Sri Chinmoy odpovídá, část 22

Návrat na obsah

Část I

SCA 768-777. Následující otázky zodpověděl Sri Chinmoy 30. ledna 1999 během své krátké návštěvy v Nepálu na oslavě zasvěcení Nepálu jako Sri Chinmoy Peace Blossom Nation.

Hledající: Děkuji vám, že jste nám přijel do Nepálu dát své požehnání.

Sri Chinmoy: Existuje jen jediná Osoba, která nám — vám, mně a každému — má požehnat, a touto Osobou je Bůh. Já používám jméno „Nejvyšší“. Bůh i Nejvyšší jsou jedna a tatáž Osoba, ale když použiji jméno „Nejvyšší“, dostávám mnohem více radosti. Když malé dítě volá na svého otce „tatínku“, má z toho mnohem větší radost, než když mu říká „otče“. Já také dávám přednost jménu „Nejvyšší“ a také všichni moji studenti používají toto jméno, ale je to ta stejná Osoba: Bůh.

Jak můžeme ovládnout svoji mysl?

Sri Chinmoy: Představte si prosím uvnitř svého srdce lotos. Potom si snažte představit, že lotos je nejenom uvnitř vašeho srdce, ale že i srdce samotné je lotosem. Když se díváte na lotos nebo si jej představujete, snažte se hluboce ponořit do krásy lotosu. Je to vaše vlastní srdce — lotos. Potom vaše mysl nebude mít čas na to, aby se potulovala.

Když vstoupíte do nějaké zahrady, díváte se na květiny a těšíte se z jejich krásy a vůně. V takové chvíli nevěnujete pozornost ničemu jinému. Nemáte žádnou myšlenku. Pouze se radujete ze zážitku, který vám květiny nabízejí. Stejným způsobem se snažte ponořit do lotosu, který je uvnitř vašeho srdce. Potom přijde den, kdy zjistíte, že tento lotos není vůbec květinou — je to samotné vaše srdce, které je plné krásy a vůně. Jakmile začnete oceňovat krásu a vůni vašeho vlastního srdce, vaše mysl nebude mít čas myslet na něco jiného.

Všechno záleží na tom, kam zaměříme naši pozornost. Ty jsi učitel. Když zaměříš veškerou svoji pozornost na předmět, který učíš — ať už je to matematika nebo něco jiného, naprosto se do něj ponoříš. Mysl se potuluje tady a tam jenom tehdy, když ponořen nejsi. Má běžící atlet čas na něco myslet? Ne, jeho jediným cílem je dosáhnout cílové pásky tak rychle, jak je to možné. Když jsi teď vstoupil do duchovního života, tvým cílem je přebývat pouze v srdci. Kdo ti může zabránit v tom, abys přebýval ve svém pokoji — srdci? Po mnoho let, nebo dokonce i staletí, jsi přebýval ve svém pokoji — mysli. Proto nejsi na pokoj — srdce zvyklý. Ale jakmile začneme žít v pokoji — srdci, můžeme na ten původní pokoj zapomenout. Takto můžeme být neustále v srdci a modlit se k Bohu, meditovat na Boha a stát se vybranými nástroji Boha.

Chceme-li se zaměřit na srdce, kde ho najdeme?

Sri Chinmoy: Někteří duchovní Mistři se domnívají, že naše duchovní srdce se nachází ve středu naší hrudi, kde je čakra anahata. To je místo nejvyšší radosti a bezpečí. Já jsem jeden z těch, který patří mezi ně. Jiní duchovní Mistři by řekli, že se nenachází ve středu naší hrudi, ale že je ve třetím oku, v čakře ádžňa, neboli v centru zření, protože srdce má vizi schopnou vidět Boha, cítit Boha a přijímat požehnání od Boha. Další by řekli, že se nachází na levé straně našeho fyzického srdce.

Ale ať už má kterákoli část našeho těla schopnost vidět Boha, modlit se k Bohu a meditovat na Boha, my jí říkáme srdce. Jakmile vyslovíme slovo „srdce“, získáme pocit něčeho velice hlubokého, pronikavého a sladkého. Srdce je nejdražší část naší bytosti, nejdražší skutečnosti nebo božskosti uvnitř nás. Pokud tedy získáváš radost při meditaci na svoji čakru anahata, medituj právě zde. Získáváš-li radost z meditace na čakru ádžňa nebo na nějaké jiné centrum, můžeš meditovat právě na toto místo. Nemusíš se zabývat filozofií spojenou s těmito čakrami. Nejlepší je vybrat si místo, ze kterého získáváš tu největší radost. Právě to místo, ze kterého při modlitbě a meditaci dostáváš největší radost, je to nejlepší místo pro meditaci.

Každý den pracuješ ve shonu a ruchu života. Když potom přijdeš domů, dostaneš ohromnou radost. Vstoupíš do svého pokoje a zde se modlíš, medituješ, nebo děláš cokoli, co chceš dělat. Jakmile vyslovíme slovo „domov“, jsme zaplaveni velice sladkými pocity. Se srdcem je to přesně stejné. Srdce je místo, kde jsme v bezpečí. Tady máme pocit, že se naplňují naše modlitby. Tady jsou naše meditace velice hluboké, osvěcující a naplňující. Je to místo, které nám dává nejvyšší radost. Naši přátelé lékaři by řekli: „Ne, jak by tohle mohlo být srdce? Jsi hloupý! Srdce musí být tady, právě na tomto místě.“ My se však nezabýváme medicínou. My se zabýváme pouze duchovními skutečnostmi. Podle duchovní skutečnosti se to místo, které nám dává při meditaci a modlitbě největší radost, nazývá srdcem.

Pomůže mi, když tě uvidím ve své meditaci?

Sri Chinmoy: Určitě. Po tom touží moji žáci i žáci kteréhokoliv Mistra. Čím častěji dokážeš vidět svého Mistra ve svých meditacích, tím bude tvůj duchovní život rychlejší. Avšak kromě toho, že budeš vidět a cítit svého Mistra, musíš si počínat správným způsobem. Můžeš mě ve své meditaci vidět, ale jaký z toho budeš mít užitek, když se potom budeš příliš dlouho dívat na televizi? Musíš být velice opatrný. V jedné chvíli jsi ve své zahradě — srdci, která má mnoho nádherných květin. Pokud však v příštím okamžiku vstoupíš do džungle své mysli, potom všechny věci, které jsi viděl nebo cítil v zahradě srdce, budou ztracené. V tomto okamžiku se těšíš z krásy a vůně své zahrady — srdce. Jestli ovšem v příštím okamžiku vstoupíš do džungle mysli, staneš se obětí nejistoty, frustrace nebo nečistoty. Čím déle tedy můžeš prodlévat ve svém srdci, ve své zahradě srdce, tím více uvidíš a pocítíš moji božskost.

Chtěl bych realizovat Boha. Jak dlouho to bude trvat?

Sri Chinmoy: Nejsem schopen ti říci, kolik přesně měsíců nebo let to bude trvat. Všechno to záleží na Božím Soucitu, Náklonosti a Požehnání. Mohu ti pouze říci, že se musíš pravidelně modlit a meditovat ráno i večer a pokud možno ještě dvakrát nebo třikrát během dne. Potom musíš výsledky položit k Božím Nohám. Musíš být jako farmář. Ten zaseje semínko. Kdyby ještě týž den hledal rostlinu, nenašel by ji. Musí semínko zalévat a čekat, až vzklíčí. Nesmí být netrpělivý a nesmí semínko zase vyrývat ven, protože rostlina ještě nevyrostla. Musí čekat a čekat na správnou chvíli.

Tvou jedinou povinností je modlit se k Bohu a meditovat na Boha. To je povinností každého. Bůh potom vybere nějaký den. My tomu říkáme Bohem zvolená Hodina. A právě v takovou chvíli ti On určitě dá tvoji realizaci.

Ale v této chvíli nemysli na plod realizace. Je pravda, že ten plod je tvým cílem, ale pokud budeš myslet na plod ještě předtím, než začneš šplhat na strom, tvoje mysl se bude soustředit na plod a ty nebudeš schopen šplhat. Nejprve musíš vyšplhat na strom. Teprve potom budeš moci myslet na plod. Začni tedy šplhat. Ujišťuji tě, že jednoho dne se budeš moci těšit z toho nejlahodnějšího nektarového plodu, jímž je realizace Boha. Dítě, které je v mateřské školce by nemělo myslet na svůj doktorský titul. Nejprve musí vystudovat základní školu, střední školu a univerzitu. Na každém stupni musí velice, velice usilovně studovat. Cíl existuje, ale nebude přímo před jeho myslí. Ty také musíš dosáhnout svého cíle krok za krokem.

Co je nesobeckost?

Sri Chinmoy: Nesobectví spočívá v nepodmíněném dávání Bohu. Já dám Bohu to, co mám, ale je na Bohu, aby mi dal to, co mi chce dát On. Já Mu dám svoji duši, srdce, mysl, vitálno, tělo — ale bez očekávání. To je nesobeckost.

Představme si dva přátele. Jeden se usměje na druhého. Potom očekává stejný úsměv na oplátku. Pokud se jeho přítel neusměje, rozzlobí se. Pokud si ovšem s někým vybudujete skutečné přátelství, vaše přátelství nebude ztraceno ani tehdy, když se na vás váš přítel neusměje. Vy se na něj budete usmívat dál.

Pomyslete na matku a syna. Matka pro své dítě od samotného úsvitu jeho života dělá mnoho věcí nepodmíněně. A také dítě by mělo pro své rodiče dělat různé věci nepodmíněně.

Bůh je naším Otcem, Matkou, Bratrem, má k nám všechny druhy vztahů. Když se modlíme k Bohu, musíme to dělat nepodmíněně a také musíme cítit, že když Mu dáme jeden dolar, On nám dá ve smyslu vnitřního, duchovního bohatství milion dolarů. Najde-li dítě na ulici drobnou minci, poběží za otcem a s radostí mu ji dá. Mohlo by si tu minci schovat, protože nakonec jsou to jeho peníze. Do jeho mysli by mohly vstoupit všechny možné nápady, jako například, že jednoho dne bude bohaté, a tak podobně. Ale ono přinese svoji malou minci otci a nabídne mu ji. Otce to velice potěší. Protože dítě přišlo za ním s tím, co mělo, dá mu s nejvyšší hrdostí a radostí celý dolar.

Jestliže my dáme Bohu jednu kapku, On nám dá oceán. Pokud se ale budeme chovat jako obchodník, který se snaží dosáhnout zisku, a řekneme: „Ach, jelikož On Sám je oceánem, dá mi deset nebo dvacet kapek, když mu já dám jednu“, zkazíme celou hru. My dáváme Bohu to, co máme a to, čím jsme s vědomím, že On je naším Otcem i Matkou. Může existovat něco významnějšího nebo milejšího než Bůh? Takže my Mu nabídneme všechno a potom necháme na něm, aby se rozhodl, co nám dá a kdy nám to dá. Kdyby nám dal něco nyní, mohlo by to být předčasné. Ovoce už je na světě. Teď je zelené, ale za pár měsíců určitě dozraje. Kdyby nám Bůh dal zelené ovoce, my bychom si ho nevážili. Čekejme tedy na zralé ovoce.

Nesobeckost znamená, že my dáváme Bohu to, co máme a to, čím jsme, ale bez očekávání, že On nám dá něco na oplátku, protože má k dispozici Nekonečno, Věčnost a Nesmrtelnost. On nám tato bohatství určitě dá, ale když začneme očekávat dnes, zítra a pozítří, jenom opožďujeme a opožďujeme náš vlastní pokrok. My dáme Bohu Stvořiteli a Bohu stvoření tak rychle, jak je jen možné to, co máme a to, čím jsme. Potom necháme na něm, jestli nám dá něco na oplátku. Tomu se říká nesobeckost.

Jak můžeme věřit sami sobě a svým schopnostem?

Sri Chinmoy: Když spoléháme na Boha, bude pro nás dostatečné cokoli, co od něj přijmeme. Ty říkáš, že nedokážeš věřit sám sobě. V tomto okamžiku ti mysl říká, že jsem dobrý člověk. V příštím okamžiku ti řekne opak. A o něco později ti řekne: „Kdo jsem, abych ho soudila? Je-li to dobrý člověk, ať je dobrý. Je-li špatný, ať je špatný. Co získám tím, že budu přemýšlet o tom, je-li dobrý nebo špatný?“

Totéž se děje s vírou nebo důvěrou. V tomto okamžiku věříš svým schopnostem. V příštím okamžiku jim nevěříš vůbec. Všechny lidské bytosti trpí kvůli víře a z nedostatku víry.

Jak můžeme tento problém vyřešit? Jestli se modlíme k Bohu a jsme ve všem závislí na Bohu, On nám dá důvěru. V takové chvíli se nemusíme ničeho bát. Důvěra, kterou čerpáme z našeho spoléhání se na Boha, nemůže nikdy zmizet. Jak by tě mohl oklamat, když jej miluješ? Naše nejbližší nemůžeme klamat. Pokud jsi dobrý člověk, nebudeš klamat svoji matku, otce nebo bratra. Může být někdo hodnější než Bůh? Bůh je nekonečně hodnější než my. Jestli mu důvěřuješ, On tě nikdy nezklame. Tvoje důvěra v Něj, tvoje víra v něj ti dá důvěru v sebe. Budeš důvěřovat sám sobě a budeš povinen si důvěřovat právě proto, že existuje Někdo, kdo tě miluje nekonečně více, než si vůbec dokážeš představit, a ten Někdo je Bůh. Jestli ho miluješ, On ti dá schopnost věřit v činnosti, které vykonáváš.

Ty píšeš básně. Snaž se cítit, že tyto básně v tobě a tvým prostřednictvím píše Bůh. Zkus cítit, že ty jenom držíš pero a píšeš slova, které Bůh chce, abys psal. Jestli máš pocit: „To jsem napsal já. Napsal jsem stovky básní“, jestli právě taková pýcha vyjde na povrch, nebudeš schopen napsat ani jedinou řádku.

Já jsem začal psát básně už od dětství. Do této chvíle jsem napsal tisíce a tisíce básní, ale já vím, že bez Boha nemohu udělat vůbec nic. Všechno, co dělám, přichází od Něj. Tady nejde o falešnou skromnost. Je to mé upřímné přesvědčení, založené na mé jednotě s Boží Vůlí.

Když píšeš básně nebo když uděláš něco dobrého, inspirujícího nebo osvěcujícího, musíš cítit, že to udělal On v tobě a tvým prostřednictvím podle úrovně tvé vnímavosti nebo tvých schopností. Pokud nedokážeš důvěřovat Bohu, nikdy nebudeš schopen důvěřovat sám sobě. Od nynějška tedy důvěřuj Boží Přítomnosti, pokud možno neustále. Pokud to nedokážeš nepřetržitě, zkus Bohu důvěřovat několik minut denně. Čím více se zvětší tvoje víra v Boha, tím silnější bude tvoje víra a důvěra v sebe.

Ráno obvykle trávím půl hodiny duchovním cvičením. Kolik času bych měl vyhradit zpívání manter a meditaci?

Sri Chinmoy: Pokud máš k dispozici jenom půl hodiny, na začátku bys měl deset minut zpívat mantry. Zpívání je také součástí modlitby a meditace. Nemůžeme je oddělit. Poté se můžeš modlit pět minut a potom meditovat deset minut. To je dohromady dvacet pět minut. Posledních pět minut bys měl číst duchovní knihy. To ti pomůže. Po meditaci musíme pomalu vstoupit do našeho vnějšího života. Meditace nás zavádí hluboko dovnitř. Musíme si však udržovat rovnováhu. Musíme jít do práce a zapojit se do vnějších činností. To čtení je naprosto nezbytné k tomu, abys přesvědčil sám sebe, že jsi zpíval, modlil se a meditoval. Ale čti jenom duchovní knihy, nic jiného.

Deset minut prosím zpívej, pět minut se modli a deset minut velice hluboce medituj. Potom prosím čti pět minut duchovní knihy. Takto můžeš strávit svoji půlhodinu. Nemysli si, že meditace je důležitější a zpívání je méně důležité — ne, ne, ne. Musíš cítit, že vstupuješ do chrámu. To jsou kroky, které musíš udělat. První krok představuje zpívání. Kdybys neudělal první krok, nemohl bys udělat ani druhý a třetí. Nejprve zpívej, potom se modli, potom medituj. Potom, abys přesvědčil sám sebe, že jsi zpíval, modlil se a meditoval, je vhodné číst duchovní knihy.

Jak můžeme mít míruplný svět?

Sri Chinmoy: Míruplný svět můžeme stvořit tím, že zvětšíme naše srdce. Když jsem byl ještě dítě, celým mým světem byl můj otec a moje matka. Já pocházím z vesnice. Po několika letech jsem začal svoji malou vesnici milovat. Nepřestal jsem milovat svého otce a svoji matku — ne. Jsou uvnitř mé lásky k mé vesnici. Jenom jsem svoji lásku rozšířil.

Mír a radost nelze nikdy oddělit. Pokud jsem míruplný, znamená to, že jsem i blažený. Jsem-li blažený, znamená to, že jsem i míruplný. Když dítě myslí na svoje rodiče, má ohromnou radost. Po několika letech má ohromnou radost, když si říká: „Toto je moje vesnice.“ Svůj cit postupně rozšiřuje, až zahrnuje jeho město, kraj a zemi.

Narodil jsem se ve vesnici v Bengálsku. Nejprve jsem myslel jenom na svoji vesnici. Potom jsem postupně, postupně začal dostávat ohromnou radost, když jsem slýchával slovo „Bengálsko“. Četl jsem básně o Bengálsku a poslouchal písně o Bengálsku. Moje srdce se rozšiřovalo. Potom jsem si uvědomil, že moje země je Indie. Když myslím na Indii, jsem naplněný radostí, protože jsem se tam narodil a moje národnost je indická.

Teď už žiji mnoho, mnoho let v Americe. Chodím dvakrát týdně do OSN se modlit a meditovat. Všichni lidé, kteří se chtějí modlit a meditovat — delegáti, diplomaté a zaměstnanci — přijdou a připojí se ke mně. OSN je velice významná organizace, protože jsou v ní zapojeny téměř všechny národy světa. Proto cítím, že všechny národy přicházejí společně k modlitbě a meditaci.

Dnes nemohu říci, že jsem ztratil svoji lásku k Indii, východnímu Bengálsku, Chittagongu nebo Šakpuře — ne. Pouze rozšiřuji a rozšiřuji svoje srdce. Nejprve jsem měl radost, když jsem myslel na svoje rodiče. Potom jsem přidal svoji vesnici, město, kraj a svoji zemi, Indii. Když se mě teď zeptáte, kdy mám největší radost, odpovím, že je to okamžik, kdy myslím na celý svět jako na svůj vlastní, zcela vlastní. Kdybych teď myslel na sebe jako na malého bengálského vesnického chlapce, byl bych polapen v Bengálsku. Teď chápu jako svůj vlastní celý svět. Když použijeme naši lásku, vzdálenost neexistuje. Chová se jako magnet.

Takže lásku, kterou jsme cítili na počátku k naší matce a otci musíme cítit k celému lidstvu. Nebudeme mít mír, dokud nebudeme moci považovat díky své síle lásky celý svět za svůj vlastní, zcela vlastní. Budeme si pouze myslet: „Já jsem lepší než ty. Jsem víc než ty.“ Nás sjednocuje láska a ta se nachází v srdci. Když necítíme lásku, podíváme se na někoho jiného nebo na nějakou jinou zemi a okamžitě začneme srovnávat — jsem silnější než ty, jsem slabší než ty. Ale i kdyby ten člověk, který stojí přímo před námi, byl silnější, krásnější a kultivovanější než my, budeme ho považovat za svého vlastního, pokud použijeme srdce.

Když malé dítě vidí svého otce, nepomyslí si: „Ach, můj otec je mnohem významnější než já, je tak moudrý“ — ne, ne, ne! Považuje svého otce a všechny jeho schopnosti za svoje vlastní. U nás je to podobné, získáme mír, pokud dokážeme rozšířit naše srdce natolik, aby pojalo bezpočet lidských bytostí. Mír nalezneme jenom v rozšíření lásky. Nesmíme říkat jenom „já“ a „moje“, ale musíme milovat ostatní tím způsobem, jakým milujeme sami sebe. V okamžiku, kdy použijeme mysl, nemůžeme se rozšiřovat. Pokusíme se nalézt mír tak, že se snažíme dostat před někoho jiného. K naší hrůze však zjistíme, že ten člověk je už stovky mil před námi!

Použijeme-li srdce, nebude nám vadit, že někdo je v jakémkoli oboru dál než my. Řekneme: „Ten člověk je jenom moje rozšířené já. Je to stejné, jako když dám pravou nohu před levou. Obě jsou moje, musíme jít společně. Jak bych mohl chodit s jednou nohou?“

Když dokážeme vybudovat jednotu s celým světem, můžeme mít mír. A jednotu si rozvíjíme pomocí našich modliteb a meditací.

Obecné poznámky o Nepálu.

Naše loď snů vyplula v Nepálu před mnoha lety, když sem přišel jeden můj student. Tato loď občas plula v bouři, ale to nám nevadilo, protože cíl cesty byl předurčený. Potom přišli ještě další dva, aby dali lodi velkou rychlost. Loď vyrazila nejvyšší rychlostí. Teď je naše nepálská loď velice krásná a velice mocná. Dnes na letišti jsem proléval slzy vděčnosti duši, srdci, životu a životnímu dechu Nepálu. V okamžiku, kdy použiji slovo „Nepál“, cítím ve svém srdci cosi velice hlubokého a neodbytného, něco jako velice melodickou píseň. Slyším sladší než nejsladší melodii, když použiji slovo „Nepál“. Jsem velice vděčný, že mohu sloužit Nepálu, všem nepálským srdcím, duším a životům.

Část II

SCA 778-782. Následují výňatky z telefonního rozhovoru s Daibelem Fayem z rádia Kan Kan, WBAI 99.5 FM, v New Yorku, který se odehrál 30. prosince 1998.

Daibel Faye: Mohl byste nám říci, co je vaším posláním a jak se ho snažíte dosáhnout?

Sri Chinmoy: Já jsem studentem míru. Pouze student se může učit a mír je něco, co se učíme z každodenního života. Když se modlíme, když meditujeme, snažíme se stát lepším člověkem. Staneme-li se lepším člověkem, máme radost a tato radost pochází z naší inspirace. Já inspiruji vás, vy inspirujete mě a oba společně se snažíme inspirovat celý svět. Tento svět má všechno kromě jediné věci — míru. Materiální bohatství nám nedá mír. Pozemské vlastnictví nám nedá mír. Přednášky o míru nám nedají mír. Mír získáme jenom z našeho sebedávajícího života. Tento sebedávající život musí být bezesný a nepodmíněný.

Já jsem se stal básníkem, hudebníkem a umělcem. Na to byste mohli říci, že jsem všeuměl, který umí všechno a nic, ale já se snažím pomocí svých básní, hudby a umění nabízet světu inspiraci. Všechno, co dělám, je kvůli inspiraci. Když mám inspiraci, něco stvořím a snažím se právě o tuto inspiraci podělit se se zbytkem světa. Já cítím, že se můžeme stát lepšími obyvateli světa právě díky síle naší inspirace. Když máme inspiraci, děláme skvělé, dobré a nesmrtelné věci.

Setkal jsem se s mnoha, mnoha světovými osobnostmi. Třebaže jsou někteří z nich ve světě politiky velmi dobře známí — jako třeba prezident Gorbačov, prezident Mandela a několik dalších politiků nejvyšší třídy — jsou ke mně velice laskaví. Nemluví se mnou nikdy o politice. Mluvíme pouze o světovém míru, a to z hloubek našich srdcí, nikoliv z našich myslí.

Teď se musím posluchačům omluvit. Mysl, bez ohledu na to, jak je skvělá a kultivovaná, nám nebude schopna dát mír. Mír nám může dát pouze prosté, čisté srdce, dětské srdce. Napsal jsem hodně knih a měl přednášky na mnoha místech. Ale musím říci, že mír získávám jenom tehdy, když se o něj dělím s ostatními. To je důvod, proč pořádám mírové koncerty po celém světě. Mám jenom jeden cíl — mír, univerzální mír.

Po mnoho let jsem přednášel o míru na půdě OSN. Ale zjistil jsem, že moje přednášky nemají žádný dopad. Pouze když medituji nebo hraji oduševnělou hudbu, cítím v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce mír. V takových chvílích cítím, že skutečně sloužím lidstvu. Takže ve všem, co dělám, se snažím stát sebedávajícím životem, založeném na mém vnitřním míru.

Daibel Faye: Je docela povzbuzující slyšet, jak se propracováváte všemi těmi různými věcmi, kterými se zabýváte. Zjevně hodně cestujete, a přesto zvládáte psát všechny ty knihy, učíte se hrát na různé nástroje a cvičíte na nich. Zdá se, že neděláte rozdíl mezi svým soukromým a profesionálním životem.

Sri Chinmoy: Já nemám profesionální život. Já mám život modlitby a meditace. Neodděluji své vnější činnosti od svého života modlitby. Možná se zeptáte, proč jsem se vůbec ponořil do shonu každodenního života. Ve všem, co dělám, mám jen jediný cíl — mír, univerzální mír. Mám pocit, že když vstoupím do zahrady, mělo by tam být mnoho květin různých druhů. Jsou-li tam různé květiny, lidé je mohou obdivovat. V nějakém obchodě může být mnoho, mnoho věcí. Můžete si koupit věci, které se vám líbí, a já si mohu koupit věci, které potřebuji. Podobně cítím, že uvnitř mé zahrady srdce, uvnitř vaší zahrady srdce jsou všechny druhy nádherných květin, které mají božskou vůni. Když vstoupím do své zahrady srdce, získávám ohromný mír, radost, harmonii, lásku a pocit jednoty. Právě tak byste i vy cítil a viděl totéž, kdybyste vstoupil do mé zahrady srdce. Tímto způsobem rosteme společně. Můžeme mít mír jenom díky síle naší jednoty. Takovou jednotu můžeme získat jenom tehdy, jsme-li šťastní. Jak bychom mohli být šťastní, kdybychom neměli inspiraci? Takže hned od začátku musíme myslet na inspiraci. Inspirace je vrcholně důležitá. Všechny skvělé, dobré, božské a nesmrtelné věci, které máme v úmyslu v tomto životě dosáhnout, přicházejí z inspirace. Cestuji z jedné země do druhé jenom proto, abych sloužil lidstvu. Moje služba a moje inspirace jsou jako krása a vůně mé květiny-srdce.

Daibel Faye: Slyšel jsem, že jste během třech hodin zvedl více než 92000 liber.

Sri Chinmoy: Ano. Dvacátého sedmého listopadu jsem zvedl za tři hodiny 92000 liber. Na druhou stranu musím říci, že tady nejde o moji fyzickou sílu. Všechno je to Boží Milost. Moje bicepsy nemají v obvodu ani 13 palců. Nejsem svalnatý a moje postava není vysoká. Ve všem, co dělám, jsem závislý na Boží Milosti. Sám za sebe nedokážu nic. Ve své poezii, hudbě, umění a sportech jsem zcela závislý na Boží Milosti. Všechno, co dělám, vychází z mého života modlitby a meditace.

Daibel Faye: Ale i když jste skutečně zvedl všechnu tu váhu pomocí Boží Milosti, musí existovat nějaké fyzické spojení. I když je zodpovědná Boží Milost, musí dojít k tomu vlastnímu zvedání.

Sri Chinmoy: Použijme slovo „víra“. Každý den se snažím zvětšit svoji vnitřní víru v Boha. On je plný Soucitu, Lásky, Náklonosti a Zájmu vůči svému stvoření. Když se podívám vzhůru, vidím Boha Stvořitele, když se podívám kolem sebe, vidím Boha stvoření. Bůh Stvořitel a Bůh stvoření jsou tatáž Osoba. Když se modlíme k Bohu Stvořiteli, On nám říká, že z nás bude mít radost jenom tehdy, když Mu budeme sloužit v Jeho stvoření.

Vzpírání, kterému se věnuji, inspiruje mnoho lidí. Když je to v televizi, pozorují mě miliony lidí. Mají nevinnou radost, když vidí, jak 67letý člověk vzpírá činky, hlavně lidé po šedesátce mají ohromnou radost. Řeknou si: „Ach, je starý jako my. Co je to s námi? Proč bychom měli dovolovat sami sobě, abychom byli neaktivní? Proč bychom měli být líní?“ Mladí lidé, kteří jsou o dvacet nebo čtyřicet let mladší než já, řeknou: „Pokud tento starý člověk dokáže zvednout tak těžkou činku, co je s námi v nepořádku?“

Moje vzpírání je velice nevinná věc. S nikým neboxuji, ani s nikým nezápasím. Pouze se snažím překonat svoje vlastní schopnosti. Pouze miluji božské ve mně, ve vás a ve všech. Toto božské mi říká, že mohu více sloužit lidstvu. Takže když zvedám činky, mám před sebou jenom jeden úkol, a tím je sloužit lidstvu podle mých omezených schopností, které mi byly svěřeny. Na druhou stranu, moje schopnosti jsou založeny na víře a tato víra vychází z mého života modlitby a meditace.

Daibel Faye: To jste řekl velice pěkně. Viděli jsme takové, kteří použili svoji světskou materiální moc proti jiným lidem. Bohudíky lidé, kteří mají božskou sílu, vědí, jak s ní zacházet a doufejme, že budou dělat to, co děláte vy, tedy podporovat mír a jednotu ve světě.

Sri Chinmoy: Existují dva druhy síly. Jedna síla rozděluje, ta druhá sjednocuje. Když použijeme naši sílu mysli, snažíme se dát najevo naši nadřazenost. Říkáme: „Jsem lepší než ty, stojím za víc.“ V tu chvíli máme právě takovou filozofii. Zcela se oddělujeme od ostatních. Když žijeme v srdci, neoddělitelně se ztotožňujeme s ostatními. Vaše dobré i špatné vlastnosti se stávají nedílnou součástí mého života a naopak. Stejně tak moje dobré i špatné vlastnosti patří vám.

Síla jednoty je nekonečně, nekonečně mocnější než síla, která rozděluje. V blízké či vzdálené budoucnosti přijde doba, kdy vrosteme do síly našeho srdce jednoty, a náš svět bude přeměněn. Nyní se síla mysli snaží panovat celému světu. Ale přijde doba, kdy síla srdce, která je samá jednota, bude úplně všude. Budeme mít svět univerzální jednoty. V té době už nebude žádná zkáza, bude jen samé naplnění.

Teď naplnění nemáme. Máme jeden dům, ale chceme mít dva, tři nebo čtyři. Máme jedno auto, ale chceme mít dvě, tři, čtyři, pět nebo šest. Pokaždé, když se naše touhy zvětší, cítíme se špatně. Ale když aspirujeme, modlíme se a meditujeme, víme, že pokud to bude naprosto nezbytné, náš Pán Nejvyšší nás požehná autem nebo domem. On nám dá všechno, co potřebujeme. Tímto způsobem můžeme získat mír. Bůh nás určitě požehná tím, co potřebujeme, ale nemá povinnost nám dávat všechno, co chceme.

V této době celý svět něco od lidí, zemí a celého lidstva očekává nebo vyžaduje, protože žijeme v mysli. Ale kdybychom žili v srdci, žádný požadavek by neexistoval. Budeme jenom společně růst a zářit. Jak už jsem řekl dříve, když se modlím a medituji, když cestuji z jedné země do druhé, když skládám hudbu nebo píšu básně, mám jen jeden cíl — sloužit lidstvu. Chci s laskavostí, oduševněle a se sebedáváním podle svých velice omezených možností sloužit lidstvu. Když toto dělám, cítím v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce bezmezný mír.

Část III

Moje sestra drží už šestnáct dní hladovku na protest proti stavbě přehrady přes řeku Narmada, kterou buduje indická vláda. Velice se bojím o její zdraví.

Sri Chinmoy: Bez ohledu na to, kolik vypijete vody, vaše zdraví se začne po devíti dnech hladovění zhoršovat. Vyzkoušel jsem si to. Na začátku může vaši energii udržovat voda, ale po devíti dnech musíte vypít trochu mléka nebo sníst banán. Nejprve to ovlivní mozek. Než začnou vaše svaly atrofovat, trpí mozek. Protestní hladovky, které se snaží změnit názor mocných, nefungují. Jediný způsob, jak změnit něčí názor, je modlitba. Ti lidé, kteří jsou proti přehradě, by měli jít do chrámu a tam se modlit. Když vidíme, že něco je prostě nemožné, jediná věc, která funguje, je modlitba. Ve vládě se nikdo nezajímá o to, jestli někdo drží hladovku.

Modlitba představuje řešení tam, kde všechno ostatní selhalo. Je samozřejmé, že modlitba je řešením od samotného začátku, ale když máme pocit, že všechny ostatní zbraně selhaly, naše modlitba určitě bude fungovat. I kdyby se modlilo k Bohu jenom dvanáct upřímných lidí, bude to mít nějaký účinek. Bůh vyslyší jejich upřímné modlitby a někdo ve vládě pro ně něco udělá.

Potíž je v tom, že pláčeme, ale nemodlíme se. To je důvod, proč se to všechno děje. Koncentroval jsem se na Jugoslávii. Oni pláčou, ale nemodlí se. Nevzývají Krista a Matku Marii.

Řekni prosím své sestře, že mám o její zdraví hluboké obavy. Hladovka může být účinná jenom doma s našimi příbuznými, protože nás milují. Moje matka držela hladovku den a půl, protože můj otec ji nechtěl vzít do Pondicherry, aby přesvědčila k návratu mého bratra Hridaye. Po jednom a půl dni souhlasil. Mahátmá Gándhí držel hladovku proti vládě mnohokrát, ale on věděl, že Nehrú mu byl velice oddaný. Když Gándhí hladověl, lámalo to Nehrúovi srdce a slíbil, že provede patřičné změny. Ale k čemu bude dobré, když se z tvé sestry stane mučednice? Pouze modlitba funguje.

Guru, rád bych se tě zeptal na význam mého duchovního jména. 1

Sri Chinmoy: Tvoje jméno znamená les. Dovolte mi, abych na chvíli odbočil. Před mnoha lety přišel na jeden z našich mírových koncertů v San Franciscu náš hlavní konzul. Když jsem pracoval na indickém konzulátě, byl to velice duchaplný člověk. Chodil rychleji než nejrychleji! Na tomto koncertě měl velice významnou promluvu. Řekl, že v lese je mnoho, mnoho stromů, ale jeden konkrétní strom je velice vysoký, neobyčejně vysoký. Tento nejvyšší strom ze své úplně poslední větve začal rozsévat světlo. Mluvil o mně, o Sri Chinmoyovi. Když jsem byl na konzulátě, jmenoval jsem se Chinmoy Ghose. V té době si nikdo nepředstavoval, že právě tento strom půjde tak vysoko a že z tak velké výšky bude po celém světě rozšiřovat světlo.

Les je hustý a tato hustota znamená jednotu. Když mnoho stromů roste pohromadě, pozorujeme v lese hustotu. Hustota je blízkost a blízkost je jednota. V lese je mnoho stromů, ale les sám o sobě je jeden. Na stromy lze pohlížet individuálně, ale na druhou stranu jsou kolektivně jedním celkem.

V rodině může být pět členů. Jako jeden celek spolu jedí, stýkají se, žertují. Jakmile však zasvitne ráno, všichni jdou do svých zaměstnání. Tady pozorujeme jejich jednotu i různost. V podobném smyslu má i každý strom svoje vlastní schopnosti. V lese je mnoho stromů různých druhů, velikostí a s různými květy. Les představuje jednotu; na druhou stranu ztělesňuje různorodost. Pomyslíme-li na kterýkoliv strom v lese, cítíme blízkost a jednotu všech stromů. Rostou společně a zároveň má každý z nich svoji vlastní krásu, vůni a plody.

Laskavě nyní pomyslete pouze na jeden strom. Nemusí být v lese. Může být kdekoliv — na břehu řeky, za naším domem nebo kdekoli jinde. Nepochybně pocítíte, že tento strom je samé sebedávání. V našem lidském životě občas dáme naše srdce, občas dáme naši mysl, občas dáme naši duši a jako oběť občas dáme naše tělo. Někdy dáme naše srdce určité zemi nebo nějakému člověku. Občas dáme dokonce i náš život. Ale strom, od kořenů až po nejvyšší větev, je samá oběť. Vezměme si například listy. Když listy uschnou, můžeme je spálit. Strom nám takto pomáhá, protože nám dává plamen aspirace. Plody stromu nám dávají potravu. Jeho květy jsou také darem. Dělají nám velikou radost a používáme je k uctívání Boha. Používáme dřevo, používáme každou část stromu. Strom nemá ani jednu část, která by se nedala použít pro božský účel. Na tomto světě je mnoho, mnoho věcí, které Bohu vůbec neslouží, ale strom nabízí všechno, co má a všechno, čím je, jako oběť lidstvu.

Když my jako lidské bytosti něčeho dosáhneme, jsme pyšní. Ale když strom plně rozkvete s nespočtem květů a plodů, sehne se dolů. Podívejte se na pokoru, kterou strom má! Toto dělá strom, když dosáhne všeho a stane se vším. Když my jako obyčejné lidské bytosti získáme trochu síly peněz nebo slávy, naše hlavy se okamžitě dotknou stropu; nikdo se k nám nemůže přiblížit. Na povrch vystoupí naše pýcha a povýšenost. Ale když strom získá vše, co může ukázat, sehne se s nejvyšší pokorou dolů. To je rozdíl mezi obyčejnou lidskou bytostí a stromem.

Strom nás učí ještě něčemu významnému. Naší filozofií je aspirovat, jít vzhůru do nejvyšší výšky, a přitom stát na zemi. Nechceme přebývat v himálajských jeskyních — ne, ne, ne! Podobně i strom je zakořeněn v zemi a zároveň se snaží dosáhnout oblohy. Právě takto budeme my žít na tomto světě a náš plamen aspirace bude šplhat do nejvyšší výšky. Strom nám ukazuje, že máme zůstat pevně zakořeněni v zemi, a přitom jít vzhůru, výše, nejvýše; pokora stromu je přitom nesrovnatelná. Když má strom všechno, skloní se dolů, aby posloužil lidstvu. To jsou božské vlastnosti stromu.

Sri Aurobindo napsal v jedné ze svých básní: „Proto víme, díky Tvé Pokoře, že Ty jsi Bůh“. Bůh je nekonečným Světlem, nekonečným Mírem, nekonečnou Blažeností, a přitom se zabývá námi, lidskými bytostmi, takovými nebožskými darebáky! My všichni jsme vtipálci! Jsme úplně nemožné lidské bytosti, ale Bůh sestupuje na naši úroveň. Tady je ještě něco, co se můžeme naučit od stromů. Strom je univerzální. Kdokoliv, ať už dobrý, nebo špatný člověk, si může od stromu vzít cokoliv. Špatný člověk si může vzít plody a květy právě tak, jako si může tyto dary vzít i dobrý člověk. Strom dává naprosto všechno. Poselství stromu říká: „Vezmi si, vezmi si, vezmi si! Jsi-li dobrý, můžeš být lepší. Jsi-li lepší, můžeš se stát nejlepším. A když jsi špatný, co můžu dělat? Používej pouze neustále svoji moudrost a staň se lepším člověkem.“

Podstatou stromu je oběť. Na zemi a v celém Božím stvoření neexistuje nic, co by samo sebe obětovalo tak úplně jako strom. Ale ti z nás, kteří aspirují, řeknou, že nic takového jako oběť neexistuje, je to samá jednota. Když jednáme s jinou lidskou bytostí, vidíme také tuto osobu jako Boží stvoření. Dnes ti dávám něco jako tvůj bratr a zítra mi zase ty něco dáš jako můj bratr.

Když se dostaneme na aspirující lidskou úroveň, nic takového jako oběť neexistuje. Já nic neobětuji, protože jsem realizoval Boha. Vidím Boha v tobě, v něm, v ní, v každém, takže kde je oběť? Přesně stejně musíte i vy cítit, že vidíte nebo si představujete Boha ve mně, takže kde je oběť? Pokud cítíte, že uvnitř mě je žijící Přítomnost Boha, žádná oběť neexistuje; vše je samá jednota. Bůh ve mně slouží vám a Bůh ve vás mě přijímá. Na druhou stranu, Bůh ve vás mi dává a Bůh ve mně přijímá, co vy nabízíte.

Na aspirující lidské úrovni je samá jednota. Ale strom se nedostal na tuto úroveň, takže musíme říci, že strom všechno obětuje. Od kořenů po nejvyšší větev je samou obětí. Vstoupíme-li do vědomí stromu, rozhodně zjistíme, že je samou obětí. Ale pokud vstoupíme do našeho vlastního vědomí, nenalezneme oběť, ale jednotu. Já musím sloužit božskému ve vás a vy musíte sloužit božskému ve mně. Kde je nějaká oběť?

Čím jdeme výše, tím je jasnější, že neexistuje nic takového jako oběť. Pokud ovšem obyčejní lidé něco udělají pro někoho jiného, mají pocit velké oběti! Jestliže neaspirující lidské bytosti něco pro sebe navzájem udělají, je to samá oběť a jsou zaplaveni pýchou. Řeknou: „Pro své přátele jsem vykonal velikou oběť!“ Ale až si v duchovním životě plně uvědomíme Boží existenci v nás, nic takového jako oběť nebude existovat.


  1. SCA 784. Následující otázku zodpověděl Sri Chinmoy 10. prosince 1999 v hotelu Sao Moritz, Nova Friburgo, v Brazílii.

Stromy 1

V Pondicherry jsem docela často chodíval do parku, který je před jídelnou ášramu. Chodil jsem tam alespoň jednou denně. Po obou stranách byly stromy. Tenkrát to bylo velice krásné a prosté místo. Teď je to velice moderní! Je tam mnoho soch, dětských hřišť a cvičebních mechanismů. Ale tenkrát to bylo velice oduševnělé a čisté.

Jednou pozdě večer jsem šel k jednomu konkrétnímu stromu a záměrně zastavil svůj srdeční tep. Tohle mohou jogíni udělat. Dokáží zastavit svůj puls a na nějakou dobu zastavit dech. Já jsem to udělal na tři nebo čtyři minuty. Ten strom stále uctívám. Je tam pořád. Mnohokrát jsem si ten strom vyfotografoval. Takže i já jsem měl několik významných zážitků se stromy. Je někdo, kdo nebude mít vysoké zážitky se stromy?


  1. SCA 785. Následují dodatečné komentáře o stromech z 11. prosince 1999.

Může jít dohromady oddanost a touha po Bohu s přístupem božského odevzdání, při kterém nemáme žádnou apriorní představu a nedáváme ničemu přednost kromě touhy po naplnění Boží Vůle, nebo se tyto dva přístupy navzájem vylučují? 1

Sri Chinmoy: Vždy jdou dohromady. Na jedné straně je naše intenzivní touha se ztotožnit s Boží Vůlí, ponořit se do Jeho nekonečného Vědomí, Světla a Blaženosti. To je naše bezesná a bezdechá touha. Zároveň řekneme: „Kéž se stane Tvá vůle.“ Když toužíme po Bohu, říkáme mu: „Já mám pocit, že toto je ten nejlepší způsob, ale Ty možná cítíš, že to pro mě není nejlepší. Já cítím, že toto je pro mě nejlepší, protože po Tobě toužím. O nic nežádám. Pouze se chci s láskou, oddaností a sebedáváním na celou Věčnost neoddělitelně ztotožnit s Tvojí Vůlí.“ Když činíme nepodmíněné odevzdání Bohu, říkáme: „Dokonce i když mi nedáš to, co chci, přinejmenším mi to nebude vadit. Jsem tady jenom proto, abych Tě naplnil v každém okamžiku svého života.“

Takže tyto dva přístupy se navzájem doplňují. Jinak by někdo mohl říci: „Kéž se stane Tvá Vůle,“ a přitom by mohlo jít o tu nejlínější lidskou bytost na světě. Má v takovou chvíli výrok „Kéž se stane Tvá Vůle“ nějaký smysl? Na druhou stranu mohu vstát brzo ráno a modlit se a meditovat. Potom mohu zpívat a zvedat těžké činky nebo dělat něco jiného, protože uvnitř cítím, že Bůh chce, abych tyto věci dělal. Jestli potom řeknu: „Kéž se stane Tvá Vůle“, má taková modlitba význam.

Je špatné se modlit k Bohu za mír, světlo a blaženost? Nemodlíme se k Bohu, aby nám dal deset domů nebo deset aut nebo pozemské vlastnictví, které by z nás učinilo multimilionáře — ne. Modlíme se k Bohu, aby učinil naši mysl čistou. Je-li naše mysl čistá, jsme schopni přijmout svět, vidět svět a cítit svět božským způsobem. Pokud ale začneme jenom tím, že řekneme: „Kéž se stane Tvá Vůle“ a v našich srdcích nebude ani špetka touhy po setkání s Bohem, jenom klameme sami sebe. Pro realizaci Boha se musíme modlit, meditovat a dělat mnoho věcí. Říci bez modlitby a meditace, bez toho, abychom se ztotožnili s Boží Vůlí: „Kéž se stane Tvá Vůle“, může úplně každý. Takové odevzdání mohou mít lidé na ulici, absolutní lenoši. Hledající Boha vstávají v šest hodin ráno a meditují, kdežto líní lidé vstanou v osm nebo devět hodin a potom řeknou: „Kéž se stane Tvá Vůle.“

Ježíš Kristus se nejprve modlil a meditoval, teprve potom dal lidem poselství: „Kéž se stane Tvá Vůle.“ Nebylo to jeho první, ale poslední poselství. Předtím se modlil, meditoval a dával lidem osvícení. V naší Bhagavadgítě řekl Krišna Ardžunovi: „Bojuj, bojuj, bojuj pro dobro. To je tvoje dharma. Musíš bojovat.“ Poslední věc, kterou řekl Ardžunovi, byla: „Všechno polož k Mým Nohám.“ Neřekl mu na začátku, aby vše položil k Jeho Nohám. Nejprve řekl: „Bojuj! Je to spravedlivý boj.“ Moje filozofie je stejná jako Pána Krišny — máme právo na práci, ale nemůžeme si činit nárok na plody našich činů. Prací se rozumí, že se budeme modlit, že budeme meditovat, že budeme milovat Boha, že se oddáme Bohu, že odevzdáme naši vůli Boží Vůli. Naše vnitřní moudrost nám říká, že toto jsou velice dobré věci.

Když nám potom Bůh nedá mír, světlo a blaženost, řekneme: „Kéž se stane Tvá Vůle, chci, abys byl mým jediným Kapitánem. Myslel jsem si, že když se budu k Tobě modlit, abys mi dal mír, světlo a blaženost, že budeš šťastný. Nežádal jsem Tě o pozemskou slávu a majetek nebo naplnění jiné touhy. Žádám Tě o Tvé Požehnání, Lásku a Milost, abych se mohl neoddělitelně ztotožnit s Tvou Vůlí.“ Nebude snad Bůh potěšen, když budeme mít takový přístup? Nepožehná nám?

Skutečné odevzdání říká Bohu: „Jestliže nechceš, abych měl neustálou jednotu s Tvou Vůlí, a chceš, aby Ti někdo jiný byl blízký, nebude mi to vadit. Dělám všechno proto, abych Tě potěšil, ale jestli chceš dát někomu jinému mír a blaženost místo mě, budu stejně šťastný.“ Tomu se říká skutečné odevzdání. Jinak bychom řekli: „Modlil jsem se a modlil, a co se stalo? Tamten člověk se nemodlil tolik jako já. Neodevzdal se Bohu. Nemiloval Boha. Proč dostává Boží Dary Požehnání?“

Skutečně odevzdaný přístup říká: „Udělal jsem, co jsem mohl. Pokud teď chceš dát výsledek, dej ho tomu, komu chceš. Velice jsem se snažil vyšplhat na strom. Ale pokud chceš dát ovoce někomu, kdo ani nezačal šplhat, utrhni prosím ovoce z nejvyšší větve a dej mu je. Mně to nebude vadit.“ Tomu se říká jednota s Boží Vůlí.

Do jisté míry už jednotu s Boží Vůlí máme. To je důvod, proč se ztotožňujeme s Boží Vůlí, proč se připojujeme k Nekonečnému Božímu Vědomí, Lásce a Radosti. To je velmi dobré. Teď musíme ještě říci: „Dělám to proto, abych Tě potěšil, ale pokud Ty nechceš potěšit mě, nevadí. Udělej prosím radost tomu, komu chceš.“

Teď vám řeknu něco zábavného. Jak víte, v naší rodině se nejvíce modlil a meditoval můj nejstarší bratr Hriday. Jednou si mně žertem postěžoval: „Modlil jsem se a meditoval hodiny a hodiny denně, po celá léta — dávno předtím, než ses narodil. A co se stalo? Bůh dal realizaci tobě. Co jsem to jenom provedl?“

Můj bratr to řekl roztomilým, familiárním tónem, ale kdyby byl měl skutečné odevzdání, byl by řekl: „Dobrá. Modlil jsem se a meditoval. Jestli chce dát Bůh realizaci mému bratrovi, nevadí mi to.“

Můj bratr Chitta byl básníkem. Naučil mě, jak skládat básně a vždycky mě povzbuzoval. Mohl říci: „Naučil jsem ho skládat básně. Složil tisíce a tisíce básní. Bože, co jsi to udělal? Proč jsi nedal mně takové schopnosti, abych mohl složit tisíce a tisíce básní?“ Místo toho byl velice hrdý na dosažení svého mladšího bratra, protože měl jednotu se mnou a bezprostřední odevzdání Boží Vůli.

Takže moji bratři mi ukázali dva různé přístupy. Ten první řekl: „Modlil jsem se a meditoval dávno předtím, než se narodil. Jak je možné, že on potěšil Boha a já nikoli?“ Ten druhý by mohl snadno říci totéž: „Naučil jsem ho skládat básně. Proč je teď on schopen psát tolik básní a já nikoli?“ Ale místo toho byl velice hrdý na to, že byl mým učitelem. To byl zase jeho přístup.

Můj nejstarší bratr Hriday však při jiné příležitosti ukázal svoji jednotu s Boží Vůlí. Jednoho dne, brzo z rána, přišel k nám domů člověk, který napsal „Tomari hok joy“ a řekl: „Nikdy jsem netušil, že Madal byl tak významný a velký. Jsem si naprosto jistý, že byl Gorakshanatem. Včera v noci jsem ve vitálních světech viděl člověka, který se dostal do vážných potíží. Potom přišel Madal, ukázal svoji okultní sílu a všechny nepřátelské síly zmizely. Určitě byl Gorakshanatem.“

V tu chvíli řekl můj bratr Hriday: „To vím už dávno. Toto poselství jsem dostal v meditaci už před dlouhou dobou.“ Dovedete si to představit? Můj bratr mi to nikdy neřekl; nikdy to nikomu neřekl. Už dávno věděl, že jsem byl Gorakshanatem. A to byl ten stejný člověk, který řekl, že jsem se nikdy nemodlil a nemeditoval. Určitě věděl, že jsem v minulém životě dosáhl realizace.

Vraťme se však k tvé otázce — budeme se modlit k Bohu, aby nám dal mír, světlo, blaženost a další božské kvality. Potom řekneme: „Jestli mi tyto věci nechceš dát, jestli máš v úmyslu něco jiného, jsem připraven poslechnout Tvoji Vůli. Pokud ale jenom řekneme: „Nechť se stane Tvá Vůle“, aniž by v nás vyrůstalo něco duchovního, osvěcujícího a naplňujícího, bude to k ničemu.

Bůh nás z hloubky našeho nitra inspiruje, abychom zaseli semínko. Potom je na Bohu, jestli toto semínko vyroste a stane se z něho rostlina, nebo ohromný banyánový strom. Naším úkolem je pouze zasít semínko. Budeme se modlit: „Ach, můj Milovaný Pane Nejvyšší, dej mi připravenost, dej mi ochotu, dej mi dychtivost, dej mi bezesný hlad po schopnosti cítit Tě v mém srdci, v mém životě a v mém dechu.“ Toto je naprosto nezbytné. Hned potom řekneme: „Modlím se za tyto věci, ale jestli mi je nechceš dát, nevadí.“ Celý den se za tyto věci budeme modlit. Když potom přijde večer, řekneme: „Den je u konce. Teď nechť se stane Tvá Vůle. Jestli nenaplníš moje modlitby, nebudu vůbec smutný — ne, ne, ne! Protože je to Tvoje Vůle, nemám se čeho bát.“

Bhagavadgíta nám říká, že když se nebudeme modlit za dobré věci, stanou se z nás lenoši. Budeme jenom ležet a říkat: „Bože, ať se stane Tvá Vůle.“ Bude nám Bůh v takovou chvíli naslouchat? Pokud se však na druhou stranu dokážete modlit nikoli za sebe, ale za projevení vašeho Gurua, bude to vynikající. Potom však může přijít problém s určitým druhem frustrace. Možná řeknete: „Ach Bože, jsem takový hlupák! Staral jsem se o něj, jenom o něj, a teď nemám ani špetku míru, světla nebo blaženosti. Měl bych se modlit alespoň za špetku míru mysli.“

Jestli chceme dobré věci, nijak nevadí, že se za ně modlíme. Máme však každý den k dispozici dvacet čtyři hodin. Můžete se také modlit za projevení Božího Světla. Potom se můžete modlit za schopnost odevzdat se Boží Vůli. Potřebujete všechny tyto věci. Když jste ve škole, studujete sedm nebo osm předmětů — dějepis, zeměpis, fyziku — všechno možné, nemá to konce. Nemůžete ve vnitřní škole dělat totéž? Studujete-li tři nebo čtyři předměty současně, začnou se vzájemně doplňovat. Studujete-li jeden předmět, jiný vám může pomoci.

Když žádáme o dobré věci, neexistuje žádné časové omezení. Můžeme se za ně modlit po celou Věčnost. Žádáme-li o špatné věci, ach Bože, zítra řekneme Bohu: „Dej je pryč! Už nikdy, už nikdy, v žádném případě!“ Jestliže dnes kouřím, zítra se budu modlit: „Ach Bože, už ne, už ne, už to stačí, už to stačí!“ Zítra už nebudu chtít kouřit. Ale pokud jsem dnes schopen vypít i jenom malé množství Nektaru, zítra se budu modlit: „Ach Bože, dej mi více, dej mi více.“

Bůh mi nikdy neřekne, že jsem nenasytný, pokud Jej budu žádat o mír, blaženost nebo cokoliv božského. Řekne mi: „To chci i já. Mé dítě, já mám nekonečný Mír, nekonečné Světlo, nekonečnou Blaženost. Vezmi si, vezmi si, vezmi si.“ Pokud však budu žádat o materiální věci — jméno, slávu, majetek, toto a tamto — Bůh mi trochu dá a potom mi řekne: „Prosím, už mě o to nežádej.“ Mnoho z nás však naneštěstí nemá ucho nebo srdce, aby poslouchalo Boha. Zítra Jej bezostyšně požádáme znovu.

Takže se můžete modlit za mír, světlo, blaženost a další věci a potom se můžete modlit: „Nechť se stane Tvá Vůle.“ Nebo můžete začít s modlitbami, které jsem vám dal pro každý den v týdnu — musím porazit svoji pochybnost, žárlivost, nejistotu atd. Potom můžete postupně, postupně — jako když studujete na univerzitě a omezujete svá studia jenom na jeden nebo dva předměty — snižovat počet svých modliteb. Můžete začít s modlitbou za poražení nečistoty, žárlivosti, nejistoty, zoufalství nebo i pocitu bezmocnosti. Studujete všechny tyto předměty. Potom budete schopni postupně, postupně těchto studií zanechat, protože jste je dokončili. Následně budete mít už jenom dva nebo tři předměty.

Až dokončíte všechny modlitby, až dokončíte svoji modlitbu za jednotu s Bohem po celou Věčnost, bude vaší poslední modlitbou: „Nechť se stane Tvá Vůle. Modlil jsem se za všechny dobré věci, o kterých vím. Teď je to na Tobě. Všechny věci, o které jsem Tě žádal, jsou pro mě dobré. Budu-li mít čistotu, budu schopen pomáhat celému světu. Budu schopen vidět svět a všechny lidské bytosti v novém světle. Porazím-li nejistotu, budu schopen si vybudovat jednotu s celým světem. Jestli mi dáš všechny věci, o které jsem Tě požádal, budu je schopen použít k božskému účelu. Budu Tě schopen projevit božským způsobem. Ale jestli nechceš, abych Tě projevil, jestli mi nechceš dát tyto věci, je to na Tobě. Na tento svět jsem přišel jenom proto, abych Tě těšil Tvým vlastním Způsobem.“ Tak by měl vypadat náš přístup.


  1. SCA 786. Následující otázku zodpověděl Sri Chinmoy 19. února 2000 v New Yorku.

Když se v mém životě stane něco bolestivého, ovlivní to mé srdce, nebo řekněme zlomí to mé srdce. Potom je pro mě velice, velice těžké, na to zapomenout. Ve skutečnosti dokážu některé věci docela dobře odpustit, ale zapomenout na ně je pro mě téměř nemožné. 1

Sri Chinmoy: Ano, je pravda, že někomu odpustit je snazší, než na to zapomenout. Můžeme to však brát jako výzvu. Dejme tomu, že někdo udělal něco velice špatného. Přijal jsem tu výzvu, abych mu odpustil, a podařilo se mi to. Potom musím přijmout další výzvu — že na to, co udělal, také zapomenu.

Je to stejné jako s překážkami. Dejme tomu, že první výzva představuje kopec nebo horu, která není tak vysoká jako Himálaje. Tím, že jsi tomu člověku odpustil, jsi na tuto horu vystoupal. Potom zjistíš, že je pro tebe obtížné na tento bolestivý zážitek zapomenout. Musíš vystoupat na další horu, která je vyšší. A třebaže je vyšší, nemůžeš říci, že je nezdolatelná. Říkáš, že když se k tobě někdo zachová nespravedlivě, odpustíš mu. Mnoho, mnoho lidí nedokáže odpustit. Měl bys být na sebe hrdý, že jsi tomu člověku dokázal odpustit. Další výzva spočívá v zapomnění na tuto událost. Musíš to brát jako další horu, která je mnohem vyšší než ta předchozí.

Klíčem je láska. Nemusíš toho člověka milovat. Musíš nekonečně více milovat Boha. Dejme tomu, že někdo je tvým přítelem. Udělal něco špatného a ty jsi mu odpustil. Máš pocit, že to stačí. Proč bys měl jít ještě o krok dále a na tu událost zapomenout? Ale ta vzpomínka tě ubíjí. Občas ti přijde na mysl a ty si řekneš: „Jak jenom mohl být tak špatný? Choval jsem se k němu tak pěkně.“ V tu chvíli musíš zapomenout na toho člověka a myslet pouze na Nejvyššího. Musíš se uvnitř zeptat sám sebe: „Chce po mně Nejvyšší, abych v sobě tuto zkušenost ponechal, nebo chce, abych na to zapomněl, právě tak, jako jsem mu odpustil?“ Tvůj Vnitřní kormidelník, Nejvyšší, potom řekne: „Tato zkušenost ti způsobuje utrpení. Občas přichází do tvé mysli a ničí veškerou tvoji radost. Proto chci, abys na ni úplně zapomněl.“

Nejlepší je řídit se Způsobem Nejvyššího. Na vnitřní úrovni tě inspiroval, abys tomu člověku odpustil, a ty jsi to udělal. Jestliže ti On řekne, že musíš na tu zkušenost zapomenout, musíš to udělat. Právě proto, že miluješ Boha a Bůh nám neustále říká: „Odpouštějte, odpouštějte, odpouštějte,“ jsi udělal první část úkolu. Ta druhá znamená říci: „Protože pořád trpím, kdykoliv si na tuto událost vzpomenu, nejlepší je zapomenout.“ Musíš dokázat svoji lásku k Bohu tím, že zapomeneš. Čím více miluješ Boha, tím snazší pro tebe bude na tu zkušenost zapomenout. V tvém případě už tvoje láska k Bohu do určité míry vyšla do popředí, protože jsi připravený tomu člověku odpustit. Jestli zvětšíš svoji vlastní lásku k Bohu, Bůh ti dá schopnost na tu zkušenost zapomenout. Zcela to závisí na lásce.

Další způsob, jak se s takovou situací vypořádat, je mít sympatizující jednotu, kdy říkáme: „Kdybych byl já na jeho místě, možná bych se choval ještě hůř. Chudák, zrovna toho dne ho možná někdo urazil nebo mu vynadal. Možná ho někdo propustil z práce nebo se stalo něco podobného.“ My nevíme, co se těm lidem honilo v hlavě, nebo co se jim ten den stalo, když se k nám tak nepěkně zachovali. Posuzujeme toho člověka podle jeho normálního chování. Celá léta a léta jsme někoho pozorovali. Vytvořili jsme si názor, že to je dobrý člověk. Proč se najednou chová tak špatně? Možná se ten den stalo něco, co zničilo veškerou jeho radost a mír. Možná se stal obětí nějakého neštěstí a teď to neštěstí vylil na nás. Povaha toho člověka je dobrá, ale možná že toho dne se stal obětí úzkosti, obav nebo kritiky. Máme-li sympatizující jednotu, budeme vědět, že se v jeho životě stalo něco zlého. V opačném případě by se tak špatně nechoval. A pokud máme ještě více sympatizující jednoty, řekneme: „Možná bych byl ještě horší. Také bych mohl někomu říci něco nepěkného zrovna v okamžiku, kdy by ode mě zoufale potřeboval slyšet něco milého.“

Vybudujeme-li si sympatizující jednotu, vidíme na světě jen velmi málo chyb. Nedostatky vidíme tehdy, když cítíme, že my jsme dokonalí, kdežto ostatní jsou nedokonalí. Pokud si ale vybudujeme jednotu s ostatními, možná zjistíme, že máme více slabostí než oni, protože máme jednu slabost navíc: my je kritizujeme, kdežto oni říkají světu, že my jsme si vybudovali sympatii.

Jak už jsem řekl dříve, ber to jako ty dvě hory. Naše mírová hora v Himálajích je třetí nejvyšší. Představ si, že je to první hora, na kterou musíš vystoupat a že jsi to již dokázal. Potom zkus cítit, že existuje další, na kterou musíš vystoupat. Každý den, každou hodinu, každou minutu musíme vyzývat sami sebe k sebepřekonání. Jedině sebepřekonání nám přinese radost — nic jiného. Jestli vstoupíme na pole soutěživosti, nikdy radost nezískáme. Jedině náš vlastní pokrok nám dá radost. Ty jsi schopen tomu člověku odpustit. Teď musíš překonat sám sebe tím, že zapomeneš na tu zkušenost, kterou ti ten člověk dal.

Vždycky vyzývej sám sebe. Nevyzývej člověka, který udělal něco špatného. Nemysli si, že jej můžeš porazit, podle přísloví — oko za oko, zub za zub. Bůh ti dal díky své bezmezné Štědrosti schopnost odpouštět. Tobě se to podařilo. Teď je tentýž Bůh více než ochoten ti dát schopnost ten zážitek naprosto vymazat ze svého srdce nebo mysli. Musíš přijmout tuto výzvu, abys to dokázal.

Kdybys naopak toho člověka vyzval, zaujal bys postoj typu „oko za oko“: On udělal něco špatného. V čem jsem slabší než on? On mě udeřil a já ho udeřím ještě víc.“ Ty ale musíš zaujmout opačný postoj a říci: „On udělal něco špatného. Ale moje síla odpuštění je stejně velká.“ Odpustit znamená být silnější. Potom přijde na řadu něco nekonečně obtížnějšího — celou tu bolestivou záležitost zapomenout.

Pokud vytrváme, na zemi neexistuje nic nemožného. Jestliže vytrváme v našem úsilí, pokud pokračujeme, pokračujeme a pokračujeme, v celém Božím stvoření neexistuje nic nemožného. Jestli mi svět dal utrpení, potom je zde Bůh, aby mi je odebral. Vždy existuje protilék. Když mě někdo udeří, pokud mě někdo nenávidí, ihned zde bude někdo jiný, kdo mě bude milovat. Jestli mě někdo nenávidí, ihned vyjdu z domu a okamžitě uvidím, že mě někdo miluje, že se na mě usmívá a zahrnuje mě laskavostí.

Vždycky bude existovat pozitivní a negativní stránka. Musíme však být moudří. Musíme se modlit a meditovat, milovat Boha a sloužit Mu. On nám potom vždy dá sílu přijmout životní výzvy a také je překonat. Kdyby ses jim naopak chtěl vyhnout, jako zloděj od nich utečeš s myšlenkou: „Jestli uteču, možná nebudu muset ten bolestivý zážitek prožít.“ Avšak ne, smutek a selhání tě budou pronásledovat, kamkoli půjdeš.

První krok jsi už udělal. Druhý krok je obtížnější než ten první, ale nemůžeme říci, že se to nedá zvládnout. Ne, mnoho, mnoho, mnoho lidí to dokázalo a mnoho jich to také dokáže. Na druhou stranu bude mnoho těch, kterým se to nepodaří. Záleží to na vnitřní síle každého jednotlivce. První krok jsi úspěšně zvládl. Druhý krok bude obtížnější, ale já tě ujišťuji, že ho zvládneš také.


  1. SCA 787. Následující otázku zodpověděl Sri Chinmoy 27. února 2000 v New Yorku.