Minulý život vzkříšený, duchovní život opuštěný

V New Yorku žil jeden velmi intelektuální pár. Muž byl před přistěhováním do Ameriky po mnoho let soudcem ve Velké Británii. Nyní z něj byl ale básník a psal ty nejkrásnější básně. Jeho žena byla významnou psychiatričkou. Manžel nepracoval a jen psal básně, protože byli docela bohatí. Tento příběh se odehrál, když mu bylo kolem šedesáti a jeho ženě asi tak pětačtyřicet.

Žena brala šedesát dolarů za hodinu léčení. Byla specialistou na sny a byla dobře známá. Vysvětlovala klientům význam jejich snů. Studovala mnoho knih a používala svůj ohromující důvtip. Byla také chytrá jiným způsobem. Vždycky říkala dobré věci, takže ji lidé měli rádi a obdivovali ji, a ona vydělávala spoustu peněz. Přestože dokázala obelstít ostatní, nedokázala obelstít sama sebe. Mívala stovky vlastních snů, jejichž význam si vyložit vůbec neuměla.

Jednoho dne se doslechla od své známé, že v New Yorku žije indický jogín, který je expertem na sny. Nejprve k němu sama nešla a poslala jen svého manžela. Manžel zašel k Mistrovu domku a požádal, zda by s ním mohl na chvíli mluvit. Jelikož to byl vážený člověk, Mistr s krátkým rozhovorem souhlasil. Začalo to jako nezávazné klábosení. Pak soudce Mistrovi pověděl všechno o své poezii.

Mistr mu znenadání řekl: „V tomto životě se tolik snažíte, abyste se stal básníkem, ale v jednom z vašich předchozích životů jste významným básníkem byl. Budete-li s psaním pokračovat, jednoho dne se znovu stanete známým.“

Soudce se zeptal: „Prosím, řekněte mi, kým jsem byl.“ Mistr odvětil: „Osobu, kterou jste byl, vidím hned za vámi. Vidím, jak za vámi stojí Wordsworth.“

Soudce to nesmírně dojalo. Řekl: „Mám tolik zážitků s Wordsworthem. Kvůli mému básnickému spojení s Wordsworthem jsem své ženě mnohokrát řekl, že jsem jím byl. Ona tomu ale nevěří. Mohu vám ukázat tři své poznámkové sešity, které jsem podepsal jako „Wordsworth“. Můžete se zeptat mé ženy, jestli to je pravda. Tolik mě vaše odhalení dojalo. Mohl bych spatřit tu postavu, kterou jste uviděl?“

Mistr zavrtěl hlavou: „Ne, zatímco jste hovořil, tak zmizela. Byla ale přímo tady, za vámi; to vás ujišťuji.“ Potom soudci pověděl ještě další věci o jeho předchozích životech. Tehdy se ještě Mistr nezdráhal o minulých životech hovořit.

Soudce řekl: „Od dětství jsem neplakal. Dnes jsem na té špatné straně padesátky, ale můžete vidět slzy. Jsou to slzy vděčnosti za to, co jste mi o mých předchozích životech pověděl. Píšu si deník a mohl bych vám dokázat, že některé z těch věcí jsem cítil.“

Pak pokračoval: „Už se zde ale nemůžu zdržovat. Musím jít domů a povyprávět to své ženě. Prosím, dovolte nám ještě přijít. Má žena je velmi, velmi zaměstnaná, jakmile ale uslyší tyto příběhy, nebude se moct dočkat, až se s vámi bude moci setkat.“

Mistr odpověděl: „Můžete ji přivést tento víkend.“

O víkendu přišli k Mistrovi oba společně. Když dorazili, řekla žena manželovi: „Posledně jsi tu byl sám. Teď si zase já přeji mít soukromý rozhovor. Počkej prosím v přízemí.“

Mistrův byt byl velmi malý. Měl malý pokoj, kde poskytoval rozhovory a pak ještě menší pokoj, kde spával. Nechtěl ale nechat soudce čekat venku, a tak navrhl: „Pokud vám to nebude vadit, počkejte prosím v kuchyni. Je docela pohodlná.“ Zatímco tedy Mistr hovořil s ženou, soudce čekal v kuchyni.

„Mnoho jsem toho o vás slyšel od vaší kamarádky,“ řekl Mistr. „Zameditujme si pár minut, než začneme mluvit o vašich snech.“

Po krátké meditaci se psychiatrička rozhovořila: „Vysvětlila jsem tisíce a tisíce snů. Co se ale týče mých vlastních, nevím si s nimi vůbec rady.“ A pak pověděla o několika svých snech.

Mistr jí hned ke všem nabídl vysvětlení. Byla za to moc vděčná, ale po chvíli začala naříkat, jako kdyby někdo zemřel.

„O mém manželovi jste řekl takové velké věci,“ vzlykala. „Nemohl byste teď říct něco o mně?“

„Nezeptala jste se,“ odvětil Mistr.

„Copak za mnou nikoho nevidíte?“ naléhala.

„Ale ano, někoho za vámi vidím,“ přitakal Mistr, a pověděl jí, že byla velice slavnou královnou ve Francii. „Byla jste manželkou Ludvíka XIV.“

„A můžete mi říct ještě něco dalšího?“

„Ano. Mohu vám říci, že jste byla nedávno v Louvru a že jste tam hned při vstupu začala plakat a vzlykat, protože k vám přicházely vzpomínky z vašeho minulého života.“

„Jak to můžete vědět?“ užasla.

Mistr vysvětlil: „Čtu vaši mysl. Říkám vám jen to, na co zrovna myslíte.“

„Máte pravdu, Mistře. Byla jsem tam před třemi měsíci, a nikdo, kromě mého manžela, neví, co se mi přihodilo. Byl tam se mnou jen on, ale ani on neví, proč mi tekly slzy.“ A pak plakala a plakala a plakala čistě z radosti.

Žena i muž byli Mistrovi nesmírně vděční, že jim to všechno řekl. Psychiatrička chtěla dát Mistrovi šedesát dolarů, což byl její vlastní poplatek za konzultaci. Mistr ale důrazně zaprotestoval.

„Vezměte si tedy alespoň polovinu,“ trvala na svém žena.

„Jak bych si mohl vzít tolik peněz?“ zdráhal se Mistr. „Vy svým klientům účtujete, ale já žádné poplatky nevybírám. A co mi nabízíte, je příliš mnoho, příliš mnoho. Nemohu to přijmout.“ Jenže žena naléhala, a nakonec Mistra donutila si peníze vzít.

Muž i žena se pak stali Mistrovými žáky a po nějaké době jej pozvali k sobě domů. Tehdy ještě byla Mistrova mise na samém počátku a pozvání obvykle přijímal, později se z něj stal významný člověk a už byl v tomto velice vybíravý. Tenkrát jej ale nečistota ještě tolik netrápila, a tak tam šel.

Tento pár se přátelil s jednou francouzskou herečkou. Na jednu stranu ji měli rádi, ale na druhou stranu si mysleli, že je toto přátelství pod jejich důstojnost. Na veřejnosti se s ní neukazovali, k sobě domů si ji však zvali, a tam jim byla nejen přítelkyní, ale mnoha způsoby i služkou.

Když k nim tedy Mistr přišel na návštěvu, tato herečka tam zrovna také byla. Nešťastný Mistrův osud tomu chtěl, že jak se tam objevil, začala tato paní naříkat: „Vím, že jsem nebyla tak významná, jako tito mí přátelé. Přesto mi prosím řekněte, kým jsem byla ve svých minulých životech. Buďte ale upřímný! Pokud mi neřeknete, že jsem byla nějak slavná, nevadí. Minulou noc, stejně jako mnohokrát dříve, se mi zdálo, že jsem byla Johankou z Arku. Řekněte mi prosím upřímně — je na tom něco pravdy, nebo mě to napadá jen kvůli tomu, že se stýkám s těmito významnými lidmi?“

V domě chovali pět koček a tyto kočky Mistra celou dobu obtěžovaly. Řekl tedy: „Nemohu se soustředit, tyto kočky mě obtěžují. Odneste je prosím.“

V tu chvíli už ale oba Mistrovi žáci začali na svoji přítelkyni žárlit. Obávali se, že když se na ni Mistr bude chvíli soustředit, mohl by herečce říct něco, čím by se jim vyrovnala. Přestože tedy tyto takzvané přátele prosila, aby vzali kočky do vedlejší místnosti a umožnili Mistrovi se soustředit, neudělali to. Mistr nakonec řekl: „Dobrá, co se dá dělat? Zkusím to navzdory tomu obtěžování.“ Silně si prsty zatlačil na třetí oko, jako kdyby se pokoušel do svého čela udělat díru, a přinesl své třetí oko do popředí. Pak se podíval na herečku a řekl: „Ano, máte naprostou pravdu. Byla jste Johankou z Arku. A mohu vám i říct, že jste ten sen měla kolem půl čtvrté ráno.“

Přisvědčila: „Ano, bylo to časně zrána, ale přesný čas nevím.“

Mistr ji ujistil: „Ano, jsem si tím stoprocentně jistý. A ještě jednu věc vám povím: vaše matka, z doby, kdy jste byla Johankou z Arku, také žije. I ona si vzala další inkarnaci a je v Paříži. Ještě ji v tomto životě uvidíte.“

Herečka byla nadšená: „A jak ji uvidím?“

„Až pojedete do Paříže, potkáte se s ní. Pozná vás a vy poznáte ji. Ještě teď na vás myslí. Pořád myslí na svoji Johanku z Arku. I v tomto životě má s vámi pevné vnitřní spojení.“

Když psychiatrička uslyšela, že tato herečka byla Johankou z Arku, její závist dosáhla vrcholu. A soudce si v ní také liboval. Přestali se s tou paní úplně stýkat a opustili i Mistra. Takto tedy skončila jejich role v tomto příběhu, nebo to tak alespoň vypadalo.

Herečka naopak začala do Mistrova Centra pravidelně chodit. Po pár měsících se vrátila do Francie a zajela ke svým současným rodičům v Paříži. Jednoho dne zaklepala na jejich dům sousedka. Jakmile se herečka s touto paní spatřily, před zraky hereččiných současných rodičů se objaly a plakaly a plakaly. Starší žena ji nazývala svou „dcerou“ a mladší jí říkala „maminko“. Okamžitě se poznaly. Sedm nebo osm měsíců zůstala herečka v Paříži a na Mistra dočista zapomněla.

Když se nakonec z Paříže vrátila, přišla jen Mistrovi říct, že měl naprostou pravdu. Už se ale do Centra nevrátila, protože ji její významní přátelé opět vzali k sobě a řekli jí, že Mistr není upřímný. Jako důkaz uvedli, že jim slíbil na určitý den interview, ale ten den přitom odcestoval a slib tak porušil. Řekli, že ten den s ním potřebovali probrat něco velmi důležitého a byli z toho hluboce zklamaní. Samozřejmě, v Mistrově životě nemohlo být nic důležitějšího, než s nimi ten den hovořit. Jelikož tedy Mistr nedostál slíbené schůzce, způsobil jim ohromné zklamání a ztrátu, a v jejich životě se pak kvůli Mistrově neupřímnosti událo mnoho špatných věcí.

Také řekli, že tento Mistr je zcela bezvýznamný. Kdyby byl opravdu velký, měl by v tu dobu už tisíce a tisíce žáků. Přestože říkal, že mu záleží jen na upřímných lidech, sám upřímný nebyl. Jak by tedy mohl očekávat upřímné žáky?

„Já jsem významná,“ řekla psychiatrička: „proto ke mně každý den přichází tolik pacientů. Ani jim všem nemohu vyhovět. Kdyby byl tento Mistr skutečně významný, měl by už tisíce a tisíce žáků, jako je mají ostatní Mistři. Z toho plyne, že je bezvýznamný.“

Se svojí žárlivostí a hněvem šli ale ještě dál. Řekli herečce: „Opustili jsme ho. Pokud s ním chceš zůstat ve spojení, nebudeme tě už považovat za přítelkyni.“

Herečka odpověděla: „Vy žádného indického rošťáka nepotřebujete! A pokud mi slíbíte, že zůstaneme přáteli, také jej nepotřebuji.“

Takže se všichni tři rozhodli, že už Mistra nikdy nenavštíví. Vzdali se duchovního života a dali přednost obyčejnému lidskému přátelství, které je celé hrou nadřazenosti a podřazenosti, žárlivosti a sobectví.