Chlapec a Bůh

Gulu nedávno oslavil čtvrté narozeniny, a právě se začal seznamovat s abecedou. Jednoho dne mu jeho otec řekl: „Tak tedy, Gulu, nechám tě teď zapsat do základní školy pana ředitele Aghora.“

Gulu se celý rozzářil. Odteď bude chodit do školy s aktovkou pod paží!

Gulu byl velmi bystrý a měl moc rád příběhy. Často žadonil na babičce, aby mu nějaké vyprávěla. Nejraději měl příběh o Prahládovi. Naslouchal jejím slovům s údivem a bezvýhradnou vírou. Nemyslel na nic jiného. „Prahládův otec byl tak zlý, babičko!“ divil se Gulu. „Tolik ho týral! Ale nikdo nemůže zničit toho, komu pomáhá Sám Bůh!“

Jednoho dne Gulua napadlo, že Boha najde. „Protože Boha uctívají květinami, určitě se schovává v růžích v zahradě,“ usoudil.

„Až boha najdu, tolik se s ním spřátelím, že mě už nebude moci opustit.“

Gulu tedy strávil celý den v zahradě a prolézal záhony i keře, aby našel boha. Nikde ho ale nepotkal. Nakonec se zklamaný vrátil domů. Zeptal se své matky: „Hledal jsem boha všude. Proč ho nemůžu najít, mami?“

„Víš, Gulu, Bůh si rád hraje. A tak si s námi hraje na schovávanou. Je velmi šikovný. Schovává se tak, že se ho ani velkým světcům a mudrcům nedaří najít “

„Kdo ho tedy může najít, mami?“

„Nikdo ho nemůže najít, dokud On Sám Sebe neodhalí. Přesto zůstává úplně s každým a ochraňuje všechny, tak jako ochraňoval Prahláda. Ukrývá se i ve tvém srdci.“

„V mém srdci? Věříš, mami, že když ho hledám v zahradě, zdá se mi, že v mém srdci někdo odpovídá?“

„Právě tenhle někdo v tvém srdci je Bůh. Moc si ho važ, Gulu. Nauč se ho milovat tak, jako miluješ mě. Bůh žije nejenom v tvém srdci, ale v každém srdci. Nauč se všechny milovat, a on se ti pak dozajista rád ukáže.“

Chlapce matčina slova uklidnila. V duchu se těšil na to, že k němu Bůh jednoho dne přijde.

Jednou Gulu s matkou navštívili strýce z matčiny strany. Všichni tři se pak vraceli domů v předvečer indické slavnosti púdža. Vlak byl přeplněný cestujícími a nebylo tam dost místa. Gulu se o to pranic nestaral. Vykláněl se z okna, aby se mohl dívat do krajiny.

„Nenakláněj se tak, Gulu,“ napomínal ho strýc. „Můžeš vypadnout?“

„Jak bych mohl vypadnout? Držím se dveří."

Náhle se však dveře nějakým způsobem otevřely. Gulu se neudržel a vypadl z vlaku ven. Lidé v kupé začali křičet hrůzou a naříkat. Guluova matka se v zoufalství chystala vyskočit z vlaku, ale někdo ji zadržel.

Byla noc. Ve tmě nebylo nic vidět. Vlak se řítil největší rychlostí. V rozrušení nikoho nenapadlo zatáhnout za brzdu, aby vlak zastavil. Teprve polekaní cestující ve vedlejším kupé, zburcovaní zmateným křikem, za brzdu zatáhli.

Vlak okamžitě zastavil a poté se rozjel zpět. Nikdo nevěřil, že uvidí Gulua naživu. Couvali tak hodnou chvíli, když vtom se na mostě začala rýsovat postava. „Podívejte, to je můj Gulu!" vykřikla matka.

Vlak zastavil. Guluova matka se rozběhla k synovi a vzala ho do náruče. „Stalo se ti něco, Gulu?" vzlykala vděčně.

„Jak by se mi mohlo něco stát, mami? V okamžiku, kdy jsem vypadl, strýček vyskočil z vlaku a vzal mě do náruče."

„Tvůj strýček nevyskočil," odpověděla matka překvapeně. „Zůstal s námi uvnitř."

„Nelži, mami. Celou tu dobu mě držel na klíně. Jakmile jste se objevili, postavil mě na zem a odešel tamtou cestou. Můžeš se jít podívat, určitě ho tam najdeš."

Celým matčiným tělem proběhlo rozechvění. Objala užaslého chlapce a zašeptala mu: „Gulu, to Bůh Sám tě zachránil v podobě tvého strýce."

Nad matčinými slovy zůstal Gulu v hlubokém úžasu.