Projevení světla Indie

Každá upanišada je rozvinutím nejvyššího poznání, které — jakmile jej jednou člověk duchovně dosáhne — se již nikdy neztratí. Podle upanišad žije celý činný vesmír se svými pomíjivými možnostmi a cíli v síti nevědomosti. A je to právě poznání nejvyššího Já, které může zničit tisíciletou lidskou nevědomost a zaplavit pozemské vědomí Světlem a Blažeností neustále přesahujícího a projevujícího světa Za.

Tak jako my máme srdce, mysl, vitálno, tělo a duši, stejně tak mají srdce, mysl, vitálno, tělo a duši i upanišady. Srdcem upanišad je sebepoznání, myslí upanišad je sebeodhalení, vitálnem upanišad je sebeprojevení, tělem upanišad je sebepřeměna a duší upanišad je sebezdokonalení.

V této chvíli je nejdůležitější sebepoznání. Pro sebepoznání potřebujeme pouze čtyři věci. Předně potřebujeme pomoc duchovních písem, potom duchovní vedení, dále jógickou disciplínu, a nakonec Boží Milost. Písma říkají hledajícímu: „Probuď se, povstaň! Je nejvyšší čas, abys vstal! Nespi už!“ Duchovní Mistr říká hledajícímu: „Poběž, mé dítě! Utíkej co nejrychleji! Já tě inspiruji. Již jsem v tobě zažehl plamen aspirace. Teď můžeš běžet tou nejvyšší rychlostí.“ Jógická disciplína říká hledajícímu: „Vedeš duchovní život a já ti dávám výsledky tvého cvičení. Odstranila jsem ti z cesty všechny překážky. Teď můžeš běžet nejvyšší rychlostí po cestě, na které není žádné nebezpečí.“ Tehdy je potřeba ještě něco, a to je Boží Milost. Někdo může běžet nejvyšší rychlostí, ale přestože na jeho cestě nejsou žádné překážky, nemusí dosáhnout Cíle, protože lidé se velmi často unaví. Než dosáhnou Cíle, cítí, že jsou naprosto vyčerpáni. V takové chvíli je zapotřebí Boží Milost. Bez Boží Milosti člověk nemůže dokončit svou pouť. Boží Milost říká hledajícímu: „Pohleď, Cíl je dosažen.“

Pravda, Boží Milost začíná na samotném začátku. Když studujeme duchovní písma, Boží Milost už nad námi zasvitla. Nebýt Milosti Boha, nemohli bychom v prvé řadě vstoupit na duchovní cestu. A nebýt Milosti Boha, nemohli bychom nalézt svého duchovního Mistra. Bůh ze své nekonečné Štědrosti přivede hledajícího k Mistrovi. Potom musí hledající i Mistr hrát své odpovídající role. Mistr bude snášet dolů Boží Soucit, ale hledající musí cvičit duchovní disciplínu. Jeho úkolem je aspirovat a Mistrovým úkolem je přinášet dolů Soucit.

Ve vnitřním životě musí mít každý jednu věc, a tou je aspirace. Zde na zemi nám za příklad takové aspirace slouží strom. Svými kořeny zůstává na zemi v blátě, ale jeho cílem je dosáhnout toho Nejvyššího. My se bojíme zůstat na zemi. Máme pocit, že když zůstaneme na zemi, nebudeme moci dosáhnout toho Nejvyššího. Strom nám však ukazuje, jak je to nesmyslné. Jeho kořeny jsou pod zemí, ale jeho nejvyšší větve aspirují k Nebi. V upanišadách se dočteme o stromu, který se nazývá ašvattha. Na rozdíl od pozemských stromů má kořeny nahoře a větve dole. Má větve dvojího druhu. Ty první vstupují do sítě nevědomosti a začínají bojovat, zápasit a pokoušet se o to, aby mohly opět vstoupit do záře Světla. Ty druhé se pokouší stále setrvávat ve Světle. Jejich pohyb je vzestupný, jejich aspirace je vzestupná.

Zde na zemi má každá lidská bytost určitou schopnost. Lidská bytost vidí nevědomost uvnitř i vně, ale má schopnost zůstat za hranicemi nevědomosti. Jak? Pomocí aspirace. Proč? Protože potřebuje neustálé uspokojení. A je to jen aspirace, co nám toto trvalé uspokojení může dát. Proč aspirujeme? Aspirujeme, abychom získali Blaženost, Ánanda. Blaženost je sebestvoření a sebezakoušení. Blaženost v Nejvyšším, absolutně Nejvyšším, je známá jako Ánandapuruša. Tam je Blaženost Nekonečností, Věčností a Nesmrtelností. Existuje i jiný druh Blaženosti, ánandátmá, která vzniká z Nekonečné Blaženosti ve chvíli, kdy si Blaženost vezme podobu a tvar. V pozemsky spoutaném vědomí se Blaženost nazývá ánandátmá.

Když Blaženost pozvolna sestupuje do temné, nečisté, neosvícené a nedokonalé lidské přirozenosti, aby ji přeměnila, naráží na neustálý odpor. Tehdy vidíme, jak Blaženost ztrácí svou sílu, protože ji všude obklopuje nevědomost a požitek, rychle pomíjející požitek. V tom Nejvyšším patří trojí vědomí — Sat-Čit-Ánanda, Bytí, Vědomí a Blaženost — k sobě. Když se však chtějí projevit, musí to udělat jedině pomocí Blaženosti.

První příčka, na kterou Blaženost sestupuje, se jmenuje supermysl. Supermysl není něco, co je o trochu výše než mysl. Nikoli, je nekonečně výše než mysl. Není to vůbec „mysl“, přestože se toto slovo používá. Je to vědomí, které již přesáhlo omezení konečného. Tady začíná stvoření. O jednu příčku níže je nadmysl. Zde začíná mnohost v jednotlivých podobách. Další příčkou je intuitivní mysl. Intuitivní myslí vidíme mnohost v tvořivé podobě. Intuitivní myslí vidíme všechno okamžitě. Dokážeme vidět mnoho věcí zároveň, vidíme společnou podobu. Z intuitivní mysli vstupuje Blaženost do vlastní mysli. Ta vidí každý objekt zvlášť. Třebaže však vidí všechno odděleně, nesnaží se zpochybňovat existenci kteréhokoliv objektu. Dále vstupuje Blaženost do fyzické mysli, to jest do mysli, kterou ovládá fyzické. Tato mysl vidí všechno odděleně, a navíc zpochybňuje existenci každého objektu. Skutečná pochybnost začíná zde, ve fyzické mysli.

Poté, co Blaženost sestoupila všemi úrovněmi mysli, vstoupí do vitálna. Ve vitálnu vidíme dynamickou nebo agresivní sílu. Síla, kterou vidíme ve vnitřním nebo jemném vitálnu, je dynamická, kdežto ve vnějším vitálnu vidíme sílu agresivní. Z vitálna sestupuje Blaženost do fyzického. Jsou dva druhy fyzického: jemné fyzické a vlastní fyzické. V jemném fyzickém Blaženost stále sestupuje a my si ji můžeme uvědomovat. Zde však nemůžeme Pravdu vlastnit nebo využít, můžeme se na ni jen dívat, tak jako se žebrák dívá na multimilionáře. Když se nakonec dostaneme do hrubého fyzického, zde se Blaženost nevyskytuje vůbec.

Blaženost sestupuje, ale v hrubém fyzickém z ní nevidíme ani špetku. Co potom můžeme dělat? Můžeme silou své aspirace vstoupit do duše a duše nás vědomě vezme na nejvyšší úroveň, do Sat-Čit-Ánanda — Bytí, Vědomí, Blaženosti. Tehdy se naše cesta může stát vědomou. Vstoupili jsme do trojího vědomí a můžeme začít vědomě sestupovat do supermysli, nadmysli, intuitivní mysli, vlastní mysli, fyzické mysli, do vitálna a do fyzického. Jsme-li ve fyzickém úspěšní, dokážeme-li snést Blaženost z nejvyšší úrovně a fyzické ji dokáže pojmout a využít, končí život požitku. Tehdy si uvědomíme rozdíl mezi životem požitku a životem Blaženosti. Za životem požitku následuje zklamání a zkáza. Život Blaženosti je neustálým růstem, naplněním, vědomým dosažením a projevením Boha Způsobem Jemu vlastním.

Mundaka upanišada (Mundakópanišad 3.1.1.-2) nám představuje dva ptáky. První z nich sedí na vrcholku stromu života, ten druhý o jednu větev níže. Pták sedící na nižší větvi pojídá jak sladké, tak i hořké plody. Ze sladkých plodů má pocit, že život je požitek; z hořkých má pocit, že život je utrpení. Pták, který sedí na vrcholku stromu, nejí ani sladké, ani hořké plody. Jenom tiše a klidně sedí. Jeho život je zaplaven mírem, světlem a blažeností. Pták pojídající sladké a hořké plody je zklamaný a znechucený; je zklamaný, protože požitek je nestálý, pomíjivý a prchavý; je znechucený, protože zklamání končí zmarem. Viditelně zklamaný a zcela znechucený vzlétá a ztrácí sám sebe ve světle svobody a blažené dokonalosti ptáka na vrcholku stromu života. Pták na vrcholku stromu je Kosmické a Transcendentální Já a pták pod ním je individuální já. Těmto dvěma krásným ptákům se říká Šuparna.

V některých upanišadách vidíme neustálé soupeření mezi bohy a démony. Ti zářiví jsou bohové, a ti, kteří jsou nestřídmí a nevázaní, jsou démoni. Bozi i démoni jsou potomky Pradžápatiho, Stvořitele. Když vítězí bohové, vládne nejvyšší světlo duše. Když vítězí démoni, panuje nejhlubší noc těla. Původně byli bohové i démoni orgány Pradžápatiho. Bohové vznikli z těch orgánů, kterým dodávala energii božská Vůle, které osvěcovalo božské Světlo a které inspiroval božský Skutek. Démoni vznikli z orgánů, které napadaly nízké myšlenky, z orgánů, které dychtily žít ve světě smyslů a těšit se z života rozkoší a které sledovaly nižší a ničivé cíle. Je zbytečné připomínat, že je nekonečně snazší dosáhnout nižších cílů než dosáhnout Nejvyššího Cíle. To je právě důvod, proč bylo démonů mnohem více než bohů. My, hledající nekonečného Světla a Pravdy, však potřebujeme kvalitu bohů, a ne kvantitu démonů.

"Jednou měli bohové vroucí přání, aby jim orgány řeči, čichu, zraku, sluchu, mysli a vitální síly zazpívaly chvalozpěvy. Všechny orgány postupně zpívaly. Démoni ihned pochopili, že by bohové nad nimi mohli pomocí těchto pěvců získat nadvládu, a proto pěvce tajně a úspěšně nakazili nestoudným hříchem silného lpění na objektech smyslů a životě požitků. U orgánu řeči, nosu, očí, uší a mysli ihned uspěli. Avšak s vitální silou zle prohráli. Vitální síla je rozbila na kusy a rozmetala do všech stran. Vitální síla dobyla pro bohy vítězství. Jejich bytí bylo zaplaveno věčným Světlem Božskosti. Stali se svým pravým já. Úskočnost žárlivých démonů byla odhalena a jejich pýcha byla rozdrcena."
  — Čhándógjópanišad I.2.1-9

Tato vitální síla se nazývá ajásja ángirasa. To znamená „podstata údů“. Vitální síla zvítězila. Byla laskavá, soucitná a šlechetná.
"Vitální síla přenesla orgán řeči za hranice říše smrti. Protože orgán řeči překročil hranice smrti, stal se z něj oheň, který září daleko za smrtí.
  Vitální síla přenesla nos za hranice smrti. Z nosu se stal vzduch. Protože překročil hranice smrti, vane za smrtí.
  Vitální síla přenesla oči za hranice smrti. Z očí se stalo slunce. Protože slunce překročilo říši smrti, neustále září.
  Vitální síla přenesla uši za hranice smrti. Z uší se staly směry. Protože směry překonaly smrt, zůstávají daleko za jejím panstvím.
  Vitální síla přenesla mysl za hranice smrti. Z mysli se stal měsíc. Protože překonal smrt, září za jejím panstvím."
  — Brhadáranjakópanišad I.3.12-16

Brhadáranjaka upanišada neboli upanišada „velkého lesa“, nabízí lidstvu jedinečnou modlitbu:
"Asato mā sad gamaya
  Tamaso mā jyotir gamaya
  Mṛtyor māmṛtaṃ gamaya
  Veď mne od neskutečného ke Skutečnému.
  Veď mne od temnoty ke Světlu.
  Veď mne od smrti k Nesmrtelnosti."
  — Brhadáranjakópanišad I.3.28

Neskutečné je zachmuřením smrti; Skutečné je písní Nesmrtelnosti. Temnota je nejvyšší pýchou smrti; Světlo je životem osvěcující a zdokonalující síly Nesmrtelnosti. Smrt je poselstvím nicoty. Nesmrtelnost je poselstvím osvobozené jednoty lidstva s Božskou transcendentální Výškou.

University of California
Berkeley, California

7. listopadu 1971