Dašarathova tragédie³

Byl jednou jeden velký král jménem Dašaratha. Král Dašaratha byl vynikajícím lučištníkem a jeho učitel Bhargava byl se svým studentem spokojen. Přesto však existovala jedna zvláštní technika, kterou Bhargava svému studentovi nepředal. Byl to zvláštní druh lukostřelby, při kterém nebylo potřeba kořist ani vidět. Pouhým zaslechnutím zvuku zvířete, bez ohledu na to, kde je, jej mohl lučištník zastřelit. Bhargava nechtěl Dašarathovi tuto tajnou nauku předat, protože král byl z kasty válečníků. Ačkoliv jsou lidé z kasty válečníků duchovní, odvážní a odhodlaní, mají jednu slabost: nedostatek ukázněného života – a někdy se stávají obětí neklidu. Proto Bhargava nechtěl králi tuto techniku předat.

Ale Dašaratha svého učitele prosil a prosil. „Nezneužiji toho, slibuji,“ prohlašoval opakovaně.

Bhargava nakonec Dašarathově prosbě vyhověl. „Dobře,“ řekl: „naučím tě ji. Ale obávám se, že jednoho dne způsobíš nesprávným použitím této techniky něco nešťastného sobě, členům své rodiny a nevinným obětem.“ Neochotně tedy Bhargava tuto tajnou techniku krále naučil.

Dašaratha byl šťastný a hrdý, protože věděl, že teď ovládá všechny techniky lukostřelby.

Uplynulo několik let a Dašaratha ani neuvažoval o tom, že by použil zvláštní umění, které se naučil. Jednoho dne však do jeho mysli ­vstoupila silná touha. „Zajdu do lesa,“ pomyslel si: „a vyzkouším techniku, kterou mi předal Bhargava. Potom poznám, zda jsem se skutečně naučil zabíjet zvířata, aniž bych je viděl.“

A tak zašel Dašaratha do lesa. Když se setmělo, dolehl k jeho uším zvuk, o kterém si byl jistý, že je to troubení slona. Vmžiku napjal luk a vystřelil. Vtom k němu však nocí dolehl lidský hlas: „Matko, matko, jsem zraněn!“

Dašaratha šel ke zdroji zvuku a nalezl chlapce, asi devítiletého, těžce krvácejícího z rány, kde šíp vnikl do jeho prsou. Chlapec přišel nabrat vodu z rybníka. Jeho tělo bylo ohnuté bolestí, přesto však ve své drobné ruce stále svíral vědro vody.

Otec tohoto chlapce, velký mudrc, byl slepý. Jeho matka své jediné dítě velice milovala. A protože byli oba rodiče staří, chlapec jim všemožně pomáhal, přestože byl tak mladý. Toho večera měli jeho rodiče žízeň, a proto zašel nabrat vodu do rybníka, který byl v blízkosti jejich domu. A jak přicházel k rybníku, šíp zasáhl jeho srdce a srazil jej k zemi.

Když Dašaratha přišel na místo a uviděl tento obraz, byl vyděšen tím, co způsobil. „Ó Guru Bhargavo,“ zvolal žalostně: „měl jsi pravdu! Neměl jsem nikdy toto posvátné vědění obdržet!“

Chlapec se podíval na krále a řekl mu: „Umírám. Nelitujte mě prosím. Vím, že jednoho dne musíme všichni zemřít. Prokážete mi však, prosím, laskavost? Vezmete toto vědro s vodou mým rodičům? Mají žízeň a doma na mě čekají. Prosím, prosím, prokažte mi tuto drobnou laskavost. Nedělejte si se mnou starosti. Je to můj osud, ale prosím jděte a dejte vodu mým rodičům.“ Potom malý chlapec, který řekl, že se jmenuje Sindhu, otočil svou tvář k nebi a zemřel.

Dašaratha propukl v pláč. Jednou rukou vzal mrtvé tělo malého chlapce a ve druhé nesl vědro naplněné po okraj. Pomalu, s těžkým srdcem šel cestou k domu Sindhuových rodičů.

Když Sindhuův otec zaslechl zvuk kroků řekl: „Sindhu, Sindhu, můj Sindhu, ty jsi přišel! Čekáme na tebe. Čím to, že ses tak opozdil, mé dítě? Oba, tvou matku i mě, trápí žízeň a ty ji přicházíš uhasit. Jsi naše nejdražší dítě, náš jediný miláček. Pokus se, prosím, být vždy rychlý. Nemarni čas na pochůzkách, které tě od nás odvádějí. Potřebujeme tě neustále.“

Dašaratha už nemohl zůstat déle potichu. „Ó svatý muži, jsem bídný Dašaratha. Odpusť mi. Odpusť mi. Tvé dítě, Sindhu, už není. Přinesl jsem jej domů. Ale běda, je bez života. Ačkoliv jsem král, jsem ti vydán na milost. Nalož s mým životem, jak chceš.“

Otec i matka nemohli uvěřit svým uším. Jakmile matka uviděla svého syna, který ležel mrtvý na Dašarathových rukou, omdlela a okamžitě po ní i její manžel. Když oba během hodiny nabyli vědomí, řekli Dašarathovi: „Králi, prokaž nám tu laskavost a vystav nám hned hranici. Jakmile bude hranice hořet, chceme se připojit ke svému synovi. Až se oheň rozhoří, položíme na hranici našeho syna a potom vstoupíme do plápolajících plamenů my. To je naše poslední přání.“

„Ne, ne!“ zvolal zcela nešťastný král. „To nemůžete udělat! Jsem už odpovědný za jednu smrt! Nemohu unést další dvě. Odpusťte mi, prosím, udělám všechno, co bude v mých silách, abych vás utěšil, ale toto udělat nemohu.“

„Ne, králi,“ řekli rodiče jednohlasně. „Nemůžeme zůstat. Od svého syna se odloučit nenecháme. Byl nám dražší než život sám. Bez něj nemá náš život smysl. Připojíme se k němu.“

„Potom,“ řekl Dašaratha: „co bude mým trestem?“

„Žádný trest,“ odpověděla matka. „Proč bychom tě měli vinit? Je to náš osud. Odpouštíme ti. Náš syn ti odpustil a my také.“

„Počkat,“ řekl její muž, mudrc. „Náš syn mu odpustil a ty mu možná odpouštíš, ale já nemohu. Ačkoliv jsem celý život cvičil jógu a sebekázeň, odpustit mu nemohu.

Dašaratho, jsi odpovědný, plně odpovědný za smrt našeho syna a já tě proklínám. I ty jednoho dne přijdeš o svého syna tak, jak jsem já ztratil svého. Budeš ho muset vyhnat do lesa kvůli svému pošetilému zalíbení do jedné ze svých žen a následkem toho o něj přijdeš.“

V té době Dašaratha syna neměl. Když však uslyšel prokletí, zvolal: „Ó Bože, nedávej mi syna. Nepotřebuji ho. Je lepší syna nemít a nepostrádat, než ho ztratit tím, že jej vyženu do lesa. Ale nedovedu si představit, jak by se to mohlo stát. Jak by se to mohlo stát? Proč by se to mělo stát? Která z mých žen by byla tak krutá, že by mě donutila vyhnat mého syna do lesa? Nemožné, nemožné! Přesto se může prokletí mudrce naplnit. Ó Bože, prosím Tě, buď mi dej syna, který tomuto prokletí unikne, nebo mi nedávej syna vůbec. Protože ztratit syna a dál se těšit z království by nebylo možné. Ó Pane Nejvyšší, odpusť mi, odpusť mi můj prohřešek. Modlím se, aby toto prokletí zůstalo nenaplněno.“

Ale běda, jak může prokletí velkého mudrce pominout nenaplněno? Přišel čas, kdy byl Dašaratha skutečně svou druhou ženou donucen vyhnat do lesa syna, který mu byl dražší než nejdražší. Když jeho syn odešel, Dašaratha nedokázal unést šok z vyhnání svého syna a v zoufalství nad jeho ztrátou zemřel.