Krása a povinnost indické duše

Upanišady nám nabízejí poznání sebe sama, poznání světa, poznání Boha. Poznání sebe sama je objevení sebe sama. Poté, co objevíme sami sebe, musíme cítit, že poznání světa je uvnitř nás a my do něj musíme vrůst. Když poznáme Majitele poznání světa, potom budeme mít poznání Boha. Musíme vstoupit do poznání Boha, který je Vlastníkem vesmíru.

AUM

Poselstvím upanišad je

Zřeci dávné minulosti nám nabídli toto vznešené poznání: „Brahman nelze ničím omezit, Brahman nelze nijak obsáhnout, Brahman nelze nijak popsat.“ To je ale negativní pohled na Brahman. Existuje také pozitivní pohled, a ten lze vyjádřit takto: „Brahman je věčný, Brahman je nekonečný, Brahman je nesmrtelný. Brahman je za a Za.“ My, hledající nekonečné Pravdy, se budeme držet pozitivního pohledu. Pokud se budeme ve svém životě aspirace držet pozitivního pohledu, budeme moci běžet nejvyšší rychlostí a nejvyššího Cíle dosáhneme dříve.

Brahman musíme vidět v konečném právě tak, jak si Jej přejeme vidět v Nekonečném. Máme-li však během meditace vizi Brahman jako nekonečného Já, je pro nás snazší vstoupit do relativního světa, kde všechno vidíme jako konečné.

Vidíme svět uvnitř sebe, vidíme svět okolo sebe. Ve světě uvnitř nás je určité bytí a také ve světě kolem nás je určité bytí. Tato dvě bytí se nazývají „nebytí“ a “bytí“. Bytí vzniklo z nebytí. Samotná tato myšlenka mate naši mysl. Jak může nebytí stvořit bytí? Nebytí je nic. Jak mohlo něco vzniknout z ničeho? Musíme však vědět, že je to právě mysl, která nám říká, že bytí nemohlo vzniknout z nebytí. Musíme vědět, že „nic“ je ve skutečnosti cosi, co je za hranicemi chápání naší mysli. „Nic“ je život věčného Za. „Nic“ je něco, co stále zůstává za hranicemi našeho mentálního chápání. „Nic“ přesahuje naše omezené vědomí. Když myslíme na svět nebo na bytí, které vzešlo z nebytí, musíme cítit, že tato Pravda se dá poznat a realizovat jedině silou naší vnitřní aspirace, ve které naše mysl vůbec nepracuje. Poznání, že „nic“ je písní všepřekonávajícího Za a že „nic“ je zkušeností všenaplňujícího, všepřekonávajícího a všeprojevujícího bytí, je darem intuice.

AUM

Upanišady nelze oddělit od podstaty prány. Prána je sanskrtské slovo. Lze jej přeložit různými způsoby. Může se mu říkat „dech“: „energie“ nebo také “éter“. Prána je životní energie. Tato životní energie není hmotná, není fyzická, je to však něco, co udržuje a živí fyzické tělo. Zdrojem prány je Nejvyšší. Na poli projevení je prána nepostradatelná. Prána je duší vesmíru.

V Indii má slovo prána svůj vlastní význam. Prána není jenom dech. Každý den se tisíckrát nadechujeme a vydechujeme, aniž bychom tomu věnovali pozornost. Když však použijeme slovo prána, máme na mysli životní energii, která plyne dovnitř a ven naším dechem.

Prána se dělí na pět částí: prána, apána, samána, vjána a udána. Životní energii, životní síle, která je uvnitř našich fyzických očí, nosu a uší, se říká prána. Životní energie, která je uvnitř našich orgánů vyměšování a rozmnožování, je apána. Samána je životní energie, která řídí naše trávení a zažívání. V lotosovém květu srdce, kde je umístěno Já, vidíme sto jedna jemných duchovních nervů, které mají sto nervových větví a každá z nich má dalších sedmdesát dva tisíc větví. Prána, která se v nich pohybuje, se nazývá vjána. Životní energie proudí středem páteře. Když stoupá vzhůru, dosahuje k tomu Nejvyššímu, a když klesá dolů, sestupuje k tomu nejnižšímu. Když hledající nekonečné Pravdy opustí tělo, stoupá jeho prána k tomu Nejvyššímu, a když tělo opustí hříšník, klesá jeho prána dolů. Tato prána, která proudí středem páteře, se nazývá udána.

Když pomocí své životní síly dokážeme vstoupit do vesmíru, ucítíme, že svět Za není jen v našich představách. Není to chimérický mlhavý opar; je to skutečnost, která roste uvnitř nás a pro nás. Bůh byl Jedním. Chtěl se stát mnohými. Proč? Protože cítil potřebu se božsky a vrcholně radovat v nekonečném počtu podob. Ekam aikṣata bahu syām — „Jedno toužící být mnohými“ — to byl Jeho vnitřní pocit. Když Nejvyšší zhmotnil svou Životní Energii, ihned spatřil dvě stvoření. Jedno bylo mužské, druhé ženské. Mužské je prána neboli životní síla a ženské je raji. Prána je Slunce. Raji je Měsíc. My všichni jsme vznikli z prány a z raji. Prána je duch a raji je hmota. Duch i hmota musí být v souladu. Duch potřebuje hmotu pro své sebeprojevení a hmota potřebuje ducha pro svou seberealizaci.

Zřeci véd a upanišad velmi často používali dvě slova: náma a rúpa. Náma je jméno, rúpa je tvar, podoba. V našem vnějším světě se setkáváme se jménem i tvarem. Ve vnitřním světě se setkáváme s bezejmenným a beztvarým. Jméno a bezejmenné nejsou soupeři. Tvar a beztvaré nejsou soupeři. Jméno ztělesňuje schopnosti vnějšího těla. Bezejmenné odhaluje Nesmrtelnost duše. Ve tvaru se Kosmické Vědomí projevuje tak, že se ohraničuje. V beztvarém se Kosmické Vědomí překonává tak, že se rozšiřuje a zvětšuje.

AUM

V duchovním životě se často používá slovo „oběť“. védští zřeci hovořili o oběti velmi podrobně. Podle nich byla nejdůležitější koňská oběť, ašvamédha. Brhadáranjaka upanišada začíná obětním koněm:

Prostým obětováním koně nemůžeme získat žádnou božskou zásluhu. Rozhodně ne. Musíme meditovat na jeho vlastnosti a tyto božské vlastnosti vzývat, aby do nás Shůry sestoupily. Zřeci upanišad a véd dělali právě to. Podařilo se jim získat božské vlastnosti koně a díky tomu vstoupili do _Brahmalóky, nejvyššího Nebe. Avšak ani Blaženost, kterou získáme v nejvyšším Nebi, není trvalá. Za trvalou Blažeností musíme silou svého vnitřního pláče vstoupit do Brahman. Pokud máme takový vnitřní pláč, můžeme nakonec do Brahman vstoupit a získat tam stálou Blaženost. Ale abychom se vrátili ke koni, dnešní člověk nemusí provádět koňskou oběť. Musí však vidět jeho vlastnosti a vnitřně na jeho božsky naplňující vlastnosti meditovat. Jedině díky vlastní koncentraci a meditaci získá člověk vlastnosti, které kůň nabízí nebo představuje. Lidé, a zejména lidé na Západě, velmi často nesprávně chápou myšlenku oběti. Nemohou pochopit, jak by mohli pouhým zabitím koně získat nějakou božskou zásluhu. Myslí si, že je to nesmysl. Avšak oběť není pouhé zabití. Oběť spočívá ve ztotožnění se s vědomím koně. Jedině když uděláme toto, můžeme Shůry dostat božské bohatství. Vůbec nemusíme, ba ani nesmíme koně zabíjet. Je jisté, že bez aspirace nemůže být žádná oběť. Aspirace je nezbytná v každém okamžiku. Tato aspirace však musí být skutečná a musí vycházet ze samotných hloubek našeho srdce. Není-li skutečná, nemůže nám dát realizaci. Aspirace nezná netrpělivé pobízení nebo naléhání. Neklid a nervozita nejde nikdy s aspirací dohromady. Začátečníci si velmi často myslí, že pokud aspirují, musí být velmi dynamičtí. To je pravda. V jejich aspiraci však nevidíme dynamiku. To, co pozorujeme, je neklid. Chtějí Boha realizovat přes noc. Pokud považujeme jejich neklid za odhodlání nebo dynamiku, naprosto se mýlíme. Smím zopakovat často citovaný příběh? Jeden hledající přišel k duchovnímu Mistrovi. Byl náležitě zasvěcen a za několik dnů řekl Mistrovi: „Mistře, teď, když jsi mne zasvětil, dej mi, prosím, realizaci Boha.“ Mistr řekl: „Musíš velmi dlouhou dobu cvičit meditaci.“ Za pár dnů žák řekl: „Mistře, Mistře, dej mi realizaci, dej mi, prosím, realizaci.“ Dlouho Mistra trápil. Jednoho dne jej Mistr požádal, aby šel s ním. Mistr se šel vykoupat do Gangy a pobídl žáka, aby vstoupil do vody za ním. Když byl žák po krk ve vodě, Mistr mu zatlačil hlavu pod vodu a držel ji tam. Když nakonec vzpouzejícího se žáka pustil, zeptal se jej: „Co jsi cítil, když jsi byl pod vodou?“ Žák odpověděl: „Ach, Mistře, cítil jsem, že když se nenadechnu, zemřu.“ Mistr řekl: „Boha realizuješ v den, kdy budeš cítit, že zemřeš, pokud On nepřijde a nedá ti život. Budeš-li upřímně cítit, že bez Boha zemřeš, dokážeš-li po něm takovým způsobem plakat, potom Jej určitě realizuješ.“ Mistr nabídl žákovi takovouto pravdu. Naneštěstí však velmi často vidíme, že když Mistr nabízí Pravdu, žáci neporozumí. Oni ji chápou podle svého omezeného světla nebo cítí, že poselství, které jim Mistr předal, je naprosto nesprávné. Pokud žák-hledající nepochopí a nepoužije správně Pravdu, kterou Mistr nabízí, nikdy nebude na poli projevení naplněn. Nejvyšší Pravda pro něj vždy zůstane v nedohlednu. V upanišadách šel Indra a Viróčana k Pradžápatimu pro nejvyšší Poznání. (Čhándógjópanišad VIII.7-12). Indra zastupoval bohy, Viróčana démony. Když jim Pradžápati nabídl poznání Brahman, Indra se vracel znovu a znovu, aby si ověřil poznání, které obdržel, a nakonec realizoval nejvyšší Poznání. Viróčana však pochopil Pravdu podle svého a necítil potřebu se znovu a znovu vracet, aby realizoval tu nejvyšší Pravdu. Na zemi je nemálo duchovních Mistrů, kteří nabízejí své světlo hledajícím, ale hledající naneštěstí nabízené poselství Pravdy nechápou. Jak mohou porozumět smyslu, významu a důležitosti Pravdy, kterou Mistr nabízí? Pouze silou oddanosti — oddanosti cestě a oddanosti Mistrovi. Pokud cítí oddanost svému Mistrovi a cestě k seberealizaci, potom mohou Pravdu realizovat tak, jak má být realizována. Poselství o boji proti nevědomosti, které jim Mistr předává, nejenom náležitě pochopí, ale také jej zakotví v zemské atmosféře. Až zde na zemi Pravda pevně zakotví, člověk dostane věnec věčného Vítězství. New York University
New York, New York 17. listopadu 1971 <html></div></html> <html>

      <a class="source-title"  href="upa"  title="" >Sri Chinmoy, Upanišady, koruna duše Indie, </a>Madal Bal, 2010