musí být nasycena plody naší realizace. Zde na zemi musí dojít k projevení realizace, a když k němu dojde, dokonalost dozajista zasvitne. Dokonalá dokonalost není nic jiného než úplné projevení Transcendentální Vůle Boha zde na zemi.

My všichni jsme hledajícími nekonečné Pravdy. Je naší svatou povinností vystoupit vysoko, výše, nejvýše. Každá lidská bytost přišla na svět s poselstvím dokonalosti.

Žádná lidská bytost na zemi nezůstane nerealizovaná.
Žádná lidská bytost na zemi nezůstane nenaplněná.
Žádná lidská bytost na zemi nezůstane nedokonalá.

Realizace, naplnění a dokonalost: to jsou tři sourozenci. Realizace je v rodině nejmladší, naplnění prostřední a dokonalá dokonalost nejstarší. Tito tři sourozenci musí jít společně. Musí kráčet po poli aspirace. Musí plavat v moři meditace. Musí létat na modré obloze kontemplace.

K realizaci Boha, odhalení Boha a projevení Boha může dojít jen tehdy, když cítíme, že se musíme překonávat. Náš dnešní cíl není konečným cílem. Dnešní cíl musíme zítra překonat. Dnešní cíl je základním kamenem. Musíme se neustále překonávat, a zatímco se budeme překonávat, hluboko uvnitř sebe budeme chovat poselství dokonalosti.

Pokud cítíme, že aspirace je jediná věc, kterou potřebujeme, jediná věc, o kterou se snažíme, tehdy se ve všech našich činnostech musí objevit dokonalost. Klíč, který nakonec otevírá dveře dokonalosti, je aspirace.

Jak porazit strach ⁴

Naše tělo je omezené, to je důvod, proč má tělo strach. Naše vitálno je nevědomé, to je důvod, proč má vitálno strach. Naše mysl je temná, to je důvod, proč má mysl strach. Naše srdce je neaspirující, to je důvod, proč má srdce strach.

To, co potřebujeme, abychom osvobodili své tělo od strachu, je nádherný zážitek naší duše. To, co potřebujeme, abychom osvobodili své vitálno od strachu, je dynamické a vědomé rozpětí naší duše. To, co potřebujeme, abychom osvobodili svou mysl od strachu, je přeměňující osvícení naší duše. To, co potřebujeme, abychom osvobodili své srdce od strachu, je naplňující dokonalost naší duše.

Strach člověku nedovoluje spatřit tvář nejvyšší Skutečnosti. Strach člověku nedovoluje dosáhnout Zlatého Břehu světa Za. Strach člověku nedovoluje naplnit Boha kvůli Bohu. Avšak Bůh, Tvůrce všeho dobrého, má pro lidstvo bezmezný Soucit, Zájem a Lásku.

Boží Soucit člověka zachraňuje.
Boží Zájem člověka osvobozuje.
Boží Láska člověka naplňuje.

Když na strach myslíme nebo ho opatrujeme nevědomě, strach si s námi s úsměvem potřásá rukou. Když na strach myslíme nebo ho opatrujeme vědomě, strach nás vítězně objímá. Když však vědomě myslíme na svou vnitřní odvahu, Bůh pláče radostí, protože cítí, že zde má svůj vybraný nástroj. Země se obává transcendentálního Světla Nebe. Nebe se obává propastné nevědomosti země.

Bůh říká zemi:
„Mé dítě, nechovej se jako hlupák. Transcendentální Světlo Nebe tě neoslepí. Světlo Nebe tě neodhalí. Naopak, Světlo Nebe tě osvítí. Světlo Nebe tě přemění.“

Bůh říká Nebi:
„Nebuď hloupé. Propastná nevědomost země tě nemůže spoutat, nemůže tě zničit. Naopak, pozemská nevědomost se ti sama nabídne. Budeš to ty, kdo bude transformovat tvář země.“

Bůh říká:
„Potřebuji vás oba — Nebe i zemi.
Nebe! Musíš zemi předat poselství o realizaci.
Země! Musíš nabídnout Nebi poselství o manifestaci, Mé božské Manifestaci.“

Strach pochází z naší hluboko zakořeněné nevědomosti. Nevidíme světlo svou vnitřní vizí. Vidíme ho svým vnějším, lidským, omezeným, pozemským chápáním.

Řeknu vám jeden krátký příběh. Jedné noci šel po ulici starý muž a přišel k provazu. Nebylo téměř vidět a on si myslel, že ten provaz je had. Lekl se, vykřikl a začal utíkat pryč tak rychle, jak jen mohl. Jak potmě utíkal, upadl a zlomil si nohu. Lidé v okolí ho slyšeli volat a křičet, a tak přišli s holemi. Pořád ještě křičel, že na cestě je had, a tak si i ostatní mysleli, že je to had. Potmě začali provaz bít svými holemi a bohužel se začali bít i navzájem.
Křik se neustále zvětšoval, dokud nepřišla další skupinka lidí se světlem a neobjevili, že je to jen kus provazu ležící na ulici, a ne had. A tak když vstoupilo světlo, strach zmizel. Stejně tak v našem lidském životě. Když do našeho vědomí vstoupí světlo, jakýkoliv druh strachu musí zmizet.

Chybí nám světlo. To je důvod, proč se v našem životě tužeb a v našem životě aspirace strach neustále objevuje, vědomě a úmyslně. Jsme-li však dostatečně upřímní na to, abychom šli hluboko dovnitř, a cítíme, že nám patří vnitřní odvaha, tehdy tato vnitřní odvaha může kdykoliv zasvitnout. Je víc než ochotná vyjít do popředí. Vyneseme-li tuto vnitřní odvahu do popředí, je to vědomým probuzením naší vnitřní bytosti. Každý člověk má tuto bytost, avšak bohužel jen velice málo z nás ji chce sytit. Sytíme své tělo, abychom byli silní. Studujeme knihy, abychom nasytili svou mysl. Děláme mnoho věcí, abychom posilovali svou vnější bytost, ale neděláme téměř nic pro to, abychom nasytili svou vnitřní bytost.

Ve své vnitřní existenci můžeme vyrůst v neoblomnou vůli. A když používáme svou neoblomnou vůli, můžeme porazit samotný dech strachu. Naše neoblomná, nezdolná vůle zde na zemi může a také bude svrchovaně vládnout. Potřebujeme jen jedinou věc: ­vědomé uvědomění božského světla, které nám patří. Je naším rodným právem si toto vnitřní světlo uvědomit a naplnit.

Žijeme-li v záři své duše, nemůžeme mít žádný strach, dokonce ani záchvěv strachu. K tomu, abychom neustále žili v božské záři své duše, je zapotřebí jen jedno: vědomý a ustavičný vnitřní pláč. Tento vnitřní pláč se nazývá aspirace, stoupající plamen hluboko uvnitř nás. Když tento plamen stoupá k tomu Nejvyššímu, osvěcuje všechno kolem sebe. Temnota je přeměněna na světlo, strach na sílu, pochybnost na jistotu, nevědomost na moudrost a smrt na Nesmrtelnost.

Okultismus ⁵

Okultismus je rozsáhlý předmět. Mám-li mluvit o okultismu, mohu mluvit hodiny a hodiny. Protože ale máme omezený čas, chtěl bych dát alespoň krátkou přednášku o okultismu.

Okultismus je umění. Je to vnitřní umění.
Okultismus je věda. Je to vnější věda.
Okultismus jako umění probouzí a inspiruje náš vnitřní život.
Okultismus jako věda posiluje a podněcuje náš vnější život.
Velký okultista je dynamický sportovec. Bojuje proti pochybnosti. Bojuje proti nečistotě. Bojuje proti nedokonalosti.

Chcete-li být okultistou, božským sportovcem, vaše životní loď musí na řece emocí křižovat mezi břehy sebepozorování a sebeopravování. To znamená, že lidské emoce musí být ovládnuty a zdokonaleny, naproti tomu božské emoce musí být uskutečněny a zvětšeny.

Tyto božské emoce nám dávají pocítit, že jsme v Bohu, s Bohem a pro Boha. Lidské emoce jsou jiné. Svazují nás a s jejich pomocí zkoušíme svazovat druhé. Tady hrajeme hru vlastnění — vlastnit a být vlastněn. Ale božské emoce jsou něčím jiným. S božskými emocemi rozšiřujeme své vědomí a přeměňujeme svůj pozemský život do nekonečného rozpětí světla.

Okultista má univerzální mysl. Tato mysl je jeho strážnou věží. Má také oko, kterému říkáme ‚třetí oko‘. Kromě svých dvou očí máme třetí oko, které se nachází mezi obočím a trochu nad ním. Toto oko je okem vnitřní vize. Okultista toto oko používá jako dynamickou, úspěšnou a účinnou zbraň.

Okultista má dvě jména: vnitřní a vnější. Jeho vnitřním jménem je pevná, neochvějná koncentrace. Jeho vnějším jménem je dynamické odhalení.

V duchovním životě vidíme dva sourozence: okultismus a duchovnost. Okultismus nás učí, jak máme být na bojišti života stateční a rychlí. Duchovnost nás učí, jak máme být ve všech životních aktivitách čistí a plní jistoty.

Okultismus chce porazit čas a prostor. Duchovnost chce porazit temnotu a nevědomost. Když chce okultismus porazit čas a prostor, chce to udělat v mžiku oka. Když chce duchovnost porazit temnotu a nevědomost, činí tak v Boží vyvolené Hodině.

Okultista nemá čas na nějaké stavění vzdušných zámků, ale má všechen čas na to, aby v sobě viděl tvář síly vůle, nezdolné síly vůle. Má všechen čas na to, aby zde na zemi viděl korunu vítězství.

Jsou různé druhy okultistů, můžeme je však zařadit do tří hlavních kategorií: obyčejný okultista, větší okultista a okultista nejvyššího řádu. Obyčejný okultista bude dělat mnoho věcí v rozporu s božským zákonem, božským konáním. Pro jméno a slávu bude dělat nemálo věcí, které jsou škodlivé a ničivé.

Rád bych vám vyprávěl jeden příběh. Byli jednou tři okultisté. Jeden z nich žil blízko restaurace. Neměl dost peněz, aby si něco koupil, a tak každou noc chodíval vlastníkovi restaurace okultně vyhrožovat. Používal svou okultní sílu, aby mu poručil, že mu mají třikrát denně posílat to nejchutnější jídlo. Tak to šlo po měsíce a roky. Třikrát denně posílal majitel tomuto okultistovi jídlo, neboť mu v noci nemilosrdně vyhrožoval.

Druhý okultista žil blízko jedné soudní budovy. Každý den viděl vcházet a vycházet stovky lidí. Říkával jim, co se děje v nejvzdálenějších koutech zeměkoule, zanechávaje všechny v údivu. Druhého rána noviny ukázaly, že vše, co okultista řekl, byla pravda.

Třetí okultista žil blízko kostela. Když do kostela každý den přicházeli upřímní hledající, modlil se k Pánu Nejvyššímu pro zvýšení jejich aspirace, aby bylo urychleno jejich spasení. Když potom po modlitbě vycházeli z kostela, nabízel okultista Všemohoucímu stejnou modlitbu: „Ó Otče, modlím se k Tobě, abys jim dal osvícení. Svou okultní silou si přeji urychlit jejich duchovní cestu. To je má modlitba k Tobě. Dal jsi mi okultní sílu. Přeji si použít ji pro jejich spasení. Nechci, aby se oddávali potěšením nevědomosti. Jsou to mí bratři a sestry, kteří volají po světle a osvícení. S Tvým laskavým svolením si přeji použít svou sílu k tomu, abych urychlil vnitřní cestu jejich života.“

Když tito tři okultisté opustili svá těla a zašli za oponu Věčnosti, Bůh řekl tomu prvnímu: „Nepotřebuji tě. Nechci tě. Svět chamtivosti tě chce. Jdi pryč. Jsi určen pro svět chamtivosti a pokušení.“

Druhému okultistovi Bůh řekl: „Nechci tě. Nepo­třebuji tě. Svět zvědavosti tě potřebuje. Jen kupčíš se zázraky. Jdi si do světa zázraků. Já tě nepotřebuji.“

Třetímu, který pomáhal upřímným hledajícím v jejich duchovním snažení, Bůh řekl: „Potřebuji tě. Nutně tě potřebuji. Sloužil jsi mi. Sloužil jsi Božskosti v lidstvu. Potřebuji tě. Jsi Můj.“

Žije-li okultista v duši a pracuje pro duši, je božským okultistou. Pokud však žije ve vitálnu a pracuje pro naplnění nižšího vitálna, emocionálního vitálna, nečistého vitálna, potom nežije pro duši. Žije proto, aby uspokojil své vlastní ego, které je nebožské, hrubé, temné, nečisté a špatné.

Opravdový hledající pravdy a světla nebude plakat po okultní síle. Každý musí uskutečnit Boha, ale jestliže si někdo myslí, že okultní síla je k realizaci Boha nezbytná, dělá politováníhodnou chybu. Je mnoho okultistů, kteří Boha nerealizovali. Ano, ve velmi vzdálené budoucnosti Boha realizují. Žádné Boží dítě, žádná lidská bytost nezůstane navždy nerealizovaná.

To, co je nejdůležitější, je realizace Boha. Když bude Bůh chtít dát člověku okultní sílu poté, co Ho realizuje, nedokáže ji zneužít. Upřímný hledající bude plakat jen po Božím Světle, realizaci Boha a naplnění Boha. Nikdy nebude plakat po okultní síle.

Všichni znáte velkého duchovního Mistra Šrí Rámakrišnu. Jeho nejdražším žákem byl Naren, který se stal Svámím Vivékánandou. Jednou řekl tento velký Mistr svému nejdražšímu žákovi: „Narene, mám všelijaké okultní síly. Chci ti některé z nich dát.“

Žák svému Mistrovi okamžitě odpověděl: „Prosím řekni mi, pomohou mi tyto okultní síly v mé realizaci Boha?“

Mistr řekl: „Ó, to ne. Okultní síly nemají s realizací Boha nic do činění; chceš-li však zde na zemi udělat nějakou práci, tehdy se ti okultní síla může hodit.“

Nato Vivékánanda řekl: „Ne, chci nejprve realizovat Boha — první věci jako první.“

Pravý duchovní hledající nebude plakat po okultní síle. Bude plakat jen po realizaci Boha. A když potom Bůh bude chtít, aby pro Něj pracoval, přirozeně mu dá duchovní sílu, vnitřní sílu k tomu, aby Ho zde na zemi projevil.

Chce-li člověk skutečně Boha, chce-li člověk skutečně transcendentální Pravdu, musí vstoupit do oblasti jógy. Jóga znamená jednotu s Bohem. Jakmile se staneme vědomě neoddělitelnými od svého božského, neomezeného vědomí, tehdy dokážeme spatřit, pocítit a vrůst do své nejvyšší Skutečnosti. A projevení této Skutečnosti je naším rodným právem.

Síla lásky a láska k síle. Když vstoupíme do nejnižší podoby okultismu, vidíme lásku k síle. K tomu, abychom v běžném životě viděli lásku k síle, nemusíme zacházet velmi daleko. V politice, v obchodu a ve svých každodenních činnostech používáme svou lásku k síle. Ale síla lásky je něco jiného. Láska projevuje sílu sladce, božsky a bezvýhradně.

Upřímný hledající pravdy se bude zajímat jen o sílu lásky, a ne o lásku k síle. Když bude sjednocen s Bohem, s nekonečným Vědomím, uvidí sílu lásky. Avšak ti, kteří chtějí světu dokázat svou schopnost, ti, kteří chtějí používat sílu svého ega, budou přirozeně plakat po lásce k síle.

Až síla lásky božsky nahradí lásku k síle, člověk bude mít nové jméno: Bůh.

Vnitřní slib ⁶

Vnitřní slib je vnitřním pokrokem hledajícího. Tento pokrok ho inspiruje, dává mu sílu a pomáhá mu těšit Boha Božím vlastním Způsobem. Vnější slib dáváme docela často, vnitřní slib však nedáváme víckrát než jednou nebo dvakrát za život. Vnější slib dáváme, ale vnitřní slib dodržujeme. Snažíme se tímto vnitřním slibem řídit a snažíme se ho na zemi projevit.

Vnější slib dáváme nevědomosti, hojné nevědomosti, avšak vnitřní slib dáváme Bohu. Naším vnějším slibem je vědomě nebo nevědomě mučit svět, anebo se ho pokusit zničit. Změnit tvář světa a naplnit svět božskou Vůlí: to je vnitřní slib, který jsme dali Bohu.

K vnitřnímu slibu jsou tři důležité kroky:

Bůh má být spatřen.
Bůh má být pocítěn.
Bůh má být uskutečněn.

Abychom Boha spatřili, musíme být daleko, daleko od nástrah temnoty a nevědomosti. Abychom Boha pocítili, musíme žít v oblasti a říši aspirace, stoupajícího plamene v nás. Abychom Boha uskutečnili, musíme vrůst do božského, neustálého a nejvyššího odevzdání.

Když dosáhneme uskutečnění Boha, jsou ještě dva důležité sliby, které musíme udělat. Těmito sliby jsou odhalení Boha a projevení Boha. Odhalení Boha je slib, který činí duše, které realizovaly Boha, na základě svého nepodmíněného zájmu o trpící lidstvo. Projevení Boha je bezvýhradný slib realizovaných duší, že budou nepodmíněně milovat lidstvo a zde na zemi projeví Skutečnost Božskosti.

Ve svém každodenním životě vidíme dítě slibovat jeho matce: nebude lhát, neudělá nic špatného. Bohužel však lže, dělá chyby. Přesto má matka nesmírnou trpělivost. Cítí, že dříve nebo později bude její dítě mluvit pravdu a dělat všechno správně.

Jako mladý dělá spoustu věcí špatně a slibuje svým rodičům, že už to víckrát neudělá. Bohužel se mu znovu nedaří jeho slib dodržet. Jeho rodiče mu však stále dokážou odpouštět. Cítí, že dnes nebo zítra obrátí nový list. Takovou mají ve svého syna vnitřní důvěru.

Také v duchovním životě si mnoho hledajících dává vnitřní slib, vnitřní závazek. Říkají, že budou dávat skutečnou důležitost životu čistoty, životu aspirace, životu realizace. Bohužel se jim jejich slib nedaří plnit. Boží bezmezný Soucit je nicméně neopouští. Bůh svou neoblomnou Vůlí a Vizí vždy se překonávajícího Za vidí, že tito hledající se dříve nebo později vydají tou správnou cestou a budou kráčet, pochodovat a utíkat k předurčenému Cíli.

Dále jsou někteří pokročilí hledající, kteří ve svém vnitřním životě učinili značný pokrok a dali slib své vlastní vnitřní bytosti a také Bohu, že své duchovní hledání nevzdají, dokud nerealizují Boha. Jejich jediným cílem je realizace Boha. Avšak poté, co mají nějaké vyšší zážitky, již naneštěstí nechtějí jít dále. Mají pocit, že tyto zážitky jsou víc než dost, alespoň pro tento život. Cítí, že v tomto okamžiku realizaci Boha nepotřebují nebo nechtějí, a tak pro ně realizace zůstává vzdálená.

Tito hledající vstoupili do duchovního života s nejvyšší upřímností a také v něm učinili značný pokrok. Teď už však ke svému určenému Cíli nechtějí dále běžet. Nechtějí dosáhnout nejvzdálenějšího Břehu Zlatého Za. Bůh pozoruje situaci se svým bezmezným Soucitem a říká těmto hledajícím: „Nikdy nebudete naplněni. Dokud nedosáhnete Zlatého Břehu, nikdy nespatříte tvář uspokojení. Nesplnili jste svůj slib, který jste Mi dali, avšak Můj Slib vám je bezvýhradný. Budu na vás čekat. Ve své vyvolené Hodině vás dovedu k předurčenému Cíli. Pokud nechcete běžet rychle, rychleji, nejrychleji, záleží to na vás. Avšak musíte si uvědomit, že nikdo na zemi nemůže zůstat nerealizovaný a nenaplněný.“

Nejvyšší Pravdu musí realizovat každý, ale ten, kdo aspiruje, dosáhne Cíle přirozeně dříve než ti, kteří jsou dosud ve světě spánku.

Většina z nás je neobyčejně chytrá, ne však moudrá. Pokoušíme se podvádět ostatní lidské bytosti. Nejen to, zacházíme dokonce tak daleko, že se pokoušíme podvádět svého Vnitřního kormidelníka, Boha. I když víme, že Vnitřní kormidelník je vševědoucí, nevědomě, a někdy dokonce i vědomě se Ho snažíme podvádět. Říkáme Bohu: „Ó Bože, když nám dáš nějaké vnitřní bohatství, to jest mír, světlo a blaženost, polovinu z toho dáme lidstvu. Nepoužijeme všechno jen pro sebe.“ Je to, jako kdybychom Bohu řekli: „Když mi dáš dolar, půl dám lidstvu a jen půl si nechám pro sebe.“

Co se potom stane? Bůh nám dá mír, světlo, blaženost a další božské kvality, my však máme pocit, že to množství není dostatečné. Okamžitě říkáme: „Ó Bože, nedal jsi mi tolik, kolik jsem chtěl. Chtěl jsem dolar, Ty jsi mi však dal jen půl dolaru. Jsi velice chytrý. Nechal sis půl dolaru, abys ho dal lidstvu sám. A tak já lidstvu nemusím dávat mír, světlo a blaženost, které jsem od Tebe dostal.“ To je způsob, kterým se snažíme podvádět Božskost v lidstvu!

Každý má něco, co může nabídnout: mír, světlo, blaženost, upřímnost, prostotu. Na zemi není nikdo, kdo by nemohl pomoci zbytku lidstva. Cítí-li někdo, že je upřímnější než druzí, potom ať s nimi svou upřímnost sdílí. Jestliže někdo cítí, že je čistší než jeho sousedé nebo přátelé, potom ať se o svou čistotu rozdělí. Pokud někdo cítí, že má více aspirace, potom ať se o ni podělí. To je slib, který můžeme Bohu dávat v každém okamžiku.

Pokaždé, když duše vstupuje na pole stvoření a projevení, skládá Bohu, Kormidelníkovi Nejvyššímu, ten nejslavnostnější slib, že udělá, co bude moci, aby Boha zde na zemi odhalila. Avšak naneštěstí když duše vejde do světa, moře nevědomosti se ji snaží zahalit. Tělo, vitálno, mysl a srdce potom vědomě nebo nevědomě získávají potěšení z toho, že se s tímto mořem nevědomosti ztotožňují. Duše je ale všeodpouštějící. Nezavrhuje tělo, vitálno, mysl a srdce. Má nesmírnou trpělivost.

Když se tělo, vitálno, mysl a srdce ztotožní s duší a když chtějí vidět Pravdu okem duše — je-li toto jejich slib, jejich jediný slib, jejich vnitřní slib — tehdy není datum realizace Boha, odhalení Boha a projevení Boha velmi daleko.

Každý jedinec může dát slavnostní slib sobě i celému lidstvu. Je to slib zasvěcené služby. A až člověk splní svůj vnitřní slib, Bůh v tomto aspirujícím člověku a jeho prostřednictvím splní svůj nejvyšší Slib naprosté Dokonalosti.

Vnitřní učení ⁷

Vnitřní učení nás učí, jak milovat lidstvo a sloužit Božskosti v lidstvu. Vnitřní učení můžeme získat buď od duchovního Mistra, nebo od své vlastní duše. Získat toto vnitřní učení od duchovního Mistra je pro nás nekonečně snazší, protože s ním můžeme mluvit a denně ho vidět. Rozumí našemu jazyku. Je s námi jedním. Ačkoliv je ve vnitřním světě nekonečně výše než my, je uvnitř nás a pro nás. Jeho vnitřní vědomí je zaplaveno mírem, světlem a blažeností.

Poselství duše a učení duchovního Mistra musí jít společně. Mezi jejich naukou nemůže být žádný rozdíl, ani malý. Dokud a pokud však člověk nemá schopnost ponořit se hluboko dovnitř, vždy je lepší a bezpečnější poslouchat svého Mistra.

Není to tak, že člověk musí mít duchovního Mistra po celý svůj život. Ale na chvíli, obzvláště na začátku, by duchovního Mistra mít měl. Až hledající sám realizuje duchovní Pravdu, nebude již duchovní vedení déle potřebovat. On sám vroste do zářivého světla. Duše uvnitř něj vyjde do popředí, povede ho, bude na něj dohlížet a utvářet ho, zdokonaluje tak jeho vnitřní a vnější přirozenost.

Jednoduchost, upřímnost a čistota jsou tři věci, které potřebujeme ve svém vnitřním životě. Jednoduchost potřebujeme neustále. Není-li mysl jednoduchá, je-li složitá a komplikovaná, pak nemůžeme mít mír mysli. Dítě je jednoduché, a proto je veškerou radostí. My ve své každodenní existenci bohužel nevěnujeme jednoduchosti pozornost. Budeme-li však mít jednoduchou mysl, jednoduchou existenci, ucítíme, jak šťastní a jak veselí jsme.

Upřímnost je životem našeho srdce. Máme-li upřímnost, již pochodujeme ke svému předurčenému Cíli. Upřímnost je naší ochranou. Upřímný hledající neustále běží ke svému předurčenému Cíli, buď vědomě, nebo nevědomě. Pokud zde na zemi chceme dělat neustálý pokrok, potom to, co potřebujeme, je upřímné srdce.

Role čistoty v našem duchovním životě je nanejvýš důležitá. To neznamená, že se musíme mýt desetkrát denně. Ne, to, co potřebujeme, je vnitřní čistota, nejen vnější čistotnost. Jsme-li čistí, dokážeme v hojné míře získat božský mír, světlo, blaženost a sílu. Pokud si dokážeme udržet svou čistotu, tehdy v našem životě může zasvitnout mír, radost, světlo, blaženost a síla.

Ve vnitřním životě vidíme, jak své role hraje strach a pochybnost, odvaha a jistota. Co je to strach? Když vedeme duchovní život, okamžitě zjišťujeme, že strach je skutečným nepřítelem. Co dělá? Kupuje naši rakev dlouho předtím, než máme zemřít. Co dělá pochybnost? Začíná kopat náš hrob, zatímco ještě žijeme, zatímco ještě konáme své pozemské povinnosti.

Vnější odvaha je vyjádřením naší vnitřní nezdolné vůle. Je-li naše existence zaplavena vnitřní vůlí a vnější odvahou, neustále můžeme vidět skutečnost, stát před ní a vrůstat do ní.

Jistota nám dává pocítit, že Bůh je náš. Bůh není výhradním monopolem nějakého jedince. Nejsou to jen realizované duše, kdo se může odvážit tvrdit, že jim Bůh patří. Ne, zdaleka ne. Každý jedinec má právo prohlásit, že Bůh je jeho a že on patří Bohu. Musí cítit, že on a Bůh jsou věčně jedním a že realizace Boha je jeho rodným právem.

Co nás učí vnitřní učení? Aspiraci. Aspirace je vnitřní plamen, stoupající plamen uvnitř nás. Každý člověk v sobě tento hořící plamen má. Většina z nás se však bohužel neobtěžuje a tento plamen aspirace uvnitř sebe nepoužívá. Rádi ve svém každodenním životě používáme něco jiného: touhu.

Touha je něco, co nás svazuje. Aspirace je něco, co nás osvobozuje. Poselstvím touhy je vlastnit a být vlastněn. Poselstvím aspirace je rozšiřovat, zvětšovat a učinit naši pozemskou existenci nesmrtelnou. Když toužíme, žijeme ve světě úzkostí, starostí, zklamání, omezení, spoutání a smrti. Když aspirujeme, žijeme zde na zemi ve svém božském vědomí. Cítíme poselství a životní dech Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti.

Nekonečnost, Věčnost a Nesmrtelnost nejsou nejasná slova — vůbec ne. Ten, kdo se modlí, ten, kdo medituje, ten, kdo se koncentruje, ten, kdo ­kontempluje, může do oblasti Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti snadno vstoupit. Jeho vědomí bude dozajista zaplaveno Mírem Nekonečnosti, Světlem Věčnosti a Blažeností Nesmrtelnosti.

Vnější poznání nám říká, jak můžeme vládnout světu, jak můžeme svět zničit. Vnitřní poznání nám říká, jak se s celým Božím stvořením můžeme stát neoddělitelně jedním. Vnitřní učení znamená neoddělitelnou jednotu nejen se Stvořitelem, ale také s Jeho stvořením. Vnitřní učení je velmi prosté. Žít vnitřním životem může zkusit kdokoliv. Kdokoliv může zde na zemi naplnit svou vnitřní existenci, svou božskou existenci.

Filozofie není nejlepším řešením duchovního života. Ani náboženství není řešením. Filozofie pomáhá. Náboženství také do určité míry pomáhá. Avšak duchovnost — použijme slovo ‚jóga‘ — je zdaleka nejlepším řešením vnitřního života. Jóga znamená jednotu, vědomou jednotu s Bohem. Pláčeme-li po vědomé jednotě s Bohem, potom můžeme žít vnitřní život snadno, bez nejmenšího zaváhání.

Filozofie. Použijme sanskrtské slovo daršan, které znamená ‚předvídat‘ nebo ,vidět‘. Jeden z největších duchovních Mistrů Indie, Šrí Rámakrišna, řekl: „V dobách minulých lidé mívali vize. Dnes lidé studují daršan.“ To je rozdíl mezi védskými zřeci, kteří měli tu nejvyšší osvícenou vizi, a těmi, kdo jen studují filozofii.

Náboženství. Když jdeme hluboko do náboženství, určitě získáváme poselství pravdy. My jím však nežijeme. Říkám: „Můj hinduismus je nepochybně nejlepší.“ Okamžitě mi odpovíte: „Přestaň! Přestaň! Žádné srovnávání. Nejlepší je nepochybně křesťanství!“ Stoupenec judaismu pak bude odporovat oběma. A tak to pokračuje, bez konce. To je naše vnější učení. Každý má pravdu svým vlastním omezeným způsobem. My však musíme mít s Bohem a Jeho stvořením vnitřní jednotu, neoddělitelnou jednotu. Této jednoty můžeme vědomě dosáhnout jen pomocí skutečné modlitby, koncentrace, meditace a kontemplace.

Jóga překonává všechna náboženství. Náboženství má pravdu svým vlastním způsobem. Filozofie má pravdu svým vlastním způsobem. Filozofie nás může dovést až ke dveřím. Náboženství nás může v místnosti vést několik kroků. Avšak skutečná meditace a duchovnost, jóga, nás nejen přivádí až k trůnu, ale posazuje nás přímo na něj.

Půjdeme-li po cestě jógy, uvidíme, že neexistuje žádná neshoda, žádný rozpor. Musím však dodat, že člověk musí jít po cestě, která je pro něj určená, jinak rozpory skutečně vyvstanou. Každá cesta tvrdí, že je zdaleka nejlepší. Upřímný hledající však nebude žádné cestě nic vytýkat.

Existují tři hlavní cesty jógy: Karmajóga, cesta činu a zasvěcení; Bhaktijóga, cesta lásky a oddanosti; a konečně Džňánajóga, cesta poznání a moudrosti. V Džňánajóze existuje zvláštní větev nazývaná Rádža-jóga, které se na Západě říká mystika.

Pokud jdeme po cestě lásky a oddanosti a jsme-li ryzí, upřímní hledající, opravdoví hledající, nemůžeme říci jediné slovo proti hledajícímu, který jde po cestě poznání, neboť víme, že všechny cesty vedou nakonec k Cíli. Já mohu jít jednou cestou a vy můžete jít nějakou jinou, Cíl však máme oba stejný. Každá cesta může aspirujícího člověka dovést k jeho předurčenému Cíli. Jak bych tedy mohl popírat jiné cesty? Je z naší strany naprostou pošetilostí pohrdat cestou, kterou jde k sebeobjevení někdo jiný.

Vnitřní učení nás učí, že je pravda, že všechny cesty vedou k našemu předurčenému Cíli, Bohu. Existuje však jedna cesta, která nás vede rychleji než ty druhé, a tou je cesta lásky, oddanosti a odevzdání. Všechny cesty nás k našemu cíli dovedou, avšak jedna z nich může být zkratkou. Cesta lásky nás vede k našemu cíli mnohem rychleji.

Když jdeme po cestě lásky, náš vnitřní život nám připadá nanejvýš uspokojivý. Bůh je pro nás na této cestě nejdražší ne proto, že je všemohoucí, všudypřítomný a vševědoucí, ale proto, že je veškerou Láskou. Dítě cítí, že otec je mu nejmilejší právě proto, že v něm cítí veškerou lásku. Nestará se o to, jak velký je jeho otec, je-li soudcem nebo obchodníkem nebo prezidentem. Otec je pro něj nejdražší proto, že k němu cítí veškerou lásku.

K Bohu, svému Věčnému Otci, se můžeme stejně tak nanejvýš úspěšně a přesvědčivě přiblížit pomocí lásky. Láska znamená neustálý pocit neoddělitelné jednoty s naším Milovaným. Když se k Bohu přibližujeme pomocí lásky, vidíme, že je veškerou Láskou. A když otevřeme oči a pokoušíme se na Něj podívat, vidíme, že je přímo před námi, žehná nám a objímá nás. Říká: „Mé dítě, čekám na tebe již dlouho.“

Nejvyšším vnitřním učením je láska: božská láska, ne lidská láska. Lidská láska svazuje — výsledkem je zklamání. A na konci zklamání se objevuje zničení. Božská láska je ale rozpětí, rozšíření, pocit pravé jednoty. Pokud někoho miluji božsky, musím cítit, že ho miluji proto, že hluboko uvnitř něj je Bůh, ne proto, že ten člověk je mým otcem nebo mou matkou nebo mým bratrem nebo mou sestrou. Ne, miluji ho proto, že uvnitř něj cítím a vidím živoucí Přítomnost svého nejdražšího Milovaného.

Těm, kteří chtějí následovat duchovní cestu, těm, kteří chtějí cítit Boha jako svého zcela vlastního, si přeji říci, že božská láska je odpovědí. V božské lásce se objevuje skutečné naplnění a dokonalá dokonalost hledajícího. Je to ta nejsnazší cesta. Tato láska je nanejvýš přesvědčivá, nanejvýš účinná. Tím, že Bohu, Božskosti v lidstvu, nabízíme svou pravou lásku, konáme všichni podle vnitřního učení. Čím více této božské lásky nabízíme, tím více naplňujeme Vnitřního kormidelníka v sobě i kolem sebe.

Božský život není zde na zemi nedosažitelným cílem. Pokud známe tajemství všech tajemství, naplnění Božskosti zde na zemi nemůže nikdy zůstat navždy vzdálené. Tímto tajemstvím je vrůst do božské lásky, kde se milující a Milovaný stávají vědomě jedním, kde se stvoření a Stvořitel stávají vědomě jedním, kde se konečné a Nekonečné stávají vědomě jedním.

Duši uchvacující flétnu Nesmrtelnosti uslyšíme zde na zemi. Nemusíme chodit do Nebe; nemusíme chodit do žádné jiné sféry vědomí. Pokud následujeme vnitřní učení, kterým je božská láska — láska pro lásku, láska pro Boha — tehdy poselství osvobození, osvícení a božského naplnění můžeme slyšet právě tady, tady a teď.

Vesmír ⁸

Oxforde, klaním se ti, protože dodržuješ tradice.
Oxforde, klaním se ti, protože jsi slávou Anglie.
Oxforde, klaním se ti, protože jsi pýchou Anglie.

Aum.
Aum je Bůh.
Aum je Vnitřní kormidelník.
Aum je vesmír.
Aum.

Marcus Aurelius řekl: Vesmír.
Vesmír je Stvořením Boha a realizací člověka.
Vesmír je Soucitem Boha a osvobozením člověka.
Vesmír je Soustředěním Boha a přeměnou člověka.
Vesmír je Meditací Boha a odhalením člověka.
Vesmír je Kontemplací Boha a projevením člověka.

Básník uvnitř mne mi říká, že vesmír je krásný. Zpěvák uvnitř mne mi říká, že vesmír je okouzlující. Filozof uvnitř mne mi říká, že vesmír je významný. Jogín uvnitř mne mi říká, že vesmír je oduševnělý. Milovník Boha uvnitř mne mi říká, že vesmír je plodný.

Můj básník Pravdu vidí.
Můj zpěvák Pravdu cítí.
Můj filozof Pravdy dosahuje.
Můj jogín Pravdu uskutečňuje.
Můj milovník Boha se Pravdou stává.

Lidský slovník obsahuje milióny slov. Boží Slovník má však jen dvě slova: aspiraci a vnímavost. Ze své bezmezné Štědrosti nabízí Bůh lidstvu tato dvě nanejvýš důležitá slova, spíše bych měl říci toto významné bohatství — aspiraci a vnímavost.

Aspirace dneška je spasením zítřka.
Vnímavost dneška je Nekonečností zítřka.

Poselství Nekonečného musíme slyšet v konečném. Poselství věčného Za musíme slyšet v prchavé vteřině. Poselství Nesmrtelnosti musíme slyšet v říši smrti. V nás a pro nás zpívá nesmrtelný básník Blake:

To je poselství, které duchovní hledající může opatrovat. Jeho vnitřní bytost a vnitřní život mohou být zaplaveny tímto poselstvím; může se ozývat v nejvnitřnějších zákoutích jeho aspirujícího srdce.

Vnější vesmír, vnitřní vesmír a nejvnitřnější vesmír. Můj přítel fyzika, můj přítel chemie, můj přítel biologie, můj přítel zeměpis a můj přítel astronomie mě všichni informují o vnějším vesmíru. Jsem jim nanejvýš vděčný. Můj přítel psychologie a můj přítel filozofie mi říkají o vnitřním vesmíru. Jsem jim nanejvýš vděčný. Můj přítel jogín a můj přítel avatár mi říkají o nejvnitřnějším vesmíru. Jsem jim nanejvýš vděčný.

Ptám se všech těchto svých přátel, jsou-li zcela spokojeni se svými dosaženími, objevy a uskutečněními. Kategoricky odpovídají: „Ne.“ Mí přátelé ve vnějším vesmíru mi říkají, že k objevení a rozluštění toho mají mnohem víc. Mí přátelé ve vnitřním vesmíru mi říkají, že ke ztělesnění a uskutečnění toho mají ­mnohem víc. Mí přátelé v nejvnitřnějším vesmíru mi říkají, že k odhalení a projevení toho mají mnohem víc.

Viditelný vesmír a neviditelný vesmír. Ten, kdo uvnitř nás myslí, vidí viditelný vesmír pomocí aspirující mysli. Ten, kdo uvnitř nás ví, cítí viditelný vesmír pomocí aspirujícího srdce.

K tomu, abychom vstoupili do neviditelného vesmíru, potřebujeme osvěcující světlo duše. Pokud se nedíváme skrze osvěcující světlo duše, neposloucháme-li příkazy své duše, vejít do neviditelného vesmíru je pro nás prostě nemožné.

Žijící vesmír a vyvíjející se vesmír, umírající vesmír a zanikající vesmír. Když aspirujeme, když se vědomě, oduševněle a spontánně snažíme jít za hranice konečného, žijeme v žijícím a vyvíjejícím se vesmíru. Když v sobě vědomě nebo nevědomě chováme pochybnost, žárlivost, strach, nedokonalost, spoutání, omezení a smrt, žijeme v umírajícím a zanikajícím vesmíru.

Chceme-li žít v duchovním vesmíru nebo skutečném vesmíru, měli bychom vědět, že musíme dodržovat zákony vesmíru. Jaké jsou zákony vesmíru? Miluj a služ. Miluj lidstvo. Služ Božskosti. Musíme milovat lidstvo v Božskosti. Musíme sloužit Božskosti v lidstvu.

Platón řekl:

Posloucháme-li vesmírné zákony, můžeme poroučet nevědomosti a vládnout smrti.

Vědec chce objevit celý vesmír. Také hledající nekonečné Pravdy chce objevit celý vesmír. Duchovní vědec a duchovní hledající poběží vždy spolu, neboť mají stejný cíl.

Vědec všech vědců, Einstein, nám nabízí nejvznešenější poselství:

To je přesně to, co nám říká duchovní člověk — hledající nesmírného světla a míru. Jen život toho, kdo žije pro druhé, má význam. Toto je vpravdě poselství všech náboženství: žij pro druhé.

Ačkoliv v tomto běží věda s náboženstvím bok po boku, existuje ještě něco jiného. Říkáme tomu jóga. ‚Jóga‘ je sanskrtské slovo, které znamená sjednocení — sjednocení s Bohem, sjednocení s Nekonečností, Věčností a Nesmrtelností. Když vstoupíme na pole jógy, cítíme, že láska a služba, které nabízíme lidstvu, nejsou pro druhé, ale pro nás samé, pro naše větší já. Není nic takového jako ‚druzí‘. Všichni jsme členy stejné rodiny.

Když zůstáváme v bažině nevědomosti, říkáme ‚já‘, ‚ty‘, ‚on‘. Vstoupíme-li do světa jednoty — neoddělitelné jednoty, jednoty s Bohem, jednoty s lidstvem, jednoty s Božím stvořením — tehdy nemůžeme říci, že naše láska a služba patří druhým. Patří nám, našemu rozšířenému a úplnějšímu já.

Věda objeví vnější pravdy vesmíru. Duchovnost objeví vnitřní pravdy ve vesmíru. Jóga, jednota s Bohem, uskuteční nejvyšší Pravdu pro vesmír. Až bude objev vědy úplný, věda uvidí, že její vesmír projevuje Pravdu nejvyššího Za. Až duchovnost objeví nejvyšší Pravdu, uvidí, že její vesmír uskutečňuje Pravdu vždy se překonávajícího Za. Až jóga neboli vědomé sjednocení Boha a člověka dokončí svou cestu, přemění a osvítí tvář světa. Objev vědy, objev duchovnosti a objev jógy
poběží společně jako tři bratři spěchající k věčnému Otci, Cíli.

Zvědavost, nebo potřeba ⁹

Jsem nesmírně šťastný, pyšný a hrdý na to, že jsem tu dnes večer ve vašem středu. Strávím na britských ostrovech asi měsíc. Mám-li se vrátit do New Yorku, kde žiji, aniž bych složil svůj uctivý hold Walesu, byl by to vrchol mé hlouposti a nevědomosti.

Rozumím, že toto je malá univerzita — malá velikostí, ale ne výškou, a ne hloubkou. Vím, že tady máte 350 studentů. Byl jsem na Yale, Princetonu, Cornellu, Harvardu a většině významných univerzit ve Spojených státech. Najdete tam tisíce a tisíce studentů. Ale to, co potřebujeme, je kvalita, a ne kvantita. To, co potřebujeme, je aspirace a nic jiného. Hledání pravdy — to je věc, kterou všichni potřebujeme. Když máme toto vnitřní volání po Pravdě, nepotřebujeme nic jiného.

Nyní, jak víte, včera jsem byl v Oxfordu; dnes jsem tady, 23. budu v Cambridge. Pak pojedu navštívit Skotsko, Irsko, Francii a Švýcarsko. Co tam budu dělat? Dělám jen jednu věc. Jako pták létám z jednoho místa na druhé. Má křídla jsou láska a služba. Jedno křídlo je láska, druhé křídlo je služba. Snažím se milovat lidstvo. Snažím se sloužit lidstvu. To je to, co jsem dělal doposud. Tak jsem přišel sem milovat Boha uvnitř vás a sloužit božství uvnitř vás.

Zvědavost, nebo potřeba. Zvědavost není potřeba. Potřeba není zvědavost. Jsou od sebe tak daleko jako severní a jižní pól. Zvědavý člověk nechce pravdu. Nepotřebuje pravdu. Chce od druhých jen slyšet, jak pravda vypadá. Ve velmi vzácných chvílích může chtít pravdu vidět zdálky, bojí se k ní však přiblížit osobně. Má pocit, že v okamžiku, kdy se k pravdě přiblíží, ho její vulkanická síla zničí, zničí jeho pozemskou existenci, která není ničím jiným než nevědomostí.

Zvědavost páchá dva neodpustitelné hříchy. Zabíjí naši spontánní lásku ke světlu, osvěcujícímu světlu, které přeměňuje náš život a umožňuje nám uskutečnit nejvyšší Pravdu. Uhasíná také náš vnitřní plamen, což je normální a přirozený plamen. Tomuto vnitřnímu plamenu říkáme aspirace. Čím výše tento plamen aspirace vystoupá, tím dříve dosáhneme Břehu Zlatého Za.

Zvědavost se bojí dvou věcí: nejvyšší Skutečnosti a Božskosti. Když se na zvědavost podívá všepřesahující Skutečnost, zvědavost okamžitě utíká, hledá únik, úkryt, protože cítí, že bude ihned odhalena. Když se na zvědavost podívá Božskost, zvědavost ji kvůli strašlivému strachu prokleje. Má pocit, že do samotného jejího dechu vstupuje naprostý cizinec.

Zvědavost má dva blízké přátele: pochybnost a žárlivost. Pochybnost sytí zvědavost právě ve chvíli, kdy božský mír, láska, blaženost a síla duchovního Mistra chtějí nepodmíněně pomoci lidstvu. Žárlivost dává zvědavosti pocítit, že je mnohem horší než opravdoví hledající nekonečného Světla. Žárlivost nedovoluje zvědavosti, aby se přátelila s duchovními hledajícími nebo aby od nich přijímala duchovní pomoc. Žárlivost říká: „Je-li ten duchovní hledající nebo Mistr tak velký, co na tom? Zůstanu v síti nevědomosti. Nevadí.“ Žárlivost vede zvědavost k tomu, aby zůstala tam, kde je.

Zaměřme teď svou pozornost na potřebu, božskou potřebu. Jedinou skutečnou potřebou člověka je duchovnost. Co je to duchovnost? Duchovnost je společným jazykem člověka a Boha. K tomu, aby jeden člověk rozuměl druhému, máme zde na zemi stovky a tisíce jazyků. Co se však týká Boha a člověka, existuje jen jeden jazyk, a tím jazykem je duchovnost. Pokud jde člověk po cestě duchovnosti, může s Bohem snadno mluvit tváří v tvář.

Potřeba, božská potřeba, je vnitřní nutkání vidět to nejvyšší a cítit to nejhlubší. Dnes vidíme to nejvyšší, zítra budeme cítit to nejhlubší a pozítří do toho nejvyššího i nejhlubšího vrosteme.

Bůh je nejen potřebou, ale také jedinou potřebou. Jak a proč je Bůh jedinou potřebou? Protože všechno nás tím nebo oním způsobem zradilo nebo zradí. Bůh však nikdy nezradil upřímné hledající nekonečné Pravdy. Nemůže být žádné volby. Pokud skutečně pláčeme po vnitřní Pravdě, nekonečné Pravdě, Bůh nás nezradí.

Dnešní touha nás nutí popírat a vyhýbat se Pravdě, Bohu. Zítřejší aspirace nás donutí vidět Boha Božskost, Boha Vnitřního kormidelníka. Co máme na mysli tím, když říkáme, že Bůh je jedinou potřebou? Co ve skutečnosti myslíme, když používáme slovo ‚Bůh‘? Myslíme tím realizaci Boha neboli sebeobjevení. Používejme výraz ‚realizace Boha‘. Realizace Boha je nejen možná, ale i dosažitelná. Co víc, je nevyhnutelná.

Vnější pláč máme. Se svým vnějším pláčem cítíme uspokojení z toho vlastnit a být vlastněni. Se svým vnitřním pláčem rozšiřujeme sami sebe, zvětšujeme sami sebe, naplňujeme Boha zde na zemi.

Nesmrtelný básník Shakespeare řekl:

Potřeba je největším požehnáním. Hloubku potřeby nedokážeme změřit.

Lidskou potřebou je Bůh.
Boží potřebou je člověk.

Člověk potřebuje Boha pro své nejvyšší transcendentální uskutečnění. Bůh potřebuje člověka pro své naprosté projevení zde na zemi. My potřebujeme Boha, abychom uskutečnili svou nejvyšší existenci. Bůh potřebuje nás, aby se zde na zemi projevil úplně, božsky a zcela.

Bez toho, abychom realizovali Boha, nemůžeme mít nezměrný mír, světlo, blaženost a sílu. Bez Boha zůstáváme neuskutečnění. Podobně Bůh zůstává bez člověka neprojevený.

Musíme lidstvo oduševněle milovat a nepodmíněně mu sloužit. Realizace Boha je nanejvýš důležitá. První věci první; naší první potřebou je realizace Boha neboli sebeobjevení.

Philip Sidney řekl:

Když následujeme duchovní život, když kráčíme cestou duchovnosti, jedno velké a důležité slovo máme stále na obzoru, a toto slovo je „oběť“. Musíme obětovat naši samotnou existenci pro druhé — to, co máme a to, čím jsme. Co máme, je ochota a to, čím jsme, je radost. Tuto radost můžeme mít jen tehdy, když jdeme hluboko dovnitř. Když jsme radostní uvnitř, jsme ochotní vně. Je-li naše vnitřní existence zaplavena radostí a blažeností, pak jen tehdy budeme dychtivě, více než dychtivě pomáhat vnějšímu světu. Jestliže je v nás ale neplodná poušť, není-li v nás světlo, jak budeme pomáhat a sloužit lidstvu? Takže máme-li radost, tak tuto radost dnes nebo zítra, dříve nebo později, můžeme vynést do popředí, a nabídnout lidstvu. Musíme milovat lidstvo oduševněle, sloužit lidstvu nepodmíněně.

Jak jsem již dříve řekl, zvědavost není potřeba, zvědavost není duchovnost. Nemůžeme však očekávat, že se staneme upřímnými přes noc. Nejsem-li upřímný teď, nemohu se stát upřímným okamžitě. Pokud jsem Pravdu nerealizoval, nemohu ji realizovat přes noc. To je nemožné. Jestliže však ze zvědavosti budu chtít vidět, co se odehrává v upřímných duchovních hledajících, kteří cítí, že Bůh je jedinou potřebou, možná se sám pokusím jednat upřímně, protože v nich uvidím něco božského a naplňujícího. Jde-li někdo ze zvědavosti k upřímnému duchovnímu hledajícímu nebo duchovnímu Mistrovi, může v něm nebo okolo něj vidět něco, co nikdy předtím neviděl. Mám několik studentů, kteří ke mně přichází s velice omezenou aspirací. Musím říci, že mám také mnoho upřímných studentů. Neodrazuji však ty, kteří jsou teď jen zvědaví, a ještě nemají skutečnou aspiraci. Cítím, že pokud ke mně přicházejí jen ze zvědavosti, nevadí. Mohou se stýkat s upřímnými hledajícími a zjistit, co získávají ze svého skutečného duchovního života. Ti zvědaví mohou ucítit, že duchovní život změnil povahu těch upřímných, že jim dal nové světlo a mír a nový význam jejich vnějšímu životu. Tehdy mohou být inspirováni následovat jejich příklad.

Setkal jsem se s nejednou naprosto zvědavou lidskou bytostí, která byla přeměněna ve skutečného, upřímného hledajícího. Pravda musí být uskutečněna dnes nebo zítra, a pokud teď nemáme tu největší upřímnost, nevadí. Upřímnost roste. Upřímnost může být vypracována jako sval. Nemáme-li nyní bezvýhradnou aspiraci, nevadí. Aspiraci, vnitřní nutnost, si můžeme vyvinout.

Dnešní aspirace je zítřejší realizací. To je ta nejvýznamnější moudrost, kterou vám mohu nabídnout, nejdražší sestry a bratři, hledající nekonečné Pravdy. Začněte teď a tady.

Vyšší světy ¹⁰

Cambridge, skláním se před výškou tvojí aspirace. Skláním se před tvým světlem znalostí. Skláním se před tvou božskou pýchou. Je pravda, že jste z Anglie, jste v Anglii, ale vy patříte širokému světu. Celý svět vás považuje za svého vlastního.

Existuje sedm vyšších světů a sedm nižších světů. Vyšší světy jsou Bhur, Bhuvar, Svar, Džana, Mahar, Tapas a Satja. Jedna z upanišad vyjmenovává sedm vyšších sfér. Jsou to Agnilóka, Vájulóka, Varunalóka, Aditjalóka, Indralóka, Pradžápatilóka a Brahmalóka. Některé duchovní osobnosti jsou toho názoru, že prvně zmiňovaná skupina světů odpovídá té druhé. Jiní, stejně způsobilí, tomu oponují. Kupodivu všichni bez výjimky souhlasí s tím, že světy Satja a Brahmalóka jsou jedním a tímtéž.

Do těchto světů můžeme vstoupit na základě své aspirace a vnímavosti. Pokud máme aspiraci a vnímavost, tyto světy nám nezůstanou nikdy vzdálené.

Aspirace. Co míníme aspirací? Aspirace je vnitřní pláč, stoupající plamen uvnitř nás. Aspirace je neustálou nezbytností skutečnosti.

Vnímavost. Jak můžeme mít vnímavost? Vnímavost můžeme mít tehdy, když vrosteme do čistoty a upřímnosti. Pokud se v naší pozemské existenci objevuje upřímnost a čistota a jeví se jako důležité, tehdy můžeme snadno získat vnímavost.

Upřímný hledající potřebuje aspiraci i vnímavost. Bez aspirace nemá kořeny. Bez vnímavosti je neplodný.

Vyšší světy. Každý jednotlivý hledající má božské právo do těchto vyšších světů vstoupit. Jeho aspirace ho může snadno vést a dovést k Božímu Trůnu. To, co potřebujeme ke vstupu do vysokých, vyšších, nejvyšších světů, je vnitřní pláč. Ve vnějším světě pláčeme po bohatství, jménu a slávě. Pokud však namísto toho budeme uvnitř plakat pro nezměrný mír, světlo a blaženost zde na zemi, celá naše bytost bude zaplavena mírem, světlem a blažeností.

Vyšší světy jsou uvnitř nás, ne vně nás. Když se koncentrujeme, když meditujeme, když kontemplujeme, vstupujeme do těchto vyšších světů. Když se dynamicky koncentrujeme, přibližujeme se ke dveřím vyšších světů. Když oduševněle meditujeme, vstupujeme do božské místnosti. Když bezvýhradně a nepodmíněně kontemplujeme, dostáváme se k Božímu Trůnu.

Protože usilujeme o to vstoupit do vyšších světů, modlíme se ke kosmickým bohům. Cítíme, že kosmičtí bohové nám přijdou na pomoc a pomohou nám do těchto vyšších světů vstoupit.

Zde bych rád vzýval duši Marka Aurelia, který řekl:

Filozof Porphyry vrhá na věc další světlo: Pokud chceme do vyšších světů vstoupit proto, abychom naplnili své touhy, potom do nich vstoupit nedokážeme. Do vyšších světů můžeme vstoupit, jen pokud je to Vůle našeho Vnitřního kormidelníka, Pána Nejvyššího. Pokud půjdeme hluboko dovnitř, pokud dokážeme hluboce meditovat po několik hodin a naše meditace bude nanejvýš oduševnělá a zároveň bezvýhradná, tehdy vyšší světy spatříme. Vyšší světy nebudou odepřeny žádnému upřímnému hledajícímu nejvyšší Pravdy, nejzazší Pravdy.

K tomu, abychom vstoupili do vyšších světů, co potřebujeme, je upřímnost, co potřebujeme, je čistota, co potřebujeme, je mír, co potřebujeme, je blaženost.

Upřímnost: jiným jménem vnitřní krásy je upřímnost.

Čistota: jménem nejoblíbenějšího dítěte Boha je čistota.

Mír: mír je nezávislostí jednoty a Božskostí mnohosti.

Blaženost: blaženost je jménem trvalého Domova Boha.

Ve všem, co děláme, co říkáme nebo do čeho vrůstáme, můžeme vidět buď lidský svět, nebo božský svět. Chytrý člověk je ten, kdo ví, jak jednat s vnějším světem. Nechce, aby ho svět a lidstvo podvádělo, sám však svět — svět nevědomosti — nevědomě nebo vědomě podvádí.

Moudrý člověk je ten, kdo ví o vyšších světech uvnitř. Chce dobýt vnější svět, svět nevědomosti. Není to však dobytí Caesara: „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.“ Když chce moudrý člověk porazit nevědomost, je to jen proto, že ho jeho vnitřní bytost nutí přeměnit tvář světa. Není pyšný na to, že poráží svět. Ne. Když vidí šíři nevědomosti, cítí, že je jeho svatou povinností přeměnit nevědomost na poznání, temnotu na světlo, smrt na Nesmrtelnost.
Jsou dva způsoby, jak vstoupit do vyšších světů: jedním je cesta poznání, tím druhým je cesta oddanosti. Poznání se rozšiřuje v Nekonečnost. Oddanost se sjednocuje s absolutní Pravdou. Na základě svého sjednocení vrůstá do Nekonečnosti.

Upřímný hledající nejvyšší Pravdy může jít buď po cestě poznání, nebo po cestě oddanosti. Na konci své cesty se hledající kráčející po cestě poznání a hledající kráčející po cestě oddanosti setkají a podají si ruce, neboť dosáhnou stejného Cíle.

Žijeme buď ve světě lidské myšlenky, nebo ve světě božské vůle.
Lidská myšlenka zpomaluje a zaniká, božská vůle však neustále roste a rychle plyne. Podobně je lidská síla zrozená z prázdnoty. Božská vůle je zrozená ze skutečnosti.

Nakonec si všimneme lásky: lidské lásky a božské lásky.

Lidská láska je expresním vlakem: cíl — zklamání.
Božská láska je osobním vlakem: cíl — osvícení.

Lidská fyzická láska je pomalý jed.
Božská láska je nepřestávající proud a neustálý zdroj Nektaru.
Lidská láska může být překonána.
Božská láska může být projevena.
Lidská láska je neplodným očekáváním.
Božská láska je naplněnou dokonalostí.

Nepodmíněná láska je to, co Bůh je.
Bezvýhradná oddanost je to, co člověk potřebuje.
Vzájemné odevzdání je to, co si Bůh a člověk navzájem nabízejí.

Až síla lásky
nahradí lásku k síle,
člověk bude mít nové jméno: Bůh.

Zlatá hodina, Hodina Boha, se rychle blíží. Nabídněme aspiraci svého srdce vznešenému uskutečnění zřeců dávné minulosti:

ánandadd hy eva khalv imani bhútani džajanté
ánandena džátani džívantí
ánandam prajantjabhišam višantí

„Z Blaženosti jsme vzešli.
V Blaženosti rosteme.
Na konci své cesty se do Blaženosti navrátíme.“

Nepodmíněná láska je to, co Bůh je. Bezvýhradná oddanost je to, co člověk potřebuje. Vzájemné odevzdání je to, co si Bůh a člověk navzájem nabízejí.

Jak porazit pochybnost ¹¹

Jeden velký spisovatel kdysi řekl: „Filozof je ten, kdo pochybuje.“ Dle mého nedůležitého názoru jsme všichni filozofové, protože na zemi není nikoho, kdo by alespoň jednou nezapochyboval.

Sanskrtské slovo pro filozofii je daršan. Daršan znamená vizi, zření Pravdy. Šrí Rámakrišna říkal: „V dobách dávných lidé mívali vize. Dnes lidé studují _daršan_!“ Jednou věcí je pravdu studovat, jinou věcí je mít přímou vizi nejvyšší Pravdy.

Žádným způsobem neodrazuji studenty filozofie — vůbec ne. Náhodou jsem také nevýznamným filozofem. Filozofie nás vede k duchovnosti a duchovnost nám nabízí realizaci Boha a sebeobjevení. Začněme tedy svou cestu s filozofií. Je první příčkou duchovního žebříku. Další příčkou je duchovnost a poslední příčkou je realizace Boha.

Pochybnost znamená nedostatek skutečného poznání. Skutečné poznání je pravé světlo a pravé světlo je naše neoddělitelná jednota se světem.

Víra a pochybnost jsou jako severní a jižní pól. Člověk víry zůstává bohužel velmi často nepochopen. Máme sklon nazývat ho fanatikem. Tady děláme žalostnou chybu. Fanatik nenávidí rozum a přehlíží uvažující mysl, zatímco člověk víry rozum vítá a pochybující mysl přijímá. Jeho víra potom pomáhá pochybující mysli přeměnit se v něco nekonečně rozlehlého, v něco věčného a nesmrtelného. Toto nabízí víra pochybující mysli.

Člověk víry je zároveň člověkem božské pokory. Čím dále díky své víře duchovně pokročí, tím hlouběji vroste do vyšší pokory. Zde si přeji citovat nesmrtelný výrok Keatse:

Pochybnost je námi vytvořená nevědomost. Víra je naše vnitřní vize nejvyšší Pravdy. Víra je rozpětí a osvícení naší duše.

Všude kolem vidíme temnotu. Všude kolem vidíme nečistotu a nedokonalost. Na druhou stranu máme vnitřní inspiraci, aspiraci, schopnost a nezdolnou vůli přeměnit samotnou tvář země. Jak? Poražením pochybnosti — naší sebepochybnosti, naší pochybnosti o lidstvu a naší pochybnosti o Bohu.

Proč pochybujeme? Pochybujeme, protože nemáme vědomou jednotu se zbytkem světa. Pochybuje-li o mně někdo, budu o něm na oplátku také pochybovat? Budu-li o něm pochybovat, poplavím se na stejné lodi. Pokud mu však nabídnu svou víru, svou bezvýhradnou víru, potom dnes nebo zítra, dříve nebo později, dokážu změnit jeho přirozenost.

Když silně zatřeseme stromem, co strom udělá? Okamžitě nám nabídne své květy a plody. Podobně jestliže nás druzí trápí svými hojnými pochybnostmi, nabídněme jim svou sněhobílou víru. Naše sněhobílá víra potom přemění jejich život nesčetných, zatemňujících a zatemněných mraků pochybnosti.

Svýma doširoka otevřenýma očima vidíme, že svět je ošklivý. Svýma nastraženýma ušima slyšíme, že svět je nečistý. Máme ale také mysl. Používejme svou mysl, aby viděla jen tu správnou věc, čistou věc, nebo ji k tomu donuťme. Používejme svou mysl, aby slyšela jen tu správnou věc, božskou věc, nebo ji k tomu donuťme. Je to mysl, rozvinutá mysl, vědomá mysl, osvícená mysl, která má nezměrnou schopnost přenést nás do vyšších oblastí vědomí.

Všichni se řídíme zákony Matky Země. Matka Země se řídí zákony Nebe. Nebe se řídí výslovným Zákonem Boha. Avšak naše pochybnost, naše opatrovaná pochybnost, žije podle svého vlastního zákona. Jejím zákonem je pocit marnosti a v pocitu marnosti se objevuje zničení.

Proč pochybujeme? Protože nám chybí správné porozumění. Byl to velký duchovní světec jménem Kabīr, kdo řekl:

Milujeme-li, tehdy rozumíme, a pokud rozumíme pravdě, tehdy nemáme příležitost ani potřebu chovat ve své každodenní existenci, byť i jen stín pochybnosti. Pochybujeme o Bohu, kdy se nám zachce. Pochybujeme o Bohu právě proto, že si myslíme, že je neviditelný. Pochybujeme o Bohu, protože si myslíme, že je neslyšitelný. Pochybujeme o Bohu, protože si myslíme, že je nepochopitelný.

Co jsme však udělali pro to, abychom Ho uviděli? Co jsme udělali pro to, abychom Ho uslyšeli? Co jsme udělali pro to, abychom Ho pochopili?

Abychom Ho uviděli, modlili jsme se oduševněle každý den? Odpověď zní ne. Abychom Ho uslyšeli, milovali jsme oddaně lidstvo? Ne. Abychom Ho pochopili, sloužili jsme Božskosti v lidstvu? Ne.

Nemodlili jsme se k Bohu.
Nemilovali jsme lidstvo.
Nesloužili jsme Božskosti v lidstvu.
Přesto chceme Boha vidět tváří v tvář.
To je nemožné.

Boha můžeme vidět silou svého vnitřního pláče, který nazýváme aspirace, stoupající plamen uvnitř nás. Tento plamen neustále šplhá k tomu nejvyššímu. Pokud víme, jak uvnitř plakat, tento plamen vyšplhá vysoko, výše, nejvýše, a zatímco bude šplhat, osvítí svět kolem nás.

Indické přísloví říká: „Silný člověk se svého nepřítele bojí, když je daleko. Když je nepřítel blízko, již se ho více neobává.“ Když pochybnost napadne duchovně silného člověka, stává se silnějším, nekonečně silnějším. Vynese do popředí světlo své duše, které mu dá sílu, aby proti pochybnosti bojoval a zvítězil nad ní.

Existuje ještě jeden způsob, jak pochybnost porazit: tak, že neustále cítíme, že jsme dětmi, dětmi Boha, a že Bůh je božské Dítě, které si s námi hraje. My jsme lidské děti a On je božské Dítě.

Dítě nepochybuje. Má bezmeznou víru ve své rodiče. Má bezmeznou víru v každého, s kým se setká. Ve svém každodenním životě můžeme hrát stejnou úlohu. Hrajme si s Bohem, božským Dítětem. Jestliže cítíme, že uvnitř nás je božské Dítě, které si s námi hraje, v našem životě nemůže být ani náznak pochybnosti. Nejsme sami; existuje někdo, kdo si s námi neustále hraje. Pokud to víme a cítíme, pochybnost nemůže nikdy zatemnit naši mysl.

Milovník Boha, obdivovatel Boha cítí, že hluboko uvnitř něj, v nejvnitřnějších zákoutích jeho srdce, je ostrůvek extáze. Tento ostrůvek nemůže být nikdy zaplaven přívaly pochybností, neboť je svou láskou sjednocen s božským pocitem jistoty.

Jeden nanejvýš pokročilý hledající kdysi řekl: „Někteří říkají, že Bůh je příliš daleko. Jiní říkají, že žije právě zde. Ale já jsem Ho našel. Je v kolébce lásky.“ Když milujeme Boha, máme po problémech. Pravda, možná jsme Boha ještě neviděli tváří v tvář. Dokážeme si však alespoň na prchavou vteřinu představit, že Bůh s veškerou svou Láskou přebývá v našich milých a blízkých. Pokusme se vidět Tvář svého Milovaného ve svých blízkých. Tam, kde je láska, pravá láska, je veškerá jednota. Tam, kde je jednota, nemůže být pochybnost — žádná zatemňující, hrozivá, ničivá pochybnost.

Abychom porazili pochybnost, musíme neustále pročišťovat svou přirozenost. Toto pročištění se musí odehrát v každé oblasti našeho života. Tělo musí být neustále pročišťováno. Není to šesti nebo sedmi koupelemi každý den, jak můžeme pročistit tělo. Naše tělo bude pročištěno, jen když v sobě budeme cítit živoucí oltář, jen když v sobě budeme mít živoucí božstvo světla a pravdy. Tehdy bude tělo okamžitě pročištěno. V tu chvíli nebudeme mít ve fyzickém těle žádnou pochybnost.

Vitálno musí hrát roli božského dynamismu. Abychom porazili pochybnost ve vitálnu, musíme vitálnu nabídnout dynamickou energii, ne agresivní nebo ničivou sílu.

Mysl musí být neustále zaplavena jasností a správným myšlením. V každém okamžiku musí vědomě přechovávat božské myšlenky, božské představy, božské ideály. Pochybnost potom nebude moci v mysli dýchat.

Abychom porazili pochybnost v srdci, musíme ho učinit oduševnělým. Srdce musí dávat ­poselství ­obětování se pro druhé, pro zbytek světa. Když upřímný hledající obětuje samotný svůj životní dech, cítí, že neobětuje nic, spíše že rozšiřuje své vlastní vnitřní vědomí a zde na zemi naplňuje sám sebe.

Pochybnost může být poražena. Musí být poražena. Jak? Jedinou odpovědí je neustálá a oduševnělá koncentrace na mysl, meditace na srdce a kontemplace na celou bytost.

Láska, oddanost a odevzdání ¹²

Láska je sladká. Oddanost je sladší. Odevzdání je nejsladší.

Láska je sladká. Tuto pravdu cítím ve spontánní Lásce své Matky, kterou ke mně má. Oddanost je sladší. Tuto pravdu objevuji v čisté Oddanosti své Matky, kterou má k dokonalosti mého života. Odevzdání je nejsladší. Tuto pravdu si uvědomuji v neustálém Odevzdání své Matky, které má k naplnění mé radosti.

Láska je mocná. Oddanost je mocnější. Odevzdání je nejmocnější.

Láska je mocná. Tuto pravdu cítím, když se dívám na Tvář svého Otce. Oddanost je mocnější. Tuto pravdu objevuji, když sedím u Nohou svého Otce. Odevzdání je nejmocnější. Tuto pravdu si uvědomuji, když žiji v dechu Vůle svého Otce.

Láska, oddanost a odevzdání. Svatý Augustin nás požehnal hlubokým poselstvím:

Naše mysl si myslí, že je to naprostá pravda. Naše srdce cítí, že je to nepopiratelná pravda. Ve svém každodenním životě to ale bohužel nedokážeme praktikovat. My totiž nevíme, co je láska. Nevíme, proč někoho nebo něco milujeme. A konečně nevíme ani, jak milovat.

Co je láska? Z duchovního pohledu je láska seberozpětím. Lidská láska je omezená, proto spoutává a je spoutaná. Ale božská láska se zvětšuje a rozšiřuje. Já zde mluvím o božské lásce. Oddanost je intenzita v lásce a odevzdání je naplnění lásky.

Proč milujeme? Milujeme, protože nás neustále trápí hlad po tom, abychom realizovali to nejvyšší, cítili to nejvnitřnější, byli vědomě jedním s vesmírem, univerzální pravdou, světlem, mírem a blažeností a byli zcela naplněni.

Jak milovat? Pokud milujeme proto, abychom od druhých něco dostali, potom naše láska není skutečnou láskou. Skutečná láska znamená neustálé sebe-nabízení na základě naší vlastní vnitřní aspirace.

Tento náš svět potřebuje mír, radost, blaženost, harmonii a porozumění. Máme pocit, že zde na zemi není žádné světlo, žádná pravda, žádná Božskost — nic takového. Všechny božské kvality, všechny aspekty Pána Nejvyššího jsou na sytě modré obloze. Proto se pro pomoc obracíme vždy vzhůru. Cítíme, že Bůh je v Nebi, ne na zemi. Aby nás zachránil, bude muset sestoupit do tohoto světa. Zde na zemi, kde si hovíme v potěšeních nevědomosti, není Bůh k nalezení.

Musíme si ale uvědomit, že jelikož je Bůh všudypřítomný, je také zde. Je uvnitř nás. Je také okolo. Jeho živoucí Přítomnost můžeme cítit v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce a všude kolem sebe.

George Bernard Shaw varoval:

Náš Bůh je ale všude. Je nejen v Nebi, je také zde na zemi. Je s námi, uvnitř nás a pro nás. K tomu, abychom spatřili Boha, nemusíme vstupovat do nejvyšších sfér vědomí. Náš vnitřní pláč vynese do popředí naši vnitřní Božskost, která není ničím jiným než Bohem, a pomůže nám vidět a cítit Boha v druhých.

Odevzdání je naší ochranou, odevzdání je naším osvícením a odevzdání je naší dokonalostí. Na začátku cesty našeho života odevzdáváme svou existenci rodičům a na oplátku získáváme ochranu. Posloucháme své rodiče. Odevzdáváme se jejich vůli, jejich radám a návrhům, a jsme dobře chráněni. Jako děti cítíme ve svém každodenním životě nesmírnou radost. Proč? Protože odevzdáváme svou osobní vůli, své vlastní vnitřní myšlení, svým rodičům. Okamžitě získáváme radost plus ochranu. V ochraně je radost a v radosti je ochrana.

A nyní co se děje v podvečer našeho života? Pokud vedeme duchovní život, také v podvečer svého života se odevzdáváme. Komu? Vnitřnímu kormidelníkovi, Pánu Nejvyššímu. Na konci své cesty odevzdáváme Nejvyššímu samotný svůj dech. Tehdy znovu získáváme radost, dokonalou radost, čistou radost. Budu citovat Danteho:

Jsme-li upřímní hledající nejvyšší Pravdy, potom naše cesta začíná odevzdáním se rodičům, kteří nám přejí to nejlepší, jsou nám nejmilejší a nejbližší. Když jim odevzdáme svou existenci, získáváme nesmírnou radost. Když poté kráčíme po cestě duchovnosti, snažíme se poslouchat příkazy své vnitřní bytosti. Čím více svou vnitřní bytost posloucháme, tím větší je naše radost, a tím větší je naše naplnění. Když posléze náš život končí, když musíme na krátký odpočinek vstoupit do jiného světa a vědomě se v tu chvíli odevzdáváme Boží Vůli, získáme nejvyšší radost, slávu nejvyšší.

Těžké je milovat lidstvo. Těžké je oddat se lidstvu. Těžké je odevzdat se lidstvu. To je pravda. Stejně tak je těžké milovat Boha, oddat se Bohu a odevzdat Bohu svůj živoucí dech. Proč? Prostý důvod je ten, že chceme vlastnit a být vlastněni. Jsme neustále obětí nevědomosti, protože pozemské touhy, i když jsou naplněny, nám nikdy nemohou dát skutečné uspokojení.

Máme nespočet tužeb, Bůh však naplní jen ty, ze kterých můžeme mít nějaký užitek. Kdyby naplnil všechny naše nespočetné touhy, byl by nespravedlivý k naší aspirující duši. To On neudělá, neboť je k nám veškerou Láskou. Ví, co je pro nás nejlepší, a již nám dal více, než máme schopnost přijímat, i když si toho většina z nás není bohužel vědoma.

Svatý František ze své vlastní zkušenosti nabídl celému světu jedinečnou pravdu:

My všichni jsme chamtiví. Půjdeme-li hluboko dovnitř, uvidíme, ucítíme a uvědomíme si, že Bůh nám dal nekonečně více, než potřebujeme, nemluvě o tom, že více, než si zasloužíme.

Láska, oddanost a odevzdání: to jsou tři příčky duchovního žebříku, žebříku rozvíjejícího se vědomí. Bohužel, pojetí odevzdání je na Západě často nesprávně chápáno. Máme pocit, že pokud se někomu odevzdáme, bude se k nám chovat jako pán. Nebudeme mít žádnou individualitu nebo osobnost. Z normálního hlediska, jednáme-li s běžným lidským vědomím, je to pravda. Z duchovního hlediska je to zcela nesprávně. Když konečné vstoupí do Nekonečného, okamžitě se stává Nekonečným. Když se drobná kapka dostane do oceánu, nedokážeme ji najít. Stane se jedním s mocným oceánem.

V každém okamžiku máme dostatek příležitostí milovat lidstvo. A pokud lidstvo skutečně milujeme, potom mu chceme dávat svou zasvěcenou službu. Jestliže skutečně chceme zvětšit svou existenci, rozšířit své vědomí a být jedním, neoddělitelně jedním s Rozlehlostí, tehdy je odevzdání jedinou odpovědí.

Neustále před sebou vidíme bariéry mezi dvěma lidskými bytostmi, neprostupnou zeď mezi lidmi. Nedokážeme spolu správně, z celého srdce a oduševněle komunikovat. Proč? Protože se nám nedostává lásky. Láska je naše neoddělitelná jednota se zbytkem světa, s celým Božím stvořením. Silou své oduševnělé lásky můžeme tuto neprostupnou zeď rozbít na kusy.

Největší indický básník, Rabíndranáth Thákur, řekl:

Dveře našeho srdce jsou tedy již otevřené pro ty, kteří skutečně, opravdově a oduševněle milují. Bůh nás miluje ze své nekonečné Štědrosti a Dveře Jeho Srdce jsou vždy doširoka otevřené. Snažíme se k Němu přiblížit právě proto, že je veškerou Láskou. Je pro nás nejdražší ne proto, že je vševědoucí a všemohoucí, ale protože je veškerou Láskou.

Láska, oddanost, odevzdání

Sloužit a nikdy se neunavit je láska.
Učit se a nikdy se nenasytit je oddanost.
Nabízet a nikdy neskončit je odevzdání.

Láska je skutečností člověka.
Oddanost je Božskostí člověka.
Odevzdání je Nesmrtelností člověka.

Skutečnost je všeprostupující.
Božskost je všepozvedávající.
Nesmrtelnost je všenaplňující.

Trvalé a pomíjivé ¹³

Co je trvalé? Co je pomíjivé?

To, co je trvalé, je skutečnost.
To, co je pomíjivé, je neskutečnost.

Skutečnost je existence světla,
ve světle a pro světlo.
Neskutečnost je existence noci,
v noci a pro noc.

Rodiči skutečnosti jsou Božskost a Nesmrtelnost.
Rodiči neskutečnosti jsou spoutání a nevědomost.

Když vidíme božské světlo, cítíme se šťastní. Když cítíme božské světlo, stáváme se silnými. A když vrůstáme do božského světla, náš život se stává plodným. Když vidíme nebožskou noc, stáváme se slabými a bezmocnými. Když cítíme nebožskou noc, cítíme se špatně a mizerně. A když vrůstáme do nebožské noci, náš život se stává bezvýznamným a neplodným.

Osvěcující světlo a osvícené světlo; zatemňující noc a zatemněná noc. Osvěcující světlo je světlo, které je uvnitř nás. Osvícené světlo je světlo, které je kolem nás. Zatemňující noc je noc, která je před námi. Zatemněná noc je noc, která je kolem nás.

Co je skutečné, je trvalé, a co je trvalé, je duchovní. Co je duchovní? Život vždy přesahujícího Za. Tento život vždy přesahujícího Za však musí být projeven zde na zemi. Tento život je skutečný — je skutečností samotnou.

Co je neduchovní? Použijme slovo ‚materiální‘. Něco materiálního je bohatstvím prchavého času.

Božské bohatství a materiální bohatství. Božským bohatstvím je naše vnitřní aspirace. Tato aspirace je písní Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti uvnitř nás. Materiální bohatství je touha. Je to pláč po okamžitém a neustálém vlastnictví. Když se snažíme vlastnit, bohužel zjišťujeme, že jsme již vlastněni. Když se však někoho snažíme vidět světlem své duše, cítíme, že jsme již osvobozeni a on je také osvobozen. Až na zemi zasvitne božská moudrost, uvědomíme si, že cokoliv pomíjivého je zbytečné.

Božskost a Nesmrtelnost jsou uvnitř nás. Nesmrtelnost nám říká, co dělat, a Božskost nám říká, jak to dělat. Nesmrtelnost nám říká, abychom poslouchali příkazy své duše, která je jiskrou Nejvyššího Světla. Říká nám, abychom si vždy uvědomovali Vnitřního kormidelníka. Božskost nám říká, že to dokážeme udělat pomocí sebeukázněného života, skrze zasvěcení se vyšší věci, skrze pročištění své vnější přirozenosti a skrze neutuchající a bezvýhradnou lásku k Bohu.

Spoutání a nevědomost jsou rodiče noci. Nevědomost nám říká, co dělat, a spoutání nám říká, jak to dělat. Nevědomost nám říká, abychom zničili svět, a spoutání nám říká, abychom to udělali hrubostí, surovostí a dalšími nebožskými prostředky.

Duchovní hledající se snaží vejít do nejvnitřnějších zákoutí svého srdce a odtud se pokouší vynést na povrch světlo. Pomocí tohoto světla chce vrůst do dechu toho, co je trvalé. A aby vrostl do dechu trvalého, potřebuje vnitřní moudrost.

V Bhagavadgítě, Písni Nebeské, říká Pán Krišna Ardžunovi, svému božskému nástroji: „Ó Ardžuno, moudrý je člověk, který ovládá smysly.“ Když totiž porazíme své smysly, vstoupíme do říše moudrosti, kde roste skutečnost a plyne Božskost.

Ke vstupu do světa moudrosti potřebujeme neustálou lásku — lásku k pravdě, lásku ke světlu. Teď však máme rádi pomíjivou pravdu, pomíjivé světlo, pomíjivé vlastnictví. Pomíjivé vlastnictví, které teď máme a které opatrujeme, se pravdy nesmírně obává. Pochybuje o pravdě a bojí se Boha. Naše božské vlastnictví, aspirace, však pravdu vzývá a Boha uctívá.

Každý den na vlastní oči vidíme a vlastním srdcem cítíme nestálost člověkem vytvořeného světa. To znamená, že představy, které vytváříme svými myšlenkami, a věci, které jsou výsledkem našich činů, nevydrží. V tomto okamžiku mám myšlenku, za okamžik je pryč. Možná mi přinese výsledek. Tento výsledek také vydrží jen další prchavou vteřinu.

Existuje také něco jiného, čemu říkáme síla vůle: vůle duše, neoblomná vůle duše. Dokážeme-li použít byť jen trochu síly vůle duše, tehdy spatříme, že nejen čin, ale také výsledek je věčnou skutečností. Abychom si rozvinuli sílu vůle duše, musíme vejít do života ducha. Musíme vést sebeukázněný život.

Sebeukázněný život neznamená umrtvení smyslů nebo neustálé sebepopírání. Sebeukázněný život znamená život, který potřebuje světlo a chce být světlem veden, formován a utvářen. Je-li náš život ukázněný, nechováme se jako zvířata. Je-li náš život ukázněný, může v nás růst naše vlastní Božskost. V tu chvíli můžeme říkat a cítit, že realizace Boha neboli sebeobjevení je naším rodným právem. Realizací Boha získáváme moudrost věčné Pravdy.

Není to tak, že jen někteří jsou vybráni realizovat nejvyšší Pravdu. Ne, vůbec ne. Každý člověk je nástrojem Boha, my si toho však musíme začít být vědomi. V této chvíli si to většina lidí neuvědomuje. Když se modlíme, když meditujeme, postupně se stáváme vědomým nástrojem Boha. Jakmile se staneme vědomým nástrojem Boha, v samotném srdci konečného uslyšíme poselství Nekonečného a v každém prchavém dechu ucítíme Dech Věčného.

Myslet na Boha, neustále na Něj meditovat znamená žít v Bohu bezvýhradně. Když neustále, oduševněle a bezvýhradně žijeme v Bohu, Bůh dělá nepodmíněně vše za nás. Nabízí nám Světlo, Mír a Blaženost v nekonečné míře a my vrůstáme do samotné Jeho Podoby.

Poselství trvalé Pravdy, všepřesahující Pravdy, musí být naplněno zde na zemi, neboť Bůh si jako pole svého projevení vybral právě zemi. Věčné Světlo musí být projeveno zde na zemi a my všichni se musíme stát vědomými nástroji Boha. Můžeme jimi být, máme-li vnitřní pláč, a tento vnitřní pláč musí být pláčem dítěte. Když dítě pláče po své matce, matka k němu přiběhne bez ohledu na to, kde je. Dítě může být v obývacím pokoji nebo v kuchyni, ale matka k němu přiběhne. Podobně pokud my máme vnitřní pláč, spontánní pláč po světle a pravdě, Bůh přiběhne, aby nás objal, a ve své nekonečné Štědrosti nám ukáže světlo. V tomto světle porosteme a naplníme Boha. Zatímco budeme naplňovat Boha, naplníme sami sebe.

Naše jediná modlitba k Bohu je:

Veď nás od neskutečného ke Skutečnému.
Veď nás od temnoty ke Světlu.
Veď nás od smrti k Nesmrtelnosti,
ó, Pane Nejvyšší!

Lpění versus nelpění ¹⁴

Lpění a nelpění. Lpění a nelpění.

Od těla získáváme poselství lpění.
Od duše získáváme poselství nelpění.

Tělo je omezené; proto nás chce svazovat a omezovat. Chce svazovat a omezovat naši vnější schopnost a vnitřní možnost.

Duše je ve své možnosti a schopnosti neomezená a nekonečná. Proto nás chce zbavit pout nevědomosti a osvobodit nás z noci spoutání.

Co je to lpění?
Lpění je tanec našeho vnějšího potěšení.

Co je to nelpění?
Nelpění je píseň naší vnitřní radosti.

Lpění tančí
ve vězeňské cele zklamání a zničení.

Nelpění se naplňuje
v paláci Božskosti a Nesmrtelnosti.

Pokud vědomě žiji ve fyzickém, jsem pošetilec. Pokud neustále obdivuji a zbožňuji své fyzické tělo, jsem větší pošetilec. Pokud žiji jen proto, abych uspokojil potřeby své fyzické existence, jsem největší pošetilec.

Vím-li, že existuje něco, čemu se říká duše, jsem moudrý. Stojím-li o to svou duši vidět a cítit, jsem moudřejší. Žiji-li ve své duši a pro svou duši, neustále a oduševněle, bezvýhradně a nepodmíněně, jsem nejmoudřejší.

Jestliže lpíme na těle, okamžitě se stáváme vznětlivými. Jestliže lpíme na vitálnu, velice brzy se stáváme výbušnými. Jestliže lpíme na fyzické mysli, nakonec se stáváme ničivými.

Když jsme ale v těle a nelpíme, vědomě cítíme své aspirující vědomí. Když jsme ve vitálnu a nelpíme, zvětšujeme a rozšiřujeme své aspirující vědomí. Když jsme v mysli a nelpíme, svrchovaně naplňujeme své neomezené vědomí zde na zemi.

Mnoho lidí bohužel mylně cítí, že lpění a oddanost jsou jedno a totéž. Lpění však znamená, že jsme v konečném a lpíme na konečném, zatímco oddanost znamená, že se oddáváme Nekonečnému a jsme osvobozováni Nekonečným.

Nelpění je chápáno nesprávně. Máme pocit, že pokud někdo nelpí, je lhostejný. Duchovní hledající dělají tutéž chybu, když si myslí, že nechceme-li být k někomu připoutáni, musíme mu dávat najevo naprostou lhostejnost, až do bodu úplného zapomnění. To není pravda. Když jsme k někomu lhostejní, nic pro něj neděláme. Nemáme co do činění s jeho radostí nebo smutkem, jeho úspěchem nebo neúspěchem. Jestliže však opravdu nelpíme, oddaně a nezištně pro něj pracujeme a výsledky svých činů dáváme k Nohám Pána Nejvyššího, našeho Vnitřního kormidelníka.

Pokud opravdu neulpíváme, nezáleží nám na tom, je-li výsledkem úspěch nebo neúspěch. Když na výsledcích svých upřímných činů vůbec nelpíme, naše vědomí se okamžitě rozšiřuje. Nestaráme-li se o plody svých činů, Nejvyšší nás může odměnit svým vlastním Způsobem. Pán Krišna řekl: „Máš právo činit, ne však na plody činu.“ Upanišady hlásají: „Čin nelpí na člověku.“

Pracujeme-li oddaně a nezištně, čin nás nesvazuje. Pracujeme-li, aniž bychom se starali o výsledek, není pro nás těžké pracovat pro Boha. To je to pravé nelpění, to je duchovní nelpění. Pokud se zřekneme činu prováděného jen s nadějí na dosažení vytouženého výsledku, můžeme se pustit do božského činu, který je naším nejvyšším cílem. V něm je vždy dokonalost a naplnění.

Materiální svět nepochybně potřebujeme, nemůžeme mu ale dávat veškerou svoji energii. Když ­věnujeme příliš mnoho pozornosti materiálnímu světu a zanedbáváme svět vnitřní, duše uvnitř nás hladoví. Duše musí být vynesena na povrch. Jestliže si myslíme, že věci materiálního světa nám dají trvalé uspokojení, zcela se mýlíme.

Jadžňavalkja, velký indický světec, chtěl strávit podvečer svého života meditací a kontemplací, a proto se rozhodl vzdát se svého pozemského majetku. Zeptal se své ženy Maitréjí, jestli chce jeho bohatství. Odpověděla: „Dá mi tvé bohatství nesmrtelný život? K čemu jsou mi věci, které mě nedokáží učinit nesmrtelnou?“

Své tělo sytíme třikrát denně. Většina z nás si bohužel nenajde čas nasytit svou duši dokonce ani jednou za den. Hledající nekonečné Pravdy musí sytit tělo, aby se mohlo stát dokonalým nástrojem duše. Musí sytit duši, aby mohla tělu nabídnout svou Nekonečnost, Věčnost a Nesmrtelnost. Stane-li se tělo vnímavým, přijme vše, co duše nabízí. Samotné tělo se plně zapojí do života aspirace a zasvěcení. Bude pochodovat vpřed jako nejpokornější sluha duše. Jeho existence bude ztělesňovat slávu a Božskost božské služby a nejvyššího naplnění.

Naplňujeme na zemi Nejvyššího.
On nás uchovává v Nebi svého Srdce.

Božská povinnost a nejvyšší odměna ¹⁵

Bůh myslí na svou Povinnost. Bůh medituje na svou Povinnost.

Člověk miluje svou odměnu. Člověk volá po své odměně.

Povinnost prováděná nepodmíněně činí Boha šťastným, a to je to, co On dělá v každém okamžiku.

Odměna získávaná bez úsilí a neustále činí člověka šťastným, a to je to, co vždy očekává a pro co žije.

Ve své lidské povinnosti myslíme na člověka v člověku. Ve své lidské povinnosti vidíme člověka v člověku. To znamená, že milujeme a myslíme na spoutání v nevědomosti.

Naší božskou povinností je meditovat na Boha v člověku. Naší božskou povinností je vidět Boha v člověku, to znamená milovat Božskost v lidstvu.

Lidská povinnost začíná přinucením a velice často končí zklamáním a odporem.

Božská povinnost začíná vnitřní nutností a končí záplavou extáze.

Lidskou odměnou je prchavá radost od bezvýznamného člověka. Lidskou odměnou je umírající láska od slabé lidské bytosti.

Božskou odměnou je neustálá Radost, trvalá Radost, která plyne od Boha. Božskou odměnou je neustálá Láska, všenaplňující Láska od Boha.

Ve svém neaspirujícím životě plníme povinnosti a cítíme, že povinnost je jen jiným jménem pro práci. Cítíme také, že povinnost je požadavek, zatímco odměna je to nejvytouženější potěšení. V našem aspirujícím životě je povinnost spontánní. Ne, nikdy není povinná. A odměna je posilující radostí nezištné služby. V našem životě realizace je povinnost naší božskou pýchou a odměnou je naše slavná, všepřesahující výška.

Ve svém neaspirujícím životě, a dokonce i ve svém aspirujícím životě vidíme, že povinnost předchází odměně. Nejprve přichází povinnost, pak následuje od-měna. V životě realizace je to obráceně: nejprve odměna, potom povinnost. Jak to? Když dá Bůh někomu plnou realizaci, nabízí mu svou všepřesahující Výšku, své nejvyšší Osvícení. Znamená to, že ho přijal za svůj vybraný nástroj. Samotná skutečnost, že Bůh někoho přijal za svůj vybraný nástroj, ukazuje, že již od Boha získal tu nejvyšší odměnu. Později mu Bůh říká o jeho povinnosti: milovat lidstvo, pracovat pro lidstvo, sloužit Božskosti v lidstvu, odhalit na zemi věčný Soucit Boha a projevit věčný Zájem Boha, tady a teď.

Před mnoha lety se někdo zeptal významného indického vědce P. C. Raye, kolik má dětí. Vytáhl z kapsy dlouhý seznam a začal počítat. Uhádnete, kolik dětí měl? Řekl, že má sedmdesát tři dětí, přestože byl svobodným mládencem v tom nejčistším slova smyslu. Potom svému tazateli řekl: „Podívejte, toto všechno jsou mé děti — sedmdesát tři vynikajících studentů. Jsou to mé pravé děti. Nejsem ženatý, ale považuji je za své vlastní děti. Daly mi příležitost sloužit lidstvu, a to je mou povinností. Tím, že sloužím těmto dětem, plním svou nejvyšší povinnost.“

Každý člověk má schopnost sloužit druhým. Pomáhat nám může jen Bůh, a to On dělá vždy. To, co můžeme dělat, je sloužit Bohu tím, že budeme zde na zemi sloužit druhým. Jako služebník Boha má každý jedinec schopnost sloužit lidstvu. Služba je naší jedinečnou povinností.

Povinnost a odměna patří k sobě z duchovního pohledu jako rub a líc jedné mince. Povinnost je člověk-aspirace a odměna je Bůh-Realizace a Bůh-Osvobození. A zároveň, v odměně je věčná cesta člověka, jeho vždy se překonávající cesta, a v povinnosti je Bůh vždy se přeměňující, vždy se projevující a vždy se naplňující Skutečnost zde na zemi i tam v Nebi.

Když si uvědomíme tuto Pravdu, splníme všechny své povinnosti. Nemůže být žádné větší povinnosti než realizovat Vnitřního kormidelníka. Jeho realizovat, Jemu sloužit, Jeho na zemi projevit — proto jsme spatřili světlo dne.

Poznámka editora

Evropské turné Sri Chinmoy začal 8. listopadu 1970. Během dvaceti šesti dní absolvoval šestnáct přednášek a při této příležitosti založil Sri Chinmoy Centra v Londýně, Glasgowu ve Skotsku a v Dublinu v Irsku. Všechny tyto přednášky jsou uvedeny v tomto svazku.