Osud a svobodná vůle

Osud je výsledkem minulosti. Svobodná vůle je výsledkem přítomnosti. Osud he hořký; svobodná vůle je sladká. Osud je hladová myš v kostele; svobodná vůle je modrý pták na rozsáhlé obloze. Když se díváme zpátky, cítíme rány osudu. Když se díváme vpřed, vidíme tanec zlaté a energizující svobodné vůle.

Fyzické vědomí nebo vědomí těla je omezené. Když žijeme v těle, zažíváme osud. Duše je vždy svobodná. Duše je vždy volná. Když žijeme v duši, zažíváme svobodnou vůli. Záleží na nás, zda žijeme ve vědomí těla, nebo ve vědomí duše.

V okamžiku, kdy duše vstoupí do těla a my spatříme světlo dne, nevědomost se nás snaží zahalit a osud začíná svou hru. Světlo ale není svázáno osudem. Světlo je ztělesněním svobodné vůle. Za svůj politováníhodný osud proklínáme své předky, své přátele, své sousedy, sami sebe a nakonec Boha. Ale proklínáním druhých, proklínáním sebe sama nemůžeme své problémy vyřešit. Své problémy můžeme vyřešit, jen pokud víme, jak žít životem aspirace.

Máme velkou příležitost užívat svou svobodnou vůli. Jsme to my, kdo musí využít této příležitosti, abychom byli plně, naprosto a zcela svobodní. Většina z vás četla indickou výpravnou báseň Mahábharátu. Vypráví o velkém hrdinovi Karnovi. Jeho matka byla Kuntí, matka Panduovců. Před tím, než se vdala, přivedla na svět dítě; kvůli studu a komplikacím dala dítě do košíku a poslala ho po řece. Nakonec ho někdo zachránil a postaral se o něj. Toto dítě se stalo nesrovnatelným hrdinou. Řekl: „Nejsem odpovědný za své zrození, ale jsem odpovědný za svůj život, za jednání ve svém životě.“ Každý aspirant toto může říct také. Velmi často mi hledající říkají: „Ó, mám velmi špatnou minulost.“ Říkám jim: „Proč se staráte o minulost? Minulost je prach. Ale pokud aspirujete, nikdo vám nemůže vzít vaši přítomnost; nikdo vám nemůže vzít vaši budoucnost. Snadno můžete mít zlatou budoucnost.“

Jsou tři druhy karmy: sančita karma, prarabdha karma a agami karma. Sančita karma je nahromadění činů z minulých životů a z tohoto života, jejichž výsledky ještě nepřinesly ovoce. V prarabdha karmě začínáme sklízet ovoce části nahromaděné karmy. Je-li to špatná karma, potom trpíme. Je-li to dobrá karma, potom se máme dobře. Nakonec přichází agami karma. Když je někdo zcela osvobozen od veškeré nevědomosti, utrpení a nedokonalosti, když někdo realizoval Boha a žije jen pro Boha, v tu chvíli se těší ze Svobodné Vůle Nejvyššího. Toto je agami karma.

Většina z nás čelí sančita karmě, nahromaděné karmě, která začíná působit jako prarabdha karma. Kolem nás není žádná svoboda, žádná svobodná vůle, ale jen osud. Je jako pohlcující lev, útočící z minulosti. Avšak když máme agami karmu, z pohlcujícího lva se stává řvoucí lev, řvoucí pro božské Vítězství, božské naplnění zde na zemi.

Osud může a musí být změněn. To, co k tomu potřebujeme, je Boží Milost a osobní úsilí, sebenamáhání. Jsou někteří hledající, kteří cítí: „Jestliže se starám o Boží Milost, proč je třeba osobní úsilí?“ Ale mýlí se. Osobní úsilí nikdy nestojí v cestě Boží sestupující Milosti. Osobní úsilí sestupující Boží Milost provází. Boží Milost nepopírá osobní úsilí. Je pravda, že Bůh nám může dát všechno, co chce, i bez kousíčku osobního úsilí na naší straně. Ale Bůh říká: „Je to pro tvou chloubu, že tě žádám, abys vydal toto malé osobní úsilí.“

Jestliže se nás někdo ptá: „Co jsi udělal pro Boha?“ jaká bude naše odpověď? Můžeme být zaplaveni pýchou, když řekneme: „Bůh udělal pro mne toto, Bůh udělal pro mne tamto, Bůh udělal pro mne vše.“ Můžeme být přirozeně pyšní, že nás Bůh přijal za své zcela vlastní. Ale když se nás někdo zeptá: „Co jsi ty udělal pro Boha?“ jaká bude naše odpověď? Ticho! A tak malé osobní úsilí, které jsme vynaložili, je pro naše vlastní dobro. Když vynaložíme osobní úsilí, celý náš život bude zaplaven božskou pýchou. Není to naše ego, ale naše vědomá jednota s Bohem, která nás pobízí udělat něco pro našeho Nejdražšího.

Pokud upřímně vynaložíme osobní úsilí, Bůh námi musí být nadšen. Proč? Protože může říci světu: „Mé dítě, Můj vybraný nástroj, pro Mě udělalo to a ono.“ Osobním úsilím se náš život na zemi může stát užitečným a zároveň na nás Bůh může být pyšný.

Nakonec musí osobní úsilí vrůst do dynamického sebeodevzdání. Když něco děláme, nabídneme k Nohám Boha výsledek naší činnosti současně s aspirací, kterou jsme při této činnosti použili. Když můžeme výsledky a aspiraci, vnitřní volání, nabídnout Bohu, tak se to nazývá pravým odevzdáním. Pokud jen ležíme u Jeho Nohou jako mrtvé tělo a necháváme Jej pracovat pro nás, v nás a skrze nás, to je špatné. Bůh nechce pracovat v a skrze mrtvé tělo. On chce někoho, kdo aspiruje, kdo chce být energizován, aby mohl pro Boha něco udělat, kdo je aktivní a dynamický, někoho, kdo chce zde na zemi projevit všechny božské kvality.

Konečně znám své jméno.
Mé jméno je Boží věčná Hra.
Konečně znám své jméno.

Konečně znám svůj věk.
Můj věk je stránka Nekonečnosti.
Konečně znám svůj věk.

Konečně znám svůj domov.
Můj domov je tam, kde se toulají planoucí světy.
Konečně znám svůj domov. ¹

Když hra osudu končí, hra svobodné vůle začíná. Právě teď neznáme své opravdové jméno, neznáme svůj skutečný věk, neznáme svůj pravý domov. Ale když jdeme za hru osudu, uvědomíme si, že jsme Boží věčnou Hrou a že patříme Nekonečnosti. Uvědomíme si, že náš skutečný domov je tam, kde planou plameny světa. ‚Planoucí světy‘ znamenají svět aspirace, svět stoupajícího vnitřního pláče, ve kterém roste spása, osvícení a realizace.

Naše svobodná vůle je dítětem nekonečné Vůle Boha a zároveň je její nedílnou součástí. Tato svobodná vůle nám může říct naše skutečné jméno, náš skutečný věk, náš skutečný domov. Svobodná vůle nám klepe na dveře našeho srdce. Musíme jí jen dovolit, aby prorazila skrze zeď nevědomosti a učinila nás jedním s Kosmickou Vůlí. Osud je brána, která nás vede k neúspěchu minulosti. Svobodná vůle je naše přijetí budoucnosti, která nás chce měnit, utvářet a osvobodit od strachu, pochybnosti, nevědomosti a smrti.