Siddhárta se stává Buddhou

Návrat na obsah

Dějství I — Kdo je vlastník, ten, kdo život zachraňuje, nebo ten, kdo život bere?

Obsazení

PRINC SIDDHÁRTHA

DEVADATTA, BRATRANEC SIDDHÁRTY

SOUDCE

Akt I, scéna I

(Princ Siddhárta se v rozjímavé náladě prochází zahradou. Znenadání před něj spadne pták.)

SIDDHÁRTA: Ach, ubohý ptáčku! Mé srdce pro tebe krvácí. Kdo to udělal? Kdo tě zranil? Kdo na tebe namířil ten šíp? Ubohý, nevinný ptáku! Počkej, vytáhnu ti ten šíp. (Vyjme šíp.) A teď se tě pokusím vyléčit.

(Vstoupí Devadatta.)

DEVADATTA: Siddhárto, to je můj pták. Jakým právem si bereš mého ptáka? Dej mi ho!

SIDDHÁRTA: Ne, je to můj pták, Devadatto.

DEVADATTA: Tvůj pták! Toho ptáka jsem sestřelil já. Patří mně. Toto je můj šíp. Namířil jsem na toho ptáka a on spadl sem. Je můj, můj. Je to můj majetek. Moje vlastnictví.

SIDDHÁRTA: Devadatto, kdybych tomu ptákovi šíp nevytáhl, už by byl mrtvý.

DEVADATTA: Nejde o to, zda by byl mrtvý nebo živý. Pták je živý a je mým vlastnictvím. Byla to má síla, má zručnost, má schopnost, která stáhla toho ptáka na zem. Ty ho nemůžeš mít. Všichni si tě cení, obdivují tě pro tvé srdce, pro tvou laskavost. Ale teď nech svět, aby ocenil mou schopnost, mou dovednost. Buď spokojený s tím, co máš: lásku. A já budu spokojený s tím, co mám já: sílu. Má síla, mé lučištnické umění si zasluhuje toho ptáka, ne tvá láska.

SIDDHÁRTA: Ó Devadatto, ty máš sílu zabíjet a já mám sílu milovat. Ale protože tohoto ptáka, toho ubohého ptáka, mám já, nedostaneš ho zpět.

DEVADATTA: Siddhárto, mohou být chvíle pro tvou filozofii a jsou lidé, kteří tvé filozofii budou naslouchat. Ale teď není ta chvíle a já nejsem ten, kdo bude naslouchat. Obhajuj si svou filozofii před těmi, kdo chtějí být jako ty. Před těmi, kdo chtějí žít ve světě snů a nemají smysl pro praktičnost. Život musí být praktický. Život potřebuje sílu, život potřebuje energii. Tvůj život je ale životem lenosti a falešné laskavosti. Měl bys být silný. Jsi princ a brzy budeš vládnout svému království. Takový falešný postoj ti v žádném případě nepomůže. To, co jsem dnes udělal já, uděláš miliónkrát. Já chtěl zabít ptáka. Ty budeš jednoho dne zabíjet lidi. Tehdy tvá filozofie dozná změny.

SIDDHÁRTA: Ne, Devadatto, má filozofie zůstane vždy stejná. Má filozofie je filozofií soucitu, a ne filozofií ničení.

DEVADATTA: Ty si měj svou filozofii a mě nech, abych se řídil svou. Mou filozofií je síla. Tvou filozofií je soucit. Budiž. A teď mi dej mého ptáka.

SIDDHÁRTA: Promiň, nedám ti ho.

DEVADATTA: Jsi připraven jít kvůli tomu ptáku k soudu?

SIDDHÁRTA: Ano. Plně připraven.

Akt I, scéna II

(U soudu.)

SOUDCE: Princi, proč si ponecháváš ptáka, který patří někomu jinému? Je pravda, že máš soucit a k tomu ptáku cítíš lásku. Cítíš lásku ke všemu. Ale spravedlnost říká, že ten pták patří Devadattovi. To on ptáka sestřelil. Patří jemu.

SIDDHÁRTA: Ó ctihodný soudce, nevím nic o spravedlnosti, ale mé srdce mi říká, že ten, kdo život zachraňuje, je vlastník. Ne ten, kdo život bere. Mé srdce pro toho ptáka krvácelo, a proto jsem ho zachránil. Jsem připraven za toho ptáka dát svůj život.

DEVADATTA: Siddhárto, ty ale umíš mluvit. Moc dobře víš, že tě nikdo namísto toho ptáka nezabije. Nepředváděj svůj falešný soucit.

SOUDCE: Devadatto, soudcem jsem tu já. Dovol, abych ho vyslechl.

SIDDHÁRTA: Ó pane, cítím, že tento pták patří mně, protože jsem mu zachránil život. Devadatta ho téměř zabil. Prosím řekněte mi, kdo je důležitější. Ten, kdo život zachraňuje, nebo ten, kdo život ničí?

SOUDCE: Souhlasím s tebou, princi. Ten, kdo život zachraňuje, je nekonečně důležitější než ten, kdo život bere. Zachránil jsi život toho ptáka. Proto jsi to ty, kdo má na něj nárok. Pták je tvůj. Ten, kdo zachraňuje život nebo dává nový život, je skutečný vlastník. A ne ten, kdo život bere nebo ho ničí. Dnes jsi pro ptáka nabídl svůj život. Jasně vidím, že přijde den, kdy nabídneš svůj život celému lidstvu. Tvé srdce bude plakat pro záchranu krvácejícího srdce lidstva. Tvé srdce bude plakat pro osvícení neosvícené mysli lidstva. Tvá duše bude plakat pro pozvednutí vědomí lidstva.

DEVADATTA: Siddhárto, dnes zvítězila tvá síla lásky. Ale přijde den, kdy tě porazím svou sílou zničení. Uvidíš, jak síla porazí lásku.

SIDDHÁRTA: Devadatto, mýlíš se. Láska vždy vítězí, protože Láska je Všemocnou Silou.

Dějství II — Princ Siddhárta opouští palác

Obsazení

PRINC SIDDHÁRTA

ČANNA, JEHO VOZATAJ

STARÝ ČLOVĚK

NEMOCNÝ ČLOVĚK

MRTVÝ ČLOVĚK

DUCHOVNÍ ČLOVĚK

Akt I, scéna I

(Čanna, Siddhártův vozataj, veze prince ulicemi města.)

SIDDHÁRTA: Čanno, jsem tak šťastný! Dnes jsem poprvé vyšel z paláce. Konečně cítím opravdovou vůni života. Podívej na to panoráma! Celá moje bytost je v hluboké extázi.

ČANNA: Ó princi, ve tvém štěstí je i mé štěstí. Budu ti vždy k službám.

(Náhle před sebou Siddhárta spatří starého člověka.)

SIDDHÁRTA: Čanno, co je to za člověka? Nemůže ani chodit. Je tak zvláštní — jeho vlasy jsou bílé. Moje vlasy jsou černé, a tvé taky. Všichni v paláci mají černé vlasy. Co se stalo s vlasy toho muže?

ČANNA: Princi, to je starý člověk. Proto je tak slabý. Proto nemůže dobře chodit. Staří lidé mají bílé vlasy. Jednoho dne i ty a já zestárneme.

SIDDHÁRTA: Já? Já zestárnu? To není možné! Cítím se tak bídně, když vidím toho starého člověka. Čanno, nemyslím, že já budu muset zestárnout.

ČANNA: Princi, jak já si přeji, abys nikdy nezestárnul! Ale, bohužel, stáří nemůže nikdo uniknout.

SIDDHÁRTA: Čanno, cítím opravdu tolik lítosti, když vidím toho starce — tak vyhublého a slabého. Pojeďme zpátky do paláce. Doufám, že zítra nebudeme muset žádného starce potkat.

ČANNA: Ach ne, princi. Zítra tě povezu jinudy.

SIDDHÁRTA: Samotné pomyšlení na to, že bych měl jednou zestárnout, mě naplňuje smutkem.

ČANNA: Mě také, princi.

Akt I, scéna II

(Druhý den. Čanna veze Siddhártu v kočáře jinou cestou.)

SIDDHÁRTA: Život za zdmi paláce je opravdu krásný, Čanno. Všechno je tady svěží, okouzlující a oduševnělé.

ČANNA: Jsem šťastný, že ti projížďka dává radost.

SIDDHÁRTA: Uvnitř paláce je samý přepych. Tady venku je samá krása — krása přírody, krása života.

(Znenadání uvidí Siddhárta muže, ležícího na ulici.)

SIDDHÁRTA: Čanno, kdo je ten člověk? Nedokáže ani sedět, jen leží na ulici. Jednou rukou si tiskne hlavu a druhou se drží za břicho. A jeho oči — jsou docela vyhaslé… Sténá a roní hořké slzy. Co se s ním děje? Vypadá to, že se sotva může nadechnout!

ČANNA: Princi, ten člověk je nemocný. Trpí hroznou bolestí v hlavě a v břiše. Možná ho trápí i jiné věci. Princi, každý čas od času onemocní.

SIDDHÁRTA: Ne! Já jsem nikdy nebyl nemocný. Pohled na toho muže mě tak rmoutí. Nemůžu mu nějak pomoct?

ČANNA: Ne, princi, nemůžeš mu nijak pomoct. Jen lékař mu dokáže pomoct. Jsem si jistý, že ho nějací jeho přátelé brzy vezmou k lékaři. Princi, měli bychom odsud odjet. Stejně jako včera, i dnes je tvá radost ta tam. Svět je plný utrpení.

SIDDHÁRTA: Tak je to tedy… Vůbec jsem o tom nevěděl… Zítra musíme jet jinudy a objet celé království.

ČANNA: Jistě. Zítra pojedeme jinými ulicemi.

Akt I, scéna III

(Příštího dne. Siddhárta a Čanna jedou v kočáře. Čanna vybral jinou cestu.)

SIDDHÁRTA: Nádhera, nádhera! Dnes vidím a cítím skutečnou krásu na zemi. Ujeli jsme pořádný kus cesty. A projíždíme tolika krásnými místy!

(Náhle Siddhárta uvidí několik lidí, kteří nesou na ramenou jakéhosi muže. Po tvářích jim tečou slzy.)

SIDDHÁRTA: Čanno, co je s tím mužem? Proč ho musí ostatní nést? A proč přitom pláčou?

ČANNA: Ach… ten člověk je mrtvý.

SIDDHÁRTA: Mrtvý? Co tím myslíš?

ČANNA: Není v něm žádný život, princi. Jeho hra na zemi skončila. Každý musí jednoho dne umřít. Každý jednou odejde z tohoto světa. Každý musí vytrpět smrt.

SIDDHÁRTA: Ale já ne! Já nechci umřít. A má milovaná žena, i ona musí umřít? A můj syn, můj nejdražší Ráhul, on také musí umřít? Ne, to není možné. Nedokázal bych unést takovou ztrátu.

ČANNA: Princi, každý, kdo žije na zemi, musí nakonec zemřít. Nikdo nemůže žít věčně.

SIDDHÁRTA: Čanno, tomu nemůžu věřit. Nechci tomu věřit… Musím překonat smrt, nejen sám pro sebe — pro každého. Čanno, řekni mi prosím, je něco silnějšího, ničivějšího než smrt?

ČANNA: Ne, princi. Není nic mocnějšího a ničivějšího než smrt. Smrt přemůže každého. My všichni jsme otroky smrti.

SIDDHÁRTA: Já ne!

ČANNA: Všichni jsme smrti vydáni na milost.

SIDDHÁRTA: Já ne! Čanno, teď, když jsem viděl starého člověka, nemocného člověka a mrtvého člověka, myslím, že jsem viděl všechno špatné, co mi svět může ukázat. Ale něco ve mně mi říká, že je ještě něco, co jsem neviděl. Chci jet zítra znovu.

ČANNA: Chceš-li zítra znovu vyjet z paláce, velmi rád tě povezu, ó princi.

Akt I, scéna IV

(Příští den. Siddhárta a Čanna jsou v kočáře a projíždějí ulicemi.)

SIDDHÁRTA: Čanno, dojeli jsme daleko. Dnes je všechno v pořádku. Nemusel jsem potkat ani starého člověka, ani nemocného, ani mrtvého. Dnes se budu jenom radovat z krásy přírody, skvostů přírody, její lásky, jejího srdce a její duše.

(Vtom spatří Siddhárta někoho, jak medituje pod stromem.)

SIDDHÁRTA: Kdo je ten člověk, Čanno? Co to dělá pod tím stromem? Proč má zavřené oči? A co dělá s tou šňůrou korálů?

ČANNA: Princi, zodpovím ti tvé otázky jednu po druhé. Kdo je to? To je duchovní člověk. Co dělá u paty toho stromu? Modlí se a medituje. Proč má zavřené oči? Myslí si, že jeho modlitby budou upřímnější a jeho meditace hlubší, když bude mít oči zavřené. A co dělá se šňůrou korálů? Opakuje Boží jméno a počítá si přitom na korálích.

SIDDHÁRTA: Věřím všemu, co říkáš — ale co tím získá, když vede takový život?

ČANNA: Získá nekonečný mír a nekonečnou radost.

SIDDHÁRTA: Nekonečný mír? Nekonečnou radost? Musím jít a promluvit s ním. Čanno, pojď se mnou. Musíme si s tím zvláštním člověkem promluvit.

ČANNA: To je dobrý nápad, princi.

(Vystoupí z kočáru a přiblíží se k meditujícímu muži.)

SIDDHÁRTA: Můžu vědět, jak se jmenuješ? A jaké je tvé povolání? (Meditující muž neodpovídá.) Víš, že já jsem princ Siddhárta? Mému otci patří tohle království; on je jeho Pánem. A ty přehlížíš jeho syna! Můžu s tebou udělat, co chci. Proboha, neplýtvej mým vzácným časem!

(Meditující muž neodpovídá.)

ČANNA: Princi, odpusť mi. Musím ti něco říct. To je duchovní člověk. On se modlí k Bohu, medituje na Boha. Neměli bychom ho rušit. Kdo ví, co se děje uvnitř něj? Možná právě vnitřně rozmlouvá s Bohem. Možná mu Bůh právě říká, jak může dosáhnout nekonečného míru a blaženosti.

SIDDHÁRTA: Právě to potřebuji! Potřebuji nekonečný mír a nekonečnou blaženost, Čanno. Myslíš, že někdy můžu získat takový mír a blaženost?

ČANNA: Proč ne? Proč ne, princi? Jsem si jist, že když se budeš modlit a meditovat jako tento duchovní člověk, najdeš nekonečný mír a nekonečnou blaženost.

SIDDHÁRTA: Čanno, od zítřka pro mě tedy začíná nový život. Budu se modlit a meditovat, ve dne v noci. Můj nynější život přepychu pro mě skončil. Přijmu život chudoby. Obejmu život odříkání. A učiním konec utrpení v tomto světě. Vím, že kořenem všeho utrpení je nevědomost. Já vyvrátím ten obrovský strom nevědomosti, Čanno — naprosto jej zničím. První den jsem viděl starého člověka; druhý den nemocného; třetí den jsem uviděl mrtvého. Dnes, čtvrtého dne, vidím člověka duchovního. Buď zítra, nebo v blízké budoucnosti, anebo ve vzdálené budoucnosti uvidím jiného člověka — člověka, který má nekonečné světlo, nekonečný mír a nekonečnou blaženost. Můj život je bezvýznamný a zbytečný bez světla Věčnosti, míru Nekonečnosti a blaženosti Nesmrtelnosti. To lidské ve mně dnes dohrálo svou roli, Čanno. Tento život potěšení už není pro mě. Zítra začne hrát svou roli to božské ve mně. Od této chvíle je pro mě jen život univerzálního míru a všepřesahující blaženosti.

Dějství III — Siddhárta se stává Buddhou

Obsazení

SIDDHÁRTA (POZDĚJI BUDDHA)

SUDŽATA, ZBOŽNÁ DÍVKA

PRVNÍ ASKETA

DRUHÝ ASKETA

TŘETÍ ASKETA

ČTVRTÝ ASKETA

PÁTÝ ASKETA

Akt I, scéna I

(Siddhárta sedí pod stromem ve vysoké meditaci. Vstoupí pět asketů.)

PRVNÍ ASKETA: Ó, Siddhárta! Siddhárta! Podívejte na Siddhártu!

DRUHÝ ASKETA: Jsem si jistý, že brzy dosáhne poznání té nejvyšší Pravdy.

TŘETÍ ASKETA: Určitě.

ČTVRTÝ ASKETA: I my pláčeme po realizaci. Modlíme se k Bohu a ve svém vnitřním životě se snažíme, jak jen dokážeme. Poznání Boha je pro nás ale stále ještě daleko. Jsem rád, že alespoň jeden člověk Boha realizuje.

PÁTÝ ASKETA: Alespoň Siddhárta dosáhne nejvyšší Pravdy. Nezáleží na tom, kdo dosáhne Pravdy jako první. Chci jen, aby se lidé vysvobodili z nevědomosti.

PRVNÍ ASKETA: Nerušme ho. Je v hluboké meditaci, v transu. Nerušme ubohého Siddhártu. Ať mu Bůh požehná. Vůbec nic nejí. Pije jen vodu. Je tak slabý, tak zesláblý. Ubožák! Takový tvrdý, odříkavý život! Jsem si jist, že mu Bůh dá brzy osvícení.

DRUHÝ ASKETA: Mohl si užívat všech radovánek světa. Byl princem a ve všech ohledech mohl žít život potěšení.

TŘETÍ ASKETA: On ví, že život potěšení mu nemůže přinést trvalé uspokojení.

ČTVRTÝ ASKETA: Nicméně překonat vitální pohnutky, vitální potěšení, je velmi obtížné.

PÁTÝ ASKETA: Bůh má se Siddhártovým životem v plánu něco zvláštního. Vidím to úplně zřetelně.

(Vchází Sudžata, uklání se před Siddhártou a pokládá před něj misku sladkostí. Siddhárta otevře oči a přijímá její jídlo.)

SUDŽATA: Ó Mudrci, jsem ti tak vděčná, že sis vzal mé jídlo. Celé dny jsi nic nejedl. Tvé tělo tolik zesláblo, je tak hubené. Budu ti teď nosit jídlo pravidelně. Ty se modli k Bohu. Já ti budu sloužit. Jsem tak ráda, tak vděčná, že budeš přijímat mou oddanou službu.

SIDDHÁRTA: Pochopil jsem, že hladovění není správné. Cesta krajnosti není tou správnou cestou. Střední cesta je zdaleka nejlepší. Aby člověk dosáhl nejvyšší Pravdy, nemusí přestat jíst. Musí jíst rozumné množství jídla. Musí jíst tolik, kolik je zapotřebí pro zdraví, pro udržení zdravého těla. Zároveň však nesmí být nenasytný. Až realizuji nejvyšší Pravdu, mou cestou bude střední cesta.

PRVNÍ ASKETA: Hanba, hanba! Podívejte se na Siddhártu! On jí!

Druhý asketa: Podívejte se, kdo mu dává jídlo! Taková krásná dívka!

TŘETÍ ASKETA: No, co můžete čekat? Jak dlouho dokáže člověk ovládat svůj vitální život?

ČTVRTÝ ASKETA: Běda, Siddhárta upadl.

PÁTÝ ASKETA: Nezaslouží si náš obdiv a uznání. Vzal si sladkosti od takové krásné dívky. Slouží svým smyslům a sytí své tělo. Vidíte, život potěšení je tady. Žena stačí k tomu, aby zničila aspiraci muže bez ohledu na to, jak je upřímný, jak je oddaný. Jedna krásná žena stačí k tomu, aby svedla z cesty Pravdy dokonce i takového velkého aspiranta. Pojďme.

PRVNÍ ASKETA: Koho vinit? Dívku, nebo Siddhártu?

DRUHÝ ASKETA: Já dávám vinu té dívce. Zničila Siddhártovu aspiraci.

TŘETÍ ASKETA: Já viním Siddhártu. Kdo po něm chtěl, aby byl tak slabý? Kdyby měl pevnou vůli, mohl ji odmítnout.

ČTVRTÝ ASKETA: Popravdě… Musíme pamatovat na to, že porazit špatné sklony vitálna je obtížný úkol.

PÁTÝ ASKETA: Právě tak je těžké modlit se k Bohu, meditovat na Pravdu.

ČTVRTÝ ASKETA: Protože se však snažil realizovat to Nejvyšší, měl vydržet.

PÁTÝ ASKETA: Je mi ho líto. Zároveň mám pocit, že nám teď nemůže pomoct. Myslel jsem si, že jakmile získá své vlastní osvícení, osvítí i nás.

TŘETÍ ASKETA: Myslel jsem si totéž. Teď je to ale nemožné. Odejděme, odejděme. Siddhárta selhal, Siddhárta upadl.

(Asketové odcházejí.)

(Sudžata zatím celou dobu krmí Siddhártu a projevuje mu svou láskyplnou, oduševnělou vděčnost. Z očí jí tečou slzy vděčnosti.)

SIDDHÁRTA: Sudžato, nevšímej si jich. Jsou to nevědomí lidé. Od nevědomých lidí můžeme čekat jen nevědomost. Přišla jsi mě nasytit a já jsem ti vděčný. Navždy ciť mou radost a mé požehnání.

SUDŽATA: Ó Mudrci, nevšímám si těch asketů. Jsou to hlupáci. Nevidí tvou nejvyšší upřímnost. Nevidí tvůj spalující pláč po Pravdě, po Bohu. Bude jim trvat tisíce let, než realizují Boha, jasně však vidím, že ty dosáhneš svého cíle velmi brzy. Vidím, že den tvé realizace se rychle blíží.

SIDDHÁRTA: Přišli a odešli. Něco uvnitř mě viděli, a proto chtěli zůstat. Když ale uviděli, jak si od tebe beru jídlo, odešli. Odešli jen proto, že jejich mysl je stále ještě nečistá; jen proto, že jejich vitálno potřebuje větší pročištění; jen proto, že nedokázali sjednotit svůj život s mým aspirujícím a tvým oddaným vědomím. Tvá oddanost poznala a cítila hloubku mé aspirace. A má aspirace cítila hloubku tvé oddanosti. Sudžato, žehnám ti celým svým srdcem a duší. Usednu tady, tady u paty stromu Bódhi. Tady dosáhnu poznání Pravdy. Už se z tohoto místa nepohnu. I když budu trpět zimou nebo hladem nebo žízní nebo čímkoli jiným, nepohnu se odtud. Tady na tomto místě musí dojít k mému osvícení a zde ukončím utrpení.

(Sudžata se Siddhártovi ukloní a odejde. Siddhárta zpívá:)

/Hihāsane shushyatu me sharirām Twagasthi māngsam pralayancha jātu Aprāpya bodhing vahukalpa durlabhām Naivāsanāt kayamatah chāilishye/

[Tady na tomto místě nechť mé tělo zchřadne; kůže, kosti a svaly mohou být zničeny. Dokud nezískám nejvyšší Moudrost, dosažitelnou jen s obtížemi za nesčíslné věky, z tohoto místa se nepohnu.]

(Siddhárta medituje. Má vize života. Život potěšení, vitální pohnutky, sexuální síly — to vše se do něj snaží vstoupit.)

SIDDHÁRTA: Ach, snaží se do mě vstoupit tyto nižší vitální pohnutky. Ne, to nedovolím. Mám svou vnitřní sílu, nezdolnou sílu. Budu proti nim bojovat.

(Siddhárta medituje s nesmírným odhodláním. Náhle celou jeho bytost zaplaví světlo. Začíná zpívat:)

Mé srdce už nebude více lkát a truchlit. Mé dny a noci se rozpouští v Božím Světle. Nad lopocením života je má duše — Pták Ohně v Nekonečnu se vznáší.

Poznal jsem Jediného a Jeho tajnou Hru a prošel za moře Snu nevědomosti. Sladěn s Ním, hraji si a zpívám. Mé je zlaté Oko Nejvyššího.

Hluboce opojený Nesmrtelností jsem kořenem a větvemi překypující nesmírnosti. Svou Podobu jsem poznal a ve skutečnost proměnil: Nejvyšší a já jedno jsme – vše přetrváme.

(Siddhártovo tělo znenadání začne vyzařovat zlaté světlo a stává se z něj Osvícený, Buddha.)

BUDDHA: Prohlédl jsem. Konečně znám Pravdu! Znám cestu. Znám cestu, jak ukončit smutek, jak vykořenit strom utrpení. Ode dneška budu lidstvu sloužit svým vnitřním světlem. Viděl jsem Pravdu, a této pravdy dosáhne každá lidská bytost na zemi. Moje pravda je pro všechny. Má láska je pro všechny. Má realizace je pro všechny. Já jsem pro všechny. Tento můj život, tento můj oddaný život, je k službám lidstvu. Teď, když mám v sobě Transcendentální Světlo, půjdu do světa učit ostatní.

(Buddha odchází.)

Akt I, scéna II

(Pět asketů medituje. Vstoupí Buddha.)

BUDDHA: Přišel jsem do Benáresu, na ono posvátné místo. (Uvidí pět asketů.) Á…! Tady je těch pět asketů, kteří za mnou přišli a opustili mě.

PRVNÍ ASKETA: Podívejte, zase je tu Siddhárta.

DRUHÝ ASKETA: Ale tentokrát nás nemůže oklamat.

TŘETÍ ASKETA: To tedy ne. Už nás nemůže oklamat.

ČTVRTÝ ASKETA: Ale podívejte se na něj. Vypadá jinak.

PRVNÍ ASKETA: No, zdá se mi, že v něm vidím nějaké světlo.

TŘETÍ ASKETA: Celá jeho tvář září.

ČTVRTÝ ASKETA: Jeho tvář? Celé jeho tělo září!

PÁTÝ ASKETA: Je osvícen, zcela osvícen!

(Buddha se k nim přiblíží. Jeden po druhém se dotknou Buddhových nohou. Buddha jim žehná se svým soucitným úsměvem.)

DRUHÝ ASKETA: Siddhárto, ty už nejsi Siddhártou.

TŘETÍ ASKETA: Jsi Osvícený.

PRVNÍ ASKETA: Ó Buddho, plaveme v moři tvého světla.

ČTVRTÝ ASKETA: Ó Buddho, jsme tvými prvními žáky.

Všichni společně: Námi začíná cesta tvého projevení. Námi začíná projevení tvé mise.

(Buddha se na ně usměje úsměvem soucitu, radosti a hrdosti.)

BUDDHA: Máte můj soucit. Máte mé světlo. Máte mou blaženost, mé děti, mé sladké děti.

Dějství IV — Otče, dej mi prosím

Otče, dej mi prosím (obsazení)

BUDDHA

BUDDHOVI ŽÁCI

RÁHUL, BUDDHŮV SYN

Akt I, scéna I

(Buddha se svými žáky. Vchází Ráhul, jeho syn. Všichni žáci jsou rádi, že vidí Buddhova mladého syna.)

RÁHUL: Otče?

BUDDHA: Ano, můj synu?

RÁHUL: Matka říká, že jsi dal radost stovkám lidí. I já bych teď od tebe chtěl radost.

BUDDHA: Pověz mi, synu, jakou radost bys ode mě chtěl?

RÁHUL: Chci svůj podíl tvého bohatství, tvého majetku. Díky tvému majetku už zbohatlo tolik lidí. Teď chci být bohatý i já.

BUDDHA: Můj synku, mé bohatství je trochu jiné. Já nemám žádné peníze. Nemám žádný majetek. Mám jen vnitřní bohatství — Mír, Světlo a Blaženost.

RÁHUL: Já vím, otče, matka mi o tvém bohatství vyprávěla. Máš nekonečný Mír, nekonečnou Lásku, nekonečnou Radost, nekonečnou Blaženost. Já chci svůj podíl. Jsem tvůj syn. Chci následovat tvou cestu.

BUDDHA: Ale vždyť jsi dítě, jsi ještě malý chlapec. Jak bys teď mohl vstoupit na duchovní cestu?

RÁHUL: Co je na tom špatného, otče? Copak je tvoje duchovnost jen pro dospělé, a ne pro děti? Je ta Pravda, kterou jsi poznal, jenom pro staré? Není snad Pravda pro každého? Není snad Bůh pro každého, otče?

BUDDHA: Výborně, mé dítě, výborně, můj synu! Přijímám svou porážku. Pravda je pro všechny. A ty můžeš sdílet mou Lásku, můj Mír a mé Světlo, tak jako je sdílejí ostatní. Rozdělím se s tebou o svou Radost, o svůj Mír, o své Osvícení.

RÁHUL: Otče, přijal jsi mě za svého žáka?

BUDDHA: Ano, přijal jsem tě celým svým srdcem a celou svou duší, můj synu.

RÁHUL: Pak musíš přijmout ještě někoho. Je tu ještě jeden hledající, kterého musíš přijmout jako svého žáka.

BUDDHA: Kdo je to? Koho musím přijmout, synku?

RÁHUL: Mou matku. Má matka se chce stát tvým žákem.

BUDDHA: (chvíli mlčí) Můj synu, nepřijímám ženy za žáky, za své opravdové žáky.

RÁHUL: Proč ne, otče? Copak ženy nemůžou realizovat nejvyšší Pravdu? Máš veliké srdce. Každý říká, že Buddhovo srdce je široké jako nekonečný oceán. Jestli je tvé srdce tak veliké, jak můžeš ženám upírat Pravdu, kterou jsi poznal? Otče, to není spravedlivé. Musíš matku přijmout. A jakmile ji přijmeš, musíš přijmout všechny ženy.

BUDDHA: Můj synu, jsem na tebe opravdu hrdý. Jsi ještě dítě, neviděl jsi ani jedenáct jar, ale tvá vnitřní moudrost je hluboká. Můj synu, tvé pochopení Pravdy mě naplnilo velikou radostí a pýchou. Celý svět mi naslouchá. Mám stovky žáků, kteří mě oddaně poslouchají. Já poslechnu tebe s pýchou svého srdce a s radostí své duše. Běž a pověz své matce, že jsem i ji přijal za svého opravdového žáka. Dnes vás oba přijímám do šanghy, svého duchovního společenství.

Dějství V — Buddha žádá pár hořčičných semínek

Obsazení

BUDDHA

KRIŠNA GAUTAMÍ, ŽAČKA

PANÍ

MUŽ

DÍVKA

Akt I, scéna I

(Buddha je v hluboké meditaci, oči dokořán otevřené. Vchází Krišna Gautamí, v náručí nese mrtvé dítě. Pokládá dítě k Buddhovým nohám.)

GAUTAMÍ: Ó Mudrci, ó Mistře, ó Pane, ó Světlo světa, prosím, vrať mému synovi život. Je to mé jediné dítě.

BUDDHA: Gautamí, neplač, nevzlykej. Udělej to, co ti teď řeknu.

GAUTAMÍ: Ó Mistře, udělám okamžitě, cokoli budeš chtít. Jen vrať život mému dítěti.

BUDDHA: Gautamí, přeji si, abys mi přinesla pár hořčičných semínek. Musíš je však dostat od rodiny, kterou dosud nenavštívila smrt.

GAUTAMÍ: Ach Mistře, to je snadné. Půjdu a semínka ti přinesu. Vyléčíš pak mého syna?

BUDDHA: Ano, Gautamí, přineseš-li mi hořčičná semínka z domu, kam dosud nepřišla smrt, budu jej moci vyléčit.

Akt I, scéna II

(Gautamí chodí ode dveří ke dveřím.)

GAUTAMÍ: Ach matko, prosím, dejte mi pár hořčičných semínek. Mé jediné dítě zemřelo a Buddha mi řekl, že pokud mu přinesu pár semínek hořčice, vrátí mému dítěti život.

PANÍ: Nebojte se. Přinesu vám je.

GAUTAMÍ: Ctěná paní, počkejte prosím. Řekněte mi nejprve, jestli ve vaší rodině někdo zemřel.

PANÍ: Kdy?

GAUTAMÍ: Kdykoli.

PANÍ: Vloni jsem ztratila manžela. (Rozpláče se.)

GAUTAMÍ: Pak si od vás nemůžu semínka vzít.

(Gautamí hořce pláče a jde k dalšímu domu. Dveře otevře muž.)

GAUTAMÍ: Můj pane, prosím, dejte mi několik hořčičných semínek. Nutně je potřebuji.

MUŽ: Jistě, dám vám je. Hned je přinesu.

GAUTAMÍ: Ještě předtím mi ale prosím povězte, zemřel někdo ve vaší rodině?

MUŽ: Je to sotva týden, co mě opustila má žena, má milovaná žena.

GAUTAMÍ: Ach, pak si tedy nemůžu semínka vzít.

(Gautamí se znovu rozpláče a jde k jinému domu. Otevře mladá dívka.)

GAUTAMÍ: Mé dítě, jsi tak krásné. Prosím, přines mi pár hořčičných semínek. Běž prosím a požádej matku, aby mi dala trochu semínek.

DÍVKA: Vím, kde je matka má. Přinesu vám je.

GAUTAMÍ: Řekni mi prosím, co dělá tvůj otec?

DÍVKA: Můj otec? (Začne plakat.) Můj otec je v Nebi. Před dvěma měsíci náhle zemřel.

GAUTAMÍ: Mé dítě, nemůžu si tvá semínka vzít.

Akt I, scéna III

(Gautamí se vrací k Buddhovi.)

GAUTAMÍ: Ó Mistře, byla jsem na tolika místech. Každá rodina někoho ztratila. Zdá se, že neexistuje rodina, kterou by nepostihla smrt.

BUDDHA: Gautamí, máš pravdu. Žádná rodina na zemi nemůže říci, že ji nikdy nenavštívila smrt. Ty trpíš, a právě tak trpí mnoho, mnoho dalších. Mnozí trpěli a mnozí trpět budou. Nejen mnozí, Gautamí — všichni. Každý musí okusit utrpení smrti. Přišli jsme ze Světla a do Světla se vrátíme.

GAUTAMÍ: Ale Otče, bylo to mé jediné dítě. Kde najdu útěchu? Kdo mě utěší?

BUDDHA: Kdo tě utěší, Gautamí? Já ti dám útěchu.

GAUTAMÍ: Dej mi prosím útěchu, Otče. Ty jediný to dokážeš.

BUDDHA: Gautamí, dokud bude existovat život, bude existovat také smrt. Po zrození musí vždy přijít smrt, a po smrti přijde zrození. Gautamí, prozradím ti teď příčinu utrpení. Ztratila jsi své jediné dítě. Tvůj život je zaplaven žalem. Příčinou tvého zármutku však není smrt. Příčinou zármutku je touha. V den, kdy překonáš touhu, překonáš i zármutek. Modli se a medituj. Překonáš touhu a v té chvíli uvidíš, že Světlo a Blaženost se staly tvými stálými přáteli.

GAUTAMÍ: Ó Mudrci, ty jsi můj Mistr. Dnes jsem tě poznala. Nemám na zemi nikoho, nikoho. Nemám manžela, nemám dítě — nemám nikoho než tebe. Ty jsi pro mě Vším. Dal jsi mi útěchu. Co od tebe potřebuji nyní, je vnitřní osvícení. Nepodmíněně a celým svým srdcem ti zasvětím celý svůj život. Svou zasvěcenou službou tobě, Mistře, dosáhnu svého osvícení.

BUDDHA: Gautamí, máš pravdu, naprostou pravdu. Mé dítě, tvému životu je souzeno vstoupit do říše věčné Blaženosti. Medituj na Boha. Medituj na Pravdu. Dosáhneš Míru, Radosti a Blaženosti.

Dějství VI — Místo setkání bytí a nebytí

Obsazení

KRÁL PRAŠENDŽIT

KŠEMA, DŮLEŽITÝ ŽÁK

BUDDHA

Akt I, scéna I

(Král Prašendžit a Kšema.)

PRAŠENDŽIT: Kšemo, jsi velkým žákem Buddhy. On je pyšný na tvou moudrost a já jsem ohromený tvým duchovním vhledem. Jsi už několik dní v mém paláci a dal jsi všem členům mé královské rodiny mnoho moudrosti. Jsem ti nesmírně vděčný.

KŠEMA: Ó králi, jsem tak rád, že můžu sloužit svému Pánu Buddhovi uvnitř vaší královské rodiny.

PRAŠENDŽIT: Kšemo, pověz mi několika slovy o Buddhově filozofii. Musíš mi odpustit, ale nemám mnoho času. Mé vladařské povinnosti mě doslova ničí. Jsem zavalený prací, ale Buddhova filozofie mě hluboce zajímá. Řekni mi o ní pár slov.

KŠEMA: Vaše Výsosti, Buddhovo učení je velmi prosté. Dává nám poselství odříkání. Dává nám poselství soucitu. Právě pomocí odříkání a soucitu může člověk vstoupit do Nirvány.

PRAŠENDŽIT: Řekni mi ještě jednu věc, Kšemo.

KŠEMA: Ano?

PRAŠENDŽIT: Proč Buddha nemluví o duši? My hinduisté věříme v existenci duše. Nic není možné vykonat bez duše.

KŠEMA: Je pravda, že nemluví o duši, ale mluví o vnitřním Světle. Co jiného je vnitřní Světlo, ne-li duše? Nepoužívá výraz duše, ale to, o čem mluví jako o vnitřním Světle, není nic jiného než duše.

PRAŠENDŽIT: Nepoužívá ani výraz Bůh. My hinduisté věříme v Boha.

KŠEMA: Pravda, nepoužívá výraz Bůh. Používá ale výraz Pravda. Co je Pravda? Pravda je Bůh. Bůh je Pravda. V okamžiku, kdy si uvědomíte Nejvyšší Pravdu, uvědomíte si Boha Nekonečného.

PRAŠENDŽIT: Mám pocit, že Buddha neříká nic o životě po smrti nebo o životě po Nirváně.

KŠEMA: To je pravda, Buddha nemluví o životě po smrti ani o životě po Nirváně, ale řekl nám, proč smrt existuje, a pověděl nám také něco o Nirváně. Dal nám poselství míru. Smrt existuje tam, kde není mír. Máte-li mír, není žádné smrti. Pokud jde o život po Nirváně, musíme si uvědomit, co je Nirvána. Nirvána je nekonečná Blaženost. Může něco následovat po nekonečné Blaženosti?

PRAŠENDŽIT: Nerozumím tvé filozofii, Kšemo.

KŠEMA: Dovolte, abych vám to vysvětlil. Je z vašeho paláce vidět Ganga?

PRAŠENDŽIT: Ano.

KŠEMA: Vidíte tedy písek na břehu Gangy. Pošlete teď kohokoli ze svého království, aby spočítal zrnka písku. Anebo pošlete někoho, aby zvážil oceán. Dokáže to někdo z vašeho království, vaše Výsosti?

PRAŠENDŽIT: Je mi líto, nemyslím, že by někdo dokázal spočítat zrnka písku na břehu nebo zvážit oceán.

KŠEMA: Máte pravdu. Nikdo nedokáže spočítat zrnka písku na břehu Gangy ani zvážit vodu v oceánu. S Nirvánou je to podobné. Když do ní vstoupíte, Blaženost v ní je nekonečná. Není možné ji změřit, zvážit nebo spočítat. Je nepostižitelná. Je nade vše chápání. V této nejvyšší říši Blaženosti se potkává bytí s nebytím. Nebytí a bytí jsou zde neoddělitelné, nepopsatelné.

Dějství VII — Tady a nikde jinde

Obsazení

BUDDHA

NĚKOLIK ŽÁKŮ

ANGULIMAL, LOUPEŽNÍK

KRÁL PRAŠENDŽIT

KRÁL UDAJAN Z KAUŠAMBI

MAGANDIJA, JEHO ŽENA

KOMORNÍK

ÁNANDA, BUDDHŮV NEJMILEJŠÍ ŽÁK

Akt I, scéna I

(Buddha se svými žáky. Jeden z žáků vstane.)

ŽÁK: Ó Pane, chtěl bych šířit vaše učení.

BUDDHA: To jistě smíš. Rád bych ti ale nejprve dal několik otázek. Jsem si jistý, že na ně dokážeš odpovědět.

ŽÁK: Z vaší milosti na ně dokážu odpovědět.

BUDDHA: Pověz mi, když tě někdo bude pomlouvat, co uděláš?

ŽÁK: Můj Pane, zůstanu zticha.

BUDDHA: Řekni mi, když tě udeří, co uděláš?

ŽÁK: Nepozvednu ruku. Budu mlčet.

BUDDHA: Bude-li tě chtít zabít, co uděláš?

ŽÁK: Budu mlčet. Vím, že smrt je nevyhnutelná. Každý musí zemřít. I já budu muset jednoho dne zemřít. Nebudu smrt vzývat, ale nebudu se jí ani vyhýbat.

BUDDHA: Tvé odpovědi mě velmi potěšily. Můžeš šířit mou filozofii. Máš má požehnání. (Ke všem žákům.) Chtěl bych se dnes projít v lese. Chcete-li, můžete jít se mnou.

(Všichni žáci Buddhu dychtivě následují.)

Akt I, scéna II

(Buddha a jeho žáci jsou v lese. Znenadání se objeví loupežník Angulimal.)

ANGULIMAL: Stát! Stát!

BUDDHA: Já už stojím. To ty ses ještě nezastavil. Zabil jsi stovky lidí. Na krku nosíš věnec z uřezaných palců. Já jsem se už zastavil. Stojím navždy pevně v nekonečném Vědomí. Ty však stále bloudíš ve světě vitálních tužeb a snažíš se zničit svět. To ty ses ještě nezastavil. Pokud jde o mě, já jsem již ponořen do nehybného ticha Nepostižitelného.

(Angulimal vytáhne nůž a chce Buddhu bodnout, přemůže jej však Buddhovo Světlo. Padne k Buddhovým nohám.)

ANGULIMAL: Ó Buddho, odpusť mi. Odpusť mi mou nevědomost. Odpusť mi to, co jsem udělal světu a co jsem teď chtěl udělat tobě.

BUDDHA: Odpustil jsem ti. Odpustil jsem ti tvou minulost, odpustil jsem ti tvou přítomnost.

ANGULIMAL: Je-li pravda, že jsi mi odpustil mou minulost i mou přítomnost, pak si přeji, abys to dokázal.

BUDDHA: Jak chceš, abych to dokázal?

ANGULIMAL: Přijmi mě za svého žáka. Jestli mě přijmeš za svého žáka, pak uvěřím, že jsi mi doopravdy odpustil, ó Pane.

BUDDHA: Jsi mým žákem, Angulimale. Přijímám tě.

Akt I, scéna III

(Buddha se svými žáky. Vejde král Prašendžit.)

PRAŠENDŽIT: Mistře, tolik mě mrzí, že jsem k tobě tak dlouho nemohl přijít. Mé tělo zůstává v paláci, ale mé srdce přebývá u tebe.

BUDDHA: Ano, můj synu, já vím. Tvé srdce zasvěcení a aspirace je tady, ale tvého těla je zapotřebí ve tvém království.

PRAŠENDŽIT: Svět je tak zkažený, Mistře. Tvůj sen se ale jednoho dne naplní a pak tento svět přestane trpět. Jednou svět přijde na to, že příčinou utrpení je touha. Teď se lidé pořád hádají, bojují mezi sebou a navzájem se zabíjejí. Mám pro tebe smutnou zprávu: zrovna minulý týden ubodal Angulimal, ten loupežník, k smrti jednoho člena královské rodiny. Jsem si jistý, že jsi o něm slyšel. Uříznul mému příbuznému palec a teď ho nosí na krku. Mé stráže se ho snaží chytit, kde můžou. Toho zločince ale nikdo nechytí. Je to pro mě tak smutná zpráva. Mistře, modlím se k tobě, abys pro mého příbuzného něco ve vnitřním světě udělal.

BUDDHA: Určitě pro něj něco udělám.

PRAŠENDŽIT: Jsem si jistý, Mistře, že jednoho dne tvé Světlo a Soucit promění i takového vraha, jako je Angulimal.

(Angulimal je nyní žákem. Sedí mezi ostatními a poslouchá tento rozhovor. Je hladce oholený a má na sobě obyčejné, prosté šaty.)

BUDDHA: Prašendžite, Angulimal se již změnil.

PRAŠENDŽIT: Jak? Kdy? Kde?

BUDDHA (ukazuje na Angulimala): Angulimal je tady.

PRAŠENDŽIT: Tohle že je Angulimal? Ten, který zabil stovky lidí? Tohle je Angulimal? Tohle je ten vrah? Vidím kolem jeho tváře světlo! Jak je to možné?

BUDDHA: Již došlo k jeho proměně.

Akt I, scéna IV

(Král Udajan z Kaušambi a jeho žena, Magandija.)

UDAJAN: Magandijo, proč stále mluvíš o Buddhovi tak nehezky?

MAGANDIJA: Nenávidím ho! Nenávidím! Nenávidím! Urazil mě! Musím se mu pomstít!

UDAJAN: To je zvláštní, tak zvláštní. Ze všech lidí tě právě Buddha urazil? Jak? Kdy?

MAGANDIJA: Než jsem se provdala za tebe, tolik jsem ho milovala. Ale on mou lásku bezohledně odmítl.

UDAJAN: To mě překvapuje. Jsem si jistý, že tvou lásku odmítl jemně, a ne bezohledně.

MAGANDIJA: Říkej si, co chceš. Pro mě není Buddha žádný člověk soucitu. Pro mě je to naprosto krutý člověk. Vytváří v srdci lidí hořké zklamání. Přináší do jejich života zkázu.

UDAJAN: Ale cožpak nejsi šťastná se mnou, má drahá, když sis mě vzala?

MAGANDIJA: Ano, jsem, ale urážka je urážka. Na Buddhovu urážku nemůžu zapomenout a nemůžu mu ani odpustit.

(Vchází komorník.)

KOMORNÍK (pokloní se králi a královně): Přeje si vás navštívit Buddha se svými žáky, vaše Veličenstvo.

Udajan: Prosím uveď Buddhu i jeho žáky dovnitř. Jsem tak rád, že Buddha sám od sebe přišel do mého paláce.

(Komorník odchází.)

MAGANDIJA: Buddha! Buddha! Pomysli na ďábla a ďábel se objeví. Nemůžu Buddhu vystát. Nemůžu ho vystát! Buď si tady se svým Buddhou, já odcházím!

(S hněvem odchází, rozbije přitom vázu.)

(Vchází Buddha a jeho žáci. Udajan se mu z celé duše pokloní.)

UDAJAN: Buddho, prosím, sedni si sem na trůn.

BUDDHA: Králi Udajane, raději sedím na zemi. (posadí se)

UDAJAN: Když ty sedíš na zemi, pak i mé místo musí být na zemi, Pane Buddho. (usedá)

BUDDHA: Mé děti, posaďte se. (všichni žáci si sedají) Kde je královna?

UDAJAN: Má spoustu práce. Obávám se, že se k nám nebude moci připojit.

BUDDHA: Rozumím, králi Udajane. Ty se budeš nějaký čas věnovat mému duchovnímu učení a ona bude mít mezitím spoustu práce urážením a proklínáním Buddhy.

UDAJAN: Ó Buddho, před tebou nikdo nic neutají. Ty jsi věděním samotným.

(Buddha se usmívá.)

ÁNANDA: Ó Pane, proč chodíš sem, do království Kaušambi, kde k tobě královna chová takovou zášť? Cestou do paláce se ti tolik lidí vysmívalo, uráželo tě a vyhrožovalo ti. Sám víš nejlépe, že právě královna je posledních pár let navádí, aby ti říkali a dělali všechny tyhle nebožské věci.

BUDDHA: Ánando, můj nejoddanější žáku, pověz mi jedno: půjdeme-li někam jinam a tam nás budou urážet, kritizovat nás a vyhrožovat nám stejně, jako to dělají v tomto království, co bys doporučil, abychom udělali?

ÁNANDA: Pane, měli bychom okamžitě odejít někam jinam.

BUDDHA: A když nás i na tom novém místě potkají stejné potíže, co bychom měli udělat?

ÁNANDA: Pak bychom měli jít někam jinam, Pane.

BUDDHA: Ánando, když se stejná věc bude dít znovu a znovu, kamkoli přijdeme, co budeš dělat?

ÁNANDA: Myslím, že pokaždé, když nás někde budou kritizovat a urážet, měli bychom jít někam jinam a naplnit svůj osud.

BUDDHA: Ach Ánando, nanejvýš milující dítě, budeme-li chodit z jednoho místa na druhé v domnění, že najdeme lepší místo k projevení Pravdy, nikdy se nám to nepodaří. Pravdu musíme projevit tady, kde jsme, a ne někde jinde. Jakmile jednou Pravdu nastolíme tady, v mžiknutí oka se projeví všude. Pravdu buď nastolíme tady, anebo nikde. Znovu a znovu ti musím opakovat, Ánando, že Pravdu musíme spatřit, ucítit a uvědomit si ve svém nitru a poté ji projevit tady na zemi, ať jsme kdekoli — nikde jinde.

Dějství VIII — Buddham šaranam gačhámí

Obsazení

KOMORNÍK

DEVADATTA, BUDDHŮV BRATRANEC

A BLÍZKÝ PŘÍTEL ADŽATAŠATRUA

ADŽATAŠATRU, PRINC, POZDĚJI KRÁL

DOKTOR DŽAIVAKA, LÉKAŘ KRÁLE

ADŽATAŠATRUA

BUDDHOVI ŽÁCI

BUDDHA

Akt I, scéna I

(Palác krále Bimbišáry. Vchází Devadatta.)

KOMORNÍK: Můžu vědět, co si přejete, pane?

DEVADATTA: Ano, běž prosím a řekni princi Adžatašatruovi, že přišel jeho přítel Devadatta.

(Komorník odchází.)

(Vchází Adžatašatru.)

ADŽATAŠATRU: Pojď dál, pojď dál. Jsem tak rád, že tě vidím.

DEVADATTA: Rád bych tě poprosil o soukromou audienci. Můžu?

ADŽATAŠATRU: Ano, pojď do mé komnaty, do mého pokoje. Nikdo tam není.

Akt I, scéna II

(Překrásná místnost. Vchází Adžatašatru a Devadatta.)

DEVADATTA: Adžatašatru, příteli, řekni mi upřímně, žárlíš na někoho?

ADŽATAŠATRU: Myslím, že ne.

DEVADATTA: Já ano. Tolik žárlím na Buddhu. Ale má žárlivost mi vůbec nepomáhá. Má teď tisíce žáků, zatímco já jen pár. A dokonce i ti mě teď opouštějí a odcházejí k němu. Nenávidím ho! Chci ho zabít!

ADŽATAŠATRU: Hm, tak se mi zdá, že na někoho také žárlím.

DEVADATTA: Ach, i ty žárlíš? Řekneš mi prosím na koho?

ADŽATAŠATRU: Žárlím na svého otce, krále. Každý mu leží u nohou, všichni ho zbožňují. Má takovou moc a tolik bohatství.

DEVADATTA: Vidíš, máš právě tolik důvodů žárlit na svého otce jako já na Buddhu. Ale tvůj problém můžeme snadno vyřešit.

ADŽATAŠATRU: Jestli vyřešíš můj problém, Devadatto, já se pokusím vyřešit tvůj.

DEVADATTA: Adžatašatru, tvůj otec je starý. Je čas, aby se vzdal trůnu a odešel na odpočinek, ale tihle staří lidé nechtějí nikdy uvolnit místo. Do poslední chvíle si chtějí užívat světa a vládnout. Ty jsi svého otce ve všech ohledech překonal. Jsi silný, máš moc. Prostě zavři toho starce do vězení a sám se staň králem. Pak budeš pokojně a statečně vládnout jeho království. Kdo ti v tom může zabránit? Já ti pomůžu.

ADŽATAŠATRU: To je výborný nápad, výborný nápad! Udělám to. A až se stanu králem, slibuji ti, Devadatto, že ti pomůžu zabít Buddhu.

DEVADATTA: Doufám, že na svůj slib nezapomeneš, Adžatašatru. Teď jsi princ, ale brzy budeš králem. A staneš se jím díky mé radě.

ADŽATAŠATRU: Nejsem žádný nevděčník. Budu si tvou pomoc pamatovat. Chci se stát králem a díky tvé radě svoji touhu naplním. A pak ti pomůžu zbavit se Buddhy.

Akt I, scéna III

(O několik měsíců později. Král Adžatašatru se radí se svým lékařem, doktorem Džaivakou.)

ADŽATAŠATRU: Od té doby, co jsem se stal králem, trpím spoustou neduhů a nemocí. Proč? Jako princ jsem byl vždycky zdravý a silný. Teď mě ale všechno zdraví opustilo. Je to kvůli té spoustě práce, kterou mám?

DŽAIVAKA: Ne, králi, to není příčina vašeho trápení.

ADŽATAŠATRU: Proč tedy tak trpím?

DŽAIVAKA: Vaše nemoc, králi, má duševní povahu. Máte vnitřní nemoc.

ADŽATAŠATRU: Jakou vnitřní nemoc? Co tím myslíte, vnitřní nemoc, doktore Džaivako? Jak mě vyléčíte?

DŽAIVAKA: Ó králi, já vás vyléčit nedokážu, protože vaše nemoc není v těle. Vaše nemoc je mentální, duševní, duchovní. Jen Buddha vás dokáže vyléčit.

ADŽATAŠATRU: Buddha? Pán Buddha? Víte, že já a Devadatta jsme blízcí přátelé, nejbližší přátelé?

DŽAIVAKA: Ano, vím. Vím také, že vám Devadatta pomohl stát se králem.

ADŽATAŠATRU: Ovšemže pomohl. A já jsem mu slíbil, že mu pomůžu zbavit se Buddhy.

DŽAIVAKA: I to jsem slyšel. Jsem si toho plně vědom.

ADŽATAŠATRU: Proč mi tedy říkáte, že Buddha mě může vyléčit? To je nemožné.

DŽAIVAKA: Ó králi, chcete ode mě slyšet pravdu, anebo chcete, abych vám lichotil? Vás nedokáže vyléčit žádný obyčejný lékař. Jen Lékař Buddha vás dokáže vyléčit. Vaše srdce je nesmírně čisté. Trápí se kvůli tomu, co jste udělal svému otci a co děláte Buddhovi, nevinnému Buddhovi, Světlu světa. Jednou jste na něj shodil veliký kámen, když meditoval na své žáky, ale kámen uhnul, než Buddhu zasáhl. Při jiné příležitosti jste na něj pustil rozzuřeného slona, aby ho ušlapal. Buddha se však na slona jen podíval a slon se mu poklonil. Devadatta vás podněcuje a vy jste se tak všemožně snažil Buddhu zabít, ale váš záměr nikdy nevyšel a nikdy nevyjde. Buddha uskutečnil nejvyšší Pravdu. Vaše srdce pláče po nejvyšší Pravdě. Toto je vaše nemoc — nemoc vašeho duchovního srdce. Chcete-li se skutečně vyléčit, běžte k Buddhovi. On je Božský Lékař, Lékař Nejvyšší. Nikdo jiný na zemi vás nevyléčí. On to dokáže a také to udělá.

ADŽATAŠATRU: Ó lidský doktore, posíláte mě k Božskému Doktorovi. Jsem vám vděčný. Můj život vitálních tužeb skončil. Díky vaší duchovní radě začíná můj život aspirace duše.

DŽAIVAKA: Vaše duše je víc než připravená přijmout Buddhovo Světlo. Buddha — nekonečné Světlo, promění Adžatašatru — krále nevědomosti, na Adžatašatru — Světlo Blaženosti, jež dává nesmrtelnost.

Akt I, scéna IV

(Buddha se stovkami žáků. Vchází král Adžatašatru. Mezi žáky to zašumí. Adžatašatru se klaní u nohou Buddhy.)

ADŽATAŠATRU: Ó Pane světa, ze své nebetyčné nevědomosti jsem se tě se svým přítelem Devadattou několikrát snažil zabít, ale pokaždé marně, zoufale marně. Dnes jsem u tvých požehnaných nohou, aby mě ihned zalilo slunce tvé moudrosti.

BUDDHA: Ó králi.

ADŽATAŠATRU: Mistře, já nejsem tvůj král. To ty jsi král mého srdce a mé duše. Ty jsi Pán mého srdce a mé duše. Já jsem tvůj nehodný otrok.

BUDDHA: Ty nejsi můj otrok, jsi můj syn, můj vyvolený syn. Slunce mého soucitu odpouští noci tvé nevědomosti. Slunce mé moudrosti dává osvícení, vysvobození a nesmrtelnost pláči tvého srdce.

(Vchází Devadatta. Padá Buddhovi k nohám.)

DEVADATTA: Siddhárto, když jsme byli mladí, hádal jsem se s tebou o vlastnictví ptáka. Síla mého neovládnutého, nebožského vitálna se musela poddat síle tvého všemilujícího srdce. Ptáka jsi vyhrál ty. Řekl jsem tehdy, že jednoho dne má vitální láska k síle zvítězí nad silou lásky tvého srdce. Od té doby jsem se tě stovkami způsobů pokoušel pokořit, zničit tvé poslání a zabít tě, ale marně. Ty jsi mi pak odpustil. Ó Buddho, můj hanebný život tě nyní zoufale prosí o odpuštění.

BUDDHA: Devadatto, budiž ti odpuštěno.

DEVADATTA: Ó Buddho, pokud jsi skutečně odpustil tomuto nelidskému stvoření, pak tě ve tvé nekonečné štědrosti prosím ještě o jeden dar. Tvé soucitné srdce se tehdy postaralo o toho nevinného ptáka. Teď se k tobě modlím já, aby ses postaral o naříkajícího, krvácejícího ptáka uvnitř mého srdce. A modlím se také, aby ses postaral o jeho klec, toto tělo.

(Devadatta 3x zpívá.)

/ Buddham šaranam gačhámí. dhammam šaranam gačhámí. šangham šaranam gačhámí./

Uchyluji se k Buddhovi pro útočiště. Uchyluji se k Dharmě pro útočiště. Uchyluji se k Řádu pro útočiště.

Dějství IX — Šariputro, jsi bláhový

Obsazení

BUDDHA

ŠARIPUTRA, ŽÁK

Akt I, scéna I

(Buddha se svým žákem Šariputrou.)

ŠARIPUTRA: Ó Pane Buddho, jsem si jistý, že jsi největší ze všech duchovních Mistrů. Nikdo před tebou nedosáhl tvé výšky a nikdo po tobě se ti nemůže vyrovnat. Nemáš sobě rovného. Nikdy nebudeš mít sobě rovného. Nikdo se dosud nepřiblížil tvé realizaci a nikdo se jí ani nepřiblíží.

BUDDHA: Šariputro, jak víš, jestli někdo přede mnou nedosáhl toho, čeho jsem dosáhl já? A jak víš, že mě v budoucnosti nikdo nepřekoná? Jak můžeš něco takového prohlašovat? Víš snad něco o minulosti? Víš snad něco o budoucnosti?

ŠARIPUTRA: Ó Pane, o minulosti ani budoucnosti nevím nic, ale vím všechno o tobě.

BUDDHA: Šariputro, jsi bláhový. Víš toho o mně velmi málo. Duchovního Mistra mé velikosti nemůže zcela poznat nikdo na zemi. Ty vidíš mou vnější historii, můj vnější život. Můj vnitřní život však nevidíš a vidět nemůžeš. Ve svém vnějším životě udělám za den možná deset věcí. Ve svém vnitřním životě dělám denně milióny věcí. Vnitřní život duchovního Mistra zůstane navždy tajemstvím. Vnější život Mistra můžeš pozorovat, nebudeš mu však vždy rozumět. Velmi často ho pochopíš špatně. A tak, Šariputro, o mém vnějším životě nevíš téměř nic a o mém vnitřním životě nevíš ani to nejmenší.

ŠARIPUTRA: Nevím nic, to je pravda. Ale vím, kdo jsi. Jsi mým vysvobozením a mým Vším.

BUDDHA: Šariputro, nemysli na minulost, nemysli na budoucnost. Mysli jen na přítomnost. Minulost jsme nechali za sebou, budoucnost ještě nenastala. Přemýšlet o věcech, které jsme nechali za sebou, je zbytečné, a právě tak zbytečné je myslet na ty, které ještě nestaly. Zapomeň na minulost. Zapomeň na budoucnost. Mysli jen na přítomnost. Je to dnes, kdy musíš aspirovat a plakat po poznání. Dnes musíš dosáhnout poznání. Dnes jej musíš projevit. Dnes musíš přemoci všechny své touhy. Dnes musíš vynést do popředí veškerou svou aspiraci. Dnes se musíš stát tím, čím už uvnitř jsi — Světlem. Právě dnes musíš dát svému světu to, čím jsi — Světlo.

Dějství X — Buddha a Ánanda

Obsazení

BUDDHA

ÁNANDA, JEHO NEJMILEJŠÍ ŽÁK

MALÁ SKUPINA NEJBLIŽŠÍCH ŽÁKŮ

Akt I, scéna I

(Buddha s Ánandou.)

BUDDHA: Ánando, jsem už starý. Je mi osmdesát. Padesát let, Ánando, už učím a kážu. Nadešel čas, abych tento svět opustil. Jsem slabý, nemůžu se hýbat. Celé mé tělo je vyčerpané, Ánando. Tohle tělo už na zemi není k ničemu.

Ánanda (pláče): Ne, Mistře, ne. Musíš tu s námi být ještě řadu let. Samotná tvá přítomnost je pro lidstvo požehnáním. Tahle šangha [společenství] ještě není úplně pevná. Potřebuje tvou fyzickou přítomnost.

BUDDHA: Ánando, chceš říct, že šangha ode mě čeká ještě něco nového? Chceš říct, že jsem neřekl docela jasně, co jsem mohl říct o Dharmě? Nic jsem před vámi nezatajil. Nikdy jsem vám neukázal ani náznak nesdílnosti nebo nezájmu. Kromě toho, nikdy jsem si nemyslel, že budu muset řídit šanghu a starat se o ni, ani že by na mně měla být navždy závislá. Proč bych měl tedy ještě zůstávat? Proč bych se měl nadále zapojovat do činností šanghy? Ánando, od této chvíle buď samostatný. Měj v sebe víru a veď duchovní život. Realizuješ nejvyšší Pravdu. Jen ten, kdo následuje Dharmu, kdo nachází útočiště v Dharmě, vstoupí do světa Blaženosti, a nikdo jiný.

ÁNANDA: Ó, Pane Buddho, to, co říkáš, je naprostá pravda, ale naše srdce bez tebe nedokážou žít. Potřebujeme tě, věčně tě budeme potřebovat.

BUDDHA: Ánando, ty potřebuješ mě. Já potřebuji tebe. Stejně tak nás oba potřebuje Věčná Pravda. Věčná Pravda potřebuje mě ve světě Za a tatáž Pravda potřebuje tebe tady na zemi. Můj život dospěl ke konci. Všechny zkušenosti světa nabízím světu. Včera jsem jedl v Čundově domě. Od té doby se cítím slabší, chci tě ale ujistit, že tu slabost nezpůsobilo jeho jídlo. Teď trpím, to je pravda, ale to není ani v nejmenším jeho vina. Dal mi jídlo s největší láskou a oddaností. Až zemřu, nikdo by ho neměl vinit. Má moje nejhlubší požehnání. Předtím, než jsem dosáhl Poznání, předtím, než jsem se stal Osvíceným, mi jídlo Sudžaty pomohlo zůstat na zemi. Její jídlo mi umožnilo meditovat. A jídlo Čundy mi teď pomáhá vstoupit do Nejvyšší Nirvány. Nevidím žádný rozdíl mezi jídlem Sudžaty a jídlem Čundy. Každé posloužilo svému vlastnímu zvláštnímu účelu.

(Vejde několik blízkých žáků.)

ÁNANDA: Podívejte, podívejte! Celé Buddhovo tělo je dnes zaplavené Světlem. Takové Světlo jsme kolem něj nikdy neviděli. Tak nebeské Světlo!

ŽÁCI: Ano, Pane, dnes v tobě vidíme něco zcela nového, co jsme nikdy předtím neviděli. Celá tvoje tvář je zalitá Světlem a Blažeností.

BUDDHA: Ánando, dnešek mi připomíná mé dny u paty stromu Bódhi. Těsně předtím, než jsem vstoupil do Nirvány, bylo v tomto těle stejné Světlo, stejná Blaženost. Dnes je mé tělo znovu zaplaveno Světlem a Blažeností. Vy je vidíte poprvé, já však již podruhé. Den končí a má pozemská pouť končí spolu s ním. Proto dnes ve mně a kolem mě vidíte toto Světlo.

(Ánanda propukne v pláč a chce odejít.)

BUDDHA: Ánando, zůstaň tady. Neodcházej. Mému životu už zbývají jen minuty. Neplač pro mě, Ánando. Říkám vám všem, abyste pro mě neplakali. Ánando, mnohokrát jsem ti opakoval, že všechno na zemi je pomíjivé. Nic tu není trvalé. Vše, co dostane život, se bude muset života vzdát. Ó Ánando, sloužil jsi mi nanejvýš oddaně, nanejvýš oduševněle, a za to ti nabízím své poslední požehnání. Pokračuj s pomocí své vlastní vnitřní síly a dostane se ti vysvobození. K tvému vysvobození dojde ve správný čas. Má duchovní cesta začala odříkáním a soucitem a dnes, na samém konci své cesty, nabízím světu stejné poselství: odříkání a soucit. Ó Ánando, netruchli.

(Buddha umírá.)