Sobotní večerní setkávání v domě Dilipa-da

Jen malá zahrádka oddělovala v ášramu dům, ve kterém jsem bydlel, od domu Dilipa-da. Bydlel na stejné ulici. Náš dům byl na jednom konci a jeho dům na druhém konci. Každou sobotu večer zpíval a já jsem jej chodil mnohokrát, mnohokrát poslouchat. Můj bratr Mantu se účastnil pravidelně. Nikdy, nikdy nechyběl. Začal jsem tam chodit, když jsem byl ještě docela mladý, bylo mi třináct nebo čtrnáct let. Někdy jsem tam stál hodinu nebo hodinu a půl.

Bylo tam třicet nebo čtyřicet obyvatel ášramu, kteří obdivovali zpěv Dilipa-da. Na tabla hrál buď Anil Kumar nebo Nolini Sarkar. Nolini Sarkar v té době nepobýval v ášramu nastálo. Byl velkou literární postavou a také skvělým zpěvákem. Dilip-da složil hudbu ke dvěma svým nesmrtelným písním — jedné o Sri Aurobindovi a jedné o Matce. Tyto dvě písně se staly velmi známé. Byl velmi blízkým přítelem Dilipa-da a také Kajiho Najrula Isláma. Byl to Nolini Sarkar, kdo vzal Dilipa-da k Baradovi Charanovi, velkému okultistovi, „největšímu jogínovi Bengálska“.

Dilip-da hrával na harmonium a přitom zpíval. Když byl mladý, hrával na housle. Byl skvělý houslista. Ale pak přestal. Řekl, že nejlepší je harmonium. Řekl, že na housle se musí cvičit, zatímco na harmonium se cvičit nemusí. Na harmonium může hrát každý.

Když jsme chodívali k jeho domu, Dilip-da zahrál čtyři nebo pět písní. Byly to krátké písně, ale každá trvala nejmíň patnáct minut. Nejprve hrával melodii, bez slov. Pak přidal slova. Jak sladký měl hlas. Dilip-da pokračoval a pokračoval svým jedinečným způsobem. Pokaždé, když zpíval slova, vystoupila do popředí jeho oddanost a on byl více a více oduševnělý. Ale nebyla to falešná oddanost, ale upřímná oddanost. A ti, kteří se s ním dokázali ztotožnit, cítili, že zpívají oni sami.