Zlodějův zlatý pohár

Byli jednou dva zloději, kteří byli dobrými přáteli a zároveň na sebe navzájem velmi žárlili. Takový je lidský život: přátelství a žárlivost jdou bok po boku.

Jedné noci, když se vraceli z loupeže, se potkali na ulici. Jeden z nich měl v ruce nádherný zlatý pohár. Druhý zloděj povídá: „Kde jsi to vzal?“

„Ukradl jsem ho v domě jednoho poustevníka,“ řekl jeho přítel.

„Jak mohl mít poustevník tak nádherný zlatý pohár?“ podivil se první zloděj.

„To nevím,“ odpověděl jeho přítel: „ale má mnoho žáků. Možná mu ho dal jeden z nich. Poustevníkovi je jedno, jestli má zlatý pohár, nebo hliněnou konvici. Většinu času jen sedí u paty stromu blízko svého malého domku a modlí se a medituje. Nestará se o svůj majetek. Jeho žáci mu do domu nosí drahé věci, ale on je nade vším. Nelpí na materiálních věcech.“

První zloděj žárlil, protože jeho přítel získal tak krásný zlatý pohár. Nakonec řekl: „Hm, rozhodl jsem se, že přestanu krást.“

„Cože?“ podivil se jeho přítel. „Proč bys to dělal?“

„Krást není dobré,“ odpověděl první zloděj. „Rozhodl jsem se, že všechno, co jsem ukradl, vrátím právoplatným vlastníkům. Pravda, některé věci jsem už prodal a ty už vrátit nemohu. Ale všechno, co mám a vím, komu to patří, půjdu vrátit a přiznám se, že jsem to ukradl. Každý mnou opovrhuje, protože ví, že jsem zloděj. Proto jsem se rozhodl, že přestanu krást. Potom si mě lidé budou vážit a budou mě mít rádi. Chci být oblíbený, a proto se stanu dobrým člověkem. Chystám se začít zítra.“

Druhý zloděj zůstal užaslý a začal žárlit, že jeho přítele napadla tato myšlenka jako prvního. „Říkáš, že začneš zítra?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděl mu první zloděj.

„Potom já začnu hned teď,“ řekl jeho přítel. Zaběhl k poustevníkově chatrči a vešel dovnitř. Poklonil se a řekl: „Prosím, poraď mi. Během dne jsem měl hodně práce. Proto tě přicházím požádat o radu v noci. Ve skutečnosti to není můj problém; je to problém někoho jiného. Dokážeš-li vyřešit problém mého přítele, budu ti velice vděčný.“

„Jaký má problém?“ zeptal se poustevník.

„Můj přítel,“ řekl muž: „je zloděj a chce vrátit věci, které ukradl, a vést nový a lepší život. Co by měl teď dělat?“

„Co tím máš na mysli?“ zeptal se poustevník.

„Dejme tomu, že jsem někomu něco ukradl. Když to chci vrátit, jednám správně, když dotyčnému povím, že jsem to ukradl, a přiznám se?“

„Pokud se přiznáš a vrátíš, co jsi vzal, jednáš správně. Potom ti Bůh odpustí,“ pravil poustevník.

„A co by měl udělat v případě,“ pokračoval zloděj: „kdy majitel nebude chtít tu věc nazpět? Může být znechucený a říkat si, že je ten předmět znečištěný, protože ho ukradl zloděj nízké kasty? Zloděj je nečistý.“

„V tom případě,“ odpověděl poustevník: „si zloděj ty věci může nechat. Je na vlastníkovi, zda věc přijme zpět nebo ne. Pokud si vlastník danou věc nevezme, potom nemůže být zloděj obviněn, když si ji nechá.“

Zloděj vytáhl pohár a dal ho poustevníkovi. „Odkud to je?“ zeptal se poustevník.

„Z tvého domu,“ odpověděl zloděj.

Poustevník byl po celou dobu v transu, a tak pohár nepoznal. „Ty jsi ho vzal z mého domu?“ zeptal se zloděje.

„Ano,“ odpověděl zloděj. „Prosím, vezmi si ho zpět.“

„Protože ho máš teď ty,“ řekl poustevník: „je tvým vlastnictvím. Potřebuješ ho víc než já. Jinak by sis ho nevzal. Já se modlím k Bohu a medituji na Boha. K čemu jsou mi cenné věci? Hliněný pohár je pro mě víc než postačující. Tím ti ovšem nenaznačuji, že jsi nečistý. Jsi také dítětem Božím. Já jsem ale nevěděl, že ten pohár je můj, a nepotřebuji ho. Měl by být tvůj. Vůbec si na něho nečiním nárok.“

Když se zloděj vrátil, jeho přítel na něj pořád ještě čekal. Podivil se, když viděl, že stále má ten nádherný zlatý pohár. „Zašel jsem za poustevníkem,“ řekl mu jeho přítel: „ale nechtěl ho zpátky. Řekl, že ho nepotřebuje a že ho potřebuji víc než on.“

Druhý zloděj na svého přítele začal žárlit ještě víc, protože mu krásný zlatý pohár zůstal. Ve skutečnosti vůbec neplánoval obrátit nový list a vrátit všechno, co kdy ukradl. Ze žárlivosti se pokusil svého přítele navést k navrácení poháru. Jeho plán nevyšel, a co bylo horší, jeho žárlivost vzrostla, protože jeho přítel se stal nekonečně lepším člověkem.