Jak královna vybrala svého následníka

Byl jednou jeden král, který byl nesmírně dobrý a laskavý. Naneštěstí zemřel mladý. Království potom vládla jeho žena. Na rozdíl od svého manžela však byla velmi, velmi zlá. Neustále dávala najevo svou bezohlednost, krutost a nedostatek soucitu ke svým poddaným. Z jejího vládnutí neměl nikdo ani za mák radosti.

Minuly dny, minuly roky. Královna se ocitla na sklonku svého života. Teď, když byly její dny sečteny, uvědomila si: „Protože nemám vlastní děti, musím vymyslet, jak vyberu následníka. Někdo musí království vládnout.“

Královna měla mnoho synovců. Rozhodla se, že svého následníka vybere mezi nimi. Jednoho dne pozvala všechny synovce do paláce, aby se rozhodla. Rozložila před ně spoustu jablek a pak řekla: „Zapískám, a kdo mi do pěti minut donese nejvíce jablek, bude vítězem."

Uchazečů bylo šest. Královna zapískala na píšťalku a všichni, až na jednoho, se vrhli k jablkům. Každý vzal dvě nebo tři jablka a pak se mezi sebou začali prát o jablka ostatních. Propukla divoká rvačka. Během ní mnoho jablek popadalo na zem. Přesto si stále chňapali po rukách a snažili se jablka si navzájem vzít. Zdálo se, že mnohem víc než úkol, který dostali, je zajímá samotná pranice. Měli rozbité obličeje, krváceli z nosu a vůbec byli všichni zle potlučeni. Zapomněli, že cílem soutěže bylo nasbírat co nejvíce jablek.

Jenom jeden synovec stál opodál. Řekl si: „Proč se prát? Ať se perou." Ke rvačce se nepřipojil. Stál metr nebo dva stranou. Když viděl, jak ostatním padají jejich jablka, potichu šel a posbíral je. Takhle sesbíral mnohem víc jablek než ostatní.

Nakonec královna dalším zapískáním soutěž ukončila. Každý synovec postupně přistoupil ke královně. Jeden měl dvě jablka, další tři, další čtyři. Ale ten, který rvačce jenom přihlížel a neúčastnil se, měl jablek dvacet. Protože se do rvačky nezapletl, nasbíral jablek dvacet.

Královnu tento synovec velice potěšil. Prohlásila přede všemi: „Toto je budoucí král!" Pak pokračovala: „Byla jsem velmi špatná královna. Udělala jsem mnoho nehezkých věcí: podněcovala jsem sváry, vedla války a napadala jiná království. Hluboce toho lituji. Teď si uvědomuji, že vládce by měl být dobrý člověk, čestný člověk. Proto je tento synovec správnou volbou. Až zemřu, bude vládnout mému království světlem moudrosti.“

Mnoho hledajících v duchovním životě také ztrácí svůj čas v potyčkách s nejistotou, žárlivostí a nečistotou, a v soubojích s podřízeností a nadřazeností. Proč bychom se měli těmito věcmi zabývat? Tak jako synovec, který stál opodál, jen řekněte: „Jestliže něco ve mně je, tak to budu zlepšovat. Mám-li trochu upřímnosti, čistoty, sebedávání nebo jiných pozitivních kvalit, tak je zkusím zvětšovat.“ Někteří hledající chtějí ostatním sebrat všechny možné dobré kvality. Bojují s ostatními, aby uviděli, kdo získává víc čistoty, kdo získává víc upřímnosti, víc prostoty, víc božskosti, víc inspirace, víc aspirace. Zatímco ostatní bojují, hledající, který je jen pozoruje, zjišťuje, že jeho vlastní božské kvality se zvětšují a zvětšují. A když pak tento hledající přijde k Nejvyššímu, Nejvyšší mu řekne: „Ty jsi Můj vybraný nástroj.“

Jak cestovatel zaplatil

Jeden cestovatel se jednou zastavil na své únavné cestě, aby pojedl, co mu jeho žena nachystala. Seděl pod stromem, jedl a v duchu své ženě děkoval. Nedaleko stromu měl stánek jeden muž, který vařil různá jídla a potom je prodával. Připravoval opravdové lahůdky. Lidé k němu chodili a nakupovali. Pak se posadili opodál a jedli.

Cestovatel dojedl a chtěl se vydat na další cestu. Ale prodavač ze stánku za ním přišel a řekl: „Pojď, pojď a něco si dej.“

Cestovatel odpověděl: „Ne, ne, právě jsem dojedl. Moje manželka mi připravila vynikající jídlo.“

Prodavač však naléhal: „Ne, pojď si něco dát.“

Cestovatel řekl: „Teď opravdu nemohu, ale cestou zpátky se určitě zastavím.“

„Tak to zaplatíš čtvrtinu ceny,“ řekl prodavač.

„Co tím myslíš?“ zeptal se užasle cestovatel. „Vždyť jsem si u tebe nic nedal.“

Prodavač odpověděl: „To není pravda, pojedl jsi vůni mého jídla.“ Nato se prodavač zeptal několika svých zákazníků: „Řekněte mi, kterým směrem vane vítr.“

„Na sever,“ odpověděli lidé.

„A kde sedí on?“ zeptal se prodavač.

„Sedí na severní straně,“ přiznali.

Prodavač řekl: „Vítr fouká na sever a on sedí tím směrem. Určitě mé jídlo musel cítit. Proto mi musí zaplatit čtvrtinu ceny. Jinak ho nenechám odejít.“

Cestovatel nevěděl, co si má myslet. „Co je tohle za logiku?“ divil se. „Dobrá, slibuji, že cestou zpátky si od tebe koupím spoustu jídla.“

Prodavač odpověděl: „Ne, to mi nestačí. Možná už nepřijdeš. Nevěřím ti. Hned teď mi musíš zaplatit čtvrtinu ceny.“

Nakonec z hloučku vystoupil jeden mladý muž. Tento mladík byl velmi moudrý. Řekl cestovateli: „Počkejte!“ Poté se obrátil k prodavači: „Pojďte sem.“ Vyndal z kapsy minci a požádal cestovatele, aby ji podržel ve vzduchu. Cestovatel zvedl minci a její stín padl na prodavače.

Mladík se pak zeptal prodavače: „Vidíte ten stín mince?“

Prodavač řekl: „Ano, ale co tím chceš říct?“

„Řekl jsi,“ odpověděl mladík: „že ti musí zaplatit, protože vítr foukal na sever a on cítil vůni tvého jídla. Teď drží minci a na tebe padá její stín. Tak ti zaplatil za to, že ucítil vůni tvého jídla!“

Cestovatel vděčně poděkoval mladíkovi a spokojeně se vydal na další cestu.