Pozemský čas a věčný čas

Long Island University, Brooklyn, New York
10. dubna 1970

Čas: pozemský čas a věčný čas.

Když se díváme vzhůru, získáváme čas. Když se díváme kupředu, využíváme čas. Když se díváme dovnitř, šetříme čas. Když se díváme nazpět, plýtváme časem.

Jak používám čas, který mám? Používám ho tak, že sloužím upřímným hledajícím. Kdy ho používám? Používám ho, když Bůh nařídí, abych sloužil, a člověk potřebuje mé světlo. Čas existuje pro život a život patří času. V životě vidíme Boha. V čase a jeho prostřednictvím se s Bohem vědomě sjednocujeme.

Einstein, světově proslulý vědec, řekl něco velmi pozoruhodného:

„Když sedíme s krásnou dívkou dvě hodiny, máme dojem, že je to jen minuta. Když sedíme minutu na horkých kamnech, máme dojem, že to jsou dvě hodiny. To je relativita.“

— Albert Einstein

Podobnou zkušenost máme v duchovním světě. Když jdeme ke skutečnému duchovnímu Mistrovi a po dvě hodiny zhluboka nasáváme jeho božský mír, světlo a blaženost, máme pocit, že jsme s ním jen prchavou minutu. A když si i jen na prchavou vteřinu sedneme na horká kamna divoké nevědomosti, máme pocit, že je to nekonečná hodina. Takto zažívá duchovní skutečnost dychtivý aspirant.

Také Bacon řekl něco pozoruhodného:

„Zvolit si čas znamená ušetřit čas.“

— Francis Bacon

Je to velice důležitý výrok. Proč si volíme čas a jak si ho můžeme zvolit? Čas si můžeme zvolit tak, že ho budeme milovat. Jak můžeme milovat čas? Tak, že budeme neustále meditovat na svůj životní slib Bohu. Co je naším životním slibem Bohu? Naším slibem je, že v našem lidském životě bude růst a zářit božské Světlo Boha.

Co se děje, když šetříme čas? Příležitost klepe na dveře možnosti a možnost klepe na dveře nevyhnutelnosti. Když možnost otvírá dveře, říká příležitosti: „Mé dítě, jsi moudré.“ Když nevyhnutelnost otvírá dveře, říká možnosti: „Mé dítě, nejsi již více svou hledající duší. Dnes ses stalo svým naplňujícím Cílem.“

„Jsem mocný, svět pohlcující Čas.“

— Sri Krišna

Toto poselství je z Bhagavadgíty, Písně Nebeské, kterou zpívá Pán Krišna. Musíme vědět, že to, co je pohlcováno a ničeno, je nevědomost, omezení, spoutání, nedokonalost a smrt. Sri Krišna již řekl lidskému aspirantovi, Ardžunovi, proč se na zemi objevil:

„Kdykoliv spravedlnost upadá a nespravedlnost převažuje, tu se vždy rodím, ó Ardžuno. Abych chránil dobré, ničil zlé a nastolil dharmu (zákon života), věk po věku přicházím na svět.“

— Sri Krišna

Ve svých každodenních lidských zážitcích máme velice často pocit, že nás čas ničí. Herbert Spencer říká jménem trpícího lidstva:

„Čas je to, co se člověk vždy snaží zabít, ale co končí tím, že zabíjí jeho.“

— Herbert Spencer

Naše naděje jsou rozbité, naše touhy jsou zklamané. Je-li naše aspirace založena na neupřímnosti, pochybnosti, obavách a úzkostech, bohužel nenese plody.

Pozemský čas a věčný Čas. Ve svém každodenním životě používáme pozemský čas. Tento čas měří všechny naše činnosti a také sám může být změřen — jedna hodina, dvě hodiny, tři hodiny. Jedna hodina je dále rozdělena na šedesát minut, jedna minuta na šedesát vteřin. Pozemský čas můžeme rozložit na kousky. Čas můžeme nastavit, můžeme přijít včas. Brzy ráno v šest hodin vstaneme. V devět hodin budeme v práci. V jedenáct večer půjdeme spát. Čas zaznamenává naše životní činnosti.

Věčný Čas je však úplně jiný. Je jako řeka, která teče do moře, vlévá se do něj, a nakonec se s ním sjednocuje. Není rozdělen na části, je to nepřetržitý proud. Díky své jednotě se stává nesmírně rozlehlým. Konečné zde vstupuje do Nekonečného a ztrácí se v něm. Co se děje, když Nekonečné hraje svou úlohu v konečném? Největší indický básník, Rabíndranáth Thákur, zpíval:

„Ó Nekonečné, v srdci konečného hraješ své vlastní melodie. Ve mně je Tvé odhalení a projevení. Proto zažívám extázi uvnitř, extázi navenek.“

— Rabíndranáth Thákur

Pozemský čas. Tento čas používá tělo. Tento čas používá fyzické vědomí. Tento čas můžeme použít dobře, nebo špatně. Jakmile ho však použijeme, je pryč. Už se nevrátí. Duše používá věčný Čas. V tomto čase se objevuje Nekonečnost. A pokud jsme s duší vědomě sjednoceni, můžeme tento nekonečný Čas, věčný Čas, používat také.

V pozemském čase pozorujeme jednu věc: dnes máme bolest hlavy, zítra ji čas vyléčí. Dnes máme nějaké potíže, zítra jsme vyléčeni. V tomto ohledu nás čas zachraňuje. Podobně, naše duše vidí nemoc v pozemské atmosféře. Duše sama o sobě nemá žádnou nemoc, protože je povznesena nad nemoc, nad smrt. V pozemské atmosféře však duše vidí nejsmrtelnější ze všech nemocí: nevědomost — nevědomost uvnitř, nevědomost navenek. Duše chce s touto nevědomostí skoncovat. Cítí, že každá bytost může přeplavat moře nevědomosti, a nakonec se ponořit do moře nekonečné dokonalosti duše. Tato hodina musí udeřit. Až udeří, bude záležet na nás, jak ji využijeme.

Když Pán Buddha učil své žáky, jednou četl něco z posvátné knihy. V ten den navštívili jeho kázání dva nově příchozí — zloděj a žena špatné pověsti. Pán Buddha po chvíli řekl: „Nadešel večer,“ a knihu zavřel. Jeho žáci si okamžitě uvědomili, že je čas meditovat, a tak začali meditovat. Zloděj se okamžitě rozhodl, že je čas jít krást, a tak odtamtud odešel. Žena špatné pověsti si uvědomila, že je čas jít domů a počkat na své přátele, a to také udělala. Ve stejnou hodinu začíná hledající nekonečné Pravdy meditovat, zloděj dělá to, co pro sebe považuje za nejlepší, a žena špatné pověsti dělá to, co cítí, že je pro ni nejlepší.

V našem duchovním životě je to stejné. Když hodina udeří, různí hledající hrají různé role. Existují politováníhodní hledající, schopní hledající a obdivuhodní hledající. Politováníhodní hledající jsou ti, kteří k duchovnímu Mistrovi přicházejí ze zvědavosti, kvůli tomu, že vidí tisíce dalších hledajících, kteří se k němu hrnou. Mají nespočet problémů: rodinné problémy, finanční problémy a další a doufají, že pokud přijdou k duchovnímu Mistrovi, všechny jejich problémy budou vyřešeny.

Schopní hledající mají víru sami v sebe i v Boha, padesát procent v každého. Cítí, že Bůh je jimi potěšen a skrápí je svými vybranými Požehnáními právě proto, že meditují. Cítí, že dosáhnou realizace částečně zásluhou svého osobního úsilí a částečně zásluhou Boží Milosti a že budou šťastní, až nakonec svého Cíle dosáhnou.

Obdivuhodní hledající cítí, že dosáhnou své realizace jen proto, že je Bůh zahrne nekonečnou Milostí. Cítí, že to Boží Milost jim umožní realizovat nejvyšší Pravdu. Jejich modlitba je: „Ó Bože, naplň Sám Sebe v nás a skrze nás. Chceš-li, abychom zůstali nerealizovaní, neznámí a nedokonalí, jsme plně připraveni. Chceš-li, abychom realizovali nejvyšší Pravdu, abychom vstoupili do Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti, pak jsme také připraveni. Naší jedinou modlitbou je potěšit Tě, naplnit Tě způsobem, jakým chceš být potěšen a naplněn. Odmítáme jakoukoliv osobní volbu. Chceme ve svém životě Tvou Volbu. Máme jen jeden účel, jeden cíl: naplnit Tě Tvým vlastním Způsobem ve Tvou vlastní Zlatou Hodinu.“

Creative Commons License
Na toto dílo se vztahuje licence Creative Commons s atributy: "Uveďte autora", "Neužívejte komerčně" a "Neměňte obsah".

Sri Chinmoy, Světlo Východu pro mysl Západu.Poprvé vydáno nakladatelstvím Madal Bal v roce 2003.

Toto je 3001st. kniha, kterou Sri Chinmoy napsal od svého příchodu na západ v roce 1964.

Poznámka:

Zveřejňujete-li na jiných stránkách zkopírovaný text, doplňte prosím následující informace o licenčních podmínkách:


Sri Chinmoy
Z knihy Světlo Východu pro mysl Západu, dostupné pro zveřejnění podle "Creative Commons license"

Close »