Vědomí těla

City College of New York, New York
20. března 1970

Chtěl bych vám dát velmi krátkou promluvu o vědomí těla. Na začátek bych rád ocitoval několik slov ze sanskrtu:

„Musíme vést vnitřní život duchovní disciplíny zde v tomto těle. Zde v těle musíme žít život ducha.“

Když žijeme v těle, život je často samý zmatek. Dokonce nyní vidíme, co se může stát. Přednášku jsme měli mít v úplně jiné místnosti, ale museli jsme jít sem. Všechno se dělo špatně. Stejně tak, když žijeme v těle, je v tom často samý zmatek. Když žijeme v duši, život je samé osvícení. Tělo je v tuto chvíli neosvícené, nevyvinuté a konzervativní. To je důvod, proč panuje zmatek.

Nikdy nesmíme lpět na fyzickém těle. Zároveň jím nesmíme opovrhovat. Pokud na něm budeme lpět, okamžitě budeme chyceni pouty nevědomosti a budeme ztraceni v otroctví. Na druhou stranu budeme-li fyzickým tělem, fyzickým vědomím opovrhovat, nikdy nebudeme zde na zemi úplně a zcela naplněni. Zde na zemi si musíme uvědomit Pravdu, naplnit Pravdu a projevit Pravdu.

Když udeří Hodina Boha, když duše zazvoní na vnitřní zvon uvnitř nás, fyzické vědomí si okamžitě myslí, že je čas na potěšení. Vitálno si myslí, že je čas, aby ukázalo svou schopnost tím, že bude rozbíjet a ničit svět. Jeho agresivní nebo přinejlepším dynamická schopnost se chce drze prosadit a ukázat světu, co dokáže: jak úplně, jak chytře, jak sebejistě dokáže změnit plán, který byl stvořen Boží Vůlí. Mysl si myslí, že je čas zpochybňovat Boží stvoření i Stvořitele samotného, Jeho samotnou existenci na zemi.

Když duše zazvoní na zvon, srdce cítí: „Teď pro mě nadešel čas plakat — plakat pro světlo, mír, blaženost a vnitřní sílu, sílu, která naplňuje, ne sílu, která ničí; sílu neoddělitelné jednoty s Božím stvořením, s celým Božím vesmírem.“

Když se fyzické vědomí snaží vidět Pravdu, obvykle ji vidí s ohromným strachem. Vidí ji bázlivě a nesměle. Když se vitálno snaží přiblížit se k Pravdě, chce ji spatřit násilím, za každou cenu, bezohledně, netrpělivě. Když chce mysl vidět Pravdu, dívá se na ni okem podezřívání, pochybnosti, vnitřního rozrušení, úzkosti a starosti. Když chce srdce vidět Pravdu, velice často ji vidí s radostí, blažeností a oduševnělou modlitbou.

Tělo. Jako jednotlivec si často zakládám na svém fyzickém těle. To, co mám a čím jsem — všechno toto je mé tělo. Tělo je jedinou věcí, kterou mám, abych ukazoval celému světu. Když cítím, že tělo je to jediné, co jsem, pak nejsem blízko svého uskutečnění, nemluvě o svém odhalení. Je-li tělo to jediné, čemu mohu říkat mé zcela vlastní, pak mi patří také pokušení, potěšení smyslů, zklamání, zničení.

Jen pokud mohu říci, že duše je má vlastní, jen pokud se sjednotím, neoddělitelně sjednotím s existencí své duše, uvidím, jaký je smysl mého života, proč jsem sem přišel, co pro mě Bůh má a jakou práci skrze mě bude dělat zde na zemi.

Žiji na zemi ne proto, že zde žijí druzí. Žiji na zemi právě proto, že zde mám zvláštní úkol, zvláštní poslání. Každý člověk musí cítit, že má něco zvláštního, co může nabídnout, a toto poselství musí vycházet přímo z duše a vstupovat do fyzického vědomí.

Jako neosvícený člověk se chlubím, vychvaluji. Říkám: „Mám ohromnou sílu.“ Když mě však štípne nepatrný mravenec, jsem vyvedený z míry, jsem podrážděný. Když mě štípne indický moskyt, okamžitě je ze mě rozzuřený šílenec. Pouhý moskyt vyrušil mou vnitřní vyrovnanost. Mám sílu zničit stovky a tisíce moskytů, když mě však jeden štípne, má vnitřní vyrovnanost je úplně ztracena. Zdolá mě malý moskyt nebo mravenec. Proč? Právě proto, že žiji ve vědomí těla.

Pokud budu žít v duši, pokud se mé vědomí zcela sjednotí s duší, která je zdrojem světla a blaženosti, potom budou komáři moci bodat, mravenci budou moci kousat, celý svět bude moci štípat jako jedovatý had, já však nebudu vyveden z míry. Zůstanu v moři ticha a klidu.

Tělo, vitálno a mysl se obvykle hádají a bojují. Nikdy se nechtějí navzájem poslouchat. Když je však duše o něco požádá, okamžitě se sjednotí a božský požadavek duše jednohlasně odmítnou. Když jim chce duše nabídnout vnitřní světlo, jednotlivě nebo všem najednou, v tom okamžiku se tělo, vitálno a mysl nedají oddělit. Potají se domluví a světlo duše odmítají. Na poli duchovnosti popírají svou nevědomostí své vlastní vnitřní možnosti.

V Katha Upanišadě, jedné z nejvznešenějších a nejznámějších indických Upanišad, se dozvídáme, že duše je pánem, tělo je kočárem, intelekt nebo schopnost myšlení je kočím a mysl je otěžemi. Potřebujeme kočár, potřebujeme kočího, potřebujeme pána kočáru. Potřebujeme také koně, dynamickou energii bytosti, a otěže, abychom mohli koně ovládat. Tohle všechno potřebujeme k tomu, abychom dokončili a naplnili svou cestu.

Nevstoupíme-li do duchovního života, nebudeme-li věnovat pozornost vnitřnímu životu, potom se tělo bude chovat jako šílený slon, který pošlape všechno kolem nás. Toto tělo však chce mít úctu ke svým nadřízeným — srdci a duši. Toto tělo chce být jejich dokonalým nástrojem. Jen jeho vědomá jednota s něčím vyšším může dát tělu pocit, co skutečně znamená, kolik vnitřní schopnosti může ve vnějším světě projevení uplatnit.

My však dáváme tělu buď přehnanou důležitost, nebo naopak vůbec žádnou. V obou případech děláme politováníhodnou himalájskou chybu. Používáme-li tělo jen pro požitky a potěšení smyslů, používáme ho špatně. Nedáváme žádnou důležitost duši. Zde můžeme vzpomenout na velkého duchovního Mistra Ramana Mahárišiho, který říkal: „Proč věnujete tělu tolik pozornosti? Berte ho jako banánový list. Snězte své jídlo, které je na něm, a když dojíte, prostě ho zahoďte. Svou roli sehrálo.“ Pokud však tělo prostě zahodíme a nebudeme mu věnovat žádnou pozornost, jak potom může dojít k projevení Boha zde na zemi?

Nejvyšší Pravdu můžeme uskutečnit jen zde na zemi. Objevit Boha a uvědomit si sami sebe můžeme jen v tomto těle. Duše se nachází v těle. Světlo duše musí vyjít do popředí a osvítit naše temné, neosvícené, nebožské vědomí. Mezi naším vnitřním uskutečněním a osvícením a naším vnějším projevením je teď zející propast. Dokud naše vnitřní uskutečnění nekráčí s naším vnějším projevením, zůstáváme neúplní. Jakmile bude naše vnější vědomí osvíceno, mezi vnitřním a vnějším nebude žádný rozdíl.

A tak berme duši jako uvědomění a tělo jako oblast projevení. Nejprve si musíme něco uvědomit, pak to musíme projevit. Pokud jsme si neuvědomili Pravdu, co budeme projevovat? Na druhou stranu, jestliže jsme si něco uvědomili a neprojevujeme to nebo to nedokážeme projevit, Pravda je neúplná.

Jsou dva druhy vědomí: konečné a nekonečné. Tělo teď představuje konečné vědomí a duše představuje nekonečné Vědomí. Nekonečné musí hrát svou roli zde v konečném. To, co vidíme navenek, je píseň konečného, a to, čím se stáváme a do čeho vrůstáme, je píseň Nekonečnosti.

Buď musí konečné vstoupit do Nekonečného, nebo musí Nekonečné vstoupit do konečného. Co je snazší: pro otce přijít k dítěti, nebo pro dítě přijít k otci? Nepochybně je to pro otce mnohem snazší, protože má tu schopnost. Kdy však otec k dítěti přichází? Jen když dítě pláče, aby mu bylo nablízku.

Rád bych na závěr citoval velkého indického básníka Rabíndranátha Thákura. Zpíval: