Hmota a Duch

Hmota a Duch (Prakriti a Puruša) nemají počátek. Hmota je prapůvodní látka. Neustále se mění. Duch je věčně neměnný. Hmota má nekonečně mnoho vlastností. Duch pozoruje a schvaluje. Hmota vykonává, roste a stává se. Duch je vědomí. Duch je svědek. Hmota představuje nekonečnou tvořivost. Duch je Skutečnost v člověku. Duch je ten, kdo si hmotu uvědomuje. Ten, kdo si plně uvědomil věčné ticho Ducha a kosmický tanec hmoty, může mít libovolné povolání, může být lékařem nebo filozofem, básníkem nebo zpěvákem. Dosáhl již dokonalosti vrcholné realizace. Jsou lidé, kteří realizují Nejvyššího Ducha v meditaci; jiní toho dosáhnou prostřednictvím poznání (filozofie sánkhja). Jsou také lidé, kteří realizují Nejvyššího Ducha jógou činu a obětavou službou. Dále existují tací, kteří si toho sice nejsou vědomi, ale slyšeli o Nejvyšším Duchu od ostatních, začali jej oddaně uctívat a těsně se přimkli k Pravdě. Také ti překračují smrtelnost a překonávají nástrahy smrti.

Duch se nachází uvnitř hmoty. Ochutnává vlastnosti, které se z ní zrodily. Zakouší fyzické bytí. Nabyté vlastnosti určují jeho znovuzrození. Duch je Sám Nejvyšší. Třebaže je Pánem těla, zakouší smrtelný život.

Cesta k Bohu znamená vidět Věčný Život v pomíjivém životě, vědět, že s činem je spjata Prakriti, nikoli Puruša. Gíta říká, že všechny činnosti, božské či nebožské, vznikají v Prakriti. Puruša je nečinný. Uvnitř něj není možný žádný čin, protože překonává jak čas, tak prostor. A přesto bez Puruši nemůže existovat vesmír ani projevení.

Duch existuje nezávisle a prostupuje vším, ať už uvnitř těla, nebo bez něj; Duch zůstává vždy nedotčený.

Vědět, že Prakriti a Puruša jsou totožní a neoddělitelní, znamená znát Pravdu, Pravdu jednoty a Božskosti v lidstvu, která se nakonec projeví jako Božskost lidstva.

Gíta neobsahuje nezáživnou, logickou metafyziku. Její učení nepotřebuje podporu intelektuálních argumentů. Lidský rozum neumí klepat na dveře Transcendentální Skutečnosti. V žádném případě. A co je Gíta, ne-li vrcholně a božsky ztělesněná Transcendentální Skutečnost?

Každá lidská bytost se musí z Gíty naučit pět nejvyšších tajemství:

Spatři Pravdu.
Ciť Pravdu.
Buď Pravdou.
Odhal Pravdu.
Projev Pravdu.

V této kapitole si povšimneme, že Gíta je zároveň významem života i jeho božským výkladem. Právě tato kapitola se však bohužel stala obětí krajních nedorozumění, přestože se v Gítě od začátku do konce žádná nedorozumění nenacházejí. Gíta nevidí a neodhaluje nic než tvář jednoty uvnitř rozmanitosti Pravdy. Učenci a ti, kteří ke Gítě připojují své komentáře, mezi sebou bojují svými teoriemi. Ani filozofové se této bitvě nijak nevyhýbají. Každý má potřebu vnucovat ostatním své vznešené teorie. Opravdový hledající nejvyšší Pravdy je však skutečně moudrý. Modlí se k Pánu Krišnovi, aby získal Gítu jako svou osobní zkušenost. Sri Krišna se usmívá. Oddaný zvolá:

"Ty, jenž dal jsi mi tolik,
daruj mi ještě jedno: vděčné srdce.
Ne vděčné tehdy, když se mi zachce —
jako by Tvá Požehnání měla volné dny;
ale takové srdce,
jehož tep může být Tvou oslavou.
— George Herbert"

Hle, oddaný vyhrál závod! Oddaný potřebuje Gurua, Mistra. Sri Krišna je Guru a Ardžuna je žák. Významný indický učenec, Hari Prasad Shastri, napsal:

"Je pro realizaci Pravdy Guru či Mistr naprosto nezbytný? Odpověď podle Gíty zní: „Ano.“ Právě Guru je tím člověkem, který učí jednotě duše s Absolutním a který žije životem satvy. Může to být muž i žena a podle Gíty to nemusí být poustevník, který přebývá v zasněžených Himálajích, odříznutý od světa, promlouvající pouze prostřednictvím vybraných apoštolů a posílající neuvěřitelné dopisy „astrální poštou.“ Guru je podle Gíty jako kterýkoliv jiný dobrý člověk, kterého může každý ve vhodný okamžik vidět, který žije v lidské společnosti a nepovažuje se za nadřazeného ostatním.
— Hari Prasad Shastri"

Gíta nám nakonec sděluje, že opravdovým Guruem, Guruem všech Guruů, je Bůh.