Moje jízdy na kole s bankovním poslíčkem

Můj tatínek pracoval pro železniční společnost mnoho let. Po odchodu do důchodu založil banku. V té bance pracovalo mnoho úředníků. Měli mě velice rádi a já jsem je také měl velice rád.

Často jsem jezdil na zadním sedátku kola jednoho našeho poslíčka. Mnohokrát jsem spadl, protože jsem byl neposedný. Potom se vždycky můj tatínek rozzlobil na poslíčka, nikoli však na mě, protože věděl, že moje touha jet na kole s poslíčkem mi nedovoluje ho poslechnout.

Když mi bylo pět nebo šest let, umíral jsem touhou mít vlastní kolo a jednou jsem šel do obchodu, kde se kola prodávala, zeptat se na cenu. Neměl jsem peníze, ale velice jsem chtěl to kolo koupit! Majitel obchodu s koly mi řekl: „Ano, za patnáct nebo dvacet rupií může být tvoje.“ Byl jsem velice šťastný a nadšený, a běžel jsem to říci tatínkovi a bratrovi.

Jenomže ještě předtím, než se mnou bratr šel to kolo koupit, tajně poslal jednoho poslíčka z banky, aby řekl majiteli obchodu, že už teď nemá žádná kola na prodej. Doma měli všichni pocit, že jsem ještě příliš malý, než abych mohl jezdit sám na kole. Co jsem mohl dělat? Musel jsem se spokojit s jízdou na zadním sedátku poslíčkova kola.

Můj tatínek nechtěl, abych jezdil s poslíčkem v poledne kvůli horku. Myslel si, že mě to příliš vyčerpá a budu z toho nemocný.

Ale i tak se mi docela často podařilo zmizet. Když se mě někdo zeptal: „Kam jdeš?“ řekl jsem: ,Jdu jenom ven.“

Jeden z pokladníků mi docela často prozradil, kdy poslíček odjede. Když už měl poslíček odjet do jiných bank, dal mi pohledem znamení a taky mi ukázal, na které straně budovy se zrovna poslíček nachází. A potom, když jsem vyšel z budovy, poslíček už na mě čekal.

Poslíček a já jsme měli smluvené zvláštní znamení, které jsme občas používali. Když měl vyjet určitým směrem, dal mi to znamení, abych vyrazil opačným směrem. Potom jsem řekl tatínkovi: „Jdu si ven koupit něco sladkého,“ takže si tatínek myslel, že jdu opačným směrem, než vyjížděl poslíček. Jakmile jsem vyběhl ven, můj přítel za mnou přijel a nabral mě na kolo.

Dvakrát nebo třikrát jsme spadli z kola. Jednou to bylo obzvlášť ošklivé. Poslíček mě vezl na místo, které bylo dost daleko, měl tam koupit taková zvláštní, velice hořká párátka. Šlapal velice usilovně a mě šlehaly malé větve podél cesty.

Když jsme dojeli do kolonie paňdžábských Sikhů, došlo k opravdu vážné nehodě. Sikhové jsou velice vysocí a silní, a nosí vousy a kníry. Tři z nich začali cosi křičet. Křičeli na někoho jiného, ale my jsme si mysleli, že je to na nás. Polekal jsem se a spadl z kola. Na mě potom spadl ještě i poslíček. Ti tři muži viděli, že se jich bojíme a nešli k nám.

Začal jsem plakat a poslíček měl veliký strach, protože jsem byl miláčkem celé rodiny. Věděl sice, že můj tatínek je velice soucitný, ale myslel si, že moje teta mu nejenom vyhubuje, ale možná ho i vyhodí z práce.

Když jsme se s poslíčkem večer vrátili a tatínek se dozvěděl o naší nehodě, byl velice smutný, ale nevyhuboval mně. Odvezl mě k tetě domů. Jakmile se teta dozvěděla, co se stalo, velice se rozzlobila. Hned druhý den zašla do banky a poslíčkovi hrozně vynadala a vyhubovala mu. Můj bratr mu také vyhuboval. Toho dne se poslíček zapřísahal, že už mě nikdy nevezme na kolo. Jeho přísaha však vydržela jenom tři nebo čtyři dny!

Která banka má více peněz?

Naše banka se jmenovala Griha Lakshmi, což znamená „Dům Lakshmi“. Vedle naší banky byla ještě jedna, která se jmenovala Mahalakshmi a ta patřila někomu jinému. Vždycky, když jsem si sedal na kolo za poslíčka a jeli jsme doručovat dopisy, ptal jsem se ho, která banka má více peněz — jestli naše, Griha Lakshmi, nebo Mahalakshmi. Odpovídal mi podle toho, jakou měl zrovna náladu. V ty dny, kdy mi řekl, že naše banka má více peněz, jsem měl z toho takovou radost, že jsem mu dal bonbón. Ale když mi řekl, že máme méně peněz, býval jsem velice smutný a nedal mu nic. Nejednou mi velice vážně odpověděl, že opravdu nemáme tolik peněz, jako má Mahalakshmi.

Jednou jsem se zeptal tatínka, jestli je to pravda. Můj tatínek řekl: „Ne! My máme více peněz. On je jenom zaměstnanec. Co o tom může vědět?“ Byl jsem velice šťastný, když jsem to slyšel.

Náš rozhovor zaslechl můj bratr, který také pracoval v bance, a velice ho to pobavilo. Kolem šel zrovna jeden zaměstnanec a řekl: „Ale je lepší říkat, že máme méně peněz. Aspoň nás nevykradou!“

Můj tatínek řekl: „Dobrá, když si to myslíte, klidně to můžete říkat. Ale já vám říkám, že my opravdu máme více peněz. Neřekl jsem to kvůli tomu, abych utěšil svého syna.“

Toho dne jsem uvěřil svému tatínkovi a byl jsem velice hrdý na to, že naše banka má více peněz.

Komu se chce učit?

Když se můj tatínek stal vlastníkem a ředitelem banky, zůstával celý týden ve městě. Spával v budově banky, kde bylo mnoho místností. Domů přicházel v pátek večer a do práce zase odcházel v pondělí ráno. Občas jsem chtěl jít s ním.

Můj bratr Mantu a já jsme měli soukromého učitele, který doplňoval školní hodiny. Učil nás blízko malého chrámu, který byl zasvěcen bohyni Lakshmi. Při výuce jsem koutkem oka pozoroval, jak si tatínek jde pro požehnání do chrámu a jak potom jde k malému přístavišti, aby mohl nastoupit na převozní loď. Nejednou jsem se pokusil jej tajně následovat. Dva domovní bloky jsem ho sledoval a pak se za ním rozběhl. Chtěl jsem to udělat tajně, ale můj bratr a náš učitel na mě vždy křičeli, takže se mi to nepovedlo.

Když mne tatínek uviděl, začal jsem plakat, že se nechci učit. On mi na to řekl: ,Jak bych tě mohl mít stále u sebe? Musíš jít do školy!“ Bratr potom řekl mamince, co se stalo. Ona si také myslela, že bych se měl učit, ale věděla, že je to beznadějné. Takže poslala sluhu do města, aby mi donesl další šaty, protože já jsem byl stále jen v krátkých kalhotách a v tričku.

Tak jako tenkrát jsem potom ještě mnohokrát šel do města místo do školy. Komu se chce učit? Sedm nebo osm let jsem velmi často nechodil do školy. Učil mne můj bratr a náš soukromý učitel. Když potom přišly zkoušky, vždy jsem byl první. Můj učitel byl ke mně ovšem velmi, velmi shovívavý, protože můj tatínek byl v naší vesnici velkou osobností!

Vždy, když jsem byl ve městě, celý den jsem jen tak prochodil sem tam. Fascinovali mne zloději, takže jsem chodil na soud a pozoroval je. Také jsem rád chodil k řece Karnaphuli a pozoroval lodě a plachetnice.

Strýc z maminčiny strany žil ve městě, a já jsem u něho často přebýval. Jeho žena byla skvělá kuchařka a její lahodná jídla se nedala s ničím srovnat! Často jsem zde zůstal celý týden. Když to ale trvalo déle než týden, vždy pro mne přijela maminka, nebo někoho poslala, aby mne přivedl zpět.

Když jsem navštěvoval svoje tety na vesnicích, maminka mi nedovolila zůstat více než dva dny. Nebyla ráda, když jsem byl pryč příliš dlouho. Byl jsem jejím nejdražším dítětem a beze mne se necítila dobře. Ale nejednou mi dovolila zůstat ve strýcově domě celý týden.

Vždycky jsem plakal, když jsem se vracel zpět. Proč? Měl jsem velmi rád svoji maminku, ale doma jsem se musel učit. Učení bylo příliš mnoho, příliš mnoho!

Moje matka neměla ráda, když jsem zůstal příliš dlouho pryč. Ne že by si myslela, že se ze mě stane špatný student, když nebudu chodit do školy. Bylo to jen to, že jsem byl její nejdražší dítě, a beze mě jí bylo smutno. To byl důvod, proč nechtěla, abych šel do města.

Během školních prázdnin mi matka vyprávěla příběhy z Mahábháraty. Nemohl jsem číst takové velké knihy, ale poslouchal jsem její příběhy a vyprávěl je svým příbuzným.

Poměrně často se stávalo, že jejím jediným cílem při vyprávění příběhů bylo uspát mě, když jsem chtěl zůstat venku a hrát si nebo jíst manga. Pozdě odpoledne mě zavolala do domu a začala mi vyprávět příběhy. Po pěti minutách jsem předstíral, že tvrdě spím. Matka by byla velmi šťastná; zavřela knihu a pak pečlivě sledovala, jestli opravdu spím. Ale já jsem ji také sledoval. Nakonec usnula a pak jsem vstal a utekl.

Po hodině se probudila a poslala kuchaře a sluhy, aby mě hledali. Věděli, co dělám! Mohli mě najít v mangové zahradě. Tento trik jsem hrál mnohokrát.

Štědrost mého tatínka

V Indii je velké horko, ale protože do naší banky chodilo mnoho evropanů a můj tatínek byl ovlivněn evropskou kulturou, vždy nosil opravdový oblek a příležitostně i kravatu.

Když večer přišel domů a svlékl sako, občas jsem z jeho kapsy vzal peníze — několik paise, to je méně než pár centů. Neměl jsem pocit, že bych se ho měl nejdřív zeptat nebo mu o tom říkat, prostě jsem si je vzal. Když mě přitom nachytala maminka, vždy mně vyhubovala.

Jednou jsem zaslechl, jak maminka říká tatínkovi: „Víš o tom, že krade peníze?“ „Cože? Krade?“ ptal se tatínek. „Viděla jsem, jak si vzal z tvé kapsy peníze,“ řekla maminka.

Tomu se však tatínek jenom smál a řekl: „Copak můj nejmladší syn, můj nejdražší syn nemá právo si vzít peníze z mé kapsy? To je nějaká krádež?“

„Ale co když začne brát peníze někomu jinému? Musím zasáhnout ještě předtím, než se něco takového stane,“ řekla maminka. Myslela si, že když jeden den něco ukradnu tatínkovi, druhý den můžu ukradnout něco bratrovi a den poté od někoho mimo naši rodinu.

Ach Bože, pro mě už jenom pouhá představa, že bych měl něco ukrást z něčí kapsy, bylo něco nemožného. Ale můj tatínek se mě zastal. Řekl: „Pokud krade jenom z mých kapes, ničeho se nebojím. Je to můj syn a já vím, že by si nikdy nevzal nic z kapes ostatních.“

Ty peníze jsem si brával docela často, ale nikdy ne mnoho. Jednoho dne oběť přistihla zloděje. Tatínek se zeptal, co to dělám a já jsem řekl: „Ach, ty jsi můj tatínek, takže je to v pořádku!“ Tatínek se smál na celé kolo.

Jednou ráno, když měl tatínek v úmyslu ještě někam jít po práci, řekl mi: „Dnes večer možná nepřijdu domů, takže ti teď dám dvě rupie. Nebudu tady možná ani zítra, takže si vezmi tady ty dvě rupie. Budeš je potřebovat.“ A tak mi tatínek dal dvě rupie! To bylo asi dvacetkrát více, než jsem kdy vůbec pomyslel, že bych si mohl vzít.

Takového jsem měl tatínka. Říkával mamince: „Madal je z našich dětí jediný, kdo se zajímá o materiální bohatství. Naše ostatní syny a dcery jsme ztratili. Zajímají se o Boha, jenom o Boha, takže se vzdálili z našeho života. Ale v Madala naprosto věřím. Je to můj skutečný syn.“

Maminku měla velikou radost, že všechny její děti vedou duchovní život. Tatínek se o tom s maminkou občas přel. Ale ve skutečnosti byli oba neobyčejně duchovní. Jenomže tatínek, na rozdíl od mé maminky, udržoval svůj duchovní život v naprosté tajnosti.

Občas jsem si vzal peníze také od jednoho mého staršího bratra. On byl pro mě někdo jako můj druhý tatínek, vždy plný náklonnosti. Jinak jsem si nevzal peníze od nikoho, pouze při zvláštních příležitostech jsem požádal svoje starší bratry nebo sestry o několik rupií.

Čtyřikrát nebo pětkrát za rok se v naší vesnici konal trh. Předtím, než trh začal, jsem šel za tatínkem, jestli by mi nedal nějaké peníze. Pečlivě jsem je svázal a schoval do kapsy. Potom jsem šel vyprosit nějaké peníze od maminky a od bratrů a i ty jsem si schoval. Potom jsem šel za svými sestrami se smutnou tváří a pláčem, že nemám peníze. Moje sestry také dostaly peníze od tatínka, ale protože byly starší, dostaly více než já. Byly vždy plné soucitu a dávaly mi velkou část svých peněz.

A co jsem udělal, když začal trh? Možná se vám tomu nebude chtít věřit, ale pro sebe jsem si koupil jen velmi málo — jenom nějakou sladkost. Všechny ostatní peníze jsem utratil za věci pro rodinu. Když jsem se večer po skončení trhu vrátil, dal jsem jim všechno, co jsem koupil a všichni měli velikou radost. Velice je to dojalo, když jsem to tak udělal ještě několikrát a znovu jsem předstíral, že mi maminka a tatínek nedali peníze, bratři a sestry mi dali mnohem více, než dřív. Dali mi více, než si sami nechali, protože věděli, že jim něco koupím.

Později mi tatínek ukázal svoji výšku soucitu a náklonnosti. Celý život byl velmi respektovaným džentlmenem. Po celá léta za ním chodil každé ráno jeden holič, aby mu oholil tváře a občas ostříhal nehty. V posledních několika letech svého života však chtěl, aby holič chodil jenom tehdy, když potřeboval ostříhat vlasy. Třebaže měl peněz dost, řekl, že každodenní návštěva holiče je marnotratnost a že je to zbytečné. Peníze, které dával na tyto věci, pak dával pro mě do takové krabičky, která ležela na jedné polici. Docela často jsem si z ní peníze brával. Občas mi to bylo líto, protože můj tatínek stárnul a toto všechno dělal jenom kvůli mně. Začal se holit sám, jenom aby mi mohl dát více drobných.

Mytí nohou mého tatínka

Každý víkend brzo ráno přišla moje maminka se sklenicí vody za tatínkem a s nejvyšší oddaností mu umyla nohy. To je stará indická tradice. Dělala to i přesto, že se tatínek právě vysprchoval. Toto prováděla také tehdy, když šel do chrámu. Moje maminka se dotýkala tatínkových nohou před svými dětmi, před sloužícími, přede všemi. Vždy, když to dělala, rostla naše láska k ní. Všichni jsme chovali k mamince ohromnou úctu.

Pohlavek od mého tatínka

Tatínek mě uhodil jenom jednou. Když mi bylo šest let, dostal jsem od něj pohlavek. Bylo to poprvé a naposledy. Moje maminka mi dávala pohlavky docela často, ale tatínek jenom jednou. Nikdy na tu příhodu nezapomenu. A proč na to nezapomenu? Kvůli jizvě na mém levém zápěstí.

Jednou v pátek večer, když se tatínek vrátil z města, jsem se vytahoval, že už umím vyšplhat na mangový strom, který jsme měli na zahradě. Tatínek tomu nevěřil a já jsem mu chtěl dokázat, že to zvládnu. Vzal jsem velkou mačetu a běžel do zahrady. Chtěl jsem vyšplhat na strom, uříznout nahoře jednu malou větev a donést ji tatínkovi.

Jenomže jak jsem vyšplhal na vrchol stromu, hned jsem si přeřízl velkou šlachu na zápěstí. Začal jsem plakat a sluha, který šel se mnou do zahrady, vyšplhal za mnou nahoru, a snesl mě dolů. Můj tatínek byl vždy klidný a mírný; hlavním rysem jeho duše byl mír. Ale tentokrát se tak rozčílil, že mi dal pohlavek. Potom řekl Chittovi, Mantuovi, sluhům a kuchařovi, aby běželi a přivedli doktora. U nás na vesnici byli tři nebo čtyři doktoři, a proto řekl: „Kdokoli první najde některého z doktorů, přiveďte ho sem!“ Jakmile doktor přišel, řekl, že to není vážné. Ale můj tatínek byl rozčilený, protože mi to dost krvácelo.

Tatínek se na mě nikdy, nikdy nezlobil. Od maminky slýchával neustále stížnosti na moje chování, ale byl ke mně velice shovívavý a vždycky se postavil na moji stranu. Kromě tohoto případu mě nikdy, nikdy neuhodil.

Mířím do nebes

Když jsem byl malý chlapec, měl jsem takové malé světlo — vy tomu říkáte baterka — a bavilo mě svítit na různé věci. Svítil jsem na vrcholek mangového stromu a říkal jsem, že mířím do nebes. Moji bratři a příbuzní se tomu smáli.

V Mahábháratě je jeden příběh o tom, jak Pánduovci šli do Nebe, ale postupně každý z nich, s výjimkou toho posledního, padl mrtev. My jsme měli jednoho kuchaře, který rád vtipkoval. Řekl: „V Mahábháratě se Pánduovcům nepodařilo vystoupat do Nebes. Teď nám tam Madal posvítí, abychom tam mohli jít.“

Mému tatínkovi se takové žerty nelíbily. Řekl: „Neodrazujte mého syna! Neberte odvahu dětem!“

Těsně unikám smrti

Jednou naše rodina pořádala Kálí Puja, což je festival na počest Matky Kálí. V té době mně bylo asi sedm let. Bylo vykonáno mnoho obětí. Při té nejdůležitější se měl obětovat živý kozel. Jeden člověk měl pevně držet zvířeti nohy a jiní položili kozlovu hlavu na obětiště. Aby byla oběť úspěšná, musel ji brahmínský kněz provést jednou ranou ostré šavle. Říkalo se, že když se to knězi nepodaří první ranou, rodině, která organizuje festival, se přihodí zlé věci.

Po oběti kozla se podle zvyku obětovalo Matce Kálí také ovoce. I při této oběti platilo, že pokud má být úspěšná, musí kněz rozpůlit ovoce svou ostrou šavlí na první pokus. Kněz potom vhodil ovoce do publika a někteří šťastlivci ho zachytili.

Když přišla při oběti řada na cukrovou třtinu, dali ji na stejné obětiště, na kterém byl obětován kozel a ovoce. Horní část cukrové třtiny má několik listů a není jedlá, ale hlavní část je velice chutná. Všiml jsem si, že někteří moji kamarádi, kteří stáli ze strany, na které byla nejedlá část třtiny, se tiše přesunuli zezadu kolem publika na druhou stranu, aby byli na opačné straně obětiště. Věděli, že ta správná část třtiny poletí tímto směrem.

Kněz popadl šavli oběma rukama a rozmáchl se šavlí nad hlavou a ještě natáhl ruce, aby měl pořádný švih. Ve chvíli, kdy se kněz rozmáchl, jsem přeskočil obětiště. Kněz okamžitě zarazil svůj pohyb.

Všech, kteří to viděli, se zmocnila panika. Unikl jsem jenom o vlásek velké pohromě. Kdyby se knězi nepodařilo pohyb šavle zastavit, už bych byl na onom světě. Božské v knězi ho však naštěstí okamžitě obdařilo potřebnou dovedností, která mi zachránila život.

Můj tatínek se ke mně tiše a klidně přiblížil, a objal mě oběma rukama. Na jeho tváři nebylo ani stopy po strachu nebo úzkosti — pouze z ní vyzařovala tichá radost.

Tatínek vzal kněze stranou a řekl: „Zachránil jste mému synovi život. Řekněte si o jakoukoli odměnu, kterou chcete — peníze, majetek, nebo cokoli, co mám. Dám vám to hned a tady.“

Kněz, který se ze všeho stále ještě chvěl, řekl tatínkovi: „Odměna! Jaká odměna? Zachránil jsem nejdražšího syna svého mentora! Jaká větší radost může na zemi existovat, než zachránit nejmladšího syna mého hluboce váženého mentora?“

Moje jediná touha

Protože můj tatínek byl inspektorem železničních drah, mohli jsme cestovat po celé Indii zadarmo. Tatínek si mohl sebou vzít jedenáct lidí: dva sluhy, jednoho kuchaře a osm příbuzných.

Mně se jízda vlakem velice líbila. Vlaky byly dlouhé, s mnoha sedadly. V té době ještě nebývaly tak přeplněné. V současnosti jsou velice přecpané, není tam žádné místo. Indické vlaky jezdí pomalu jako volské povozy — dvacet, třicet mil za hodinu (30-50 km/h).

Mou jedinou touhou a ambicí bylo stát se vlakovým průvodčím nebo inspektorem, jako byl můj tatínek. Tatínek začínal jako obyčejný úředník na železniční dráze Assam-Bengal. Později se stal inspektorem celé dráhy. Bůh však moji touhu nenaplnil.

Kdykoli jsme jeli vlakem, celá rodina usnula, jenom já jsem se nemohl dočkat, až uvidím další stanici. Lidé tam nosili věci na hlavách a zvláštním způsobem vykřikovali: „Čaj! Betelové ořechy! Indické cigarety! Opravdové cigarety!“ a spoustu jiného. Moje maminka, bratři a sestry spali, ale já jsem nemohl spát!

Život není nic jiného než žert! Kdo by si v té době pomyslel, že jednou po mně pojmenují vlak? Dnes existují dva Mírové vlaky Sri Chinmoye. Jeden jezdí mezi Amerikou a Kanadou, a ten druhý jezdí kolem Emy na Sicílii.

Lev a kozlové

Můj nejstarší bratr Hriday a bratr Chitta dostávali v matematice ve škole vždy sto bodů ze sta. Měli to po tatínkovi. Moje sestra Ahana už měla jenom šedesát bodů a Mantu čtyřicet. Já jsem měl třicet tři. V indickém školském systému to naštěstí znamená, že jste prošli. Občas jsem s velkými obtížemi dosáhl čtyřiceti bodů. Všechno jsem se podle knihy naučil nazpaměť, ale učitel při zkouškách použil jiné otázky, takže mi to nebylo nic plamě.

Když moji bratři studovali na univerzitě, můj tatínek jim říkal výsledky řešení matematických rovnic jen tak, z hlavy, když ležel a odpočíval. Pomáhal jim řešit příklady tak rychle a správně, že je vždycky ohromil. Takový mozek měl můj tatínek! Právě proto moje teta říkávala, že můj tatínek je lev a moji bratři jsou kozlové.

Můj učitel matematiky v Ášramu byl ke mně velice hodný! Byl to blízký přítel mého bratra a rodinný přítel. Měl mě vždycky rád, přestože jsem matematiku moc neuměl. Velice se mě snažil matematiku naučit, ale bylo to k ničemu. Později přeložil jednu moji hru o Sri Aurobindovi do bengálštiny.

Poté, kdy jsem se odstěhoval do Ameriky, jsem při jedné návštěvě Indie potkal svého učitele matematiky v obchodu s hudebninami. Byla tam jen jedna židle a on proto povstal.

Řekl jsem: „Cože? Cože?“

On řekl: „Musíš si sednout!“

Já jsem řekl: „Ale vy jste můj učitel a já k vám chovám velikou lásku a úctu.“

On řekl: ,Jak bych mohl sedět, když vím, kdo jsi?“

Chtěl si koupit nějaké harmonium, ale odešel, aniž by si jej koupil. Já jsem v tom obchodě kupoval flétnu. Zeptal jsem se majitele obchodu, jestli můj učitel projevil zájem o nějaké konkrétní harmonium. Majitel řekl: „Ano, líbilo se mu toto harmonium, ale nekoupil si ho, protože je příliš drahé.“

A tak jsem pro něho to harmonium koupil. Rikšou jsem odjel na místo, kde bydlel. Potom jsem nechal to harmonium před jeho dveřmi.

Hned druhého dne přišel ke mně domů. Samozřejmě věděl, kdo to udělal. Bratr mého učitele matematiky byl pilířem Ášramu. Zemřel asi před dvaceti lety. Můj učitel měl asi před pěti lety zvláštní sen. V tom snu za ním přišel jeho bratr a řekl: „Zítra ráno běž za Chinmoyem!“

Druhý den ráno přišel k našemu domu a volal: „Chinmoyi! Můj bratr mě ve snu požádal, abych přišel za tebou. Má jeho přání nějaký zvláštní význam?“

Já jsem řekl: „Váš bratr vám neřekl, že si vzal novou inkarnaci?“

On na to: „Ne!“

Já jsem řekl: „Ano, je teď v Rusku!“

„Můj bratr? Když byl už vážně nemocný, řekl mi nejméně dvacetkrát, že by chtěl jet do Ruska.“

Řekl jsem: „Proto také váš bratr chtěl, abyste přišel za mnou. Chce, abyste věděl, že je teď v Rusku.“

Byl velice šťastný, protože právě toto mu říkával jeho bratr.

Muslim uplácí

Můj tatínek byl čestným soudcem našeho obvodu. Byl to vynikající soudce. Třebaže měl mnoho, mnoho přátel mezi muslimy, nikdy od nich nic nepřijal, protože byl ortodoxním hinduistou.

Velice často se stávalo, že když měl předsedat soudu o nějaké vážné při mezi hinduisty a muslimy, muslimové nám dali před dveře buvolí mléko a indické sladkosti. Naše rodina pila kravské mléko, ale můj tatínek pil rád také buvolí mléko. Takže muslimové mu přinesli velké množství buvolího mléka a také spoustu indických sladkostí.

Tatínek nevěděl, kdo mu donesl to mléko a sladkosti, ale nikdy nepřijal jakýkoliv úplatek a určitě by nic nepřijal od muslimů. Řekl: „Kdopak mi udělal tuto laskavost? Odneste ty sladkosti a to mléko pryč!“ Tatínek nedovolil, aby se kdokoli z rodiny dotknul toho mléka a sladkostí.

Druhého dne u soudu se hned na začátku zeptal: „Řekněte mi pravdu. Kdo donesl ke dveřím mého domu mléko a sladkosti?“ Nikdo se samozřejmě nepřiznal. Potom rozhodl soudní při podle všech důkazů a výpovědí.

Buvolí mléko a muslimský přítel

Můj tatínek měl čtyři nebo pět muslimských přátel, kteří byli jeho velkými obdivovateli. Jeden z nich zjistil, že tatínek má rád buvolí mléko. Mnohokrát jej přinesl do našeho domu. Tento muž měl mnoho sluhů, ale choval k mému tatínkovi takový respekt a úctu, že to mléko nosil osobně. Můj tatínek se také velmi snažil, aby dal najevo svému muslimskému příteli ohromnou úctu a lásku.

Když někdy přišli muslimové do našeho domu, rodina z toho nebyla nadšená. I když šlo o muslimy z vysoké společenské vrstvy, stejně byli velice opatrní. Nabídli jsme jim křesla, ale jakmile odešli, jeden ze sluhů ihned umyl křeslo kravskou mrvou, aby jej očistil. Když ale přišel tento muslim s buvolím mlékem, můj tatínek mu dával najevo velikou úctu. Nikdy nepožádal sluhu, aby očistil dům po jeho odchodu. A potom tatínek pil to buvolí mléko, přestože si to maminka nepřála.

Kuchyňské příběhy

Ještě před tím, než jsem přijal duchovní život, jsem jedl ryby a maso, co hrdlo ráčilo. Na západě jedí lidé hlavně kuřata a hovězí, ale my jsme jedli kachny, kozy, jehněčí, želvy a holuby.

Moje sestry vařily. Kromě nich vařil také jeden brahmínský sluha a potom ještě jeden sluha. Bůh sám ví, co uvařila moje maminka! Jejím vařením bylo sezení v chrámu a hodiny a hodiny modliteb a meditací. Nemyslím, že by někdy vařila.

Normálně jsme jedli všichni spolu, ale o sobotách a o nedělích, když byl tatínek doma, nejedla maminka z respektu před tatínkem se mnou nebo s mými bratry. Jedla buď sama, nebo s mými sestrami, zatímco tatínek jedl se svými syny.

Všichni moji příbuzní z maminčiny strany byli štíhlí. Moje babička i dědeček byli oba štíhlí. Z tatínkovy strany byli všichni při těle. Byl jsem naštěstí po tatínkovi. Byl silný. Všichni moji sourozenci byli po tatínkovi, kromě Mantua, který byl velmi, velmi štíhlý.

Tatínkův bratranec se stává svámím

Tatínkova teta měla syna, který přijal duchovní život a který byl vysvěcen na svámího. Pořád plakala po svém synovi, a můj tatínek na její žádost jel do ášramu bratrancova Gurua, aby vyprosil jeho návrat zpět k matce.

Švární žijí velice asketickým způsobem života. Zříkají se světa a žijí pouze z almužen. Jakmile je někdo vysvěcen na svámího, už se může dotknout nohou pouze svého Mistra. Ale když můj tatínek dorazil do ášramu, bratranec ihned běžel za ním a padl mu k nohám. Guru řekl: „Co to mám za žáka? Co to děláš?“

Bratranec byl mladší než můj tatínek, a proto řekl: „To je můj starší bratr, musím se dotknout jeho nohou.“ Guru se na svého žáka soucitně a s požehnáním usmál.

Tatínek řekl Guruovi: ,Jeho matka mě požádala, abych přivedl jejího syna zpátky. Umírá touhou ho vidět. Prosím, dovol mu odjet na pár měsíců domů.“ Guru laskavě souhlasil.

Bratranec měl tatínka velmi rád, a proto opustil svého Mistra a vrátil se domů.

Tatínkova teta žila po návratu syna jen měsíc nebo dva. Syn zůstal u matky, dokud nezemřela. Potom řekl tatínkovi: „V této inkarnaci mám k tobě jen jediné přání.“ Tatínek věděl, o co jde a řekl: „Splním ti je!“ Jeho bratranec se už k rodině nikdy znovu nevrátil. Byl už jenom se svým Guruem.

Jednou ročně tatínek navštěvoval svého bratrance v ášramu. Když mi bylo devět nebo deset let, jeli jsme tam všichni na návštěvu, celá rodina. Bratrancův Guru byl k naší rodině velice laskavý.

Když jsem odjel do Ameriky, tento strýc se modlil každý den, abych nezačal pít víno, nevedl neduchovní život a nezkazil se. Slyšel, že Amerika je velice neduchovní země. Napsal mně velice laskavý dopis, ve kterém mě varoval, abych se nenechal Amerikou zkazit.

Tento strýc byl neobyčejně laskavý k celé naší rodině. Všem mým bratrům a sestrám dal zvláštní jména po kosmických bozích a bohyních. Zemřel před několika lety ve věku osmdesáti devíti let. Po smrti za mnou přišel a dal mi najevo ohromnou náklonnost a soucit. Nyní ví, kým jsem.

Strýc z maminčiny strany

Strýc z maminčiny strany byl tatínkovým největším přítelem a obdivovatelem. Měl velice rád celou naši rodinu. Vždy udělal, co jsme si přáli. Můj tatínek jej měl také velice rád.

Jednoho dne tatínkovu banku vykradl maminčin synovec — syn její sestry. Tatínek a maminka tohoto chlapce vychovávali a když vykradl banku, strýc z maminčiny strany to velice těžce nesl. Cítil se hrozně, protože banku vykradl blízký příbuzný. Strýc se kromě toho domníval, že ukradená částka byla natolik velká, že tatínek zkrachuje. Tatínek se ho několikrát pokoušel ujistit, že investoval i do jiných bank a že má také další majetek.

Strýc z toho však zešílel, protože choval k naší rodině velikou náklonnost. Nakonec spáchal sebevraždu skokem pod vlak. Maminka byla slabá a štíhlá, ale když se dozvěděla o tragické smrti svého bratra, byl to pro ni takový šok, že prakticky udělala přemet. Ten den vstoupila do maminky zvláštní síla. Její zármutek jí dal výdrž tříletého dítěte. Jak hořce plakala! Ona a její bratr si byli velice blízcí. Jaké utrpení prožila pro bratrovu smrt!

Toho dne, kdy strýc zemřel, šel tatínek do kremační haly. Když obřad skončil, tatínkovy oči byly plné slz.

Dokud byl strýc naživu, prosil tatínka, aby zanechal kouření. Můj tatínek vždy udělal, co po něm strýc chtěl, ale pokud šlo o kouření, neposlechl ho. Po strýcově smrti byl tatínek velice smutný. Řekl: „Během tvého života jsem nedokázal vyplnit tvoji žádost. Ale dnes tě poslechnu.“ Ještě ten den tatínek přestal kouřit.

Skutečné přátelství

Jednou se stalo, že proti mému tatínkovi někdo vedl soudní spor. Byl to vážně nesmysl! Ten člověk jenom hloupě obtěžoval mého tatínka. Člověk, který měl hájit mého tatínka, byl naší rodině velice blízký. Přišel do našeho domu, jedl s námi a potom šel s tatínkem k soudu. Ale později během přelíčení se otočil proti tatínkovi.

Tento člověk o několik měsíců později zemřel. Měl mladého syna a dceru. Neměli nikoho, kdo by se o ně postaral. Můj tatínek řekl: „Kdysi to byl můj přítel. Nedokázal zůstat mým přítelem, ale já musím dokázat, že jsem byl jeho přítelem.“ Tatínek tedy zaplatil školné pro toho syna i dceru. Ten muž měl bratry a další příbuzné, ale o jeho děti se nikdo nezajímal.

Můj tatínek a okultista

Můj tatínek měl jednoho vzdáleného příbuzného, jenž byl slavným okultistou. Byl to velice duchovní člověk a měl velice rád jak tatínka, tak i maminku. Našeho příbuzného vzdělání nezajímalo, neměl ani základní školu. Ale protože to byl opravdu velmi slavný okultista, navštěvovalo ho mnoho lidí, kteří se dostali do potíží. Když někomu ukradli krávu, řekl jejímu majiteli, do které vesnice ji má jít hledat.

Mému tatínkovi pomohl mnohokrát. Jednou za ním jel, když byl můj bratr Chitta velice nemocný. Chitta a také jeden syn našeho příbuzného byli oba v nemocnici a jejich stav byl vážný. Okultista řekl tatínkovi: „Doktoři jsou k ničemu. Nejsou schopni tvého syna vyléčit. Zde vám dám požehnaný popel od nohou Matky Kálí.“ Když ho dáš na synovu hlavu, bude zase v pořádku.“

Tatínek odjel do nemocnice a dal popel bratrovi na hlavu. Okultista pomohl mému bratrovi Chittovi, protože choval velikou lásku a úctu k tatínkovi. Ale když příbuzní, jejichž syn byl také v nemocnici přijeli k témuž okultistovi, řekl jim: „Bůh je také v lékařích,“ a nijak jim nepomohl.

Léky doktorů však naneštěstí nepomohly. Syn našich příbuzných zemřel a můj bratr se uzdravil. A tak okultistův popel zachránil mého bratra, kdežto léky doktorů nedokázaly vyléčit syna našich příbuzných.

O tomto okultistovi znám ještě jeden neobyčejný příběh. Mému tatínkovi bylo líto jedné rodiny, která si otevřela obchod a zbankrotovala. Lidé je obtěžovali, protože od nich chtěli dostat zpátky dlužné peníze a můj tatínek jim poslal korespondenční lístek, na který napsal, že jim dá nějaké peníze. Ta rodina si ten lístek uschovala a měla v úmyslu jej použít u soudu, aby dokázala, že tatínek je odpovědný za jejich dluhy.

Jeden tatínkův přítel se o tom doslechl a řekl to okultistovi. Okultista řekl: „Já se o to postarám.“ Ten přítel v něj věřil a řekl tatínkovi, aby se ničeho nebál. Když ta rodina nakonec donesla lístek k soudu, soudce zjistil, že na něm není podpis. Proto prohlásil, že můj tatínek nemůže být za nic odpovědný. Ten okultista ze vzdálené indické vesnice odstranil podpis na lístku těsně předtím, než ho soudce dostal do rukou.

Jednou můj tatínek a jeho přítel jeli za tímto okultistou velmi pozdě v noci, kolem půlnoci. Lidé na vesnici chodí spát obvykle v osm hodin, takže tou dobou už všichni ve vesnici spali. Okultista však meditoval a na vnitřní úrovni viděl, že za ním cestuje tatínek s přítelem. K mému tatínkovi choval ohromnou úctu, a tak vzbudil svoji matku a řekl: „Cestují za námi z velké dálky a nic nejedli. Uvař něco, prosím.“ Když tatínek s přítelem dorazili, jídlo bylo právě hotovo.

Jednoho dne tento okultista přijel do Kalkaty a lidé ho prosili, aby jim přednesl nějakou přednášku. Jeho první věta zněla: „Bez Boha je vše jako pometlo.“ To slovo, které použil, bylo v chittagongském dialektu, který v Kalkatě neznali. Mysleli si, že je to mantra a začali ho opakovat.

V publiku bylo asi pět nebo šest žen z Chittagongu. Začaly se smát. Místní lidé byli velice rozzlobení, protože jim připadalo, že ty ženy z Chittagongu jsou velice neomalené a těm ženám bylo zase velice trapné, že místní lidé opakovali okultistovu „mantru.“

Ještě když byl ten okultista mladým mužem, jeho rodiče ho přinutili, aby se oženil, přestože on sám si to nepřál. Jakmile spatřil svoji manželku v rikši, vykřikl: „Otroctví, otroctví!“ a vyskočil na nohy a utekl. Byla z toho veliká pohroma!

V pozdějších letech dovolil své manželce, aby se k němu vrátila, ale ji meditace nikdy nezajímala, nikdy! Když zemřel, okultistovi žáci se snažili přesvědčit jeho manželku, aby zaujala jeho místo, ale ona odmítla. Řekla: „Ne, nemohu přijmout vaše pranam a vaši oddanost.“

Hnisavý zánět

Jednou se mému příbuznému udělal hnisavý zánět. Byl to velice bolestivý vřed. Nebylo možné se jej zbavit a lékař řekl, že je nutné jej operovat. Ale když nadešel čas k operaci, příbuzný byl k smrti vyděšený. Sice trpěl nesnesitelnými bolestmi, ale řekl, že všechno je lepší, než operace.

Měli jsme jednoho muslimského sluhu, který se považoval za lékaře. Neměl lékařské vzdělání, ale používal nejrůznější byliny a přírodní léky. Tento sluha přišel za tatínkem a řekl, že je schopen našeho příbuzného vyléčit. Tatínek řekl: „Vždyť ti nikdo nevěří. Opravdu si myslíš, že jsi schopen ho vyléčit?“

Ten sluha choval k tatínkovi velikou úctu. Se sepjatýma rukama řekl: „Jak bych vám mohl lhát?“

Sluha vzal lilek a odstranil dřeň. Potom dal dovnitř všechno možné — hořčici, zázvor a nějaké byliny a koření z kuchyně. Potom řekl svoji vlastní mantru a přiložil lilek nikoli na zánět, ale vedle něj.

A co se stalo potom? Ten zánět praskl! Netrvalo to ani deset minut.

Moji příbuzní chtěli dát sluhovi nějaké peníze. On řekl: „Nemohu nic přijmout,“ oni však stále naléhali.

Nakonec sluha řekl tatínkovi: „Všichni se mi smějí a občas mě i urážejí. Pokud mi chcete prokázat laskavost, řekněte prosím lidem, kteří mě kritizují, že o medicíně něco vím. To bude pro mě dostatečná odměna.“

Můj tatínek byl něco jako starosta naší vesnice, všichni se k němu chovali s úctou. Všem řekl, že ten sluha umí léčit záněty a jiné nemoci. Od té doby brali lidé sluhu vážně.

Kost v krku

Můj tatínek měl zvláštní okultní schopnost, pomocí které odstraňoval kosti, které lidem uvízly v krku. Když třeba někdo jedl maso nebo rybu a v krku se mu zasekla kost, můj tatínek ovládal okultní způsob, jak ji vyjmout.

Krátce před tatínkovou smrtí, když mi bylo deset let, jednomu muslimovi středního věku uvázla v krku kost. Sel k mnoha doktorům, ale všichni mu řekli, že musí podstoupit vážnou operaci. Nemohl nic jíst a byl prakticky v agónii, ale té operace se bál. Tento muslim se dozvěděl, že můj tatínek umí lidem odstraňovat kosti uvízlé v krku, a proto ještě se dvěma nebo třemi přáteli přišel k nám. Tou dobou byl už velice, velice slabý, protože nejedl už mnoho dní a jenom plakal a křičel v agónii.

Když k nám přišli nějací muslimové, obvykle jsme jim nedovolovali jít dále než na dvůr, což bylo asi šedesát nebo sedmdesát metrů od hlavního domu. Sluhové řekli muslimům, aby zůstali na dvoře. V té době byl tatínek už upoutaný na lůžko a byl na pokraji smrti. Všichni se zlobili, že v takové situaci přišli k nám a obtěžují.

Chitta a strýc si mysleli, že tatínek už ztratil svoji okultní sílu, protože byl na smrtelné posteli. Proto se ho nenápadně zeptali, jestli tu sílu ještě má. Tatínek řekl: „Ano, mám. Má někdo z rodiny nějaký problém?“

Oni mu řekli: „Není to nikdo z naší rodiny, je to cizí člověk, muslim.“ Můj bratr i strýc byli velice proti tomu, aby tatínek použil svoji sílu na pomoc tomu člověku. Řekli: „Nechceme, aby muslim vstoupil do tvého pokoje.“

Tatínek řekl: „Může zůstat na dvoře, já ho vyléčím odtud z postele. Jenom mu řekněte, ať si lehne na zem.“

Tatínek si třikrát nebo čtyřikrát promnul krk, chvíli těžce dýchal a několikrát zakašlal. Potom řekl: „Běžte se na něho podívat!“

Když bratr se strýcem znovu vyšli na dvůr, našli muslima, jak pláče radostí. Kost z jeho krku úplně zmizela. Chtěl dát tatínkovi nějaké peníze, ale tatínek to nepřijal.

To byl poslední skutek mého tatínka na této zemi. Neznal toho muslima, nebyl to ani jeho známý. Pomohl mu jenom proto, že trpěl.

O dva nebo tři dny později tatínek zemřel.

Tatínkova okultní síla

Tatínek měl i jiné okultní síly. Podíval se na tykev, dokud ještě rostla a řekl, kolik je uvnitř semínek. Když jsme tykev rozpůlili a spočítali semínka, počet přesně odpovídal! Já jsem to viděl jenom dvakrát, ale moji sourozenci to viděli mnohokrát. Můj tatínek také dokázal odebrat velice úporné bolesti hlavy.

Když jsem byl malý chlapec, prosil jsem ho, ať mě naučí okultním silám. Nikdy to neudělal, ale v době, kdy mi bylo třináct nebo čtrnáct let, sestoupil na mě okultismus jako prudký liják.

Dhótí

Můj bratr Chitta měl jedno zvláštní dhótí. Když jsem ho spatřil, chtěl jsem ho a začal jsem kvůli němu plakat. Jak by mi mohl bratr vysvětlit, že to bylo dhótí pro našeho tatínka, až zemře? Byl jsem tak hloupý! Sel jsem k tatínkovi a řekl mu, že můj bratr má takové krásné dhótí a nechce mi ho dát.

Můj tatínek to pochopil. Řekl Chittovi: ,Ještě nehodlám tak brzo zemřít. Dej mu ho!“

Jakmile tatínek vyslovil slovo „zemřít“, cítil jsem se hrozně a do očí mi vstoupily slzy. Potom jsem si už nevzal bratrovo dhótí.

Dva pacienti

V jednu dobu byli nemocní maminka i tatínek. Každý ležel v jiném pokoji. Kdykoli za námi přišel lékař, tatínek řekl: ,Já nejsem důležitý. Když zemřu, o děti se postará manželka. Ale kdyby zemřela ona, celá rodina se zhroutí. Postarejte se nejprve o ni.“

Maminka však řekla doktorovi: „Jděte prosím a uzdravte ho. Na mně nezáleží.“

Oba řekli, že ten druhý je mnohem důležitější. Nakonec vyhrál tatínek a poslal doktora, aby pečoval nejprve o maminku.

Maminku léčilo mnoho doktorů. U tatínka byl jeden nebo dva, ale u maminky se střídal jeden za druhým. Byla nemocná rok a půl. Velice trpěla!

Tatínek se dožil šedesáti dvou let, maminka nedosáhla ani padesáti let. Zemřela jen rok po tatínkovi. Je to důkaz hlubokého spojení jejich duší.

Den tatínkovy smrti

Toho dne, kdy tatínek zemřel, řekl Chittovi: „Dejte mi cokoli, co chcete, abych snědl.“ Radu dní nejedl a všichni o něj měli starost. Ale ten den, kdy opustil tělo, řekl všem, aby mu dali sníst, co chtějí.

Jeden z tatínkových blízkých přátel se jmenoval Góvinda Das. Tatínek v den své smrti řekl: „Odcházím. On půjde brzy za mnou.“ Jeho předpověď se vyplnila. O několik dní později Góvinda Das také opustil tělo.

Útěcha z novin „Krišnův roh"

Po tatínkově kremaci jsme se vrátili domů a všichni jsme jenom plakali a plakali. Mohl někdo někoho utěšit? O tři hodiny později vyšly bengálské noviny „Panchajanya“, čili „Krišnův roh“ s článkem věnovaným pouze mému tatínkovi. Když jsem se na ten článek podíval, dostalo se mi veliké útěchy. Jakmile jsem si přečetl, jak byl můj tatínek dobrý a významný člověk, přestal jsem plakat.

Přesto jsem po celé týdny plakal, když jsem se ráno podíval na jeho fotografii. Vážil jsem si ho, obdivoval a zbožňoval, a říkal si: „Ach, já jsem jeho syn.“

Jídlo pro zemřelé

Když v Indii někdo zemře, dělá se řada rituálů. Po celý měsíc po smrti rodina dává před dveře svého domu všechny možné druhy jídla pro případ, že by člověk, který právě zemřel, měl pořád hlad.

I naše rodina dávala před dveře jídlo, když můj tatínek zemřel. Velice často jsme vídali psa, který to jídlo snědl. Ze začátku nás to zlobilo, ale vesnický brahmín nám dal dobrou radu. Řekl: „Ne, váš otec si vzal podobu psa, aby mohl sníst to jídlo.“

Potom nás vždy dojalo, když jsme viděli nějakého psa, který si přišel pro jídlo. Nejméně šestkrát nebo sedmkrát jsem na to díval se slzami v očích a myslel jsem si přitom: „Ach, teď jí můj tatínek.“ To jídlo jedl pes, a já jsem se na toho psa díval s velikou náklonností.

Je to jenom takový vesnický zvyk, ale my jsme jej dodržovali po dobu jednoho měsíce po smrti tatínka i maminky.

„Svatba" mého bratrance

V Indii je takový zvyk, že když někdo z rodiny zemře, tři dny se nikdo z příbuzných nemůže ženit nebo vdávat.

Toho dne, kdy můj tatínek zemřel, se měl ženit jeden z mých bratranců. Brzo ráno vyšlo ve dvou novinách, že můj tatínek zemřel, a tatínkovo mrtvé tělo bylo venku na dvoře. Rodiče mého bratrance však byli vychytralí. Předstírali, že to nevědí. Mysleli si, že všechny oklamou.

Jenomže když se rodina nevěsty dozvěděla, že tatínek zemřel, nechtěli, aby se jejich dcera vdávala. Rodina mého bratrance a rodina nevěsty se začaly hrozně hádat. Nakonec však rodina nevěsty souhlasila se svatbou a rodina bratrance byla velice šťastná. Rodina nevěsty však přišla s trikem. Ta dívka, která se měla vdávat, měla bratra a ten měl podobně krásný obličej, jako jeho sestra. Rodiče oblékli bratra do sárí a dali mu různé ženské šperky a ozdoby, takže vypadal jako nevěsta.

V Indii je zvykem, že nastávající manžel a manželka se den před svatbou nemohou vidět. Rodiče rozhodnou všechno za své děti. Jakmile bratranec spatřil krásný obličej své nevěsty, byl velice šťastný. Bratranec s nevěstou jeli krytým kočárem pět a půl kilometru z domu nevěsty do jeho domu.

Po nějaké době ten bratr nevěsty napodobil ženský hlas a řekl, že potřebuje malou zastávku, aby si mohl odskočit. Rikša jim zastavil, „nevěsta“ vystoupila a udělala několik pomalých kroků.

Potom nečekaně shodila sárí a utekla. Ostatní viděli, že je to ve skutečnosti chlapec, ale nedokázali ho dohonit. Mého bratrance to natolik rozzlobilo, že už se s tou dívkou nechtěl oženit. Nakonec se oženil s nějakou jinou dívkou.

Tatínkova touha

Když s někým mluvím na vnější úrovni, zároveň mluvím s mnoha lidmi ve vnitřním světě. Jednou jsem jednomu žákovi vyhuboval a ze světa duší za mnou přišli maminka s tatínkem. Maminka řekla: „Ano, jsi jejich skutečný otec. Na jednu stranu jim dáváš najevo svoji náklonnost a lásku, a na druhou stranu jsi docela přísný.“

Můj fyzický otec za mnou přichází jen zřídka, pouze při vzácných příležitostech. Maminka přichází při jakékoli příležitosti — i kvůli maličkosti. Když mě bolí zub nebo mám horečku, přijde maminka. Má ke mně zcela volný přístup. Přijde bez ohledu na to, v jakém jsem zrovna rozpoložení. Přijde s dobrými zprávami, špatnými nebo smutnými zprávami, prostě s jakýmikoli zprávami si jen tak popovídat. Jen sám Bůh ví, kolikrát přijde za rok — možná sedmdesátkrát nebo stokrát. Ale tatínek přichází jen při vzácných příležitostech — možná tak pětkrát nebo šestkrát za rok. V takových chvílích stojí přede mnou plný soucitu a účasti.

Jednou v říjnu 1973 za mnou tatínek přišel, aby mi něco řekl. Když přijde, objeví se v té podobě, jak si ho pamatuji, třebaže duše si může vzít jakoukoliv podobu. V ten den mi řekl, že nebude spokojený, když napíši jenom dvě stě knih. Chtěl, abych napsal tisíc knih! Řekl jsem: „To jsem odsouzen k tak dlouhému životu na zemi?“ On se jenom smál a smál. Dobře ví, kolik let budu ještě na zemi.

Řekl mi, že z té tisícovky knih pouze třicet nemusí být přísně vzato duchovních. Dovedete si to představit, jenom třicet knih! Do této kategorie spadají moje knihy vtipů a několik dalších.

Tisíc knih — tatínkova touha a jeho sen! Řekl, že bych měl napsat tisíc knih právě proto, že k tomu mám patřičné schopnosti. Na vnější úrovni mi neřekl, kolik let to bude trvat, ale tu zprávu mi předal na intuitivní úrovni. Je si stoprocentně jistý, že jsem schopen to zvládnout.

Jsem připravený přijmout tuto výzvu. Možná si myslíte, že není možné, abych splnil touhu svého otce, ale musíte také vědět, že mám ještě jednoho otce, Nejvyššího Otce, mého skutečného Otce, mého jediného Otce. Existuje snad něco, co by tento Otec nedokázal udělat ve mně a mým prostřednictvím? K mému naprostému překvapení jsem nyní téměř naplnil tatínkovu touhu. Ušel jsem dlouhou cestu: pod mým jménem vyšlo více než 861 knih.

Tatínkova hrdost

Týden před stým výročím tatínkova narození jsem měl koncert v Carnegie Hall. Hned po vystoupení jsem přímo na jevišti spatřil Pána Krišnu, Šivu, svoje rodiče a ostatní příbuzné. Všichni byli velice šťastní, blažení a rozechvělí. Viděl jsem je nejenom svým třetím okem, ale dokonce i svýma fyzickýma očima.

Můj tatínek byl velice šťastný z výroční oslavy, kterou jsme uspořádali na jeho počest. Měl velikou radost a byl velice hrdý na svého nejmladšího syna a jeho žáky.

Shashi Kumar Ghosh

/Shashi Kumar Ghosh/
/Shanta nayan bishal hiya/
/Nitya paritosh/
/Taba sata barshiki aj/
/Paramanande saj ar baj/
/Ekadhare tumi guru gambhir/
/Shakti sadhak karuna sheha nir/
/Langhi moru langhi pahar/
/Durbar manush dosh/

Shashi Kumar, Shashi Kumar,
Shashi Kumar Ghosh —
Tranquillity-eyes, vastness-heart
Always in satisfaction-light.
Today we celebrate a hundred springs
From the core of your Eternal Life
With stupendous sound-life
And auspicious silence-soul.
In one form you are a power-worshipper
Immensely self-poised in your central being
And a compassion and affection-flooded nest,
Covering the desert-vast
And transcending the mountain-foibles
Of your feeble fellow travellers and compeers
Here on earth

14. dubna 1982