Komentář k Bhagavadgítě (2)

New York University; New York, New York, USA
Vanderbilt Hall
10 March 1970

Druhá kapitola Bhagavadgíty se nazývá „Sánkhja Jóga — Jóga Poznání. Ardžunovy důvody proti válce jsou pro naše lidské chápání zcela přijatelné. Sri Krišna viděl do Ardžunova srdce. Ardžunovu mysl ovládl divoký zmatek. Nemužný sentiment ve své kšatrijské krvi považoval za lásku k lidstvu. Ardžuna nikdy netrpěl nedostatkem upřímnosti. Jeho ústa říkala to, co cítilo jeho srdce. Jeho upřímnost však naneštěstí obsahovala nevědomost. Krišna chtěl Ardžunu osvítit. „Ach Ardžuno, ve své řeči jsi filozofem, v činech však nikoli. Skutečný filozof se nermoutí ani pro živé, ani pro mrtvé. Ty jsi však, Ardžuno, ponořen do zármutku a žalu. Řekni mi, proč truchlíš nad budoucí smrtí těchto mužů? Ty jsi existoval, já jsem existoval, oni také. Nikdy existovat nepřestaneme.“ (2.11-12)

Právě jsme se zmínili o Ardžunově filozofii. Po pravdě řečeno, v takové situaci bychom si počínali stejně. Je opravdu obtížné studovat skutečnou filozofii, ještě obtížnější je naučit se ji a nejobtížnější je ji žít.

Sanskrtské slovo pro filozofii zní daršana, což znamená „vidět, předvídat“. Šrí Rámakrišna významně poznamenává: „V minulosti lidé mívali vize (daršana), nyní lidé daršana (filozofii) studují!“

Stejně významné je poselství Starého zákona: „Vaši starci budou snít sny; vaši mladí spatří vize.“

Ardžuna se poprvé od Sri Krišny dozvěděl, že jeho lidské přesvědčení o životě a smrti nebylo založeno na pravdě. Pocítil, že se zneklidňoval iluzemi. Modlil se ke Sri Krišnovi pro osvícení: „Jsem tvůj pokorný žák. Vyučuj mě. Řekni mi, co je pro mě nejlepší.“ (2.7) Tehdy Ardžuna poprvé vyslovil slovo „žák“.

Do té doby byl Sri Krišna pro Ardžunu přítelem a druhem. Žák se naučil: „Skutečnost, která prostupuje vesmírem, je nesmrtelný Život. Tělo je pomíjivé; duše, to skutečné v člověku či skutečný člověk, je věčná, nesmrtelná. Duše ani nezabíjí, ani ji nelze zabít. Duše je stálá a věčná, stojí mimo zrození a smrt. Člověk, který poznal tuto pravdu, nezabije ani nezpůsobí krveprolití.“ (2.17-21)

Ardžuna musel bojovat v bitvě života, a ne v takzvané bitvě u Kurukšétry. Sílu měl. Potřeboval moudrost. Měl šero vědomí fyzické mysli. Potřeboval vědomí božskosti duše, jasné jako slunce.

Sri Krišna používal slova „zrození“: „život“ a „smrt“.

Zrození je evoluční přechod duše z nižšího těla do vyššího; je to putování duše po cestě reinkarnace. Systém sánkhja ujišťuje o naprosté totožnosti příčiny a následku. Příčina je tiše a tajně existující následek a následek je aktivně a otevřeně rozvinutá příčina. Evoluce podle filozofie sánkhja nikdy nemůže vzniknout z ničeho, nemůže vzniknout z nuly. Objevení se něčeho v přítomnosti může být způsobeno jedině existencí něčeho v minulosti. Nechme do své mysli vstoupit nesmrtelný výrok Wordswortha z jeho „Předtuchy nesmrtelnosti“:

"Náš zrod není než spánek a zapomnění.
Duše, která s námi povstává,
Hvězda našeho života,
někde jinde již zapadla
a přichází zdaleka:
ne v úplném zapomnění
a ne zcela nazí,
ale s vlečkou oblak slávy
pocházíme od Boha,
jenž je naším domovem.
— William Wordsworth"

Zde nás básník uvádí do tajemství věčné pouti duše a připomíná nám věčný Zdroj.

Co je to život? Je to jediná příležitost duše projevit a naplnit to Božské zde na zemi. Když život začíná svou pouť, potřásá si s ním rukou Nekonečnost. V polovině cesty si s ním potřásá rukou Věčnost. Na konci cesty si s ním potřásá rukou Nesmrtelnost. Když život žije v duchovnosti, žije životem dokonalosti. Pokud žije v duchovnosti, v Dechu Boha, stojí vysoko nad příkazy morálky a požadavky povinnosti.

Bůh říká lidskému životu: „Povstaň, probuď se, aspiruj! Cíl je tvůj.“ Lidský život odpovídá Bohu: „Počkej, já odpočívám. Spím. Sním.“ Náhle se život zastydí za svoje chování. S pláčem říká: „Otče, já kráčím.“ S rozechvěním říká: „Už přicházím.“ S úsměvem říká: „Otče, přišel jsem.“

Život neboli problém, dokáže vyřešit duše, neboli řešení; k tomu ale musí být člověk nejprve probuzen zevnitř.

Ten, kdo žije vnitřním životem, ví, že smrt je vskutku jen místem jeho odpočinku. Smrt pro něj není vyhasnutím. Je to důležitý odchod. Až bude naše vědomí božsky přeměněno, nebude smrt vůbec zapotřebí. K přeměně života potřebujeme mír, světlo, blaženost a sílu. Pláčeme pro tyto božské vlastnosti. Ony pláčí po naší aspiraci. Zároveň nám touží dát věčný život. Avšak dokud naše tělo, vitálno, mysl, srdce a duše nebudou aspirovat společně, božská síla, světlo, blaženost a mír nás nebudou moci vlastnit.

Tělo umírá, ne však duše. Tělo spí, duše létá. Připomeňme si slova o smrti a duši z této kapitoly Gíty, slova, která rozechvívají duši: „Tak jako člověk odkládá staré šaty a bere si nové, tak také obyvatel těla, duše, opouští obnošené tělo a vstupuje do nového. Duše se stěhuje z těla do těla. Zbraně ji nemohou probodnout, oheň ji nemůže strávit, voda ji nemůže zmáčet a vítr ji nemůže vysušit.“ (2.22-23) Taková je duše a to je myšleno existencí duše.

Nyní nám významnými slovy poradí Sri Aurobindo, zakladatel Integrální jógy, jak máme vnímat existenci smrti, je-li vůbec nějaká. „Smrt,“ prohlašuje: „neexistuje sama o sobě. Je to jen výsledek principu rozkladu v těle a tento princip už tady je — je to součást fyzické přírody. Smrt však zároveň není nevyhnutelná; kdyby člověk dokázal mít nezbytné vědomí a sílu, rozklad a smrt by nebyly nevyhnutelné.“

To, co nazýváme smrtí, není nic jiného než nevědomost. Problém smrti můžeme vyřešit jedině tehdy, když víme, co je život. Život je věčný. Existoval před narozením a bude existovat po smrti. Život také existuje mezi zrozením a smrtí. Přesahuje zrození i smrt. Život je nekonečný. Život je nesmrtelný. Hledající nekonečné Pravdy se nemůže podepsat pod Schopenhauerův výrok:

"Toužit po nesmrtelnosti znamená toužit po věčném opakování velkého omylu.
— Arthur Schopenhauer"

Není ani stín pochyby o tom, že je to ustavičný hledající v člověku, jenž je životem Nesmrtelnosti, neboť už jeho samotná existence naznačuje Vizi Nejvyššího, která osvěcuje vesmír, a Skutečnost Nejvyššího, která naplňuje stvoření.

Žák Ardžuna se dále naučil: „Konej svou povinnost. Neváhej. Nebuď bázlivý. Jsi kšatrija. Pro kšatriju nemůže být větší výzva než spravedlivá válka.“ (2.31)

Povinnost kšatriji (bojovníka) nemůže být nikdy stejná jako povinnost askety. Stejně tak by asketa neměl plnit povinnost kšatriji. kšatrija rovněž nesmí jít cestou zříkání se světa. Napodobování není pro hledajícího. „Napodobování je sebevražda,“ učí nás Emerson.

Povinností bojovníka je bojovat, bojovat za nastolení Pravdy. „V jeho vítězství mu bude patřit celá země. V jeho smrti ho přivítají brány Ráje.“ (2.37)

Sri Krišna vyjevil Ardžunovi cestu sánkhja (poznání): „Ardžuno, považuj vítězství a porážku, radost a smutek, zisk a ztrátu za totéž. Nestarej se o ně. Bojuj! Takovým bojem se nijak neprohřešíš.“ (2.38)

Učitel odhalil cestu poznání (sánkhja). Nyní chtěl žáka naučit cestě činu (karma józe). Ardžuna s překvapením zjistil, že tato cesta, cesta činu, druhá cesta, je plodná a že i ona mu přinese vysvobození. Vznešená pravda zní: „Tvým rodným právem je čin, nikoli jeho výsledek, jeho plody. Tvým cílem nechť nejsou plody činu a nebuď připoután ani k nečinnosti. Buď aktivní a dynamický; neusiluj o žádnou odměnu.“ (2.47) Zároveň můžeme zažehnout plamen svého vědomí naukou Íša upanišady: „Čin nelpí na člověku.“ (Íšopanišad 2)

Použili jsme slovo „jóga“. Co je jóga? „Jóga,“ říká Sri Krišna: „je vyrovnanost.“ (2.48) Říká také: „Jóga je pohotová moudrost v činu.“ (2.50)

Ardžunův vnitřní pokrok je překvapující. Nyní cítí potřebu vysvobodit se ze života touhy. Sri Krišna jej učí, jak se může naprosto odpoutat od života spoutaného smysly, tak jako to dělá želva, která dovede vtáhnout své končetiny do krunýře. Odpoutání od smyslů nebo odpoutání od smyslových objektů nijak nenaznačuje konec cesty. „Pouhé odpoutání nemůže ukončit zrod touhy. Touha zmizí jedině tehdy, objeví-li se Nejvyšší. Teprve v Jeho Přítomnosti zmizí život touhy, ne dříve.“ (2.59)

Druhá kapitola vrhá zásadní světlo na sánkhja (poznání) a jógu (čin). Sánkhja a jóga se nikdy nedostanou do sporu. První znamená odpoutané meditativní poznání a druhé znamená zasvěcenou a obětavou činnost. Mají stejný cíl. K dosažení cíle jen používají různých cest.

Vraťme se však ke smyslovému životu. Život smyslů se nemá ukončovat. Je potřeba ho žít v Božském, pro Božské. Nezbytné je vnitřní odpoutání, nikoli vnější odpoutání. To zvířecí v člověku se musí pro svou naprostou přeměnu podřídit Božskému v člověku. Život zvířecího potěšení musí ztratit svůj živý a palčivý dech ve všenaplňujícím životě božské blaženosti.

Katha upanišada nám ukazuje příčky neustále stoupajícího žebříku:

"Výše než smysly jsou objekty smyslů,
výše než objekty smyslů je mysl,
výše než mysl je rozum,
výše než rozum je Já,
výše než Já je Neprojevené,
výše než Neprojevené je
zosobněný Nejvyšší,
nejvýše je tento Nejvyšší,
Nejzazší Cíl.
— Kathópanišad 1.3.10-11"

Viděli jsme, co se stane, když stoupáme vzhůru. Podívejme se, co se stane, když uvažujeme o objektech smyslů. Gíta nám říká: „Zaobírat se objekty smyslů plodí připoutání; připoutání plodí touhu. Z touhy (nenaplněné) vzniká život hněvu. Z hněvu pochází klam, z klamu ztráta paměti. Při ztrátě paměti mizí uvažující moudrost. Kde není moudrost, je zkáza uvnitř, navenek, dole i nahoře.“ (2.62-63)

Tanec zkázy skončil. Prahněme po spáse. Jen ukázněný, ovládající se aspirant bude požehnán záplavou míru. Nakonec jej obejme spása, vnitřní osvícení.