Upřímnost, čistota a jistota

Buďme upřímní. Nejvyšší nás požehná.
Buďme čistí. Nejvyšší nás bude milovat.
Buďme si jisti svým Cílem. Nejvyšší nás obejme.

Buďme upřímní. Nejvyšší nás požehná. Aspirující člověk musí být upřímný, dokud nevydechne naposledy, a to nejen ve svém vnitřním životě, ale také ve svém vnějším životě. Upřímnost je plodnou půdou v srdci aspirujícího člověka. Jeho upřímnost je jedinečným Úsměvem Boha. Jeho upřímnost je nesrovnatelnou Pýchou Boha.

Upřímnost si můžeme vyvinout jako sval. Jsou lidé, kteří jsou přirozeně upřímní, a jiní, kteří jsou přirozeně neupřímní. Ti, kteří jsou upřímní od začátku svého života, jsou požehnáni. Ale ti, kteří upřímní nejsou, se nemusí a nesmí proklínat. Mohou být upřímní, budou-li chtít. Ve chvíli, kdy budou opravdu chtít být upřímní, jim Bůh ve svém nekonečném Soucitu pomůže. Pomůže jim se svou nejhlubší Radostí, Pýchou a Zájmem.

Duchovnost potřebuje a vyžaduje upřímnost od začátku až do konce. Duchovnost a upřímnost nemůžeme nikdy oddělit. Má-li někdo skutečný zájem o duchovní život, pokud cítí, že duchovnost je jedinou odpovědí, potom chci říct, že upřímnost je klíčem, který otevírá dveře duchovnosti. Není žádný jiný klíč. Nemůže být žádný jiný klíč.

Buďme čistí. Nejvyšší nás bude milovat. Pokud ve vnitřním nebo vnějším životě aspiranta není čistota, potom není o nic lepší než zvíře. Bez čistoty si nedokáže udržet žádný duchovní dar, který získá. Chybí-li hledajícímu čistota, všechno zmizí a všechno ho zklame. Je-li však zaplaven čistotou, nakonec do něj vstoupí všechny božské kvality. Budou v něm zpívat a tančit a udělají z něj toho nejšťastnějšího člověka na zemi. A tím, že bude šťastný, najdou tyto božské kvality své pravé naplnění.

Čistota ve fyzickém je nejdůležitější. To neznamená, že se musíme mýt desetkrát denně. Ne, toto čistota neznamená. Čistota vyžaduje čisté tělo, avšak fyzická čistota spočívá v srdci. Ve svém srdci musíte mít vnitřní oltář. Tímto oltářem je neustálé pamatování si Nejvyššího kormidelníka uvnitř vás. Když budete neustále a spontánně myslet na Nejvyššího kormidelníka, který je uvnitř vás, v nejvnitřnějších zákoutích vašeho srdce, uvědomíte si, že je to ta nejvyšší čistota.

Pokud ve fyzickém chybí čistota, nemůžete dosáhnout naprostého úspěchu, úplného projevení Boha. Můžete dosáhnout částečného duchovního úspěchu, ale dokonce i tento částečný úspěch vás nutně musí zklamat, nemáte-li ve své přirozenosti vybudovánu čistotu. Musíte si vybudovat čistotu v celé vnější přirozenosti — ve fyzickém, ve vitálnu, v mysli. Potom bude vše, co děláte, vše, co jste, a vše, co vlastníte, naplněno čistotou.

Čistota není nic slabého nebo negativního. Je to něco oduševnělého a dynamického. Čistota je neustále sycena nekonečnou Energií a nezdolnou, neoblomnou Vůlí Nejvyššího.

Samotné vyslovování slova ‚čistota‘ může aspirujícímu člověku pomoci změnit jeho vnější i vnitřní život. Opakujte slovo ‚čistota‘ sto osmkrát každý den. Pravou ruku si přitom dejte na pupek. Pak uvidíte, že do vás vstoupí obrovská čistota a bude skrze vás proudit.

Když budete čistí, uvidíte svět jinýma očima. Uvidíte ve světě rychle nastávat čistotu. Uvidíte ve světě rychle rozkvétat krásu. Uvidíte ve světě rychle růst dokonalost.

Sladká, sladší, nejsladší je čistota. Když v sobě vidíte čistotu, jste čistí. Když cítíte čistotu uvnitř i okolo sebe, jste čistší. Když se uvnitř i navenek stanete čistotou, jste nejčistší.

Když vedete nečistý život, ve skutečnosti zabíjíte svou vnitřní bytost. Když však vedete čistý život, urychlujete cestu své duše. Když je ve vašem životě plně zakotvena čistota, vaše duše a váš vnější život získávají tu největší příležitost.

Buďme si jisti svým Cílem. Nejvyšší nás obejme. Rozdíl mezi obyčejným a aspirujícím člověkem je v tom, že obyčejný člověk nemá vyšší cíl, zatímco aspirující člověk ano. Obyčejný člověk je buď spokojený s tím, co má, nebo považuje myšlenku vstupu do světa Za jako něco nad jeho představivost, anebo má pocit, že žádný svět Za neexistuje. Je chycen tím, co vidí kolem sebe.

Aspirující člověk však cítí a věří, že tento náš svět není konečným cílem. Cítí, že někde musí být nějaký cíl, a ví, že tento cíl buď přijde k němu, nebo k cíli bude muset dojít on sám. Tímto cílem může být realizace Boha anebo jím může být něco jiného. Je-li jím realizace Boha a je-li jeho aspirace upřímná, pak by měl vědět, že tento cíl je něco naprosto důležitého a posvátného. Není to hračka.

Aspirující člověk si musí být jist svým cílem. Může chtít Boha nebo nějakou jeho vlastnost. Někteří aspiranti prosí Boha o sílu, o lásku, o mír. Neprosí Boha o Boha samotného. Nechtějí Boha v Jeho Nekonečnosti a Věčnosti. Chtějí jen Jeho část. Jsou spokojeni, když od Boha dostanou mír nebo světlo nebo lásku. Když dostanou to, o co prosí, cesta jejich duše končí.

Avšak jsou někteří aspiranti, kteří od Boha nechtějí nic jiného než Boha samotného. Cítí, že pokud získají Boha, získají vše. Jsou jako hladové děti v zahradě se stromem obtěžkaným těmi nejlahodnějšími mangy. Ví, že pokud se jim podaří potěšit vlastníka stromu, dostanou všechna manga, která jsou na stromě. Ten strom patří Bohu a Bůh je zároveň i stromem samotným. Když Ho potěšíme, nasytí náš hlad po nekonečném světle, míru a blaženosti. Pokud jsou aspiranti moudří, vědí, že když Boha potěší, dostanou od Něj vše.

Pravý hledající říká na základě své upřímné aspirace: „Ó Bože, cítíš-li, že bych měl mít Tvou Vizi, cítíš-li, že se chceš naplnit ve mně a skrze mě, cítíš-li, že mě chceš použít jako svůj nástroj, potom jsem Ti k službám. Pokud chceš, abych se před Tebe postavil, půjdu a postavím se. Chceš-li se Ty postavit přede mě, budu stejně šťastný. A pokud nechceš ani jedno z toho, ale chceš, aby se před Tebe postavil někdo jiný, přesto budu šťastný.“ Tomu se říká odevzdání. Toto je nejvyšší odevzdání.

Aspirující člověk musí znát svůj cíl. Je-li jeho cílem realizace Boha, může v mysli začít s tímto. Avšak nejvyšším Cílem je bezvýhradné odevzdání Boží Vůli. Když Bůh vidí, že Jeho dítě, Jeho nejoddanější dítě, se takto bezvýhradně odevzdalo, ne na vteřinu, ne na den nebo na rok, ale na celý život, na všechny budoucí inkarnace, na celou Věčnost, potom On Sám obejme toto své nejdražší, nejsladší, nejoddanější dítě. A když k tomuto objetí dojde, člověk se změní v Boha samotného.

My všichni bez výjimky máme příležitost naplnit Boha zde na zemi. Pokud se o to pokusíme, určitě se nám to podaří. Dokážeme Boha naplnit a Jeho naplněním spatříme, že my sami jsme již naplněni.