Odvaha

V jedné Upanišadě se říká, že duši si nemůže podrobit slaboch. V duchovním životě je odvaha naprosto nezbytná. Samotné přijetí duchovního života vyžaduje mimořádnou odvahu. Je to jen božsky odvážná duše, jen božsky inspirovaná duše, která může rychle dosáhnout nejvyšší Cíl.

Tato odvaha není odvahou hrubého povýšeného člověka, který druhého udeří, aby prosadil svou nadřazenost. Je zcela jiná. Tato odvaha je naše neustálé uvědomování si toho, do čeho vstupujeme, čím se stáváme a co projevujeme.

Musíme odvážně skočit do oceánu duchovnosti, je ale nutné vědět, že neskáčeme do moře nejistoty. Nejistota a duchovnost k sobě nepatří. Když mluvíme o odvaze, musíme si uvědomit, že odvaha znamená jistotu. Boha nerealizujeme přemírou horlivosti. Realizujeme Jej pomocí neustálého sebenabízení. Sebenabízení je nanejvýš mocná zbraň, neboť v sebenabízení se nachází odvaha. Když víme, že Bůh patří nám a my patříme Bohu, cítíme, jak v nás na povrch proudí spontánní odvaha.

Bůh a vy jste věčně jedním, jeden naplňující druhého. Máte-li nezdolnou odvahu nebo sílu duše, můžete naplnit Nejvyššího a Nejvyšší může naplnit vás. Toto cítíte silou své vše-dávající, vše-obětující vnitřní odvahy.

Vytrvalost

Obtíže ukazují moc nežádoucích sil. Vytrvalost ukazuje nevyhnutelné vítězství vždy naplňujícího, vždy planoucího světla duše.

Věčnost

Věčnost, Nekonečnost a Nesmrtelnost: všechny tři jdou ruku v ruce. Když na nás zaútočí deprese, zklamání, obavy a úzkost, a nechají nás pocítit, že si nikdy neuvědomíme Boha, že je čas velmi krátký, pak musíme jít okamžitě pro ochranu k Věčnosti. Věčnost musí žít v našem každodenním životě. Můžeme-li každou chvíli cítit, že patříme Věčnosti, tak nás obavy opustí, zklamání nás opustí, všechny negativní myšlenky a představy nás opustí.

Tento pocit Věčnosti by však neměl způsobit, že řekneme: „Ach, můžeme si hovět v potěšeních nečinnosti, protože jsme věční a jednoho dne Boha samozřejmě realizujeme.“ Ne! Musíme se co nejvíc snažit realizovat Boha tady a teď, právě v tomto okamžiku, a zároveň se oddaně a oduševněle nabídnout k Nohám Nejvyššího.

Nejvyšší patří věčnému Nyní. Nejvyšší je stále věčným Nyní. Jeho Věčnost, Jeho Nyní, je teď naše skutečná šance. A tak když nás bude svět chtít stáhnout zpátky, musíme cítit, že nejsme ztraceni.; jsme ve věčném Nyní. Pro aspirujícího, pro duchovní osobu, není Věčnost ničím jiným, než věčným Nyní.

Naděje

Naděje není prázdný pojem. Naděje je skutečnost, která se nám může odhalit a také se odhalí v Boží vybranou Hodinu. Mít naději znamená znát tajemství úspěchu.

Přijetí sám sebe

Každý musí přijmout sám sebe takového, jaký je: napůl nevědomost a napůl poznání. Dokud sami sebe zcela nepřijmeme jako součást nevědomosti i poznání, nemůžeme dosáhnout Cíle. Nejdříve musíme přijmout obojí, temnotu i světlo. Poté musíme dát větší důraz, nekonečně větší důraz na světlo v nás. Jen tak může být přeměněna nevědomá, temná část v nás. Přijmeme-li ale jen část sebe samotných, oddělujíc temnotu od světla, jen něco zakrýváme a klameme sami sebe. Jen doufáme, že temnota zmizí. Toto je ale obrovská chyba. Světlo i temnota by měly být nejprve přijaty jako celek, a jen pak můžeme prostřednictvím naší aspirace věnovat plnou pozornost světlu. A když věnujeme pozornost světlu, světlo se přirozeně rozšíří a temnota zmizí. Tehdy se zcela staneme tím, čím jsme. To, co jsme, je Bůh v podobě projevení, projevení Sebe Samotného.