O chlubivé želvě

Jednou se v potoce potkaly dvě malé rybky a začaly se jedna druhé vychloubat. První ryba řekla: „Jsem tak krásná, ve všech ohledech nádherná. Podívej se na moje zbarvení! Podívej, jak zářím! Jsem naprosto dokonalá!“

Druhá ryba odpověděla: „Moje krása je mnohem jemnější než tvoje. Ty jsi tak nevkusně křiklavá! Já jsem mnohem elegantnější. A co víc, jezero, kde žiji, je mnohem lepší než to tvoje!“

První ryba se urazila. „Jak může být tvoje jezero lepší než moje? Je tak malé a mělké. Moje jezero je rozlehlé a hluboké jako oceán! Všechno, co říkáš, je jen veliké přehánění.“

Druhá ryba se začala kurážně bránit. „Tvoje jezero není ničím zajímavé,“ prohlásila. „Moje je menší a dokáže více okouzlit. Lidé jej velmi obdivují. Moje a tvoje jezero se vůbec nedají srovnávat!“

Obě ryby se dál chlubily, až se začaly kvůli svým tvrzením hádat. Jejich dohadování nebralo konce. Nakonec dostala jedna z nich výborný nápad. Řekla: „Najdeme si soudce, který nám dokáže spravedlivě říct, která z nás je krásnější a která žije v hezčím jezeře.“

Ryby se tedy dohodly, že se vydají za želvou a požádají ji, aby je rozsoudila. Želva řekla: „Vyslechnu si obě strany sporu a pak rozhodnu.“

A tak želvě všechno vysvětlily a zopakovaly všechna svá tvrzení. Želva je trpělivě vyslechla a nakonec řekla: „Dobrá, než vám řeknu, která z vás je krásnější, dobře mě poslouchejte.“ Pak vystrčila krk a nohy a řekla: „Podívejte se na mě! Bůh mi dal tak krásné, silné tělo. Mé nohy jsou silné a krásné. Řekla bych, že ani Boží Nohy nemohou být tak krásné jako moje. A podívejte, jak dlouhý mám krk! A teď se podívejte na mé oči. Já si na ně nevidím, ale když o nich uvažuji, vím, že musí vypadat jako dva zářící drahokamy. Neumím si představit, že by v celém Božím stvoření existovalo něco krásnějšího než já. Bůh ze mě bezpochyby učinil své nejkrásnější stvoření.“

Rybkám to dočista vzalo dech. „Vybraly jsme si za soudkyni želvu, protože jsme si myslely, že bude nestranná,“ řekly si. „Myslely jsme si, že spravedlivě rozhodne, která z nás je krásnější. Vůbec nás nenapadlo, že by si sama o sobě mohla myslet, že to ona je nejkrásnější z celého Božího stvoření! Takhle jsme si uvědomily, že každý má právo si myslet, že je krásný a dokonalý. Je to jen otázka víry každého z nás.“

Pak řekly želvě: „K žádnému dalšímu soudci už nepůjdeme. Opravdu jsi nás něco naučila. Jsme ti vděčné, že jsi nás osvítila tím, jak ses neustále chlubila svou krásou. V sebechvále se ti vskutku nemůžeme rovnat. Ale o kráse jsme se od tebe naučily něco mnohem důležitějšího. Nejlepší je, když všechno v Božím stvoření žije šťastně s vírou, že je nejkrásnější ze všech. Vychloubání vytváří jen problémy, které nemají řešení. Teď se všechny vraťme domů a žijme v míru.“