Má božská pouť¹

Prostotu jsi mi dal, abych se mohl vydat na pouť po cestě svého tělesného vědomí. Upřímnost jsi mi dal, abych se mohl vydat na pouť po cestě svého vitálního dynamismu. Klid jsi mi dal, abych se mohl vydat na pouť po cestě své mentální vize. Čistotu jsi mi dal, abych se mohl vydat na pouť po cestě blaženosti svého srdce.

Můj Pane Nejvyšší, řekl jsi mi také, že má prostota, upřímnost, klid a čistota dosáhnou vrcholu své dokonalosti pouze tehdy, když vděčnost mého srdce pokvete lístek po lístku, rozkvétajíc v dokonalou Dokonalost. A k tomu potřebuji neustálé sebedávání — vědomé, oduševnělé a nepodmíněné sebedávání.

Abych měl vědomé, neustálé, oduševnělé a nepodmíněné sebedávání, musím k Tobě přijít ne jako nuzný žebrák, ale jako milující přítel. Přijdu-li k Tobě jako žebrák, můžeš mi dát, co potřebuji nebo co chci. Nádoba mé vnímavosti bude však tak malá, že dokonce i když mi dáš, co potřebuji, nebude to mnoho; mou duši to zdaleka neuspokojí. A když mi dáš, co chci, nemusí to být ta pravá věc. To, co mi dáš, bude proto nakonec zdrojem zklamání, a nikdy ne zdrojem uspokojení.

Můj Pane Nejvyšší, když mi dáš to, co Ty chceš dát, i kdyby to byla jen malá kapka, tato kapka nejen potěší to skutečné ve mně — duši — ale také učiní nesmrtelným to lidské ve mně. To lidské ve mně je má lidská naděje, má pozemská naděje. Předtím, než přinese plody, není naděje nic než iluze, mámení a mentální halucinace. Ty však tuto naději dokážeš učinit nesmrtelnou. Jakmile se má naděje stane nesmrtelnou, uvidím ji v podobě všepřesahující Vize Tvé vlastní Skutečnosti a univerzální Skutečnosti Tvé vlastní Vize.