Védský pták osvícení

Milé sestry a milí bratři, na sedmi sesterských univerzitách budu mít sedm přednášek o védách. Je zajímavé, že sama Rgvéda pojednává o sedmi zvláštních sestrách. Říká nám, že existuje božský kočár s jediným kolem, který je tažen jedním koněm se sedmi jmény. Před kočárem stojí sedm sester zpívajících duchovní písně. Zpěvem odhalují skryté poselství osvobození života a dokonalosti lidstva (Rgvéda I.164.3).

Sedm je okultní číslo. V duchovním světě má číslo sedm velmi zvláštní význam. V dávné minulosti žilo sedm velkých indických mudrců, kteří viděli Pravdu, žili Pravdou a stali se Pravdou.

V Indii je sedm důležitých řek. Řeka znamená pohyb; voda znamená vědomí. Pohyb vědomí je stálý pokrok směrem k nejvzdálenějšímu Za.

Na hudební stupnici je sedm not. Každá nota má svou zvláštní hodnotu. Hudba je mateřským jazykem lidstva. Bůh je Nejvyšší Hudebník. Právě prostřednictvím hudby můžeme vstoupit do univerzální harmonie. A právě prostřednictvím hudby se v Božím všemilujícím stvoření projevuje Jeho Krása.

V duze je sedm barev. Tyto barvy označují etapy našeho duchovního putování k nejzazšímu Cíli. Všichni víme, že duha je znamením štěstí a budoucího pokroku. V duchovním světě je každá barva duhy předzvěstí nového svítání.

Existuje sedm vyšších a sedm nižších světů. Aspirující lidská bytost vstupuje do jednoho z vyšších světů a dělá pokrok ve vnitřním životě. Její vědomí létá jako pták z jednoho světa do druhého, dokud se neocitne v sedmém světě, Sat-Čit-Ánanda, ve světě Bytí, Vědomí a Blaženosti. Tam se vědomě a neoddělitelně ztotožní s Nejvyšším kormidelníkem. Když však lidská bytost záměrně a vědomě dělá špatné, ohavné věci, musí vstoupit do jednoho ze sedmi nižších světů, což jsou světy temnoty, otroctví a nevědomosti.

Matka Indie je aspirující strom. Tento strom má jako svůj jediný kořen védy. Kořenem je Pravda, stromem je Pravda, zážitkem stromu je Pravda, realizací stromu je Pravda, odhalením stromu je Pravda a projevením stromu je Pravda.

védští zřeci viděli Pravdu svou duší, viděli ji ve svých Nebeských vizích a pozemských skutcích.

Tato Pravda nás učí, jak být skutečnými bratry a sestrami lidstva, vědomými a oddanými milovníky Boha a dokonalými pány přírody.

Učení véd je univerzální. V Jadžurvédě jasně vidíme, že učení véd je pro všechny – pro bráhmany, kšatrije, vaišji, šúdry, a dokonce i pro čandály, pro ty, kteří jsou pokoření a opuštění. Védy mohou studovat muži stejně jako ženy. Bůh je pro všechny. Védy jsou pro všechny. Ve védském chrámu není nikdo nikomu nadřazen nebo podřízen; všichni jsou si rovni, všichni jsou Božími dětmi. Tyto Boží děti mohou žít v srdci Pravdy a mohou se stát opravdovou pýchou Boha.

Každý védský zřec je básníkem i prorokem. Básně obyčejného básníka jsou velmi často založeny na představivosti. Jeho poezii zrodila představivost. U védských básníků se poezie zrodila z intuice. Tato intuice je přímým poznáním Pravdy. U obyčejných proroků velmi často vidíme, že jejich proroctví jsou založena na jakémsi neznámém tajemství. Ale v případě védských proroků tomu tak nebylo. Jejich proroctví byla založena na plném a vědomém vnímání přímé a bezprostřední Pravdy. Tuto dynamickou Pravdu vynesli na povrch, aby působila v kosmickém projevení.

Současný svět věří, že nejvyšší možný zážitek skutečnosti může nabídnout mysl. védští zřeci sice neupírali mysli její význam, ale nikdy ji nepovažovali za zdroj nejvyššího možného prožitku skutečnosti.

Védy mají věčnou moudrost. Tato moudrost je pro nás. Védy jsou více než ochotné nás osvítit, pokud se odvážíme naslouchat jejich poselství:

To je jejich šlechetné pozvání.

Pokud žijeme v mysli a nechceme překročit její hranice, zůstaneme svázáni pouty těla. Setrváme v otroctví. Jedině světlo zevnitř a vedení Shůry nás může vysvobodit ze spleti nevědomosti, která nás obklopuje. Žijeme-li v mysli, žijeme ve spleti tvarů. Když žijeme v duši, vstupujeme do beztvarého, a nakonec překonáváme jak tvar, tak i beztvaré. V té chvíli se stáváme univerzalizovanou individuální duší a individualizovanou Univerzální Duší.

Vnější svět je synonymem pro mysl. Vnitřní svět je synonymem pro srdce. Svět věčného Za je synonymem pro duši. Vnější svět má minulost, přítomnost a budoucnost. Vnitřní svět má zářivou a naplňující budoucnost. Svět Za má jenom věčné Nyní. Když žijeme ve vnějším světě, ničí nás nevědomé „já“. Když žijeme ve vnitřním světě, uspokojuje nás osvícené „Já“. Když žijeme ve světě Za, láskyplně nás ztělesňuje, odhaluje a naplňuje nekonečné „Já“. Dokud žijeme v mysli, nedokážeme překročit řízení osudu. Naše lidská vůle leží u nohou osudu. Žijeme-li v duši, máme svobodnou vůli. Tato svobodná vůle je Vůlí Nejvyššího. A právě vůle duše se neustále ztotožňuje s Vůlí nekonečného Za.

Ať už tomu druzí věří, nebo ne, milovníci véd velmi dobře vědí, že védy jsou významným přínosem pro svět literatury. Tato vznešená literární písma nemají pouze národní význam, protože nabízejí nadnárodní inspiraci a univerzální aspiraci. Právě proto, že jsou nadnárodní a univerzální, okouzlují a osvěcují upřímné hledající různých zemí všech dob.

Védské mantry či vzývání nám v nezměrné míře pomáhají rozvíjet sílu vůle. Dokonce i když se nenamáháme učením a opakováním manter, už pouhé oddané studium véd rozvíjí sílu vůle. Vrcholná otázka však zní, jakým způsobem tuto sílu vůle použijeme: zda k ovládnutí světa, nebo ke službě Bohu ve vesmíru. Pokud budeme žít v těle pro požitky těla, budeme chtít ovládnout svět. Pokud však budeme žít v duši, abychom tělo přeměnili a osvítili, tehdy budeme sloužit Bohu, milovat člověka a naplňovat jak Boha, tak i člověka.

Říci, že védy jsou skrz naskrz prostoupeny askezí a nezemskostí, znamená prozrazovat vlastní nevědomost. Védy jsou božsky praktické a jejich poselství má stálou a praktickou hodnotu. Netřeba říkat, že mnoho velkých védských zřeců mělo rodinu a většina jejich žáků se na konci svého učení vrátila domů a žila rodinným životem. Zřeci-učitelé naučili své žáky tajemství věčného života, a ne tajemství nekončící smrti, kterému se můžeme naučit od některých zkázymilovných učitelů vědy.

Védy neztělesňují depresi, potlačování, sebeumrtvování, uvědomování si hříchu ani vědomí pekla. Védy ztělesňují božskou povinnost pozemského života a neustále rostoucí krásu Nebeského života. védští zřeci přijali srdce života, aby na zemi nalezli nejvyšší Skutečnost. védští zřeci přijali tělo smrti, aby jej přenesli do země Nesmrtelnosti. Měli rádi inspiraci jasné mysli. Milovali aspiraci čistého srdce. Stali se realizací jisté duše.

Wellesley College Wellesley, Massachusetts

14. listopadu 1972

Zářící vědomí védské pravdy

Ve védských dobách lidé žili s přírodou a hráli si s intuicí. Moderní svět žije ve vyprahlé poušti mysli a hraje si se zklamáním těla a se zničením vitálna. Tenkrát byl život prostý a životní přístup k Cíli byl přímý. Teď je lidský život složitý a člověk má dvě jména: „stroj bez života“ a „hlasitý rámus“.

Moudrostí minulosti byla spontánní intuice. Moudrostí současnosti je neustálé podezírání. Lidé védské doby ovládali božské umění sebeodříkání a sebeodevzdání, tak jako my dnes ovládáme lidské umění sebeoslavování a ničení světa. Oni se snažili nejprve zdokonalit sami sebe, a poté zdokonalit svět. My se o sebezdokonalení nesnažíme vůbec; zajímáme se jen o zdokonalení světa. Oni byli přesvědčeni, že je sebekázeň osvobodí. My cítíme, že nás sebekázeň omezí. Oni věděli, že osobní disciplína není cílem, ale prostředkem k cíli, kterým je Ánanda, Blaženost. I my víme, že osobní disciplína není cílem, že je prostředkem vedoucím k cíli. Bohužel, pro nás je tímto osudným cílem sebezničení. védští zřeci potřebovali svobodu. My také potřebujeme svobodu. Pro ně znamenala svoboda sebezasvěcení božskému životu a všepřekračujícímu světu Za. Pro nás svoboda znamená možnost vnucovat ostatním sílu našeho vidění skutečnosti.

Existují čtyři védy: Rgvéda, Sámavéda, Jadžurvéda a Atharvavéda. Rgvéda obsahuje 10552 manter. Mantra je „vzývání“ nebo prostě „strofa“. Sámavéda obsahuje 1875 manter, Jadžurvéda 2086 a Atharvavéda 5987 manter. Určitý počet veršů Rgvédy je součástí ostatních tří véd. Většina manter ve védách má podobu průzračné, snadno srozumitelné poezie, s výjimkou těch, které jsou napsány v rytmické, obrazotvorné próze. Védy obsahují prvotní poezii a prózu hledajících, usilujících a aspirujících lidských duší. Tomu, kdo si myslí, že védská poezie je primitivní a védská literatura bezvýznamná, se dozajista nedostává osvícené mysli. Jak by mohla primitivní poezie nabízet celému světu tak vznešenou a trvalou moudrost?

Tělem védské poezie je prostota.
Vitálnem védské poezie je upřímnost.
Myslí védské poezie je průzračnost.
Srdcem védské poezie je čistota.
Duší védské poezie je zářivost.

Existují dva způsoby, jak studovat védy. Studujeme-li védy pomocí mysli, neustále nás napomíná přísná bdělost svědomí. Pokud védy studujeme srdcem, neustále nás inspiruje plynoucí spontánnost zářícího vědomí.

Výsledkem snažení mysli je učenec véd. Výsledkem snažení srdce je milovník véd. Učenec se snaží uspokojit svět, aniž by byl sám uspokojen. Milovník sytí svět světlem osvěcujícího projevení a blažeností naplňující dokonalosti.

Ve védách jsou dvě slova, která jsou stejně důležitá jako védy samotné. Těmito slovy jsou satja a rta, věčná Pravda a věčný Zákon. Pravda se navzájem ztělesňuje s Poznáním. Zákon se navzájem naplňuje s Projevením. Nežijeme-li Pravdou, nemůžeme dosáhnout Cíle. Pokud nerespektujeme Zákon, nemůžeme vrůst do Cíle.

védští zřeci přijali zákony druhých nejenom s upřímností svého srdce, ale také s jednotou své duše. Viděli Jediného v mnohém a mnohé v Jediném. Absolutno nepovažovali za svůj výhradní monopol.

Neskutečnost je nepravda a Skutečnost je Pravda. Čisté srdce vzývá satja. Statečné vitálno vzývá rta. Láska k Pravdě nás vyvádí z temnoty. Láska k božskému řádu nás vede od lidského těla k božskému životu.

Radcliffe College
Cambridge, Massachusetts

14. listopadu 1972

Oheň Vnitřního odhalení

Proč si ceníme učení véd? Protože nás inspiruje k tomu, abychom se pozvedli a překročili vědomí těla. Rgvéda nás inspiruje, abychom svět učinili velkým a dokonalým. Sámavéda nás inspiruje, abychom se ztotožnili s božskou melodií a kosmickým rytmem. Jadžurvéda nám říká: „Kéž dá sebeobětování úspěch našemu životu. Kéž dá sebeobětování vzkvétat našemu životnímu dechu.“ Atharvavéda nás inspiruje, abychom šli kupředu po cestě neustálého pokroku. Říká nám, že nás vede a řídí Brihaspati, Guru kosmických bohů.

védští zřeci viděli ve vnějším světě strach. Ve vnitřním světě cítili svobodu. Pomocí aspirace chtěli svobodu vnitřního světa vynést na povrch. V Atharvavédě nám nabídli významnou modlitbu: „Kéž jsme beze strachu před těmi, které neznáme, i před těmi, které známe.“ (srov. Atharvavéda, Paippaládasamhitá III.35.5-6)

Strach z temnoty je strach z neznámého.
Strach ze Světla je strach z poznaného.
Strach z neznámého je hloupost.
Strach z poznaného je pošetilost.

Co potřebujeme, je vůle duše. Vůle duše dává Boží svobodu.

Tento plamenný výrok Rgvédy znamená:

„Svobodu našemu tělu. Svobodu našemu domovu. Svobodu našemu životu.“

Védský způsob života nelze oddělit od rituálů. Ve védských dobách byly rituály nedílnou součástí života. Hledající védské epochy dělali vykonáváním rituálů značný pokrok. V Rgvédě nicméně vidíme větší důraz na duševní a vnitřní filozofii než na rituály. Právě tato kombinace rituálu a filozofické moudrosti je bohatstvím védské kultury. V rituálu se skrývá oddanost a zasvěcení. Ve filozofické moudrosti se skrývá aspirace a meditace. Rituál tehdy ukázňoval a usměrňoval život. Vnitřní filozofie osvěcovala a osvobozovala život. V srdci filozofie bylo objeveno Světlo. V těle rituálu bylo Světlo projeveno.

Védy hovoří jmenovitě o třech světech: pršiví — zemi, antarikša — obloze a djaus — nebeském světě. Na zemi je vším hmota. Na obloze je vším božské působení. V Nebi je vším schopnost vnímání.

Ve védách kráčí filozofie bok po boku s poezií. Filozofie osvítila mysl védských zřeců. Poezie učinila jejich srdce věčným. Filozof je básník v mysli. Básník je filozof v srdci. Filozof má rád vnější náboženství a vnitřní vědu. Básník má rád vnější umění a vnitřní literaturu. Filozof říká básníkovi: „Dávám ti své vzácné bohatství: moudrost, jež je stálým a vědomým nástrojem intuice.“ Básník říká filozofovi: „Dávám ti své vzácné bohatství: svou oddanou jednotu s životem světla.“

Mnoho zřeců vidělo Pravdu, ale když ji odhalovali, velmi často nebyla jejich odhalení stejná. Je opravdu žalostné, že při různých příležitostech a za různých okolností se jejich odhalení stejné Pravdy jeví všemožně, jen ne jako totožná. Musíme si však uvědomit, že rozdíly existují jen v poznání a odhalení Pravdy. V Pravdě samotné nemůže být žádného rozdílu. Proč se objevují rozdíly? Rozdíly se objevují proto, že lidská individualita a osobnost nevidí Pravdu tak, jak by Pravda měla být viděna. Když se lidská individualita a osobnost rozplynou, zůstane Pravda stejná v poznání i odhalení. Netřeba říkat, že védy jsou přímým odhalením osvícení zřeců, a ne dary z neznámých nebes někde nahoře.

Jsou lidé, kteří si myslí, že védy se zabývají pouze duchovností, a ne vědou. Nemají pravdu. Pokročilí hledající a duchovní Mistři jsou toho názoru, že Jadžurvéda obsahuje mnoho vědeckých poznatků, které současná věda dosud neobjevila či neuznala. Ani na vědecké poznání Atharvavédy nelze shlížet. védští zřeci znali proces utváření mraků. Byli si plně vědomi různých ročních období. Ovládali aritmetiku a pracovali s čísly řádu milionů, miliard a bilionů. V Jadžurvédě je ještě pozoruhodnější věc. Můžeme zde najít záznamy o existenci letadel. védští zřeci létali bez mezipřistání stovky mil. Znali také tajemství geologie, medicíny a ostatních věd. A to vše před čtyřmi tisíci lety!

Védy byly přeloženy do mnoha jazyků a byly předmětem obdivu a vážnosti mnoha cizinců. Velký německý filozof Schopenhauer považoval upanišady za útěchu a osvícení svého života. Víme, že upanišady jsou nejmocnějšími a nejvíce osvěcujícími dětmi véd. Je však také mnoho pravdy na tvrzení, že překlad nemůže plně vystihnout originál. V případě véd je to určitě pravda. Védy přeložilo mnoho lidí, ale bez ohledu na to, jak upřímně a oddaně pracovali, značná část védské krásy se tím ztratila.

Existují čtyři védy: Rgvéda, Jadžurvéda, Sámavéda a Atharvavéda. Rgvéda se zabývá především podobami modlitby. Jadžurvéda se zabývá obětními formulemi. Sámavéda pojednává o hudbě. Atharvavéda se zabývá medicínou, vědou a magickými formulemi. V Rgvédě začíná poselství lidské evoluce. Rgvéda nám říká o významu bytí a přínosu člověka pro svět. Jadžurvéda nás učí, jak správně vykonávat oběti a jak ovládat vesmír. Tato véda klade větší důraz na mechanickou stránku obětí než na jejich duchovní aspekt. Sámavéda nás učí, jak může božská hudba pozvednout naše aspirující vědomí do nejvyšší říše Blaženosti a jak z nás může učinit vědomý kanál pro Boha Nejvyššího Hudebníka k přeměně lidské temnoty na božské světlo, lidské nedokonalosti na božskou dokonalost, lidských nemožností na božské nevyhnutelnosti a lidských snů na božské skutečnosti. Atharvavéda nás učí, jak ovládat duchy a nižší božstva a jak se ochránit před zlými duchy a ničivými bytostmi.

Vassar College
Poughkeepsie, New York

15. listopadu 1972

Rgvéda

Rgvéda je ze všech véd nejstarší. Většina těch, kdo studují védy, se domnívá, že Rgvéda je nejvíce inspirující, nejoduševnělejší a nejplodnější védou. Tato véda ztělesňuje nejranější příklad aspirace a realizace Indie. Indická poezie, filozofie, literatura, náboženství a věda vděčí za svoji existenci Rgvédě, která byla jejich zdrojem.

Pokud jde o výběr mezi kvalitou a kvantitou, moudří touží po kvalitě, kdežto nevědomí pláčou po kvantitě. Nejvyšší kvalita a největší kvantita téměř nikdy nejdou bok po boku. K naší velké radosti však Rgvéda ohromujícím způsobem překonává ostatní védy jak v kvalitě, tak i v kvantitě. Jadžurvéda, Sámavéda a Atharvavéda si z Rgvédy vypůjčily značnou část svého bohatství.

V Rgvédě se na bohy pohlíží jako na zosobnění přírodních sil. Zřeci vzývají kosmické bohy modlitbami svého srdce a zasvěcením svého života. Podle nich existovalo těchto bohů třicet tři. Každý bůh měl svůj vlastní počátek; nevznikli současně. Říká se, že nejprve přijali lidské inkarnace a byli smrtelní, jako jsme nyní my. Avšak pitím sómy, Nektaru, se stali nesmrtelnými. Na jemné fyzické úrovni si ponechávají podstatu svých fyzických forem a pozemských podob. Někteří z nich jsou bojovníci, kdežto jiní jsou kněží. Indra je nejvyšším vůdcem bojovníků a Agni je nejvyšším vůdcem kněžích. Mají moc a sílu. Oni sami jsou silou. Někteří mají sílu ticha a míru, zatímco jiní mají sílu světla a blaženosti. Bez ustání bojovali proti hrozivým silám zla a nakonec zvítězili.

Bohové Rgvédy jsou laskaví a soucitní. Se svou nezměrnou laskavostí a soucitem naplňují touhy světa, který miluje hmotu, a naplňují aspiraci života, jenž vzývá ducha. Bydlí v různých domovech: v Nebi, ve vzduchu a na zemi. Nebe je domovem boha Višnua, Varuny, Súrji, Mitry a několika dalších. Oblast ovzduší je pro Indru, Rudru, Maruty a další. Agni a Brhaspati jsou zase známí bohové patřící k těm, kteří jsou považováni za pozemské.

V Rgvédě vidíme čistou přítomnost oddanosti a pevnou přítomnost poznání. Oddanost nám říká, jak je Bůh sladký a soucitný. Poznání nám říká, jak je Bůh vysoko a jak je velký. Oddanost a poznání nacházejí své úplné uspokojení pouze ve službě. Služba je koncentrace. Oddanost je modlitba. Poznání je meditace. Pouze koncentrovaná služba, oddaná modlitba a osvícená meditace nás mohou učinit božsky velkými a vrcholně dokonalými.

Podle véd je nejzákladnější součástí života čin. Čin je vědomým přijetím našeho pozemského bytí. Čin potřebuje tělo, jež je jeho chrámem a pevností. Čin potřebuje život, jenž je jeho inspirací a aspirací. Člověk činu je na bitevním poli života ideálním hrdinou. Žije s lidským tělem Boha – se zemí, a pracuje pro božský život Boha – pro Nebe. Čin je vnější oběť a vnitřní jednota. Rgvéda nám nabízí nejvyšší tajemství toho, jakou oběť můžeme učinit silou své jednoty. V činu vidíme univerzální přítomnost Boha. V činu ztělesňujeme ducha a odhalujeme formu. V duchu je Bůh Absolutnem. Ve formě je Bůh Nekonečnem.
Rgvéda hovoří o Bohu Síle:

Aby hledající na zemi významným způsobem projevil Boha, musí žít dlouho. Avšak pouhý dlouhý život postrádající Božskost není nic jiného než naprostá nevědomost.

Zřeci Rgvédy považují Boha za věčného Otce, Matku a Přítele. Cítí také, že Bůh je jejich Milovaným. Bůh má mnoho aspektů, ale oddaný zřec dává přednost aspektu Boha jako Pána. Modlí se ke svému Pánu pro Soucit a Požehnání. Dospěl k poznání, že pokud má Boží Lásku a Boha Lásku, potom už od země ani od Nebe nic jiného nepotřebuje.

Zřeci Rgvédy jsou učiteli lidstva. Rgvédští bohové jsou spasiteli lidstva. Učitelé učí svět poselství Světla a Pravdy. Spasitelé léčí neaspirující, slepý a hluchý svět a zastávají se opravdových hledajících. Rgvédští zřeci jsou tvůrci hinduistické kultury a civilizace. Představují úsvit hinduistické inspirace a zenit hinduistické aspirace. Nabízejí celému světu nejvyšší význam náboženství. Podle nich je náboženství vnitřním zákonem života. V každém ­náboženství je větev lásky ze Stromu Pravdy. Rgvédští bohové nám říkají, abychom přijali život s láskou, těšili se ze života s odříkáním a naplnili život s odevzdáním se Vůli Absolutního.

Védy nám říkají, že jsme kravami bohů. Nyní jsme naneštěstí nuceni cítit, že jsme otroky strojů. Pěstujme svůj vnitřní pláč, svou aspiraci. Naše aspirace nás znovu učiní božími kravami. Později z nás naše realizace udělá boží beránky. A nakonec z nás naše projevení učiní lvy Absolutního Nejvyššího.

Máme aspiraci. Potřebujeme realizaci. Bůh i my společně potřebujeme projevení.

Barnard College
New York, New York

17. listopadu 1972

Píseň Nekonečna

Védy jsou nejstarší posvátná písma v knihovně vědomě se vyvíjejícího lidstva. Ke čtení véd pro svůj vlastní vědomý vývoj se můžeme nechat inspirovat povzbuzením Maxe Müllera: „Tvrdím, že pro každého, kdo dbá sám o sebe, kdo se zajímá o své předky, o svou historii a o svůj intelektuální vývoj, je studium védské literatury nepostradatelné.“

Védy ztělesňují intuitivní vize, božské zážitky a život osvěcující skutečnosti. Musíme vyjít z moře nevědomosti a vstoupit do moře poznání. Rgvéda nás inspiruje a říká: „Čluny Pravdy vezou lidi dobrých skutků přes oceán nevědomosti.“ (Rgvéda IX.73.1)

Současný lidský život není ničím jiným než nekončící sklíčeností. Uniknout z pasti sklíčenosti je téměř nemožné. Jadžurvéda nám nabízí řešení: „Ten, kdo vidí veškeré bytí uvnitř Já a Já ve veškerém bytí, neupadne do pasti zničující a oslabující sklíčenosti.“

Védy jsou univerzální, proto si je může přisvojit Západ stejně jako Východ. Velký americký filozof Thoreau řekl o védách velmi významnou věc: „Úryvky, které jsem z véd četl, na mne zapůsobily jako světlo vyššího a čistšího světelného zdroje, putujícího po vznešenější dráze průzračnější sférou, prostou detailů, jednoduchou a univerzální. Védy nesou hmatatelný dotek Boha.“ Nepochybně je to tak.

Vyzývající a zároveň osvěcující je pevná víra Sira Williama Jonese: „Troufám si tvrdit, aniž bych hodlal vytrhnout jediný lístek z věnce nikdy nevadnoucích vavřínů našeho nesmrtelného Newtona, že celá jeho teologie a část jeho filozofie se dá najít ve védách.“

Védské přikázání pro lidské fyzické tělo zní šaučam. Šaučam znamená „čistota“ — čistota v těle a čistota těla. Bez čistoty těla v nás nemůže růst nic božského; nic božského v nás nemůže být trvalé.

Védské přikázání pro lidské vitálno zní ahimsa. Ahimsa znamená „nenásilí“ — nenásilí ve vitálnu a nenásilí vitálna. Právě z nenásilí získává člověk největší příležitost cítit, že nenáleží malé rodině, ale největší rodině: veškerému vesmíru. Indická filozofie nenásilí byla poprvé uvedena do praxe soucitným Pánem Buddhou a jeho stoupenci, a dále Pánem Mahávírou a stoupenci džinismu. Gándhího nenásilí bylo nanejvýš vzácným darem současnému život milujícímu lidstvu.

Védské přikázání pro lidskou mysl zní satjam. Satjam znamená „pravda“ nebo „pravdivost“. Jedině pravdivost v mysli a pravdivost mysli nás může vést k vyššímu životu, k životu osvěcující Božskosti a naplňující Nesmrtelnosti.

Védské přikázání pro lidské srdce zní íšvarapranidhána. Íšvarapranidhána znamená milující oddanost srdce Pánu Nejvyššímu. Když máme k Nejvyššímu Pánu čistou a spontánní oddanost, tehdy s Ním cítíme neoddělitelnou jednotu — jednotu s Věčností Jeho Ducha, s Nekonečností Jeho Těla a s Nesmrtelností Jeho Života.

Védy jsou prostoupeny konceptem oběti. My obětujeme Bohu to, co máme: nevědomost. Bůh nám obětuje to, čím Sám je: Dokonalost. Boží obětování je vždy nepodmíněné. Naše obětování je občas podmíněné, občas nepodmíněné. Když jde o podmíněné obětování, potom bojujeme v bitvě a zvítězíme. Když jde o nepodmíněné obětování, potom nemusíme vůbec bojovat, protože naše Vítězství je již dosaženo. Vítězství je naším rodným právem: je provždy naše.

Obětování je nabízení sebe sama. Sebenabízení je sebenaplnění. Sebenaplnění je projevení lásky a dokonalost Pravdy. Prostřednictvím svého vnějšího obětování se stáváme božskou částí Matky Země. Prostřednictvím svého vnitřního obětování se stáváme nesmrtelnou částí Otce Nebe. Vnější oběť vykonáváme, když vystupujeme z vlivu svazujících tužeb a vstupujeme na pole osvobozující aspirace. Vnitřní oběť vykonáváme, když se poté, co jsme realizovali Boha, pokoušíme projevit Jej ve světě nevědomosti. Vnější oběť vyžaduje sílu hrdiny. Vnitřní oběť vyžaduje sílu armády. Díky své vnější oběti vidíme Pravdu. Díky své vnitřní oběti se stáváme Pravdou.

Mount Holyoke College
South Hadley, Massachusetts

28. listopadu 1972

Védské světlo intuice

Učenci ani studenti véd se nemohou shodnout na jejich původu. Připadá mi to pošetilé. Védy jsou stejně staré jako vědomá aspirace vesmíru. Vesmír se však vědomě či nevědomě vyvíjí k dokonalosti, kdežto védy obsahují počátek inspirující dokonalosti a završení osvěcující realizace.
Když říkáme, že védy jsou věčné, nemyslíme tím, že tato čtyři písma nemají počátek a konec. Máme tím na mysli, že skutečný význam véd, to jest poznání Boha, nemá ani počátek, ani konec. Védy jsou bezprostřední mystické zážitky a odhalení zřeců dávné minulosti. Tyto zážitky může mít jakýkoliv upřímný hledající Pravdy v libovolné době a na libovolném místě.

Na rozdíl od jiných písem mají védy upřímné a odvážné srdce, které říká, že nejsou nepostradatelné, ba dokonce ani důležité. Říkají, že to, co je skutečně důležité a vrcholně nepostradatelné, je poznání Brahman, Jednoho bez druhého. Nicméně pokud chceme védy studovat, musíme je studovat s pomocí osvíceného učitele. Védy samy hledajícímu radí, aby se obrátil na Učitele. Říkají mu také, že se má na něj obrátit se srdcem pokory a životem zasvěcené služby.

Základním učením véd je karma, což znamená „práce“ nebo také „služba“, a džňána neboli poznání. Prostřednictvím džňány realizujeme absolutní Pravdu a prostřednictvím karmy svou realizaci projevíme.

Podle véd existují v životě čtyři důležité etapy: studentský život, manželský život, život v ústraní a život odříkání. Studentský život, to je sebekázeň. Manželský život představuje sebeovládání a sebeusměrnění. Život v ústraní je mírem a klidem. Život odříkání je nabízením toho, co člověk má a čím je, Absolutnímu Nejvyššímu.

Tuto existenci Pravdy si uvědomuje a zakouší každý hledající nekonečné Pravdy rozdílně podle úrovně svého vnitřního vývoje. Právě díky tomuto vznešenému poselství véd je náboženské srdce Indie tak široké a kosmopolitní. Duchovní srdce Indie ví, jak přijmout ostatní náboženství, jak si jich vážit a jak je obdivovat. Duchovní srdce Indie pochopilo, že každé nové náboženství má nový způsob, jak dosáhnout Cíle. Každá cesta je správná a nepostradatelná pro ty, kteří po ní kráčí.

Pro realizaci nejvyšší Pravdy potřebujeme tři věci: inspiraci, aspiraci a intuici. Inspirace nás žádá, abychom běželi k Cíli. Aspirace nás žádá, abychom k Cíli letěli. Intuice nás žádá, abychom bezprostředně viděli a cítili Pravdu a vrostli do samotné podstaty Pravdy.

Slovo sarama symbolizuje intuici. Sarama je nebeský lovecký pes, který vstupuje do světa nevědomí a objevuje jeho skryté poklady: světlo a blaženost. Sarama je úsvit Pravdy v oddaném těle, dynamickém vitálnu a aspirujícím srdci. Sarama jde ruku v ruce s přímou cestou. Sarama sleduje přímou a sluncem ozářenou cestu a přichází k Pravdě. Sarama nikdy nejde cestou strachu a pochyb, omylu a útisku. Tajně a opatrně vstupuje do srdce osvícení a otevřeně a statečně kráčí životem odhalení, takže nepřátelské síly nemohou zmařit nebo zničit její pokrok. Aby mohli všichni hledající realizovat vědomí Pravdy jako celek, putuje sarama mezi pláčem země a úsměvem Nebe. Sarama je hledající, který hledá vědomí Pravdy. Sarama je milovník, který miluje vědomý vzestup země a osvěcující sestup Nebe. Sarama si hraje. Ve vnitřním světě si hraje s vizí zřece a ve vnějším světě si hraje na schovávanou s inspirací začátečníka.

Védy jsou zároveň oblohou Světla a mořem Blaženosti. Obloha Světla je nesmírností Pravdy. Moře Blaženosti je nezměrností Pravdy. Světlo i Blaženost jsou věčnými běžci. Někdy Světlo předbíhá Blaženost; někdy Blaženost předbíhá Světlo. Když se Světlo dotkne pozemského vědomí, země je božsky přeměněna. Když se Blaženost dotkne pozemského vědomí, země je vrcholně naplněna.

Světlo je zrození Boha.
Blaženost je život Boha.
Světlo je úsměv univerzální jednoty.
Blaženost je úsměv transcendentální dokonalosti.
Světlo je to, co Bůh má.
Blaženost je to, čím Bůh je.

Smith College
Northampthon, Massachusetts

28. listopadu 1972

Slunce moudrosti védské Pravdy

Když studujeme védy, měli bychom rozlišovat dvě různé věci: esoterický výklad véd osvícenými duchovními Mistry a intelektuální závěry učenců a historiků. Každý esoterický výklad určitého duchovního Mistra je založen na přímé intuitivní vizi Pravdy, zatímco každý intelektuální závěr učenců či historiků je založen na neosvícené myšlenkové analýze a váhavém, nejistém zkoumání.

Zřeci dávné minulosti Pravdu viděli a odhalili. Hledající všech věků Pravdu cítí a potřebují. Většina učenců se však nezajímá o poznání Pravdy; zajímají se jen o projevení Pravdy. Zajímá je spíše forma véd než jejich duch. Většina historiků upřednostňuje ve svých diskusích menší védské pravdy jako například ty, které se vztahují ke kastovnímu systému a k magickým formulím, a věnují malou pozornost nejvyšší Pravdě, poznání Brahman. Nemají čas, aby oduševněle a oddaně poznávali poselství, která védy ve skutečnosti obsahují a která povzbuzují a naplňují život. Poselství, která dávají život a odhalují život, je nezajímají. Zrod véd, jejich vnější růst a pokles jejich vlivu na Indii je pro ně více než uspokojující.

Védy jsou určeny pro milovníky věčného Času, nikoli pro milovníky prchavého pozemského času. Védy jsou určeny pro ty, kteří milují Boha Pravdu, a ne pro ty, kteří milují pouze tělo nejasné historie, ztělesňující život složitosti a zmatku.

Profesor Max Müller nepochybně Indii miloval. Napsal toho o indických duchovních písmech mnoho. Avšak ti, kteří cítí, že Müllerova láska k Indii měla skrytý motiv, mají naprostou pravdu. Zdá se, že chtěl v největší tajnosti, v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce, konvertovat Indii — indickou mysl a indické srdce — ke křesťanství. Státnímu tajemníkovi pro Indii, vévodovi z Argylu, například v roce 1868 napsal:

Starověké indické náboženství je odsouzeno k zániku, a pokud se do toho nevloží křesťanství, čí to bude vina?

Své manželce pak v roce 1886 psal:

Doufám, že tuto práci dokončím, a jsem přesvědčen, že třebaže se nedožiji toho, abych to spatřil, mé vydání a překlad véd bude mít v budoucnosti značný vliv na osud Indie a na růst milionů duší v této zemi. Je to kořen jejich náboženství a jsem si jist, že jediný způsob, jak vykořenit vše, co z něj během posledních tří tisíc let vzešlo, je jim tento kořen ukázat.

Byl upřímný ve své chvále, když vynášel Indii do nebes. Vycházela z hloubi jeho srdce. Avšak jeho touha konvertovat Indii ke křesťanství byla právě tak upřímná. Jsem si jist, že i toto cítění pocházelo z hloubek jeho srdce. Jeho život byl složitý.

Kdyby Max Müller nestudoval upanišady, nebyl by osvícen jejich světlem a svět by ho neoslavoval. Jeho jméno by ve světové literatuře zůstalo neznámé. Pokud je pravda, že přinesl upanišady celému světu, potom je také pravda, že právě dotek světla upanišad mu přinesl slávu.

Védy nelze oddělit od védských hymnů. Každý hymnus vzývá určitého boha nebo božstvo. Každý hymnus je objevem některého kaviho, ršiho nebo vipry — védského básníka, védského zřece nebo védského mudrce. Každý védský objev je darem od Boha. Každý dar je jiskrou světla. Každá jiskra světla je dosažením Boha v člověku a dosažením člověka v Bohu. Nejvyšším dosažením člověka je přeměna lidské přirozenosti. Nejvyšším dosažením Boha je dokonalost pozemského vědomí.

Život je představa; život je ideál. Život má duši; život má cíl. Védskou představou života je představa Pravdy. Védským ideálem života je ideál Blaženosti. Védskou duší je duše mnohosti v jednotě. Védským cílem je cíl sjednocení šířky země s hojností Nebe.

Indie měla védské zřece Pravdy. Indie má hledající Pravdy. Nejvyšším úkolem zřeců bylo snést kosmické bohy a božstva dolů do pozemského vědomí. Svůj úkol splnili. Nyní je úkolem hledajících udržet bohy a božstva na zemi a pomoci jim v jejich kosmické hře. Nejvyšší viděl ve zřecích své nekonečné příležitosti a možnosti. Nejvyšší vidí v hledajících svou projevující Skutečnost a naplňující Dokonalost.

Bryn Mawr College
Bryn Mawr, Pennsylvania

29. listopadu 1972