Poslední přání Džahanary

Po téměř třicetileté vládě Šach Džahan vážně onemocněl. Na jeho trůn si kladli nároky všichni jeho synové. Jmenovali se Dara Šikoch, Šudža, Aurangzeb a Murad. Nejctižádostivější byl Aurangzeb, který se rychle zmocnil Agry. K překvapení všech a také k Arangzebovu zklamání však Šach Džahan nezemřel. Aurangzeb proto v roce 1658 uvěznil svého otce v Rudé pevnosti.

Jediná Šach Džahanova dcera se jmenovala Džahanara. Džahanara byla nesmírně krásná, zbožná a obětavá. Když byl uvězněn její otec, rozhodla se, že zůstane s ním ve vězení, aby mu sloužila a utěšovala ho. Zůstala se svým otcem osm let až do jeho smrti. Všemožně se snažila, aby byl v pořádku a aby byl šťastný.

Šach Džahan ještě dlouho před svým uvězněním postavil Tádž Mahál na památku své manželky Mumtaz Mahal, kterou velmi miloval. Na Tádž Mahál se Šach Džahan mohl dívat z okna Rudé pevnosti přes řeku Džamunu.

Kdo ví, co by udělal, kdyby Džahanara zemřela dříve než on? Je pravda, že tou dobou by už dávno nebyl císařem, ale snad by mohl naléhat na svého nechvalně proslulého syna, aby udělal něco zvláštního pro jeho vše odpouštějící dceru Džahanaru.

Když Šach Džahan zemřel, Džahanara pro něj velice truchlila. Teď mohla vyjít ze svého dobrovolného vězení a mohla se těšit ze života královské dcery. Džahanara však řekla: „Jak bych mohla být šťastná, když je můj bratr tak krutý a nebožský?“ Cítila, že její život bez milovaného otce nemá smysl. Žila tedy dál ve vězení po zbytek svého života.

Poslední přání Džahanary bylo, aby nad svým hrobem neměla žádnou klenbu. Chtěla, aby na jejím hrobě místo toho rostla tráva. Přála si velmi prostý pohřeb, jako pro obyčejného člověka. Řekla: „Mnoho let jsem nežila životem princezny. Snažila jsem se žít prostým, pokorným a čistým životem. Kéž by byl i můj skon samá prostota, pokora a čistota.“