Scéna I

NITJANANDA: Ó Pane Gaurango, tvůj vzestup na obloze Bengálska v této době, v době, kdy je náš kraj zahalen závojem pověr, nevědomosti a pesimismu, je nejvyšším požehnáním Prozřetelnosti. Vrcholné Světlo, které vrháš na naši dřímající a sešlapanou zemi, povzbuzuje její děti k novému životu. Tvá práce a tvé zázraky se nedějí, aby upoutaly pozornost lidí, ale aby poskytovaly tvou lásku, tvůj soucit chudému trpícímu lidstvu. Pro tebe hříšník není předmětem opovržení či pohrdání, ale předmětem soucitu a lásky.

ČAITANJA: V mé filozofii, Nitjanando, není třeba umlčet smysly. Měli bychom smysly uchovávat neporušené. Ale také bychom neměli nikdy zapomenout, že je musíme mít pod kontrolou.

NITJANANDA: Ach! Přicházejí ti dva démoni v lidské podobě, bratři Džagai a Madhai.

(Madhai, mladší a prudší z nich, drží hliněnou nádobu. Najedou nádobu mrští na Nitjanandu, uhodí ho a zraní na čele.)

NITJANANDA: Uhodil jsi mě. Mám od toho džbánu zraněné čelo a teče mi krev. Avšak i přes to jsem radostí bez sebe, protože konečně vy dva, nejhorší možní hříšníci, upoutáte pozornost Pána Gaurangy a jeho spásná Milost se na vás konečně snese. Jeho pouhý dotek nebo pohled dělá zázraky všech zázraků.

ČAITANJA (vzplanul hněvem, na Madhaje): Jak si dovoluješ uhodit mého Nitjanandu? Budu vzývat svou čakru, abych tě potrestal, Madhaji, protože nebudu snášet utrpení svého pravého žáka, který je mi dražší než můj vlastní život!

NITJANANDA: Můj Pane, teď nechci, abys zachraňoval mě. Nejprve zachraň ty největší hříšníky světa a pak se můžeš věnovat mně.

ČAITANJA: Nitjanando, jsi vskutku ztělesněním odpuštění. Ale můj hněv není utišen. Chci Madhaje potrestat.

(Čaitanja se obrátí k Madhajovi. Madhai se na něj dlouho upřeně dívá jak okouzlený. Mezi všemi se rozhostí ticho.)

MADHAI (stranou): Pod pouhým Čaitanjovým pohledem cítím, jak ve mě nastává velká změna. Mé nitro je drásáno jako zem drásaná kočkou. Jeho tichý vliv mění můj život.

(k Čaitanjovi) Ó Čaitanjo, můj Pane, nežádám tě o odpuštění, ani se nebojím potrestání. Nechť přijde, uvítám jej. Jen mi řekni — existuje způsob, nějaké pokání, kterým můžu někdy v budoucnu dosáhnout tvých lotosových nohou? Pouze mi řekni ten způsob, jestli nějaký existuje a pak mě zavrhni.

ČAITANJA: Madhaji, tvá modlitba je zároveň překvapující i významná. (Žehná Madhajovi a Džagajovi) Oba dva, ty i tvůj bratr Džagai, budete přeměněni v nejsvatější ze svatých duší. Nemůže být ani stín pochyb o tom, že tento zázrak, který vidím, se brzy stane nejzřejmější Pravdou.

MADHAI: Ó Pane Čaitanjo, tvůj je život plný zázraků a náš je život naplněný vděčností k tobě, ó ztělesněná Lásko.

(Madhai zpívá.)

He jogiraj dikkha amai dao go
aji diktha
Rupantarer amar bani pabo
aji shikkha
Ghurbona ar dure dure
Nachbo shudhu hriday pure
Gaibo giti premer sure
Dekhbo amai pran mukure
Nirabatar lagi ami magi aji bhikkha

[Ty z nejvyšších výšek, zasvěť mě.
Dnes mi nabídni své zasvěcení.
Dnes se od Tebe naučím nesmrtelné poselství přeměny.
Už se nebudu toulat v nejvzdálenějších koutech světa.
Budu jen tančit ve městě svého srdce.
Ve městě svého srdce budu zpívat písně Božské Lásky.
A uvidím se v zrcadle svého posvěceného srdce.
Dnes Tě prosím, abys mi nabídnul jen jedinou věc: ticho, ticho.
Ó Ty z nejvyšších výšek, zasvěť mě dnes.]