Potřeba odevzdanosti

Jak se můžeme odevzdat Boží Vůli? Nejprve se sami sebe zeptejme, jestli můžeme dokázat něco užitečného bez toho, aniž bychom nenásledovali Boží Vůli. Můžeme být opravdově šťastní tím, že nenásledujeme Boží Vůli? Odpověď je „Ne“. Bez odevzdání se Boží Vůli nemůžeme být šťastní. Proč se odevzdáváme Boží Vůli? Odevzdáváme se Boží Vůli kvůli své bezmocnosti? Budeme-li zcela upřímní, naše odpověď bude „Ne“. Neodevzdáváme se Bohu kvůli své bezmocnosti nebo proto, že nám Bůh dal pocítit naši bezmocnost. My nejsme bezmocní a Bůh nám nedává pocítit naši bezmocnost. Svoji vůli odevzdáváme Boží Vůli kvůli tomu, že nejsme spokojeni s tím, co máme a s tím, co jsme.

V našem duchovním životě přijde doba, kdy si uvědomíme, že nejsme spokojení s tím, co máme, ať už je to materiální či vnitřní bohatství, anebo s tím, čím jsme. Tehdy jsme připraveni se odevzdat. Jak se člověk odevzdá? Je to velmi snadné. Jakmile cítíme potřebu odevzdání, cesta se objeví automaticky. Jestliže zoufale potřebujeme odevzdání, jestliže cítíme vnitřní naléhání duše, chce-li se celá naše bytost odevzdat Boží Vůli, automaticky dostaneme víc než potřebnou Schopnost, Ujištění, Soucit a Světlo shůry i zevnitř. Když se odevzdáme, vyprázdníme do Boha všechnu svou nečistotu a On ji nahradí svou Čistotou a svou Božskostí.

Odevzdání se Boží Vůli zcela záleží na naší potřebě. Jakmile budeme cítit, že bez odevzdání naší pozemské existence Boží Vůli nebude mít náš život smysl, že nebudeme spokojeni nebo naplněni, v tu chvíli pro nás bude odevzdání možné.

Kristovo poselství zní: „Staň se Vůle Tvá.“ Boží Syn řekl, že my všichni jsme Boží děti a že Boží Vůle musí být naplněna. To, co káže Bible, je opakováno v našem poselství o odevzdanosti. Říká to samé, ale jinou formou. Všichni duchovní Mistři přišli do světa s jedním poselstvím: milovat Boha a uvnitř Boha vidět a milovat lidstvo; potom odevzdat vůli jednotlivce Vůli Nejvyššího.

Všechny pravdy jsou stejné. Na pravdu nemá nikdo monopol. Před Kristem přišli Pán Ráma, Sri Krišna a Pán Buddha. Všichni mluvili o lásce, oddanosti a odevzdanosti. Všechno o lásce, oddanosti a odevzdanosti je napsáno v Bhagavadgítě. Když se Sri Krišna sjednotil s Bohem, řekl Ardžunovi, svému nejmilejšímu žákovi: „Všechno mi odevzdej.“ Kristus také řekl: „Všechno odevzdej. Ať se naplní Vůle Otce Všemohoucího.“ V Buddhovi můžeme vidět jeho Soucit a to, co udělal pro lidstvo. Byl ochoten obětovat svůj život dokonce pro malého ptáčka. Byl samotným Soucitem a Láskou. Šrí Rámakrišna byl vždy Láskou: Láskou Matky, Láskou Pravdy.

Předtím, než se připravíme na odevzdanost, musíme získat kapacitu pro lásku a oddanost. Necítíme-li lásku a oddanost, tak jakou máme potřebu odevzdanosti? Existuje něco, co nás nutí, abychom se někomu odevzdali? Ne. Odevzdáváme se kvůli naší lásce a naší oddanosti. Bůh nás nikdy nemůže donutit, abychom se odevzdali. To my sami musíme cítit potřebu milovat Boha a oddat se Bohu v každé vteřině.

Začínáme s láskou. Dokonce i v obyčejném životě, když někoho milujeme, co uděláme? Jen kvůli tomu, že tohoto člověka milujeme, rádi se mu odevzdáme, dokonce i když je to nevzdělaný člověk. Milujeme-li někoho opravdově, oddáme mu svůj život a celou svou bytost. Stejně tak v duchovním životě, pokud milujeme Boha, který je veškerým Světlem a nekonečnou Moudrostí, pak se musíme oddat duchovnímu životu a Bohu. Cítíme, že bez opravdové oddanosti Bohu Jej není možné milovat. Láska a oddanost k sobě tedy vždy patří.

Milujeme Nejvyššího a oddáváme se Mu. Když ale cítíme, že to nestačí, musíme se odevzdat Jeho Vůli. Když se někomu nebo něčemu oddáme, můžeme mít ambice nebo dychtit po osobním způsobu poznání Pravdy. Někdo řekne Nejvyššímu: „Dělám toto pro Tebe; oddal jsem Ti celý svůj život a očekávám, že mi dáš něco na oplátku.“ Je to zcela přirozené, ale z nejvyššího duchovního pohledu je to špatně.
Druzí řeknou: „Dám Bohu, co mám a co jsem. Pokud mě Bůh nebude mít rád nebo nebude chtít, možná mi nic nedá. Záleží to na Něm. Mou povinností je sloužit Mu tím, co mám a co jsem. Jeho povinností je mi dát, nebo nedat, použít mě, nebo mě nepoužít. Cokoliv budu potřebovat ke svému potěšení, Bůh mi dá. Má-li v úmyslu udělat s mým životem něco jiného, přijmu to. ‚Staň se Vůle Tvá.‘“

Pravý hledající se bude snažit potěšit Boha Božím vlastním Způsobem. Pravý hledající řekne, že pokud po něm bude Bůh chtít, aby zůstal v moři nevědomosti, tak tam zůstane. Tomu se říká odevzdanost.

Na Západě není odevzdanost dobře pochopena. Když používáme slovo ‚odevzdanost‘, musíme být velmi opatrní. Není to odevzdanost otroka svému pánovi. My nejsme otroci; jsme Boží děti. Západní svět je svět svobody, kde se nikdo nestává otrokem někoho jiného. Ale v pravé odevzdanosti neodevzdáváme svou existenci lidské bytosti nebo lidské osobnosti. Ne! Odevzdáváme svou existenci nekonečné Vůli uvnitř osoby, kterou nazýváme svým učitelem. Dokud malá kapka zůstává oddělena od nekonečného oceánu, zůstává malou kapkou; ale ve chvíli, kdy vstoupí do rozsáhlého oceánu, stává se oceánem samotným. Drobná kapka se bude bát rozsáhlého oceánu, dokud si bude udržovat svou individualitu. Řekne si: „Úplně se ztratím. Oceán je tak obrovský.“ Ale pokud bude mít kapka trochu inteligence, řekne si: „Vstoupím-li do obrovského oceánu, pak se stanu oceánem.“ A hned jak vstoupí do oceánu, získá to největší uspokojení.

Naše cesta lásky, oddanosti a odevzdání povede ke stejnému cíli jako cesta džňány, moudrosti. My však cítíme, že cesta lásky je snazší. Samotné slovo „Bůh“ ovládá naše srdce; ne proto, že má Bůh nekonečnou Sílu, ale právě proto, že je veškerou Láskou. Bůh je na zemi ten nejmocnější. Naše lidská přirozenost je ale tak křehká, že když se koncentrujeme na Boha jako na nekonečnou Sílu, nedokážeme se k Němu přiblížit. Řekneme-li však „Bůh“ a vmžiku cítíme, že je veškerou Láskou, nekonečnou Láskou, máme pravdu. Jeho Láska je Jeho silou. Přistupujeme-li k Bohu prostřednictvím lásky, je to ta nejsnazší a nejrychlejší cesta.

Thought, will, surrender

O face of thought,
    You are my abysmal disgrace.
O heart of will,
    You are my supernal lustre.
O soul of surrender,
    You are my sempiternal pride.

Osobní úsilí a Boží Milost

Abychom udělali nejrychlejší pokrok, potřebujeme k tomu Boží Milost a naše vlastní osobní úsilí. Jsou hledající, kteří mají pocit: „Pokud mi záleží na Boží Milosti, kde je pak nezbytnost osobního úsilí?“ Mýlí se však. Osobní úsilí nebude nikdy stát v cestě sestupující Boží Milosti. Osobní úsilí urychluje sestup Boží Milosti.

Odevzdanost není něco, co můžeme z ničeho nic nabídnout Bohu. Absolutní odevzdání vyžaduje osobní úsilí; ale také může být totální odevzdanost součástí osobního úsilí. Bůh nám může dát vše, co chce, i bez jakéhokoliv našeho osobního úsilí. Říká: „O toto malé osobní úsilí tě žádám pro tvé vlastní uspokojení.“ Pokud dokážeme vynaložit toto osobní úsilí, celý náš život bude zaplaven božskou pýchou: „Podívejte, co jsem udělal pro Boha!“ Naše vědomá jednota s Bohem, který je nekonečný, který je věčně nesmrtelný, nás pobízí, abychom udělali něco pro našeho Nejdražšího, a ne pro své ego.

Když se ale někdo zeptá: „Co jsi udělal pro Boha?“, jaká bude naše odpověď? Ticho. Můžeme být zaplaveni pýchou a říkat: „Bůh pro mě udělal toto, Bůh pro mě udělal tamto, Bůh pro mě udělá všechno!“ Nebo můžeme být vědomě a spontánně pyšní, že nás Bůh přijal za své vlastní, že nám pomáhá a že nám žehná.

Pokud upřímně vynaložíme osobní úsilí, Bůh z nás bude dozajista nadšený. Proč? Protože může říci světu: „Mé dítě, můj vybraný nástroj, pro mě udělalo to a to.“ Můžeme sami sobě dokázat, že může být náš život na zemi užitečný a zároveň může být Bůh pyšný na naše osobní úsilí. Když vynakládáme osobní úsilí, musíme si uvědomit, že v Bohu je nekonečná Milost. Když tato Milost sestoupí, tak potom už neexistuje osobní úsilí; existuje jen dynamické sebeodevzdání. Když nabízíme výsledky své aspirace a vnitřního volání Bohu, nazývá se to pravým odevzdáním. Pokud Bohu nenabízíme výsledky a jen ležíme u Jeho Nohou jako mrtvola a necháváme Jej pracovat za nás, v nás a naším prostřednictvím, je to špatně. Bůh nechce neaktivní tělo, mrtvou duši. On chce někoho, kdo je aktivní, dynamický a aspirující; někoho, kdo chce být naplněn energií, aby mohl pro Boha něco udělat; někoho, kdo chce realizovat Boha a zde na zemi projevit všechny božské kvality.

Radost v odevzdanosti

„“
Když je aspirant zcela odevzdaný Boží Vůli, bude mít dostatek radosti. Ve svém srdci bude cítit samou radost a bude žít v neustálé radosti. Nebude schopen si ji vysvětlit či nějak objasnit. Když se brzy ráno probudí, bude mít velmi sladký pocit či dojem. Jestliže se dotkne stěny, bude mít radost, jestliže se dotkne zrcadla, také bude mít radost. Jeho vlastní radost vejde do všeho, co uvidí. Někdy může vidět, že je zeď plná radosti, strom bude plný radosti. Projede-li kolem něj taxi, v řidičovi uvidí intenzivní radost, dokonce i v samotném autě. Jeho vnitřní radost vejde do každého člověka, do každého předmětu a prostoupí vším kolem něj.

Tam, kde je naprosté odevzdání, nemůže být neúspěch. Odevzdání znamená tu největší, nejhlubší, nejoduševnělejší radost, dokonce i v takzvaném neúspěchu. Také úspěch přináší stejnou radost. Jsme-li v něčem úspěšní, ze svého úspěchu získáme okamžitě radost. Stejně tak je-li náš vnitřní a vnější život naplněn Světlem odevzdání, z nejvyššího Zdroje neustále čerpáme čistou radost. Máme-li tento druh spontánní vnitřní radosti, pak dokážeme cítit, že pochází jedině z našeho naprostého odevzdání vnitřnímu Kormidelníkovi, Guruovi, Bohu.

Někdy se aspirant zcela a úplně odevzdá, ale vnější bytost není dostatečně přijímavá, aby cítila Pravdu. Nebo se může na druhou stranu stát, že se aspirant cítí bídně a cítí lítost, protože po něčem touží a nepřekonal ještě své touhy. V té chvíli i navzdory svému plnému odevzdání neví, jestli odevzdává nebo ne. Dokud si nebude jeho celá bytost vědoma jeho odevzdanosti, jeho mysl o tom nemusí být přesvědčena. Jestliže má duchovního Mistra, může se od něj naučit, zda má nebo nemá odevzdanost. Mistr bude schopen cítit pravdu, i když vnější bytost žáka může tvrdit něco jiného. Mistr nemůže nikdy lhát. Jestliže řekne: „Zcela ses odevzdal,“ tak i když necítíme stálou vnitřní radost, můžeme si být jistí, že jsme se odevzdali v plné míře.