Dítě Narendranath1

Byl jednou jeden významný indický duchovní vůdce, Svámí Vivékánanda. Jeho původní jméno bylo Narendranath. Jeho přezdívka byla Bilé. Za svého dětství a let dospívání byl nesmírně duchovní, ale také velmi nezbedný. Jeho rodiče, zvláště jeho matka, byli občas s rozumem v koncích a měli o něj velké obavy.

„Ó, Pane Šivo,“ říkala: „modlila jsem se k tobě, abys mi dal syna, jako jsi ty. Ale místo toho, abys vstoupil do mého života, poslal jsi mi svého ducha. Není nic jiného než démon, můj Bilé. Stále něco rozbíjí a přidělává mi starosti. Jak dlouho mohu tolerovat jeho nekonečné neplechy?“

Viděla v něm ale také řadu dobrých vlastností, a tak byla vnitřně spokojená. Navenek ale každému říkala: „Můj Bilé je tak nezbedný!“

Jednoho dne, když mu bylo pouhých pět let, uviděl Bilé v obývacím pokoji několik indických hookah neboli dýmek. Jedna byla pro bráhmany (hinduistická kasta kněžích), jedna pro kšátrije (kasta válečníků) a jedna pro muslimy. Okusil každou a ke svému údivu zjistil, že všechny chutnají stejně.

Ale běda, nachytal ho přitom otec. „Co to děláš, můj Bilé?“ zeptal se.

„Otče,“ odpověděl Bilé: „jen jsem zkoušel dýmky. Myslel jsem si, že ta pro bráhmany bude lepší než ta pro kšátrije, protože bráhmani jsou významní. A muslimové jsou stateční a plní odvahy, a tak jsem si myslel, že muslimská dýmka by měla být zvláštní. Ale všechny jsou stejné. Žádná není lepší než ostatní.“

Bilého rodiče byli šokováni. „Proč jsi začal kouřit tak brzy?“ ptali se. „A poslouchej, co říkáš!“

„Můj synu,“ řekla mu potom matka: „jsi moc rozmazlený. Stal se z tebe pěkný chytrák. Pojď sem.“ Dítě přišlo k matce a ona je vzala po schodech nahoru do jeho pokoje a zavřela dveře.

O dvě hodiny později běží služka k matce a křičí: „Bilé vyhazuje všechno své oblečení! Hází z okna všechno, co má ve svém pokoji. Venku jsou žebráci, berou si jeho oblečení – a on je tak šťastný!“

Když to matka uslyšela, vyběhla po schodech a důrazně se syna zeptala: „Co je s tebou, Bilé?“

„Matko,“ řekl chlapec: „jsme tak bohatí. Máme, co chceme a kdykoliv to chceme. Tamto jsou ale chudí lidé. Nic nemají. Když jim něco nedáme my, kdo jim to potom dá? My máme víc než dost, a tak mé srdce chce tyto věci rozdat. Oni je potřebují víc než já.“

Srdce jeho matky bylo plné radosti a blaha. Objala svého syna a tekly jí slzy radosti, že jeho srdce je tak soucitné, tak široké, tak sebedávající, a že má tolik jednoty s chudými a s Nejvyšším kormidelníkem uvnitř všech.


  1. GIM 84. 22. ledna 1979