Kdo si zaslouží peníze?

Byli jednou dva vesničané, ztělesněná jednoduchost a upřímnost. Jmenovali se Džadu a Madhu. I stalo se, že Džadu koupil od Madhua lán země a začal ho pilně obdělávat. Byl šťastný, když tu jednoho dne objevil v rohu pole malou hliněnou nádobu plnou zlatých mincí. Zašel tedy za Madhuem a řekl mu: „Koupil jsem od tebe půdu, ale tyto zlaté mince jsem neměl dostat. Vezmi si je. Pozemek je sice můj, ale není správné, abych si ty peníze nechal."

Madhu řekl: „Ne, patří ti pozemek, a proto cokoli je na něm, je tvoje."

Ani jeden z obou přátel si nechtěl peníze ponechat pro sebe. Dokonce se mezi sebou začali hádat a prát se! Džadu trval na svém: „Chci být upřímný. Objevil jsem peníze na tvé půdě. Protože jsi to byl ty, kdo mi půdu prodal, peníze patří tobě."

Madhu však namítl: „Za ten pozemek jsi mi zaplatil. Jak si mohu vzít další peníze? Ne, jsou tvoje."

A tak to šlo pořád dokola.

„Já si je nevezmu."

„Musíš si je vzít! Jsou to tvoje peníze."

„Ne, nejsou. Jsou tvoje. Je to tvůj majetek."

Nato propukla mezi těmito dvěma dobrými dušemi veliká pranice. Nakonec zašli za starostou a požádali ho, aby rozhodl, co mají dělat. Když starosta zjistil, že v jeho vesnici jsou takoví dva lidé, nesmírně ho to potěšilo. Byl na ně tak pyšný! Oběma jim řekl: „Přestaňte se hádat! Jste dva dobráci! Nikdy jsem neviděl takové lidi, jako jste vy. Snadno váš problém vyřeším. Pak se zeptal Džadua: „Máš děti?“

Džadu řekl: „Ano, mám syna

„A ty, máš děti?“ zeptal se starosta Madhua.

Madhu odpověděl: „Ano, mám dceru „Vyřešil jsem váš problém,“ usmál se nato starosta. „Nařizuji vám, aby se tvůj syn a tvá dcera vzali. Vím, že oba dva z toho budou mít velikou radost.“

Oba vesničané se rázem přestali hádat. Měli takovou radost, že se jejich syn a dcera vezmou.

Svatba se uskutečnila podle dohody. A na ní starosta oznámil: „Peníze, které se našly na poli, teď připadnou novomanželům.“ Obě strany byly velmi, velmi spokojené. Starosta vyřešil jejich problém.